Cílem tohoto reportu je popsat, jak se rozhodují a jednají dva lidi, po kterých se chce nestandardní fyzický výkon. Budu se soustředit na to, co jim dělalo největší problémy, co naopak zvládli dobře a proč, jaký postup volili, jak se cítili, co jim nejvíc zavazelo v orientaci a podobně.

24.10. – 26.10. 2008, Beskydy
frikulín (Anežka, Garret)
celkový čas: 24 hodin a 6 minut
4 vrcholy / 5 vrcholů
29. místo / 220 týmů

Mosty u Jablunkova (0 km, 480 m.n.m., pá 22:00) – Gutský vršek (26,6 km, 742 m.n.m., so 03:42)

Máme namapováno už několik minut před startem, takže vybíhám před hospodu abych se vyhnula největšímu návalu a čekám na Garreta, až ukořistí naši obálku. Je zima, může být kolem nuly, na vrcholcích prý leží první sníh. Zprovozňuju baterku a buzolu, natahuju rukavice. Na sobě mám tenké moirové triko s krátkým rukávem, tenkou (a děravou) „běhací“ mikinu z jakési uměliny a nakonec jednovrstvou letní cyklovětrovku. Vzala jsem si ji hlavně proto že má prodyšná záda, vím že největší problémy mi bude dělat pot. Hloupé je že nemá kapuci a nekryje kolem krku, takže jsem musela přibrat vlněnou šálu, kterou normálně nosím do školy ke kabátu. Na hlavě mám pružný šátek, sedí pevně, takže mi ho čelovka nestrhává z hlavy. Na rukách tenké „magic size“ prsťáky od vietnamců s roztrhanými konci, prsty mi lezou ven. Aspoň můžu dobře manipulovat s buzolou. Kalhoty mám letní, „chodící“ pláťáky co extrarychle schnou. V pohorách (děravých s podrážkou přilepenou vteřinovým lepidlem, holt voda poteče dovnitř proudem) dvoje tenčí ponožky, oblíbená a osvědčená kombinace. A jeden pár, ten vnější, je taktéž podle tradice důkladně děravý.

Co se týká oblečení, zálohu tvoří následující: lyžařská „teroristická“ kukla na celou hlavu, se kterou počítám v podstatě jenom na těch pár hodin spánku, které plánujeme; tlustější a neroztrhané lyžařské rukavice; bavlněné elasťáky jako spodní vrstva pod kalhoty; šusťáky proti větru a mrholení; Garretovo extratenké moira triko, ale zato s dlouhými rukávy; obyčejné bavlněné triko jako suchá záloha; svetr na spaní; tlustší ponožky, o kterých nepočítám, že je použiju, leda na spaní; pláštěnka, podle předpovědi poslouží spíš jako další izolační vrstva na spaní; spoďáry, kdybych se třeba strachy potentočkovala.

Další vybavení představuje asi 30 let stará finská karimatka, litr a půl Magnesky, ešus (vařič a líh má Garret), KPZ, lékárnička, doklady, peníze, nabitý a vypnutý mobil (budeme používat vždy jen jeden, blízko hranic dochází baterie rychle), náhradní čelovka od Emrys, dvoje dávky náhradních baterií, pár metrů hajzlpapíru, špunty do uší.

Jídlo: je ho hromada. Vsadila jsem na namazané chleby (2 dvoukrajíce) a rohlíky (4), dále mám s sebou čabajku a k ní kus suchého chleba, sůl, tři čajové pytlíky, tři malé sáčky cukru, asi šest jablek a půlkila mrkve. Pokud po mě někdo chce abych přebíhala hory, je mrkev nezbytná. Následuje hromada sladkostí, na které si přesně nevzpomenu – prostě tyčinky, čokolády, müsli a takové. Vzato na kalorie je to dost nadhodnocené, ale protože moc dobře vím co to znamená když na mě přijde „metabolická krize“, nehodlám v tomhle ohledu nic riskovat.

