Tmou 5 (2003), reportáž | frikulín tým

7. – 8. 11. 2003, Brno
frikulín (Anežka, Fricco, Garret, Martina, Vašek)
6. šifra / 14 šifer, 300 týmů

TMOU V. – epizoda první

Vše začalo jedním dopisem odkudsi ze Švýcarska, ve kterém se Fricco zlehka zmínila o jakési TMOU – v první chvíli jsem jen matně tušil, že o něčem takovém už jsem určitě slyšel předtím (vybavilo se mi jen nejasné noční město), ale až na webu jsem zjistil, co že se vlastně má v Brně dít. A pak už nebylo cesty zpět, věděl jsem, že u něčeho takového nemůžeme chybět… A tak se začal rýsovat základ týmu, přibyla Anežka, měli jsme pohromadě minimální počet členů a po několika upřesněních jsme byli víceméně připraveni přihlásit se do hry pod vše říkajícím kódovým označením „frikulín„.

Jedinou neznámou tedy bylo jméno vyvoleného, který se ujme té poslední, nejvýznamnější formality – totiž kliknutí ve správný čas na správném místě. Dostupnou osobou se spolehlivým připojením byla v té době jen Fricco… Chudák… Nikdo netušil, že tímto jsme jí předali do rukou pěkně zákeřného Černého Petra. Soutěžní část Tmou totiž tentokrát začínala už při registraci – šifra první, registrační, prosím, seznamte se… Já se k ní nakonec dostal také, ale až na poslední chvíli – když jsem totiž zjistil, která bije, a že s přihlášením to opravdu není jen tak, byl už denní limit téměř vyčerpán – čas 17:45, přičemž v 17:00 celá ta legrace začala.

Registrační šifra 1

Chvíli jsem si hrál s písmenky a rozhodl se, že celý problém bude buď ve dvojicích nebo čtveřicích klíčového slova TMOU, ale limit přihlášených byl už vyčerpán a já se tak s nepořízenou vrátil na kolej. Tam už jsem jen dolaďoval původní verzi řešení, totiž přiřazování písmen jednotlivým permutacím TMOU, ale po pár odhadech, které k ničemu nevedly jsem to zabalil. Fricco, jak se ukázalo později, na tom byla o něco lépe – poté, co kdosi nadhodil že to určitě bude nějaká blbost na způsob „Máš IQ větší než 150?“ :) se jim to nakonec lousknout podařilo a heslo „PASTVINA“ se tak dostalo ze tmy na světlo – pozdě, ale přece… Na druhý den už byl po válečné poradě zvolen přísně strategický postup, založený na dokonalé kooperaci – část týmu – já a Fricco se pokusíme společnými silami vyhledat a obsadit nějaký pěkný počítač s rychlým připojením a záda nám bude krýt Anežka, doma s laptopem… V předstihu se scházíme a míříme na předem vytipované lokality – hned ta první, internetová kavárna v hotelu na České je volná, usedáme tedy a netrpělivě čekáme na pátou – ta odbíjí a na obrazovce se před námi vyjímá v celé své kráse šifra číslo dvě – jakési čínské znaky…

Registrační šifra 2

Co s nimi? Některé jsou podezřele symetrické, hned to ověřujeme, ale nic z toho… Vidím v nich ukrytá normální písmena, to by mohlo být ono, vždyť takhle už byl kdysi zašifrován „kostel Komín“, pokouším se je tedy vydestilovat… Než v tom stačím objevit nějaký systém, Fricco mi oznamuje, že má řešení – nevěřícně zírám na čas – sotva 17:10, na papír s heslem, na Friccu, a pak i na obrazovku – zadáváme výsledné slovo –„kopretina“ a je nám oznámeno, že je to sice správně, leč pozdě… Po těch deseti minutách je už dnešních prvních 30 povolených týmů vyčerpáno… Neuvěřitelné… Tady se ukazují ta léta zkušeností – TMOU ostřílený harcovník se podívá a má řešení, jen ho sepsat a zelenáč jako já paranoidně tápe… A i když Fricco po chvíli celý trik prohlédla a objevila tu morseovku, kterou i profesionálně rozlousknula, stejně to nestačilo… Voláme Anežce, ať už si s tím neláme hlavu a ladíme postup na páteční, poslední vstupní šifru. Vypadá to, že tentokrát to zbude na mě, jsem jediný blízko internetu… Už klasická situace, pátá hodina, vyzbrojen pouze myší, pouštím se do hlubin stránek TMOU – a opět čára přes rozpočet – nenastává nic z toho, na co jsem se psychicky připravoval, žádná šifra, na první pohled tu je jen úplně obyčejná křížovka… Ale hned na ten druhý je vidět, že něco není v pořádku a budou se dít podivuhodné věci…

Registrační šifra 3

Otázky typu: „co je potřeba k odhalení Barta Simpsona?“, nebo řada smajlíků člověka mírně rozhodí – asi čtvrthodinku tápu, nejsem sám, tentokrát se počítadlo přihlášených týmů nijak závratně nehýbe, pak se konečně chytám a zjišťuji, že řešení lze nalézt v předchozích ročnících TMOU – zběsile listuji archivy a staženými materiály, vzpomínám, co jsem kde četl, průběžně sleduji skóre a tajenka se začíná pomalu rýsovat – v 17:45 ji zkouším zadat poprvé, vychází mi totiž cosi jako „krysařík“, neprozřetelně to zapisuji s diakritikou a je to samozřejmě špatně… Asi v 18:10 je mi už téměř jasné, že nic jiného než ten „KRYSARIK“ to být nemůže, zadávám to ve všech variantách a… A sakra… Bez diakritiky to opravdu funguje! Bohužel, opět se ukáže stránka s ujištěním, že jsem na řešení přišel, ovšem jako už tradičně pozdě… To už mě celkem vytáčí, protože počítadlo ukazuje, že ještě nejméně pět míst je volných, píšu Instruktorům, ale ti se tváří, že u nich je všechno v nejlepším pořádku… Grrr… To není optimistický začátek… Sázíme všechno na jednu kartu, na závod v klikání v sobotu v podvečer, kdy už má být registrace volně přístupná…

Složení záchranného týmu je tentokrát opět pozměněné – k dispozici jsem jen já a Anežka. A nastává asi nejparanoidnější část celé první epizody TMOU – je ten pravý čas, stránka TMOU se tváří vstřícně, přihlašování je aktivní, stačí jediný klik… a nic. „Zadali jste špatné heslo nebo jméno týmu, zkuste to znovu.“ What on hell!? Po několika minutách marného zběsilého klikání začínám rozvíjet teorie odhalující netušené souvislosti… V podstatě vidím za každým slovem na té úvodní stránce nějaký další význam, který skrývá klíč k tomu, jak se přihlásit – píše se: „Před zaregistrováním si pozorně přečtěte pravidla, ať je umíte i pozpátku…“? No proč ne, hurá do toho, tohle je TMOU, všechno je možné… Po půlhodině podobného běsnění a zadávání nejrůznějších hesel a loginů vydestilovaných z textů kolem uznávám, že tudy cesta nevede, Anežka je na tom podobně, všímám si poznámky: „V případě jakýchkoliv dotazů napište na organizátorský mail…“ Samozřejmě i v tom vidím další skrytou nápovědu a už dost zoufale píšu instruktorům, jestli mi prozradí ten správný login, když už mi říkají, že se jich můžu zeptat na „cokoliv“… Kolem 18:00 se situace radikálně mění, něco se děje, počítadlo naráz poskočilo asi o sto týmů a objevila se hláška, omlouvající se za technické obtíže s rozšiřující počet týmů na 300. Ale já zas nic nezmůžu… Vypadá to, že instruktorský server je na kolenou a místní síť na tom není o moc lépe… Naštěstí se mi podaří zkontaktovat Anežku, k níž se už počítač i internet chová slušně a dovolí ji přihlášení asi na 284. místě z 300 možných… Po mírně infarktovém začátku jsme konečně ve TMOU…

