Byl konec října, vichr svištící z nekonečných uherských rovin rval ze stromů poslední listí a vlkodlaci se kvapem stahovali do lesů, do bezpečí horských dolin. Města nechali na pospas havranům. První vlkodlačici jsme potkali na vinohradském nádraží, kožich měla srolovaný na torně na zádech. Nasedla s námi do rychlíku mířícího na sever.
30. – 31. 10. 2010, Smolenice – Záruby – Pezinok
My jsme ale záhy vystoupili, a v Trnavě přesedli na severozápadní linku. Naším cílem byly Smolenice. Chmurný, frankensteinský zámek za vesnicí v karpatských lesích, letní sídlo bratislavských akademiků, teď na prahu zimy ztichlé a opuštěné. Nezdrželi jsme se tu dlouho a kvapně zamířili dál do bukových hvozdů. Mezi vápencovými skalami a jeskyněmi jsme Čertovým žlebem vystoupali na Záruby (767 m), nejvyšší vrchol Malých Karpat. Jen co jsme se přehoupli přes okraj hřebene, opřel se do nás ledový vítr, který nemilosrdně ohýbal stromy a podrážel nohy. Dosápali jsme se do závětří skal a mezi ostrůvky prvního letošního sněhu jsme chvatně pojedli. Dál už jsme na odpočinek neměli ani pomyšlení, bylo potřeba neustále jít, dál a dál, abychom se aspoň trochu zahřáli.
Po rozeklaném, skalnatém hřebeni, občas po kolena v listí, občas opření o hradbu neustávajícího vichru, zamířili jsme k věžím Ostrého Kameňe. Mocného horského hradu, který střežil důležitou obchodní stezku Via Bohemica z Prahy do Budína. Na prohlídku jsme neměli ani pomyšlení – nechápal jsem, jak tu mohla posádka přežít přes zimu. Slezli jsme dolů do závětří k ruinám rekreačního střediska na Brezinách. Magické místo pohlcené lesem. O kus dál, u velké lovecké usedlosti Mon Repos na nás nedůvěřivě hleděla skupinka polovníků. Tma se totiž kvapem blížila, jenže my jsme mířili hloub do lesů. Vítr se soumrakem neustal a hvozd zdivočel. Stromy se hrozivě kymácely a stavět stan, to nebyl nápad, který by další ráno sliboval probuzení mezi živými. Před stromy jsme se raději schovali v zemi. U Amonovy lúky jsme našli hluboký závrt plný suchého listí, do kterého jsme se spokojeně zahrabali. Koruny buků se kývaly vysoko nad námi, kdyby nějaký spadl, zastavil by ho okraj závrtu. Mohli jsme klidně usnout.
Ráno bylo studené a mlhavé a hvozd tichý, výhružný. (V bukovém lese panuje jiný druh hrůzy, než v nízkém, smrkovém lese. Ten je děsivý temnotou, prázdnotou, tísní. Listnatý les je rozlehlý a dobře se z něj noří přízraky.) Museli jsme zčerstva vyrazit, abychom nezmrznuli. Na Klokoči jsme našli vlkodlačí zahrady. Obrovské jasany na samé hraně hřebene, podivné obětní kameny na horských pastvinách plných odkvetlých divizen a opuštěné ovocné sady. Pod Klokočem krásné sedlo Uhliská s křížem v zatáčce a lavičkou u cesty. A Mesačná lúka s malou jeskyní a pramenem, ve kterém seděla ropucha. Vydrápali jsme se na Roštún (752 m) s jednoduchou, ale působivou rozhlednou, která mezi skalami čněla jako stěžeň. Pod ním jsme potkali spřízněnou duši plavící se v podzimní větrné smršti a dozvěděli se, že na Pezinskou Babu cesta daleká.
Od Sološnického potoka na Skalku jsme se sotva vlekli, protože od léta jsme toho mnoho nenachodili a naráz nás přepadla hrozná únava. Po obědě jsme sebrali poslední síly a došli po hřebeni až ke krásnému prameni U modré baby na Čermákově louce. Protože za horami už zase číhala tma, z červené Štefánikovy magistrály jsme odbočili na Zbojnické. Bylo totiž jasné, že dneska už do Bratislavy nedojdeme. Jako náhradní cíl jsme zvolili Pezinok. Kolem Třech zachmuřených, zkamenělých jezdců jsme zamířili po zelené značce zasypané zlámanými stromy dolů do údolí. V houstnoucím šeru jsme ještě potkali mysliveckého mládenečka s nabitou brokovnicí a nechali si ho zmizet v lese za zády. Jenom jsme čekali, kdy se před námi znovu objeví na cestě, třeba s nějakou smlouvou k podpisu. Až za tmy jsme dorazili do údolí, kde panovalo překvapivé teplo.
Čekal nás návrat do civilizace, nekonečná cesta jedinou ulicí, mířící z opuštěné milionářské čtvrti v polích do centra Pezinku. Město samotné, s vinařským zámečkem, opravenými ulicemi a zbytky hradeb, bylo ale přívětivé. Počkali jsme na večerní rychlík a vystoupili jsme na přízračné stanici Bratislava – Predmestie, která vypadala jako nádraží v Ostravě po vybombardování. Vítr se proháněl zarostlým kolejištěm, pohupoval několika posledními lampami a přinášel od Nového města těžký pach čokolády a spálených plastů.
Sepsal Garret
tisk | PDF | e-mail