Náš plán je následující: první vrchol zkusíme dojít co nejrychleji a pak tak daleko jak to půjde, pak spaní necelou hodinu. Dále si dovolíme 40 minut spánku po nejvýše pěti hodinách chůze, celkem tedy necelé čtyři hodiny spánku rozprostřené v průběhu celého závodu. Pokud zrovna nebudeme spát, budeme se hýbat, žádné dlouhé sezení na pauzách. Pokud to půjde, zkusíme si někde v hospodě dát něco teplého. Orientaci si budeme hlídat a cestu více rozmýšlet, z minula máme pocit, že jsme si kolikrát zašli zbytečné kilometry jenom proto, že jsme na jiný postup než po značce byli příliš unavení.

Tak tedy start – první běžci se řítí ze dveří a mizí rychle do tmy. Už před hospodou se to pěkně rozděluje, část týmů (včetně „frikulína a frikulínky“) vyráží po silnici do Jablunkova, odkud se v Městské Lomné napojí na cyklotrasu. My se držíme původního plánu a hned v Mostech vylízáme po červené na cyklotrasu, která by nás měla provést podhůřím až pod Gutský vršek. Je to docela hezká, široká asfaltka na které musíme mapovat jen občas a považuju to za dobrou volbu, i když to možná bylo o maličko delší než silnice. Nakonec se ukáže že rozdíl byl alespoň půl hodiny, což je víc, než se nám zdálo při pohledu do mapy, ale to teď ještě netušíme. Šineme si to nočním lesem. Naštěstí nejdeme v takovém houfu jak jsem se obávala, takže je to docela příjemné. Zkusili jsme zhasnout baterky, ale noc je temná, ani na široké a upravené cestě bez nich nejsme schopni jít rychle. Nasazujeme stálé chodecké tempo a občas trochu plkáme. Ne moc, aby nám nemrzly huby a neztráceli jsme teplo, ale trochu jo, abysme se vyhnuli zádumčivé náladě a trudomyslnosti hned na začátku. Je docela frišno, s postupující nocí přituhuje. Když slezeme v Bocanovicích mezi pole, vidíme, že tráva u krajnice je namrzlá. Týmů přibylo, připojují se tu ty jdoucí po silnici. Zatím neděláme pauzy, jde se nám dobře. Ani se ještě moc nepotím, to je potěšující, jinak bych asi při prvním zastavení zmrzla. V jedné vesnici procházíme kolem jakéhosi pajzlu kde zřejmě kdosi pořádá technopárty. Sonický útok. Upřímně lituju sousedy hospody, což při intenzitě zvuku znamená prakticky celou vesnici, které to zasáhne. Takové zpestření pátečního večera opravdu potěší.

V Košařiskách se znova noříme do lesa, který si skoro nepamatuju, akorát mám pocit, že je v něm trochu tepleji než v otevřené krajině. V Oldřichovicích děláme na autobusové zastávce kratičkou pauzu na vytažení tatranky, v mém případě mrkve a dvou jablek. Jsou děsně dobrý a dosud si zachovávají nadnulovou teplotu, no, aspoň mě nebudou dlouho tížit v batohu. Zanedlouho děláme na další zastávce tentokrát čurací a mapovací pauzu. Původně jsme chtěli lízt na vršek po modré značce, ale teď si všímám asfaltky, co se tam šplhá od Technické univerzity Ostrava a modrou značku zavrhujeme. Když docházíme k prvnímu orientačnímu bodu, úvozu kolem potoku před JZD, měníme plán ještě jednou a vyrážíme nahoru úvozem, který by se na naši vyhlídnutou asfaltku měl napojit. To se děje, jeden či dva týmy za námi volí stejnou strategii. Když se cesta větví, jdeme vpravo, což by nás mělo vyvést na Gutské sedlo. Mapa, směr i potok zatím sedí. Zrada nastává asi 10 vstevnic pod sedlem, kdy cesta mizí a zůstává jen potok. Jak rychle zjišťujeme podle porůznu roztroušených týmů, cesta opravdu už nepokračuje nikudy. Rozhodneme se věřit potoku a lezeme do svahu nad ním. Ani to moc nebolelo a jsme na zelené značce, sedlo je jen kousek dolů. Cestou na Gutský vršek potkáváme scházející Friccu a Silpa, mají náskok tak půl hodiny. Orgové nahoře se nás ptají na zdravotní stav a podle našich úsměvů si píšou OK. Další vrchol je Velký Travný, který promptně překřtíme na Velký Trapný a Velký (a O-)Travný. Dekujeme se dolů do sedla, kde něco sníme a naplánujeme další postup.

