Hned po skončení startovního odpočtu bylo jasné, že divoké předstartovní spekulace nebyly daleko od pravdy a naplno se projevil syndrom Tmou 5 – po předchozím ročníku, který byl účastníky i celkovými výsledky hodnocen jako příliš snadný, se orgové rozhodli ukázat, zač je toho loket a připravit závod s ďábelskými parametry…
24.10. – 26.10. 2008, Beskydy
frikulín (Anežka, Garret)
celkový čas: 24 hodin a 6 minut
4 vrcholy / 5 vrcholů
29. místo / 220 týmů
Prolog, aneb rok poté
5BV. Ještě loni to pro nás byla jen záhadná zkratka a přihlášení i následný odjezd do Malenovic byl nejistým krokem do neznáma. Věděli jsme, že umíme přežít hodně, ale zdaleka jsme netušili, jak na tom můžeme být v porovnání s podobnými masochisty a hlavně v porovnání se zabijáckým převýšením nabraným v Beskydech v průběhu nějakých 30 hodin. Báli jsme se dost a vyrazili jsme radši natěžko připraveni na nejhorší – karimatky, spacáky, teplé oblečení, hromady jídla – prostě vybavení na přežití v horách – závodit jsme jeli tak akorát sami se sebou. Ukázalo se, že i když jsme na tom byli hodně špatně (já cestou dostal pravděpodobně chřipku, Anežka měla bolavé koleno, na konci už jsme brečeli vyčerpáním…) dokázali jsme se v limitu doplazit do cíle. Radost z pokoření všech pěti vrcholů a hlavně z překonání vlastních problémů byla nezměrná, a když jsem se dal po pár týdech znovu dohromady, začal jsem se těšit na další ročník.
Letos to ale bylo jiné. Tentokrát jsme totiž nic nenechali náhodě a snažili se zúročit hromady zkušeností z šifrovaček, puťáků i tradičních jednorázových vytrvaleckých pokusů typu: „Dá se za tři dny dojít z Rychnova nad Kněžnou do Brna?“ Nebo: „Je lepší klepat kosu ve stanu ve špatném spacáku, nebo radši vydržet jít celý den a noc, aby člověk nezmrznul?“ A důkladnější příprava tak brzy přinesla konkrétní výsledky. Začali jsme se bát ještě víc než minule.
Prošli jsme si totiž podrobně trasy a průběžné časy z minulých dvou ročníků a pokusili se to na předstartovním všefrikulínském brífinku srovnat s výhružkami organizátorů, kteří na šestý ročník slibovali trasu něco mezi 130 a 180 km. Vycházelo nám, že pokud chceme uvažovat o dokončení, nesmíme zpomalit pod 5 km/hod, nesmíme si dovolit žádný větší kufr a na spánek a odpočinek nám zbudou maximálně 4 hodiny. Při vzpomínce na utrpení na jarní stovce Vokolo Štatlu, kdy jsem už kolem 60. kilometru naprosto odpadl a poslední úsek úspěšně snižoval tempo až někam ke 2 km/hod. mi nebylo úplně lehko. Ale strach jsme zahnali posledními přípravami, kdy jsme zavrhli jakékoliv pokusy o maratónské diety a speciální stravu a radši se snažili poslední týden hodně jíst, spát a lehce běhat. Završili jsme to zásobami ve stylu pořádných krajíců chleba se sýrem a salámem, hromadou sušeného ovoce, mrkve, sladkostí a čabajkou pro každého. Ani jeden karbošnek ;) – ti by jen podlamovali morálku.
