Tmou 8 (2006), reportáž

Je něco kolem druhé hodiny ranní. Od řeky sem táhne lezavý chlad. Mrzne, až praští. Zpomalený Darth Vader tiše sípe a šepotá do ticha potemnělých Husovic: „Bohouššši, Bohouššši…“

3. – 4. 11. 2006, Brno
frikulín (Anežka, Garret, Máťa, Silp, Zdíša)
11. šifra / 15 šifer
77. místo / 210 týmů

fotky ze soustředění před Tmou
fotky ze hry

Kvalifikace, Traktát tmářský

Po neblahých, téměř infarktových zkušenostech z předchozích kvalifikací jsme tentokrát nenechali nic náhodě a pokusili se účast na hře v předstihu ukecat v Traktátu tmářském. To se nakonec podařilo, takže jsme si před hrou mohli užívat výdobytků týmové budovatelské práce v podobě kvalifikačních jistot.

Před hrou

Sraz na Čáře. Předherní sraz je tradičně ustanoven na Čáře pod hodinami. Poprvé cvičně rozbíjíme frikulínské ležení, přerozdělujeme vybavení, oblečení, převlékáme se, a i jinak vzbuzujeme veřejné pohoršení…;) Je ale čím dál větší kosa, tak to příliš neprotahujeme a zavčas se z místa činu necháváme šalinou odvézt směrem k Planýrce. Mezitím Silp píše, že je to v… zácpě. Zůstal zasekaný spolu s dalším pražským týmem v autobuse někde na stém kilometru D1. Zahájení asi nestihne. Budeme si muset vystačit čtyři.

Start, Planýrka: 17:30 – 18:00

Nostalgické vzpomínky na pátou Tmou. Člověk se po startu snažil zaslechnout kdejaké šustnutí a ještě se pokoušel chovat nenápadně – hodinu jsme se napjatí plížili lužáneckým parkem, obhlíželi kdejakou popelnici, paranoia by se dala krájet… No, tentokrát by se možná daly soustředěným sonickým útokem bořit menší budovy, kdyby tu ovšem nějaké byly – orgové museli shromaždiště vybírat asi dost pečlivě, aby předešli obvinění ze zvukového terorismu…:) Řev jak na bitevní pláni a do toho kdesi v dáli duní hymna Tmou…

...světla ubývá. Pluk C, veden nejasnými pokyny a davovou psychózou, se předčasně vydává na zteč předpokládaných pozic pluků A a B, mě se daří bleskurychle dezertovat (he he, naštěstí mě nemůže nikdo zahlédnout ;) a pokouším se o nějaký šikovný obchvat. Sápu se křovinami a snažím se dostat k hlavnímu kotli, pokojně ho po okrajích obcházet a čekat, dokud z něj nevypadne nějaký ten frikulín. A tak tápu a vyřvávám, kolem slyším hromady zvučných jmen (jiná než zvučná se ostatně příliš účinně skandovat nedají), až konečně po nějaké době, blízko ledovaté přístupové cestičky zaslechnu frikulínské duo v podání Zdíši a Máti. V kotli ještě zbývá Anežka – rozhodneme se chvilku náhodně pohybovat, protože domluvené místo srazu samozřejmě nemáme. A kromě jména týmu trojhlasně skandujeme na tři-čtyři taktéž: „Frikóóóó…“ No, naše nehrající kapitánka nás musí i v té Francii slyšet ;). Naštěstí se poměrně brzo šťastně shledáme, začneme zběsile svítit všude kolem a za okamžik už dostáváme první šifru. Až k zastávce se pokouším znovu zaostřit, ale zamlženým okem si všímám jenom toho, že bitevní pole zůstalo ještě slušně zaplněno. Získali jsme sice jen pár minut navíc, ale hodí se to – nemusíme se tlačit v šalině a můžeme konečně zkompletovat tým a najít někde v centru Silpa.