Gutský vršek (26,6 km, 742 m.n.m., so 03:42) – Velký Travný (43,3 km, 1203 m.n.m., so 09:15)

V sedle pod Gutským vrškem diskutujeme nad mapou. V podstatě jsou možné dvě varianty, buď se sesypat do Řeky po zelené, pak vyšplhat po žluté zpátky na zelenou v sedle Pod Ropičkou, která by nás přes Ropičku (918 m.n.m.) dovedla k nástupu na Travný. Druhá možnost je vyškrábat se po žluté pod Javorový (1032 m.n.m.), po modré se naechat dovést na Šindelnou a odtud po žluté do Morávky, kde chytíme zelenou na Travný. Převýšení hodnotíme jako zhruba stejné, první trasa se na první pohled zdá kratší. Situaci zachraňuje Garret, který kilometry prostě spočítá. Varianta č.1 je 13,0 km, č. 2 je 10,5 km. Je rozhodnuto.

Škrábeme se do kopce pod Javorový. Jde to dost blbě, listí z buků už spadlo, pod ním je bláto a šutry, člověku co chvíli podjede noha. Někteří závodnící docela otevřeně klejí, mě to tolik nevadí, ale je to náročné. Cestou potkáváme v protisměru týmy, který to na Gutský vršek vzaly po hřebeni, což byla dle mého soudu asi úplně nejhorší možnost jak se na první stanoviště dostat. Na Javorovém je opravdu sníh. No, sníh… přesněji asi 10 cm tlustá zledovatělá krusta, čerstvě napadlý teda určitě není. Stejně mě to ale přivádí k nadšení, nabírám si a trochu ho ujídám. Je už docela špinavý, ale myslím že mi z něj nic nehrozí. Cestou po modré značce diskutujeme nakolik je reálné abychom se pokoušeli spát v noci. Začíná mi připadat, že přijatelný pro nás bude jenom den, pokud aspoň trochu vyleze slunko, jinak zmrzneme. Zatím se nám ale jde docela dobře, první spací pauzu dáme asi až za druhým vrcholem.

Na Šindelné odbočujeme na žlutou a mě chytá matematický fantas. Rozvádím úvahy na téma, jestli má smysl vzdělávat v matematice lidi kteří nejsou od přírody nadaní matematici. Jsem totiž toho názoru že ano a vymýšlím na jeho obhajobu hromadu obskurních důvodů. Rozvíjím představu jakési zoologické, kde žijou limita a s nimi diferenciání a integrální počet (zde měníme názor na vývoj v Tarii a deklarujeme že pojetí limity je známé i tam), potom věci z algebry jako grupy a polynomy a tělesa a univerzální algebry a tak, potom množiny o kterých toho moc nevím protože to je temno, taky lingebra která je děsivě mocný nástroj a jedna z mála věcí ve kterou věřím opravdu skálopevně, no a pak taková jednoduchá ale složitá zvířata jako teorie grafů, teorie her a podobně. Nechtěla bych se slyšet za střízliva.

