Za pokladem (2007), reportáž

V pátek a sobotu 23. – 24.3.2007 se konala v okolí Brna jedna zvláštní a pro mě nezapomenutelná akce. V pravidlech nám doporučovali nazvat ji „turisticko-vlastivědnou hrou“, ale jinak se jednalo o komorní šifrovačku prokládanou všemi možnými i nemožnými úkoly a kvesty. A proč byla nezapomenutelná? Bylo to poprvé, co jsem vyrazila s cizím týmem, poprvé se mi také podařilo dojít až do cíle a taky jsem vydržela asi zatím nejdelší dobu nespat ;o).

23. – 24. 3. 2007, Vysočina
FBI (Gábina, Máťa, Mates, Růža)
cíl, 8. místo / 22 týmů

S kým jsem šla?

Mates – hlavní kapitán týmu
Růža – náš pan profesor :) a tvůrce všech geniálních nápadů bez výjimky ;o)
Gábina – řidička, která téměř neřídila, navigátor, zásobovač, ségra, manželka a nastávající maminka k tomu

Před hrou

Jak se to všechno semlelo? Jednoho odpoledne mě ve škole zastavil náš chemikář, zda prý bych nechtěla jít s jejich týmem na jednu šifrovačku, že potřebují človeka. Popravdě, nejdřív jsem se trochu zalekla (zvlášť, když jsem zjistila, že shánějí holku do týmu a že týmy jdou pouze po třech :) ale pak jsem si řekla, koneckonců proč to nezkusit, Růžička je fajn, tak snad bude sranda a přežiju to. Tak jsem se stala na chvíli členem týmu FBI. A dobře jsem udělala :-). Prvním úkolem bylo dostat se na místo srazu k budově Grisoftu, kde pracuje Mates a kde jsme měli mít internetovou základnu. Neskromně prohlásím, že tento úkol jsem zvládla nejlépe :). Už v sedm jsem seděla pod stříškou a vyhlížela skrz dešťové kapky zbytek týmu. Růža s Gábinou se přihnali asi ve čtvrt na osm a Mates asi ještě o deset minut později. Ale sešli jsme se, seznámili :), zapnuli počítače, dali vařit vodu na čaj a mohlo se začít.

Vstupní šifra (19:30 – 20:10)

Šifra sestavená z chumlu vlaječek, vypadala celkem příjemně. Zvlášť, když jsme v nich rozpoznali vlajky našich sousedních států. Stačilo pak každou posunout „o krok blíž k domovu“ a vyšla Kounicova 22.

Lezecká stěna – Kounicova 22 (20:30 – 23:40)

Pod stěnou Toto číslo popisné nesla tělocvična s velikánskou lezeckou stěnou. A na té stěně byly na různých trasách rozmístěné fólie se 150 písmenky, která dohromady tvořila zprávu. Ale byl tu jeden podstatný háček. Tým musel zůstat mimo tělocvičnu, dovnitř směl vždy jen jeden. Bez papíru, bez mobilu. Vběhnout, vylézt, zapamatovat si co nejvíc a zase vyběhnout, předat číslo a zjistit, že všechna písmenka mezitím z paměti vymizela. Tolik jsem toho v životě nenašplhala a nebýt motivace spojené se začátkem hry, umřela bych už po půl hodině. Takhle jsme v sedáku a lezačkách strávili na chodbě dobré tři hodiny. Pak už byl celkem problém i někam vylézt, natož si něco zapamatovat. Nakonec však shluky podezřelých písmenek přeci jen začaly tvořit slova a věty a odkazovat nás kamsi do vzdáleného Doubravníku k telefonní budce před kostelem.

