Za nosem 2 (2007), reportáž

Po minulém Za nosem jsme byli odhodláni nenechat si ujít ani letošní ročník. A vzít to tentokrát trochu zodpovědněji – tedy nestěhovat se v rámcí hry z kolejí, neodjíždět v půlce hry z rodinných důvodů a tak podobně…

29. 6. – 1. 7. 2007, Podorlicko
frikulín (Anežka, Garret, Máťa, Silp)
cíl / 14 šifer
2. místo / 14 týmů

fotky ze hry

Před hrou

Pak se ale v kalendáři šifrovaček a na webových stránkách objevila znepokojivá informace, že Za nosem bude tentokrát pouze bicyklové. Což mě osobně příliš nenadchlo (když terénní šifrovačka, tak pěkně po svých, nocí, dnem, až do úplného padnutí nebo vítězství ;) a těšil jsem se radši na Osud a na Lampu. Jenže Lampa letos zhasla předčasně a nekonala se – naštěstí se ale v pravý čas objevily zvěsti o pěší variantě Za nosem, takže frikulínský konec semestru získal rázem pozitivnější závěr. Navíc nám po několika změnách v sestavě vykrystalizoval pěší i cyklistický tým – rozložení sil bylo tedy ideální ;). S Anežkou jsme tentokrát vyrazili z východočeské základny v Rychnově, po cestě se na různých nádražích připojili i Máťa a Silp, takže v Jaroměři už jsme vysedali v kompletní sestavě.

Start, nádraží: 18:49 – 19:38

Pružný startovní interval byl příjemný – mohli jsme se trousit jak švábi na pivo, což se hodilo. Přeci jen chvilku trvalo, než jsme byli (po několika kolech jezení, příprav výstroje a dalšího průběžného jezení :) startuschopní. Nebylo kam spěchat – bednajtí konkurence na tom byla podobně. Konečně jsme byli schopní tvářit se natolik reprezentativně, abychom mohli vylézt před nádraží, u orgovského auta se zaregistrovat a vyzvednout startovní pokyny. Vzápětí jsme už seděli zpátky na náraží a divili se, jaktože je tu tentokrát hnedka zkraje taková drsná šifra ;). Aspoň jsme zjistili, že máme tu čest s panem Lubomírem. Než jsme začali dělat moc velké blbosti, vyrazili jsme před hlavní budovu přes parkoviště ke garážím. Přeci jen takovýhle typ zákysu už by nebyl moc originální – nekonečné hledání zapeklité šifry v obyčejném popisu cesty jsme si dosyta užili při řešení Čtyřlístku na loňské Tmou. Garáže bychom tedy měli, dokonce i s hromadou týmu rozesetou kolem, ale kde (případně co) je kruci ta vrátnice?! Mezi garážemi je ukryté tak akorát velké… No, však Vy Víte Co ;-). Po zběžném prohledání tedy usoudíme, že takhle jednoduše to nepůjde a vymýšlíme další teorii. Za garážemi je kromě jiného i plot areálu nějaké fabriky, což je přesně místo, kde takové věci jako vrátnice bývají. Máťa se Silpem se tedy pokoušejí infiltrovat místní továrnu hlavním vchodem. Zatím se u nás stavují Ionťáci s lehce matoucím dotazem, jestli už jsme to našli – že šifra je teď prý opravdu tam, kde má být. No to je pěkné. Že by nějaký organizátorský zádrhel? Jdu se ještě jednou nenápadně projít mezi garáže (což je náročné, některé týmy tam luští v podstatě skoro opřené o stanoviště o kterém neví ;) a co nenacházím – VRÁTNICE jak kráva. Křídová. Nechápu jaktože jsem si ji předtím nevšiml. No co už.

1. šifra, garáže: 19:38 – 19:52

Odvoláváme pátrací četu z terénu a prohlížíme docházkové lístky. Ulice bijí do očí, takže je nejdřív zkoušíme cvičně hledat na mapě Jaroměře. Příjmení zaměstnanců přímo svádí k nějakému použití prvních písmen (třeba taková slečna Yvová), jen je nějak pěkně seřadit… Nakonec ale využíváme Lubomíra, když už jsme si ho tak pěkně předem připravili. Moc se mi nezdá, proč je tu tolik nadbytečných informací, ale Průmyslová 850 vypadá jako zajímavá adresa, navíc očekávaným směrem k Josefovu. Balíme ležení, divím se, co nám to tu tak smrdí, zvedám karimatku a co nevidím… Další ho… To nám to pěkně začíná. Zdržuju ještě chvíli další postup nezbytou očistou výstroje, pak i nezbytným pacifikováním nevhodně rozveselených spoludružiníků. Po cestě potkáváme i část Bednajtů (nevím, co jim nezdálo na mých metodách utužování morálky v týmu pomocí karimatky ;), ale do Průmyslové ulice zahýbáme sami. Teorie s čísly popisnými vypadá nadějně, už na začátku ulice vzrůstají po stovkách, ty baráčky úplně na konci by se k osmi stům dopracovat mohly…

2. šifra, Průmyslová 850: 20:16 – 20:28

pořadí: 5.