Před závodem
Na cestu k horám jsme tedy nakonec vyráželi v plné síle a v optimistickém rozpoložení. To se ještě zlepšilo, když jsme na nádru zjistili že z Brna nepojedeme sami a přidali se k početné skupince v níž nechyběli ani zástupci mnohých tradičních šifrovacích týmů včetně Mupy Mup a Čtenářského kroužku, ke kterým jsme se vecpali do kupé. Cestou jsme tak mohli kromě plánů na dnešní dlouhou noc v Beskydech probrat i blížící se jubilejní Tmou, která najednou vypadala jako pohodová procházka :). V Bohumíně jsme ještě nabrali frikulína a frikulínu, tedy Silpa s Friccou, a pak už se vylodili do hluboké tmy a mrazu v Mostech u Jablunkova. Orgové naštěstí vyměkli, takže tentokrát nebylo shromaždiště pod širým nebem, ale luxusně jsme se zaregistrovali a rozvalili v místní vyhřáté tělocvičně, abychom se naposledy pořádně najedli, oblekli… A prohlédli si soupeře, kteří v prvních minutách závodu zmizí kdesi daleko vepředu a další dva dny o nich budeme na kontrolních bodech slýchat jenom neuvěřitelné historky. Podobně jako o Prahorách :). Ale tentokrát je přihlášených minimálně 200 dalších týmů, které se přesvědčením hlásí k nám amatérům, takže v lesích určitě samotou trpět nebudeme.
Start, Mosty u Jablunkova (480 m), pá – 22:00
červená nad Mosty (1 km) – zkratka na cyklotrasu (0,5 km) – cyklotrasa k žel. přejezdu u Dolná Lomná – mlýn (3,5 km) (celkem 5,5 km) – žlutá do Bocanovic (1,5 km) – cyklotrasa po silnici do Košařiska (3,5 km) – první kufr při hledání odbočky cyklotrasy do lesů (0,5 km) (celkem 12,5 km) – cyklotrasa do Oldřichovic (7 km) – cyklotrasa po silnici před Guty (2 km) – polní cesta kolem kravína do Bystrého (1 km) – na konci údolí korytem potoka a lesem na zelenou a do Gutského sedla (0,5 km) – lesní cestou na vrchol Gutského vršku (0,5 km)
Ještě se nám dostává tradičního varování před medvědy a sněhem na hřebenech, a pak už se můžeme vrhnout do předstartovní minihry spočívající v nalezení jednoho pravého beskydského vrcholku mezi čtyřmi falešnými, které se objevili na plátně spolu s odpočtem posledních minut.
A za chvílu ho máme.
A žaludek se nám trochu stáhne.
Na rozehřátí nás čeká nepravděpodobně znějící Gutský vršek, pouhých 742 m vysoký – ležící na opačném okraji mapy. Kdesi za Třincem. Odhadem nějakých 30 km. No potěš. S volbou trasy příliš neváháme – už jsme možnost postupu údolím probírali, takže víme o cyklotrase vinoucí se pod masivem hor. Asfalt nám nevadí, aspoň bude šance dostat se do provozního tempa. Do startu zbývá poledních pár minut, Anežka odchází počkat s batohy před vchod, já se vydávám nalehko do startovního chumlu, abych vyzvedl týmovou obálku. Po loňských zkušenostech čekám, že tu půjde o život a nejsem daleko od pravdy.
Desátá hodina odbila a lampa ještě svítila, ale pak se dav vrhnul k pódiu a vzápětí byl brutálně zplynován. A nebylo vidět na krok. S rozsvícenou čelovkou se snažím v mase těl a dýmu zahlédnout správnou obálku číslo 21 – popadnu ji a před největším náporem stačím vyklouznout ven. Anežka už je připravená k odchodu, snažíme se co nejrychleji vymotat od budovy a vyrazit z městečka mimo hlavní dav po turistické červené. To se sice chvíli daří, než před sebou zahlédneme věž kostela. Ve zmatku před tělocvičnou se nám samozřejmě podařilo vyrazit na druhou stranu, a než se s buzolou ujistíme, kde že v té temnotě kolem jsou ty zatracené hory :), přelévá se kolem nás první vlna jdoucí naším původním směrem. Kam pochopitelně nechceme a vydáváme se proti proudu. Provází nás udivené pohledy, jestli to jako balíme už po prvních dvěstě metrech :). Nenecháme se zviklat, zamáváme frikulínovi i frikulíně a za clonou dýmu nacházíme rozcestník u nádraží a dál už pokračujeme najisto, dokonce s několika podobně naladěnými týmy. Zaslechnu i děsivé poznámky o třetí možné trase – prý se někdo vydal přes hřebeny… Dost dlouho to považuju za fámu.
