I my jsme se rozhodli, že se nenecháme zahanbit a vydáme se poslední červnový víkend Za nosem. Náš tým měl na svědomí Chalda, který vše zorganizoval, přihlásil a zaplatil a jeho nadšení mě natolik pohltilo, že jsem se na poslední chvíli rozhodla vyměnit láhev za kopí… Tedy gardu pěšáků za pohled na svět z výšky sedla svého oře…
Aneb jak jsme tentokrát už doopravdy skoro vyhráli… I na kolech
29. 6. – 1. 7. 2007, Podorlicko
f.r.i.k.u.l.í.n. (Bugs, Fricco, Chalda)
cíl / 18 šifer
2. místo / 6 týmů
Start, HK – Sukovy sady
Úspěšně jsme se vylodili na nádraží v Hradci a po chvíli váhání zvládli první kvest: přebalit se do plné polní a najít organizátory.
1. šifra, HK – Slezské předměstí
nápověda
V první šifře se podezřele často objevovalo písmeno 3, ale od zmatkářského posunu všech písmen o 3 mě zachránilo chladné mužské uvažování, že se jedná o pouhou navigaci. Btw, i ta bez plánu Hradce stála za to… Nemluvě o trapasu, že jsme na místě určení – Slezském předměstí – prohledali během následující půlhodiny všechno kromě odpadkového koše… no nic.
2. šifra, Divec
Bugs přišel zanedlouho na to, že hra má příběh, tudíž byl následný transfer polabskou nížinou celkem bezbolestný. Při úvaze Borovice nebo Bukovinka se stačilo podívat kam jede linkový autobus kterým by oslavenec (o kterém jsme si jen tak ze srandy zjistili, že se jmenuje Lubomír) mohl taky jet a bylo vymalováno.
3. šifra, Libníkovice – rozhledna
První zápich nastal u rozhledny a matic. Naštěstí nejen pro nás. Týmy se tu celkem nakumulovaly. Zjistili jsme mj., že Chalda počítá stejně dobře jako kalkulačka, že já ani po státnici z pozemního stavitelství nevím, jaký je rozdíl mezi „schodem“ a „stupněm“ a že tam těch blbých šroubů je až nad hlavu. A že v tom výpočtu udělali orgové chybu. To si teda, budulínci, mohli taky odpustit, když to celé bylo jenom o TOM – o přesném výpočtu. O 3 hodiny později jsme odjížděli s tím, že jsem výsledek aproximovala na nejbližší vesnici, která měla 7 písmen a začínala na „S“. Kluci mě nevěřícně následovali, dokud se Chaldovi nevzepřelo kolo a následovala malá mechanická epizodka za svitu úplňku. Ve Skršicích všechno spalo, cesta byla rozbitá a zablácená a vyli psi. A navíc ta vesnice byla nekonečná. Když pak ale přece skončila a my vjeli do polí, byli tázavé pohledy za mými zády témř hmatatelné. Čo už teraz, přece se nevrátíme! Tvrdošíjně jsme dojeli za poslední plotek, kde jsem v sotva viditelné skruži v oranici sebrala s hrubě hranou samozřejmostí další šifru.
4. šifra, Skršice
Pokračovali jsme po směru jízdy do další vesnice za světlem a pohodlím. Ještě abysme tak na naši haluz upozornili ostatní! Ale dopřáno odpočinku nám nebylo… Věděli jsme moc dobře, že se náš průvodce jmenuje Luba, takže další cíl byl jasný. Po projetí Jásenice a prosvícení všech baráků baterkami jsme našli kýžené č.p. a usalašili se pod lípou.
5. šifra, Jasenná 154
nápověda
Ke slovu přišly maminčiny řízky a dvě až tři hodinky spánku. Jak kdo. Okolo šesté ráno jsem byla už kvalitně zmzlá a moc ráda bych jela dál, ale šifra se nechtěla poddat. Pod heslem „když to nejde silou, půjde to ještě větší silou“ jsem na ty ufounské znaky narvala písmennou substituci a při pohledu na mapu se zas tolik možností nenabízelo. Rasosky továrna. Nebo kovárna? Na tom nesejde, tak velká zas ta vesnice být nemůže. Jenže pánové byli v luštícím záchvatu a haluzit se jim nechtělo. Tak jsem je nechala luštit, že pojedu napřed. Kromě zimy měla tato výmluva ještě jeden pádný důvod, a to mou chabou cyklistickou fyzičku a s ní spojenou vidinu jízdy svým tempem bez trapného pocitu, že kluky příliš brzdím. Takže jsem se vydala ranní probouzející se krajinou, dokonce jsem si i něco zpívala. V dálce mezi poli mizel zářící Zelený teror, dokonce cestou kterou jsem měla v plánu i já. Výborně. U remízku jsem zabrzdila, vytáhla kartáček a pastu a jala se páchat ranní hygienu. Prostě pohodka. Ale potom volal Chalda, že prý to vyluštili a jedou – surprise – za mnou. Akorát, že cíl není továrna, ale vodárna. OK.