Šifrovací etapa – stanoviště 1 – Doubravník

Vyjeli jsme autem do tmy za Tišnov a přibližně za hodinu dorazili k té jediné správné budce. Růža s Matesem z ní zavolali orgům a dostali informace o umístění první, smajlíkové šifry. Zůstali jsme s ní radši v teple v autě. Pánové se hned jali převádět smajlíky podle přítomnosti/nepřítomnosti určitých znaků na čísla, aby to prý bylo přehlednější. Já jsem se po prvních řádcích v těch všech jedničkách, nulách a dvojkách úplně ztratila, tak jsem radši jen tiše přihlížela. Zlaté obrázky… Zapsali jsme si četnost jednotlivých znaků a nejdříve substituovali, ale slova nevycházela úplně optimálně. Tak Mates odběhl pro nápovědu. Jakmile zmizel, došlo nám, že morseovka bude lepší volbou. V textu v obličeji smajlíka bylo potřeba jen trochu proházet písmenka, aby vyšla kóta 529,0. Jenže pak nás zradila technika. Vysílačka začala sabotovat hovor s Matesem, divně pípat a ladit nějaké vlastní stanice a Matese tak nebylo možno odvolat. Ale po chvíli jsme se sešli, zapakovali bágly, rozloučili se s Gábinou a vyrazili. Do kopce. Do hodně velkého kopce. Teda kopec je dost mírný výraz. Vzali jsme to nejkratší možnou cestou – téměř kolmo vzhůru, bahnem, sněhem a křovím. Cesta vzhůru, co nikdy neskončí. Před námi sníh a stopy, za námi bahno, pod námi divná světýlka. Když jsem zdolala poslední kousek bahnitého svahu a vynořila se na zasněženém poli, rozložila se mi sama od sebe čelovka a baterky zapadaly do bahna kolem. Takovéto zpestření mi pak připravila ještě několikrát, asi abych se nenudila…

Šifrovací etapa – stanoviště 2 – kóta 529,0

U kóty jsme získali šifru o úchylném Otovi. Asi hodinu jsme nad ní jen seděli, netušili, co dělat a pořádně mrzli. Jakmile však Mates odběhl pro nápovědu, Růža se na šifru zadíval vzhůru nohama (ehm, vzhůru nohama byla ta šifra, ne Růža :o) a odhalil, že většina slov z básně se dá nalézt i v povídce. Vypadalo to nadějně. Matese jsme přivolali zpět, ale ukázalo se, že předčasně. K ničemu dalšímu jsme se totiž nedopracovali. Jen textem začal prosvítat příběh o Otovi, který se nemohl udržet a osahával pozadí jakýmsi ženám. Čím víc, jsme Otou zabývali, tím větší úchylák se z něho stával. Ale nic o umístění dalšího stanoviště nám nic povědět nechtěl. Růža tipoval, že by se mohlo jednat o Járu Cimrmanna. Když začalo svítat vydali jsme se se spřáteleným týmem (ani nevím, jak se vlastně jmenovali) směrem, kam mířilo nejvíce stop. Ani spolupráce, ani stopování se mi příliš nezamlouvalo, ale bylo pravda, že bez přesunu na jiné místo bychom asi zmrzli. Po chvíli jsme se usadili v Křížovicích u kaple, druhý tým pokračoval dál. Já si vybavila zářijový puťák s Ondrou, při němž jsme tudy procházeli. A taky jsem si vzpomněla na pomník a naučnou stezku Járy Cimrmana, jen jsem netušila jak daleko odtud se nacházejí. Řekla jsem to Růžovi, ten mě však zřejmě přeslechl (a i kdyby ne, tak pochybuji, že bychom šli haluzit pět kiláků jen tak bez ničeho). Ani nápověda s Otou nehnula, tak jsme se rozhodli zavolat orgům o polohu dalšího stanoviště. A jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jím je opravdu Járův pomník. Cestou k němu nás stále provázelo neodbytné bahno a sníh, popřípadě kombinace obojího. Také jsme potkali jeden vysílač, který byl nejspíš fatou morganou, protože zmizel dříve, než jsme k němu došli. Přisoudili jsme to halucinacím z vedra, které lze vyléčit pouze dobře mířenou sněhovou koulí ;).

Šifrovací etapa – stanoviště 3 – pomník Járy Cimrmanna

U Járova pomníku začalo pršet. Prozměnu. Popadli jsme text s obrázkem pyramidy a vydali se hledat kousek sucha. Našli jsme opravdu jen malý plácek pod přesahem střechy jedné stodoly. Téměř okamžitě jsme si všimli odlišné velikosti některých písmenek, která po označení vytvořila text: „V Lomnice, ale kde?“ Tak hurá do Lomnice, tam už to nějak vymyslíme. Pokusili jsme se najít si tam teplou a suchou luštící hospodu, jenže všechny otvíraly v sobotu až kolem poledního nebo vůbec. Zachránil nás až jeden sdílný štamgast, který nás poslal k „Pavlovi“. Z „Pavla“ se vyklubal klasický vesnický zakouřený pajzl s věčně běžící televizí. Když se Mates sháněl po nekuřáckém prostoru, paní hostinská se na něj hodně divně podívala a odkázala nás do kouta ke stolu, který se od jiných lišil od ostatních maximálně barvou ubrusu. Ale topilo tu topení a kouř nebyl ještě tak hustý, abychom na sebe neviděli, tak jsme zůstali. Jakési zázemí jsme sice získali, ale s pyramidou nám to nepomohlo. Mohli jsme ji stavět na špičku, jak se nám zachtělo, a pořád nic. Padl návrh jít prohaluzit Lomnici, konkrétněji taková místa jako kostel či židovský hřbitov, jenže pak 1/3 týmu vlivem tepla a piva usnula ;) a z plánu jaksi sešlo. Což nás později, když jsme si zavolali o další nápovědu a zjistili, že židovský hřbitov je opravdu cílem, celkem naštvalo.

