5 beskydských vrcholů (2008), reportáž

Nápad zúčastnit se megadrsného trháku těžkým terénem, závodu mimo kategorie, nevzešel tak zcela úplně z našich hlav. Byl nám doporučen Garretem a Anežkou, kteří ho loni prošli v horečce, s bolavými koleny a stihli si u toho i pospat a uvařit gulášek.

24.10. – 26.10. 2008, Beskydy
frikulín a frikulína (Fricco, Silp)
2 vrcholy / 5 vrcholů
89. místo / 220 týmů

A také by to byla dobrá zkouška pro naše (zatím ještě) virtuální frikulínské mikiny. Nápad to byl celkem dobrý – alespoň při teplém květnovém večeru v pařížském pokojíku téměř po roce kancelářského krysaření. Realizace také nebyla tak těžká – od vyslání echa jsem měla do dvou dnů úplně stejně sladce nevědomého parťáka – Silpa, čímž ovšem ta pohodovější část skončila.

Závodu jsme se už měsíc předem začali reálně obávat a rozhodli jsme se nenechat nic náhodě.
Důvodů k obavě bylo několik:

  1. Po celý rok jsme pilně trénovali (jak se vyjádřil Silp) pouze jízdu na kancelářské židli.
  2. Na letošní lekci Za Nosem jsme přes ten nos, co se fyzické trvanlivosti týče pěkně dostali. Silp se dušoval, že už nedá ani ránu bez spacáku a já zas bez péřovky.
  3. Orgové začali slibovat už ne 100, ale rovnou až 180 kiláků za 35 hodin.

Důkladná příprava začala pozvolna v různých pohostinských podnicích a ačkoliv ostatní účastníci na to měli úplně jiné názory (zavánějící čabajkou), MY jsme se drželi všech maratónských zásad:

  • Základem stravy jsou banány, hroznový cukr a karbošneci.
  • Také je třeba týden dopředu poctivě doplňovat zásoby energie a kromě masa a uzenin jíst co se dá, nebo co se hejbe a neuteče a co má hlavně hodně cukru.
  • Mapa z roku 2008, buzola Silva a zbrusu nová čelovka Petzl z nás dělá Cosmic team, zateplené elasťáky, které už přežily nejednu norskou mínus dvacítku to jistí.
  • Sada proti puchýřům (náplast+jehla+nůžky), hřejivá, růžová emspoma, růžový Brufen a klubíčko tejpky jsou nezbytné.

TAK!

Start, Mosty u Jablunkova

Na startu melou něco o zvířeti neurčitého tvaru u stanoviště 2, a vzápětí jsme poučeni co dělat při setkání s medvědem. To mě rozklepe víc než slibovaný sníh, venkovní zima a všech 130 (180) kiláků dohromady. Ale čo už teraz! Na ruce mám žlutý výmluvný náramek a cesta zpět není. Pak na nás naštěstí vypustí dýmovnici, čímž nás vyženou ven.
Pod první vrchol se dostáváme hladce – s davem, po silnici a pouze s jedním kufrem do kterého nás svedou podivné – v mapě nezaznačené cesty v Oldřichovicích. Postup na rozehřátí pro běžce, haha. Kecáme tak o všem, neboť to stále ještě jde. Potíž nastává, když pod vrcholem v mapě značená silnice mizí a berem to, jako spousta ostatních tápajících týmů disretissimou po bukové stráni. Silpovi se sice moc nechce, jenže druhá možnost je trní podél potoka, a to je ještě horší. Na vrchol se vydrápem něco po třetí.

1. vrchol, Gutský vršek

Po dotazu na náš zdravotní stav a malém pousmání nad originální názvem našeho týmu nás čeká zasloužený přísun energie – zpacifikujem dva banány, které jsou už téměř na útěku a s největším násilím do sebe natlačím půl krajíce chleba, ale mám pocit, že chápu co Silp myslel ve vlaku tou teorií, že tělo maratonce se bude snažit takovouhle pecku vyvrhnout. Mapuju na další vrchol – Velký Travný – a zjišťuju, že trasa po hřebeni je delší, ale lepší na převýšení, zatímco kros údolím je asi kratší, ale o +-350 výškových horší. Naštěstí mě Silp upozorní, abych si přepočítala kilometry a ke svému překvapení zjišťuju, že trasa přes hřeben je i kratší, takže kromě ohřátí se u ohýnku není co řešit. Cestou dolů potkáváme Anežku a Garreta a cestou nahoru na hřeben spoustu cizích týmů v protisměru. Odkud se tu berou? Že by je hory vyvrhovaly? Nahoře potkáváme sníh, medvěda zatím žádného. Sestup ze sedla do údolí Morávky se moc nelíbí Silpovu kolenu, přesto hrnem listím a kamením statečně dál a níž. Ve vesnici nás zastihne úsvit a únava – vrháme se na první budku zastávky, která se nám připlete do cesty. Podotýkám, že poté, co Silpovi vymluvím nápad vloupat se komusi do chalupy a zkonfiskovat místo na jeho hromádce hnoje, nebo čeho. Následuje diskuse, zda obsadit lavičku, nebo místo pod ní a nakonec dojde na obojí a každý po svém – Silp ve spacáku a já v péřovce.

