…ještě mrzutější ale je, že hra údajně již začala a my nemáme ani nejmenšího tucha v jakém slova smyslu a kde hledat první odpichový bod. Nakonec jsme se rozhodli, že park prostě projdeme a budeme koukat po čemkoliv neobvyklém.

Tmou 5 aneb „A devatenáct by nestačilo?“

7. – 8. 11. 2003, Brno
frikulín (Anežka, Fricco, Garret, Martina, Vašek)
6. šifra / 14 šifer, 300 týmů

Před startem

Nebyl to dobrý den. Počínaje tím, že jsem, jsa vedena trapným omylem a shodou jmen v seznamu přihlášených týmů, ráno před exkurzí do Ústavu optické fyziky v Olomouci přepadla svého nic netušícího spolužáka Honzu Heřmana hláškou: „něco jsi mi zatajil, Vypoulený Pulsone!“ a konče tím, že se cestou v autě do Brna snažím dočíst poslední povídku v knize To je Wub, kapitáne, neb povídka je to zajímavá, ovšem její kombinace s jízdou v automobilu již tak zajímavá není, o napínavosti a netušené pointě ani nemluvě. Pointa je naopak známá až moc. No, nakonec k pointě nedošlo a povídku jsem dočetla, i když za cenu mírného zezelenání. Jo, v tomhle stavu můžu leda tak fotosyntetizovat, ale sotva luštit pekelně těžké šifry. Situace se nicméně zlepšuje – u Alberta mě odlovil Fricco, vrazil mi do ruky 24 – hodinovou jízdenku a odvlekl mě na jakousi tramvaj. Ta tramvaj je příšerně narvaná. Proč si, sakra, zrovna dneska museli všichni ti lidi usmyslet, že si do ní musí vzít tak velké batohy! Konec dobrý, všechno dobré. Vysedáme v Lužánkách (skoro celá tramvaj vystoupila s námi) a potkáváme se s Garretem a dalšími dvěma architekty in spe – Vaškem a Martinou. Hurá, aspoň tu bude tolik technických mozků, že jedno nedochůdče se ztratí, ulevuje se mi. Dekujeme se v této sestavě do středu parku. Tma houstne a spouští se drobný, protivný déšť. Zjišťujeme že nikdo z nás nevzal deštník. To je mrzuté.

Start, Lužánky: 16:30 – 17:30

Ještě mrzutější ale je, že hra údajně již začala a my nemáme ani nejmenšího tucha v jakém slova smyslu a kde hledat první odpichový bod. Nakonec jsme se rozhodli, že park prostě projdeme a budeme koukat po čemkoliv neobvyklém. Stejný nápad měla většina družinek, a tak exkurze parkem připomíná spíš hromadný nájezd bufeťáků a sabotérů veřejného osvětlení – představa, že by se první instrukce mohly skrývat v čemkoliv jiném než zeleném, válcovitém koši na odpadky nebo v záhadné sekvenci právě rozsvěcených lamp je prostě směšná. O hodinu později se začíná zdát, že to přece jen není tak směšná představa jak to prve vypadalo. Garret navrhuje odečtení azimutu a vzdálenosti podle systému rozsvícených oken galerie uprostřed parku, nebo co to je za barák. Moc nám to nejde, a tak, po závěrečném pokusu vyčíst nějaké údaje ze SPZ projíždějícího policejního vozu (no, skoro by se nám to podařilo) nám dochází, že holt nápověda nás nemine. Je 17:30.

