Matrix Revolutions (2008), reportáž

Letošní jaro se zdálo, že se šifer na internetu snad nikdy nezbavíme – sotva jsme se stačili vzpamatovat z cesty Lamí stezkou, začali jsme sledovat dění na Matrixím serveru. Ten průběžně nefungoval, zahlcoval ho spam, objevovaly se náhlé aktualizace… A aby toho nebylo málo, víkend před hrou nás Máťa vyburcovala k nové aktivitě, protože zjistila, že v newsech jsou i šifry – ve článku o stegano byla nápověda k CD…

12. – 13. 4. 2008, Praha
frikulín (Garret, Máťa, Mori, Silp, Zdíša)
10 šifer / 13 šifer
56. místo / 172 týmů

fotky ze hry

Předehra

Následná paranoia se vyplatila, ve spamu jsem našel odkaz na stránku hackerů s radou ohledně metru a lupy. Do posledního pixle jsme rozebrali i doporučené vybavení, zjistili z kterých písniček, a z kterých Rychlých šípů jsou jednotlivé propriety, vybrali skupinu vysoce použitelných věcí – bibli, peroxid, lékárničku, matfyz tabulky, ale bohužel nějak zapadly doporučené jízdní řády. Na druhou stranu jsem sehnal příručku uzlování, když už nám orgové zakázali Sašovu makedonskou metodu ze stanoviště u Gordionu a česko-slovenský slovník odlišných výrazů kvůli Haluzi, co kdyby náhodou, že… Po článku od stárnoucího hackera jsem nabyl dojmu, že ten odkaz na adminskou stránku je nějaký moc nápadný a pokoušel se tipovat hesla, ale i když jsem si byl jistý, že hint to byl správný, na to dostatečně jednoduché jsem nepřišel – škoda. Abych mě nemohlo překvapit vůbec nic, ještě jsem v předvečer hry v rámci přípravy shlédl Animatrix a Revolutions. A pak už vzůhru proti agenům a strojům… Boj o Sion mohl začít.

Start

K Matrixu nás měl opět dovést Silp – čekal na Florenci a rychle nás nahnal do metra, jen ať se aklimatizujeme, budeme tudy dneska muset prchat ještě mnohokrát. (Mimoto se podařilo, že se všichni tentokrát stihli do metra dostat dříve, než se zavřely dveře. Né jako minule. :-) Vyrazili jsme na strategickou stanici I.P.Pavlova, odkud to je slabých 5 minut k Mátě na kolej Budeč – což bylo zásadní. Měli jsme tam domluvenou dopravně dostupnou základnu téměř v centru, měli jsme i internet a rádio… Nic nám nebránilo připojit se chvíli po 13:00 k Matrixovskému pirátskému signálu a získat první instrukce. Po pár minutách chaotického hledání v mapách rozdělujeme tým na pět úderných jednotek a paralelně hodláme nalehko oběhat 10 stanovišť první šifry. Já vyrážím se Zdíšou zajistit levý břeh Vltavy a dorážíme spolu až na Malostranskou. Dobrovolně se ujímám průzkumu Petřína – ulice pod ním důvěrně znám z marného luštění šifry s kříži z minulého Matrixu, tak si to teď můžu znovu užít.

Vyklusal jsem si tedy k vyhlídce nad velvyslanectvím, rozhledy sice byly krásné, ale náš kontakt nejspíš někdo odpravil a náhradní spojka měla dorazit až ve 14:10 – odhodlaný běh byl tedy k ničemu, ale aspoň jsem se dostal do tempa – ještě se mi to mělo hodit… V klidu jsem vysupěl k rozhledně, vrátil se do rostoucího davu čekatelů (který vzápětí málem rozcupoval agenta), a pak už jsem se mezi nechápajícími německými turisty řítil malostranskými uličkami zpátky na metro.