Nám se daří ještě v Mostech trefit neznačenou zkratku přímo na cyklotrasu – tudy už se s námi nikdo nevydává, takže nějakých deset minut po začátku závodu jdeme úplně sami. Po loňském hromadném pochoďáku až kamsi pod Smrk je to menší zázrak. Nasazujeme svižné tempo, cesta je přehledná, dlouhá a hory jsou pořád ještě milosrdně schované v temnotě a zatím se snažíme nemyslet na to, jak tam na nás čekají, číhají… Po pár set metrech se pěkně rozehřejeme, takže plánované rukavice ani nevyndávám a první kilometry nám za veselých historek rychle ubývají. V údolí Lomné se napojíme na žlutou značku, která nás dovede až na silnici z Bocanovic, kde se opět začínají rojit týmy které šly z Mostů po alternativní, nakonec prý o něco kratší trase. To nás ale zatím netrápí – na postupu nebylo doposud moc co řešit a vydrží to tak až do Milíkova.
Tam dáváme malou pauzu na vyhrabání něčeho k jídlu a na orientaci, která se ale zrovna dvakrát nevydaří. Nacházíme sice správnou odbočku ze centra vesnice, ale podle naší mapy má cyklotrasa vést po silničce, takže polní cestu vpravo v poklidu míjíme a pokračujeme asfaltkou… Dokud neskončí mezi domy. Ajaj. Chybka. Vtipné je, že se za námi už stačilo vydat menší procesí dalších týmů proti kterému se teď vracíme s tím, že zatím moc nevíme kudy jinudy vlastně chceme pokračovat :). Nakonec nám nezbyde než se smířít s polňačkou a skrz lehce rozbahněné lesy vyrazit k Oldřichovicícm. Po pravici nás provází dýmající a dunící Mordor třineckých hutí. V jedné vesnici se temné dunění prolne s tepáním z místní divoké techno zábavy – jedno nelze příliš odlišit od druhého. Po levici získáváme odstup od hradby hor a můžeme se kochat vrcholem Javorového a všude nad námi z mrazivého nebe jasně září hvězdy… Naposledy. Zbytek závodu už se budeme prodírat hlubokými lesy, mlhou, nebo pod šedou, zataženou oblohou.
Tu nepříjemnou chvíli se nám dařilo odkládat nějakých dvacet kilometrů, ale teď už není zbytí – dáváme menší odpočinek v autobusové zastávce a vydáváme se hledat nejkratší cestu do hor. Vybíráme neznačenou polňačku kolem místního kravína a míříme do údolí s osadou Bystrý. Rádi bychom tudy vylezli do Gutského sedla, kam má dle mapy vést celkem slušná cesta… Ale pravděpodobně pouze v nějaké jiné realitě. Týmy které dorazily zároveň s námi se náhodně rozptylují na konci údolí a snaží se probít na hřeben – evidentně neúspěšně. My pokračujeme ještě chvíli korytem potoka a pak šplháme do poměrně čistého lesa, kde jakýmsi průsekem trefujeme zelenou značku kousek před sedlem. Uff.
