Osud 4 (2007), reportáž

Osud byl letos ve frikulínském kalendáři označen spolu s Bednou a Lampou jako klíčová akce jarní sezóny. Navíc to měla být i naše zlínská premiéra. A když připočteme slibné reportáže o tradičně drsné terénní části z minulých ročníku bylo jasné, že tohle by mohlo být něco pro nás…

27. – 28. 4. 2007, Zlín
frikulín (Anežka, Fricco, Garret, Máťa, Silp)
18. šifra / 18 šifer
9. místo na 16. šifře / 153 týmů

fotky ze hry

Před hrou

Reinkarnovali jsme tedy sestavu z loňských Svíček, poslali i startovní foto odtamtud, sehnali nechvalně známou mapu okolí a jali se čekat na Osudné odpoledne. I před drobné technické komplikace se zpožděným autobusem z Brna se nám podařilo sejít se ve Zlíně s pražskou a ústeckou sekcí relativně včas, zjistit, že nemáme základní vybavení (špejle na sestavení draka na baterky signalizujícího morseovku nad okolními lesy :) a usednout do předních řad Velkého kina.

start, Velké kino: 16:00 – 16:35

Osudove kino Ještě naposledy procházíme pravidla a snažíme se přesvědčivě tvářit, že nás čas ani místo zveřejnění nápovědy na sjezdovce nezajímá. Tentokrát ne. Před startem se akorát bojíme, že nám Silpa sebere nějaká místní protiteroristická jednotka – krosnu nabalenou jak na měsíční puťák totiž nechává opuštěnou u vchodu do sálu a sám se jde schovat do hlediště a nehlásí se k ní. Navíc není schopný rozumně vysvětlit, co že tam vlastně vlastně táhne… Jen se mlhavě zmiňuje o orgovi, kterého potkal v Praze na nádraží, a který mu nechtěl dobrovolně prozradit jisté detaily týkající se dnešní trasy…;)

Víc už se toho nedozvíme, zato ale pomalu začíná promítání – na obrazovce se objevují nějaké údaje z data projektoru. Protože je ale na dnešek vyhlášeno hubení haluzí už v zárodku, zakazujeme si neopodstatněnou paranoiu a lákavou morseovku v tom nehledáme ;). Dobře děláme, protože maximální soustředění je potřeba až při sledování šumného Zlína, kde hltáme každý detail, který mistr Vávra zmíní… Od počtů bot, které se objevují na záběrech, až po letopočty, které se kupí při představování slavných architektů a jejich staveb. A tak rozdělujeme úkoly, střídáme se v provizorním pirátském natáčení dnešního trháku, zběsilých historicko-architektonických výpiscích a vůbec dáváme strašně pozor. Celé snažení se nakonec mění v jedinou otázku – ve které šatně bylo natočeno závěrečné sdělení, že celý film neobsahoval nic podstatného k nalezení první šifry. Místní převlékárny to evidentně nejsou, z kina nás orgové vyhazují, takže vylézáme ven a snažíme se sehnat rozprchlý tým dohromady. Máťa mezitím odbíhá pro špejle, já si všímám oznámení o premiéře místního tisku na vývěsním štítě kina, Fricca ví kde je trafika, zbývá jen najít Silpa s Anežkou. Vše jde jako po másle, máme i vyhlédnutý luxusní luštící parčík, zbývá jen počkat na dodávku odpoledního tisku.

1. šifra, Zlínský deník: 16:45 – 17:05

Cteme noviny Špejlonoš i listonoš se vrací, je tedy ideální čas na první odpolední siestu – téměř čaj o páté – s čerstvým výtiskem novin. Každý dostane přidělených několik stran a hledat se má samozřejmě cokoliv Osudového, ale podrobnému průzkumu jsou podrobeny taktéž veškeré inzeráty. Mě osobně se líbí především článek o školce, kde se děti učí levitaci ;). Pak už si ale všímáme, že „mladí se mají držet“ a nezbývá než začít doopravdy něco luštit. Text dává celkem smysl, obrázek už je podezřelejší – jako zastánce věštění z mapy se z něj pokouším s podporou ostatních něco odměřit, někam napasovat, azimutek odhadnout… Článek vystříháváme, takže Máťa se mezitím v klidu zabývá textem. A než dojde na teorie o vylámaných zubech na pravítku, oznamuje nám, že se jde k nějaké ZUŠce.

Žádné větší posedávání se tedy nekoná, místo toho se jdeme důvěrně seznámit s nekonečnou Baťovou ulicí, která nás bude pronásledovat ještě dlouho. Fricca chce pořád někam běžet, ale Máťa naštěstí rozumně protestuje a místo zběsilého běhu tak jdeme radši koupit druhou mapu, dokud je ještě někde otevřeno. Tu hlavní třídu začínáme nesnášet – máme pocit, že nejvíc času trávíme čekáním na nějakých přechodech – na druhou šifru ještě dorážíme pěšky, ale pro příště už hodláme ze zlínské MHD vyždímat všechno ;) …dokud bude aspoň trochu jezdit.

2. šifra, ZUŠ: 17:20 – 17:50

Skladame se Usídljeme se v nedalekém parčíku stejně jako pár dalších týmů z čela startovního pole. Do úvodní nápovědy ještě chvilka zbývá, takže prominentní luštící placy jsou zatím volné. Pro dnešní noc zavádíme revoluční přístup – nehledat v šifrách žádné složitosti a místo budování teorií zkoušet hned ověřovat první trochu rozumné nápady. V tomto duchu tedy zavrhneme nějaké paralelní skládání nanečisto, Anežka stejně Japonce nenávidí (viz. loňská Pewnost ;) a nejzručnější při skládání čehokoliv je Máťa – tak proč jí to nepřenechat rovnou, že? ;) Užíváme si příjemného pozdního odpoledne, kibicujeme Mátě do skládání origami a zanedlouho se tak dostavují první výsledky. Po menších korekturách se na krunýři objevuje smysluplný text a potetovaná želva nás posílá do… Lékárny.

