Registrace na letošní 5BV byla trochu zapeklitá, zejména proto, že jsme ji dvakrát prošvihli, ale napotřetí jsme nezaváhali a z loňska osvědčený tým „frikulín a frikulinka“ (skládající se ze Silpa a mé maličkosti) se mohl postavit na startovní čáru.
9. – 11. 10. 2009, Beskydy
frikulín a frikulinka (Fricco, Silp)
2 vrcholy / 5 vrcholů
84. místo / 255 týmů
Postup frikulína a frikulínky
start (Komorní Lhotka): 22:00 (pá)
1. vrchol (Malchor): 2:35 (so)
2. vrchol (Smrk): 7:47 (so)
cíl (Komorní Lhotka): 19:57 (so)
9. – 11. 10. 2009, Beskydy
frikulín (Anežka, Garret)
2 vrcholy / 5 vrcholů
85. místo / 255 týmů
Postup frikulínů
start (Komorní Lhotka): 23:00 (pá)
0. vrchol (Kyčera): 2.285km, 23:44 (pá)
1. vrchol (Malchor): 17.844km, 3:48 (so)
2. vrchol (Smrk): 31.078km, 8:41 (so)
Šance, přehrada: 37.022km, kolem 10:00
Visalaje: 46.928km, kolem 13:00
Pražmo: 62.241km, kolem 18:00
cíl (Komorní Lhotka): 70.765km, 20:21 (so)
5BV revival
Scházíme se v sedm večer na nádraží ve Hnojníku a chytáme bus směr Komorní Lhotka. To je v Beskydech. Mezitím píše Garret, že dorazí asi později. Na shromaždišti se závodně navnadíme, dáme řeč s částí Proudových krtků – tou, která nás letos tak betálně prohnala na stovce vokolo Štatlu a s potěšením se dovídáme, že my jsme je prohnali taky…! Potom se přebalíme do „chodicího“, pečlivě vážíc každý gram výbavy a jdem si uložit batohy do úschovy v místní sportovní hale. Letos jsme totiž zvolili taktiku „nalehko“, takže máme jen nejnutnější zásobu oblečení (není ani moc zima, já dokonce volím machrovskou variantu bez pláštěnky), trochu jídla, brufen, banány a karbošneky. Jak jinak. Pro tento ročník si neklademe žádné přehanné ambice, po loňských zkušenostech nám budou stačit alespoň obligátní 2 vrcholy a dojít po svých do cíle. I když si tak tajně říkám, že ten třetí do sbírky by taky nebyl špatný…
Garret mezitím píše, že nestihnou asi ani start, a ať jim pošlem první vrchol aby si mohli z vlaku namapovat. Předstartovní atmosféra je přerušena smutnou minutou ticha za jednoho ze závodníků, který měl dnes startovat s náma, ale včera zahynul při autohavárii.
Potom se opět rozbliká úsporná černá obrazovka s několika názvy vrcholů. Vlastně – předvrcholů. Startovacím bodem je totiž letos „nultý vrchol“, který musíme absolvovat do půlnoci a který se ale nepočítá. A je to tady – Kyčera u Komorní Lhotky.
Valíme v tradičním vláčku, který to zanedlouho zalomí rovnou do kopce, na jehož vrchol se máme vydrápat. Nevede tam žádná cesta a tak valíme jak to jde, lesem a hustníkem, a lidi před náma na nás pouštějí smrkové větvičky, které my pouštíme zase na lidi za náma… naštěstí to netrvá déle než hodinu – 23:00 hážem kontrolní žetonek do organizátorské kasičky a dovídáme se název prvního vrcholu – Malchor. Je to kopec asi kilák pod Lysou horou, takže ačkoliv se to nezdá, polezem na to nejvyšší, co tu mají. Akorát se asi orgům nechtělo tvrdnout nahoře na té pustopláni, haha.
Vyrážíme celkem ještě v dobré kondici směr Pražmo (nojo, taky jdem celou tu dobu z kopce) a pak údolím říčky Mohelnice až do osady Krásná, odkud začíná výstup na Lysou. Jde se nám podezřele dobře, dokonce na stoupáníčku předháníme spousty týmů a závěrečný kros borůvčím si vysloveně užíváme. Po sejmutí kódu z náramků a očekování našeho zdravotního stavu se dozvídáme další vrchol – Velký Smrk. Ach jo, zase nahoru a dolů! Nebo spíš – dolů a nahoru.
Samozřejmě, že se musíme vyškrabat až na vrchol Plešky, abychom mohli pokračovat dál – a taky je tu pěkně hnusně – mlha, vítr a na krok není vidět. Navíc ani úplně nesedí mapa, takže chvilku pochybujem o správnosti žluté a červené, ale odbočka asi po 1 km nás ujistí, že jsme správně a už se jenom sypeme směr hráz VN Šance. Sestup je náročný, oba máme motivaci se nezničit, dokud to nebude úplně nutné. Silp se cpe – dle mojí rady – celou cestu karbošnekama a banánama, já dostávám podezřelou chuť na něco slaného. U přehrady potkáváme tým „borců“ – běhačů, kteří míří na opačnou stranu. Moc to sice nechápem, chcem jim říct, že jdou blbě, ale pánové už jsou pryč. Hm, asi co nenamapují, uběhají. Přejdeme hráz a stoupáme po silnici k odbočce na lesní cestu. Těsně za ní mě přepadá už naplno únava a stejně jako loni zalamuju jen tak, v lese na jehličí. Stále je podezřele teplo, takže chybějící oblečení a spacák se skoro ani nepozná.
