Po zjištění, že na desátou jubilejní TMOU je potřeba se registrovat již někdy v červnu dáváme do kupy jeden tým. Co čert nechtěl, TMOU je tak profláklá, že na ni chtějí všichni. Tak registrujeme i druhý tým. Lidí je moře a všichni chtějí hrát.
7. – 8. 11. 2008, Brno
frikulín (Fricco, Chalda, Máťa, Potuž, Silp)
8. šifra / 16 šifer
140. místo / 417 týmů
Před hrou
Dva týmy možná ani nebudou stačit. Časem, hlavně pak s přibližujícím se termínem, se ale situace mění. Lidé, kteří dříve chtěli již nechtějí nebo spíše nemohou. Už jsem si někdy stěžoval, že plánování na podzimní akci je krajně obtížné? Ve středu je člověku dobře a v pátek pomalu umírá. Dva týdny před hrou se ustalují týmy a všeobecně se doufá, že nikdo nepadne. Rozdělujeme se podle předem nedefinovaného schématu. Máme týmy frikulín a frikulín². Který dojde dále? Jistě náš frikulín. Jsme přeci nabušenější a máme větší herní index (13,8 :-). A chceme projít TMOU…
Sraz všech jako obvykle je na „Čáře“. Rychle do nějakého dopravního prostředku a honem na Velodrom zabrat ta nejlepší místa hned u vchodu. Na Mendlák je to v pohodě. Tam to ale už houstne. Čekáme na bus nebo trajfl, nebo co nás tam mělo dovézt. Jsou tu staří známí. Prahory dva metry před námi. Haluzáci tři. Při pohledu na přijíždějící dopravní prostředek obracíme oči v sloup a vyrážíme pěšmo. Dalo se to čekat. Vždyť se tam bude chtít dostat další dva tisice lidí.
Zahájovací ceremoniál
Valíme přes silnici a na druhé straně již je oranžovo. Chlýftýmáků je tam jako much. Právě se asi konečně sešli všichni. Mávají svými zástavami a šikují se k útoku, ehm, k odchodu. Ihned rozbalujeme také naši vlajku a snažíme se nezůstat v mávání pozadu. Máme super teleskopickou tyč. Oproti tomu frikulín², zatím žadnou tyč nemá. Nu což, jedna vlajka stačí. Stejně jsme teď ještě jeden chumel. Garret je z toho ale viditelně nervozní a proto průběžně obíhá popelnice. Vrací se s násadou od krumpáče, kterou mu buhvíodkud dotáhla Máťa. Svůj úlovek omlouva tím, že se tím dají kdyžtak ostatní tlouct a tím motivovat k vyššímu luštícímu úsilí. Vypadá to na pěkný teror v druhém týmu. Taktika cukru a krumpáče. S oranžovou záplavou v patách probíháme uličkami až se před námi zjevuje Velodrom. Jemně mrholí a nikomu z nás se to ani za mák nepáčí. Před vchodem ve frontě si jestě s druhým týmem popřejeme hodně štěstí a zmizíme každý na jinou stranu stadionu.
Zabíráme klopenou plochu na druhé straně proti vchodu. Doporučená místa byla již dávno obsazena. Jsme rádi alespoň za toto. Je tu sucho a máme střechu nad hlavou v dnešním nejistém počasí. Záchod blízko :-). Válíme se, potkáváme se s dalšími známými. Připravy vrcholí. Začíná předstartovní velká „šou“. Nic proti, ale ještě to mělo své mezery. Všichni čekali druhé pekingské zahájení. Za sebe bych řekl: Nebylo slyšet (špatné ozvučení/potichu) a nebylo vidět (špatně osvětleno). Velká očekávání se nenaplnila. Stadion byl obrovský a těch 2000 lidí v něm vypadalo nicotně. Zpěv hymny opět jako minule sporadický. Nejlepším momentem bylo finální mávání vlajkami. To vytvořilo výbornou atmosféru.
1. šifra, Velodrom, 17:00 – 19:52 (2 hod. 52 min.)