Security ring

Stanoviště Alfa – azbuka, Emauzy, letohrádek Kinských: 15:43:35

pořadí: 90. / 153

Na základně v Budči už se pilně luštilo, dostal jsem vynadáno kde se flákám a mohl se za odměnu zapojit do chaotického překrývání papírků. Poměrně brzy se ukázalo, že máme co do činění se dvěma různými šiframi, ale nakonec jsme vyfiltrovali obě oblasti na mapě – akorát jsme se moc nemohli dohodnout, co přesné určuje stanoviště. Rychle jsme ale učinili přítrž spekulacím s tím, že vytipovaný letohrádek Kinských a náměstí můžeme upřesnit i na místě a přeskupili se pro změnu do dvou operačních skupin – já s Máťou a Martinem jsme zamířili opět za Vltavu. Spojení z Ipáku zatím máme luxusní všemi směry, takže za chvíli jsme pod letohrádkem – a lehce zmatkujeme, protože ta zeď nad kterou stanoviště evidentně je se zvedá a zvedá a žebřík nemáme… Nakonec se vracíme ke správnému vlezu do zahrady a v 15:43 vyzvedáváme zadání ze stanoviště Alfa.

Stanoviště Beta – sportovní, park na Balkáně: 15:56:40

pořadí: 53. / 126

Zdíša a já se vydáváme na druhé stanoviště – Beta. Domorodci nám vytrhávají koleje směrem na Flóru, a tak jsme nuceni jet ďábelsky kolem Muzea (Kdo z vás věří, že je tramvajová zastávka Muzeum?). Na místo dorážíme celkem záhy a pohled do parku plného lidí nám potvrzuje, že jsme správně i když si nejsme moc jistí kam přesně máme jít. Ještě než šifry dostáváme do ruky, je nám jasné, že na nás čeká záludné CD na kterém NIC NEBUDE! Bereme vše a valíme zpátky na základnu. Hned prvním pohledem na fotbalové výsledky určujeme bibli, a pak už se jen cestou tramvají bavíme pozorováním jiného týmu, jak marně nad nimi přemítá.

Stanoviště Ní – Kazatel, Anděl: 16:05

Mata stopuje metro Za sebou v parku necháváme spousty luštících týmů (tolik už jich pohromadě za celou hru neuvidím) a míříme zpět k základně. Cestou ještě čteme pokyny a zjišťujeme, že jedna z bonusových šifer je kousek od nás u Anděla – inu proč ji nezkusit. Máťa říká, že zná bazén v Hostivaři a plavky má taky – tohle stanoviště bude tedy sólo jenom pro ni. Ještě nás ale doprovodí a pomůže objevit (nejdřív jsme se zmateně motali na druhé straně pěší zóny ;) Kazatelky v černé kůži zapáleně promlouvajících o Bohu, Ježíši a Matrixu – Haleluja, haleluja! Máťa ještě prohodí, že by to mohla být morseovka, a je pryč. Ujímáme se role zasvěcených posluchačů a po pár cyklech promlouvání do duší a zpěvu odhodlaných písní je nám už více méně jasné, že morseovka z toho sice poleze, ale s hromadu nepřesností. Takže víme, že máme hledat NÁDR HALU, s trochou fantazie i TELEFON, ale zaboha nemůžeme odchytit úvodní sekvenci s umístěním nádraží – neustále nám to něco ruší. Když už umíme části chvalozpěvů zpaměti a ze zápisků už bychom mohli vydat Andělský kancionál, daří se nám konečně rekonstruovat Smíchov – po necelé hodince a půl tedy vyrážíme. Krásná šifra, ale i po objevení principu náročná na přesnost. Budku s kódem už nacházíme bez problémů.

Stanoviště Mí – Strašnická, průduch: 17:50:39

pořadí: 38. / 123

Mezitím mi volá Zdíša, že na Betě se jim se Silpem dařilo, Bibli i CD louskli bez problémů (Na CD opravdu nic nebylo, ale ať jsme ho koupali v peroxidu, dezinfikovali v jodu jako ďasi, tak se nic neobjevovalo. V zápětí jsme se vrhli na obal a celý postup opakovali. Jen jsem Máťu podezdříval, že toho tam lije nějak málo. Až nakonec konečně došlo na destrukci obalu a bylo to.) a vysílá mě k nějaké ceduli se zákazem skládky v ulici Na Hájku. Morimu tedy předávám azbukovou šifru a rozdělujeme se – pokračuje na základnu.