1. vrchol: Gutský vršek (742 m), so – 03:42, cca 26,2 km
zpátky na rozc. Gutské sedlo (0,5 km) – menší kufr, vyrazili jsme po cestě úbočím Javorového – brzo návrat do sedla (0,4 km) – žlutá pod Javorový (2,5 km) (celkem 3,5 km) – modrá na rozc. pod Šindelnou (2 km) – žlutá pod Velký Lipový (2 km) – žlutá na Morávku (1 km) – kufr a špatná odbočka přes Kýčeru u Morávky (4 km) – sjezdovkou pod Malý Travný (1 km) – zelená pod Velký Travný (4,5 km) – modrá na Velký Travný (1 km)
Nakonec tedy vcelku pohodlně dorážíme ve 3:42 na Gutský vršek. Potkáváme i druhé frikulíny, kteří tu byli asi půl hodiny před námi a vracíme se zpět do sedla. Teprve tady si v klidu vychutnáme nové zprávy: Máme prý vyrazit k našemu starému známému z minula – na Velký Travný. Teď nám začínají ty opravdové questy – úloha posla obíhajícího horský hřeben byla sice poučná, ale po nějaké době už celkem stereotypní. Nalezení nejvýhodnější cesty skrz zákeřná údolí ještě za tmy a s nebezpečím Velké Ranní Krize – to už je o poznání zajímavější úkol. Závěrečný úsek je bez debaty – z Morávky prostě nahoru do těch 1200 m vylézt musíme, s tím toho holt moc nenaděláme :). Ale po pečlivém přepočítání vrstevnic se ukazuje, že na první pohled delší trasa po hřebeni přes Šindelnou je ve skutečnosti kratší a s menším převýšením než varianta přes Řeku. Není tedy co řešit. Dojídáme a vyrážíme – na první pokus po blbé odbočce. Žlutá má lehce uhnutý směrovník, ale když cesta nechce nějakou dobu stoupat a navíc Anežka vypráví znepokojivé histroky o lidech, kteří se sami ztrácí a už se nedokáží najít, včas se zarazíme a vrátíme na cestu k Javorovému. Následují děsivé výjevy: hromady týmů, někdy už ve značně opotřebovaném stavu, se sypou z hřebene – ještě za sebou nemají první vrchol, ale už musely vylézt minimálně na Javorový a zase dolů a za chvíli možná půjdou stejnou cestou zpět. Nejdřív je lituju, ale pak i obdivuju – jsou tu sotva o hodinu později než týmy které šly po cyklotrase. Za chvíli už ale nemám kapacity na hodnocení ani na řádné odpovídání na pozdravy – konečně se při lezení po žluté trochu zadýchávám a hlavně se musím soustředit na nechutné koryto plné volných šutrů zavátých listím. Místy se z toho stává jakási pohyblivá kamenná bažina. Nechtěl bych tím lézt dolů…
Následuje další pozoruhodný výjev: první letošní sníh na hřebeni pod Javorem. Naštěstí jen v rozumném dekorativním množství – Anežka ochutnává, jak se letos povedl – a prý je dobrý :). Dobré ale není, že o nějakém spaní přímo na hřebeni nemá za takových podmínek s naším vybavením příliš cenu uvažovat. Zatím nás to naštěstí netrápí, po modré hřebenovce se jde perfektně, takže vcelku rychle dorazíme až na žlutou pod Ropicí a na rozcestí pod Velkým Lipovým. Ale pak přijde další drobná chybka – mineme nenápadnou žlutou odbočku z hlavní cesty a spolu s několika dalšími zbloudilci vyrážíme po jednom z vedlejších hřebenů, který brzy identifikujeme jako Kyčeru u Morávky. To naštěstí není nijak tragická zacházka a navíc se při sestupu do údolí začíná pomalu rozednívat a před námi se otevírá impozantní pohled do nitra hor, kdy se z temného mlžného oparu vynořuje několik obrysů hřebenů navrstvených za sebou – naposledy se před námi takhle odhalovaly Rodopy v Buhlarsku… To nejhorší nás ale čeká vzápětí – v celé své neskutečné mase se před námi zhmotnil Travný. Od té chvíle už jsme řešili jen jak je možné, že něco tak obrovského tu může tak v klidu stát a jak to tu ti lidé žijící v jeho stínu mohou vydržet, když si musí připadat takhle malincí. Anežka se dokonce nebála nasadit nejtěžší kalibr, když začala tvrdit, že Travný je tak moc velký kopec, jak hodně není 24 prvočíslo. A to už je opravdu dost! :))). Takže jsme cestou k Morávce po modré došli k závěru, že to je tak obrovský vrchol, že na něj přece nemůžeme v životě vylézt a stačili ho překřtít na Velký Otravný.