Mé blouznění totiž napovídá tomu, že už se projevuje únava. Na nepřehledné křižovatce odbočujeme ještě s jedním týmem ze značky – míříme si to místo po nejkratší trase přes Kyčeru u Morávky. Že nemáme značku si uvědomujeme celkem rychle ale protože cesta drží správný směr, rozhodneme se nevracet. Zacházka to nakonec není nijak velká, vynořujeme se nad Morávkou mezi jakýmisi chatami a scházíme k silnici. Cestou si všímáme zvláštního jevu, ačkoliv je sotva šest ráno (letního času) a ještě tma, ve většině obytných domů, které tu jsou natroušené mezi chatami, se už svítí aspoň v jednom okně. V sobotu ráno! Obdivujeme drsné horaly a představujeme si k čemu asi tak ranní čas uprostřed podzimu využívají, asi k rychlému výběhu na okolní kopce, než si dají snídani. Vycházíme z lesa. Naproti přes údolí se tyčí k nebi silueta Travného. Už se šeří, za chvíli budeme moci zhasnut čelovky.

Ačkoliv jsem na ten kopec už jednou lezla, jeho velikost mě znova drtí. Je prostě… strašně velký. Neúnosně velký. Obrovský. Sedí naproti nám, přes údolí, temná masa bez jediného narušení, desetkrát větší než Kosíř. Nějak mi to nedělá dobře, s existencí něčeho tak velkého se nedokážu vyrovnat. Nejde vůbec o to, že na něj mám vylízt, vím ze zkušenosti, že to je jenom otázka času a trpělivosti. Jde o to, že tu prostě takhle je, dřepí na obzoru proti šednoucímu nebi jako obrovský hřib, jako mamut, stojí, nic nedělá a čeká. Tváří se výhružně. Zkouším jeho velikost zkrotit tím že pro ni hledám vhodnou metriku. Velký Travný je větší, než že 24 není prvočíslo, je dokonce větší než je krokodýl široký a ten je, jak známo ještě více široký než je zelený. Nic lepšího už nevymyslím. Neumím si ale představit, jak se s tím vyrovnávají lidi z Morávky, to musí být úplní hrdinové, mít něco tak obrovského za barákem a nahoře nad vesnicí k tomu přehradu. Já bych z toho asi měla podobný pocit jako staří Galové, že mi nebe spadne na hlavu.

Během mé litanie a žasnutí nad kopcem scházíme na silnici. Jsme v pokušení zkusit to vzít přes hráz a tam trefit cyklotrasu, jenomže jelikož ani jeden z nás nemá tušení, jestli by hráz byla průchozí, nakonec scházíme dolů do vesnice. Je pekelná zima, začínáme být ospalí a navíc se budeme muset najíst. Cestou míjíme několik pospávajících týmů, některé evidentně čekají na bus a končí hru. Do oka nám padla sjezdovka nad Sviňárkami, rozhodujeme se vylízt po ní a zelenou trefit Pod Malým Travným. Ale nejdřív to jídlo. Parkujeme u malého bufáčku a je to utrpení, jakmile zastavíme dává se do mě kosa že pro samé klepání zubama nejsem schopna se kloudně najíst. Po rohlíku a gigantické dávce neodlepitelně přilepeného ubrousku přichází na řadu nemožně nabarvená papája, ochucená jako jablko, meloun, pomeranč a ještě cosi – holt civilizace je divná věc. Svlíkám běhací mikinu, nahoru polezu jenom v krátkém triku a větrovce. Když se začneme sápat do svahu, je to pro mě vysvobození.