6. šifra, Rasošky
Ve vysoké trávě u vodojemu byla už slušně vydupaná dálnice, takže jsem se usídlila s nově nabytou šifrou do nedalekého parčíku pod lípy a koukala, jak je hezká. Ze zadumání mě vytrhla až kosmickou rychlostí se přiženuvší zbylá část týmu, která se dala hyperaktivně do luštění. Bugs napsal „hlavnímu organizátorovi“ a Chalda jeho vzkaz vzápětí dešifroval, takže mi nezbylo než se probudit a opět šlápnout do pedálů směr „Jaroměř – bastion 1″.
7. šifra, Josefov – Bastion č. 1
Coby nepřítel stáli jsme před branami Jaroměře, ale než jsme stihli zaútočit na kýžený bastion, sebral nás org na kole a bez ptaní nás šoupnul rovnou do dungeonu. Prý máme hodinu, než nás rozcupujou civilisti. Rozbíháme se pevností Boyard za zvuku bojové melodie a střídáme se v lození do bočních chodeb. Poslední úseky bereme poklusem a dveře nám zapadnou těsně za patami, ale přece jen si nesem slušnou nadílku. Sluneční paprsky příjemně hladí po tváři, sedíme na lavičce a cpeme se, když tu Chalda hlásí, že bysme měli zvednout kotvy, protože přišel na to, kde se nachází další stanoviště. Zaprotestuju, že jsem si ještě nestihla dát ranní kafe, což vzápětí u kiosku před muzeem napravuju, povídám si s paní bufeťačkou, zatímco Chalda s Bugsem vyráží ke Komenského mostu.
8. šifra, Komenského most
Zjišťuju, že jsem o nic nepřišla, protože šifra je schovaná vskutku fikaně, za další čtvrthoďku už tu opět šmejdí celý peleton, dokud to Chalda nenajde a přes veškerou snahu o nenápadnost se na jeho bystrozraku nesveze celá konkurence. Olala. Je nám všem třem jasné, že další šifra MUSÍ být na Kuksu, ale co s tím, když se nesmí haluzit??? Až přítel na telefonu – Chaldův taťka – nám poradí, kde se které pivo vaří a po dalším úsilí z toho kýžený Kuks konečně vydobijeme. Abychom se vyhnuli velké silnici, berem cyklotrasu, tedy spíš trasu podkrkonošskou krajinou na jejímž konci čeká stoupáček k Hospitálu.
9. šifra, Hospitál Kuks jižní zeď
Malá nehoda – chybějící šifry, které vyžrali pěšáci, aby si zamachrovali na cyklistické trase – nás nezastaví, u bufíku obíráme Strejdovy spodky o to, co mají neprávem a jdem na to. Princip a rozsazení lidí je jasný, akorát to číslování soch nějak zlobí, než nás napadne z chytrého panelu zjistit, že jednu neřest někdo rozflákal, takže chybí a dělá nám v tom bor-nepořádek. Zase zbytečná skorohodina!
10. šifra, Braunův Betlém
Mezi vyděšenými turisty se řítíme z kopce směrem na Betlém, kde po opětovném náročném výstupu padne za vlast druhá várka maminčiných řízků, několik hrstí místních malin a borůvek a bůhvíčeho ještě, než začne morseovka konečně zapadat. Přejezd u Dvora králové najdeme jednoduše a v dobré náladě, posílené třešňovou alejí, která se připletla do cesty.
11. šifra, Dvůr Králové nad Labem: 16:15
řešení
pořadí: 4
Jídelníček. První možost – zaútočit na místní nádražní bufík – selže. Takže zpět a… Doprčic.. Proč všichni pěšáci, co tu oxidují nasedají na vlak a ještě k tomu blbým směrem? V tom bude nějaká čertovina! Pravopisné chyby. Baccardi s jedním „c“, lasagne mezi vegetariánskýma jídlama… Zmáhá nás únava…. Z chybových písmen vychází číslo… Stejné jako je kóta na protější straně Dvora Králové… Kam z nedostatku jiné inspirace vyrážím. Zkraťme to utrpení: padá první (a naštěstí i jediná) totální nápověda.
12. šifra, Les Království
Šifra u přehrady se poddá rychle. To aby si někdo náhodou nemyslel, že se dá jet někam jinam než na Zvičinu. A to už jsem si cestou sem myslela, že pomalu dodělávám. Pod kopcem – i přes hecování z levé i pravé strany – zdechnu docela a tak pánové gentlemansky táhnou kvůli mě kola padákem po zelené turistické diretissimou. Nahoře jsme odměněni výhledem v západu slunce, ale jedem dál, až na Zvičinu. Mrznem, hledáme, opět mrznem, zpocení profukujem a začíná se stmívat…
13. šifra, Zvičina: 20:45
pořadí: 4
Zachrání nás ale ochotná servírka, která nabídne stůl v horské boudě i takovým zjevům jako jsme my a dále polívka a kofola. „Myslíte, že to vyluštíte rychleji než za půl hodiny?“ zeptá se Bugs. Hm, je to grafika. A divná. „Ne“. To Bugse potěší a objedná si papu s hranolkama a masem. S poslední hranolkou padá poslední písmeno a než Bugs stačí zaplatit, máme namapováno. Je 11 v noci a tma jak v pytli. Řítíme se z kopce, jediný komu ještě funguje světlo je Bugs, já a Chalda se snažíme orientovat podle jeho temné siluety a nemyslet při tom na tu spoustu dopravních nehod, které můžeme způsobit.