Cedulku s č.p. u ruiny sice nenacházíme, zato je tu obálka s šifrou a pořadníkem. A s mírnou desetiminutovou ztrátou na čelo pelotonu, které navíc ještě z části posedává kolem. To nás motivuje k bleskovému řešení na nedaleké lavičce v parku. Zmínka o těch žijících obyvatelích lehce svádí k hledání míst, kde by mohli být ještě nějací nežijící obyvatelé – tedy k nějakým pěkným hřbitovům, ale nejdřív posíláme SMS s tím, že v nejhorším se orgové dobře pobaví. Čteme odpověď a odcházíme. Josefov bil do očí – čekali jsme na něj už od minulé šifry ;). Fortifikační prvky v řešení mě vyloženě potěší, na mapě od orgů je navíc bastion č. 1 zakreslený i s doprovodným textem – takže není co řešit. Hradby už se mezitím snaží dobývat první týmy, ale očividně zatím neúspěšně. V podstatě je jasné, kde šifra bude – před hradbou nebo za hradbou – jedinou komplikací zůstává skutečnost, že tato místa dělí pěkných pár výškových metrů neporušené cihlové stěny. Při obhlídce vnějšího rohu nacházíme akorát pěkný kanál, kde šifra bohužel není. U horního rohu je ale vidět nějaká další informační tabule. Zkoušíme tam tedy proniknout zevnitř pevnosti, vstupujeme hlavní branou a slavíme úspěch – spolu se týmem Samých kubíků jsme vpuštěni do nitra hradeb.

3. šifra, Josefov: 21:00 – 22:05 (podzemí), 22:05 – 23:25 (šifra)

Jsme přátelsky přivítáni ve velitelském štábu organizátorů, kteří nás vzápětí uvrhnou do hlubin temných kobek. Veškeré vybavení musíme ponechat osudu nahoře na velitelství a dolů odcházíme pouze s plánkem podzemí, svítilnou s jednou svíčkou a sirkami. A také s dvouhodinovým časovým limitem a jasným questem – nalézt 14 dárků pro Lubu. Pro družinku s DrD kořeny úkol jako stvořený. Anežka se ujímá mapy, rozdělujeme si dungeon do částí, které postupně projdeme, zvlášť pak prozkoumáme propojovací chodby. V odbočkách zavádíme pravidlo pravé ruky, abychom neminuli ani skulinku. Každý si má postupně pamatovat tři nebo čtyři předměty – na úvod nacházíme knihu od Jana. A pak si následující hodinu užíváme průzkum dokonalého systému prostorných střeleckých galerií i chodbiček stavěných tak akorát na hobity. Prakticky ověřujeme, že svítilna nesená vedoucím je k ničemu, daleko rozumnější je, když roli světlonoše vykonává druhý družiník od konce. Pohyb v podzemí tak zvládáme poměrně rychle, zátiší s dárečky a svíčkami jsou pěkná a včas na sebe tajemnou září upozorňují, takže nám neunikne ani jediný. S hlavami plnými dvojic se v po hodině vracíme na povrch, kde už se mezitím setmělo a nádvoří osvětlují už jen bludičky řešících týmů. Sedáme si ven a sepisujeme nalezené úlovky – pamatujeme si všechno, ale objevují se nejasnosti s pojmenováním – jsou křížovky křížovky, nebo osmisměrky? A co dostal Čeněk – prezervativy nebo kondomy? Každopádně nezbývá, než se to pokusit nějak seřadit a něco z toho přečíst – ale co? Asi po hodině máme různé řady podle abecedy popředu i pozadu, ale žádný náznak nápadu. Začínáme pošilhávat po hodinkách a po pravidlech nápovědy – tedy kromě Anežky, která se snaží zachovávat vysokou luštící morálku s tím, že hodinový zákys ještě přeci není žádný zákys! Nakonec ale propadám trudomyslnosti a jdu zkusit získat nápovědu přímo do hlavního orgovského stanu. Tím způsobím menší rozruch, protože se ukáže, že jediná místní nápověda je prozrazení všech předmětů – což by nám bylo jaksi k ničemu. Dostáváme tedy osobní konzultantku, která má zjistit, jestli nápovědu potřebujeme nebo ne :). Po zběžné kontrole dostaneme akorát doporučení, ať si upravíme znění jednoho dárku a zhodnocení, že nápovědu nepotřebujeme, protože už to vlastně máme. Společenské rozptýlení pomohlo – na druhý pohled zjišťujeme, že řešení opravdu leží už hodnou dobu napsané před námi. Třikrát sláva – zákys je zažehnán, jdeme na Komenského ulici hledat most ;). Děláme si tedy exkurzi po nočním Josefově a snažíme se zjistit, co by orgové mohli myslet tím mostem. Marně. Po prolezení všech temných zákoutí s ozdobnými prvky alespoň vzdáleně připomínajícími most následuje překvapivý objev – na druhé straně města existuje další ulice Komenského. A vede přes řeku. Bingo!