Šifrovací etapa – stanoviště 4 – Lomnice, židovský hřbitov + náměstí (do 13:00)

Vážení míčků V čtvrté šifře se nás orgové dotazovali, co je těžší, jestli kilo peří nebo ping-pongových míčků. Abychom si to vyzkoušeli, dostali jsme 9 míčků, různě očíslovaných a opísmenkovaných, s podezřelou tekutinou uvnitř. Peří jsme nedostali, tak jsme začali vážit alespoň ty míčky. V rozříznuté petce s vodou jsme pozorovali, jak moc se který potopí, a pak je podle tíhy rovnali. Vycházela řada čísel, která vypadala na nějaký azimut. Kolem kroužili tři orgové, kteří se tu už asi dost nudili. Vyptávali se nás, zda jsme si jistí bezchybností našeho vážení, a snažili se tak nenápadně naznačovat, co bychom měli a neměli dělat, což mě celkem dost štvalo, protože jsme se je o to nikterak neprosili. Nakonec nás ale nechali být a my si vytipovali jednu pěknou kótu, která odpovídala jednomu z možných azimutů a vzdáleností, a vyrazili s přesvědčením, že už míříme na poslední stanoviště. Tohoto přesvědčení jsme se drželi až do 11 do večera, kdy jsme se konečně dočkali :). Kopec, bahno, podomácku vyrobená sjezdovka, potok místo cesty, strmý sráz dolů skrz les a rokle nás vedli až k páté šifře.

Šifrovací etapa – stanoviště 5 – kóta (14:15 – 14:30)

Čekalo nás tam pár překvapení. Prvním byl další tým, který zuřivě luštil opodál, druhým byl luxusní kus suché země u včelína, který jsme objevili (teda pardon, který objevil Růža ;) a třetím zjištění, následující asi po čtvrthodině práce s kružítkem a úhloměrem: stále ještě nejsme na posledním stanovišti. Neochotně jsme opustili luštící zákoutí a vydali se přes louky do Borače k božím mukám. Pod námi byla vidět rozvodněná řeka s parníky (jo, jsem si stoprocentně jistá, že to nebyla silnice a auta, takové věci já přece poznám ;o). Nikdy bych nevěřila, že v jedné vsi se může vyskytovat tolik křížků a božích muk rozmanitých tvarů i velikostí. Nakonec jsme se však dobrali k těm správným, u kterých se válela šifra a několik dalších týmů.

Šifrovací etapa – stanoviště 6 – Borač, boží muka (15:10 – 15:40)

Boží muka v Borači Šestá šifra představovala celkem pěkné bludiště. Stačilo do něj doplnit slova z textu pod ním. Díky nápovědě, která se válela na tomtéž místě jak šifra a týmy, se nám to podařilo celkem rychle, takže jsme asi po půlhodince strávené na kamenné zídce u potoka vydali dále, zanechávajíc za sebou minimálně 3 týmy. Tentokrát k dřevěné lávce označené jako „Prudká“ (Když jsme se u minulého stanoviště dívali na mapu, kdosi poznamenal, že o kus dál je místo pojmenované Prudká. Shodli jsme se, že opravdu netoužíme vědět, podle čeho nese svůj název…) Cesta kolem rozvodněné Svitavy vedla kupodivu jen mírně do kopečka a celkem příjemně ubíhala (teda spíš „učvachtávala“ – bahna bylo všude dost :).