Stanoviště Eta – Vlaky, ulice Na Hájku: 18:06:24

pořadí: 12. / 117

Vyrážím metrem a zkouším luštit azbuku z foťáku – jde to celkem dobře, akorát s technickou realizací je problém – ve vagónu na stojáka se to z displeje prostě moc opisovat nedá. Chybí mi nějaká ta ruka navíc. Volám aspoň Zdíše, že to je angličtina – ať to na základně doluští až k nim někdy dorazí zadání. Na Palmovce vybíhám mezi bezdomovce a vzápětí mizím v úzkých uličkách strmě stoupajících na Hájek. Kolem skládky s dětmi na druhém konci Hájku se vracím ke správné ceduli se zákazem a v 18:05 vyzvedávám šifru. Běžím zpět na Palmovku a mířím na základnu v Budči – cestou marně luštím Lukáše a Floriana.

Stanoviště Theta – Vyšehrad, tunýlek: 20:16:40

pořadí: 26. / 100

Na koleji panuje ten správný šifrovací chaos – Zdíša dodělává azbuku, Máťa se vrací s kódem z Hostivaře, Martin našel podezřele malá písmenka v Procházce, Silp se moří s otočenými písmenky a chce vědět čeho všeho je 7 a všichni zároveň chtějí vědět, jestli už někdo něco má ;). Zalíbí se mi hledání písmenek, beru lupu a pokouším se vykoukat další – opravdu se objevují a odhaduji, že jedna z mála dobře graficky rozpoznatelných staveb jsou Emauzy… A fakt je z toho nakonec nečekaně vykoukáme. Máťa s Martinem se je vypraví doluštit v terénu, já se Zdíšou jedu natěžko do Motola a pak oblíbeným busem číslo 174 do Břevnova. Silp luští čísílka a hlídá základnu. Pohromadě jsme tedy moc dlouho nevydrželi – do akce jsme znovu vyrazili ještě před setměním – tedy před osmou.

Stanoviště Gama – HOHO, Kajetánka: 21:00:16

pořadí: 115. / 137

Cesta se protahuje, MHD už moc nejezdí – až za tmy zkoušíme hledat park, ale o zastávku dřív. Nakonec zapředeme hovor se zajímavým domorodcem, který se tváří tak tajemně a zamlženě, až ho podezřívám, že je domluvený s orgy – přitom chceme jen vědět, které parky v okolí by označil za hodné navštívení. Po obšírném místopisném výkladu začne mimochodem popisovat nějaké místo, které přesně sedí na náš popis. Je to jasné – souhlasí to se Zdíšiným záložním plánem – další zastávkou na Kajetánce.

Pěšky dorážíme k impozantní temnotě parku za zdí – uprostřed sídliště bych zrovna dekadentní postapokalyptické zátiší nečekal. Ale po důkladné přípravě vím, že takovéhle anomálie se v Matrixu občas vyskytují a jedinečného prostředí je potřeba využít, než se agenti vzpamatují a srovnají ho se zemí. Překračujeme hranice světů a kolem beznadějně zarostlého jezírka, míříme k ruině zámku a jsem rád, že nám to tak dobře vyšlo a dostali jsme se sem až za tmy. Střechou v patře je vidět noční obloha a mezi troskami se noří postava… Organizátora. Zvědavě nás sleduje při vyzvedávání jednoho z posledních zadání šifry a obdařuje nás divnými věštbami a mnohoznačnými narážkami, když na místě odhadujeme princip šifry. Z nejasných důvodů to až příliš připomíná konverzaci s upírem, ho ho ho… ;)=. Raději ustupujeme, abychom uvolnili místo dalším obětem – ehm, účastníkům.

A co teď s načatým večerem? Hlavně musíme nalézt nějakou lavičku, vyndat nějaké ty chemikálie, svíce, zapalovače, světla… Použitelné podmínky nalézáme až na Hradčanské, kde se pod dohledem čtyř ozbrojenců můžeme v klidu věnovat destruktivním experimentům. Podivným nasvícením a lehkým opálením se nám podaří vykoukat obrysy vláčku, ale ani po polití Jodisolem se toho víc neukáže. Nechceme zadání úplně zlikvidovat a voláme na základnu, ať připraví peroxid, jestli jim teda zbyl po pokusech o ničení CD…;) Ale ejhle – v metru chceme zadání prohlédnout pod lepším světlem a výsledek se dostavuje – Nový Svět Z. (Podvod. Takové práce od orgů a toto. Mělo to být na tom CD. Ale když nad tím tak přemýslím, jak jsme jod a peroxid aplikovali snad na všechny šifry :-))