Lezu, tak tedy lezu. Garret leze rychleji, já se vždycky po nějakých 20 metrech zastavím a na pár výdechů si odpočinu. Koukám dolů do údolí nebo do stran, výška přibývá docela rychle, tak už to bývá. Nahoru se nekoukám ani za zlatý prase. Soustředím se abych šlapala vždycky na drny trávy, sjezdovka je dost blátivá. Na nic moc nemyslím, maximálně na tvary stébel a listů, které míjím. Ostružinový keř s krásně vybarveným listím opodál. Jakýsi blbý, krotký a určitě děsně vzácný pták si s náma dává závody a poskakuje do kopce pár metrů před náma. Pod Malým Travným dává Garret krátkou pauzu na pití, já ne, stejně bych to teďka akorát vypotila. Táboří tam taky skupinka čtyř dle našeho odhadu ještě teenagerů s malými batůžky, jeden z nich má dokonce džíny. Vesele po sobě halekají a vůbec to vypadá, že vyrazili na nějakou pařbu a ne na extrémní vytrvalostní závod, nebo jak se tomu pochodu říká. Požírají karbošneky a cestou do kopce nás brzo předhánějí. Všímám si, jak je cesta lemovaná stříbrnými pečetítky od karbošneků a tlemím se tomu. U patyzánského bunkru dávám i já pití a oblíkám zpátky běhací mikinu. Začínáme být docela unavení a protože cesta je jasná, zblble diskutujeme jestli Němcům stálo za to lozit na tenhle děsnej kopec a někoho tu střílet. Garret na tom není moc dobře energeticky, odhodlává se k pořádnému jídlu na Velkém Travném. Konečně tam dolízáme. Jsme prej asi šedesátí. No jo. Je ráno, děsná kosa a sníh. Klidíme se za nezbližší smrk kde rychle jíme. Další vrchol je nějaký Čerčok. Je mi děsná kosa a máme problém s únavou. Dokončujeme jídlo co nejrychleji a hýbeme se dál, dolů z kopce po zelené, abysme nezmrzli.

Velký Trapný (43,3 km, 1203 m.n.m., so 09:15) – Čerčok (61,8 km, 800 m.n.m., so 16:27)

Cestou řešíme spací deficit, najednou se nám oběma zavírají oči, skoro nevidíme na cestu. Garret navrhuje spaní teď, ale je taková kosa že to odmítám. Suneme se ještě níž, jsme u rozcestníku pod Vysokou Rykali, tam je vzduch konečně teplejší. Garret se ptá jestli bych tady spát už mohla, bez váhání říkám že klidně. Před užaslýma očima jednoho či dvou tábořících týmů lezeme do lesa. Je to smrkáč, jehličí je proti těm příšerným bučinám krásně suché, nefouká tady. Vybíráme malý plácek za padlým smrčkem a nastává spací profi-akce. Na zem jdou karimatky, boty dolů. Vyndávám z batohu jídlo a dávám ho na zem, buzolu a brýle věším na nejbližší větev. Na nohy přijdou elasťáky, na ně zpátky mírně zablácené chodicí kalhoty, na to šusťáky. Přes svoji moiru natahuju tu Garretovu, na to suché bavlněné triko, běhací mikinu, svetr a větrovku. Na hlavu místo šátku teroristickou kuklu, kolem krku šálu. Rukavice nechávám tak jak jsou. Jsem jako sněhulák a moc toho nevidím. Rozepínám přepážku mezi spodním a horním oddílem batohu a soukám se dovnitř. Batoh je mi vysoko nad pas, to je dobře. Ale něco mě tlačí do ledvin – papája! Vztekle ji vyhazuju ven. Garret mi ještě dává svoji kapuci od bundy, podkládám si jí zadek, vím že budu spát skrčená na boku a odtud jde ze země nejvíc zimy. Hážeme přes sebe pláštěnky, já se strategicky točím zády ke Garretovi a usínám. Budík máme nastavený na necelé dvě hodiny, pauzu uděláme oproti původnímu rozpočtu delší, protože v noci si spaní kvůli zimě nebudeme moct dovolit.

Probouzím se, když zvoní budík. Je prý zrovna poledne. Hledám cestu zpod mokré pláštěnky a koukám kolem sebe. Stromy, jehličí, před krátkozrakýma očima se mi kývá zavěšená buzola. Žiju, nezmrzla jsem. Neuvěřitelné. Garret taky žije. Shazuju většinu vrstev a balím batoh do jeho původí podoby. Během necelých patnácti minut vyrážíme na další cestu. U rozcestníku táboří další tým a teď na nás dost překvapeně vejrají, když se vysápeme z lesa. Musí jim to připadat dost zvláštní, zvlášť jestli tu sedí delší dobu, protože nás do lesa neviděli vcházet.