TMOU V. – intermezzo

Po několika málo dnech se utvrzuji v tom, že už samotné přihlášení bylo v letošním ročníku TMOU významným úspěchem… Scéna: Stojím v uličce pátečního autobusu směřujícího k Náchodu, narváno je až po střechu. V jedné ruce zoufale třímám „Knihu kódů a šifer“, kterou hodlám dolouskat, ovšem v téhle stísněné atmosféře to jde jen velmi ztěžka. Někdo mi zaklepe na rameno: „Promiňte, je to trapné, ale mohla bych se zeptat, kdože přesně napsal tuhle knížku???… A… Hmm, nechystáte se náhodou na TMOU?“ Má paranoia mě nezklamala. Jak jste jednou ve TMOU, najde si vás všude… Nakonec se ukáže, že na rameno mi zaklepala ostřílená účastnice Hry, která má za sebou minulé dva ročníky, ale v letošním boji o registraci její tým neuspěl… Vyměňujeme si cenné zkušenosti, vzpomínám na další osvědčené šifrovací příručky, Janečkova „Tajemství šifrovacích klíčů minulosti“ a podobně, dozvídám se o záludnostech loňské a předloňské TMOU, objasňujeme si řešení přihlašovacích šifer, které nám už stejně k ničemu nejsou a můžeme maximálně nadávat na zbořený instruktorský server… Přeje nám hodně štěstí, v České Třebové se loučíme a já věřím, že se potkáme na příští TMOU…

TMOU V. – epizoda druhá

Před hrou

Několik dní před hodinou H dochází k zásadním změnám ve složení týmu – nejprve Fricco volá, že Mariana nepůjde… Zůstáváme tři, jsme tedy na hranici hratelnosti. Ve středu večer se ještě snažím zainteresovat nic netušící oběť – bohužel pozdě – odjíždí domů o den dřív, než by bylo záhodno… Den před startem jsem smířen s tím, že budeme tři… Poslední přípravy, kompletuju výbavu pro přežití a v pátek po půl třetí balím ručník a vyrážím k surfárně (na LF), kde mám ve tři sraz s Friccou. Po cestě nenápadně sonduji a sleduji podezřelá individua v pohorkách a s plnou polní, ale zatím se jich příliš moc nevyskytuje… Tvorové tohoto typu pravděpodobně vycházejí až po soumraku. Tedy až na mě a na Friccu, která se blíží a přináší povzbudivou zprávu – v čase -1:30 je nás náhle pět… Naše řady rozšiřují dva architekti a znalci Brna – Vašek s Martinou. Sraz je v čase -0:15 na Pionýrské – teď už jen sehnat Anežku, špendlíky, zásoby a budeme kompletní… Před hlavním nádrem se v čase -0:45 min. znovu rozdělujeme, já jdu čekat na Martinu a Vaška, Fricco jede hledat Anežku, snad se ještě někdy sejdeme… Nasedám na šalinu a ta už je plná odhodlaně se tvářících lidiček vybavených přinejmenším na apokalypsu… Všichni vysedáme u Lužánek, čas -0:30 min. a park se pomalu zaplňuje. Obhlížím situaci, uvažuji, zda se mám nějaké dvojice zeptat, jestli náhodou nejsou Vašek a Martina, ale po chvíli je tu už tolik lidí hledajících části svých týmů, že tuto myšlenku zavrhuji – týmů má být 300, lidí hodně přes tisíc a většinou přicházejí právě tím vchodem, kde čekám – studuji mapu parku, upravuji výstroj i výzbroj a vyhlížím nějaké známé tváře. Týmy se kompletují a strategicky se rozmísťují po celé ploše Lužánek… My se nesnažíme nic uspěchat – přesně v čase -0:15 doráží Fricco s Anežkou a o chvíli později objevujeme i Vaška s Martinou. Vivat la frikulín! Jsme kompletní. V očekávání brzkého rozpadu družinky si vyměňujeme záchranná telefonní čísla, a pak konečně vyrážíme do houstnoucí TMY a taktéž houstnoucího davu a zastavujeme se až před Centrem volného času.

Start, Lužánky: 16:30 – 17:30

Je 16:30, TMOU začíná a… Nic se neděje. Je tu moc lidí, nikdo neví, co bude dál. Rozdělujeme se s tím, že budeme kroužit po Lužánkách dokud se něco nestane – Martina s Vaškem mizí v davu, my pozůstalí také – přesně na opačnou stranu. Snad se ještě uvidíme – moc dlouho jsme spolu nepobyli… Následující hodinu dáváme volný průchod veškeré své dlouhodobě pěstované paranoie. Nic jiného nám ani nezbývá. Dle pravidel tvoříme první teorii založenou na tom, že je dovoleno pohybovat se pouze po chodnících a cestách – co je tedy dostupné z pěšinek? Samozřejmě odpaďáky, lavičky, větve, případně ploty a zdi budov – tyto objekty tedy zevrubně zkoumáme a nejsme sami – je to skvělý pohled: lidé nenápadně korzující parkem a nahlížející do každého koše, který potkají… Mohli bychom tímhle stylem úspěšně konkurovat existencím z hlavního nádru… Po chvíli ovšem svoji oblast zájmů rozšiřujeme – co takové sirény a podobné zvuky? Jednou za čas se ozývají pokaždé z jiné ulice kolem parku… Je to znamení? Nebo morseovka? Nebo… Sledujeme ostatní, ale žádný výrazný pohyb a odliv tápajících individuí nenastává…

Objevujeme zajímavé a všeobecně oblíbené prostranství s jakýmsi hydrantem, pumpou, ale především s podezřelým kanálem, kterým kdekdo cloumá, ale poklop ne a ne povolit. Pak je tu ale i podezřelá mozaika, nad kterou dumáme, zda ji mohli v předvečer zahájení vyskládat Instruktoři jako nápovědu… No dobře, to už je vcelku haluz, ale čas ubíhá a my stále nevíme kam dál… Ale o zábavu není nouze – budujeme další teorii: na to, že jsme ve veřejném parku se tu podezřele často skrz davy lidí prodírají různá auta, občas i policejní, a když jedno a to samé auto spatřujeme už podruhé… Je to jasné – Fricco na začátku napsala pro sichr SPZ jednoho z nich, zjišťujeme i ty další, končí to tím, že dobíhám další šinoucí se policejní vůz a velice nenápadně opisuji i jeho značku, zajímalo by mě, co si o tom musí myslet příslušníci uvnitř… Čísla vypadají velice přitažlivě:

BZP 13-84
BZM 68-82
BZJ 77-06

Aktuálně tedy máme tři, všechno je to Brno západ a poslední písmena tvoří zkratku JMP – Jihomoravské plynárenské… Tu se nám přes veškerou snahu bohužel nepodařilo přestěhovat na západ Brna… A souřadnice se z toho vyrábějí taky dost špatně… Škoda… Ještě štěstí, že se blíží 17:30, kdy má být před Centrem zveřejněna nápověda jak dál. Vidíme první skupinky, kterak cosi zaměřují na mapách a vyrážejí kamsi pryč, do TMY, my jsme zcela mimo a scházíme se místě, kde jsme začínali… A nejsme sami – nedočkavý zástup zaplavil celé prostranství, vysíláme Vaška do davu a za chvíli je o něco jasněji – na třech okolních stanovištích mají stát Instruktoři s tričky, na kterých má být nápověda… No dobře – zapojujeme se do všeobecného chaosu a z jednotlivých stanovišť si konečně odnášíme nějaké nosné informace – zaprvé způsob zahájení hry – tito chlapíci se údajně celou hodinu pohybovali v Lužánkách a stačilo je jednoduše opsat… Hm, nezahlédl jsem ani jednoho a to jsem si kolemjdoucí prohlížel dosti podezřívavě a nejméně dva podezřelé se pokoušel sledovat a špehovat při telefonování…:) Ale ukazuje se, že ta teorie s kroužícími auty nebyla zas tak nesmyslná. Jen ta auta vyměnit za lidi… No a vlastní šifra vypadala takto:

1/3 ZIZKA 55
2/3 BUBENICEK 42
3/3 HALEK 84

Po chvíli spekulací nad mapou je to jasné, ulice těchto pánů skutečně existují, čísla mohou být čísla baráků, případně by vše mohlo být nějak propojeno s památníky, které se v těch místech také nachází, no – uvidíme – opět se dělíme, architektonické duo – Vašek s Martinou, vyráží na Žižkovu ulici kamsi ke Konečného náměstí, my ostatní jedeme trajflem na druhou stranu Brna na Provazníkovu zastávku, nejsme sami s takovými úmysly, Brno ožívá bloudícími skupinkami a my sbíháme nějakými sady do Hálkovy ulice, nacházíme první část šifry, nálada je vysoce optimistická, teorie funguje, vyrážíme přes Tomkovo náměstí na Starou Osadu a tam dál do Bubeníčkovy ulice…

1. šifra, Žižkova, Bubeníčkova, Hálkova: 17:30 – 21:50

Brnkačka, máme druhou část šifry, vracíme se na točnu šaliny kde máme sraz s druhou částí týmu, takže kempujeme, čekáme, svačíme a u pultu jakéhosi bufetu začínáme i luštit. (pozn.: To byla hodně zásadní chyba… Poučení: nikdy se nepokoušejte luštit šifru, pokud máte pouze její část…) Po chvíli je jasné, že každý řádek šifry obsahuje jen asi třetinu abecedy, nevyskytují se divná písmena typu Q, W, apod. Výsledný text by měl být bez nějakých úprav přímo uvnitř. I ty útržky typu KOLO, VUT atp. vypadají nadějně, ovšem veškeré naše pokusy o nalezení nějakého systému, případně klíče, troskotají. Tady je počátek našeho zamrznutí – pokoušíme se aplikovat nejrůznější teorie založené na číslech, která byla u názvů ulic, pak je kombinujeme s počtem písmen v řádcích, se společnými děliteli… Ale jak se nakonec ukáže, není to cesta k řešení, maximálně tak k nějakým dalším dimenzím… V podobném duchu pokračujeme i po dodání poslední části šifry, týmy, které se tu srotily s námi, pomalu mizí, je osm, tři a půl hodiny po začátku a my nemáme ani náznak řešení… Vašek se pokouší zvýšit morálku a navrhuje přepadnutí jakéhosi známého vojenského historika, který bydlí nedaleko… Takže nastává změna prostředí, zanedlouho sedíme v útulné teplé kuchyni a zapojujeme do luštění hostitele i s hostitelkou… Jediná změna spočívá v tom, že v sobě máme hrnek teplého čaje a na papírech se rodí čím dál odvážnější konstrukce, naše hostitelka navrhuje řešení pomocí morseovky, věříme, že nic není nemožné… S díky se loučíme a kolem 21:00 míříme do ulic – nikde žádné týmy, nikde žádné řešení, spekulujeme jak daleko už můžou být ostatní – dáváme na radu našeho hostitele a přesídlujeme do nedaleké školy kde probíhají senátní volby.

Kempujeme v předsíni volební místnosti. Místní voliči se po nás pokaždé jen nevěřícně ohlédnou. Okázale je ignorujeme a řešíme dál, doplňujeme energii a zoufalost našich pokusů dosahuje vrcholu – v tuto chvíli už neluštíme, ale haluzíme – Martina volá spřátelenému týmu: jsou jen o stanoviště dál a prý si máme srovnat řádky pod sebe a řešení se ukáže – řádky máme v různých kombinacích pod sebou i vedle sebe už hodnou dobu, nic extra nového se tak nedozvíme – jediným zpestřením je tak návštěva příslušníků policie – zjišťují, co že se to po celém Brně motá za šílence s batohy, vysvětlujeme situaci a pokoušíme se je zapojit do řešení úkolu, tvrdí, že už je to hodně dlouho, co chodili do skautu, padají návrhy typu, že by nebylo marné vyslechnout nějaký tým, s pravomocí veřejného činitele by to neměl být problém a s řešením šifry by se pak mohli vrátit k nám, ale to je nakonec zavrhnuto a policie nás tu nechává o samotě… Zoufalství je ukázkové, v těch třech řádcích lze vyčíst prakticky cokoliv: POKRAJ, KOLONIE, HANGAR, KOLONKA… To jsou jen ty nejstřízlivější pokusy… Snažím se Martině vsugerovat myšlenku, že v Brně musí přeci existovat nějaká kolonie, nejlépe blízko hangáru – marně… Veškeré pokusy s nějakým systémem už jdou do háje, textem už jen nazdařbůh proplouvám a vytvářím spirály, cik-caky a hady a najednou… Trumfujeme se v tom, kdo co zajímavého vyčetl, někdo říká, tady je „TMOU“, já říkám a tady je třeba „vitejte“ a taky „vehre“ a to „tmou“ se k tomu klidně může přidat… Ale to není možné, zkouším to pro srandu proškrtat a opravdu to vychází, písmenka nepřebývají, to už by byla hodně podezřelá náhodička, kolektivně skládáme slova, která jsme předtím považovali jen za soukromé haluze a před desátou, kdy volební místnosti zavírají, máme konečně jasno: “Vitejte ve hre tmou pokracujte ke kostelu svateho augustina na kravi hore.“ Not like this, not like this… Ono to v tom opravdu bylo jen tak nazdařbůh rozhozené…

2. šifra, Kraví hora, kostel sv. Augustina: 22:15(?) – 22:45

Morálka jde o několik set procent nahoru, nabití optimismem chytáme poslední šalinu a míříme na Kraví horu – těší nás, že nejsme sami, jede s námi i několik dalších týmů, tudíž nejsme úplně poslední a vše je hned veselejší. A já jsem skoro doma, druhá šifra je u moderního betonového kostela kousek nad naší kolejí, bohužel už je po desáté a v pěti lidech by se k nám pronikalo nenápadně jen hodně těžko, míříme tedy do nejbližší hospody, do Ria, tam je ale narváno až po střechu, takže se zabydlujeme hned vedle před Brněnkou. Podrobněji zkoumáme úkol, po chvíli je jasné o co jde a d áváme dohromady i pár základních údajů o DNA, Togu v Africe a podobně – pokus o spolupr áci s další družinkou je mírně prodělečný, potvrzují nám jen jeden pochybný letopočet a snaží se nás zmást s „Rozumem do kapsy“… Po chvíli už odolává jen jediný problém, podezřelá číselná řada – naštěstí ostatní údaje dávají vcelku rozumný výsledek, téměř uzavřený polygon – teď je ale na řadě jiná zásadní otázka: Jak určit jeho těžiště? Vytváříme dvě frakce – Martina s Vaškem teoretickou geometrickou, Fricco, Dudla a já experimentální fyzikální a hrajeme tak si v rámci pokusu se špendlíky, kartonem, nití a nůžkami… Ze dvou volných závěsů vystřiženého tvaru se nám podaří opravdu vytvořit těžiště, geometrická sekce je taktéž úspěšná, ve výsledcích se v podstatě shodujeme na dalším postupovém cíli – ten leží někde v prostoru parku před rektorátem VUT… Balíme saky paky, doplňujeme tekutiny i energii a zjišťujeme, že odtud po jedenácté už nic nejezdí – pochodujeme tedy Údolní dolů na Úvoz a kolem Hobita ještě dál na Veveří. V ulicích je klid, ostatní týmy někam vymizely, rušno začíná být zas až v místech se zvýšenou koncentrací odpadkových košů – tedy v inkriminovaném parčíku na Janáčkově náměstí mezi Mouline Rouge a rektorátem.