1. šifra, Žižkova, Bubeníčkova, Hálkova: 17:30 – 21:50

Když nám řekli, na co se máme zaměřit, je šifra lehká, skoro až stupidní. My si připadáme stupidní taky, ale tedy dost těžce. Not a good beginning, dear Watson. Ale co, nic není ztraceno, naopak, něco je nalezeno, a sice tři kousky papíru se třemi záhadnými sekvencemi písmen. Jedna z mála citovatelných šifer.
Nevypadá to příliš těžce, říkáme si a tak se do luštění pouštíme na Staré osadě při osvětlení stánku s rychlým občerstvením. To bude nějaký jednoduchý sytém cik – cak čtení jednotlivých řádků, možná to bude potřeba otočit nebo je promíchat, ale opravdu by to neměl být problém. Dokonce nacházíme i smysl dávající části slov, nicméně nacházíme je zcela náhodně a bez systému, a proto je vzápětí zavrhujeme. Tak tu stojíme hodinu a – stále nic. Zmocní se nás mírná nervozita a tak se, ujišťujíce se že to je tou zimou a zatuhly nám závity (já mám naopak pocit, že jako Navážka už brzo dosáhnu supravodivosti a budu nejgeniálnější rampouch v historii)) a vydáváme se k Vaškovu známému na čaj a do tepla.

Čaj povzbuzuje, nicméně se šifrou jsme nehli. Dostávám se do zajímavého stadia. První řádek má 25 písmen, tedy je dělitelný pěti. Druhý jich má 24, tedy 8 a 3 nebo 6 a 4. 6 a 4 je hezčí, společně s 7 a 3 třetího řádku to dělá takovou pěknou pyramidku. Čtu písmena cik cak podle této pyramidky. Nic. Pak přišly na řadu posuny typu „každé páté písmeno prvního řádku o pět písmen, každé čtvrté druhého o šest a podobně.“ Smysl to nedává. Nacházíme další náhodná slova – houska, Garret zkoumá zdali v Brně není někde svatá kolonka, mám trhouna (Zelný trh? Tuto možnost zavrhujeme), je to i pokr, moon a zase ta otravná kolonka. Fricco se šklebí a něco mi čmárá do sešitu. „Teď si to vyžer, PJ-ji!“
Šklebím se taky, ne že bych byla škodolibá, ale… mám své důvody. Vašek navrhuje změnit stanoviště. Děkujeme za čaj, venku je pěkná kosa, kam se ukrýt? Do cesty se nám připletla škola, tedy teď volební místnost, otevřeno až do desíti. Že by to byla ta svatá kolonka, napadá mě paranoidně. Sedli jsme za dveře a dáváme se opět do luštění. Kolem nás sem tam někdo projde, koukne, ale neprotestuje, no pohoda, volby by měly být častěji. Dokonce ani dva polismani nic nenamítali na pět osob za dveřmi, naopak, projevili zájem o šifru – ochotně jsme jim nabídli spoluúčast na jejím vyluštění, Vašek se je dokonce snažil naverbovat coby špehy ostatních družinek, ale ti zbabělci to v poslední chvíli odřekli. Začíná nám z toho šplouchat na maják, konstrukce, které na šifru aplikujeme, by nevymyslel ani Leonardo da Quirm. A teprve teď dochází k zajímavému zvratu – jsa zvikláni množstvím neúspěšných pokusů, podezřele vysokým počtem náhodných slov a připožďující se hodinou, vracíme se k psychologickému počátku našeho počínání – skutečně musí mít šifra striktní systém?

2. šifra, Kraví hora, kostel sv. Augustina: 22:15(?) – 22:45

22:00 – šineme si to na Kraví horu, mírně zdeptáni (přece jen, dva docela katastrofické případy za sebou, to jednoho nahlodá) ale neporaženi (to teprv přijde). Další šifru jsme našli snadno. Vyluštění šifry proběhlo v čase doslova rekordním, cca za 30 minut, nalezení těžiště vzniklého polygonu na mapě, kde měl být další úkol, nás taky nemohlo nějak vykolejit, máme přece s sebou jisté hyperobratné zloděje a hyperinteligentní mozky, které ví, že těžiště lze snadno najít metodou dvojného závěsu tělesa, jen kdyby se, sakra, ty ruce tak netřásly, papír se nekýval, ten špendlík s nití šel zapíchnout jinam než do vlastního prstu a to hospodské světlo vrhané na noční ulici bylo světlem. Vyšel nám odpadkový koš někde před rektorátem VUT.