Po pár krocích si uvědomuju podstatnou změnu – jde se mi úplně skvěle. Vidím na cestu, na šutry a tak. Morálka v týmu je stoprocentní a nálada dobrá. Namapováno už máme, vezmeme to mezi horskými chatami na Bílý kříž, odtama po hranici na Malý Polom. Za ním podnikneme rafinovanou navigační akci – shodli jsme se na tom, že jediná šance jak nají brděk jako je Čerčok je dorazit k němu zezadu, to znamená slízt po šíji která se k němu táhne od hraničního hřebene, a ne zespoda nebo ze strany. Po značce se necháme dovést až k Malému Polomu, za ním chceme asi po kilometru odbočit po cestě podél potoka do údolí, slízt dolů k mostku a tam chytit vrstevnicovku obcházející údolí před Čerčokem a po ní se dostat k onomu hřebínku. To je ale ještě hudba daleké budoucnosti a teď plánujeme spíš odchycení nějaké hospody na polívku, na Kofolu a taky na vodu, která nám začíná docházet, z čehož mají někteří členové našeho týmu vážné trauma. Ne, dobře, chápu to, voda je důležitá.

Zastavujeme u prvního otevřeného hotelu – Beskyd, a SMSkou se dozvídáme, že Fricca a Silp zrovna sedí uvnitř. Neváháme a vcházíme. Vítáme se s nimi a oni nám doporučují místní zelňačku a čaj a nabízejí grepového karbošneka. Polívku si rádi dáme, karbošneky ne. Teda jednou jsem si cucla, je to pěkně hnusné. Nepříjemné je, že obsluha je trochu pomalá, nechce se nám ztrácet čas, nabytý odpočinek a denní světlo sezením v hospodě. Fricca se Silpem se záhy loučí a vyrážejí na další cestu, jsme v pokušení to zabalit taky jenom s vodou dobranou na záchodku, ale v poslední chvíli konečně přijde servírka a my si objednáváme čaj, Kofolu a zelňačku. Donesou to rychle a zatímco jíme, motivujeme se k dalšímu postupu. Vyrážíme a Garret si pochvaluje že najezený a vyspaný Frikulín dokáže skoro všechno. To si povíme, myslím si, ale vcelku sdílím jeho optimismus. Stoupání na Bílý Kříž není velké, ale přesto shazuju i běhací mikinu. Letos to rozhodně neflákám a všechny výstupy lezu jen v triku a větrovce, mít na sobě dva mokrý hadry místo jednoho, o to rozhodně nestojím. Jdeme slušně rychle, vlastně většinu týmů které tu potkáváme předbíháme. Na Kříži se chytáme červené, není příliš kde bloudit, akorát nás matou občasné týmy v protisměru. Říkáme si že orgové jsou asi pěkný zvířata a čtvrtej vrchol narvali nejspíš zpátky někam na Slovensko.

U rozcestníku Nad Klokočovem jsme potkali Friccu se Silpem. Silp má problémy s kolenem a po třetím vrcholu, na který by ještě chtěli dolízt, se chystají skončit. Aspoň mu půjčujeme ortézu na koleno a Fricca nám nabízí čokoládu. Loučíme se a vyrážíme dál. My zatím máme štěstí, ani jednoho z nás nohy nebolí, puchýře veškeré žádné, vlci zalezli (alespoň v mém případě, Garret je musel v cíli zahnat měsíčkovou Indulonou) a fyzická únava minimální. Zatím největší problém nám udělala únava z nevyspání, což jsme snad ale na další půlden vyřešili, no a pak zima, která ale nevadí, dokud se hýbeme. Na cestách je docela dost bláta, ale spíš mi díry v botách zalepilo a zaschlo na nich, takže nemám ani moc mokro.