Šifrovací etapa – stanoviště 7 – lávka Prudká

Sedmá šifra se ukázala být i poslední v této etapě. Konečně! Byla na ní vyobrazena rozkouskovaná a zpřeházená známka. Hned jsem na ní poznala takovou tu strašně známou bronzovou sošku býka. Dohodli jsme se nejdřív doklusat do Doubravníku k autu a do stříhání a skládání se pustit až posléze. Nebylo to ale nutné, protože Růža se na obrázek chvíli díval a pak prohlásil, že asi pojedeme k Býčí skále. Býčí skála je jeskyně, kde se ona zmíněná soška býka našla. Známka navíc nesla jméno pana Absolona, známého speleologa, jenž tuhle jeskyni zkoumal a prý má u Býčí skály pamětní desku. A vůbec, proč bychom jinak táhli overaly, kdybychom neměli jít do jeskyně? Znělo to všechno velice pěkně a logicky, zbývalo jen překonat asi dva kilometry po asfaltu k telefonní budce do Doubravníku, kde jsme si tuto informaci mohli ověřit. Za půl hodiny nám orgové náš záměr (za třicet korun ;) odsouhlasili, tak jsme zase po dlouhé době potkali Gábinu, která si tu mezitím přečetla knížku, a vyrazili k jeskyni. Cestou jsme se zkoušeli stavit v Olomučanech na rychlou večeři. Mates teda tvrdil, že nikam jít nemůžeme, protože jsme strašně zabahnění a že to není vhodné. Já jsem na nějakou vhodnost kašlala, na puťácích často vypadám mnohem hůř a ještě to nikdy nikomu nevadilo. Nakonec jsme ale v hledání stejně neuspěli – v hospodě nevařili a dokonce ani netušili, že mají na okně veliký nápis „Teplá jídla po celý den“. Když tak o tom uvažuji, možná měl ten Mates pravdu – asi se polekali, když uviděli, jak jim do lokálu přiházejí tři bahňáci a jedna krásná dáma v bílém…

Etapa jeskyně – Býčí skála (18:30)

Plaveme pro šifru Na další pokusy nezbýval čas, u jeskyně jsme akorát tak stihli natáhnout na sebe overaly (já jsem měla půjčený od Gábiny, která je o hodný kus větší než já, tak jsem se v něm tak trochu ztrácela) a vyrazit do tmy, bahna a ledové vody pro šifru. Dokonce jsem si i kousek zaplavala :-). Taková večerní koupel vážně osvěží a probudí. Kdo nevěří, ať zkusí ;). Mně, jakožto naprostému laikovi se tenhle rychlý průběh jeskyní líbil a celkem dost jsem si ho užila (kdybych měla možnost, rozhodně bych šla znovu – nejlépe na delší dobu a podrobněji). Pánové, oba jeskyňáři, měli však připomínky, že se orgové mohli trochu více „snažit“ a přidat plazivou vložku a celkově to připravit mnohem lépe. Taky názor. Získanou šifru jsme se na radu orga ani nepokoušeli řešit. Říkal, že luštění nám zabere nejméně dvě hodiny a za nápovědu je dvouhodinová penalizace, tak to vyjde nastejno. Podle mě není dobré, když samotní orgové radí týmům, aby šifru vzdali, ale na druhou stranu jsem mu byla celkem vděčná za upozornění, protože na dvouhodinové luštění jsme v osm večer už vážně neměli náladu ani sílu. Dál jsme šli jen díky naší nepolevující víře, že cíl už nemůže být tak daleko ;).

Etapa outdoor – začátek – Lipůvka, hasičárna

Další, tuším pátá etapa začínala v Lipůvce u hasičárny (tím se vysvětlila záhada týmu v helmách, který jsme tam viděli cestou k jeskyni a nemohli jsme přijít na to, jak se tam mohl dostat :-). Tam se nacházely tři dlouhé řádky nesmyslných písmenek, které však stačilo opsat a posunout podle klíče „za pokladem“, který jsme znali. Díky dobré spolupráci nám to příliš času nezabralo. Poté jsme vyrazili kamsi do pole, ještě si naposledy pořádně užít bahna. Šli jsme za světly blikaček na nedalekém kopci. Dvě hodiny před tím, když jsme tudy projížděli k jeskyni, jsme se podivovali, jak orgové při umísťování šifer mohli takový ukázkově hnusný kopec vynechat. Nevynechali ;).