Hasíme si to na místo určení a jsme rádi že se chůzí aspoň trochu zahřejeme. Je zima a Tma. K tomu, proč rektorát VUT potřebuje ve svém okolí do 50 m nejméně 50 košů mě napadlo několik možných vysvětlení, ale vzhledem k tomu, že by se tyto kompromitující papíry mohly nějakým nešťastným (pro mě) řízením osudu dostat do rukou Friccovi, nebudu je zde rozvádět. Poté co jsme (již zkušeně) zbufli asi tři čtvrtiny z nich, došla naše snaha naplnění v podobě krabice s kazetami.

3. šifra, odpadkový koš u Janáčkova náměstí: 23:15(?) – 1:30

Logo Tmou 5 hovořilo jasně. Bohužel jsme ztratili Fricca, ale to tak moc nevadilo, protože walkmany jsme měli u sebe. Fricco nás nakonec s Woo- Garretovou pomocí našel a kolektivně posloucháme vzkaz na kazetě. Trvá nám to dost dlouho a z toho, co slyším, je důvod k obavám. Příjemný ženský hlas tam mele cosi o Německém spolkovém domě, Švédské třídě, blesku v (švédských? jediné místo kde mám pocit že se orientuji) národních barvách, gotických kostelech, komunistických soudružkách, svaté Voršile a 11 pannách, dvou mužích na stylizovaném velbloudu a levotočivé orlici, prostě hezký průtah prostorem, časem a brněnskoznalectvím. Jediné, u čeho bych se chytla byla zmínka o nahosemenném stromu. Právě když se dohadujeme, co s tím dál, zastaví nás Spojka se vzkazem že jelikož se na této zprávě zaseklo a nakumulovalo hodně hlídek, bude ve 24:00 na Zelném trhu nápověda. Je 23:50.

Dělíme se a Garret, já a Fricco zahajujeme zábavnou soutěž „na Zelný trh za 10 minut s krosnou na zádech a v pohorkách.“ Dobíháme uštvaní a na pokraji sil, nicméně pozdě. Podařilo se nám však odlovit jednu z mnoha hlídek, kterými se to tu jen hemží, a je nám řečeno, že primitivova první rada je letopočet. Čekáme na zbytek družinky a promýšlíme (tedy někteří promýšlí) postup. Vypadá to tu ale opravdu báječně, půlnoc, a na Zelňáku srocení lidí které Brno nevidělo asi už hodně dlouho, srazila se tady dobrá třetina hlídek. Na dotaz skupiny romských spoluobčanů s vážnou tváří odpovídáme, že je to taková demonstrace.

Dorážejí Vašek s Martinou. Znovu posloucháme kazetu, ale zpráva je prostě moc dlouhá a z kazety je to nepraktické, i rozhodujeme se ji po cestě k MU přepsat na papír. Inteligentně jsme se usadili na chodníku vedle jedné z mála dosud živých tříd a tak to po 15 minutách vzdáváme, opět se zvedáme a jdeme na Masaryčku, do klidu a ticha. Aula lékařské fakulty je o půl jedné v noci osvětlená a plná lidí (no jo, někteří už se prostě nemůžou dočkat studií). Pouštíme se do přepisování. Trvá to hrozně dlouho a zjišťuji, že špatně slyším. Anebo Garret mluví potichu. Protože ani po převedení do papírové podoby nejsme (nebo spíš oni nejsou) o mnoho moudřejší, vydává se Garret do počítačové učebny zapátrat ve své síti. Vašek s Martinou trochu ztrácí trpělivost a vypadli ven zkusit se další zprávy nějak dopátrat. A viola! Asi za půl hodiny se vrací s dalším úkolem. Stahujeme Garreta z internetu (juj!:-) a přesouváme se na schody nad námi. Tohle totiž vypadá na dýl. A je to jedna (druhá) z mála citovatelných šifer.