Za Polomem nastává orientačně zábavná část postupu. Průběžně požírám poslední jabka a jakousi tyčinku. Natrefujeme cestu, kterou pokládáme za naši vytipovanou odbočku a dáváme se po ní. Má správný směr a mapa zatím sedí. Na první křižovatce ale měníme rozhodnutí, dáváme se doprava místo dolů a kolem potoka Lomná slízáme po druhé straně údolí, kolem nějaké hájenky. Dole u mostku je cest trochu víc než na mapě, podle směru odhadujeme tu správnou a obcházíme údolí po vrstevnici. To to trvá! Nebloudíme, ale i tak začínám mít strach o čas, je jasné, že i když Čerčok trefíme bez problémů, na čtvrtý vrchol už půjdeme za tmy.

Plán vyšel stoprocentně, třetí stanoviště nacházíme hladce. Čtvrtý vrchol je Girová, hezky dlouho ji nemůžeme najít, hledáme totiž na opačné straně mapy, tam, kde šly týmy v protisměru. Odbíhám plašit a Garret pokračuje v hledání. Vracím se a on ji už má, je to nad Mostama, asi 20 km. Přeptávám se orgů jestli org na Girové sedí na vrcholku nebo u chaty, trochu udiveně říkají že na vrcholku. Otevřeně pochybují o tom že to máme šanci dojít v limitu, radí v Mostech shodit batohy a nahoru vyběhnout nalehko. Je třičtvrtě na pět, Girová zavírá v devět večer, nač ten skepticismus? Krčím rameny a říkám že to zkusíme, s Garretem se shodujeme na tom, že si do své motivace nenecháme od nikoho kecat. Respektive, věc je celkem jasná – pokud sebou hodíme, tak to možná, možná stihneme. Pokud sebou nehodíme, tak to nestihneme úplně stoprocentně. Garret megarychle spořádá kus chleba, čabajky, sušený anananas (aneb RSA = Raději Sníme Ananas) a tatranku, upravujeme batohy pro poklus a sápeme se zpátky na hraniční hřeben. Musíme trefit červenou, dokud je ještě světlo.

Čerčok (61,8 km, 800 m.n.m., so 16:27) – Girová (77,5 km, 840 m.n.m., so 20:23)

Tento postup je nejspanilejší jízdou naší letošní trasy. Jdeme pěšky, ale rychle, později zjistíme že něco přes 7 km na hodinu. Předbíháme spousty týmů, většina z nich už totíž míří do cíle a nemají kam spěchat. My jo, a z toho co říkali orgové na trojce jsme zřejmě jedni z posledních, kdo se ještě chtějí pokoušet čtyřku stihnout. Za kostelem u Muřinkova váháme mezi hřebenem a zimní lyžařskou cestou, po které jde červená (na mapě je kreslená po hranici, mapa a realita se zde podstatně rozchází), ale která se mi podle mapy – jde o pouhou pěšinu – nezdá moc důvěryhodná a bojím se zrádné odbočky ve tmě a kufru. Vyrážíme pár metrů po hřebeni, ale při pohledu na Velký Polom (1054 m.n.m.) si to rychle rozmýšlím a vracíme se ke Garretově variantě, zimní cestě. Správné rozhodnutí. Značka je nádherná, nebloudíme a navíc se vyhneme kopci. Garret jde vpředu a udává tempo, ale postupně zpomaluje, takže ho popoháním a nakonec jdu dopředu já. Jde se mi dobře, z kopečka a po rovince skoro klušeme. Zkušeně požírám za chůze tyčinku aniž bych musela v nejmenším zpomalit. Když nás stezka hodí zpátky na širokou cestu, běžíme už v příhodných úsecích úplně navážno. Kolem chat Čerchlaný, Beskyd a později Severka jenom prosvištíme. Když začínáme sestupovat do Mostů, máme ještě dvě a půl hodiny času. Sestup je trochu nepříjemný, jsou to tři kilometry tmy, krpálu, šutrů a nezřetelné cesty, prostě terén na zabití. Jdu radši vpředu, jednak protože jsem v tomhle terénu rychlejší jednak aby Garret mohl v klidu klít z mého doslechu. I tak ke mně občas něco dolítne – nadávka nebo škobrtnutí a já se napůl šklíbím a napůl ho lituju. Utěšuju se aspoň tím, že hledání značky může nechat na mě a soustředit se na cestu, ale nevím, jestli mi natolik věří a neodvažuju se mu to navrhnout otevřeně.