Etapa outdoor – výtah – roh pole SV za Lipůvkou

Pivní výtah Tam na nás čekal dle mého soudu asi nejpovedenější úkol celé hry: „Výtah“. Sestával se z jednoho lana napnutého ve výšce cca 7 metrů mezi stromy, na kterém byly připevněny dvě madla a jeden zvoneček. Když se dva lidé zavěsili na ty madla, vytáhli třetího nahoru, kde zazvonil na zvoneček. Mohli se k nim však dostat pouze za pomoci prázdných bas od piva. Když jsme dopochopili, co se od nás očekává, pustili jsme se do plnění. Já jsem byla pokusný králík, co zvonil na zvoneček a podavač bedýnek k tomu a Růža s Matesem šplhali a balancovali na komínech z deseti beden. Jestli měl tento úkol prověřit schopnost týmu spolupracovat, tak myslím, že jsme obstáli velice dobře. Za dvanáct minut už jsem se houpala kdesi ve výšinách a u ucha mi cinkal zvonek. Neodpustím si však připomínku, že celý ten úkol se nápadně podobal pokusům jednoho etologa prováděným na šimpanzech. Drobný rozdíl spočíval pouze v tom, že šimpanzi alespoň dostali po úspěšném pokusu banán, zatímco my jen umístění další šifry ;). Jo, a Matesovy kalhoty ještě navíc v zápalu boje utrpěly pořádnou trhlinu ;). Vydali jsme se (opět blátem a polem) hledat do Lipůvky zdravou výživu, bohužel už zavřenou. A z jejího vývěsního štítu jsme získali bacily. Teda jako heslo „bacily“, za které nám orgové prozradili, že vysněný CÍL se nachází u brány boskovického zámku a že se tam máme asi za hodinu dostavit. Před odjezdem jsem si ještě musela domluvit posunutí brigádničení u babičky na chalupě. Chtěla jsem tam dojet ještě v sobotu, to by však znamenalo skončit teď, když už jsme měli potvrzenou existenci cíle. A to jsem prostě nedokázala :). Tak hurá do Boskovic!

Eatapa závěrečná – Boskovice zámek + hrad (22:20 – 23:00)

U zámecké brány na nás čekalo překvapení. Orgové se na nás vrhli a než jsme se stačili vzpamatovat, posvazovali nám nohy k sobě a řekli, že se uvidíme nahoře u hradu. A tak pro nás nastal poslední a asi nejnáročnější úsek cesty. Mates s Růžou mě museli doslova vytáhnout nahoru a já se při tom snažila držet se jich, nevykloubit si při tom ramena a doufala jsem, že mi ty popruhy úplně neumrtví krevní oběh:) Myslím, že po tomhle večeru už nikdy nepůjdu na Boskovický hrad, aniž by mi v uších znělo „pravá, levá a pravá, levá….pauza!….“ Ale překonali jsme i poslední kaluž a ocitli se u brány hradu. Rozvázali nás, dostali jsme louč a plánek a pomalu procházeli nádvořím. Vyjasnilo se a do noci zářila okolní města a my jsme stáli nad tím vším na hradním ochozu, kde visel klíč. Klíč patřící k truhle ve svícemi osvětleném sklepení. Truhle s pokladem. Sice zmiňovaný poklad tvořil „jen“ husí brk, kalamář a pergamen, ale na tom pergamenu se skvěla jména těch týmů, které dokázali dojít až sem. A my jsme sem mohli připsat to své: FBI, čas: 23:00 – po přičtení penalizace za nápovědy 3:00. Pořadí – osmí. Pro mě to byl opravdu ten největší poklad ze všech, být v cíli, dokázat, že něco dokážu…

Závěrem

Poklad Předně musím složit veliký hold a poklonu orgům za celou hru, která byla jednou z nejlepších, co jsem kdy zažila. Velice pěkné nápady, bezchybné organizace a hlavně vyvážená hra, kde na konec zůstaly většinou právě ty úkoly, které dokázaly probudit a povzbudit. Sice jste nás nešetřili a prohnali přes každý kopec, o kterém jsme prohlásili, že se nám nelíbí, zajistili jste, aby právě v okolí Doubravníku leželo v lesích extrémní množství bahna a sněhu, ale to už holt ke správné hře patří :). Příjemné bylo i použití auta, díky kterému jsme se dostali do vzdálených a dosud neproběhaných končin. Jedinou věcí, která se mi příliš nezamlouvala, byla naprostá nevědomost o délce a průběhu hry. Na začátku se kdosi neurčitě zmínil o maximálním počtu deseti etap a já jsem myslela, že se v průběhu třeba dozvíme nějaké podrobnosti (aspoň z kolika částí se která etapa skládá) a ono ne. Zpětně však uznávám, že občas možná bylo lepší nevědět a držet se víry, že cíl už je blízko. Kdybychom u jeskyně tušili, kolik toho ještě máme před sebou, asi bychom to zabalili a nikdy se do cíle nedostali, což by byla velká škoda. Další a neméně velký dík patří samozřejmě zbytku týmu, který byl taktéž báječný a nezapomenutelný. Dík, že jste mě vzali s sebou! :o)

Za tým FBI sepsala Máťa.

Většina fotek je převzata z organizátorských stránek