3. šifra, lékárna: 18:01 – 18:25

pořadí: 15.

A na další stanoviště už se spořádáně vezeme trajflem. Při registraci nás zapisují do skoro prázdných formulářů – chm, chm, chm… Že by se všichni natolik začetli? No je pravda, že Anežku jsme od bulvární přílohy taky nemohli odtrhnout ;). Odchrastíme se součástkami a nálepkami k protějším panelákům a metodou nejjednodušího postupu máme za okamžik princip šifry, jen ta synonyma lovíme z paměti dost těžko. Je to taková ideální celotýmová rozehřívací šifra – po konzultaci s mapou a seznámením se s divokými názvy (a hlavně číslováním ;) místních ulic vybíráme pěkné hřiště v severní půlce ulice a vyrážíme na Zálešnou.

4. šifra, hřiště: 18:40 – 20:15

Pěšky se vydáváme do nějaké (dle Silpa ;) „periferie“, ale zadaří se nám i nějakou tu zastávku popojet a vyrazit do hlubin zahradní čtvrti. V hlubinách se samozřejmě napoprvé vydáme k blbému hřišti mezi domy – po chvíli je jasné, že tudy cesta asi nepovede – motají se tu sice dva další týmy, jenže jedni z nich už pravděpodobně luští něco dalšího. Mapě moc nevěřím, takže se Silpem vyrážím až úplně na severní konec ulice s tím, že nějaké to neznačené hřiště tam přece musíme najít. A taky že jo. Vracíme se s šifrou ke zbytku týmu a vybíráme si pěkný luštící trávník s výhledem na přístupovou a ústupovou cestu. To je taktické – následující skoro dvě hodiny se můžeme kochat hromadou týmů, které tudy odchází vstříc dalším šifrám. A jaký byl souboj my vs. čtyřka? Osmisměrka. Od začátku je jasná zrada. Po pečlivé předstartovní přípravě vím, že na Osudu je to velice oblíbená úloha, takže čekám že to bude nějaký revival ve stylu piškvorkového zápasu Karlíka a Frantíka z minulého Sendviče a následující Tmou. Druhé důležité pozorování přichází vzápětí – máme-li u triviální úlohy přiložený přesný popis toho, co se s ní má dělat je jasné, že není dobré ho ignorovat. Aneb Sudoku ze Svíček. Parádní základ zákysu.

Podvecerni zasek Předpokládáme, že po vyluštění křížovky najdeme třeba použitím stejného principu jako byl minule nějakou nápovědu, podle které se to doluští nějakým dalším způsobem. To je sice pěkná teorie, ale nijak extra nefunguje. Nacházíme aspoň přebývající M. Bereme ho jako dobrý začátek, ale co s ním dál? Od šifrovací mřížky, přeskupení křížovky do jiné podoby se za nějakou dobu dostaneme i k objevu slov desátá a dvacátá… Bohužel okamžitě začneme pracovat s tím, že to budou desátá a dvacátá písmena, nebo něco na ten způsob – to by vzhledem k celkovému počtu písmenek vycházelo tak akorát na pěkné řešení. Při protihaluzící kampani zapomínáme na mapu, ve které chceme hledat až budeme mít princip a něco z toho poleze… A ono neleze. Teda leze, ale jenom Mžoun. Lézt pro nápovědu se po konzultaci s mapou nechce už vůbec nikomu, to už radši vymžouráme něco z toho Mžouna. Mezitím přichází a odchází Krtci. To není možné, máme už úplně všechny zajímavé údaje, které se z toho daly dostat – teď už stačí jen to podle toho přečíst… A ono jo. V nějakém záblesku geniality se kdosi zeptá, jestli ve Zlíně třeba nemají i ulice, které by se jmenovaly tak blbě jako Desátá a Dvacátá… A hele. Muzeum jak vyšité. A dvě další ulice. Běžíme.

5. šifra, muzeum: 20:30 – 20:50

pořadí: 31.

Na trolejbus. Vracíme se zpátky do centra, chvilku nedůvěřivě prohlížíme vchod do muzea a vysíláme zvěda. Ale zvěd nestačí, prý musíme všici. V pořadníku zjišťujeme že osmisměrka naštěstí nebyla jen náš soukromý problém a jdeme si tedy v poklidu prohlédnout expozici. Anežka už to tu zná, tak aspoň míříme hned ke správné místnosti a rozdělujeme se na dvě pátrací sekce. Celkem rychle si stačíme projít celou výstavu, všimnneme si i čísel vitrín a pak se můžeme beztrestně rozvalit o místnost dál na zemi a zkusit s toho něco vykoukat. Po pár korekturách to začíná dávat smysl, i když chladící věž je dost nedůvěryhodný objekt. Naštěstí Anežka rozptyluje veškeré pochyby a tvrdí, že nějaké věže si u nádraží všimla už když jsme odpoledne přijeli. V mapě usoudíme, že něco chladit se dá akorát v teplárně, takže za chvíli už se rozhlížíme po temném Zlínu a pokoušíme se z kulturní zóny donavigovat pro změnu do té průmyslové. Trefujeme správný most, vydáváme se po břehu ke stanovišti a pozorujeme tým na druhé straně, který se evidentně nebojí žádných překážek a propracovává se nějakým oploceným areálem, setkává se s místním hlídačem a pak pravděpodobně plánuje přeplout řeku. Ta celé údolí zalévá velice libou vůni, takže se rozhodujeme, že pokud to nebude nezbytně nutné, k brodění se donutit nenecháme. Vodopád u věže je úchvatný – dokonce až tak, že Silp prochází bez povšimutí kolem šifry kamsi dál do temnoty. Naštěstí se včas zarazíme a vracíme se luštit k nedaleké benzínce.