4. šifra, sady pod Petrovem: 1:30 – 4:00

No potěš koště, breptáme, jim se to taky dělá příklad, když si do té jedničky dali součet jako 48, to aby se to pak neluštilo snadno. Ale tohle – tohle bylo prostě ďábelské, zvláště pro můj, ach tak nematematicky založený intelekt. A navíc se dostavila první velká spánková krize. Ale toho bohdá nebude, aby polobůh z boje tak snadno utíkal! A opravdu, za hodinu mám při pohledu na ty pitomé čísýlka 23, 41 a 20 chuť ne utíkat, alébrž použít hrubého násilí na organizátorech. Pokaždé, když se snažím do sloupce s jednačtyřicítkou nacpat sdostatek vysoká čísla, aby tohoto součtu dosáhla, přečuhují mi buď na jednu, nebo na druhou stranu, kde zase nemohu tím pádem získat sloupec sdostatek nízký, neboť vysokých čísel je zákonitě mnoho, a naopak. A když se to užuž zdá dařit, pokazí to ta 28 naštorc, většinou je tam součet příliš vysoký. Hrom aby do toho… Jíme, abysme neusnuli, Stejně se nám ale nedaří. Asi ve 2:30 ráno Fricco konečně vyluštil druhý úkol a zatímco se jej Vašek s Martinou jali kontrolovat, pustil se do druhého, tedy do prvního. Špatná zpráva – řešení má chybu, tak se do jeho opravy pouští oba architekti, Fricco zůstává u prvního úkolu, na kterém se plácám já i Garret.

03:00 totální krize. Docházím k závěru že jsem těžce a nenapravitelně mentálně retardovaná a divím se, že mi dosud úřady neodepřely svéprávnost. Do smrti budu nenávidět čísla 23, 41, a 20. Garret na sobě nedává nic znát, ale je vidět že i jemu to už leze na nervy. Fricco luští a nevnímá. Martina s Vaškem se snaží nespat a taky moc nevnímají. Statečně luštíme dál. Něco před čtvrtou Fricco přichází se správným řešením. x = 34, neodvolatelně a definitivně. Asi dvacet minut nato dávají architekti dohromady y = 5. 39 = kostel Cyrila a Metoděje. Opouštíme aulu lékařské fakulty Masarykovy univerzity, kde jsme strávili bezmála čtyři zábavné hodiny.

5. šifra, kostel sv. Cyrila a Metoděje: 4:40 – 4:55

Výšlap ke kostelu nás, když už nic jiného, trochu probudil z letargie, do které jsme upadali poslední dobou. Ono taky – v tomto čase bychom totiž měli být dávno někde jinde než na cestě ke stanovišti 5. Ale nevadí. U kostela nacházíme opět kartonovou krabici a v ní hromádku malých, plastikových sáčků, takových těch co se do nich na Tišnovské burze dávají kamínky za pětikačku. A uvnitř – uh oh – asi 30 cm dosti zmačkané a pomuchlané magnetofonové pásky. No, jedno pozitivum to každopádně má – ať je na ní co chce, nebude to dlouhý. Odskakujeme si s Friccem na zdravotní prohlídku kostela a po návratu zjišťujeme, že ti šikulové se zlatými ručičkami už mají sluchátka na uších. Vzkaz zní: Stránská skála, konečná stanice. Brňáci se dohadují jak se tam nejlépe dostat, z čehož usuzuji že to bude asi daleko, že. Osobně se neorientuju už dlouho, vlastně od samého začátku, a tak se jich prostě na nic neptám a čekám co z toho vyleze. Nakonec se vydáváme na pochod pěšo. Pokročilá hodina na člověka přece jen zapůsobí a já začínám cestou mít neodbytný pocit, že jsem v Olomouci (zřejmě proto, že Olomouc je jediné větší město které znám natolik aby se mi z něj mohla nějaká místa vybavovat) – spousta kostelů, ulic a tříd se jí strašně podobá a tak co chvíli upadám do polosnové iluze a vzápětí se z ní probouzím, většinou když se na místě, kde jsem předpokládala určitou konkrétní budovu či ulici, objeví budova či ulice zcela jiná. Vůbec to není příjemné a tak radši zarývám pohled do chodníku, který toho přece jen tolik připomínat nemůže.