A je to tady. Je odstartováno. Rveme obálku a čteme první instrukce. Hned valíme okukovat mažoretky. Výsledek? Se slovy: „Je to nějaké divné,“ přícházím já a později i ostatní. Vlajková abeceda se rozplývá v dáli. Máťa tam sice něco říká, že se máme podívat z vrchu, ale to zrovna nikdo asi neposlouchal nebo nestihl v tom zmatku, co nám tam panoval, zpracovat. Řešíme, řešíme, občas se někdo odběhne na něco podívat, čmáráme po papírech, posloucháme a kroutíme hlavami. Něco dáváme. S dalším máme problémy. Jednu chvíli někdo položil nevinnou otázku: „Co teda už máme a co se dá ještě luštit?“ Následuje úsměvný obrázek přehrabování celého našeho ležení a hledání šifer. Na okolí vrháme dojem, že to už máme a balíme. Děláme soupis šifer, jejich stav a informace, které k nim máme. Šifra H je k nenalezení (jestě aby, když ji orgové prevíti schovali do průpisky). Vše zapisujeme do schématu a určujeme priority dalšího luštění. Pralinky zvlášť opouštějí stadion. Tleskáme a obdivujeme jejich raketový nástup. Čas běží a nikdo se nezvedá. To nás uklidňuje. Louskáme další šifry s pomocí hintů od orgů a šifrou M končí naše snažení. Máme správné heslo. Orgové jsou již v tuto chvíli v obležení. Po dráze běží úplné davy. Stadion opouštíme o půl kola později za frikulin^2 týmem. Na stadionu ale zanecháváme ještě obrovskou masu lidi.
2. šifra, 3D Puzzle, 20:15 – 20:50 (35 min.)
Druhou šifru puzzle dostáváme v pytlíku na břehu řeky. Orgové jsou připraveni na nával a startovní pole mají rozděleno do skupin. Každý org má na starosti jednu. Problém trochu nastává s hledáním místa na zalehnutí. Nedaleké prostranství a bytovky jsou v obležení. Jelikož před chvílí jestě pršelo, tak je všechno mokré a moc to neláká k pikniku v trávě. Obíháme blok a kempíme u stěny činžáku někomu pod okny. Je tu alepsoň sucho. Puzzle máme v mžiku složené. Následuje fáze vejrání přes barevná sklíčka. Postupně se všichni vystřídáme. Někdo něco vidí, jiní (třeba já) nic. Hovor se točí okolo problému s nasvícením. Jak svítit, aby se nelesklo? Mezitim Chalda pouhym okem občas mrkne na zadání a za chvilku již oznamuje „Denisovy sady…“. Pěkné :-). Jen Fricca odbíhá, protože není jistota, že je to celé řešení. V textu se totiž hovoří o vrstvách. Chalda přečetl jen jednu z nich. V další by mohla být třeba další stanoviště. Už ale víme, jak na to jít. Potuž, jakožto nejlepší 3D pozorovatel, hravě rozhazuje písmenka do vrstev. Fricca mezitím získává třetí šifru a vyjadřuje svou pochybnost, že to nevypadá, že by v naší šifrě toho bylo ještě více. Balíme a jdeme do centra.
3. šifra, Plakáty, 21:08 – 00:30 (3 hod. 22 min.)
Cestou potkáváme záplavu týmů, co pravděpodobně míří do Denisových sadů. Fricca ale již mezitím určila místa z třetí šifry a jsme v obraze a instruováni, co dělat dále a kam jít. Proto nás plakátovací plocha pod Petrovem a dav u ní nijak nepřekvapuje. Na rozdíl od mnohých dalších. Víme, co hledat. Plocha byla přímo v cestě na třetí stanoviště. Mnoho týmů se zastavuje a fotí aniž by vědělo. Dokonce jsou slyšt hlasy: „K čemu to je?“ „Nevím, ale vyfoť to, když to fotí všichni.“ :-) Následuje zběsilá obíhačka města a určování všelikých počtů a atributů čehosi a kdesi na domech. Trvá nám to nějakou tu minutu a pak už se rozvalujeme na náměstí Svobody u telefonních budek. Konečně si všichni čtou zadání. Je nám jasné, co máme dělat. Seřazení obrázků nám dělá ale nečekané problémy. Přeci jen se nám ale daří a dokonce v tom začínáme už i něco vidět. Kostičky se posunují do leva. Možná i nahoru. Někde se z ničeho nic objevují. Když už máme nárok na alternativu, tak přichází spásný nápad. Kostičky se množí a posouvají doleva. Řešení je však i tak pracné, tak to trvá neúměrně dlouho.