6. šifra, chladící věž: 21:05 – 21:40

Nějaký tým před námi zrovna uvolňuje pěkné luštící místečko pod neony – vypadají, že to dali celkem rychle, tak nás tu snad potká stejný Osud. Brzo odhadujeme, že schéma v šifře by mohly být nějaké ulice, což Fricca vzápětí potvrzuje na mapě v oblasti továrního areálu. Víc toho u benzínky asi nevyřešíme – nezbývá, než dorazit na inkriminované místo a čekat, co se bude dít. Vcházíme do podezřelého, potemnělého areálu Svitu, ale vypadá to, že hlídač nás vyhodit nehodlá, tož pokračujeme až na určené místo, kolem kterého se táhnou koleje vlečky. Začíná to dávat smysl – za chvílu přijede nějaká drezína nebo vlak, někam nás doveze a pak z mostu zaměříme jihovýchod. Jasné jak facka. Ani si nestihneme sundat batohy a do hloučku týmu se vyřítí zběsilý cyklista s papírem na zádech, smrtí v očích, na tachometru dvacet. Operativně měníme plány – tedy všichni se vrháme za cyklistou a po cestě dořešíme co dál. Ze začátku je to celkem léčba šokem, ale po nějaké době se dostáváme do tempa – Anežka, Fricco a já zůstáváme v kontaktu s vodítkem jako dostihové komando, Máťa se Silpem v průběhu zvolňují a doklusávají s davem. Než se stačíme nějak vzpamatovat a zjistit, proč lidé z ostatních týmů běží jen nalehko s mobilem, dobíháme v plné polní na nějaký most u Interpsaru. Ještě aspoň poplácáme vodítko po zádech, když už jsme ho doběhli, pak uvidíme výmluvný kanál u řeky a radši čekáme na zbytek týmu. Anežka sípe jako kojot, prý se jí asi uvolnila nějaká plíce. Ale zdravotní procházce do kanálu se nebrání.

7. šifra, stoka: 21:50 – 23:50

Vydáváme se tedy do temnoty, nohy se nám ještě klepou, mysl je zamlžená (moje brejle taktéž), takže si zbytečně komplikujeme situaci protože si nevzpomínáme na poslední instrukce pro autíčko. Spořádaně se ale plížíme vpravo, nějaký drsný tým zkouší kvalitu obuvi a kanálem probíhá přímo – efekt to má jen ten, že pocákaný chodník zběsile klouže. Nakonec ale dorážíme až na konec, nacházíme divné polštářky a podrobujeme je detailnímu průzkumu. Vypadá to že jich je hromada, jsou tam nalepené jak pavoučí kokony – první myšlenka je zkusit jestli nejdou sundat. Bohužel se to u jednoho podaří, k ničemu to není, ale pak někdo zavelí zhasnout a je vymalováno. Tedy vysvíceno. Ještě nějakou dobu řešíme, jak dostat čtvereček zpět, naštěstí se ho daří přilepit, takže se vracíme s číslem bestie 76003 do venkovní temnoty. Tam už se ke zteči chystá IS mise, k odchodu se svolávají Jeníčci a vůbec je tam živo.

Anežka se vrací do kanálu ještě zkontrolovat a případně řádně lepidlem dolepit poškozené světýlko, my máme za úkol zjistit co s tím PSČ. Kontrola mapy ukazuje, že zlínské by být mohlo. Vzápětí tedy voláme hotline: Zdíša se už v 21:57 snaží, bohužel nic nenachází – takové PSČ v seznamu neexistuje. Řešíme co dál, tady toho asi už moc nezjistíme, přesouváme se k benzince, kde Fricca zpovídá jak místní prodavačku, která tvrdí, že takové PSČ ve Zlíně nemají, tak i pošťáka, který to potvrzuje a navíc se zmiňuje, že dost lidí se teď motá po Jižních svazích. Děláme také osudovou chybu, když Silpovi neschvalujeme haluzící plán, že by se jen tak vyběhnul podívat k nejbližší poště. Místo toho usuzujeme, že je pravděpodobně poškozená (špatně opravená ?) poslední číslice v šifře a číslo má být tedy 76005. To existuje, jsou to dokonce ty Jižní svahy a navíc je v mapě značená příslušná pošta. Píšu orgům upozornění o chybě v šifře, aby případně dali vědět dalším týmům ;) a MHD vyrážíme bezelstně dál.