3. šifra, odpadkový koš u Janáčkova náměstí: 23:15(?) – 1:30

Prohlídka místních popelnic končí neúspěšně, navíc se mi ztrácí tým, ale naštěstí ho po chvíli nalézám, pročesáváme okolní ulice mezi hotelem Continental a Slovan, ztrácíme Friccu, nalézáme správný kontejner a v krabici vedle něj i kazetu – tedy třetí šifru, posléze se podaří najít i Friccu a můžeme se pustit do luštění – walkmany jsme vybaveni více než dobře – máme jeden téměř, a dva zcela funkční, jen těch kazet by mohlo být víc :). Posloucháme na parkovišti hotelu Slovan, tedy spíše ti Brna znalí poslouchají, jelikož nahrávka se tváří jako průvodce nějakou exkluzivní vyhlídkovou trasou po středu moravské metropole… Několik tajemně se tvářících týmů mezitím mizí v jakémsi zadním vchodu hotelu, my se rozhodujeme, jestli zkusíme odhadnout nějaké místo z popisu a pokračovat až odtamtud, ale nakonec se pokoušíme začít přesně podle pokynů, tedy na rohu u popelnic, kde jsme šifru původně našli… Ovšem už první věty nás uvádí do rozpaků a váháme zda se vydat ke Slovanu, který už mezitím zavřeli, nebo ke Continentalu, ale naše tápání rázně ukončuje jeden z instruktorů, který přibíhá s tím, že za deset minut, tedy v 0:15 bude na Zelňáku nápověda, jelikož se na trojce zasekli prakticky všechny týmy… No vida – tak jsme tu čtyřhodinovou ztrátu dohnali a ani to nebolelo :)

Měníme plány, já s Friccou a Anežkou vybíháme směr Moravák, tam se rozdělujeme s tím, že poběžím napřed – já ale vzápětí samozřejmě zakufruju, špatně odbočím, takže místo toho, abych tam byl dříve jsem rád že dobíhám zbytek výzvědné jednotky kdesi na Svoboďáku… Za chvíli se nám od radnice naskýtá neuvěřitelný výjev – je čtvrt na jednu, náměstí plné lidí, všude se míhají světla baterek a čelovek, lidé postávají v hloučcích kolem kašny, případně kempují v ulicích kolem, být nic netušící kolemjdoucí, tipoval bych to na hodně podezřelou demonstraci… Zajímavý je také pohled na návštěvníky místních exkluzivních podniků postávajících v hloučcích před vchody – celí nesví se spolu nervózně baví, všichni perfektně oblečení a upravení – obklopeni několika stovkami lidí v zablácených pohorkách a s krosnami na zádech… Na Zelný trh přibíháme samozřejmě pozdě, ale nejblíže kempující tým nám ochotně prozradí, že jsme zas o tolik nepřišli – jediná nápověda je prý 1731, Svatý primitiv a vše potřebné se prý nachází na kazetě… Víc nic… Příliš moudří z toho nejsme, čekáme na zbytek týmu, dáváme si popůlnoční svačinku, a opět roztáčíme kazetu… 1731 bereme od samého počátku jako letopočet, který by mohl třeba pomoci určit nějaké nejasné místo, necháváme si ho tedy v záloze a Vašek s Martinou a Friccou se opět pokoušejí dedukovat nějaké pěkné záchytné body, nejlépe tady v okolí… A také hledat primitiva – Vašek odhaduje, že půjde o památník nějakého válečníka nebo někoho podobného, tipujeme různé sv. Václavy, Jiří a podobně, chytáme se dalších detailů, máme podezření na umístění pěti soch, Martina odhaluje Veselou ulici jako bývalou uličku lásky a tak dále, a tak dále, ovšem ten závěr zatím uniká… Jak tedy dál? Rozhodujeme se, že se vydáme přes některá podezřelá místa, která prohlídneme a budeme pokračovat k surfárně na lékařské fakultě.

Dominikánské náměstí nakonec moc nesedí, i když se tam ochomýtají i některé další týmy, v Husově ulici se zastavujeme a dolaďujeme plán – text z kazety přepíšeme, přeci jen se pak bude navigovat lépe a navíc zkusíme ověřit některé části na internetu… Kempujeme u jakési výlohy, je tu sice světlo, ale i v jednu je tu celkem provoz a ruší nás při diktování – balíme se a definitivně razíme na Komenského náměstí na fakultu. Vypadá to na další tábořiště, aula plná luštících týmů, ale na Vaškovy návrhy na spolupráci se tvář povětšinou nepřístupně… Uvelebujeme se na studených schodech a zakládáme takový malý soukromý diktovací kroužek – dva tlumočí z kazety, ti ostatní zapisují, jde nám to krásně, jako ve škole:) Tvoříme dvě pátrací jednotky – Vašek s Martinou, mají nějaká konkrétní podezření a vydávají se je ověřit do terénu, já mám kouzelnou kartičku do počítačové učebny a papír s vypsanými záhadami, které se pokusím prohnat internetem a jako podpora se mnou na LF zůstává Fricco s Anežkou s tím, že se pokusíme objevovat cestu pěkně v teple nad mapou na základě nějakých těch upřesnění z informační sítě… Člověk by nevěřil, jak málo se toho dá nalézt o tak atraktivním námětu jako je třeba sv. Voršila a jedenáct panen… Nebo takový rytíř Ditrich… Jednoduše žádná sláva, objevuji jen cosi o historickém vývoji názvů ulic a dešifruji Švédskou třídu jako Rooseveltovu ulici, zjišťuju, že se dá nalézt taky Ditrichštejnský palác, další informace mě spíš ještě více matou, naštěstí volá Fricco, že se naše terénní jednotka vrátila z Petrova s další šifrou…

4. šifra, sady pod Petrovem: 1:30 – 4:00

Haleluja – je něco kolem půl třetí a my před sebou máme čtvrtou šifru a nezdá se, že bychom v tom byli úplně sami – naopak, většina ostatních kolem kempujících týmu je také v různé fázi hledání toho pravého kostela – aktuální šifra se totiž skládá z dvou samostatných matematických úkolů založených na hrátkách s mřížkami o velikosti 6×6 políček, jejichž výsledkem je číslo kostela u kterého se nachází další stanoviště. Problém je, že kostelů je aspoň dvacet, jsou roztroušené po celém Brně a jejich postupná kontrola je v tuhle dobu, kdy jezdí sotva rozjezdy prakticky nemyslitelná… Ach jo, nezbývá než luštit. Doplňujeme aspoň trochu energie, i k teplému čaji se dostáváme, ale pomáhá to jen některým – přeci jen mezi druhou a čtvrtou přichází doba největší krize, takové to balancování mezi nocí a ránem a pokoušet se v tuhle chvíli nějak systematičtěji myslet… Odpadám, nezvládám, zírám do papíru, čísla přede mnou jen náhodně proplouvají, občasné pokusy nedávají žádný smysl… Ještěže máme Friccu… Ve chvíli pokročilé beznaděje oznamuje, že má druhou šifru, i když je v ní nakonec jakási chyba, na Friccu to nemá žádný vliv, zanedlouho přichází s řešením první šifry, které už je bezchybné… Zbývá tedy prolomit na druhý pokus tu zbylou část – po té vlně absolutního útlumu se pokouším vzchopit a zapojit se nějak užitečněji aspoň tady, a po nějaké době mě opravdu konečně začnou vycházet smysluplnější řešení, jedno dokonce numericky správné, už to hodlám předložit jako výsledek a konec, jdeme dál, pak ale zjistím, že jsem to dal do kupy ze špatně zapsaného zadání… Sakra, sakra… Ale v tenhle okamžik se znovu probouzím a začíná se mi hned luštit lépe a radostněji…

Nakonec to celé prolomí Vašek, někdy kolem čtvrté, ale než se po těch dvou hodinách znovu sbalíme a najdeme na mapě náš další cíl, odjíždí nám rozjezd, plánujeme tedy dopravu po vlastních a vyrážíme na pochod směr kostel Cyrila a Metoděje. Zdá se, že bychom se konečně mohli pohnout ze středu města, jen to technické provedení není ideální – míříme v podstatě tam, kde jsme před necelými dvanácti hodinami začínali s první šifrou a možná ještě dál… Brno je tiché, liduprázdné, ostatní týmy buď ještě v teple luští, nebo už jsou dávno pryč, stejně jako ty rozjezdy, a tak jsou jediní další noční aktivisté policejní hlídky, které co chvíli projedou v autě kolem nás a my uvažujeme, že by v podstatě nemuselo být proti pravidlům nechat se nedobrovolně odvézt za nějakou noční výtržnost, jen jak to zařídit, aby se namáhali dopravit nás na stanici někde na Staré Osadě a ještě aby nás nejlépe se svítáním zase pustili s tím, že šlo jen o nedorozumění – ale kdyby to třeba byli naši známí z volební místnosti z první šifry… No nic, pokračujeme Joštovou ulicí, zanedlouho už jsme na Kolišti a pak nás čeká nekonečná cesta nezvykle klidným Cejlem… V tuhle chvíli se před námi konečně vynořují další opuštěné týmy – už to vypadalo, že všichni někde zamrzli a my už tu bloudíme úplně sami… Ale necháváme je bádat nad mapou před marketem na konci Cejlu a míříme podezřelou rozbagrovanou zkratkou ke Svitavě. Mostek je překvapivě tam, kde má podle mapy být, a tak už jen jemně dolaďujeme trasu, až se konečně ocitáme na důvěrně známých místech – v Bubeníčkově ulici zahlédneme krabici s částí první šifry stále ještě na té samé lavičce, kde jsme jí včera večer našli… Je to jen pár hodin zpátky, ale nám se to zdá jako věčnost – vůbec s blížícím se ránem ztrácí člověk pojem o čase a… Jedinou jistotou zůstává fakt, že ve TMĚ plyne čas velice podezřelými směry… Sledujeme své vlastní vychládající stopy – támhle u toho stánku jsme nerozluštili první úkol, tomuhle podchodu se raději vyhneme, minule jsme tam zabloudili a půjdeme radši přes silnici, stejně ještě nic nejezdí, a támhle naproti jsme byli na návštěvě, a v tamté škole… Prostě jsme tu jako doma…:)