1. šifra, Planýrka: 18:00 – 19:15

Ještě ve voze zjišťujeme, co že se to po nás bude vlastně chtít – najisto nevíme samozřejmě nic… Jenom tušíme, že Koperník slunce buď ovládl, zkrotil, nebo něco podobně megalomanského, a Anežka tvrdí, že je to napsáno na hvězdárně… Tam se ale nikomu nechce. Naštěstí ale víme, kde najít další indicie. Takže Máťu necháváme v jedenáctce, ať zajede na Kotlářskou pro básníka, Zdíša dostává na starosti kostel na Masarykově ulici, a s Anežkou vyzvedáváme Silpa na České. Jdeme zřídit základnu na surfárně. Všechno pěkně klape – přesně na tohle jsme nacvičení z absolvovaných Exitů. Takže Silp vzápětí dostává kopii šifry a my dva zbylí se můžeme usadit ke strojům a dle rad z pečlivě nastudovaného Slovníku – STFG… Za chvíli už víme Koperníka, karbonéry a překladatele, Máťu ještě navigujeme do Bjornsonových sadu, známého to místa z posledního mimozemského Exitu, a Zdíša mezitím dostává druhý úkol v podobě Měnínské brány času. Podklady jsou bleskurychle snášeny do centrály, kde je semíláme a zjišťujeme, že jeden znak je tvořen více písmeny, že jsou obráceně, že interpunkce je zvlášť… Poměrně rychle se tedy začíná rodit překlad hlavní části šifry a jakmile se z toho vyloupne parčík na Panenské, vytahujeme mapu – a já se hlásím, že to tam znám, a že je to v podstatě za rohem. Tož vybíhám.

2. šifra, parčík, Panenská: 19:20 – 19:55

pořadí: 30., orgové – kontrola

Oddělování oddělovačů. V parčíku už se hemží několikero týmů, najdu mezi nimi i organizátory a dostanu papír kam mám zapsat jméno, čas příchodu a heslo… „Hm? Ehm? Heslo? Moment, musím si zavolat…;)“ Zoufale se dožaduju ještě nějaké části řešení, jinak že mi tady šifru nedají. Naštěstí se mezitím podařilo na základně vychytat zbylá dvě slova a mám se prý podepsat jako „křemílek“. S tím už hlídači souhlasí a dostávám podezřelé chrastítko. Odchrastím tedy zpět do tepla, okolí CPS se začíná plnit, povětšinou ale týmy bojují s první šifrou…
„Opruz na šest“, nadhodí někdo okamžitě heslo ze slovníku.
„Musíme to zožrat!“
Co jinak s tím, že… Žravá morseovka! Hurá, konečně ideální frikulínská šifra :o). Odšpuntováváme trubičku a po počáteční anarchii se snažíme chytit některého předepsaného začátku z papírového zadání a odhalit referenční chutě. Vzorky označujeme jako extra mentolový, tutti-frutti a nějaký podezřelý skořicový – slabě mentolový. A pak už rozjíždíme ocumlávací manufakturu – každý bonbón ochutnáváme třikrát a pokud se alespoň dva shodneme, výsledek zaznamenáváme. Jako výstupní kontrola v případě velkých nejasností slouží ještě Zdíša… Mě se daří spolehlivě rozeznávat ovocnou příchuť, bohužel se ukazuje, že oddělovač je ten nejméně výrazný – naštěstí ho umí Anežka s Máťou ;). Než se ale dostaneme do správného tempa, nějaké chybky se nakupí a chuťové buňky otupí, takže zajídáme jablkem a čokoládou, a pak začínáme cucat ještě z druhé strany. A to už naštěstí Silp hlásí, že to vypadá rozumně a leze z toho třeba Úzká a Dor, což je výborné a nepříliš daleko – akorát těch pár dalších znaků je nějakých pochroumaných, protože jsme nezálohovali, všechno schroustali a nemáme z čeho rekonstruovat. Jen poslední je snad „J“. Inu co se dá dělat, na základně si s tím ještě pohrají a já zkusím vyrazit pro další zadání, dokud jezdí nějaké ty šaliny.