Vyzyvani cisla bestie Dokonce i nějaký rozjezd chytáme, takže zanedlouho nacházíme inkriminované místo. Je tu pusto a prázdno, kde nic tu nic a orgové se zatím neozvali. Začínám mít důvěrně známý a velice intenzivní pocit, že něco je strašně špatně. U budky nacházíme Zlaté stránky, ve kterých není pro jistotu ani jedno z našich vytipovaných čísel. Stali jsme se pravděpodobně obětí nějakého rozsáhlého poštovního spiknutí. Zoufale volám Zbyňkovi, že nutně potřebujeme vědět, kde jsme – existuje ta pošta (76005) u které teď stojíme? O něco podobného se v 22:55 pokouší Máťa, která pro změnu volá Petrasovi. Aneb pátrá celá rodina a širší frikulínstvo. Závěr je z obou zdrojů podivný – 76005 existuje, ale šifra tu není. 76003 neexistuje, ale šifra tam asi bude. Oblíbené existenciální drama. Co teď? Už nevěříme ničemu. Vracíme se kolem narcisových polí lemujících silnici na sedmičku – muselo nám něco uniknout. Po tréninkovém přechodu půlky Zlína jsme zpět u kanálu. Zrovna přijíždí vodítko s novou várkou týmu – záchrana. Ptám se ho, jestli je v kanálu všechno v pořádku a nedošlo tam v poslední době k nějakým problémům nebo změnám. Prý nedošlo. Jak to? Nevěříme, jdeme si to znovu ověřit na vlastní oči. Tentokrát tam posíláme druhou část týmu, která si stoky ještě neužila. Mezitím se dáváme do řeči s Názvem týmu a strašíme je dvouhodinovým zákysem. Kanálníci se pomalu vrací, Silp mezitím odbíhá zkontrolovat tu nejbližší poštu. Bezradná porada. V pravou chvíli se naštěstí ozve telefon. Silp má šifru. Grrr… Rozčarování ale přebíjí euforie a nová naděje. Epizoda druhá – frikulíni vrací úder.

8. šifra, pošta: 00:00 – 0:30

Valíme k poště, cestou vyzvedáváme Silpa a nejprve pořádáme menší nepovolenou párty pod bilboardem u silnice. Hlavní teorie se týkají nalezení nějaké orgovské stanice nebo zvláštního vysílání, případně proskenování pásma a zjištění názvů, frekvencí, čehokoliv zajímavého. Naštěstí brzo zjišťujeme, že rádio se ladí dost těžko a náhodně (je u toho potřeba tancovat a všemožně se kroutit :) a pokud chceme něco chytat, buď musíme být u správného zdroje, nebo aspoň na rozumném kopci. S teorií o možném orgovském vysílání se vracíme k budově pošty a nenápadně pokukujeme po podezřelých svítících oknech nebo trčících anténách, nejlépe s logem Osudu. Moc nadějně to nevypadá, tak si sedáme do temného parčíku o kus výš, kde vzápětí dojde k návrhům na destrukci rádia, od čehož je už jen krůček k papírku a bateriím. Krásná šifra, zvedá nám náladu a navíc nás vysílá do terénu. Konečně pryč z města – pro dnešek jsme se tu nachodili až až. Zkušeně namapujeme nejkratší cestu pod kopec, kde řešíme dilema, zda se držet vyhlídnuté odbočky. Naštěstí se žádná taková v okolní realitě nevyskytuje, takže volíme tu nejbližší, která vede nejpříměji k vrcholu. Když nám po nějaké době přestane vyhovovat, přichází na řadu čára na mapě – co nejvíc do kopce a co nejvíc doprava. Navigace funguje a za chvíli už vpadáváme do zad sedícímu orgovi. Kocháme se okolním lesem plným bludiček – je to úchvatné. Zatím se nám podobné chvíle na nočních hrách v lesích pečlivě vyhýbaly, teď jsme se ocitli v pravý okamžik uprostřed startovního pole.

9. šifra, Šternberk: 1:05 – 1:38

pořadí: 65.

Šifru postupně pročítáme, zaznamenáváme potřebné údaje, já začínám pociťovat první příznaky podvečerního úpalu – ale zatím ještě spolupracuju. Takže za chvíli už se můžu snažit haluzit na mapě nějaké ty azimuty a vzdálenosti. Ještě řešíme, co znamenají ta čísla u pramene, ale pak si ujasníme, kdo že byl ten podvodník. Jedinou drobností zůstává nepřítomnost rozumného pramene v mapě, ale to nás po zkušenostech s jistým Trpaslíkem nemůže rozhodit. Nasazujeme tedy směr přímo Za nosem a vyrážíme do temnoty. Hromady týmů zůstávají svítít jako bludičky na kopci za námi. Zastaví nás až neprostupný podrost. A cesta do údolí, kam se odpojily další dvě skupinky. Konzultujeme s mapou. Rvát se v noci azimutem hustníkem nemá cenu. Volíme obchvat. Nacházíme koryto potoka, dokonce s pěšinkou podél. Vyrážíme s Anežkou vpřed, tým necháváme na cestě. Zpočátku se jde celkem dobře, ale brzo se kaňon ucpává dalšími lidmi. Hrůza, je to tu jak na magistrále. Ale terén hraje pro nás, je neschůdný a ostatní to brzy vzdávají a vrací se. My se sápeme dál, nesmíme ztratit potok. Tenhle úsek už v mapě není ani náznakem. Klády v údolí, hustníky kolem, skvělý kaňon. Trpaslík hadr. Les před námi se ale nakonec rozestupuje a světélkuje. Máme vyhráno. Vylézáme přímo u šifry.

