…první zadání na nás vystřelili z děla. Ozvala se hromová rána, do vzduchu se rozlétl oblak papírků a… Silný závan větru jich většinu zanesl kamsi zpět k orgům. Úkol tak hned nabyl na zajímavosti. Z obyčejného čekání na letící papírky se stala soutěž ve skoku do výšky. Kdo neskáče, nemá šifru.
12. 5. 2007, Brno
frikulín (Garret, Máťa)
8 šifer / 12 šifer
9. místo / 26 týmů
Před hrou
Na letošní Dnem jsme vyrazili v komorní dvoučlenné sestavě – já a Garret. Ostatní se vymlouvali na nějaké bakalářky, diplomky a kdesi cosi ;). Na mě taky čekal svaťák a maturity, ale říkala jsem si, že nikam neutečou (bohužel ;). Takový sobotní výlet po Brně a okolí, sem tam zpestřený nějakou tou šifrou vypadal mnohem lépe, něž hromada učebnic v temném pokoji… Když mi ještě Garret slíbil, že nebudem moc běhat, nebylo co řešit :). V osudný den D přijel můj vlak nečekaně bez zpoždění, potkala jsem se s Garretem, společně jsme dokoupili zásoby a vyšplhali včas na Špilberk. Tam jsme se po nutné registraci rozvalili u nové mapy a začali hledat deset rozdílů oproti staršímu vydání ;). Pak nás ale orgové popohnali směrem k altánku a hra mohla začít.
První zadání na nás vystřelili z děla. Ozvala se hromová rána, do vzduchu se rozlétl oblak papírků a… Silný závan větru jich většinu zanesl kamsi zpět k orgům. Úkol tak hned nabyl na zajímavosti. Z obyčejného čekání na letící papírky se stala soutěž ve skoku do výšky. Kdo neskáče, nemá šifru. Garret naštěstí skákal a vyskákal proužek papíru. Kouknul na něj, prohlásil, že musíme k bráně na to místo, kde něco kutila orgyně při našem příchodu. Trochu mě zarazili Chlýfáci, kteří se suverénně rozběhli na druhou stranu než Garret, ale moc jsem to neřešila a vyrazila za ním dolů. Svižně jsme proklusali kolem prahoráckého orga… A za chvíli jsme kolem něj proklusali znova, tentokrát opačným směrem. Zjistili jsme totiž, že na papírku sice slovo „brána“ je, ale nepřísluší nám, nýbrž Mladším. My svou šifru máme nahoře u děl přesně tam, kam zmizel Chlýftým a většina ostatních. Začátky holt nikdy nepatřily k našim silným stránkám. Příště si to zadání radši přečteme celé ;). (No jo no, takhle to dopadá, když se polovina týmu nedostane k zadání vůbec a druhá polovina si přečte jen poslední čtvrtinu instrukcí ;)
1. šifra, Špilberk: 9:15 – 9:50
Vysupěli jsme tedy pro zadání samotné jedničky. Spousta nápisů z různých pomníků. A všechny prý jsou na Špilberku. Při podrobnějším průzkumu jsme objevili divné tečky namísto některých čísel. Pak už stačilo jen pomníčky najít, čísla doplnit, převést na abecedu a přečíst. S hledáním byl trochu problém, ale z nápisu u studny, kam jsme zamířili nejdříve, se toho dalo vyčíst dost na uhaluzení zbytku. Radši jsme si to však ještě u dalšího pomníku zkontrolovali, jeden nikdy neví, že? ;) Vycházelo tajemné „na studánce studánka“. Chvíli nám trvalo, než jsme v naší sbírce brněnských map Studánku (ulici) objevili a další chvíli, než jsme se k ní přes rozkopané Brno probili. Opravdu se tam nacházela studánka a u ní šifry a první turniket. Ze záplavy zelených samolepek jsme poznali, že ostatním Expertům se asi zadání z děla podařilo přečíst celé už na první pokus ;). Kde jsou ty časy, kdy jsme na loňském ročníku lepili samolepku jako první (ale v jiné kategorii) …
2. šifra, Studánka na Studánce: 9:59 – 11:10
pořadí: někde ke konci druhého sloupečku, takže cca 20.