Za mostem usedáme před zavřeným bufetem – zatím je moc brzo ráno na civilizační vymoženosti, takže se na snídani musíme spokojit s vlastními zásobami. Ale odpočinku si příliš neužijeme – Morávka je zatím pravděpodobně nejmrazivějším místem na trase. Takže když začne Anežka nekontrolovatelně drkotat zubama vymýšlíme ďábelský plán na zahřátí – vylezeme na hřeben nejkratší cestou po sjezovce. Jde to celkem dobře a za chvíli jsme nahoře, ale moc se nezdržujeme a radši se hned pouštíme do nejhorší části: těch několika málo kilometrů a 500 m převýšení, které nás dělí od vrcholu Trapného. Půlkilometr k pomníku partyzánu je snad jeden z nejdelších, které jsem kdy šel. Ale pak už se to zlepšuje a že jsme přelezli vrchol Malého Travného si ani nevšimneme. Anežku potom musím trochu zabrzdit, abych si dal aspoň mini pauzu než se pustíme do závěrečného výstupu – uvažuju, jestli se svléknout jenom do trička, ale při pohledu na zbytky sněhu si to rozmyslím. Stačí se na chvilku zastavit a člověk si rychle uvědomí, že tu ještě před chvilkou mrzlo.
2. vrchol: Velký Travný (1203 m), so – 09:15, cca 17,1 km (celkem 43,3 km), cca 60. místo
modrá rozc. pod Velkým Travným (1 km) – zelená rozc. Plato, přespání – celkem 2 hod. (2,5 km) – zelená Visalaje, oběd v penzionu Beskyd – celkem 0,5 hod. (3,5 km) – modrá Bílý kříž (2 km) – červená Malý Polom (5 km) – červená k lesní cestě pod kótou 908 m (1 km) (celkem 58,2 km) – lesními cestami do údolí pod samotou Hruška (1 km) – vrstevnicovka k Čerčoku (2 km)
Na jeden zátah už potom dorážíme zbytek stoupání – po cestě ještě ochutnáváme přešlé borůvky a přemrzlý sníh a pak už stojíme na známé plošince, akorát ten ohýnek tu tentokrát není – škoda, škoda. Jsme tu zhruba 60. – podobně jako minule – akorát ten další vršek je o poznání dál: Čerčok, 800 m.n.m. S postupem máme v první části celkem jasno – musíme na Visalajích dobrat vodu a nejlépe tam zalézt někam do tepla. Donutím se ještě sníst nějaký chleba – sice na něj nemám ani trochu chuť, ale při stoupání už jsem cítil pořádný hlad, který se prostě sušeným ovocem a sladkostmi dál šidit nedal. Zpětný chod naštěstí nenastal :). Na vrcholu začíná být zase zima, takže se loučíme s hlídkou a zahajujeme sestup… A najednou je to špatné. Synchronizace nám v týmu funguje na slušné úrovni, takže spánková krize přichází zároveň a s nebývalou intenzitou nás oba likviduje. Usínám za chůze, nejsem schopný udržet oči otevřené, když se o to vší silou snažím, výsledkem je jenom zoufalé šilhání na cestu, zdvojený pohled, ztrojený pohled… Nemůžu zaostřit. Když chci promluvit, šlapu si na jazyk, všechno je strašně zpomalené – jako gramofonová deska puštěná na menší rychlost. Ve chvíli kdy sejdeme do sedla na rozcestí Plato je jasno.