3. šifra, křižovatka Úzká – Dornych: 20:35 – 21:10

Na České už se pilně luští tic-tac, ale na hlavas se mnou dvanáctkou nejede nikdo. Probíhám podchodem k Tescu a na křižovatce si neomylně vyhlídnu protější temné parkoviště – nikde jinde to být nemůže, holt akorát nevím přesně, za kterou popelnicí hledat. Chvíli se zmateně motám po liduprázdné ploše, jen nějaká podivná dáma tu venčí dva zuřivé psy, kteří mě odmítají pustit do nejzarostlejšího koutu u zdi. U nejnadějnějšího kontejneru na mě vystartuje další psisko, tentokrát naštěstí za plotem, ale kromě hromad různého humusu, nic nosného nenacházím. Naproti u zábradlí už je nějakou dobu rozložený další tým, tuším že Nečum!, ale zdá se že na někoho čekají – nu možná u toho tic-tacu byla přeci jen ještě nějaká upřesňující zapeklitost… Druhá možnost je, že už zadání mají a luští a mohou se náramně bavit tím, jak zmateně tu kroužím :). Zkouším ještě ústí vedlejší temné uličky a pak už fakt nevím. Volám na ústřednu, že buď potřebuju nějaké jiné řešení, nebo posily na hledání, protože tady to může být v kterémkoliv koutu – ta křižovatka je moc členitá. Ještě navštěvuji zákoutí bezdomovců naproti u Tesca aniž si vzpomenu na důležité pravidlo, že se žádné stanoviště nenachází v blízkosti supermarketu ;). Ve chvíli největší beznaděje, se ve správnou chvíli ohlédnu správným směrem a zahlédnu vysněné a spásné logo Tmou. Na neuvěřitelném místě – tímto si u mě třetí šifra vysloužila významné plus, protože efekt to byl v ten moment dokonalý a z objevení jsem měl náramnou radost. Ale uznávám, že takhle působivé už to později s desítkou týmů kempujících okolo být nemohlo… Každopádně začíná zběsilé, opět téměř exitovské mobilování, kdy se postupně snažím zajistit aby spojky dovezly co nejvíc foťáků, map a podobného příslušenství, pak aby někdo začal hledat a zakreslovat některá místa na mapě, protože tu nemám ani tužku. A po třech, čtyřech shlédnutých cyklech už volám, že hromadu míst vlastně mám, a že by to mohl být třeba kruh, ať to někdo prověří… Začínají se sem stahovat další týmy, televize, už i zvěd Chlýftýmu tu byl… Inu, nejvyšší čas zmizet: naštěstí v pravou chvíli dorážejí posily – Máťa a Silp okamžitě točí tmářský reklamní šot na foťáky, a pak už se vrháme s mapou skoro pod auto. Naštěstí nás nepřejede a můžeme tedy rychle odhadnout, že kruh možná nebude tak špatný nápad, a kromě toho, že skoro tvoří ciferník hodin a má jako střed sympatický parčík. Rodí se zásadní taktická chyba, i když to tak na první pohled nevypadá – rozhodneme se se Silpem vyrazit opět jen nalehko, Máťa se vrátí na základnu s nashromážděnými podklady a se zbytkem týmu budou výsledek ještě ověřovat… Co kdyby náhodou – tohle řešení vypadá přeci jen podezřele jednoduše, až téměř vyhaluzeně.

