Finsko: Laponsko (2017), cestopis
Rok se sešel s rokem, další stavební sezóna je za námi a je to tu zas: hlavy plné nakupených úkolů, plíce zanesené vápnem a cihelným prachem. A kde obé provětrat lépe než v podzimním Laponsku.
Pravda, jistá příprava tu byla. V červnu jsme zavřeli oči, pomocí temné magie a několika vyhledávačů dle zásady „za málo peněz hodně severu“ zakoupili letenky a potom celou věc na tři měsíce pustili z hlavy.
Čtvrt roku je vzhledem k naší již nastupující senilitě dlouhá doba, a tak není divu, že jsme začátkem září byli nadcházející cestou poněkud zaskočeni. Naštěstí mě v průběhu léta za měsíčných nocí budil z neklidných snů o procesech ve zrajícím betonu budil tajemný hlas, který říkal: „pořid si konečně tu membránovku“, „nafukovací karimatka je řešení“ nebo „vážně nepotřebuješ teplejší spacák?“. Mluvil finsky, takže ho bylo třeba brát vážně. Vnitřním hlasům se nemá odporovat, zvláště těm cizojazyčným.
A jak se záhy ukáže, byl to hlas přímo prorocký.
Finsko: Laponsko, aneb Lapin Kulta (2016), cestopis
Po létě stráveném na maltě nám začalo připadat naše bezprostřední okolí přece jen příliš stísněné (ode zdi ke zdi), jeho dominanty příliš známé (hromada tvárnic, hromada suti, hromada cihel) a jeho obyvatelé příliš krotcí (vyjma míchačky). I rozhodli jsme se zamířit někam na sever, abychom si trochu zchladili kebule a hlavně rozfofrovali zbývající milijóny dřív, než nám je spolyká stavba. Vybrali jsme si k tomu Finsko nejsevernější, tj. Lemmenjocký a Urho Kekkonenův národní park. Expedice si stanovila tři cíle, a sice:
- vyrýžovat si kousek pravého laponského zlata,
- dojít na hranici s Ruskem a něco odtamtud ukrást,
- konečně spatřit medvěda.
Slovinskem na kole, aneb z Grazu na Sněžnik a zase zpátky (2015), cestopis
Od poslední dovolené uplynulo tři čtvrtě roku. Za tu dobu jsem stačila předělat stránky Druhé hlavy, naučit se finsky, již podruhé hanebně selhat při pokusu napsat román, přeložit polovinu obskurního sibiřského cestopisu, koupit dům, hromsky se zadlužit a dosáhnout věku třiceti let (což jediné šlo úplně samo). Radek, který to všechno trpěl a sdílel se mnou a k tomu všemu chodil do práce, dovolenou potřeboval ještě víc. A protože jsme neměli moc času, rozhodli jsme se opět navštívit naše blízké a milé Slovinsko.
Jarní přechod Podyjí (2015), cestopis
Z Velikonoc, které Radek proležel s chřipkou, letos nebylo nic, a tak jsme alespoň první víkend po svátcích vyrazili na výlet do Podyjí. Během posledních pár dní se oteplilo, stráně oschly a přestože lesy byly ještě holé, sníh konečně zmizel i z chladných dolíků mezi kořeny. Proto (a taky kvůli zlotřilému úmyslu přenocovat v NP Podyjí) jsme s sebou nebrali stan.
Vánoční přechod Beskyd (2014), cestopis
Jsme už starší osoby a vánoční vysedávání v pohodlí domova si nemůžeme dovolit – nejen kvůli škodám na našich tělech v podobě přibraných kilogramů, ale hlavně kvůli škodám na duších, za celý rok otupělých domácí rutinou a zanesených všemožným neřádstvem. To všechno jsme se rozhodli vyvětrat na horském, sirnými oxidy mírně zamořeném povětří Moravskoslezských a Kysuckých Beskyd. Předpověď počasí věštila hojné srážky a teploty kolem nuly. V duchu dobré tradice hrozily dále poryvy větru s nárazy kolem 100 km/h, takže jsme kromě padajícího sněhu místy očekávali i padající stromy.
Z Jeseníka do Šumperka (2014), cestopis
Státní svátek 28. října letos příhodně padl na úterý, a tak jsme se rozhodli využít prodlouženého víkendu a vyrazit na pohodovou vycházku do Jeseníků, tohoto měsíce již druhou. Kromě krajových dobrot v podobě borůvkových knedlíků a Holby jsme chtěli užít stále ještě krásného podzimního počasí a před blížícími se Vánocemi provést zátěžovou zkoušku našeho vybavení a našich tělesných schránek. Předpověď byla příznivá, přes den mělo být jasno a v noci lehce pod nulou. Trasa vznikala, jak už se stalo tradicí, v sobotu ráno v šalině cestou na nádraží.