4. šifra, Komenského most: 00:20 – 2:00

pořadí: 4.

Při přesunu se Silp ujímá navigace, lehce bloudíme temnými zkratkami, kde na cestu svítí akorát úplněk mezi plujícími mraky, ale nakonec nacházíme správný směr. Po zkušenostech z prvního stanoviště mě už ani příliš nepřekvapuje, že po příchodu na určené místo žádnou šifru nenalézáme. Absolvujeme povinnou podrobnou prohlídku místního Komenského mostu, zahrnující kochání se ukázkovými pavučinami s křižáky vysoko nad hladinou Labe i prohledávání nevábného zátiší u popelnic pod mostem (aneb Tmou Reloaded – už dlouho nebylo na šifrovačce stanoviště v nějakém pěkném odpaďáku – tentokrát si to prý užila aspoň jezdecká sekce ;) Po neúspěšné hledací čtvrthodince se scházíme tam, kde jsme začali. Kdybych byl zákeřný org, kam bych tu šifru asi tak dal…? Vzápětí se nořím do nejhustšího křoví u silnice a vracím se se zadáním. Začínám se vžívat do role dohledávače ;). Přesouváme se dál od luštících týmů, hledáme volnou lavičku v parku pod lampu, což se později ukáže být velice strategickým tahem. V parku nás vítá všudypřítomný smrad psích granulí (mezi týmy stačila za ten večer strávený v Jaroměři vzniknout nejedna zaručená městská legenda o původu tohoto puchu ;) a chlad táhnoucí od řeky. Chceme využít terénní nápovědu, takže průběžně vysíláme hledací lištičky do parku a mezitím dumáme, co by tak mohly znamenat ty stupně – až na jejich hodnoty se piva se zdají být věrohodná. Anežka se vrací z terénu s tím, že našla tajemný pytel s botami, podepsaný nějakým Dominikem – a že to prý musí být zaručeně nějaká nápověda… Ať to tam koukáme napasovat ;). Žádný Dominik ale mezi Lubovými kamarády ani ostatními hospodskými štamgasty nefiguruje a boty už vůbec ne. Láhve od piva se taky po parku nepovalují… Jak je to možné? Co se dá dělat – plním aspoň jeden z bodů Desatera – „Když nevíš, najez se“. Pomáhá to. Poté se Máťa vrátí z další obhlídky s tím, že kolem prostě žádné nápovědy nejsou, prohlášuju, že to není možné, že určitě zas budeme na té nápovědě sedět nebo tak něco – ohnu se pod lavičku a říkám, že to je Žatec ;). A máme problém. Prominentní lavičky jsou obsazeny konkurencí, která zatím netuší… Co s tím? Oběháváme co se dá, zjišťujeme pár dalších měst, ale většinou pro kolaře. Přesouváme se před začínajícícm deštěm do altánku a zkoušíme psát příteli na telefonu – něco odhadujeme, ale zatím to nestačí. Nakonec nás Prcek zachrání sms potvrzením Ježka a Rebela, z nápovědy máme i doporučení dát si jednu, dvě dvanáctky… V době kdy se definitivně provaluje trik s lavičkami, lámeme konečně šifru a vytrácíme se z parku směr rybník.

5. šifra, rybník: 2:35 – 5:59, (3:50 – přesun do Hořenic)

nápověda
pořadí: 2.