10. šifra, pramen: 2.30 – 3:05

Zbytek týmu donavigujeme po cestě a za chvíli už hledáme nějaký pěkný koutek na luštění. Vytahujeme krabičku z třetí šifry, papírek s obrázky a čteme: „sestrojte váhy“. Máťa má jasno. Stavbu vah v polních podmínkách trénovala nedávno s FBI. Při honbě Za pokladem. Prohlížíme obrázky a součástky. Hrubým měřením metodou potěžkání odhaduju, že podložka bude jednotka, nějaký další šroubek bude deset. Bude to abeceda. O moc víc už do luštění nezasahuju. Nápor úpalu se vrací s novou intenzitou. Vrací se i Trpaslík. Tepe mi v hlavě na nějakou kovadlinu jak o život. Asi už se na kovové součástky řádně naštval. Ležím bezmocně na karimatce a nade mnou visí nějaká divná konstrukce. Když na ní zaostřím skelný pohled, vidím dva uřezané ocásky spermií ze sExitu. V nich se houpou šroubky. Delirium. Snažím se občas něco namítat proti návrhům na měření přesné hmotnosti pomocí tabletek paralenu. Naštěstí vše směřuje k předvídanému počítání, kolik že podložek se vejde do konstrukcí na obrázcích. Je mi blbě. Odcházím do ústraní. Když se vracím, je už skoro dobojováno. Půjde se někam daleko. K rybníku. Setřásáme davy a konečně jsme v lese zase sami. Držíme se nějaké značky, po cestě nás ještě předhání akční konkurence, ale pak už odhalujeme nějakou pěšinu mezi zahrádkami a sestupujeme do údolí. Ve tři čtvrtě na čtyři pod Malenovickým hradem provokativně zakokrhá první kohout.

11. šifra, rybník: 3:55 – 5:45

pořadí: 22.

a. rybník: 3:55 – 4:30

Při vyzvedávání šifry zjišťujeme, že jsme se asi vyhrabali z nejhoršího. A utekli hlavnímu poli. Čelo je sice ještě kus před námi, ale u rybníka se ještě dva, tři týmy rozvalují – šance na další posun vpřed žije. Sedáme pod nějakou silnicí na cestu u plotu a děsíme se více částí šifry. Vzhledem k tomu že sotva lezu, mě rozdělená šifra úplně neuchvacuje. Jediné čeho jsem schopný je věštění z mapy a po zběžné prohlídce říkám, že určitě půjdeme ke Třem ženám. Umřít. Pak mi začíná být strašná kosa, zachumlávám se do pláštěnky a uvažuju, jak krásně by se tady v příkopě spalo. Ze slastných představ mě ostatní zanedlouho vytrhávají – prý jdeme nejdřív ke studánce a pak i k těm mým Třem ženám. Pro další část šifry. Dostává se mi ujištění, že se půjde daleko i do kopce. No aspoň se zahřejeme ;). Opouštíme ledové údolí a letmým pohledem na průběžné pořadí u šifry zjišťujeme, že očekávané davy pronásledovatelů nedorazily. Vida, vida… Tak vzhůru zpátky do lesů, vod a strání.

b. studánka: 5:10

Cesta hore mi začíná nepříjemně připomínat agónii v Levektekadruzabském lese pod hřebeny Jotunheimenu. Snažím se alespoň lézt rovně a nepotácet se od stromu ke stromu. A nezvracet. Pomalu ale jistě tak postupujeme vstříc plíživému úsvitu. U studánky už jsme za světla – další část šifry tu sice není, ale nápis je dostatečně výmluvný. Fotíme a opisujeme originál, doplňujeme zásoby vody, divíme se, že už jsme dlouho nepotkali ani živáčka a zjišťujeme, že šifra půjde doluštit opravdu až u druhého pomníku.

c. smrt: 5:20 – 5:45

Až Smrt nás zachrání. Jednak se potvrzuje další část textu v šifře. Navíc se tu válí další tým. A já se dočkám sladké čtvrthodinky zázračného spánku. Probuzení je nádherné – budí mě Anežka, že šifra je zlomena, bude krásné ráno a mě přestalo být blbě. Návrat pátého frikulína mezi živé. Dovídám se, že konečně byla morseovka a máme dojít kamsi do polí.

12. šifra, křížení: 6:00 – 6:20

Nějakým zázrakem jsem se úplně probral, úpal odešel a už zase můžu běžet ;). Takže se s Anežkou vydávám dopředu, u pole objevujeme jednak další tým, druhak cestu k potoku. Je sotva šest hodin a rodí se přesvědčení, že tentokrát by to mohlo vyjít. Věštíme, že následující šifra bude grafická a dáme ji na posezení. A doženeme čelo závodu. Tabulka s hromadou čísel věštby potvrzuje. Lezeme kus dál po cestě… A kdopak se to tu neválí – Que Frio. Sedáme opodál, tentokrát se na šifru vrhám já s Anežkou a zanedlouho už vybarvujeme. Mezitím se soupeři loučí, ale nám začíná z bludiště lézt zajímavý tvar. Woodag. Aneb týmové logo. Ts, ts, ts, orgové si u nás chtějí po ránu vyžehlit to PSČ :). Fricco vzápětí hlásí, že to je hradiště, takže ani nedobarvujeme, balíme se… A začíná zběsilé pronásledování Que Fria. Mají sotva nějakou čtvrthodinu náskok. S Anežkou se rozhodujeme, že je trhneme – zbytek týmu se na to sice nedívá nijak nadšeně, ale bereme jim nálepky a vyrážíme napřed na hradiště. Nacházíme pěknou svěží cestu podél potoka, takže jsme za chvíli po kolena mokří od čerstvě orosené trávy.

13. šifra, hradiště: 6:50 – 8:20

pořadí: 18.