5,5. šifra, Stránská skála: 5:30 – 5:55

Chytáme nějaký autobus, vyklápí nás na zastávce Pod Stránskou skálou. Stránská je naše učitelka fyziky, napadá mě maně, když po tramvajových kolejích klopýtáme dál. Ještě pár kroků Tmou… ha! Frodo zdaleka nedopadl nejhůř, přinejmenším po něm nikdo nechtěl aby Horu Osudu hledal podle tak střeleného návodu jako jsme obdrželi my na Stránské skále. …untill see brizka. Go towards the brizka… škrábeme se pěšinkou ve směru, kde prosvítá kmen břízy. …pass the brizka… Blížíme se ke skále, už víme že mámě jít „into the jeskyne“ a tam „find the truhla“. Mineme slibně vypadající betonovou rouru ve svahu, ale shodneme se na tom, že to asi ta jeskyně nebude. Inside the jeskyne. Find the truhla. The end. Jo, to se jim to řekne find the truhla, jenom zapomněli dodat, že ta jeskyně, no, vlastně spíš tunel, ale tak 10 metrů do šíře a 5 do výšky, se co pár metrů větví, obsahuje spoustu výklenků a v polovině z nich orgové nastrkali klamavé svíčičky … asi za mrtvolky, a ne bezdůvodně, motá se tady dost lidí, na zemi je spousta kamenů a vůbec je to celé tak leda na zabití. No, ale abych jenom nekritizovala – i já musím uznat že atmosféra je tu úžasná (čti: tady by se hrálo!) a upřímně se divím, že v blízkosti velkého města může existovat něco tak příjemně necivilizovaného jako tahle spleť podzemních tunelů. Nakonec se přece jen dobereme cíle a šineme si to s úlovkem zpátky na konečnou stanici, na (budoucí) světlo. Zatím si musíme svítit, ale jestli se ani tentokrát neprojevíme jako vpravdě géniové, už brzo baterky potřebovat nebudeme.

6. šifra, Stránská skála: 6:00 – 8:30

No, vypadá to že se neprojevíme. Náš úlovek, hliněný kotouč s runami vepsanými po obvodu, tvrdohlavě odolává veškerým našim snahám od rozluštění. Směsice vyloženě odporných písmen a velký obsah x navíc napovídá že tady o nějakou jednoduchou přeskakovánku nepůjde, spíš o posouvačku. Chytá se mě utkvělá představ že kulatost kotouče vede k tomu, že tentokrát vzkazem bude určitě azimut a údaj o vzdálenosti, vždyť se to přímo nabízí. Sedíme a luštíme. Svítá a je pekelná zima. Vašek a Martina to balí a chytají jednu z tramvají, které se už začínají trousit. Stejně to balí spousta dalších hlídek. Luštíme a já stále ještě hledám azimut… vždyť s tím kolečkem se dá tak pěkně točit, zrovna jako s kolečkem od buzoly… Asi už mám o kolečko víc. Zhruba po hodině to zmáhá i nás a vrháme se opět ke zdroji problémů – kolečku. Důkladně ho prohlížíme. Už ani nevím kdo co řekl.

„Ono je takový hodně tlustý, že.“
„Hmm, co je to za matroš?“
„Vypadá to na pálenou hlínu.“
Rejp, rejp. „Je to docela měkký. Že by to byla nevypálená hlína?“
„A záleží na tom?“
Trojnásobné „cvak cvak, cvakcvakcvak“ bylo skoro slyšet nahlas.
Blik.
Tajemným šepotem: „Myslíte že něco může být uvnitř?“