Nevyspíme se příliš ani jeden, protože se svítáním nás zastihne i vesnický provoz, první ranní cestující a jiné týmy, které v tomhle místě balí a čekají na bus. Ovšem poté, co zazvoní můj budík jsme pohybuschopní. Musíme! Stále ještě chovám myšlenku, že to prostě dojdem, že se do těch limitů vlízáme a když to půjde, jak to šlo doteď…no, však to znáte. Velitelský čas odchodu je 8 hodin, takže Silp málem ani nestíhá dosnídat buchty a málem dostane i hnačku. (Kdo byl v Bulharsku, ví vo co go.) Cíl, který jsem si veřejně pro tento závod předsevzala (zdolat minimálně 2 vrcholy, dojít do cíle a neroztrhat si přitom občanky) ještě není splněn. Při plácání se sjezdovkou jenom bezmocně funíme a kocháme se pohledem na zastávku a tím, kterak jsme nad ní na výši. Cesta k pomníku partyzánům se oproti sjezdovce o něco narovnává, ale ne o moc. Silp po celou dobu svádí diskusi se svým kolenem a já jen tak sama se sebou, neboť gravitace má na celou tu věc úplně jiný názor. Od pomníku se cesta přece jen narovnává (taková hobití cestička), ale na únavě to nijak neubírá. Silp provokuje řečma, že stále ještě není ta opravdová krize, kterou si tolik přál. Pod výstupem na předvrchol Malý travný padá první (a jediný) turbošnek, který se sakra zhodnotí, protože pajdání přes mokré kořány na vrcholek dá zabrat.

2. vrchol, Velký Travný

Svalíme se do jehličí, popravíme poslední dva už téměř vyhřezlé banány a Silp si dá navrch dva trojúhelníčky sýra, nemaje sil žvácat rohlík. Potom mi povypráví projevy svých kolenních obtíží. Tak to budou šlášky, to známe, říkám si. Blbý je, že na to nic zaručeného neexistuje. Kromě pravidelného mazání Fastum gelem a klidu doma v posteli, samozřejmě. Při pohledu na mé nekompromisní odhodlání pokračovat dál hlava nehlava, koleno nekoleno nadhodí Silp, že bychom mohli teda zkusit ještě ten třetí – Čerčok. Beztak jsme zrovna v nejvzdálenějším bodě trasy a cesta na Čerčok je v podstatě vracečka. Podstrčím Silpíkovi dva snídaňové brufeny a jde se dál. Chvíli to jde, ale s příchodem asfaltky přichází další kolo únavy. S radostí vítáme Visalaje, hospodu v penzionu Beskydy (nejdřív se nám tam, čuníkům, ani nechtělo lézt, jak to bylo nablýskané) a dvě porce zelňaček. A samozřejmě kafe a čaj a čerstvou vodu v místním plašidle. Posléze vítáme i Garretovce, kteří jsou vyspaní a zatím je nic nebolí. Záhy se ale rozloučíme a kolem jedné odcházíme (podle mých, v této fázi už pečlivě utajených propočtů to je hodina, kdy bychom ještě pořád měli být schopní dát celou trasu).

Jdeme asi tři kiláky do mírného kopce na rozcestí Bílý kříž na Slovenském pomezí. Silp tvrdí, že ho to koleno už OPRAVDU BOLÍ a proto je nutné přikročit k násilnějším metodám: dostává obinadlo a tejp. Na hřebeni o půlhodinu dál se svalujem na lavku a likvidujem čokoládu. Mezitím probíhají ĺahkým klusom Garret s Anežkou a dávají nám ortézu. Na lavce s námi vegetí ještě jedna dvojice se stejným problémem. Nabízejí nám Fastum gel (který dostal jeden z nich jako povinnou výbavu od manželky), to ale s díky odmítáme, protože bysme museli shodit celou tu důmyslnou vrstvu tejpů a obinadel a ortéz. V tomto bodě (vlastně spíš už na Bílém kříži) jsme učinili zásadní rozhodnutí: zdoláme ještě Čerčok a půjdem do cíle. Vzápětí přichází zjevení – dva borci z řad našeho vojska, kteří si na startu zachmuřeným pohledem Мересевов prohlíželi tělocvičnu se proplouží po cestě jako přízraky. Ty budou určitě šůrovat za tohle záchodky, prohodí Silp na jejich adresu. Je čas, aby si Silp dal svou polední dávku brufenů a pajdáme dál.

Čerčok?