Stanoviště Delta – Sudoku, Nový svět: 22:23:22

pořadí: 86. / 128

Z tepla kolejí nebude nic – co jsme si vyluštili, to si taky vyzvedneme ;). Vzhůru k Hradu a nekonečnou promenádou podél Mariánských hradeb až do křivolakých uliček. Předháníme se se dvěma dalšími týmy, které už vypadají, že chodí v kompletním složení… Asi se začínáme opožďovat za hlavním polem. Ale to teď zas tak nevadí, protože Hradčany ze severu v noci vypadají velice nezvykle a máme čas si je teď aspoň pořádně vychutnat… No a uličky Nového světa – to už byla kapitola sama pro sebe, tam jsem to neznal vůbec a přes den by to stejně nebylo ono… Ještě že pro šifry chodíme pozdě v noci. Cílevědomě míříme na západní konec, zatímco konkurenční týmy zůstávají nerozhodně prozkoumávat domek čp. 2. Ale u kašničky je taky živo a docvakne nám tam i kryptická poznámka organizátora na Kajetánce ohledně vodní plochy, kterou se pravděpodobně snažil dodatečně zajistit klid obyvatelům inkriminovaného domku :). Bereme zadání a jdeme hledat nějaké spojení do centra… To se nám daří – sprintujeme na jednu z posledních tramvají. Jede luxusně až na I.P. Cestou objevujeme některé měsíce a říkáme si, že by to mohla být dobrá týmová šifra. Uvažujeme i o stíhání posledního Omikrona – když by došel než vystoupíme, mohli bychom využít výhodnou mobilní základnu… Tentokrát si ale dává na čas, takže kolem 23:00 dorážíme na Ipák a plížíme se kolem kolejbáby na kolej ;).

Stanoviště Omikron – Agenti, nechyceno

Na základně vládne zmar – už přes 5 hodin máme nevyřešená čísílka, se kterými Silp sváděl tuhý, ale neúspěšný boj, nápovědní systém se prý definitivně zhroutil – zatímco na nějaká z čísel se dalo ve světlých chvílích zavolat a aspoň hlásila, že jsou obsazená, teď už se dá dovolat buď do hlasové schránky, nebo se telefony tváří jako neexistující. Přímé spojení do Matrixu prostě není – podle všeho je to teď jen a jen na nás. Apokalyptickou atmosféru dotváří prorokovaný návrat nezničitelných Keltů – Vědma se nemýlila: Kelti jdou, Kelti jdou a je jich moc… (V naději o osvícení nad Kelti si pouštím i originál od Třech sester, ale Kelti jdou a i když jich je právě tolik na morseovku, tak … však to znáte. A přeškrtnuté l je vážně podlé. Do konce hry jsem věřil, že je to tisková chyba.) Oživujeme luštící morálku aspoň novou várkou šifer a hlavně se nám konečně daří zorganizovat se k výběhu za posledním Omikronem. Snažíme se využít přístup k internetu a rozplánovat rychlý a zběsilý výjezd na Žvahov a do Stromovky – Silp s Martinem vybíhají, já se v druhé vlně chystám vyrazit do centra na Železnou… Ale štěstí nám nepřeje – na I.P. Pavlova Morimu odjíždí jediná rozumná šalina – jiná šance jak se tam dostat není, Lamí teleporty nemáme…

Akci z ústředí odvoláváme a velíme k přesunu na osvědčenou záložní základnu v KFC na Národní. Do půlnoci totiž musíme vyklidit velitelství v Budči a evakuovat se i s veškerým materiálem – přestává tu být bezpečno, riziko, že část týmu zadrží na vrátnici místní agenti je už příliš vysoké. Vyzvedáváme Silpa který číhá v podchodu u IP (s tlupou keltů v patách na které nepomáhá ani peroxid) a za chvíli už překračujeme spícího bezdomovce před vchodem a vcházíme do jámy lvové, keltské, luštící… Tedy KFC, aneb konečná frikulínská centrála.