Rejpám do kolečka, je fakt nějaký měkký, nejdřív sponkou, pak Garretovám nožem. A – viola! V hlíně se něco kovově zableskne. „Co – mám to rozlomit?“ Povolení je mi uděleno – původní nápis na kolečku máme opsaný, můžeme ho kdykoliv rekonstruovat. Hliníkové kolečko čte: YNUR. Pozpátku runy. Počáteční optimismus nad tímto objevem ale rychle chladne, protože ani tento klíč nás nijak zásadně neposunul k vyluštění. My taky chladneme, a to doslova. Zkoušíme runovou abecedu přepsat obráceně a podle ní znovu přečíst nápis na kolečku, dokonce se (přiznávám že s tímhle jsem, zblbnutá zřejmě z chirality, která se v chemii nachází kam se podíváš, prudila hlavně já) zabýváme symetričností některých znaků, nesymetričností jiných a faktem, že nemálo z nich má jinde v abecedě svůj zrcadlový obraz. Písmenka se mi začínají stáčet před očima, ale hádám, že polarizovaným světlem to nebude, to spíš polarizovanou Tmou. Ne, takhle to nejde. Čas od času přece jen některá z družinek k náhle vstane a vyrazí kamsi dál po kolejích… a na tyto družinky se naše zraky upírají stále častěji. A tak, když takhle vyběhne jeden obzvláště odhodlaně vypadající člověk a fotoaparátem, zvedám se s Garretem a nenápadně se vydáváme shodou okolností stejným směrem na… řekněme, malou zdravotní procházku. Ujdeme asi 200 m, pak s člověk náhle otáčí a metelí si to zpátky. Hmm, tak nic. Vracíme se tak a konáme válečnou poradu s Friccem. Je 7:30 ráno. Stále více hlídek to balí, jen několik nejvytrvalejších se snaží ještě záhadě hliněného kolečka přijít na kloub, z té zimy teď už značně revmatický.

A mimo hru…

S hanbou musím přiznat, že tato šifra se ukázala být silnější než my – sotva ji vyluštíme, a přitom balit hru se nám taky ještě nechce. Ponoukám zbytek družiny k sabotérskému manévru – nalepit se na nějakou z odhodlaně se tvářících družin a nechat se dovléct k dalšímu stanovišti, čistě už jen proto, ať z té hry ještě něco máme. Návrh byl přijat. Dalo by se tedy říct, že my jsme teď hru jakožto hru vzdali taky, prostě jen s tím rozdílem, že si zkusme, už mimo soutěž, jestli s náma tak zametou i případné další rafinované pasti na inteligenci. Metelíme si to tedy přes pole za jednou z družinek – to byl taky nápad, připadáme si jako tři trestanci na hromadném útěku z nucených prací v JZD. Během cesty je Garret kontaktován svou sítí. Metelíme dál, až dorazíme na silnici s autobusovou zastávkou. Družina se na zastávce usadila, a čeká. Čekáme taky. Jsme podle všeho někde na okraji Brna-Líšně, čistíme si boty a spekulujeme kam nás zatáhnou dál. Fricco si myslí že už brzo půjdeme do lesa. Já si myslím že už brzo bychom měli jít do postele a hloupá hliněná kolečka ještě někam jinam, ale nechávám si svůj názor pro sebe. Autobus nás vyklápí na jakémsi polovesnickém náměstíčku. Poučeni předchozími zkušenostmi, ani bychom snad už nepotřebovali naši družinku, aby nám došlo, že další zpráva nemůže být nikde jinde než u blízkého kostela.