4. šifra, Schreberovy zahrádky: 21:25 – 23:25

pořadí: 6., orgové – kontrola

Pěšky se nám nechce, chytáme tedy šalinu číslo pět a jedeme na Zdráhalovu – cestuje s námi jediný další tým, který ovšem nevystupuje a podezíráme je z toho, že chtějí zkoušet konečnou stanici, která byla na jednom z promítaných záběrů. Po lehké korekci kurzu dorážíme do zákopů v temném parčíku – naštěstí je za horami hlíny i stanoviště s orgy, kteří si nás proklepávají, jestli moc nehaluzíme, vnucuju jim teorii s ciferníkem a jeho středem, protože mám utkvělou představu, že hodiny jsme dostali jako nápovědu na jedničce. A za odměnu dostáváme… Čtyřlístek! Jé, my se máme…;) Nadšeně voláme do centrály, že je tu komiks, a že jim ho teda jedeme taky ukázat. Osudová chyba. Cestou se kocháme novým dílem a zkoušíme brainstormovat, co by to asi tak mohlo znamenat. Kromě popisu cesty, který nám připadá možný, ale nepravděpodobný a vyloučení haluzení z textu, který je až příliš smysluplný, zbývají už jen obrázky skrývající netušené možnosti. A tak se šťastně shledáváme se zbytkem týmu, který v chodbičce před CPS marně brání pozice, neboť hlavní vlna týmů se prý přivalila a dav byl vzápětí z tradičních luštitelských pozic na schodištích lékařské fakulty nemilosrdně rozehnán místním strážcem pořádku. V prostoru asi tak čtyři na pět metrů je tedy kromě kopírky našlapáno snad pět týmů, což není úplně ideální situace pro soukromou mozkovou bouři, navíc když ostatní ještě luští první a druhou šifru. Anežka se tedy pokusí o radikální tah a podaří se jí umluvit obsluhu, aby nás pustila aspoň do chodby přímo ve studovně. V teple se dobře rozvažuje nad tím, proč to asi nebude popis cesty – důvody jsou pádné: políček je příliš málo a nezobrazují žádná význačná brněnská zákoutí. Tudíž by muselo jít o zobrazení cesty z konkrétního místa a trasa by byla kraťoučká, protože výjevy by nemohly být víc jak pár domů od sebe, jinak by byly nedohledatelné. Takže závěr z toho plyne takový, že kdyby to přeci jen BYLA cesta, tak počátečním místem zcela jistě nebude stanoviště čtyřky – týmy by se odtud museli táhnout v průvodu za sebou. Je tedy potřeba buď vyluštit něco úplně jiného, nebo alespoň dešifrovat a určit rozumně vzdálený výchozí bod, od kterého už bude fungovat navigace. No nádherná šifra hodná mistra Myšpulína – vzhůru do práce! Ze začátku je to radost luštit – jednoznačných vodítek se objevuje mnoho, až mě začíná připadat, že systém by mohl být pěkně rozčleněný na jednotlivé obrázky – v každém by bylo pomocí různých elementárních postupů zakódováno několik písmen, případně celé slovo, pak už to jenom přečíst po políčcích a odběhnout dál. A tak se snažíme, a kromě podezřelých zrcadlově otočených prvních obrázků a stejných vět na konci i na začátku, objevujeme třeba Braillovo písmo v oknech továrny, posun písmen na obrázku s grafitti dává „U ZDI ZD…“, nápadně natočené ruce postaviček vedou k pokusům o sčítání prstů, ale se zdaleka nejdokonalejší úvahou přichází Anežka:

„Všichni přeci víme, že Bobík na každý výlet vyrážel s batohem plným konzerv a dalších pochutin. Ovšem pokaždé mu stačil obyčejný batoh, i když občas býval narvaný k prasknutí. Proč najednou na Tmou vyráží s celým VOZÍKEM zásob??? To není samo sebou a je tedy potřeba se dále zabývat vozíkem a políčky na kterých se vyskytuje. Vozíček se vyznačuje především kolečky, a tento tvar je do komiksu násilně cpán i v podobě dopravních značek, které by tam být vůbec nemusely. Klíčem tedy pravděpodobně bude spočítat výskyt kruhů a převést ho na písmenka – otázkou je, zda se Bobíkův rypák počítá jako jedna, či tři kružnice…

Tolik tedy k tomu jaké naděje jsme vkládali do Myšpulínovy šifry. Realita byla daleko banálnější. Asi po hodině se Zdíša s Máťou přeci jen odhodlali, že pro jistotu zkusí ověřit i tu druhou, méně pravděpodobnou variantu s popisem cesty přímo z parčíku. První zprávy jsou skeptické, ale už po několika minutách bloudění volají, že našly odpovídající místo – ať všeho necháme a balíme. Co se dá dělat… Hlubší poselství už asi neodhalíme… A nebyla by to Tmou, abychom po tradičním zákysu na jedné z prvních lehkých šifer chaoticky neodbíhali na poslední chvíli z počítačové studovny na rozjezd. Tentokrát nám ovšem asi dvě minuty chyběly, a tak na Moraváku voláme našim pozůstalým, že na nás mají ještě nějakou tu chvilku počkat, protože nás čeká přeběh přes půl Brna za půl hodiny s pěti krosnami navěšenými na třech lidech. Drsná letní vysokohorská příprava se začíná zužitkovávat…;).