Z druhé šifry na nás vystrkovaly růžky karty. Čtyři skupinky, patnáct karet, pouze piky a kříže. S každými se asi bude dělat něco jiného. Ale co? Nejdříve jsme zapisovali pořadí karet v balíčku (nemohli jsme se ale shodnout, kde se má nacházet eso, jestli na konci nebo na začátku), všemožně posouvali, převáděli na abecedu (karet je 13 od jedné barvy, barvy jsou tam 2, to máme 26… to je náhodička…), ale výsledek žádný. Asi po hoďce, když už mi sezení ve svahu v parčíku přišlo příliš nepohodlné, jsem radši vykoukala prví řádek, do kterého se dalo hrubou silou narvat „dvě věže“. S použitím trochy zpětného inženýrství a další dávky hrubé síly nám vyšlo i „dvě jména“ na řádku druhém. Petr a Pavel. Klušem na Petrov.
3. šifra, Dvě věže: 11:20 – 13:05
Cestou rozebírám, proč se Petrov jmenuje jen Petrov a ne třeba Petropavlov. Takhle je to pěkná diskriminace, když jsou tam ty věže ve skutečnosti dvě :). Orgyně s další šifrou sedí přímo u vstupu do jedné z nich. Říkám, že na věži by se určitě krásně luštilo. Garret nesouhlasí. Stejně jdeme luštit na věž ;o) (a s námi málem jeden další tým, který si myslí, že tam míříme v rámci hry ;). Garret brblá, ale jen do té doby, něž uvidí kostelní půdu, která ho úplně nadchne. Nahoře je krásný výhled… A taky strašný průvan… A tma… A do toho začínají odbíjet zvony. Když člověk stojí přímo pod zvonem a musí mít prsty nacpané hluboko v uších, pokud o ně nechce přijít (o uši, ne o prsty;) a na hlavě čelovku, aby něco viděl, tak se neluští dvakrát nejlépe ;). Radši sbíháme dolů na schody, kde po nás pouze šlapou davy lidí jdoucí z kostela.
Šifra vypadá jako obyčejný jízdní řád. Garret z toho ihned odvozuje, že se tedy o jízdní řád jednat nemůže. (no to je přeci jasné – když mi orgové tvrdí, že na Špilberk jezdí nějaké MHD, můžu se akorát zasmát dobrému vtipu a začít hledat, co jiného než jízdní řád může znamenat jízdní řád ;) Chvíli se snažím ho přesvědčit, ale když je mi vysvětleno, že většina těch stanic neexistuje a kolo by to tak rychle projet nestihlo, uznávám jeho argumenty a jdu hledat jiné řešení. Samozřejmě marně. Jdeme do centra, chvíli sedíme i na Svoboďáku a čekáme, jestli vážně něco nepojede. Jelikož byla půlka Brna rozkopaná a většině šalin vedla náhradní trasa přes Svoboďák, tak toho jezdilo až moc. Jen ten vláček jsme nikde nezaregistrovali. Zato nás velice zaujala historická tramvaj z nápisem „zvláštní vůz“ (…a s hromadou hostesek na palubě, divoce mávajících nějakými barevnými cáry – chvíli jsem je podezíral, jestli tam nesimulují logo Dnem nebo tak něco ;) . Bohužel jela špatným směrem (nebo spíš bohudík, jinak bychom se jí vydali honit ;). Další hodinu jsme se mořili nad neexistujícími stanicemi, hledali 10 rozdílů v normálních řádech, počítali, kdy imaginární spoj jezdí a nejezdí (jo, jo, ty podivné datumy byly dost inspirující…) a vůbec se děsně plácali. Doplácali jsme se až před CPS, kde už seděl Iontový (de)stabilizátor. Zamávali na nás jízdním řádem, my jim v odpověď zamávali naším. Aspoň v tom nejsme sami. Po chvíli začalo pršet. Druhý tým k nám přišel, zda nechceme poradit, že už si zavolali. Řešení je prý „ultimátně blbé“ ;) a tady na něj nepřijdeme. S díky jsme odmítli. Ale když to má být ultimátně blbé, to by znamenalo…