Anezcin koncert Útok ze zadních pozic ale slaví další úspěch, třináctou šifru vyzvedáváme prakticky současně s konkurencí, navíc dotahujeme čelní pozice. A zároveň zjišťujeme, že pár týmů zústalo sedět v okolních lukách. Orgyně nám doporučuje luštící plac u malebného kostela, vydáváme se tedy tam a už po zběžné prohlíce zadání je jasné, že čísla na papíru odpovídají rozsahům stříkačky. Míříme ke kouzelnému úvozu mezi poli, když v tom z pod stromů u zdi kostela uslyšíme veselé zapískání od Que Fria… Od nás se ozve několikanásobné hlasité cvak, cvak, cvak… A následná temná předtucha. Když Silp uslyší co že se s tím asi musí dělat – ohlásí, že s tímhle nechce mít nic společného :). Radši se zkusí vyspat. Mě děsí vzpomínky na sExit a neřešitelný lahváčový úkol před JAMU. Tohle bude mor. Hudební šifry nejsou nic pro nás. Que Frio opět odchází dřív a zvesela si píská. No jo, nové hitovky. Naposledy měly takový úspěch sborové zpěvy pološílených týmů táhnoucích Prahou s hymnou „Kelti jdou, kelti jdou…“ na rtech. Naše varhany zatím akorát dýchavičně sípou. Cesta k výsledku je pomalá a trnitá, ale krůček po krůčku se daří rekonstruovat alespoň nějaké melodie. První nástřely jsou od záměru tvůrců dost odlišné, ale když se pokousíme nějaké záznamy zabroukat nebo nechat zahrát Anežku, postupně se shodneme na Valaších, Franku, Komárech, Prší prší i Okolo hradce. A jako završení se objeví i přesný princip s desetinami. Pak už není problém napasovat ho na řešení, i když nám dvě písničky úplně chybí. (pracovně byly identifikovány jako „Večerka 1″ a „Večerka 2″ :) Que Frio má sice náskok, ale nemuselo by to být zas až tak tragické – svižně valíme do Pohořelic. Za poslední tři šifry jsme se aspoň stačili na směny vyspat.

14. šifra, kaple: 8:45 – 8:55

Prostě jsme úplně probraní a ještě cestou doháníme Kofilu. Dělíme se na dvě jednotky abychom prozkoumali obě skarální stavby, které jsme objevili v mapě – u hospody dokonce potkáváme nějaký sedící tým, další luští u silnice… Že by nová šance? U kostela šifra není, zato je od něj průhled alejí k úžasné ruině ke které bych si snad zašel i když bych ji nepodezíral z toho, že je to ideální místo na šifru :). A opravdu – ze spacáku u ní vykoukne organizátorka, dostávám mapu, šifru a zjišťuju, že před námi tu byli Bednajti a jenom pár dalších týmu… Podle všeho jsme skoro dotáhli první desítku. Vzápětí přichází i Kofiláci. Tým od hospody zmizel, zabíráme tedy vyhřáté místečko u stolečku (opět trávíme víc času výběrem vhodného místa než luštěním). První myšlenka je identifikovat zvířata (zjistil jsem, že nevím, kdo dělá hudry hudry – myslel jsem, že je to čert :), vzápětí je tu návrh na rozdělení podle mláďat a tak podobně… Ve výsledku hledáme na mapě kruháč dřív než se pořádně usadíme.

15. šifra, kruhový objezd: 9:20 – 9:42

pořadí: 13.

Ostrou chůzí valíme do Otrokovic, ohlížíme se, kdy se za námi objeví pronásledovatelé, ale jsou ještě celkem daleko. Před námi je pusto a prázdno, ale začínáme cítit jedinečnou šanci – máme skoro tři hodiny a ve městě už mezi šiframi nebudou žádné pochody… To bychom mohli do těch dvanácti do cíle stihnout. Když vcházíme mezi novostavby slunce už zase začíná pálit a v dálce na silnici vidíme sedící postavu v plášti. Co nás ale zaskočí ještě víc, je hromada týmu polehávajících a posedávajících okolo – a to včetně Pralinek a Que Frio. Máme je ;). Přišel čas na tradiční zbraň – po ztracení hodin času na lehké počáteční šifře je třeba dohnat ztrátu bleskovým vyluštěním nějaké zákysovější. S touhle motivací pročítáme zadání a po chvilce dohadování docházíme k závěru, že aby měla šifra smysl, je potřeba v každém kole vybrat ze seznamu jeden údaj, který bude dobře. Řešení si vizualizujeme pomocí papíru a alobalu od snídaňové čokolády – určíme nějaké řešení, a pak vyzkoušíme, zda na něj sedí ostatní výroky okolosedících. Jde to jako po másle, dvě varianty v seznamu vždy vypadnou, takže za chvíli už zaměřujeme nějaký rožek ulice. Ani se nám nechce věřit, že to tak dobře vychází a není v tom žádný chyták. Vypadá to, že na daném místě je dokonce i parčík, trávník, nebo co – blíž už to nestudujem, není čas. Když to tam nebude, je něco úplně špatně, ale bude lepší to opravovat až přímo ve městě.

16. šifra, 10:05 – 13:50

pořadí: 9.