A tehdy jsme se obratným manévrem vyhnuli nutnosti postupovat s davem – úvod městské části jsme si v klidu oběhali na čelních pozicích, pak jsme se stáhli na základnu než se přehnal rozběsněný dav a přecpané rozjezdy a vyrazili, až byl opět v ulicích klid a mír…A usídlili se neomylně na chvostu šifrovacího pelotonu…

5. šifra, Husovická, Zábrdovický most: 23:38 – 3:13

pořadí: 105., orgové – kontrola

Špatně určené letopočty se dají sčítat dlouho a nadějně. Holky nás odchytávají kdesi na Husovické a už z dálky mávají CDčkem. Bez přehrávače se jim to neluštilo asi úplně ideálně. Prý už tu mezitím byli asi úplně všichni, takže máme co dělat. Nu co – v jedné z vedlejších ulic si vybíráme největší zápraží v dohledu – ukazuje se, že patří k nějaké škole, tak by tu o nás snad nikdo zakopávat nemusel. Rozkládáme karimatkové ležení a začíná dlouhá půlnoční párty v podobě nefalšovaného tříapůlhodinového záseku. Ale zpětně mi to připadá jako jeden z nejhodnotnějších okamžiků letošní Tmou – i ze špatných podkladů, jsme postupně ukázkovým zpětným inženýringem zrekonstruovali podstatu šifry, odpoutali se od některých totálně špatně nastřelených letopočtů, a pak si ještě navíc (konečně!) vzpomněli na úvodní nápovědu, která jen potvrdila všechny teorie, ke kterým jsme se dopracovali. Začali jsme nadějně, po prvním poslechu poznali pár ukázek i událostí, i jali jsme se při dalším průchodech dohady zpřesňovat. Postupně identifikujeme pár dalších nosných ukázek, ovšem problém bývá s vnitrotýmovou shodou na datu – „Elton John, jo – tohle zpíval na pohřbu Diany, to je jasný: takže 1996″ „1997, ne?“ „Blbost, určitě to bylo 1998…“ Na přetřes se postupně dostanou hudební motivy z různých soundtracků k Pánovi Prstenů, amatérské nahrávky z 11. září, Tarantino, a nějakou dobu zabíjíme i rozebíráním revoluce v Rusku…;) Po nějaké době se shodneme na dvou zásadních věcech – je to celé pěkně depresivní a dá se to rozdělit na lidi, události a ještě cosi. Začínáme mrznout, nefunguje ani osvědčený postup na rozehřátí – když se jdu proběhnout kolem, je to jen horší – profukující ledový vítr mě definitivně zchladí. Zamrzlo tu sice i pár dalších týmů, ale jinak je všude pusto a prázdno. Po úvodní akční části takový mrtvý bod. Natolik mrtvý, že se nikomu nechce udělat jedinou rozumnou věc – vyrazit zpět do města a ověřit dohady ohledně datum někde na internetu. Což je chyba. Zásadní. Už podruhé za hru doplácíme na lenost ověřovat samozřejmé varianty řešení.

A odehrává se i následující politicky nepříliš korektní rozhovor, který měl za následek hodiny dalšího depresivního tápání… Překládáme: „Němčina znovu cosi, cosi…“
„A ještě mluví takovým panovačným hlasem…“
„Jo, to bude Hitler!“
„No, co jinýho významnýho Němci ještě minulý století dělali?“
„Prohráli dvě války…“
„Mno, tak to prostě bude Hitler při nástupu k moci, nebo před sebevraždou… A spíš to bude projev při nástupu do úřadu – takže 1933… To je ale depka!“
„Co tam máme dál?“
„Tak tohle je jasné: opakující se zpomalený Darth Vader.“
„A tiše šeptá: „Bohouši, Bohouši…“
, dodává Anežka.
„Takže Hvězdné války. Premiéra myslím tak 1979, možná o rok, dva dřív, stoprocentně ale před osmdesátým…“
Aneb cesta do šifrovacích pekel…