7. šifra, náměstí Karla IV. : 9:(?) – 11:30

Tentokrát to vypadá na něco opravdu zeměpisného – na papíru jsou čtyři úryvky o jakýchsi CHKOčkách – hbitě je vyhledáváme v mapě, u jedné z nich je sice o rok blbě letopočet, ale to se stává, tiskařská chyba nebo tak něco. Hmm, čtyři rezervace jsme našli, ale co s tím? Tak na to zkusíme jít jinak – taky tu orgové mimo jiné praví, že místo se nachází v okruhu do 3 km a není v žádné přírodní rezervaci, i hbitě vytahujeme kružítko. Vypadá to slibně, prostor lesa, který připadá v úvahu, je skoro celý vyplněný přírodní rezervací Hády. Je tu jen několik bodů vně rezervace a zároveň uvnitř kruhu – hotel Velká Klajdovka, lom, památník S. K. Neumanna a jakýsi mostek úplně na obvodu kružnice. Chvíli ještě dumáme jestli se nedá něco vyčíst z těch rezervací, ale nic nás nenapadá a tak, když si to na zastávku přišune vhodný autobus, nasedáme společně s několika dalšími družinkami a s přesvědčením, že radši všechna ta místa obejdeme jedno po druhém než se zase mořit tři hodiny nad jednou hádankou. Na Velké Klajdovce, kde nás vozidlo vyplivlo, jsme podle očekávání našli velký kulový. Zato je odtud pěkný výhled. No nic, říkáme si, projdeme to hezky po žlutý na Kopaniny, odtamtud k památníku S. K. (vynořil se návrh, že by to mohlo být právě tam, jelikož ony čtyři úryvky měly každý čtvercový tvar a navzájem byly v rozích mírně nepravidelného čtverce – myslím že to o našem stavu vypovídá sdostatek) Neumanna. Cesta na Kopaniny byla moc hezká, jen kdybych pořád nezakopávala o kořeny, větve a když to nešlo jinak tak aspoň o vlastní nohy. Svět začal být takový příjemně vzdálený, naprosto odcizený a jaksi strašně směšný. Dokonce i několik kusů nábytku, které jsme v lese na cestě potkali, inspirovalo k neuvěřitelně vtipným myšlenkám o životním stylu lesních zvířátek. Život byl krásný.

Na Kopaninách jsme nenašli zhola nic, jen jednu hlídku, zřejmě v podobném stavu jako my, rozsazenou na pokácených kládách a upadající v černé zoufalství. I zamířili jsme k pomníku… U pomníku byla zas jen další hlídka, která se nás velice aktivně tázala, co dělal jakýsi Honza a jestli nevíme něco o nějaké knize. Šťastně jsme odpověděli, že nevíme, a začali se radit s mapou, jak nejlépe k mostku, poslednímu místu, kde jsme byli ochotni a schopni zkusit štěstí. Bylo asi půl jedenácté. Nakonec (inteligence, jak jsme se definitivně a v praxi přesvědčili, po dosažení určitého bodu opravdu klesá geometrickou, nikoliv aritmetickou řadou) jsme se rozhodli sejít do onoho údolí tak, aby to bylo co nejkratší – prostě jsme se kutáleli od pomníku dolů tak dlouho, až už to nešlo dál. Skončili jsme u jakéhosi rochniště prasat, ale to sotva byl ten toužený potůček, i vydali jsme se údolím po směru proudu meliorační rýhy, která se opravdu v potok záhy proměnila. A v zatáčce cesty pak – vida ho, my o vlku a obálka na cestě!

Jsme asi fakt geniální, protože jsme právě objevili stanoviště č.9. To nás docela pobavilo. Šifra, kterou jsme si tu vyzvedli, nás pobavila taky – byla to taková veselá historka o Honzovi, pevnosti Boyard a o tom, jak jsem umřel pod kamenem v řece. Po tomto historickém okamžiku se mé vzpomínky stávají zamlženými a nejasnými a mním, že to je přede mnou halí závojem jakási milosrdná ruka Wboží. Pamatuju si jenom že jsme scházeli zpátky Těsnohlídkovým údolím a že to byla moc pěkná cesta a že jsem se pořád něčemu chichotala a že mi Garret udělil povolení chodit Fricca strašit, až budeme zase hrát… A vůbec, že nám všem začalo už tak mírně strašit ve věži. Jediné, na co jsme se zmohli byla občasná prohlídka kamenů v potoce a později i ve Svitavě, zdali se pod nimi nenachází utopený Honza, nebo kdo. Nenacházel.

12:00 – konec hry a stavy podobné opilosti.

Za frikulín sepsala Anežka

tisk | PDF | e-mail