Luštění v KFC – Sudoku a Vláčky

Silp lame sudoku Bilancujeme situaci. Je půlnoc – to je zatím slušný čas. Potřebujeme doluštit Sudoku a nějaké dvě další šifry. K těm by se hodila nápověda – ta je ale trvale nedostupná. Omikron jsme ztratili. Martina který ho byl lovit taktéž. První konstruktivní akcí je tedy pokus o zkompletování týmu. To se daří poměrně rychle, takže chvíli po půlnoci se pouštíme do analýzy aktuálních šifer. V tuhle chvíli začínají na povrch vyplouvat závažné slabiny naší dosavadní strategie. Tři ze čtyř zbývajících šifer si ti co je nevyzvedávali nestačili za téměř šest hodin hry ani pořádně prohlédnout – což je zrovna pro nás smrtelná situace. Jsme schopní prolomit kde co, ale u zadání musí být celý tým, aby dřív nebo později padl správný nápad… A pak už to společnými silami nějak dořešíme. Teď to byla ukázková situace – jen co dorazil Martin a prohlédl si zadání Sudoku, řekl červenec a bylo jasno, že všechno jsou měsíce. Pak došlo i na počty dnů a pořadí měsíců a nakonec Silp vymyslel, proč je tam černý čtverec… A kolem druhé v noci padla další šifra.

Stanoviště Epsilon – koryto v Bubenči: 03:21:24

pořadí: 47. / 80

Paralelně s tím se se mnou na Lukášovu šifru konečně vrhla Máťa a začala propagovat myšlenku, kterou jsem už kdysi dávno zavrhnul – totiž že by to opravdu mohl být popis cesty. Vlakem. To bylo ovšem geniální a vypadalo to, že navigačních prvků by tam mohlo být opravdu dost – včetně návratu osobákem na některé z pražských nádraží. Hned jsme mohli zapojit Silpa jako znalce podkrkonošských linek a zdálo se, že by popis mohl fungovat. Zbývalo jediné. Jízdní řád. Máťa nás tedy někdy po jedné opět opouští a vrací se na kolej, aby nastartovala internet a dohledala detaily na Idosu. Mezitím se nám společným náporem daří dolámat Sudoku a Máťa ještě před druhou hodinou volá, že jízdní řády krásně sedí a doladění je jenom otázkou času… Aj, aj – to ještě netušíme, jak moc dlouhého času.

V tu chvíli to ale vidíme pozitivně a počítáme Vláčky jako v principu vyřešené, takže musíme zlomit ještě aspoň jednu z hnusných šifer – obávané Kelty nebo Čísílka. Burcuju Silpa, že prostě musíme sehnat nápovědu, ale to se stále nějak nedaří. Mori se Zdíšou mezitím vyrážejí k vyluštěnému Sudoku. Já se konečně pořádně dostanu k nezlomeným šifrám, ale jediné čeho dosáhnu, je přesvědčení, že přeškrtnuté L u Keltu není tisková chyba (já tvrdím opak) ale záměr a souhlasím, že 26 shluků v dolní části je vysoce podezřelých (Ti orgové to snad dělají schválně. A ještě se pak na konci budou vymlouvat, že je to ani nenapadlo.). Myslím si, že samotný rozdělený text by měl být návodem k nějakému dalšímu kroku, a že by se měly nějak uplatnit principy z minulých Keltů, ale zběsilé počítání nožiček ani obloučků k ničemu nevede. Navíc jsme si jistí, že to stejně bude morseovka a nápověda že je stejná jako loni. Orgové jsou přeci v podstatě svině, že. Je to ale tak daleko a spoje tak nereálné, že to nemá smysl. Zatím. (Celý tým se dělí na dvě skupiny: Jedna je protikeltsky zaměřená a druhá, prostě ti, co nebyli na tom Barrandově minule. Protikeltská frakce nechce mít s touto šifrou nic společného a již letmý pohled na její papír v ní vyvolává záchvaty zoufalství a beznaděje. Nápad dojít pro nápovědu je korunován označením dotyčného za úplného blázna. Ale přesto… Každopádně jedno je jasné, ví se kdo pro tu nápovědu rozhodně nepůjde.)

Silpovi se podaří husarský kousek a někdy kolem třetí se konečně dovolá na nápovědu – využívá jedinečné příležitosti a vyjednává Otočená písmenka. Když slyšíme, že je to někde ve Stodůlkách lehce bledneme a nakonec se domlouváme na 5. hodinu s tím, že to je stejně asi k ničemu. Potom si ale pořádně prohlédnu mapu, čas a naše vyhlídky – a odhodlám se k záchranné výpravě. Opět volám Mátě – ta už je teď vyloženě na***. Vláčky se prý v jednu chvíli nějak úplně rozhodily a do Prahy ne a ne dojet. Je odhodlaná to doluštit – ale chce s tím dorazit k nám.

