Osud 4 (2007), reportáž

Cestou mě provázejí matné vzpomínky na celostátní kolo chemické olympiády. To už se ale blížíme k Velkému U… pardon, Velkému Kinu. Nastávají ještě nějaké zmatky, protože část týmu se chce ještě najíst, část se chce převlíct, část vyčurat a někdo všechno dohromady, takže to vypadá jako v mateřské školce, a ne jako mezi těmi, kteří se v přístích 24 hodinách mají zařadit mezi týmy slavných jelit.

27. – 28. 4. 2007, Zlín
frikulín (Anežka, Fricco, Garret, Máťa, Silp)
18. šifra / 18 šifer
9. místo na 16. šifře / 153 týmů

fotky ze hry

Velké kino

V kiněNakonec jsou všichni odbaveni a soukáme se do řady asi ve třetině sálu. Snažíme se být co nejvíc na kraji, kdyby třeba začalo hořet nebo kdybychom rychle na něco přišli a museli unikat únikovým východem.
Hořet nezačalo, zato nám pouští nějaký film. Že už je to ale doba, co jsem naposledy byla v kině! Nějaký pán tam povídá o Zlíně a je to docela zajímavé, i když trochu zmatené. Tak nějak zapomínám na to že jsme na nějaké šifrovačce a jenom poslouchám. Korunu tomu nasadí gumová zviřátka, jmenovitě černobílá harmonikovitá kočička se zelenýma očima.
„Jéé, s tou jsem si ráda hrála…“
Nakonec se ukázalo že stejně nešlo o nic jiného než o to nás trošku vzdělat a přesvědčit jaké je Zlín skvělé a významné město. Trochu pracně sháníme Zlínský deník.

76003

Když doklušu na mostek – přece jen mi nakonec autíčko ujelo, ale i tak jsem se udržela dost na to, abych mohla sledovat nějaké ty lidi před sebou kteří zase běželi za nějakými těmi lidmi před nimi a ti zase… a tak dále, až tam někde vpředu běželo pár atletů, patří jim můj nejhlubší obdiv, za autíčkem – Garret s Frikou už tam čekali. Tvářili se jako co dělám, že nemůžu popadnout dech. Ale asi to bylo horší než mi to přišlo, teprve teďka cítím jak mě pekelně bolí průdušky z toho rychlého startu a na jazyku mám slabou pachuť krve, asi jako když člověk v zimě moc rychle vystartuje na běžkách. Než se dostaví zbytek týmu tak se zmůžu jenom na odchrchlávání do trávy. Protože jim to nějak trvá, rozhodujeme se do stoky vlézt už teď a já, jednak abych dokázala že už jsem docela v pohodě a že to přece jen nebylo tak strašný, takovej výklus, pohodka, co jako, a taky proto že mě to opravdu lálá, si stojím na tom že tam chci určitě jít. Nakonec necháme Friku čekat u batohů a já s Garretem se noříme do roury.

StokaJe to úžasné, skoro jako prototyp Nambských stok, tak nějak bych si to představovala. Dojem kazí akorát někteří rádoby drsňáci, kteří místo aby si pěkně užívali pomalé šourání po úzkém ochozu při zdi, lezou do vody ve svých namakaných goráčích. Což o to, ale pak když někde vylwezou zase na ochoz, na kterém je vstva prachu, udělají z něj dokonalou klouzačku. Protože jsou ame megadrsní, tak z té vody radši moc nevylízaj, takže takových míst je naštěstí jenom pár.
Na konci se srazíme ještě s pár dalšími lidmi, kteří svítí na strop a něco si prohlížejí. Aha, to bude šifra. Vypadá to jako hafo malých bílých čtverečků přilepených na stropě. Než si pořádně rozmyslím co dělám, začnu do jednoho rohového rejpet jestli pod ním něco není. Nakonec se mi ho podařilo uloupnout… po důkladném rozdělení na vrstvy mě napadá, že ty čtverečky tam možná nebyly proto, abysme je sundávali, a poté, co někoho napadne zhasnout, je to už celkem jisté. Jsem to ale frikulín! A zrovna ten, co jsem sundala byl jako na potvoru svítící, tvořil poslední bod v čísle 7. A navíc se tam jen tak přilepit už nedá. No nic. Beru ho s sebou a vracíme se stím že venku vezmu izolepu a vteřiňák a vrátím se ještě jednou do tunelu, zatímco ostatní vyřeší co dál.
Tak se taky stalo, izolepa sice nedrží, ale vteřinové lepidlo to zachránilo takže ten čtvereček tam už bude asi viset napořád. V týmu probíhá bouřlivá debata. Je nám totiž celkem hned jasné, že jde o směrovák, ale naši agenti na telefonu ne a ne tuhle poštu ve Zlíně najít. Silp navrhuje že se prostě skočí podívat na tu nejbližší, což mu zavrhujeme, poněvadž je to haluzení. Nakonec se přešouváme k jedné benzince, kde chceme sehnat telefonní seznam a podívat se na PSČ ještě tam. Jako z udělání tam Frika potkává pošťáka, ještě v uniformě, který tvrdí že jde právě ze šichty z Jižních Svahů a že takovejch jako my tam dneska už pár viděl. JS mají sice 76005 ale zvikláni neexistencí 76003 spekulujeme o tom, že podobný expert jako my klidně mohl udělat něco podobného u číslice 3 a pak tam ten čtvereček přilepit blbě. Takže rozhodnuto, jede se na Jižní svahy.