Pobrezni pechotni kryt vz. 07 Rybník je na mapě jasný, ale kudy se k němu probít? První zkratka, kterou chceme zkusit je hlídána nějakým zuřivým psem. Chceme tedy projít někde kolem hřbitova, ale je to dost zarostlé a navíc se ze zatemnělého hrobníkova příbytku line záhrobní dunění nějakého death metalu. Plány na případný průchod přímo hřbitovem jsou zavrženy – připlést se do cesty někomu, kdo pořádá za úplňku o půl třetí v noci párty v márnici nevypadá jako nejlepší nápad. Doráží nás Strejdovy spodky a společně se prodíráme zarostlou pěšinkou podél nějakého plotu. Když už to vypadá, že utoneme v kopřivách, dostáváme se opět ke hřbitovu, tentokrát odzadu. Divná Lovecroftovská kaple za zdí vypadá, jak kdyby ji sem někdo přenesl z nejtemnějších lokací Diabla blahé paměti. Pro dnešek ale už máme RPG dost, takže se radši pouštíme srázem přímo k hrázi rybníka. Šifra je opět dobře ukrytá – tentokrát je jen tak pohozená v trávě ;). Zapisujeme se na druhé místo za Ionťáky, kteří se válí nedaleko, a jdeme si sednout na nějakou vybetonovanou plochu s výhledem na hladinu. Začíná učebnicový zákys.

Podaří se mi aspoň lokalizovat pozici leteckého snímku. Nějaký kravín u nedaleké vesnice. Navíc k té oblasti vedou i narážky v textu. Ale to je všechno. Navíc začíná pršet – musíme narychlo vybudovat novou verzi frikulínského polního krytu. A není moc jasné, co s těmi zlomky. Mají mít nějaký vztah k té fotce, nebo jsou tam umístěné jen proto, aby zapadaly do příběhu? Těžko říct. A proč římské číslice? Převádíme je na normální čísla, ale nejsou nijak extra zajímavá. Začíná to připomínat loňskou krizi – taky za deštivé noci, taky na páté šifře a s pocitem, že nám uniká nějaká zásadní informace potřebná k řešení. Minule jsme ignorovali barvy, které visely v lese kolem nás, tentokrát ignorujeme prolétávající ufa ;). Pokoušíme se aspoň o nějaké hrubé napasování místopisných názvů na zlomky a substituce nabízí Hořenice – vesnici z leteckého snímku. Což je dobrý základ pro postup. Sice přes hodně slabou haluz… Ale přesun nemůže uškodit – tady je akorát zima, bude svítat a stejně toho víc nevymyslíme. Před čtvrtou tedy oficiálně odcházíme k jedinému zajímavému objektu v obci (tedy dle mínění KČT) – domu č.p. 1, bývalé tvrzi. Konečně se loučíme s městem, to se nám na oplátku odmění poslední dávkou nezaměnitelného aroma psích granulí – jdeme snad přímo kolem nějaké továrny, či co…;)

V Hořenicích samozřejmě nic není, slunce mezitím vyšlo, takže sedáme k snídani u nějakého pomníčku a voláme nápovědu. Jak rychle bliká ufo? Co to je za blbost? Buduju teorii o tom, jak se frekvence záblesků ufa mění podle toho, které čáry pálilo. Což je samozřejmě k ničemu. Záchvaty hysterického smíchu. Beznaděj. Dáváme si limit – v 6:00 zavoláme o řešení. V 5:59 Anežka hlásí, že to dala. Nechápeme, ale řešení je ideální – 6. stanoviště je jen o vesnici dál.

6. šifra, Heřmanice: 6:25 – 9:20,
nápověda, řešení

Na silnici za farouVykračujeme si tedy po silnici, což je nad ránem mírně vražedné a divíme se, proč orgové tu trasu natáhli takhle blbě – pak se ukazuje, že nějaká neznačená cesta vedla asi i mezi poli za rybníkem. Aspoň zůstáváme ve střehu a brzy nacházíme odbočku k mostu. U silnice pospává konkurence – úplně zoufale poslední asi nejsme. Ale moc velké naděje si neděláme – počítáme, že za ty čtyři hodiny nás museli předhonit už úplně všichni. Takže tajně doufáme, že se teď dočkáme nějaké průchodové šifry, když tu zůstal zasekaný jenom jeden team…