Nápověda k Otočeným písmenkům, Stodůlky

Ještě využívám její přístupu k netu a nechávám si nalézt spoje do Prokopáku. Je to hrozivé – pokud bych chtěl dorazit včas i k telefonní nápovědě ve Stodůlkách, musel bych v plné polní uběhnout asi sedm kiláků neznámým terénem za méně než hodinu… Sice si věřím hodně, ale pak uznávám, že to ve tmě a na pokraji vyčerpání nebude taková sranda. Druhá varianta vypadá realističtěji. Dojedu do Stodůlek a pokud Kelti nepadnou, udělám si výlet i do Prokopského údolí z Velké ohrady. Rozhodnuto. Odjíždím natěžko šalinou v 3:46 z Národní s vědomím, že už se do konce hry možná nevrátím. Na základně zůstává akorát Silp – snad se k němu ostatní časem přidají. Na Andělu přesedám na rozjezd číslo 508 a jedu ke všem čertům. Nejsem sám – nastupují i další osamělí runneři, někteří zas brzy mizí ve tmě na podivných zastávkách, kdosi odevzdaně říká do telefonu, že jede domů, že jejich tým už to zabalil… Heh, to je tedy povzbuzení – vypadá to, že ve městě asi zůstávají jen největší zoufalci. Ostatní už jsou dávno v lese. Kolem půl páté dorážím na opuštěnou konečnou – z autobusu startuje sprintem druhý noční běžec, ale míří úplně jiným směrem než já. Jinak je sídliště tiché a pusté. A mrazivé. Poprvé za hru je mi opravdu zima, oblékám si vše co sebou táhnu, i na kulicha dojde a svižným tempem zdolávám poslední kilometr k dohodnuté telefonní budce.

Kdosi tam zrovna vyřídil důležitý hovor a po pár minutách telefon zazvonil znovu – jednou, dvakrát, ale nebyl, kdo by ho zvedl. Spojka tentokrát nedorazila. Myslím na hráče, kteří uvízli v Matrixu zapomenutých periferií, kteří mrznou na odlehlých zastávkách a čekají na první ranní spoj, nebo se vydávají na několikakilometrovou pouť nekonečnými sídlišti. Brzo mě možná potká podobný osud. Srkám hnusné studené kafe z termosky a hypnotizuji telefonní sluchátko – odbilo 5:10, ale nikdo se neozývá… Konečně. Ve čtvrt na šest hluboké ticho prolomí zadrnčení telefonu. Stihne zazvonit jen jednou. Zmrzlou rukou škrábu na cár papíru text nápovědy. Každé písmeno reprezentuje čtyři čtverečky. Zní to tajemně, ale nadějně. Zvěstuju úspěch mise zbytku týmu – Máťa se Silpem trčí někde na Hlaváku a čekají na jízdní řád. No potěš. Ostatní se stále trápí v KFC.

Nápověda ke Keltům, Prokopák

S úlevou zjišťuji, že z nedaleké zastávky jede za pár minut jeden z prvních ranních autobusů na Velkou ohradu. Žádní luštitelé už se tu nevyskytují, informace o vývoji situace tedy nezískám, ale aspoň se ohřeju. Ještě téměř za tmy vysedám na další konečné a vybíhám. Čekají mě nějaké tři kilometry – střídavě klušu a jdu. Na okraj sídliště dorážím s úsvitem – aniž bych potkal živou duši. Skoro se mi nechce věřit, že jsem v Praze. Navíc se vzápětí rozbíhám lukami a poli do hlubokého údolí – až dole zjistím, že Dalejského. Podél trati běžím pod nádhernými bílými útesy a skalnatými stráněmi zalitými ranním sluncem, průběžně téměř usínám – první paprsky mě rozehřívají a ukolébávají po mrazivé noci. Konečně se zleva otevře Prokopák. Je něco kolem šesté ráno. Podle bohatých Silpových a Mátiných zkušeností vím, co mě čeká dál a za chvíli už mířím ke krokodýlí tlamě. A vím také, co tam najdu. Nečekaně. (Protikeltsky zaměřená část týmu zkušeně pokyvuje hlavou a propadá ještě většímu zoufalství a beznaději.) Ale vyzvednout jsem to prostě musel, abych si to potom nevyčítal. Opodál sedící tým očividně potkal podobný osud, zrovna diskutují povědomé loňské události. Zvesela volám Zdíše, že nápovědu už přeci dávno znají :). Říkám, že jestli neumřu, možná se někdy dostanu do centra. Plazím se nekonečným stoupáním ku Barrandovu. U první busové zastávky bezmocně zavyju – prošvihl jsem jediný ranní spoj o necelých deset minut – další jede skoro za hodinu. Nořím se mezi paneláky, ale nohy už mě neposlouchají – takovéhle křeče jsem zažil naposledy na survivalových 5 beskydských vrcholech. Moment – teď bych měl ale být na městské hře, že? Co už – jsem vybavený na nejhorší, po dávce hořčíku křeče ustávají a na Chaplinově náměstí konečně nacházím hypermoderní stanici šaliny a po dlouhé, dlouhé době doráží záchrana.