5. šifra, kostel sv. Cyrila a Metoděje: 4:40 (?) – 4:55 (?)

Ovšem v několika dalších minutách veškerá vzpomínková sentimentální nálada mizí – tady někde má být konečně náš další cíl, kostel sv. Cyrila a Metoděje a v tuhle hodinu neobvyklý ruch před nedalekou zastávkou nás v tom utvrzuje. Opravdu, věže se noří zpoza stromů a u vrat nacházíme podezřelý sáček místo očekávaného papíru s šifrou, ale hned je vše jasné, štracháme z něj smotaný kousek magnetofonové pásky… Že by konečně úkol, který bychom nepočítali na hodiny? Zaujímáme strategickou pozici u osvětlené výlohy, dáváme dohromady nádobíčko a s Martinou se pouštíme do střihačského díla – chvíli řešíme, jestli je podstatné, kterou stranou to vlepíme do naší kazety ze třetího stanoviště, ale pak už to jde ráz naráz, za chvíli je páska jako nová, navinutá v kazetě a připravená k přehrání… Komentáře ze sousedního hloučku jsou více než výstižné – „MacGyver hadr“ :) ani jsem se nedostal k tomu, abych si poslechl, jakéže nové hity nám Instruktoři namixovali tentokrát a už je to prý vše jasné, není třeba nic řešit, konečná stanice Stránská skála, prosíme – vystupte… Teď si říkám, jestli to byl předem plánovaný černý humor, organizátorský vtípek… Ale vůbec bych se tomu nedivil…:) Týmy se pomalu trousí od kostela, některé na šalinu, jiné do okolních ulic a my se vydáváme nejkratší cestou na Bělohorskou, což se vzápětí ukáže být velice strategickým tahem. Hned za křižovatkou s Táborskou totiž objevujeme zastávku autobusu, navíc zjišťujeme, že už je ráno, asi pět hodin a první místní spoj se za několik minut chystá do stanice s nadějným názvem Podstránecká…

No, proč to nezkusit… Snídáme, probouzíme se, pozorujeme, jak se poslední návštěvníci nedalekého nočního klubu nechávají taxíkem odvážet pryč, ale vzápětí si to rozmýšlí a vrací se zpět, a zastavujeme jeden tým, který vypadal, že místní zastávku poslední záchrany snad přehlédne a přeběhne… V autobuse je znovu živo, skupinky posbírané z celé trasy a všechny už mají jen jediný cíl – Stránskou skálu… Řidič nám zastavuje na jakési opuštěné zastávce na znamení kdesi mezi výpadovkami z Brna a radí nám, kudy na konečnou šaliny… Ale není potřeba se nějak déle starat o navigaci protože od autobusu vyráží vcelku slušný průvod, jaký v téhle zapomenuté brněnské ulici pod skálou snad ještě nezažili, určitě ne po páté ráno a doprovázeni štěkotem psů, opouštíme poslední domky a míříme po kolejích dál, pryč z města… Je to jeden z nejsilnějších zážitků, teď jdeme opravdu ničím nerušenou TMOU, všude je ticho, jen lidičky s čelovkami se jako světlušky a bludičky trousí kamsi daleko dopředu, vpravo nad námi stoupá zarostlá stráň, vlevo se táhne nekončící zeď a my jen matně tušíme, kam že to vlastně máme dojít… Za chvíli nás čeká další úchvatný pohled – naše cesta se rozšiřuje, pokračuje dlouhým krytým nástupištěm, plným lidí, kteří posedávají, postávají, poskakují i polehávají, zkrátka squatují všude kolem, shlukují se pod lampami a kolem baterek, snaží se neumrznout, neusnout a hlavně, neúnavně něco luští…

5,5. šifra, zastávka Stránská skála: 5:30 (?) – 5:55 (?)

Prostě vcelku šok potom co jsme od lékařské fakulty neviděli víc než nějakých pět týmů pohromadě – a zdá se, že tady se opět sešli úplně všichni přeživší… Takže – v čem asi bude ten háček? Bez větších problémů nacházíme další stanoviště, studujeme nadpis…a něco je špatně, zrada, to se dalo čekat… Ještě pořád nejsme na šestce, tohle je šifra číslo pět a půl… Ovšem šifra je to velice sympatická, program, který nás má ve stylu robota Karla donavigovat někam dál. Plni elánu vyrážíme zpátky do tmy a dle instrukcí odbočujeme po chodníku podél trati, za chvíli už se sápeme přímo vzhůru k vrcholu, ale včas zastavujeme a vydáváme se ke skalám na úbočí… A hledáme vchod do jeskyně – netuším, že tady v Brně mají i takovéhle vymoženosti, takže se vrhám k prvnímu podezřelému otvoru v masivu, to je ovšem jen nějaká stoka, či co a až o kus dál, v prostoru jakéhosi bývalého lomu, jak to tak ve tmě odhadujeme, nacházíme něco, co si označení vchod do jeskyně opravdu zaslouží. Čekám nějakou rovnou chodbu s truhlou na konci, ovšem na řadu přichází další překvapení, komplex je daleko rozsáhlejší, místy osvětlený svíčkami, bloudí tu už několik skupinek, povětšinou ale ještě také plných elánu, přeci jen, tohle je další z kouzelných momentů, který zvedne náladu i před šestou ráno… Po chvíli se Martina s Vaškem vynoří z jedné z mnoha odboček se zvláštním žetonem v ruce – truhlu našli a v ní jako šestou šifru, hliněné kolečko s dokola vyraženými runami.

6. šifra, podzemí pod Stránskou skálou: 6:00 – 8:30 (?)

Hrneme se ven, usedáme na nejbližší volný plac a přepisujeme runy do latinky, klíč jsme našli už dříve na čtvrtém stanovišti… Samozřejmě to nedává žádný smysl, opouštíme provizorní ležení v lomu a začínáme chápat, proč tam všichni dole u kolejí tak dlouho kempují… Je šest hodin ráno, několik set lidí stále sedí a luští a luští a nezdá se, že by se odsud někdo hodlal vydat dál… Všem se tady evidentně strašně líbí…:) Strategicky se zahříváme na jedné karimatce na vydobytém kousku betonu a znovu kontrolujeme runy – nic jiného než je správně přepsat evidentně nezbývá, i když si zpočátku pohráváme s myšlenkou, jestli nejsou některé z nich zrcadlově převrácené, případně jinak symetrické aby dodaly celé šifře ještě nějaký další rozměr. Záhy zjišťujeme, nám bude naprosto stačit ten, který zakódovaná zpráva aktuálně má. Ale co s tím? Samá divná písmenka, se kterými už se nedá hrát tak pěkně jako v první šifře… Takže buď můžeme některá z nich – ta nepěkná a opakovaná – vyškrtat, případně zkusit frekvenční analýzu, což je blbost, jelikož písmenek máme málo, co třeba posouvat… Ale o kolik? A kam?