Ne, to není možné… To by nám snad orgové neudělali… Naše nejhorší obavy se splnily, když jsme uviděli červený turistický vláček, jak si to šine od České směrem na Špilberk, kde se neleká ani deště ani křivolakých parkových cestiček. Dostihli jsme ho, když zpomaloval v kopci. Na střeše se skvělo logo Dnem, víc jsme nezahlédli. Vevnitř určitě bude sedět org a dá nám něco pěkného. Toto přesvědčení podpořila usměvavá slečna, která na nás křikla, ať si naskočíme. Naskočili jsme. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že slečna není org. A ani nikdo jiný se tak netváří a o Dnem nic neví. Tady bude něco špatně. Vystoupit už ale nešlo, kolem srázy a průtrž mračen. Dojeli jsme až na hrad, kde nám vynadal po právu rozhořčený řidič. Když ale viděl naše zmatené výrazy, nechal nás radši jít. Konečně jsme si mohli prohlédnout střechu. Teď, když zase vysvitlo slunko a vláček stál, byla jasně vidět i šifra umístěná hned vedle loga. Tak to jsme zase jednou utrhli pěknou ostudu…
4. šifra, vláček: 13:20 – 13:25
Odklidili jsme se z dohledu řidiče a za pět minut louskli šifru sestávající se ze 2 seker, 1 medvěda, 1 indiána, 3 las a 2 sombrér – zkráceně ze Semilassa a vydali se k nejbližší šalině, co by nás tam zavezla. Blížila se druhá hodina a my jsme jeli (spolu s Ionťáky) teprve na 4. šifru. Vypadalo to celkem beznadějně, ale snad se nám podaří dojít aspoň za půlku a dostat se do lesa (tradiční frikulínská hranice mezi úspěchem a neúspěchem ;) … Uvidíme…
5. šifra, Semilasso: 13:55 – 14:26
Na hřišti za Semilassem nás čekalo něco na první pohled strašně hnusného a logického ;). Dlouhá pravidla plná barevných puntíků, které jsou hodnoceny jinými pro změnu černobílými puntíky… Vyklubal se z toho však celkem zábavný úkol. Měli jsme uhádnout a odvodit barvu a pořadí 4 puntíků, které si vymysleli orgové a využít na to co nejméně pokusů a ztratit tak co nejméně času. Na výběr jsme měli šest barev a mezeru, vše se mohlo libovolně kombinovat a opakovat. Nejtěžší na téhle šifře bylo přesvědčit přisleplého Garretka, že zelená, červená a hnědá jsou tři různé barvy :). Pak už to šlo celkem rychle a po sedmém pokusu jsme získali od orgů čtyři černé puntíky a zadání další šifry.
6. šifra, autobus: 14:26 – 14:55
Jen co jsme se usadili na vyhřáté lavičce, zjistili jsme, že budeme muset zase někam jet. A při tom zjistit za kolik je nejlepší nákup, kdo provozuje veterinární ordinaci, jak se jmenuje restaurace s palmou v názvu a jaké je tajemství zdravého domova. Tyto informace a mnohé další nám po zapsání do křížovky měly odhalit polohu dalšího stanoviště, kdesi poblíž Jehnice. Jelikož nám přímo před nosem ujel doporučený bus a další jel až za čtvrt hodiny, vydali jsme se stíhat loga pěšky a nastoupili až na další zastávce. A pak začala šílená jízda – autobus sebou házel, a my se pokoušeli udržet na nohou, dívat se do všech světových stran a při tom ještě čmárat do křížovky. Tenhle nápad, jak zabavit týmy při dlouhém přesunu se mi velice líbil. Dokonce jsem si ani v zápalu boje nevzpomněla na to, že by mě mělo být v autobuse blbě :). V Jehnici na návsi jsme doladili chybějící písmenka, poradili se s mapou a vyrazili ještě s jedním expertským týmem po žluté směrem k říčce Ponávce pátrat po lomu.