Užívám si, že zas sedím a kochám se vltavským údolím zalitým ranním sluncem. Praha se pomalu probouzí a po Matrixu už není na levém břehu ani stopy. Už po několikáté projíždím trasu z Anděla na Malou stranu, ale všechna tradiční luštící místa jsou dávno opuštěná. Dostávám zprávy, že poslední zbytky hnutí odporu proti agentům (včetně torza frikulína) se soustředily na Václaváku. Chytám nějaké metro – v něm obraz zkázy – nějaký tým v rozkladu svorně poklimbává na sedačkách… V našem provizorním ležení to není lepší.

Hlavní nádraží, aneb homeless people čekají na „Vláčky“, které sem nedojedou

Mezitím Máťa s dobrým nápadem velí k odvážné akci. Půjdeme na Hlavní nádraží a půjčíme se papírové jízdní řády. Pomalu usínám a tak se, jakožto dobrovolník, přihlašuji na tuto  sebevražednou akci. A jde se na to. Na nádraží nás vítají plné lavičky kamarádů bez domova před odjezdovými tabulemi. Už jen projít okolo je síla. Navíc zjišťujeme, že papírové řády už se moc v době moderních technologií nenosí. Mají jen jeden a v tom zrovna listuje nějaký jiný tým. Čekáme až se uvolní. Čekáme a čekáme. Nebudu vás dále napínat, dočkali jsme se po asi hodině a půl. Máťa se dává do listování a na mě přichází taková krize, že bych si snad lehl i na ty obsazené lavičky. Máťa listuje a hledá, ptá se mě a já plácám nějaké blbosti. Nejsem schopen zaostřit na text a slova zadání nedávají pražádný smysl. Slovo se nechce spojit se svým významem. Krize, fiasko. Opouštíme neúspěšně nádraží.

Tetris a Vláčky

Ranni krize u Tetrisu Sešli jsme se v McDonaldu u Můstku, kde mají ještě větší zimu než venku. Chci si dát aspoň kafe, ale tým je nemilosrdný – prý už tu mrznou dlouho, takže se ani neusadím a s kelímkem v ruce se mám potácet dál… Hledáme jakékoliv otevřené a vyhřáté zařízení, ze kterého nás s šiframi nevyhodí. To chvíli trvá, aspoň se mezitím útržkovitě dozvídám, co se dělo. Vláčky jsou v podstatě vyluštěné, ale něco jim chybí. Prý především klasický jízdní řád, který na vlakovém Hlavním nádraží už dávno nevedou. Kelti nejdou. Tetris taky ne… Tetris! Důležité kouzelné slůvko, se kterým jsem sice přišel, hned jak jsem dorazil, ale zabil jsem ho nablblou realizací. Intepretoval jsem totiž nápovědu jako kreslení otočených písmen do mřížky 2×2, tedy 4 čtverečky a ty pak nechal padat podle pozice od levého okraje. Čekal jsem až vyleze nějaká grafika, ale ono se ji nechtělo, mrše. A není divu. Obrat nastal až ve chvíli, kdy jsme přeskupili síly a konečně se zase někde usadili. Máťa s Martinem opět vyrazili na kolej k Idosu, Zdíša hlídala věci (usnula na nich ;) a Silp se konečně po pár hodinách strávených přesuny a čekáním na jízdní řády vrátil k otočeným písmenkům. A prozradil mi, jak vypadají čtverečky v tetrisu.