V téhle nadmořské výšce už se znatelně oteplilo, zmizel sníh, je to tu chráněné před větrem – bez dalšího rozmýšlení míříme do nejbližšího hustníku pod cestou a za první hromadou roští se kácíme k zemi. Oblékáme se do všeho oblečení které táhneme, sundáme akorát boty a nasoukáme se nohama do prázdných batohů, inspirováni radami pana Pavlíčka. Zabalíme se ještě do pláštěnek a vzápětí upadáme do bezvědomí. Do snu mi sice pronikají hlasy a kroky dalších týmů, které procházejí a zastavují pár metrů od nás za hradbou hustníku, ale vzbudím se až pár minut před nastaveným budíkem. Z údolí jsou slyšet zvony; je sobotní poledne – spali jsme něco málo přes hodinu a půl. Víc by to s tímhle provizorním vybavením stejně asi nešlo. Budím Anežku a svižně se svlékáme do chodícího – musíme se co nejrychleji rozhýbat a rozehřát. Asi za čtvrthodinu je ležení sklizeno a noříme se z houštiny na cestu, k pobavení skupinky týmů, která na rozcestí vaří oběd – z tohoto směru se tam zatím asi nikdo neobjevil :-).
Do tempa se dostáváme léčbou šokem. bez většího otálení nabíráme rychlost směr Visalaje. A už je to zase dobré. Míříme do penzionu Beskydy na zaslouženou polévku a potkáváme tam plno známých tváří – včetně Jeníčků a druhých frikulínů. Vyzvídáme jak jsou na tom: Silpovi prý začalo odcházet koleno, ale s třetím vrcholem ještě počítají. Za chvíli vyrážejí a my málem ztratíme nervy a vyrazíme taky, protože v hospodě je zrovna nával a nechceme ztratit půlhodinu jenom čekáním na objednávku. Ale v poslední chvíli nás číšnice zachrání a dostáváme tak povolený doping v podobě zelňačky, čaje a kofoly a prostor pro klidné naplánování hledání Čerčoku. Ještě doplňujeme zásoby vody a nějakou půlhodinu po frikulínech vyrážíme též. Po modré vystoupáme na Bílý kříž, a pak už se chytáme a nepustíme červené hřebenovky. Kombinace spánku, teplého jídla a hromady kofeinu má zázračný účinek. Zranění, otlaky ani puchýře nemáme žádné a navíc cítíme, že sil je možná ještě více než na začátku. Nasazujeme proto slušné tempo a místy popobíháme – paradoxně jsme se rozjeli v době, kdy dost ostatních týmů v této části závodu řeší větší či menší existenční krize a útlumy, takže na hřebeni postupně předbíháme desítky účastníků. Někde na Polomce doháníme frikulína a frikulínu, se kterými to ale vypadá špatně – Silp ošetřuje koleno, tak mu aspoň půjčím nějakou ortézu, aby mu vydrželo na ten Čerčok. Loučíme se a vyrážíme rychle vpřed. Plán je takový, že cestu na 4. vrchol by bylo dobré plánovat a začít ještě za světla. Dočkáme se ještě podivného úkazu – potkáváme zhruba deset týmů, které míří od Čerčoku po hřebeni zpátky na Visalaje! S obavami tedy čekáme ještě nějakou organizátorskou brutalitu, ale nakonec se rozumného vysvětlení tohoto jevu do konce závodu nedobereme…
Zastavujeme až pod Malým Polomem – chceme trefit odbočku vlevo do údolí, která by měla být tak po kilometru. Následující úsek tedy jdeme s největší opatrností a snažíme se do patnácti minut najít nějaké rozumné rozcestí blízko koryta potoka. Vypadá to dobře – v očekávanou dobu se naše cesta zužuje, ale dolů se otevírá slušná neznačená lesní cesta. Pomalu sestupujeme do údolí Lomné a dokonce potkáváme další tým, který se rozhodl po tento netradiční postup. Mapa i terén vcelku sedí, takže za chvíli stojíme na lukách u samoty Hruška a kocháme se výhledem na hřeben, za kterým nás má čekat 3. vrchol. Slézáme ještě pár desítek výškových metrů do údolí Votrubového potoka a nerozhodně zůstaneme stát u nepříliš dobře rozkresleného rozcestí. Zajdeme zavětřit na obě strany, ale víme, že chceme najít nějakou nadějnou vrstevnicovku, která nás provede kolem nástrah hlubokých údolí. A když na ní za zatáčkou narazíme, prostě víme, že je to ona – taková známost na první pohled :-). Za chvíli už máme Čerčok po levé straně, jenom to údolí které nás od něj dělí musíme ještě obejít. Odbočku na plošinku před samotným vcholem už trefujeme bez problémů. Tady konečně po delší době potkáváme nějaké týmy, někteří ani nechtějí věřit, že už to je opravdu ono.