A tak si hrajeme, celý text otáčíme, transponujeme a nic rozumného se z toho nechce vyklubat… Svítá, je zatím asi největší kosa za celou tu dobu, přesouváme se luštit k jinému sloupu, ale to je tak jediná změna… Lidiček je tu s námi pořád dost a dost, žádný hromadný odliv k dalším šifrám se nekoná. Ovšem vzápětí nastává osudový zlom – přijíždí první šalina a Stránská skála se začíná chaoticky vyklidňovat – morálka upadá a první týmy to balí… Šalina je narvaná k prasknutí… My rozvíjíme paranoidní teorie a začínáme podezírat náš runový žeton – máme proti němu jisté výhrady – tak předně na slušný hliněný odznáček je podezřele málo vypálený – tedy pálený není vlastně vůbec, ta hlína je spíš sušená. A taky je moc tlustý… No proč by v něm nemohl vydržet třeba i nějaký ten papírek, že? Dostáváme se do značně paranoidní nálady a po chvíli už prosazujeme radikální postup – runy jsou bezpečně opsané a když to rozlomíme, no co – maximálně tu budeme trapně sedět se zlikvidovaným žetonem a v nejhorším to do jeskyně pro náhradní není daleko… Nakonec se celé operace ujímá Anežka, ovšem postupuje humánnějšími metodami, kolečko brutálně nerozlamuje, ale zkouší ho oďoubávat nožem :).

A pak kov narazí na kov, to už nemůže být náhoda, žeton odchází do věčných lovišť a nám zůstává v rukou kovová mince se čtyřmi vyraženými znaky… Nenápadně se rozhlížíme kolem, kdo ještě bádá nad nerozloupnutým kolečkem – bylo hlavním problémem tohle? Záhy nás euforie opouští… Překládáme znaky, dostáváme YNUR – neboli RUNY pozpátku – a to nás bude strašit ještě hodně dlouho… Je jasné, že tohle je ten zásadní krok, že máme řešení na dosah, ta myšlenka mě dokonale probouzí, začínám znovu luštit, rozdělovat text po čtyřech písmenech, obracet ho, značit podezřelá písmenka Y, N, U i R, ale nikam to nevede… Je ráno, Vašek fotí, Martina mrzne, víme, že jsme strašně blízko řešení, ale… Prostě ne a ne s tím hnout… Je 6:45 a třetí, po střechu narvanou šalinou nám odjíždí podstatná část týmu, Vašek s Martinou. Ač oslabeni přeci jen se ještě nevzdáváme a luštíme a luštíme… A v tuto chvíli se sluší zveřejnit návod na to, kterak zatuhnout na Stránské skále několik hodin, ač už jste v podstatě na řešení přišli a máte ho na papíře před sebou…

Aneb Hitchhiker‘s Guide to the Sixth Task

Sepište si klasickou otevřenou anglickou abecedu, hezky pěkně vedle sebe, nejlépe na čtverečkovaný papír. To vám zabere nějakých třicet sekund. Počítejte se mnou. Někam si zapište i ten zašifrovaný runový text, přepsaný do latinky. To jsou maximálně dvě další minuty. Pod otevřenou abecedu si postupně zapište abecedu posunutou o Y (neboli začínající míst A ypsilonem a pokračující Z, A, B…), pod ní posun o N, pak o U, i o R, to je dalších asi 120 sekund. (Tak, sem jsme se ještě dostali…) A nyní stačí triviální chyba a řešení, které by se i s předchozím postupem vešlo do slabé čtvrthodinky se prodlouží na dobu neurčitou… Vezměte první písmeno zašifrovaného textu, vyhledejte ho v otevřené abecedě a nahraďte ho příslušným znakem z posunu o Y… S druhým udělejte to samé, jen ho nahraďte z posunu o N, třetí bude o U, čtvrté o R a pak už zase o Y a tak pořád dokola…

Už vidíte? A to je celé tajemství neúspěchu – jednoduše výpadek, kdybych si nevsugeroval tenhle nesmyslný postup a nezkoušel ho potom na všechny myslitelné způsoby posunutí, už bychom byli dávno za kopečkama, nebo spíš v Líšni… Holt po ránu už řešení mírně zamrzají… Škoda, že jsem na tu chybu sice nakonec přišel, ale až týden po TMOU – v klidném sobotním odpoledni se řešení náhle vylouplo z původních temných poznámek úplně samo: „Jedna hra ted vladne vsem kostel Lisen“ Jak jednoduché, jak elegantní… Jen pro zajímavost, později jsem si ověřil, že to celé byla Vigenérova šifra a Kniha kódů a šifer o ní říká, že je řešitelná i bez znalosti klíče, to už je ovšem záležitost pro fajnšmekry :). Ovšem dešifrování s Vigenérovým čtvercem posunutých abeced a klíčem je v podstatě odpočinková záležitost – no snad si to budeme moc vychutnat někdy příště…

Nám se tedy toho rána nepodařilo za dvě hodiny vynalézt nic směrodatného a když jsme se promrzlí pokoušeli mírně rozproudit krev a poohlíželi jsme se při tom, kolik posledních mohykánů to ještě nevzdalo, ale když jsme si navíc všimli, že se jednou za čas některá ze skupinek nenápadně zvedla a s tajuplným výrazem zamířila po kolejích kamsi do polí, odhodlali jsme se k zoufalému řešení. Nejprve jsme s Anežkou jen tak nalehko vyrazili tím odpozorovaným směrem, třeba by se tu mohla nacházet nějaká další nápověda, kterou jsme neobjevili, navíc se kdosi podobně plíží před námi a taky je krásné jasné ráno po zamračené noci, ale naše putování končí na jakémsi hnojišti nad tratí… To není nijak extra povzbudivé, tady nás žádné štěstí v podobě řešení nečeká, vracíme se, radíme se a po chvíli se definitivně rozhodujeme – TMOU už letos nedokončíme, protože s tou šestkou asi nehneme, ale zabalit se nám to také nechce, tudíž si rozpracováváme vlastní verzi hry, aneb kterak se alespoň podívat do lesa…:) A tak když se s záhadným výrazem zvedne jeden ze zbylých týmů, balíme urychleně svoje saky paky a vydáváme se nenápadně na menší stopovanou… A tady začíná naše třetí epizoda TMOU, kde už se hry účastníme v podstatě jen jako diváci, ale přesto je to úžasný zážitek…

TMOU V. – epizoda třetí

Je půl osmé a my opouštíme Stránskou skálu s dvěma hlavními cíly – neusnout a nezmrznout. Klopýtáme přes zarostlé pražce kamsi do neznáma, jen se snažíme držet na dohled skupinky před námi. Trať je z obou stran lemována hustými křovisky, takže je téměř nemožné jakýmkoliv způsobem změnit směr – a tak se v polospánku plížíme dál. Ještě pořád svírám v ruce složku s šestou šifrou a čekám na nějaké osvícení, to se však nedostavuje…. Necháváme za sebou i poslední ploty a zdi patřící jakési průmyslové oblasti a kolem nás se otevírají jen pole a zase pole, táhnoucí se až k jakýmsi notně vzdáleným vesnicím. Nebezpečně se přibližujeme k týmu před námi, uvažujeme o zvětšení původního decentního odstupu, ale naši tahouni náhle mizí z železničního náspu a rázují si to kamsi pryč přes velké, šíré, rozryté lány… Pro tuto chvíli nehrozí, že bychom ztratili vedení, ovšem definitivně se rozplynula naděje, že nějaká ta nápověda nebo šifra bude v nějaké rozumné vzdálenosti kus za Skálou. Teď tedy jen odhadujeme jaký že podivný směr si to vybrali – zdá se, že míří k jednomu z vysílačů za silnicí a vesnicí na protějším horizontu… Jiný rozumný závěr nás nenapadá a tak se vydáváme v jejich stopách… Dosti zoufale se brodíme bahnem v oranisku, ovšem náladu nám vylepšuje pohled na město – to se zdá být podezřele daleko, jako na dlani, navíc všude kolem nás je krásné ráno, člověka to skoro i probere z té největší letargie. Uprostřed polí mi volá Máťa, říká, že právě dorazila do Brna, já říkám, že mám Brno na dohled, ale že nevím, kde jsem, ani kam mířím, a že tedy v nejmenším netuším, kdy se vrátím, případně jestli se vůbec dneska vrátím… Naši průvodci totiž po chvíli rozhodování opouštějí bitevní pole a mizí u jakéhosi sadu, kde dobývají tentokrát silniční násep, po něm směřují k prvním domkům a tam, zdá se kempují…