Netrpělivě podupáváme na zastávce spolu s několika civilními nočními opozdilci. Konečně! Ze zatáčky se noří přivázaný autobus s tím správným číslem. Nastupující lidi se naprosto nesmyslně hromadí u předních dveří, vypočítavě se vrháme tedy k prostředním. Chvíli se do nich zmateně dobíjíme, než někoho napdane přečíst červený nápis v kolečku, který je na nich zhruba ve výši očí: po 21 hod nastupujte předními dveřmi.
Tak se zase vrháme k předním, které řidič mezitím už skoro zavřel, a nastává další panika, prtože po nás vyžaduje jízdenky, a ty, nezvyklí na takový dohled nad cestujícími, jsme samozřejmě někde zašantročili.
„Vidláci…“ odfrkl si jeden chlápek sedící na prvním sedadle.
Tak se vezeme. Ale co to? V poslední chvíli, když už chceme vystupovat, volá Frika že naše zastávka je na znamení.
„Rychle, Silpe, zastav ho!“
„Čím?“ vypadlo ze Slipa zmateně a současně mačká svítící šipečku nad označovačem lístků. Válíme se smíchy.

Týmy slavných (j)elit

Dobře naladěni nadějným postupem pádíme po silnici do Otrokovic. Já naviguju, protože se už nemůžu dočkat abysme tam už byli, a kdybych neměla v ruce mapu a nemohla tak mít pocit že to nějakým způsobem urychluju, byla bych asi už úplně nesnesitelná. Nejradši bych kdybysme běželi, ale i mě je jasné, že na to nemáme fyzicky. Navíc by mě zbytek týmu už asi zabil, a koneckonců, sama jsem ráda že jsem přece jen už přestala sípat jako astmatický šakal.

Stáčím nás mezi klasické satelitní městečko na kraji Otrokovic, barevné fasády pseudohaciend tradičně hyzdí jinak příjemnou zemědělskou krajinu. Už z dálky vidíme kruhák, na něm orga a kolem něj rozesetých několik týmů. S jistým zadostiučiněním zaznamenávám také Que frio, kteří nás na stříkačkách trhli aspoň o hodinu. Cha chá, ještě není všem dnům konec, kdo si píská naposled, ten si píská nejlépe!
Od orga dstáváme zadání a dovídáme se že jsme třináctí (myslím). To je naprosto skvělé, zase jsme se posunuli o pár příček dopředu. Odsouváme se do chladivého stínu dřevěného plotu a chápeme se šifry.
Hmm, na začátku to vypadá pěkně výhružně, jako něco co bude vyžadovat desítky pravdivostních tabulek a podobných matfyzáckých vymyšleností. Chvíli se dohadujeme, jestli se mohou vyměňovat jen pravdomluvní s pravdomluvnýma, ale to zavrhujeme, protže pak bysme měli třikrát tu stejnou situaci. Jinak to vypadá docela jasně, podotýkám, že kralevic tam prostě třikrát vešel, a oni se rozesadili tak, aby vždycky obdržel jednu odpověď z každého seznamu.
Nato přichází Máťa s geniálně jednoduchým řešením: „No tak si prostě vždycky nějakou odpověď vybereme jako správnou a zkusíme na ni to ostatní napasovat… a když to půjde, tak je to ona, když ne, vyzkoušíme jinou…“
Tak to bereme hezky odzadu, jde to jako po másle, pravdomluvci jsou zelené kousky papíru od čokolády, lháři jsou alobaloví… asi po pěti minutách je šifra vyluštěna, náš tým se zvedá a běží stíhat Pralinky, které odešly pár minut před námi.