3. vrchol: Čerčok (800 m), so – 16:27, cca 18,5 km (celkem 61,8 km), cca 75. místo
za nosem na kótu 942 m (1 km) – lesní cestou pod Burkov vrch (1 km) – červená Muřinkový vrch (2,5 km) – zimní cesta pod Velký Polom (2 km) – červená do Mostů (7 km) – červená na Girovou (5 km)
U kontroly se hlásíme na 75. místě a orgové tvrdí, že bez problémů to tu zatím našlo snad jen nějakých 10 týmů – takže jsme asi jedenáctí :). Horší je, že nám organizátoři chmurně předpovídají, že na další vrchol – Girovou – je to minimálně 20 km a do limitu v 21 hod to už lze stihnout jen tak tak – prý když si sundáte v Mostech batohy a vyběhnete nalehko, tak možná, možná…
Nevěříme.
Zběžným přeměřením na mapě odhadujem, že to je jen něco přes 15 km, navíc hlavně po hřebeni a z kopce. Když neuděláme mapovou chybu, když budeme pokračovat v tempu které jsme měli z Visalají, a když u toho všeho nezkolabujeme, můžeme 4. vrchol pohodlně stihnout. Následuje blesková příprava ke startu – v pár minutách si stihneme odskočit, upravit výstroj a já do sebe cpu pohon na příštích pár hodin: sušený ananas prokládám klobásou, tatrankami, chlebem… A pak už valíme diretissimou přímo k neznačené vrstevnicovce pod hřebenem a po ní k rozcestí s červenou. Jsme zpátky na trase pod Burkovskym vrchem, teď už jen neztratit červenou. Ještě je světlo, dokud to jde tak zrychlujeme – místy poklusáváme, potřebujeme udržet rychlost na 5-6 km/hod. Malé zaváhání pod Velkým Polomem, ale nakonec vyrážíme po zimní trase – každý metr převýšení navíc by nás mohl hodně mrzet. Přeskakujeme a probíháme desítky malých i větších potůčků a na les se znovu snáší tma. Na hřebeni potkáváme čím dál víc týmů, které už jen v poklidu scházejí do cíle – když je předbíháme, připadám si trochu nepatřičně. Snažíme se o něco, co už tady všichni dávno považují za nemožné. O důvod víc přidat – jedna chata, druhá chata – volají na nás ať si jdeme sednout. Místo toho se pouštíme do nechutného sestupu – čekají tu na mě mé milované šutry s listím. Po pár stech metrech poodchází Anežka radši dopředu, ví co bude následovat. Začínám zuřit na místní hřebenovku, proklínat značkaře a polohlasně nadávat :). Ale nezastavujeme, není čas. Kolena mi pomalu vypovídají službu, ale nárok na odpočinek mají až v Mostech.
Po sedmé večerní stojíme u rozcestníku za podchodem u nádraží. Konenčně mi dochází jedno sladké tajemství – zavírací limit není v osm, ale až v devět! Nějak jsem postupně nabyl dojmu, že musíme strašně hnát aby nám to na minutu vyšlo a najednou je tu skoro hodina k dobru. O důvod víc na minipauzu, něco malého k snědku a začátek posledního výstupu – kilometr skrz Mosty se snažíme zvládnout co nejrychleji, aby nám zbylo co nejvíc času na závěrečné čtyři kilometry. Potěší mě, že ještě potkáme minimálně dva týmy, které se z města chystají ke stejnému cíli jako my. Sjezdovkou už ovšem stoupáme sami. Postupně se před námi ale noří bludičky čelovek a zdravíme se s prvními týmy sestupujícími z protisměru. Zajímavé je, že jsou to z větší části závodnící, které máme díky vybavení zařazené do kolonky „běžci“ a navíc všechno chlapi. Nejdřív optimisticky spekulujeme, že už všichni musí valit z K5, ale postupně začínáme tušit nějakou zradu. Pod Studeničným za sebou máme nejhorší stoupání a čas je příznivý – nepokoušíme se už nijak zvlášť běžet a chvíli po osmé jsme na rozcestí pod Girovou. Nejkratší neznačenou odbočku na vrchol se nám objevit nepodaří, takže dojdeme až k chatě, kde se chceme doptat, ale najdeme dokonce šipku slibující posledních pár set metrů. Vydrápeme se do mlhy, kde tušíme probleskávání čelovek a víme že máme vyhráno. U orgů se zapisujeme jako 45. návštěvnící vrcholu, dvacet minut po osmé. Z Čerčoku jsme to sem zvládli za něco málo přes tři a půl hodiny.