7. šifra, lom: 15:10 – 15:20
pořadí: něco mezi 16. – 18. místem
V něm orgyně střežila krom šifry i turniket, tak jsme zjistili, že se stále pohybujeme kolem 16. místa. Text na papírku nám popisoval, co by asi se stalo, kdybychom jednoho člena týmu vyhodili takovou silou, aby letěl 16 sekund. Prý by pak uviděl další stanoviště (jen nebylo jisté, jestli by nám to po dopadu byl ještě schopný sdělit ;). Rozhodli jsme se to z nedostatku přebytečných členů nezkoušet, z dalších informací radši určili azimut. Ten nás v kombinaci s upřesněním: „šifra není daleko, ale je dál než blízko“ poslal k rybníčku brčálníčku vzdálenému asi deset minut cesty.
8. šifra, rybník: 15:30 – 16:50
Tam na nás čekala spousta lodí. Čtyři byly nakreslené na zadání vedle mřížky 8×8 plné písmenek. Do ní jsme je měli napasovat, aby se nijak nedotýkali ani nepřekrývali. Pro získání podrobnějšího popis jejich umístění jsme měli použít loďky skutečné a doplavit se k PET bójkám na rybníku. Zavzpomínala jsem si na Osud a vyrazila (tentokrát už opravdu na pozici zadáka ;) s Garretem do akce. Vody bylo v rybníčku minimum, místy se stačilo pádlem odstrkovat ode dna, což asi většina týmů před námi dělala a na nás tak zbyla jen taková hnědá břečka. Kdo do ní zapadne, bude pohlcen ;). My nezapadli a dokonce po chvíli motání se našli a zaznamenali všech 5 bójek. Na břehu jsme ale zjistili, že není možné tam ty lodičky nijak narvat. Má jistota o správnosti obkreslování pomalu mizela… Nebyla tahle voda o jedno políčko výš? A nebylo tam o jednu loď víc? Pod stromem jsme přečkali vydatný desetiminutový liják a vyrazili na vodu znovu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že máme všechno zakreslené dobře… Tak kde je potom ta chyba? To jsme opravdu tak blbí? JSME ;). Po další čtvrthodině zírání jsme objevili jediné a už od začátku naprosto zřejmé řešení. Doteď nechápu, kam jsme se předtím dívali… Už se blížila pátá, ale bylo krásně a nám se domů příliš nechtělo. Zvlášť když dalším cílem měl být nějaký strom s obrázkem, který měl svoji vlastní speciální značku na mapě. Uprosili jsme orgy, aby ještě nesklízeli další stanoviště a vyrazili už jen tak mimoherně na nejdelší přesun skrz Lelekovice pod vrchol Baba. I na „pod vrchol“ vedla cesta pořádně do kopce.
9. šifra, Baba: 17:46 – 17:56
Nahoře jsme nalezli indiána s romantickou duší a jeho zamilovanou píseň. V každé sloce opěvoval jedno písmeno, na což jsme přišli téměř okamžitě. Jen škoda, že výsledným objektem jeho lásky bylo něco tak neromantického jako vodojem ;o). Ale pěkná průchozí šifra, která nás motivovala k dalšímu pokračování. Cestou jsme se pro jistotu zastavili i u jednoho vzdálenějšího vodojemu, kde jsem se však pouze blíže seznámila s nějakými zmutovanými ultražahavými kopřivami. A krom valníku vrchovatě naloženého podezřelými barevnými rourami, se tam opravdu nic zajímavého nenacházelo. Vydali jsme se tedy skrz konvalinkové hvozdy vyzkoušet druhý vodojem, který lépe odpovídal popisu.