Nálada je výborná, až euforická, jak by taky ne, o takovém úspěchu se nám za čtyři roky fungování ještě ani nesnilo. A což teprve když dorážíme na šifru číslo 16 a přítomná orgyně nám říká pořadí: devátí…
Panenko skákavá, cože to řekla?
Máme snad už z horka halucinace?
A je to vůbec možné? Devátí?
A navíc… je teprve deset hodin dopoledne…
Duchem nepřítomni se domotáváme do nejbližšího stínu, začíná být už zase pekelné vedro. Cestou, jak se probouzíme zpátky do reality, ale zaznamenáváme hromady týmů. Vlastně to vypadá, že je jich tu tak osm… nebo aspoň sedm… a do cíle prý ještě nikdo nedorazil. No nazdar, říkáme si. Tak tohle bude asi pěknej zákys.
Týmy slavných jelitA taky že jo. Chvíli se s tím pokoušíme něco docela vážně podnikat, ale pak nás začíná chytat sluníčko. Garret nejdříve prohlíží text lupou, protože se mu zdá, že v některých písmenkách vidí malé bílé tečky. Ty tam opravdu jsou, nejsou to mžitky, jenže v některých dalších šifrách jsou taky, a tak je tato vzrušující myšlenka uvržena v zavržení.
Potom olizujeme papír, co kdyby tam bylo něco chemicky napsané a mělo se to jenom navlhčit nebo podpálit. Pořád se mi to nezdá a nakonec mi šifru musí Silp sebrat skoro násilím, řka, že už tak je dost olezlá.
Po půl hodině luštění mi začíná být strašně do smíchu. Vymýšlím variace na oslovení „Týme slavných elit“
Týme pitomých jelit…
To se zalíbilo Silpovi a začíná mi přizvukovat:
„Co kdybysme v tom zkusili otočit význam těch vět?“
Vy chudáci, jste úplně beznadějní…
Nevím co si o sobě myslíte, běžte to zabalit, nemáte šanci…
Motáte se tady jako připálené můry…
Tak a podobně jsme si krátili čas, zatímco ostatní členové propadali buď záchvatům smíchu nebo zoufalství nad kolísající morálkou. Na řadu přišly ještě patvary typu agilně bivakujícího ctihodného Baťy ve věži plné vody, hodinka uplynula a výsledky veškeré žádné. A navíc na nás leze spaní. A úpal, to je obojí z toho hroznýho vedra.
Vidíme že tady s tím nepohnem, dle osvědčené metody Pralinek se zvedáme a jdeme si najít jiné místo kam se složit. Docházíme na konec ulice, která končí v polích s řepkou a sesypáváme se tam na trávník za posledním rodinným domkem.
Potom mě něco napadá:
„Hele, proč tvrdí že ten text je bez teček, když nad íčkama přece tečky jsou?“
Tým se toho chytá docela ochotně a vzápětí zjišťujeme že v textu navíc úplně chybí jéčka. Což podporuje teorii o zvláštním významu těch íček.
No jo, ale co s tím dál? Víme že text je strašně kostrbatý, víme že význam mají ta íčka, ale nějak nepřicházíme na to jaký další krok by se měl udělat. Hledáme nápovědu v textu, sebelépe skrytou, ale kde nic tu nic. Jak s tak čas protahuje, postupně si různě odskakujeme do řepky. Nakonec tam musím taky.

Řepka

Nořím se mezi vzrostlou, kvetoucí a silně vonící řepku. Září svěží zelení, v květech pilně bzučí čmeláci jako miniaturní bombarďáci a mě připadá jako bych se ocitla náhle v nějakém žůžovém tropickém minipralese. Užívám si tu iluzi a vůbec se mi nechce ven. Ale jednou vylézt musím, a luštit taky musím, abych neměla v týmu černé puntíky. Tak se nořím zase ven, celá opylená.