4. vrchol: Girová (840 m), so – 20:23, cca 15,7 km (celkem 77,5 km), cca 45. místo
Ale v rozletu nás zabrzdil papír, oznamující polohu posledního vrcholu. Při pohledu na mapu se naše nejčernější obavy bezezbytku vyplnily. Velká Čantoryje, 995 m vysoko, minimálně 25 kilometrů daleko. Tmou, mlhou, po hřebeni, 6 hodin do zavíračky a pak 30 kilometrů zpátky do cíle za 5 hodin. Chtěli jsme být sice hodně drsní, ale tohle byla jen one-way-route. Možná by se dalo vylézt na vrchol, ale už by nebylo cesty zpátky. Orgové říkali, že k Čantorce se doposud vydalo asi 20 týmů, ale do cíle zatím dorazily snad jen 3. Shodli jsme se s Anežkou prakticky hned, že na tohle už opravdu nemáme. Zato cíl byl lákavě blízko. Rozloučili jsme se s orgy a začali pomalu sestupovat k chatě, kde jsme se před poslední mílí ještě ohřáli a dali si předražený čaj a kofolu. Někteří z účastníků už tu celé Vrcholy slavnostně zakončovali, ale my jsme se rozhodli co nejdřív vydat na závěrečnou etapu, abychom aspoň ten guláš ještě stihli :). Bez spěchu jsme si vychutnávali poslední kilometry, jednou ještě málem stačili zabloudit, ale pak už jsme bez další pohromy sestoupili zpátky do Mostů.
cíl: Mosty u Jablunkova (480 m), so – 22:06, cca 5 km (celkem 81,2 km), 29. místo v amatérech
červená do Mostů u Jablunkova (5 km)
Tam nás orgové přivítali letos už tradiční radou: „Když poběžíte, tak to možná ještě stihnete.“ Ale tentokrát bylo stanoviště jen pár desítek metrů přes silnici v hotelu Beskyd, kde jsme našli jak guláš a pivo, tak i náš druhý frikulínský tým, který nám konečně vysvětlil svoje záhadné zmizení z hřebenovky, když při pátrání po Čerčoku slezli do Horní Lomné a pak už do cíle pokračovali údolím, takže došli jen chvíli před námi a nachodili nakonec jen o něco méně kilometrů. A to už bylo skoro všechno – gulášovnu zavřeli a v tělocvičně nás konečně čekalo teplo, spacáky a vyhlídka na celonoční zasloužený spánek…
Bylo to tentokrát drsné, ale líbilo se mi to víc než minule. Hlavní rozdíl byl asi v tom, že letos jsem si mohl vychutnávat záludnosti trasy při plném vědomí, kdežto loni to bylo celé přesně podle hesla: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl hodně silný.“ Když by parametry závodu zůstaly podobné i příště, bylo by to ideální – člověk by věděl, že se to dá na hranici možností zvládnout, ale přitom není potřeba celou cestu běžet – jenom holt bude končit půlhodinu před závěrečným limitem… Takže díky za 5BV, orgové – a nešetřete nás, bylo to super :))).
Za tým frikulín sepsal Garret
tisk | PDF | e-mail