Stanoviště Zeta – nádraží Bubny: 11:05:50

pořadí: 87. / 91

Sekci v Budči se nakonec někdy kolem 10. hodiny podařilo dodělat vláčky, vyzvednout kód za bednou v Bubnech a vrátit se k počítači s tím, že zkusí prolomit Kelty hrubou silou :). A nebyli zas tak daleko – když Martin prohlédl později po hře výstup z programu, opravdu tam ten první řádek rozluštěný našel… Ale v tom hektickém dopoledni ho lehce přehlédli, takže ani technika nás nakonec před Kelty nezachránila.

Stanoviště Lambda – Vršovické seřadiště: 13:23:49

pořadí: 38. / 38

Na základně v McDonaldu už jsme jen sypali a sypali tetrisácké kostičky, vymýšleli a zavrhovali různé způsoby vymazávání celých řad, počítání prázdných a plných polí A když už nám čas málem vypršel, odhodlali jsme se k poslednímu přepečlivému přesypání s několikanásobnou kontrolou… I přišla Máťa, zhédla naše snažení a ukázala nám ta písmenka. Haleluja, haleluja! (Na postup řešení jsme přišli asi v 10 hodin. Než jsme ho ale správně aplikovali, tak nám bilo poledne. Ale dali jsme to a byla to moc pěkná šifra. Prostě: Víte, co je to „euforie“? Pocit po vyřešení šifry po pěti hodinách. A dovedete si představit euforii po vyřešení šifry po 18 hodinách?)

Stanoviště Server – Trojské koleje: 13:28:46

pořadí: 56. / 56

Blikatko pod dohledem A dočkali jsme se krásného ukázkově adrenalinového závěru. Šifru jsme doluštili nějakých dvacet minut před koncem – následovalo chaotické shánění všech deseti cenných kódů, překotné bourání našeho ležení a hledání semaforu i Serveru. Se Silpem vybíháme na nejbližší metro a silou vůle ho tlačíme kupředu. Startujeme ze stanice Strašnice, čas už skoro vypršel, ale teď to nemůžeme vzdát… Končíme kdesi mezi opuštěnými kolejemi a posíláme týmu k Serveru poslední kód. Chvíle napětí – ale Server ještě funguje a po 24 hodinách nás konečně propouští ze Security ringu. Pozdě ale přece jsme prolomili loňské prokletí úvodní části a hlavně – vyhrabali jsme se z ranní krize… Škoda, že teleport do Strašnic nebyl rychlejší – závěr by pak mohl být dokonalý. Stejně to ale nakonec stálo za to.

A to byl konec – mimo hru jsme se ještě zašli podívat na hvězdárnu, když už jsme ji z toho Serveru dostali, podívali jsme se na blikátko, chvíli si hráli s morseovkou, pobavili se s orgy, kteří tam přišli obhlédnout situaci, udělali si malý závěrečný šifrovací piknik a pomalu se vydali domů.

Matrix Reloaded?

Bylo to krásné, ale bylo toho moc – asi tak bych letošní ročník shrnul. Megalomanské mi přišly hlavně ty vzdálenosti. Neříkám, že to bylo úplně špatně, ale hru to udělalo daleko náročnější – kromě klasických „šifrovačkových“ předpokladů musel být tým schopný zajistit si slušnou základnu (nebo hi-tech vybavení pro většinu členů) a hlavně dokonale zvolit strategii. Tak nějak jsem měl pocit, že každé zaváhání se ve zběsilém tempu hry brzo ukázalo jako osudné a než se člověk nadál, začalo mu bořit veškeré další postupy. Prostě žádný Exit, kdy člověk v případě nejasností do deseti minut může dorazit na základnu a všechno vyřešit na místě. Mno jo – budeme si muset zvyknout, že ne všude se dá v klidu na dlouho zakysnout a pak to ještě v klidu doběhnout ;).

Tak děkujeme orgům – haleluja, haleluja! Za to, že nás Matrix nás opět dostal…

Za frikulín tým sepsal Garret, komentáři doplnil Silp, fotky nafotili Garret, Máťa a Silp

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.