Bereme jídelníček a sedáme si s ním za kostelem na silnici. A na první pohled je to jasné. Ranní krize bude pokračovat. Zjišťujeme jen dvě zásadní věci. Nabídka i cena nápojů vypadá úplně normálně. Naproti tomu u jídel jsou nějaké náhodé ceny. A názvy jídel mi připadají v „něčem“ divné, ale nejsem schopný říct v čem. Ostatní frikulíni tvrdí, že jsou úplně běžné. Nechám se zviklat řečmi o tom, že ve venkovských hospodách se v menu takovéhle zkráceniny prostě vyskytují a jdu tedy hledat nějaký místní pajzl se stejnou nabídkou ;). Marně. Vesnice je tak mrňavá, že najdu jen obchod s obklady a pilu. Jídlo žádné. Vracím se a přes naše ležení začínají jezdit auta. Sotva uskakujeme. To je frikulínská specialita – když už nejsme schopní luštit, zařizujeme si aspoň nějaké adrenalinové zpestření. Ale jinak není čeho se chytit. Po dlouhém dohadování voláme. Nápověda je úplně k ničemu. Nemáme princip, akorát se potrvrzuje, že se bude pracovat jen s jídelní částí. Zbytečné trápení. Nevíme která bije. Kapitulujeme. Bereme řešení. Aspoň že je to očekávaný Kuks. Po cestě rekapitulujeme dosavadní stanoviště. Z posledních dvou šifer moc nadšení nejsme. Připadají nám takové neúplné – je tam zbytečně moc matoucích informací navíc (jídelníček), nebo nám chybí důležitý prvek k řešení (po ufonech jsme se pod deštníkovým krytem, pravda, moc nerozhlíželi ;). Náladu nám spravuje aspoň otevřený obchůdek s potravinam, kde doplňujeme zásoby, nakupujeme čerstvou snídani a Silp se rozplývá nad flákem „masa“, který tam sehnal…:)

7. šifra, Kuks: 10:05 – 11:00

Frikulinske ctnosti a neresti Už po cestě nám Máťa s Anežkou referují o oblíbené kratochvíli při návštěvách Kuksu, která prý spočívá v rozpoznávání soch ctností a neřestí. Takže se připravujeme na náročný dopolední kulturní šok a za chvíli už stojíme před branami zahrad. Zde dojde k menšímu faux pas, které má později dalekosáhlé důsledky. Prohlížíme si nějakou informační tabuli, dohadujeme se, kde přesně má být umístěná šifra, vzápětí nám ji Máťa podává s tím, že přeci leží tady u zdi. Navíc tam prý už není moc zadání, což sedí – po dvou zákysech odhadujeme, že se musíme pohybovat někde v závěru startovního pole. Nic netuše se tedy vydáváme do areálu a po přečtení textu je jasno – plynule se ze zahrad přesouváme k prostranství se sochami. Máťa říká, že tu mívali nějaké pohledy se všemi neřestmi i ctnostmi pěkne seřazenými a popsanými, vydává se tedy pro ně. My mezitím zkoumáme ceduli kde jsou sochy taky pěkně seřazené a popsané – a světe div se, je jich tu přesně 26! Takové náhody není radno podceňovat, takže se pokoušímě pěkně všechno sepsat a zařadit – je totiž trochu problém v tom, že soch tu je reálně vysochaných jen 24, nafocené jsou ještě nějaké bonusové, takže zkoušíme vytvořit přijatelné pořadí, ve kterém by se z šifry dala vydestilovat hezká písmenka. V rámci luštění samozřejmě ověřujeme situaci i v terénu, takže i tu oblíbenou disciplínu rozpoznávání jednotlivých postav si užijeme ;). Po nějaké době odcházím k nějaké vzdálenější informační ceduli abych si potvrdil nějaká podezření, usedám a najednou mi z pokusů leze Betlém. Jdu se pochlubit ostatním, ale místo pochvaly dostanu vynadáno, kde se flákám, že Anežka už to má dávno vyluštěné ;). Půjdem spolu do Betléma… Ale cesta je to krušná. Hodně krušná. Přichází totální polední krize. Ploužíme se kamsi do kopců, někteří na pokraji zhroucení… Je to jediná chvíle ve hře, kdy pochybuju o tom, že budem schopní vůbec pokračovat dál, natož dojít. Ležíme na kraji lesa, schyluje se k dešti a v dáli před námi se noří Krkonoše. Odpočinek ale přichází v pravou chvíli, po delší pauze se zvedáme a pomalu stoupáme za dalšími Braunovými výtvory.

8. šifra, Betlém: 12:25 – 13:00

pořadí: 4.

Sifrovaci obed u Betlema Konečně stojíme před jeskyní a Silp se noří do jejích hlubin pro zadání další šifry. Všechno začíná vypadat pozitivně: odešla největší krize, dorazili jsme Happy Matfyz Friends a dotáhli se na čtvrtou příčku – nic nás nemůže zastavit… Kromě drobného detailu, který se ukáže být problémem v nejbližších hodinách. Nic zlého netuše tedy vykonáváme nejrůznější údržbářské činnosti vedoucí k utužení správného fungování týmu, což zahrnuje kromě odchodů do ústraní, ranní hygieny a oběda, taktéž luštění poustevnické morseovky. Při pohledu na mapku je jasné, že zbytek šifry byl coby řada čísel součástí minulého stanoviště. Při pohledu na čísla je pro změnu jasné, že bude morseovka. Holky coby kulturně nejakčnější vyrážejí na prohlíku vyznačených soch, já vyrážím do daleka (les je neuvěritelně přelidněn houbaři a výletníky) řešit méně poetické věci. Když se vracím, řešení už je na cestě. Holkám se podařilo rozdělit sošné výjevy do skupin teček, čárek a oddělovačů, takže po chvíli dolaďování už víme kam dál. Do Dvora Králového. Na nádraží. Ano, vypadá to sice vcelku daleko, ale o moc víc než pět kiláku to nebude, je to po pěkné cestě a orgové jsou přeci drsní (a navíc v podstatě svině – dle renomované literatury :).