10. šifra, vodojem: 18:27 – 19:00
Šifra ještě byla na svém místě. Rozvalili jsme se s ní na sluníčko do trávy. Juchů, grafická! Jen tam ty písmenka někde najít. Z našeho hledání nás vyrušil tým 2 na 9 , který nás přepadl ze zálohy. Asi se také rozhodl pro večerní procházku ;). Za chvilku Garret doplnil chybějící čárečky a objevil „pramen Ponávky“. Vítězoslavně jsme 2 na 9 zamávali s tím, že na ně budeme čekat na další šifře a vyrazili cestičkou přes pole. Otevřel se před námi kouzelné výhled na vranovské domky zasazené v zelených stráních… Tady se musí krásně bydlet… Za chvíli nás pohltil neméně úchvatný zelený tunel, úzká pěšina vinoucí se bukovým hájkem, vše prosvíceno zapadajícím sluncem, prostě krása. U pramene nás čekalo příjemné překvapení. Šifru ještě nikdo neodnesl a na samolepkový turniket jsme se nalepili jako devátí. První tým se tu objevil už kolem druhé. No potěš :). Podle čísla jsme ho odhadli na Chlýftým, jen jsme netušili, zda jdou rypákem nebo ocáskem napřed :).
11. šifra, pramen Ponávky: 19:20 – 19:30
pořadí: 9.
Jedenáctá šifra byla dlouhá, ale pěkná. Garret sice věděl kam dál už asi po přečtení třetiny textu, já jsem však odmítla odejít, dokud si to celé nedočtu. Když si s tím orgové dali takovou práci, tak by bylo neslušné si to ani nepřečíst, ne?;) Jakýsi chlápek se tam projížděl po Lichtenštejnsku a vše patřičně komentoval. A nás to mělo nasměrovat k nedalekému Lichtenštejnskému pomníku. Další průchozí šifra. To se týmy z hlavního voje musely pěkně proběhnout…
12. šifra, Lichtenštejnsko: 19:40 – 20:00 (cíl), 20:53 (heslo)
U pomníčku jsme vyzvedli zašifrované heslo a umístění cíle. Nečekaně v Útěchově. Ten se za chvíli stane republikovým šifrovacím centrem ;o). Rozhodli jsme se nejdříve vyhledat známou a osvědčenou útěchovskou hospodu a heslem se zaobírat až potom. Sice už nám asi bude k ničemu, protože orgové asi nebudou vysedávat v hospodě ještě tři hodiny po limitu, ale už z principu bychom ho lousknout mohli. Cestou jsme zkoušeli zlehka aplikovat morseovku – ta tu ještě nebyla a šifrovačka bez morseovky… To prostě není ono. Jenže za chůze se stala drobná chybka a místo DNEM nám vyšlo jakési GNEM, což jsme zavrhli jako divný patvar ;). Hospodu okupovala opravdu už pouze skupina štamgastů, ale to nás neodradilo a u piva jsme zkoumali v čem může vězet zakopaný pes. Nikde jsme ho nemohli najít. Morseovku jsme už samozřejmě znovu nezkusili. Pak jsem jen tak haluzácky posunula první slovo o 30 (30mm měří ta čára pod ním) a ejhle vyšlo „nechval“… Z počtu písmenek nám došlo, že asi nebudeme chválit den, ale Dnem, a výsledné heslo bude „Nechval Dnem před večerem“. Ještě jsme si ho hrubou silou ověřili: „O kolik musím posunout P, aby se z něj stalo D?“ „O 14.“ „Jo, to vyjde i u zbytku.“… Taková krásná haluz se mi už dlouho nepovedla :). Pak nám zbývalo se jen sbalit, poslat orgům heslo s pozdravem a poděkováním a jít stíhat nějaký bus…
Konec
Hra to byla moc povedená, zajímavé nápady, krásná příroda, celkem rozumná obtížnost, i cíl jsme si prohédli a nebýt záseků z blbosti, možná bychom tam zvládli dojít i v limitu. Navíc jsme zjistili, že se jednalo o moji jubilejní 15. a Garretovu 20. šifrovačku, což Dnem ještě dodalo na kráse. Tak na viděnou za rok…
Za tým frikulín sepsala Máťa. Komentáře připsal Garret.
tisk | PDF | e-mail