S úlevou seškobrtáváme k nádraží v Mostech. Máme asi dvě hodiny na to, abychom na Girovou vylezli. Pokud nehodíme fatálního kufra, dáme to i s prstem v nose. Odhazování jakéhokoliv vybavení zavrhujeme jakožto zbytečnou paniku. Na nádraží dáváme svačinu a pak pokračujeme do protějšího svahu nad údolím. A zase sjezdovka. Soustředíme se na značky, nechceme riskovat kufra. Postupujeme docela rychle, potkáváme hodně týmů z protisměru. Zaznamenáváme už známý jev, čistě dívčí týmy dávno zmizely a smíšené jsou výjimkou. U jakéhosi baráku v lese se z nás může zbláznit malé psisko urvané z řetězu. Přijde mi to nejdřív legrační, po zjištění, že jde možná o pitbula už mi to tak legrační nepřipadá a rychle probíháme kolem. Od rozcestí pod Girovou má na vrcholek vést nějaká odbočka, ale kde nic tu nic, stejně jako louka, která tu má být podle mapy a místo které je tu vzrostlý smrkový les. Docházíme tak až k chatě pod Girovou a od té šplháme nahoru po jakési sjezdovce. Na čtvrtý vrchol dorážíme se skoro hodinovou rezervou a s pocitem zadostiučinění.

Posledním vrcholem je Velká Čantoryja. Nemusíme dlouho dumat nad mapou abychom řekli, že tady končíme. Máme něco přes deset hodin do konce závodu a to je na padesát kilometrů prostě příliš málo, i když fyzicky vyčerpaní ještě zdaleka nejsme a nic nás nebolí. Zanedlouho bychom ale museli dát další hodinku spánku a na to se prostě v nastavených limitech nedostává. Je to trochu škoda, protože nás to nutí uzavřít závod dřív než bychom museli, mít k dispozici o dvě tři hodiny času víc. Jenže nejsme běžci a pravidla jsou takhle už jednou nastavená, a tak před návratem slézáme ohřát se do chaty, kde si dáváme nehorázně drahý čaj a kofolu.

Cíl

Do cíle dorážíme skoro přesně čtyřiadvacet hodin po startu. Ušli jsme asi osmdesát kilometrů, spali dvě hodiny, nikde jsme moc nebloudili. Škoda že jsme nemohli chodit dýl, plných pětatřicet hodin, ale zas mě těší jak nám vyšla strategie – došli jsme v pohodě, bez zdravotních problémů, ne na pokraji vyčerpání. Mám pocit že další den by mi nedělalo problém vyrazit do hor znova. Oproti loňsku, kdy šlo o přežití byly ty letošní čtyři vrcholy docela příjemnou procházkou podzimními horami.

Samozřejmě nechci věštit jestli BYCHOM těch dalších padesát kiláků opravdu ušli, dost možná že ne, i kdyby bylo víc času. Jediný rozdíl by byl v tom, že bychom se o to aspoň pokusili.

Úplně na závěr skládám hlubokou poklonu všem týmům které to došly. Myslím, že s lidmi to přece jen není tak beznadějné jak se někdy zdá.

Za tým frikulín sepsala Anežka

tisk | PDF | e-mail