Jenže potom si vybírám svou slabou chvilku já: na zmateném rozcestí pod Velkou Polomí se (za podpory jiného stejně zmateného týmu) vrháme suverénně na úplně jiný hřeben. Po dvou a půl kilácích se nám to nějak nezdá – začínají se rojit různé úvahy typu, že ta mapa je pěkný šmejd, že jsme odbočku na Čerčok už možná přešli a že to slunko je nějak blbě… No prostě, poté co padla za vlast 2 jabka, jsme se rozhodli vrátit na místo nejpravděpodobnějšího odbočení a prostě slézt. Ale ani to nám zdravotní stav nedovoluje a proto (i když jsme to těžce nesli) jsme museli prohlásit závod za ukončený a smířit se s ulovením pouze dvou vrcholů. Cesta do cíle je ještě dlouhá, ale už nijak nespěcháme. Po kilometru nás čeká rozcestník a naše prozření: jsme úplně na blbém hřebenu, asi 3,5 kiláku od osudného rozcestí. Ještě že jsme tam dolů nelezli! Ale co teď? Chyba by se ještě dala napravit za předpokladu, že mírně poběžíme cca 5 kiláků po cestě a na dohledávce nehodíme kufra. Což je – oboje – po naší performanci z posledních hodin značně nereálné.

Do cíle…

Takže cíl dojít do cíle zůstává, akorát trasu postupu adaptujem nastálé situaci: po žluté do Horní Lomné a potom údolím až domů. Sestup je masózní a cesta domů nekonečná. Stíháme přezpívat celého milionáře (a já co mám srdce skromné jako všici z Dolní Lomné…) a spoustu jiných blbostí a posedět tak na každé třetí zastávce autobusu, které jsou na trase. A že jich tam je! Likvidujem ještě poslední části těch zásob, které jsme schopní strávit. Trošku zlomyslně se ptám Silpa, jestli to už je konečně ta krize, kterou si od začátku tak toužebně přál, ale odpovědi se nedočkám. V určitém momentě zřejmě naznám, že je čas na večerní brufen – jsem seznámena se skutečností, že koleno už netuhne, ale zato začíná hřát, téměř pálit.

Cíl, Mosty u Jablunkova

Do cíle se doplazíme téměř v mrákotách. Orgové nám zapíšou čas a odvedou nás ke stolečku s ionťákem.
Měli jste po cestě dost ionťáků? vyzvídají.
Neměli jsme ani jeden, říkám já.
Ale měli jsme karbošnek! trumfuje Silp.
Karbošnek nekarbošnek, z posledních sil a v posledních minutách utíkáme do hospody přes cestu na guláš. Sedne jako nic v životě! Ještě o fous později dobíhají celkem spokojení Garret s Anežkou – mají v nohách asi o 15 kiláků a 2 vrcholy víc, ale na poslední – Czantoryju – se už nevydali. Zato taky mají guláš a diví se, že jsme dorazili teprv chvíli před nima. Ani se mi nechce o tom trapném kufru, který nás možná připravil o třetí vrchol mluvit, ale co už.

Druhý den ráno nás budí lambáda s cílem vyhnat nás na čaj a na kafe a zatleskat vítězům. Přiznávám, s tím vylézáním ze spacáku mám mírný problém. Ani nechápu, jak jsem se mohla včera večer ještě osprchovat studenou vodou a obsloužit skvěle přeslazeným čajem. Stále ještě s mírným násilím do sebe futruju další z přehlídky namazaných krajíců a lituji, že nám tak zbaběle utekly všecky banány. Ale aspoň jsem se v noci kvalitně vyspala na rozdíl od Garreta, který si zapomněl špunty do uší a Silpa, který dostal horečky. Ale už je tu vyhlášení. Vítězům s nejhlubším obdivem tleskáme, některým i za to, že se přes očividné problémy zvládnou vydrápat na „bednu“. Zahučíme, když v kategorii „sportovců“ na 4. místě křepce vyskakuje na podium pár čiperných staříků (pardon: generace 50+), o kterých Anežka před startem prohlásila, že budou suverénně nejnabouchanější. Měla pravdu.

Co říci o našem prvním ročníku 5bv na závěr? To, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl silný, se myslím vyplnilo. Mě se to náhodou i líbilo:-), protože to vedlo krásnou, dosud nepoznanou přírodou a můj parťák měl nesmírné pochopení pro mé divočení hlava – nehlava, koleno – nekoleno. Doufám, že si to myslí i on. A že za rok zase půjdem zkusit pokořit pět beskydských vrcholů.
A ještě PS: Během 14 ti dnů které následovaly po závodě jsem zbouchala celou svoji železnou zásobu instantních polívek, poprvé DOOPRAVDY doceňujíc kvality tekuté a lehce polykatelné stravy.

Za tým frikulín a frikulína sepsala Fricco

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.