Ovšem je třeba poznamenat, že Zdíša s Máťou se tyto excesy s němčinou pokoušely uvést na pravou míru a Hitlera jako řešení zavrhovaly – bohužel se nám temnou atmosféru podařilo prolomit až po hodinách marného zabředávání do depresivních témat a naladili jsme se dostatečně pozitivně na to, abychom akceptovali sjednocení Německa… A pak už to šlo samo – Darth Vadera a Bohouše nahradil Bush (jo jo, podobnost jmen nás měla trknout dřív ;)))) a rázem jsme časem docestovali k použitelnějším letopočtům. V tu chvíli začala fungovat naše pečlivě budovaná metoda analýzy neúplných dat s rozumně odhadnutým rozptylem. A k dokonalosti dovedené zpětné inženýrství přineslo veškeré očekávané výsledky – v podstatě se potvrdily všechny kroky, které jsme si v průběhu luštění připravili a pečlivě zdůvodnili… Radost z prolomení pětky byla nezměrná, zlomili jsme poslední frikulínské prokletí v podobě pořádného záseku v úvodní části, a pak už nás nemohlo zastavit skoro nic. Kromě krátícího se času. Ostrým tempem se snažíme rozhýbat nebo olámat přebytečné omrzlé končetiny a přes zákoutí známá z podobně dlouhého přesunu na páté Tmou se nezadržitelně blížíme ke konci městské části. Anežka se cestou dožaduje pořádných šifer – dosavadní multimediální smršť ji příliš neuchvátila. Tušíme, že přechod do terénu nebude žádná sranda.

6. šifra, Podzimní ulice: 4:10 – 4:30

pořadí: 118.

Dorážíme na spoře osvětlené náměstíčko. Že bychom se konečně dočkali? Po chodnících se válí poměrně dost týmů, které na první pohled vypadají, že už tam nějakou dobu strávili. Najdeme tedy nejbližšího datla a sebereme mu šachy. A než se stačíme rozložit na kraji silnice v závětří nějakého zaparkovaného auta, a než se Anežce podaří vylít z batohu olej z rozlité petrolejky, pojmeme podezření. Po přepočítání velikosti šachovnice se všeobecné podezření potvrdí – stejně jako nemá cenu řešit sudoku, když to vypadá jako sudoku, nemá cenu hrát šachy, když dostaneme šachovnici ;). Vzápětí se Anežka vrhá na sólové řešení pomocí čísel, zbytek týmu se to pokouší vykoukat přímo z figur. Za chvíli už si vzájemně potvrzujeme správné řešení. Nezdá se, že by se mezitím zvedl některý z okolních týmů, tak to napravujeme, rychle balíme a vychutnáváme si historické okamžiky. Poprvé se ještě za tmy vydáváme do terénní části. A navíc do důvěrně známých míst, kde jsme skončili naši první Tmou… Ledem a sněhem míříme k Morii. Má to jedinou vadu na kráse – jdeme blbě. Chceme být drsní a trefit to přímo lesem, chvíli to dokonce vypadá jako dobrý nápad, bohužel na žádné mapě nemáme lom rozumně označený, takže jeho polohu odhadujeme po paměti. Užíváme si tedy terénní trasy, kterou před námi asi příliš mnoho dalších týmů neprošlo, nějakým strašným srázem se kutálíme dolů do údolí a orientujeme se jen podle světel z Obřan na druhé straně řeky. Zastaví nás až cesta, na které vpadáme do zad evidentně lehce překvapenému týmu, který po ní míří naším vytipovaným směrem. Tváříme se, že máme všechno zcela pod kontrolou a přesně víme kam jdeme. Po nějaké době o vydobyté jistoty přicházíme – většina z nás sice tuhle pobřežní trasu zná, ale nikdo není schopný říct, jestli jsme před lomem nebo za lomem.

7. šifra, Brána Morie: 5:25(?) – 6:00

pořadí: 106.