14. šifra, Miletín domek K. J. Erbena
Miletín. Další přítel – tedy rovnou přítelkyně – na telefonu nám předčítá správné znění veršů z Kytice, dokud nám nezdechnou všechny telefony. Kromě mého, na kterém ještě poblikává poslední čárka. Po menší hádce, jestli „úhel“ je myšlen matematicky nebo jako azimut se naštěstí vydáváme správným směrem na Svaté místo, u cílové vesnice slyšíme diskotéku a čteme SMSku od pěšáků, že prý už paří v cíli. Tak to se za chvíli připojíme, jak vidno mají tam veselo.
15. šifra, Lanžov: 1:12
pořadí: 3
A taky že jo – hospůdka Za nosem, to nemůže být nic jiného než směrovka na cílové stanoviště! Po chvíli stresování vyvolané SMSkou od orgů, že máme co do činění s Terorem napadne Chaldu vytáhnout starý jídelníček a napasovat ho na útratu. Takže co jsme zaplatili? KLUZNST… To nevychází. Takže co jsme snědli? ELICHOVKY. Velichovky. Takže ta diskotéka asi nebude pro nás. S vidinou cíle se ještě vybičujem k výkonu, řítíme se stříbrnou nocí, ale když zjistíme, že už dvě hodiny bezcílně projíždíme vesnici a ve všech hospodách nám s vyjevenými výrazy podpořenýma noční hodinou tvrdí, že tady nikdo žádný Nos nevede, je jasné že něco nehraje.
16. šifra, Velichovky – kluziště
A poté, co několika zoufalými telefonáty pobavíme orgy, kteří tvrdí, že už to máme dávno vyluštěné tak co bloumáme? Zjišťujeme, že jsme špatně odhadli jeden plotek a vyloupne se před námi „kluziště“. Kluzištěm vyloženě proklouzneme, před očima se nám ještě mihne mizející Zelený teror. Co ti tady…? Na úvahy není čas, Jaroměř už prostě MUSÍ být cíl!
17. šifra, Jaroměř – garáže u nádraží
V závěřečné cílové rovince si ještě pro jistotu spletem zastávku a nádraží, ale o to s větší vervou se vrhnem mezi garáže, psí lejna a bečku čehosi nechutného do čeho se noří jeden zelený terorista. Tentokrát jsme se teda svezli my… Napsat SMSku Maxovi? A jaké má číslo? PŘECE HLAVNÍ ORGANIZÁTOR zařvou sborem kluci. Mobil v posledním tažení odešle zprávu asi o minutu dříve, než mizející terorista najde svůj tým a s ním i brožuru s číslem na Maxe. Dokonáno jest.
cílové shromaždiště, Josefov – letiště
Na letišti je vzhůru asi jeden člověk, který nás v šest ráno vítá. Kofola už je dávno vypitá, buřtíky snězené a nám nezbývá, než se uložit pod borovičku mezi zbylé tři frikulíny, kteří už spokojeně chrupkají. Ačkoli je svým příjezdem probudíme, s radostí se ještě na chvíli natáhnem, v devět posnídáme, co nepadlo za vlast v boji a potom se rozjedeme každý svou cestou – Bugs na první vlak, Chalda vstříc dobrodinci, který našel jeho mobil, v zápalu boje zapomenutý u přehrady, Anežka a Radek do Rychnova a já a Silp směrem na sever.
zhodnocení & kritika
Hodnocení akce (subjektivní): Krásný terén, zajímavá místa, hodinka ve sklepení, příběh táhnoucí se jako červená nit celou hrou, 36 hodinový hardcore, 110 km na kole… Co víc si může člověk na úvod prázdnn přát? I když se Bugs nechal slyšet, že s náma už nikam nepojede, MĚ se akce líbila a za rok půjdu.. Vlastně POJEDU klidně znovu. Akorát by to chtělo upgradovat fyzičku, protože se mi zdálo, že se v cyklo verzi pozná rychlost přesunů o dost citelněji než v pěší. Takže díky organizátorům. Jedinou výtku bych měla k přesnosti (či spíš nepřesnosti) některých šifer. Např. špatně spočítané matice, překlep v UFO znacích, pravopisné chyby v jídelníčku ap. můžou být někdy fatální!
Za f.r.i.k.u.l.í.n. sepsala Fricco a fotky nafotil Chalda