Nohy nám pomalu ale jistě těžknou, táhneme sebou tuny hlíny, ale konečně se probojujeme k silnici – po předchozí konzultaci s mapou už víme, že jsme kousek za Líšní a navíc zjišťujeme, že tábořiště našich tahounů se nachází na autobusové zastávce – evidentně dál nepokračují… Začínáme mít pocit, že nám něco zásadního uniklo, a že tenhle tým může docela dobře mířit třeba už domů a my si tu koledujeme o dosti trapné faux-pas. Tak se zatím přeskupujeme opodál, zbavujeme se nánosů bahna, vypadáme opravdu jako bychom šli celou noc nejen TMOU, ale také bažinou a spřádáme různé náhradní plány, které ovšem v prvé řadě počítají s tím, že nás řidič pustí do autobusu… :) Pokoušíme se aspoň tvářit civilizovaně, ale to se nám po probdělé noci také příliš nedaří. S co nejzáhadnějšími výrazy si jdeme prohlédnout jízdní řády a tváříme se, že víme co děláme a že náš příští cíl je zcela jasný – no, nejsem si jistý, nakolik to vypadá přesvědčivě… :) Navíc vidíme, jak k nám přes pole míří další družinka, tak jen uvažujeme jestli to louskli, nebo se také vydali naslepo – ale to je dost nepravděpodobné, ti lidé na Stránské skále už tou dobou nevypadali, že by měli nějaké přehnaně sebevražedné sklony… Každopádně nám přijíždí spoj do neznáma, v závěsu nasedáme a odhadujeme, kam že se to vlastně vydáváme – základním orientačním bodem je Velká Klajdovka, která je ale dost daleko, takže jsme připraveni na okamžitý předčasný výsadek kdekoliv… A ten na sebe nedá dlouho čekat.

7. šifra, náměstí Karla IV. : 9:(??) – 11:30

Přijíždíme na náměstí Karla IV, kde je už z dálky vidět klasické hemžení luštících skupinek, zastavujeme a dosti zmateně se potácíme z autobusu ven, oči navrch hlavy nevíme koho se držet, několik týmů totiž nastupuje, ten náš ale míří ven, a tak nakonec dáme na něj a autobus č. 78 necháváme prozatím odjet směr Klajdovka. Obhlížíme terén a už samostatně se vydáváme otestovat kostel, který vypadá na první pohled podezřele. Dobře děláme, ani nevíme jak a nacházíme sedmou šifru. Když už jsme se takhle divoce dostali až k ní rozhodujeme se, že se ještě naposledy pokusíme postavit na vlastní nohy a někam nezávisle zamíříme – jediné, co nám to malinko komplikuje je ta místní šifra – ale s novým elánem se rozvalujeme na schodech terasy jakéhosi penzionu, sluníčko se snaží, my pořádáme energetickou snídani, čokoládky a podobně, a říkáme si, že po té šestce nás už nic nemůže rozhodit… To je bohužel jedna z dalších fatálních chyb v odhadu… Ale pěkně popořadě…Stačí letmý pohled na papír se sedmičkou a všechno začíná vypadat lépe a radostněji – nezdá se, že by se v těch několika málo řádcích textu mohlo vyskytovat něco příliš šíleného, všechny čtyři odstavce dávají totiž hned na první přečtení vcelku smysl (což se doteď o většině šifer říct nedalo:) a navíc nás okamžitě odkazují na mapu… S pocitem, že organizátoři konečně prozřetelně zařadili jednu odpočinkovou šifru jako předěl městské a lesní části hry se pouštíme do podrobnějšího rozboru. Čekáme, že by části textu mohly být nějak prokombinovány v popiscích vzadu v mapě, po chvíli pátrání ale všechno vypadá ještě lépe, odstavce přesně odpovídají konkrétním rezervacím, chvíli si s tím pohráváme a nakonec nám vychází čtyři lokality: Mokřad pod Tipečkem, Malužín, Zadní Hády a Hádecká planinka.

Co s nimi? Zvláštní uspořádání těch čtyřech úryvků interpretujeme jako směrovou růžici, dokonce i to reálné umístění rezervací přibližně odpovídá, chytáme se toho a budujeme teorie… Základní je vcelku jasná, do toho volného čtverce, je buď třeba dosadit nějaký konkrétní popisek místa, které by se nacházelo mezi těmi okolními, pokoušíme se tedy vytvořit rozumný průsečík a kombinujeme do toho i radu z vysvětlivky, že stanoviště je v okruhu 3 km (Fricco hned útočí na mapu kružítkem :) a ještě vynecháváme plochy přírodních rezervací. Výsledky jsou dost divné… Snažím se z textů vyčíst ještě něco použitelného, všímám si čísel, v těch se dá vždycky nějaká ta souřadnice najít, že :). Zkoumám i ty části na mapě, všímám si jen nějakého omylu v přepisu – jeden letopočet nesouhlasí, zpozorníme, projíždíme další čísla, ale ta už jsou v pořádku a z toho letopočtu se konkrétnější souřadnice konstruují dost těžko, navíc to vypadá, že instruktoři tuhle šifru nějak odflákli, objevujeme ještě jeden pravopisný překlep, místo originální rezervace, je na šifře reservace, ale pamatujeme si na reportáže z předchozích Tmou, a na veselé historky, kdy se některé zoufalé týmy pokoušeli vytvářet neuvěřitelné teorie právě na základě nějakých takových chybiček, dál se tím tedy nenecháváme nějak rozhazovat, a raději zkoumáme možnosti, které nám nabízí mapa. Průsečík nám, ať se snažíme jak chceme, pořád vychází nejméně nějakých pět kilometrů daleko, do prostoru Kanického kopce, to není nijak extra povzbudivé, tak daleko to riskovat nebudeme. Ale když od něj pokračujeme nejkratší spojnicí k našemu tříkilometrovému okruhu, objevujeme pár zajímavých míst, která pak postupně vylučujeme stylem: každopádně se máme dostat do lesa, nejlépe co nejdál, ale za řekou to nebude, nebude to ani v lomech, do lomů by nás nehnali, maximálně u nějakého vjezdu do jednoho z těch vápencových kus od Klajdovky, ale to není atraktivní lokalita…a tak dále, a tak dále…:)

…kam se poděla 8. šifra?

A už to zase vypadá, že vyrazíme naslepo kamsi do neznáma… S tímhle závěrem se pomalu smiřujeme, ale přeci jen máme nakonec jasný cíl, rozhodujeme se, že budeme pokračovat naší oblíbenou linkou 78 pod Velkou Klajdovku, je tam prý pěkný výhled a vůbec, les a takové ty věci, v nejhorším plynule přejdeme od Tmy k putování za světlem někde za Brnem… Ve chvíli, kdy společně s několika dalšími odhodlanými týmy nasedáme do autobusu, odbíjí na kostelní věži devátá hodina ranní… Lépe nevědět… Když si člověk uvědomí, že už je na cestě nějakých 16 a půl hodiny a že se za tu dobu stačil dostat sotva do poloviny hry a to ještě hodně podezřelým způsobem… Pokud bychom hodlali hru dokončit, bylo by tohle zjištění dost depresivní a beznadějné :) Takové věci nás ovšem netrápí, nám by ke štěstí stačilo najít alespoň tu osmičku…:) Na Velké Klajdovce probíhá další výsadek, nejméně dva tři týmy se vydávají stejným směrem, do lesů nahoru k hotelu, to je první podezřelý adept na osmé stanoviště, ochomýtají se kolem něho naši staří známí z cesty na sedmičku, ale nevypadá to, že by něco objevili a zůstávají na snídani s impozantním výhledem na Brno před sebou. Klajdovku vyškrtáváme z černé listiny a pokračujeme na sever – stejně jako poslední z týmu, které jsou v dohledu – tato družinka ale v zápětí odbočuje směrem na Hády, tam se nám to nezdá a držíme se své zelené značky vedoucí ke Kopaninám, jsme tedy sami. Následující dva kilometry už jsou takové mírně halucinační, jdeme a probíráme, jak dlouho je člověk schopný zůstat vzhůru a zároveň nějak souvisleji uvažovat… Ale tyhle věci už ke mně doléhají z podivného odstupu, odněkud zdálky a asi zrovna nezapadám do teorií, že jeden den bez spánku by ještě s člověkem neměl příliš pohnout…:) Touhle dobou mám sice dojem, že bych ještě v pohodě nejméně do večera a dál vydržel, ale později zjišťuji, že to už byla jen taková euforie ze setrvačnosti… Každopádně teď už se nezdá, že bychom byli nějak významněji zapojeni do hry, týmy vymizely, potkáváme první výletníky a aktivní sportovce… Tváří se na nás dosti podivně… Přeci jen usychající bahno z nás odpadává a skelné pohledy máme upřené kamsi do neznáma… :) Mohou si o nás myslet zajímavé věci…