Takže jediný problém, který máme se 7. šifrou spočívá v tom, že ještě než ji najdeme, tak dorazíme skoro k osmičce. Když se lom, „který přece známe a poznáme ho, hned jak se u něj objevíme“, nějakou dobu neukazuje, naznáme, že jsme ho museli dávno přejít, ale protože není mnoho možností, kam by hra mohla pokračovat dál (pokud nás orgové nechtějí zákeřně vyhnat mimo doporučenou mapu, nebo nechat přeplavat Svitavu), hodláme rozbít základní tábor u důvěrně známé (tady jsme v deliriu končili cestu 5. Tmou – ach ta nostalgie…;) odbočky do Těsnohlídkova údolí a vyslat rychlého posla zpět. Rychlým poslem je zvolen Silp a my ostatní se zatím zabýváme akčním rozžínáním petrolejky, která je kvalitně vymáchaná ve vlastním oleji. Naštěstí se ohňostroj nekoná, a tak můžeme v poklidu sledovat procházející konkurenci, která mizí povětšinou v okolních hvozdech. Než se stačíme pustit do pořádné snídaně, posel už posílá zprávu, že má vyřešeno, ať to sepíšeme na papír. Bohužel technika přenosu lehce selhává – mobily beznadějně zamrzají, takže než se dostaneme k prvním řádkům, máme tu posla živého, který nám hned jak popadne dech vyčiní, jak si to jako představujeme, že to ještě nemáme doluštěno…;) Po třech číslech je kóta jasná. Jelikož se odsud dá dojít tak akorát do Bílovic, necháváme tábor tam kde je, se Silpem tentokrát odpočívajícím v roli hlídače a vydáváme se nalehko do kraje lesů, ledových vod a sněhových strání. Pomalu se rozednívá a z šera vystupují obrysy umrzlých účastníku ležících v údolí kolem potoka. Necháváme apokalyptický výjev hluboko pod námi a nepoučeni předchozími navigačními nepřesnostmi se sápeme nejbližší rozumnou stezkou k vrcholu hřebene s tím, že: „Tam už to přeci dohledáme.“ Mapa nás ovšem zrazuje, místo slibovaného lesa jsou nahoře široko daleko mýtiny, navíc oplocené, takže než zjistíme že jsme ještě příliš daleko užijeme si prodírání zmrzlým křovím a pozvolný východ slunce skrytého v šedých mračnech, který nám konečně odhalí nejkratší cestu ke kótě. Potkáváme dalších několik zapomenutých existencí, vyzvedáváme šifru, radši ji ani moc neprohlížíme a potácíme se zpět do údolí k Silpovi. Než se stačíme trochu vzpamatovat, hned dostaneme vynadáno, kde že jsme s tou šifrou byli tak dlouho ;).

8. šifra, kóta 335,9: 6:30 – 7:13

pořadí: 101.

A můžeme zvesela vyrazit na další kopec. S šifrou se nedá dělat nic moc jiného, než začít rýsovat a podívat se, co z toho poleze. Leze, leze abeceda, takže Silp se opět pouští do všeobecného popohánění, ať už to dorýsujeme a někam vyběhneme. Ale pro jistotu odměřujeme a čáráme pečlivě, přeci jen – co když je to jen první krok… No, nebyl. Jediné co nás lehce zaskočí, je poloha dalšího stanoviště, protože z Krtčí nory přesně víme, kde to je a taky důvěrně známe krpál, který na nás v Bílovicích netrpělivě čeká. Zahajujeme tradiční trhák těžkým terénem. Objevují se první troufalé připomínky, že tohle jsou šifry jak pro malá krtčata, a kdy že už přijde něco drsného. Drsné je akorát tempo, kterým se nám podaří nechat za sebou pár týmů v Bílovicích a neblahé tušení ve chvíli, když zahlédneme první polospící existence ploužící se s divnými mapami v lesích v okolí nechvalně známé kóty 391,6.