4. šifra, Alternativní hymna, 00:47 – 01:08 (21 min.)
Jdeme si pro novou Hymnu TMOU. Park je plný světlušek. Opět parádní moment. Dostáváme papír s textem hymny. Hned si ji můžeme z reproduktoru poslechnout. Parádní. Řechtáme se smíchy. Je ale čas luštit. Právě přichází frikulín^2. Klidíme se k pivovaru. Princip máme hned. Práci si všichni rozdělujeme a za chvilku vyrážíme dále. Na tomto místě by zlí jazykové poznamenali, že Silp čas luštění šifry prodloužil na dvojnásobek, protože neúměrně dlouho vykonával potřebu. Není tomu tak! Prováděl jsem jen záslužný čin. Snažil jsem se dochutit alespoň jeden sud Starobrna.
5. šifra, Rozhovor – metaorgové, 01:32 – 07:20 (5 hod. 48 min.)
Podruhé procházíme okolo Fakulty Architektury VUT. Fricca upadá do deprese a říká, jako by ji někdo něco chtěl naznačit, že se fláká. Po cestě na páté stanoviště potkáváme tým Biohazard. Kráčíme rovnou za nimi. Je to vůbec bezpečné? Na malou chvilku určitě. Déle než na páté stanoviště ale není radmo riskovat. Souhrou náhod je však předbíháme ještě před jeho dosažením. Kráčíme Kamennou ulicí na její konec a na poslední křižovatce máme uhnout doleva mezi domy. Další cesta pokračuje rovně. Biohazard se na chvilku zastavuje, váhá a chce koukat do mapy. Chalda se ptá: „Kam dále?“ a já odpovídám: „Rovně!“. Kolegové z Biohazardu mě berou za slovo a vyrážejí rovně. Domy ale po 50 metrech mizí a cesta jde bez náznaku křižovatky dále. Vím, že jsme špatně. Otáčíme se. Biohazard mizí ve tmě dál a dál po cestě. Za křižovatkou správným směrem se do mě někdo pouští, že jsem hnusnej. Já za to přeci nemohu. Tímto se ale přeci jen omlouvám Biohazardu. Nebyl to úmysl. Šifru vyzvedáváme a zatím netušíme, že máme do rozbřesku co dělat.
Už od pohledu to vypadá, že jde o nějakou krutou šifru. Je tu mnoho zasekaných týmů. Ty jsou defacto úplně všude. Tolik lidí jistě v Kamenné čtvrti ještě neviděli. Usedáme na betónku v jedné z uliček, kde je zrovna volno. Rozdělujeme čtyři výtisky šifry, co jsme dostali a noříme se do sítí meta-meta-orgů a meta-meta-šifer. Identifikujeme kusé úkoly a řešíme je. Jak čas ubíhá, tak holky lámou tři ze čtyř stanovišť a my, velcí kluci, stále nemůžeme přijít na tu „třístovku“. Idea, že z K28K5 dostaneme heslo a o to posuneme písmenka napsaná o kousek výše v zadání je sice pěkná, ale nefunguje. Ani nás nenapadá to zkusit na přímo. Když už jsme zoufalí, bere to do ruky někdo neposkvrněný syntaktickými analyzátory a gramatikami a levou zadní v pěti minutách určuje poslední z hledaných míst. Hned se začíná rýsovat do mapy. Chvilku to trvá, ale za chvíli již víme, kam jít. Alepoň jsme o tom přesvědčeni. Cíl naší cesty je někde v sídlišti v Bohunicích. Orgové přeci říkali, že to bude velká šedivá budova. Tak to sedí a není nám to divné. Bude to asi nějaký panelák. Nemáme ale stále to heslo. Hezči polovice týmu určuje indície z textu. Mimo jiné i slovo sračka. Razím nápad, jak pracovat s indíciemi a tím svádím tým na scestí. Za to vychází s trochou fantazie pěkné heslo „ZIVOT“. Nic dalšího nás nenapadá a tak vyrážíme na šestku dát v šanc náš život.