Marnost Ale když zahneme za poslední roh, je jasné, že tentokrát jsme tu úplně správně. Na jedné lavičce se rozvalují Pralinky. O trávník dál leží Bednajt. A u hřiště je kromě Jeníčků i orgyně, která nám spolu s šifrou předává i děsivé zvěsti o zdejším stanovišti. První týmy tu prý byly po páté hodině. A ještě neodešly. No potěš. Ze začátku jsme ale tak rozjetí, že nás taková drobnost nemůže zastavit. Odcházíme mezi paneláky a snažíme se vyvolat zničující mozkovou bouři a šifru v prním náporu rozcupovat. Je provedena zkouška hmatem, čichem, ochutnáním i prosvícením. Tečky, tečky… Vrhám se na papír s lupou a sílícím podezřením, protože nějaká písmenka mi přijdou vytištěná s nápadnými bílými flíčky. Vyžádám si i minulé šifry, ale bližší ohledání potvrdí tak akorát šumy z kopírování. Škoda. Pak už se dostáváme k počítání a podezírání úplně všeho a objeví se jen pár světlých momentů. Jednak Fricca zkouší haluzit na mapě něco z umístění zmiňovaných šifer, ale pak si Anežka všimne i nových vzrušujících „i“ s tečkami. Mě se navíc ještě nezdají některé podezřelé obraty (rychle ihned infarktove…), chybějící „je“ a divná slova typu agilně, bivak a infarktově… Jenže to jsou jednotlivosti, ze kterých nekouká žádný systém. Škoda. Zkouším hledat i písmena slova „postup“ v předchozím textu. Nic. Nic. Nic. Navíc po adrenalinové první hodince přichází spánková krize. Začínají se ozývat čím dál větší blbosti, rozhodujeme se proto změnit prostředí a přesouváme se kolem luštících týmů na kraj Otrokovic pod stromy u řepkového pole. Vypadá to, že se zatím nikdo neposunul, takže hra se bude prodlužovat a šance na dokončení pořád žije.

1. nápověda – 12:02

V poledne dochází SMSska o pokračování hry a 1. nápověda, která nám potvrdí to, co už dávno víme. Chvíli ještě zkoušíme tečky spojovat nebo překrývat nějakým novým neotřelým způsobem, ale nikam to nevede. Polední slunce všude kolem našeho malého stinného zákoutí nemilosrdně praží. Přichází druhá spánková krize – Fricca spí, Anežka spí, ostatní průběžně usínáme při hypnotizování prokletého papíru. Takhle to nepůjde, jdu se zkusit projít (při chůzi se usíná hůř ;) k dalším nešťastníkům obléhajícím šestnácté stanoviště. Nikdo se ani nehnul. Všichni už zkoušeli úplně všechno. Vracím se aspoň s nápadem na použití klávesnice – mobilní nebo počítačové: tam bývá háčků a čárek taky dost málo… Máťa mezitím upletla věneček z pampelišek, Anežka chce zůstat v řepkovém poli, Silp zběsile posouvá nějaká písmenka, já hypnotizuju klávesnici, Fricca se probouzí a jde taky na procházku. Uchylujeme s k použití bodu 53 frikulínského desatera. Když nevíš, najez se.

2. nápověda – 13:44

Jen co se pustíme do jídla, dochází SMS. Organizátorská. Co to je za nesmisli? Asi tak za tři minuty není co řešit. V podstatě paralelně čteme s Anežkou začátek výsledku. Nastává chaotický úprk. Věc se má tak, že musíme přeběhnout přibližně celé Otrokovice. Podobný záměr bude mít asi deset dalších týmů, které ale nejsou zakopané kdesi v polích. Neděláme si iluze o tom, že by to někdo do pěti minut po nápovědě nedal a injekce adrenalinu dělá divy. Bleskurychle se probouzíme a tvoříme stíhací taktiku. Já a Anežka jakožto částečně běhuschopní vyrazíme nalehko na druhou stranu Otrokovic, zbytek týmu se pokusí počkat na nějaké MHD. Vypadá to, že se do pohybu dalo celé město. Doháníme Eště je hlboko…, jejichž běžecké komando zrychlí, jakmile nás uvidí. Necháváme se strhnout a začíná téměř matrixovská honička podél řeky, zahrnující i přelézání jakési zídky ;). Bohužel po vyběhnutí do očekávané ulice zkontroluje Anežka mapu a zjišťuje, že něco nesedí – Nářeci jsou kdesi před námi, ale očividně taky blbě. Snažíme se popadnout dech a upravit kurz, načež nastane další matrixovský moment: opodál zastaví autobus, ze kterého na nás zuřivě mává Fricca – neváháme a z posledních sil ho dosprintujeme. Bus je po střechu plný týmů, sotva se tam vmáčkneme, ale tentokrát už jedeme správným směrem. Následuje expresní výsadek, necháváme hlavní vlnu, až se převalí – udupáni a přejeti kvůli sedmnáctce být nemusíme.

17. šifra, azylový dům: 14:10 – 14:50

Doklusáváme k orgovskému autu a dostáváme tlustou obálku. Ostatní týmy se mezitím rozprchly do okolí, my jsme zralí na kolaps, takže se klidníme, rovnáme papíry a říkáme si, že daleko neutečou ;). Doráží zbytek týmu s batohy a čerstvými silami. Fricco identifikuje poslední obrázek s heslem jako fontánu nedaleko a vypravuje se tam nalehko. Mírně nás mate, že šifra se nijak nezmiňuje o cíli a vůbec to celé nevypadá jako poslední stanoviště, ale jen jako další řádné. S Máťou se tedy ujímáme papírů, že to tu v klidu projdeme a uvidíme, co dál. Postupně rozpoznáváme první místa, ale po bližším ohledání to vypadá, že se na nich nevyskytuje nic mimořádného. Navíc se ozývá Fricca, že v parčíku taky nic není. Ha, takže s tím cílem to nebude tak jednoduché. Každopádně necháváme Anežku se Silpem a Friccou jako zálohu u batožin, aby případně mohli ihned vyrazit a pátráme dál. Zjišťujeme, že všechno je focené nějakým strašlivým teleobjektivem – snažíme se s ním sžít. Na pátém stanovišti je jenom maringotka, orgové nikde. Heslo taky nikde.