Když se vzbudíme, je už i světlo. Já jsem stejně jako loni po 45 min spánku osvěžená a Silp zatuhlý, ale to už stoupáme vstříc našemu téměř 700 metrovému výstupu číslo 2. Po cestě potkáváme stále více týmů, co jdou opačným směrem, takže nám začíná docházet, že ti dva tam dole nebyli zmatení, ale jenom hodně nabouchaní :-o. Nahoře opět přichází mlha a vlhko, dokonce i několik kapek spadne, ale nás to nezastaví a okolo 8. hodiny SELČ se nacházíme na Smrku.
Až tak na větvi z toho nejsme a koukáme se dekovat směr dolů. Silpa – stejně jako loni – začíná bolet koleno a oba si slibujem, že dole bude přece lépe. A tepleji. Zadruhé vymyslíme únikový plán – půjdem směrem na Velký Polom, což je třetí vrchol, a kdyby koleno nedovolilo, zabalíme to na Visalajích (přes ty stejně musíme), dáme si záchrannou polívku a doťapeme do cíle. Ještě jsem zapomněla napsat, že Silp dostává svůj první ranní preventivní brufen, aby nebyl o něco ochuzen. Asi kilák pod vrcholem potkáme frikulína – Anežku a Garreta a vyměníme si postřehy ze hry a taky získáme několik subjektivních, citově zabarvených názorů na Železnice Sloveskej repůbliky. A taky informaci, že prší už i dole. Než dojdem dolů, tak už vyloženě leje. Na hrázi nádrže Šance jsme bez šance, choulíme se u stěny jakéhosi domečku, já se cpu houskou se salámem (!) a Silp oblíká pláštěnku. A bolí ho koleno. Já nemám co oblíkat, a tak se aspoň snažím přesvědčit, že moira přece hřeje i mokrá a že se prostě rozehřeju.
Cesta k Visalajím je jen mírně stoupající, asi 10 km dlouhá úmorná asfaltka, kde navíc celou dobu prší a já zjišťuju, že se prostě nerozehřeju. Takže víc než s povděkem vítáme penzion Beskyd, kde víc než minule zasviníme všechny koberečky. Milá paní recepční dokonce kvůli nám zapne topení, abych si mohla vysušit čepici a rukavice a zanedlouho před sebou máme čaje, kofoly a smažené sýry. Taky tu máme neomylnou SMSku od Garreta – jestli jsme tam, kde jsme. A za další chvilku je tu máme oba, zničené úplně stejně. Po povyprávění zážitků z natáčení a napojení se vším možným jim oznamujeme svůj záměr odejít odsud směr Morávka a domů. Oni ještě nejsou úplně rozhodnutí, ale vzhledem k únavě (nestihli se před deštěm vyspat) a celkové zničenosti tuto myšlenku také nezavrhují. Odcházíme o něco dřív než oni, abychom měli na sestupu trošku náskok. Koleno kupodivu až tolik neprotestuje (dostalo úplatek) a tak se po asfaltce do Morávky dovalí celkem poslušně.
Po obejití přehrady začínáme výstup na poslední hřeben tohoto závodu – ten, na kterém byl „nultý vrchol“. Při zmateném hledání značky potkáme dva zástupce armády, kteří Silpa loni tak fascinovali a oni přiznávají 1) že jsou místní, takže nám ukážou cestu která by měla být značená a není 2) že sice patří do řad našeho vojska, ale jsou tu mimo službu a na vlastní triko, protože je to baví. Takže vida, jedna záhada odstraněna! Výstup docela uteče, ale mezitím se setmí, takže sestup stylem „od značky k značce“ si pěkně vyžerem. Zvlášť koleno se předvádí jak může. Čímž pádem není divu, že nám závěrečných 5 km trvá asi hodinu a půl. Do cíle dorážíme těsně před osmou. Trochu nás udiví, že frikulín tu ještě není, ale moc to neřešíme a vrháme se na teplý čaj (je nám tu ochotně servírovám) a ionťák (také je nám ochotně servírován:-) dostanem dokonce i prémiový kus grilovaného masa, ale potom už se nezdržujem a berem útokem gulášovnu a dokonce i výčep. Asi za deset minut se dovalí Garret s Anežkou, takže ještě chvíli příjemně posedíme, vzájemně se ujistíme, že to prostě bylo zase hustý, ale potom docela rádi najdem vyhřívanou tělocvičnu a někteří ještě předtím zalezem do teplé sprchy. Sláva organizátorům!
Ráno nás čeká navařený teplý čaj a pohled na některé ještě dobíhající týmy, Zatleskáme vítězům a potom hurá na vlak směr Praha a Brno. Večer nás čeká totiž ještě druhá štace – kvalifikace na TMOU. Ale to už je na jiný report…
Za tým frikulín a frikulínka sepsala Fricco
tisk | PDF | e-mail