Cestou se trochu motáme v Kamenné čtvrti, ale za nějakou tu minutku už jsme u vazební věznice a utahujeme si z toho, že šifra je v cele 6 a dostat se do ní jde jen, když člověk bude hodně nahlas křičet život, žiVOT, ŽIVOT. Cestou ještě nastupujeme do busu a vezeme se jednu zastávku do sídliště, kde žádná šifra není. Bloudíme po sídlišti. Děsíme pejskaře a prohledáváme dům od domu, panelak za panelákem a vchod za vchodem. Šifra jako by se do země propadla. Nejsou tu ani žádné týmy. Krajně podezdřelé. Že bychom byli špatně? Usedáme na konečné busu a znovu analyzujeme řešení míst pro nové zaměření pozice dalšího stanoviště. Všechna místa jsou jasná až na tu navigačku. Rozebíráme ji tedy znovu krůček po krůčku. Vytahujeme čtyři mapy a hledáme jestli v Bosonohách je kostel nebo není. Na třech mapách není! Až na čtvrté mapě s okolím Brna je. Sprostý podraz. Provádíme nové zaměření a to ukazuje na sportovní halu nedaleko odtud. To by mohlo být ono. Ztráta jen asi hodina. Kdyz už chceme konečně vyrazit zjišťujeme, že nám zmizela někde vlajka. Máťa ji někde opřela o strom. Vypadá to na opětovné prohledávání sídliště metr po metru. Naštěstí Máťa věří, že ví, kde je. A opravdu. Za chvilku je i s vlajkou zpatky. Hurá!
6. šifra, Film, 07:20 – 07:38 (18 min.)
Na šestku dorážíme za další pulhodinku. Cestou potkáváme několik týmů, jak se zoufale trousí ke stanovišti nebo z něho. Míjíme jeden z týmů a ten nás častuje slovy: „Frikulíni? Tady a teď?“ No, bóóóže. :-) Ve foyer haly Máťa chrlí na orgy náš život, ale nic ji nechtějí dát. Možná bychom měli použít naši nalezenou vlajku a zadání si prostě vynutit. Ne. Místo toho usedáme na zem mezi prosklené dveře a dáváme se do závěrečného útoku na heslo. Ani ne do pěti minut Máťa konečně láme indície, vytváří meta-indície a z nich heslo. Jasné jak papír. Ani ta sračka nebyl úlet. Orgyně nás posílá vyzout se a na palubovku k dalšímu zápasu. Tentokráte s vizuální šifrou. Je tam teplo, šero a záchod. Někdo luští, já se jen kochám. Než jsem si stačil odskočit, tým už to stejně měl. Alespoň už víme, proč orgové na schůzkách hulí trávu :-). Ale je čas vyrazit…
7. šifra, Bludiště s písmeny, 07:57 – 08:37 (40 min.)
Kostel je nedaleko. Vedu tým přes šalin koleje a z ničeho nic se před námi objevuje sakrální objekt. Někdo se ptá: „To je ono?“ Říkám: „Ne, je to až na ulici Elišky Přemyslovny.“ A někdo: „Ale mi jsme na ulici Elišky Přemyslovny.“ Šifru bereme a začíná kapat. Ležíme pod stromy kousek za kostelem. Rotujeme a vypadávají nám písmenka. Nejdříve to kreslíme na fólii, ale jde to blbě. Hrozný zmatek a hodně práce. Fricca dělá interaktivní verzi a s tou to už jde o dost lépe. Máťa šoupe s písmenky a ostatní se hádájí, které písmenko vypadne jako další. Postupem času se to redukuje na dohady o značce kostela. Ne a ne vypadnout. Když už to vypadá, ze půjde z kola ven, tak se ji tam připlete vždy další písmenko. Začíná fest pršet. Halíme se do našich pláštěnek a postupujeme neomylně k Hitlerovu megadílu. Přesněji jen toho, co stihl postavit. O to víc je to zarážející, že jde o most a navíc v kopci.