Tradiční trhák

Je dvanáct hodin a přichází první nápověda. Trpce nás zklamala, řekla jen to co už dávno víme. Slunce nemilosrdně peče a orgové produžují naši agonii. Znovu se mi chce spát, tentokrát už naprosto nepřekonatelně a upadám do polospánku, zatímco ostatní se trápí nad šifrou.
Přichází druhá nápověda. Nevím už ani jak se to semlelo, spočítali jsme počet íček a počet písmen, někdo něco řekl a pamatuju si jenom jak zběsile čmárám na zadání AZYLOVY DUM SAMARITAN

Celé to netrvalo ani pět minut, a byli jsme sbaleni, dokonale probuzení a poklusem na cestě. Po pár metrech ale přehodnocujeme své plány, já a Garret předáváme ostatním své bágly a ve jménu rychlých nohou vyrážíme na místo určení.

To byla chyba. V tu chvíli totiž šestnáctku vyluštily as všechny týmy, které s ena ni dostaly, a místo toho, abychom spěli k cíli, jsme se začali předhánět se dvěma členy Hlboka, kteří stejně jako my trpěli utkvělou představou, že kamkoliv se má doběhnout, musí tam být jako první. Ani my, ani oni jsme v té rychlosti samozřejmě nestíhali pořádně mapovat, takže jsme doběhli kamsi doprčic a… ach jo, pro bývalého orienťáka prostě z ostudy kabát. Patovou situaci vyřešil náhle se zpoza zatáčky vynořivší autobus narvaný asi na třista procent povolené kapacity, ve kterém se vezli i zbývající tři frikulíni. Velice se divili co tam děláme, ale naštěstí nebyl čas příkliš něco vysvětlovat, protože toho odpoledne ještě atletice zdaleka konec neodzvonil.

Na cílové zastávce týmy vylétavají z autobusu, jako by je někdo střílel dělem. A nástává sílený úprk přes silnici k Samaritánu, auta neauta, hlava nehlava. Jde totiž o prestiž, jde totiž o vteřiny. Já mám pocit, že jde taky o život, takže my se při přebíhání silnice radši předem rozhlídneme. Tím pádem k stanovišti č. 17 zdaleka nedorážíme jako první, ale zato jsme celí. Dostáváme od orgů obálku se zadáním, aha, vypodá to na nějakou navigaci po okolním sídlišti. Protože toho mám už docela dost tak se nabízím že ohlídám batohy a ostatní jsou luštit.

Poslední šifraMyslela jsem že už bude konec, ale kdepak. Pohled na týmy zmateně se motající po sídlišti a rozpačitě zírající do obráyků nasvědčoval tomu, že žádný z nich se ještě nějakou dobu nikam nerozběhne, aby tam orgům vítězoslavně zařval do ouška závěrečné heslo. Po hezké době se vrací i naši s podivným výsledkem: všechno to obešli, ale co z toho? Trochu nad tím špekulujeme a uvažujeme o tom, že přepadneme nějakou ženskou v maringotce, která prej stála na místě označeném ve fotkách „orgové“. Potom Friku napadá geniální věc:
„Vždyť to má stejný tvar jako Štěrkáč.“
Po tomto není co řešit, plíživě se balíme a rádobynenápadně se žvoulíme pryč… moc dobře víme že zatím ještě žádný hromadný úprk nenastal, takže pokud už na ten fígl někdo přišel, bude to jeden, dva týmy před námi. A protože nápad, zejména mezi slavnými jelitami, se mimosmyslově šíří jako lavina, je extrémně důležité se tvářit jako že netušíme která bije.

Tradiční trhák těžkým terénem. Tribuny se třesou, telegrafisté trhaně ťukají.
Tora, tora, tora! Tříštíme to!
Inu, závěr byl vskutku famózní, do cílového stanoviště jsme doběhli jako první. Ale heslová šifra nás nakonec pěkně zchladila. Do časového limitu jsme ji nedali a jediné co nás mohlo utěšovat bylo, že bysme ji nedali asi ještě hodně dlouho, i kdyby limitu nebylo. I přesto to ale byl mezník v historii týmu frikulín, protože, jak praví klasik:

Teďka jsme si nasadili laťku pěkně vysoko… jenom abysme si o ni příště nerozbili hubu…

Za tým frikulín sepsala Anežka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.