Konečně se před námi objevuje odbočka se žlutou značkou a rozcestník který oznamuje, že jsme se přeci jen dostali aspoň na ty Kopaniny – po letmé rekognoskaci terénu se vrháme k nejbližším podezřelým cárům papíru, které se válejí na cestě… Bohužel žádné logo Tmou, jsou to jen odpadky, z těch toho moc nevyluštíme… Za silnicí vidím kříž, okamžitě se k němu vrhám a pročesávám okolní příkop… Beznadějné… Ovšem později se ukazuje, že tady jsem byl osmé šifře nejblíže, stačilo by pokračovat započatým směrem od křížku ještě asi půl kilometru kamsi do polí :)… K jednomu menšímu opuštěnému lomu… Překvapení na nás čeká za zatáčkou, na hromadě klád tam posedává několik členů nějakého týmu… A my už mysleli, že tu bloudíme úplně sami… Cesta sem tedy až tak šíleným nápadem nebyla, ale Kopaniny nejsou to pravé místo – v záloze máme další dva tipy… Pokoušíme se prorazit po žluté, ta je ale nechutně rozbagrovaná a rozbahněná a zasekaná, vracíme se ve vlastních stopách na předchozí křižovatku, kempující tým necháváme za sebou… Zkratkou se vydáváme směrem na památník S. K. Neumanna, příliš dalších možností nemáme, rozjímáme, co provedeme, jestli tam něco bude a kam se vydáme když nic nenajdeme, je to poměrně zásadní otázka, je deset hodin, tedy +17:30 hod. herního času a podle oficiálních pravidel by v tuhle chvíli mělo TMOU končit, víme ale že nejzašší termín je podle posledních informací až hodina dvanáctá… Jdeme tedy dál, už jde jen o to, abychom ve hře zůstali až do nějakého definitivního konce…

Rozcestník na místě, kde se stýkají hranice rezervace – Hádecké planinky a povoleného lesa a ani náš okruh tří kilometrů není daleko. Ale daleko důležitější je setkání s dalším týmem, který zde pročesává každý metr čtvereční podezřelého prostoru – dáváme se s nimi opatrně do řeči, a na světlo se dostává několik zásadních informací: tak za prvé – dlouze jsme uvažovali, jak je to možné, že ještě u sedmé šifry nevíme kde je cíl hry, když to mělo být údajně jasné už v první polovině hry – prý je to tedy v Babicích, a údajně se to dalo zjistit ve třetí, kazetové šifře… No vida, tohle Vaškovi s Martinou při pátrání někde uniklo, ale aspoň nás pak cestou nedeprimovalo, kam že až to máme dojít :). To nás usnadňuje důležité rozhodování ohledně dalšího postupu… Už v tuhle chvíli, asi o půl jedenácté, je i samotná cesta do Babic na vyhlášení výsledků spíše utopií… Fricco ovšem tvrdí, že svižným poklusem by se to stihnout dalo :))). Ale přinejmenším tu osmičku bychom zkusit najít mohli, když už se kolem ní motáme tak dlouho… To je ale druhý poznatek, který nám usnadňuje volbu, místní družinka nám sděluje, že v podstatě podobným způsobem, obíháním podezřelých lokalit bez nějakého jasnějšího klíče, hledá tuhle šifru už několik hodin… Dovídáme se tedy, kde to určitě není a padá naše teorie s památníkem, prý je tam ale hezky, máme se tam zajít podívat :). Oni se ještě pokoušejí prohledat jakési skály nad řekou a pak mají v plánu nejspíš stejný mostek jako my…

Definitivní rozhodnutí je otázkou několika minut – pokračujeme v původním plánu – zkusíme se nejkratší cestou dostat k mostku, zatímco druhý tým k němu půjde oklikou, ale stanovujeme si deadline – v 11:00 končíme. Loučíme se a vrháme se po čáře na mapě kamsi do údolí… Sebevražedný nápad, vážně pochybujeme o svém duševním zdraví, touhle dobou by měl člověk v poklidu vstávat a vařit si nějaký dobrý čaj, kafíčko, snídani… Narážíme na nějakou podezřelou cestu, ovšem o mostku si můžeme nechat maximálně zdát, jedna z dalších strategií, kterou touhle dobou uplatňujeme, je neustálé klesání, o cestě do kopce se nesmí ani přemýšlet – volba postupu je tedy jasná… Scházíme dolů, už se smiřujeme s tím, že jsme vybrali špatné údolí a naše konečná bude u Svitavy, když v tom se cesta náhle zatočí a kus pod námi se opravdu zjeví cosi podobného mostu a nějaké rozcestí, zkoumáme zběžně stopy v bahně, křoví kolem i strouhu pod ním, ale k ničemu to nevede… No nic, to by musela být neuvěřitelná náhoda a beztak byl ten mostek už moc daleko… Hodláme Tmou zakončit klidnou cestou Těsnohlídkovým údolím, kde je prý také krásně a dál podél Svitavy do Obřan…

9. šifra, mostek nad Těsnohlídkovým údolím

Jenže… O trochu níž, další mostek a na něm… Cosi bílého uprostřed… Neuvěřitelné…Tohle by byla ukázka pravděpodobnosti jedna ku milionu v praxi… Není to halucinace ani paranoia, je to opravdu složka s papíry, označená heslem Tmou 5, to je čiré šílenství – je to šifra… Číslo 9… Nic nechápeme, dovídáme se „Jak jsem umřel“, máme pocit, že nám někdo čte myšlenky… Tohle je naprosto dokonalé zakončení, jak kdyby organizátoři pečlivě plánovali postupnou psychickou likvidaci týmů… Okamžitě zavrhujeme jakékoliv myšlenky týkající se pokračování hledání osmičky, případně luštění devítky, tenhle objev nám ke spokojenosti naprosto stačí, víc jsme si přát snad ani nemohli… Zajímavé je ovšem to, že na první pohled je téměř jisté, že těchto šifer se tu naposledy dotknuli Instruktoři, když je sem instalovali… Nikde nikdo, snad jen pár nezřetelných stop v bahně… Všichni už asi umřeli… Kdysi dávno předtím… Je jedenáct hodin, plán jsme splnili, byla to sice jedna obrovská haluz, ale šifru jsme našli…:)

Míříme ke Svitavě, cestou se porozhlížíme po kamenech v řece (co kdyby náhodou), po dalších ztracených týmech, ale TMA se postupně vytrácí, potkáváme výletníky na sobotní vycházce, pozvolna se vracíme do reality, vzpomínky na včerejší noc nám připadají neskutečně vzdálené, je to tak dávno, co jsme seděli v Lékařské fakultě a mířili na Stránskou skálu… Nikdo si není jistý jestli se to skutečně stalo… Dojídáme zásoby, snídaně o půl dvanácté, a kolem Brány Morie se dostáváme do Obřan… Je po všem, s úderem poledne nasedáme na šalinu, úplně sami, nikomu se nechce věřit že před téměř dvaceti hodinami s námi začínalo dalších tři sta týmů…

Pro tento rok: The Game is over a jak říká Fricco… Viva la šalina!

Za frikulín tým sepsal Garret

Fotky šifer byly převzaty z archivu na tmou.cz.

tisk | PDF | e-mail