8. šifra, Stanoviště mosty, 09:20 – 14:00 (4 hod. 40 min.)
Osmou a naši poslední šifru vyzvedáváme asi v půl desáté. Prahory právě v tuto dobu dobíhají do cíle a vyhrávají TMOU. Silně prší. Ukazujeme kartičku týmu, dostáváme mapy. Rychle všechno schovat, aby to nezmoklo a někam se uklidit. Ti, co vědí, že nám na kartičku nalepili číslo tomu nepřikládají důraz. Však se přeci stále říká, že do cíle se mají donést všechny zadání šifer pro kontrolu. OMYL. Vše je ďábelsky promyšlený tah geniálních meta-mozků plných takovýchto podrazů. Přes 4 hodiny zíráme do mapy. Známe ji nazpaměť. Víme, že tam jsou divné kóty. Víme, že je tam žlutý kůň a víme, kde rostou americké dolary na stromech. Ještě se přesouváme do hospody. Je tam úplně plno. Týmy obsadily celou vesnici. Jsou defacto úplně všude. Jak někdo opustí nějaké suché místo, hned ho někdo jiný zabere pro sebe. K druhé hodině však už to všichni vzdávají a odjíždí autobusem. V hospodě se konečně uvolňují místa. Dáváme si polévku a čajík a vychutnáváme poslední chvíle TMOU X. Okolo sedí již jen dva týmy, které sice šifru louskli, ale po dojití na devítku jim další stanoviště už za to nestálo. Úderem 14:00 ukončují naše trápení, když nám prozrazují v čem byl ten fígl. Úžasné. To se povedlo. Myslím, že nejpovedenejší šifra TMOU. Je i není ostuda na tomhle skončit. Velmi mně to připomnělo minulé Svíčky a jejich odSUD.
Konec
Vyrážíme do cíle. Dorážíme jako jedni z posledních. Všechno je již skončeno. Všichni balí. Chvili tedy relaxujeme, vyzvídáme, kdože vlastně vyhrál a bereme si nabízené koláčky. Jíme je, bereme si další nabízené koláčky a jíme je. Taková ďábelská rekurze. Koláček v koláčku. Jak i orgové, dost možná zrovna meta-orgové, sami říkají: „Copak vyhrát TMOU? Ale sníst všechny kolačky z TMOU.“ Vyhrat by bylo ale také fajné. Tak snad příště… A závěrem? Frikulín², jak jsme očekávali, osmou šifru hravě dal. Měli na to experta v ničení, rozbíjení, stříhání, pálení a dalších rozličných destrukcích šifer. Došli na jedenácté stanoviště, a pak se dvě hodiny vraceli zpět do civilizace. Ale, že nejsme škrti, tak jsme jim nějaké koláčky také schovali :-).
Závěrečné zhodnocení… TMOU byla super. Moc jsem si ji užil. Myslím, ale že obavy z množství týmů byly přeci jen nadsazené. Na stadionu to moc masově nevypadalo. Ani vlastně nikde jinde. Začátek se moc nepovedl. Očekávání desátého jubilea zklamalo. Vlajky týmů byl však skvělý nápad. Bylo vidět, kdo komu šlape na paty. Parádní byla šifra s novým textem Hymny TMOU. Text dechberoucí. Vizualní šifra v tělocvičně bezkonkurenční. Zlatý hřeb na konec („do rakve“) byla osmička. Diky moc za hru. Teším se na další klání…
Za frikulín tým sepsal Silp, fotky nafotila Máťa a Garret
tisk | PDF | e-mail