V závěru procházky tak rozebíráme, co by to celé mohlo znamenat a vzpomínáme na Lamí stezku. Co pěkného by se dalo nacpat nebo nakreslit do ulic? Na písmenka to nevypadá, mno zkusíme to dojít a uvidíme. Vracíme se k azylovému domu a sdělujeme týmu, k čemu jsme došli. Následně obkreslujeme tvar, který jsme získali na papír. Jen co je zvěčněn, Fricca hlásí: Štěrkoviště. A ukazuje příslušný útvar v mapě. Zatímco jsme se motali po okolí, snažila se druhá sekce zkoumat, kam by se mohlo pokračovat. Tep znovu stoupá. Překotně řešíme, co to tedy celé znamená – je Štěrkoviště heslo? A je org schovaný v maringotce na místě číslo pět? Ptáme se hlídačů na stanovišti, jestli je všechno tam kde má být. Prý ano… Ale mezitím nám zapadne dohromady zbytek skládačky. Místo s orgy krásně pasuje na nějakou značenou pláž. A heslo bude uprostřed rybníka. Loďka s vlajkovou abecedou ;). Dává to smysl. Nenápadně se vytrácíme z parčíku. A spěcháme podél silnice s novým přídělem adrenalinu. Tušíme totiž, že před námi budou asi Krtci, možná jeden dva další týmy, ale ostatní zůstali v ulicích za námi. Nervózně se ohlížíme po autobusu, který tu každou chvíli čekáme, až dojde k prolomení šifry hlavním polem.

závěrečné heslo, Štěrkoviště: 15:20 – 16:00

pořadí: 1.
Zaverecna plavba Ale rybník se nezadržitelně blíží a pronásledovatelé nikde. Dorážíme na břeh a vyhlížíme plachetnici ;). Jedna opravdu zrovna odráží od břehu, ale nevypadá to, že by měla plachty s logem Osudu – a ani kapitán se netváří, že by se nás chtěl ujmout. Zato zjišťujeme, že divná věc uprostřed bude pravděpodobně ukotvený člun a že by bylo záhodno se k němu dostat. Fricco chce neustále plavat ;) – ale včas jí to rozmlouváme, protože to vypadá, že naproti u cílového shromaždiště kotví nějaké další plavidlo. Na víc už nečekáme a vydáváme se nejkratší pobřežní cestou k místu 5/11. Zrovna když se rozhodujeme, jestli se budem tím posledním úsekem potácet aspoň trochu svižně, ozve se naproti megafon, který nepřipouští nic jiného než závěrečný sprint :). Nacházíme netušené poslední zbytky sil a dobíháme až k přístavišti. Ve stavu mezi mírným deliriem a euforií se dovídáme, že tu zatím nikdo nebyl. Nechápeme, ale za každou cenu chceme zjistit, co že to tedy bude v tom zatraceném rybníku. Máme nedostatek námořníků, ale do lodi se vehementně hlásí Fricca a Máťa – jediná z týmu, která nedávno aspoň seděla v lodi ;). První část závěrečné šifry tedy spočívá rychlokurzu ovládání plavidla. To se po úvodní exhibici pro diváky holkám podaří zkrotit a závěrečnou zprávu ze člunu nakonec získávají.

Aj, aj, aj – tak ani sedmnáctkou, ani vyzvednutím hesla to ještě nekončí. Na místě 11/11 byla regulérní 18. šifra. Čekáme nějakou oddychovku na závěr, takže se pouštíme do prvních nápadu ve stylu nějak to pospojovat a přečíst, následuje další spontánní nápad od Friccy – zkusit poskládat papírovou lodičku – to by bylo elegantní i stylové zakončení – a vyčíst nečo z ní… Ale ani to nevede k cíli. Písmenka i čísla už před námi jen zběsile krouží – zásadní problém dělá už obyčejné zaostření nebo přepsání teček na fólii… A do cíle přibíhají Eště je hlboko na nárek a vrhají se do loďky. Naprosto profesionálně, takže zadání mají na břehu za chvilku. Smiřujeme se s tím, že tentokrát to na první nápad nebude, ale na detailnější rozbor šifry už není čas. Odbíjí čtvrtá hodina a orgové oznamují, že hra skončila. Vyhráli. Nikdo nedokončil.

Konec

Organizátoři vyhlašují ještě dodatečnou soutěž o osiřelé ceny, ale to už příliš nevnímáme. Už spíš ze setrvačností zkoušíme posledních pár nápadů, ale rozjetí Nářeci dotahují za pár minut řešení do konce. Adrenalin definitivně vyprchává, místo toho si uvědomujeme odpolední žár vypalující poslední zbytky sil… A v první chvíli nás mrzí ten závěrečný krůček, který chyběl k dokončení. Ale jak se postupně doslýcháme podrobnosti o průběhu hry kolem šestnáctého stanoviště, říkáme si (jak už psala Máťa v komentářích), že je dobře že to skončilo takhle. Tak jako tak, i 9. místo na té 16. šifře je pro nás historický úspěch. Ovšem nejhodnotnější bylo, že jsme dokázali překonat dvě velké krize a dotáhnout pak hrozivě vypadající ztrátu po nezvládnuté šifře v kanále. A probuzení po 2. nápovědě na šestnáctce stálo taky za to – nevěřil bych, že budeme schopní po takovém vytuhnutí schopní sebrat síly a pobíhat po Otrokovicích jak někde na Exitu…:)

Inu, nezbývá než poděkovat orgům za výbornou hru a (až na tu nešťastnou 16) vyvážené šifry. A snad zas příště (nejlíp v cíli ;) ve Zlíně na viděnou.
Za tým frikulín sepsal Garret