cyklo šifra, Dvůr Králové – nádraží: 14:15 – 15:16

Po hodinové zdravotní procházce tedy dorážíme k nádraží a hledáme tu správnou nákladní rampu. Lezu do nějakého marastu co je pod ní a beru zadání z obálky. Dejá vu. Něco je špatně. V zadání dostáváme znovu jídelní lístek, který jsme dneska už jednou nevyluštili. A v pořadníku je zapsaný akorát Plyšový radiátor. Cvak. Cvak. Cvak. Něco jsme asi po… Vracím se k týmu a nesu novinu. Blbou. Nejdřív moc nechápeme, jak se nám podařilo napojit na cyklistickou trasu, ale záhy se dobereme k viníkovi. Čísílka na Kuksu. Muselo tam být ještě jedno zadání někde za jiným bukem. V hysterickém záchvatu veselí voláme orgům, že jsme se rozhodli prohlédnout si všechny varianty trasy :). Pak ale vracíme nepoužitou šifru a vzápětí se u stanoviště objevuje nějaký cyklistický tým. Co teď? Pravidla naštěstí povolují veřejnou dopravu, takže můžeme počkat na vlak, co má jet zpátky do Kuksu za hodinu. Mezitím si tedy dáváme pauzu, chlazenou nádražní Kofolu a svačinu. Máťa zjišťuje, že má poslední šanci jak se do večera dostat domů na další akci, takže před návratem na pěší trasu přicházíme o jednu z opor. Sice oslabení, ale nezlomení a odpočatí se tedy po čtyřech hodinách na cyklistické trase vracíme zpět na tu naši pěší.

7. – 8. šifra, Kuks: 15:30 – 15:37

Loučíme se s Máťou a předvídáme, že u zámku najdeme zadání, které nás vyšle ještě alespoň na dvě další šifry, než se trasa stočí zpět k Betlému. Když ale dorazíme k té správné západní zdi, čeká nás (po menších zaváháních – Anežka zaujatě studuje informační tabuli pod kterou leží obálka se zadáním: Garret: „Tak jo, vem prosím tě tu šifru…“ Anežka: „Jakou šifru?“) příjemné překvapení. Šifra se Ctnostmi byla stejná jako u cyklistické části, lišilo se akorát zadání 8. šifry. Princip už jsme tedy měli rozluštěný od minule a stačilo jen přečíst umístění devátého stanoviště. Jdeme do Ameriky.

9. šifra, Nová Amerika: 16:18 – 16:35

pořadí: 5.

Opět trochu delší přesun, ale počasí je pěkné, odhodlání veliké a za lesem se za chvíli noří green. A na něm leží Spodky. Strejdovy. A vedle devátá šifra s vrcholovou knihou a příjemným překvapením navrch. V průběhu toho skoro tří a půl hodinového neplánovaného odklonu od trasy nás předehnal jediný tým! Kde všichni jsou? No, to nemá cenu řešit – jdeme najít nějaké pěkné místo na sednutí, po cestě čteme extra dlouhé zadání a než usedneme pod hřištěm u rozcestí, Anežka už navrhuje způsob kódování. Živíme se polskou betonovou čokoládou, odpočítíváme tácky a za deset minut není co řešit. Vyrážíme do Nouzova, Strejdovy spodky necháváme kdesi za sebou.

10. šifra, Nouzov – hospůdka: 17:04 – 17:37

pořadí: 4.

Hospůdka je v ruinách, ale na to už jsme si pří letošním Za nosem stačili zvyknout – stanoviště bývají u budov odsouzených k rozpadu. Dostáváme účet z hospody. Nic víc. Vypadá to sympaticky, sedáme si pod stromy vedle silnice a hodláme to dát na posezení. Hra začíná zpětně získávat nové rozměry, protože se ukazuje, že právě k řešení této šifry bylo potřeba poskládat jídelníček tím způsobem, který se nám předtím nezamlouval a přišel nám nadbytečný, ale teď se nám zatraceně hodí ;). Snažíme se tedy identifikovat co všechno Lubovi známí spořádali a vypili a co z toho zaplatili. Mezitím nás po chvíli dorážejí Strejdovy spodky a vzápětí zase odchází. Nemůže to být tedy nijak těžké a nám se nakonec ze zaplacených a nezaplacených položek podaří poskládat podezřelou polohu dalšího stanoviště – Lázně Velichovky, kluziště.