9. šifra, rozcestí u Luže: 8:11 – 9:20

pořadí: 112., 1. vrcholová kniha

Doběháno, doneseno, vyluštěno. Hurá, zlé tušení nás nezklamalo – louka kolem pomníků vypadá jako nefalšované shromaždiště před nějakým orienťáckým závodem, včetně pořadatelského stanu… A taky že jo – zapisujeme se do vrcholové knihy za Unaveni sluncem a Sven nám s úsměvem předává hromadu map, s ujištěním, že trojúhelníčky opravdu značí start a kolečka jsou kontroly – výběhu do lesa se nevyhneme. Ale motivace je pořád ještě vysoká, kolem se válí celkem dost lidí, dotáhli jsme se do poloviny startovního pole – tož, zkusíme se ještě trochu vyhecovat. U batohů necháváme jako hlídačku Zdíšu, s Anežkou si coby vysloužilí orienťáčtí veteráni rozdělujeme hlavní porce kontrol, pověření dostanou i Máťa se Silpem a pak už se zase někam běží. No, běží…v mém případě je to takové mátožné poklusávání, ale ubíhá to celkem rychle – přeci jenom za tmy by to mělo asi něco do sebe. Takhle akorát nafotíme správné kousky nějakého černobílého motivačního pamfletu, sneseme je do základního tábora, a než stačím trochu popadnout dech a podívat se, co vlastně donesli ostatní, Anežka prohlásí, že to asi bude mít, jenom že to potřebuje přepočítat. Po chvíli hraní s kalkulačkou je jasné, že naučná stezka po trase Krtčí nory ještě ani zdaleka nekončí. Čeká nás Mátina podvečerní můra – hledání cesty do údolí podél důvěrně známé ohrady, která se vyznačuje především tím, že ve skutečnosti vypadá úplně jinak než v představách naší optimistické mapy. Hluboko pod námi v údolí jsou rozesety týmy, které ještě odolávají nástrahám a krátícímu se času – bojují s desátou šifrou. Někteří už celkem dlouho.

10. šifra, roh obory pod Trpaslíkem: 10:00 – 10:25

pořadí: 73.

Volný pád do oblíbeného údolí. Bereme zadání a když nic jiného, tak aspoň vypadá krátce a jasně – žádné pobíhání, žádné haluzení, tohle bude čisté luštění. A na mě sedla krize. Naštěstí jsme se mezi usínáním a doplňováním energie pokoušeli částečně brainstormovat, takže ani nevím jak, ale strašně rychle začal někdo rozvíjet ty správné nápady a než stačila mrtvější část týmu definitivně usnout, už jsme se znova pakovali a vyráželi podél potoka údolím vzhůru. Za námi zůstala většina týmů, které jsme potkali při vyzvedávání šifry. Vydupanou dálnicí, která vypadá jak po průchodu armády, směřujeme k Útěchovu. Oblíbená kulturní vložka letošní Tmou – nekonečné, táhlé stoupání – nás provází až k prvním stavením na kraji vesnice.

11. šifra, Útěchov, památník Adolfa Midlocha: 11:05 – 12:00

pořadí: 72., 2. vrcholová kniha

Ústup z lesů. A s napětím čekáme, jestli tohle konečně bude ta šifra, která zadrží valící se čelo startovního pole. Ale po zběžné obhlídce terénu to vypadá, že ani tohle nebyla nijak zásadní konečná – pár lidí tu luští, ale nezdá se že by to mělo být na dlouho… Což je zrádné. Do vrcholové knihy se zapisujeme na 72. místě – to je po totálním záseku na pětce skoro zázrak. Jediné co můžeme s 11. šifrou zkusit, je lousknout ji stejným způsobem jako tu předchozí – tedy na posezení. S touhle strategií zkoušíme vymyslet nějaký způsob šoupání tečkou nebo kostičkami, ale když se nám to po prvních deseti minutách nepodaří trefit, začíná nás tlačit čas a uchylujeme se ke zrádné kombinaci luštění a věštění, což je v tuhle chvíli cesta do pekel. Začíná sněžit, je čím dál větší kosa, a i když se skoro objevuje správný nápad, už není síla na jeho systematické vyzkoušení, nedej bože na pečlivé vystříhání kostiček. Poslední půlhodinu už nás jenom tiše zasypává sníh, zkoušíme z písmenek a mapy vyhaluzit něco úderného, ale je to jen marné trápení. Ve chvíli, kdy kolem nás prochází tým FBI, dočkáme se vysvobození v podobě SMS o konci hry… Přichází v pravou chvíli, jsme na pokraji padnutí – zmrzlí se plouháme do vesnice na nejbližší autobusovou zastávku. Sněhová vánice sílí a z okolních lesů se stahují další a další týmy. Osmá Tmou končí…

Za tým frikulín sepsal Garret

1 komentář u „Tmou 8 (2006), reportáž

  1. Pingback: Tmou 16 (2014), reportáž | frikulín tým

Komentáře nejsou povoleny.