11. šifra, Velichovky – kluziště: 18:04 – 18:15

Na mapě to sice není, ale doufáme, že lidé budou ochotní vysvětlit náhodným kolemjdoucím kudy v parném létě vede cesta k zimnímu stadionu. U první hospody v obci se štamgasti diví, proč už tudy jdeme znovu – zřejmě se jim tu podobných existencí motalo víc. My ale bloudit nehodláme a než se začneme zmateně motat po městečku, nacházíme jak místní mapu, tak ochotné domorodce, kteří nám sdělí radostnou novinu, že stojíme přímo nad stadionem. Pod bývalou střídačkou tak vytahujeme zadání a odcházíme s ním k nedaleké studně. Nikde nikdo – tým před námi to musel dát na stojáka, odhadujeme, že to tedy musí být lehké. Anežka po pročtení zadání, ve kterém se zase vyskytují samí staří známí, vytahuje poznámky z předchozích šifer. Já jdu na nedalekou mapu zkontrolovat, jestli nějaké adresy Lubových známých nejsou přímo ve Velichovkách. Ale není třeba dalších konstrukcí, vracím se k doluštěné šifře. Všechno do sebe krásně zapadá, stačí už jen používat dříve vyluštěné indicie – Anežka našla zasedací pořádek z šifry na Kuksu, adresář máme už z druhé šifry… Zatím skoro nejrychlejší šifra, jdeme hledat potok. Což je ale náročnější úkol než luštění. První potok určeným směrem nacházíme na konci parku kus za kluzištěm, je ale vyschlý a válí se u něj Spodky. Znovu tedy zaměřujeme na mapě a odhadujeme, že to tedy bude asi až něco většího. Vybíráme si tedy západní břeh Jordánu u nějakého mostku. Mírně nás sice znejistí, že větší část oblasti kudy by měla vést cesta je oplocena a střežena jako nějaký důležitý vodní zdroj, ale nerozhodí nás to a nakonec dorážíme na vytipované místo. Následuje intenzivní prohledávání přilehlých kopřivových hájů, které obklopují východní i západní břeh Jordánu. Podle vydupaných stezek tu podobný sebevražedný průzkum prováděl už někdo před námi a podle všeho také neúspěšně. Šifru tedy nemáme a navíc už nás zase dohnaly Strejdovy Spodky. Asi je nesetřeseme. Znovu zaměřujeme, uznáváme, že by stanoviště mohlo být i o pár metrů dál proti proudu, ale všude tím směrem je řepné pole a další a další lány kopřiv. Konkurence se mezitím odhodlala a vydala se probíjet dál. Anežka si všímá čehosi divného bílého na posedu na protějším okraji pole, takže to vyrážíme prozkoumat. A opravdu, když se probahníme po kraji řepných plantáží blíže, uvidíme, že nás sleduje všudypřítomný Velký Nos.

12. šifra, Jordán: 19:16 – 20:25

pořadí: 5.

A pořád žije šance na čtvrté místo. Probíjíme se někam k silnici, tady v polích už luštit nehodláme ani minutu ;). Na nejbližší křižovatce se složíme u odbočky nějaké polní cesty a snažíme se ještě chvíli soustředit. Blíží se druhý večer hry a do tmy bychom rádi byli v cíli. Ale není to tak jednoduché. Na cestě už jsme skoro 25 hodin, takže nám nějakou dobu trvá než sebereme poslední síly a začneme ve výčepu sledovat jednotlivé zaměstnance. Mezitím u nás zastaví auto, a kdo z něj nevyleze – organizátor na obhlídce terénu, který nám říká, že už to skoro máme a ať pohneme, že jsme na tom hodně dobře. To nás těší, ale přeci jen ještě chvilku trvá, než v tom uvidíme ta správná písmenka. A zjistíme, že tekntokrát nás chtějí organizátoři vyždímat úplně do dna. Čeká nás snad šestikilometrová štreka do Jaroměře. Po cestě ještě sledujeme stožár s „ufem“, kterého jsme si u rybníka nevšimli a pak už zahýbáme do polí, kudy by měla být cesta do města nejkratší. Fatální chyba. Frikulíni sípou mezi poli, nezaj cestu, nožky bolí. Ztrácíme značku, zbytečně se motáme, až to vzdáváme a plazíme se přibližně směrem, kterým tušíme nádraží. Trvá to strašně dlouho, po silnici by to asi bylo o dost rychlejší, no co už. Nakonec se kolem nějakého rybníka dostáváme do Jaroměre a do známých ulic.

cílové stanoviště, garáže: 22:06

Jsme na místě, ale ještě to není konec. Marně bloudíme po parkovišti, následně i mezi garážemi, začínám mít strach, aby to přeci jen nebyly garáže u jiného nádraží. Zmocňuje se nás bezradnost, únava, rychle se stmívá, ale víc pokynů z minulé šifry nevytřískáme. Hlavně je divné, že tu není nikdo z orgů, případně dalších týmů – nakonec se rozhodneme zavolat na centrálu, jestli se máme pokoušet NĚKOHO hledat, nebo jestli už jsou všichni pryč. Dozvídáme se ale překvapivou novinku, že nemáme hledat NĚKOHO, ale NĚCO, co předtím pravděpodobně živé ani nebylo. Naposledy se tedy noříme mezi plechové boudy, načež nás Anežka volá, ať se jdeme na cosi podívat. Konečně. Máme nos a kýbl s nějakými pozůstatky. Anežka nezaváhá ani vteřinku a se slovy, že tohle doma dřív míchávali slepicím, zaloví v bezedných hlubinách a vytáhne vytouženou zprávu. Jsme v cíli. Došli jsme Za nosem.

cílové shromaždiště, Josefov – letiště

Vsefrikulinske lezeni Posíláme tuto radostnou novinu organizátorům a vzápětí si voláme i organizátorské taxi a necháváme se dopravit do cíle na letiště. Za chvíli už se vezeme a dovídáme se, že jsme skoro vyhráli… O 17 minut. Nevěříme, ale ukáže se, že týmy před námi brali víc než jedno řešení a ani Ionťáci, kteří došli už někdy odpoledne, neměli do poslední chvíle první místo jisté… Aj, aj, chybělo málo… Třeba si neudělat tříhodinový cyklistický výlet ;). I tak je ale spokojenost veliká, v cíli je dobře, dokonce i pivo a kofolu ještě točí, a my za sebou máme dvacet sedm nonstop hodin na trase a historický okamžik… Poprvé jsme řádně dokončili terénní šifrovačku. Sedíme ještě chvíli u ohně, počkáme na vyhlášení vítězů, vyslechneme si nejčerstvější zprávy z cyklistické trasy, a pak už uleháme pod širák pod frikulínský smrček. K ránu se k nám připojuje i cyklistická f.r.i.k.u.l.í.n.s.k.á. sekce, která nezůstala pozadu a dojela si taktéž pro druhé místo. Po snídani se loučíme s orgy a pěšky se všichni vydáváme k nádraží. Za nosem končí – ale léto teprve začíná…

zhodnocení & kritika

Ještě po 6. šifře jsem měl ze hry smíšené pocity, připadalo mi, že nám něco uniká, nebo že jsou některé šifry prostě divné. Zpětně se ale ukázalo, že to co se mi nelíbilo mělo ve hře svoje pevné místo a nakonec se to plně využilo. To se týkalo hlavně jídelníčku, který obsahoval dost nadbytečných informací – nakonec jsme je sice správně vyfiltrovali, ale nepřišel správný nápad s morseovkou. A u rybníka jsme si vysílače díky schovávání před deštěm ani nevšimli, a pak už se vydali luštit někam jinam, takže potenciálu šifry jsme taky nevyužili. Od 7. šifry dál už se začal zužitkovávat dosavadní příběh a herní systém využívání předchozích šifer se mi líbil čím dál víc. Trasa byla tradičně na vysoké úrovni, průchod podzemím byl skvělý, stejně tak okolí Kuksu. Nelíbilo se mi akorát umístění 12. šifry v poli a zbytečně deprimující nekonečný přesun do Jaroměře. Systém nápověd s penalizací je ideální, akorát teda ty dvě které jsme vzali nám tradičně vůbec nepomohli k řešení – v obou případech totiž odkazovaly na nějakou skutečnost, ke které jsme se nedopracovali. Akorát jeden technický detail – příště bychom ocenili zřetelné označení, pro kterou trasu je šifra určena. Jen tak pro jistotu ;).

Osobně řadím letošní Za nosem hned za zlínský Osud – atmosférou, pojetím šifer (příběh) i systémem nápověd se mi líbil víc než Bedna, obtížností šifer zase překonávál možná až příliš přímočarý Dnem. Tak děkujeme za celou hru a přístí rok se zas těšíme na viděnou…

Za frikulín sepsal a fotky nafotil Garret