Rok se s rokem sešel (dobře, s dvěma lety… ale na to se historie neptá) a tým frikulín a frikulinka se již potřetí rozhodl vyrazit megadrsně do Beskyd, tentokrát jako jediný reprezentant všech frikulínů.
14. – 16. 10. 2011, Beskydy
frikulín a frikulinka (Fricco, Chalda)
celkový čas: 21:57
3 vrcholy / 5 vrcholů
129. místo / 274 týmů
S tréninkem to nebylo příliš slavné, protože část týmu dobu před závodem – místo vydatného tréninku – proseděla u počítače a druhá část týmu se přeorientovala na šerm. Ale Chalda říkal, že to snad nebude tak hrozný a že Beskydská sedmička se taky dala. Pro pořádek, složení týmu doznalo od minula změny, neboť Silp prohlásil, že předloňská a před-předloňská čtyřicetikilometrová brufenová jízda byla sice fajn, ale že bude pro letošek gentleman a nechá se podívat do Beskyd i Chaldu. Nevím jaké měl ambice Chalda, ale já, jedoucí do Beskyd už potřetí jsem si tajně říkala, že když dáme aspoň čtyři vršky a dojdeme po svých na základnu, bude to dobrý.
Vyjeli jsme z Brna ve tři hodiny rychlíkem na Bohumín (teda náhradním autobusem), kde se ukázaly první nedostatky naší přípravy: zoufale jsme doháněli jídelní i spánkový deficit a ani jedno nebylo příliš uspokojivé.
Ve vlaku z Bohumína do Jablunkova jsme potkali zbytek brněnské výpravy (zdravíme Michala) a začalo klasické machrování, vzpomínání na minulé ročníky a předhánění se v ambicích pro letošek :).
Po vysednutí v Jablunkově – Návsí jsme začali poněkud nesportovně. Tedy- sportovně, ale v úplně jiné disciplíně, než kvůli které jsme sem přijeli. Hned za nádražím nás zlákala hospoda, co slibovala moravské vrabce, plněné bramborové knedle a ještě cosi místního, co znělo jako guláš. Vlezli jsme dovnitř a zasedli mezi několik štamgastů, dým co by se dal krájet a televizní obrazovku s hokejovým utkáním. Objednali jsme si pivo a když jsme se začli ptát po jídle, bylo nám suše oznámeno, že už nevaří. Takže jsme si dali smutně Radegasta a vyrazili k základně.
O době před startem se dá říct jen to, že jsme s nadšením prožrali gulášenku (beztak Chalda hecoval jak musíme na všech pět kopců a já jsem vypočítala, že až se z nich vrátíme, žádný guláš už nebude), poslechli jsme si, že máme nahoře hledat hlavně Boha a že z našich startovních příspěvků byla mimo jiné zakoupena fotopast na Beskydské šelmy, a následovalo promítání úlovků této fotopasti.
Start probíhal klasicky – rvačka u obálek, (ventilátorový) vítr, (dýmovnicová) mlha, (polystyrenový) sníh a blýskání (reflektorů). Pak se na obrazovce konečně objevil:
Nástupní bod – Bahenec 770 m n.m.
Chalda se rozběhl do neznáma, ale při rozbíhání za ním jsem zjistila nemilou věc – pokazil se mi zip u bundy. To byla od té bundy dost zrada – furt nic a teď tohle! Po několika marných pokusech o zapnutí jsem bundu sešpendlila zavírákama a tak nějak jsme se vyplazili na nástupní bod. Ačkoliv kopec to nebyl úplně malý a člověk by se měl teoreticky při našem tempu zahřát, docela jsem profoukla, takže i za cenu několikaminutové ztráty jsem vytáhla šitíčko a zašila se do bundy nafest. Byla to celkem úleva.
Mazácky :-) jsem už ve vlaku odhadla, že první kopec bude Čantoryja, a taky jsme se tamtéž s Michalem vzájemně ujistili, že jít na ni přes ten hraniční hřeben je dost naprd. Takže jsem měla předpřipravené řešení po červené přes Filipovku do Nýdku (táhlý seběh) a potom diretissimou navrch. Chalda to potvrdil, aniž by koukl na mapu a tak jsme vyrazili. Pod Stožkem nás trochu zmátlo, že všichni míří na hřeben. Že by přece jenom… začlo se mi chtít změnit plán a jít za davem, ale Chalda mě přesvědčil, že když už jsme si jednou udělali tu volbu, tak ji taky dodržíme, takže jsme vyrazili úplně sami na stezičku úbočím. Cesta to nakonec byla celkem pěkná a ten seběh (nakonec byl dlouhý tak 3 km max) celkem taky. V Nýdku jsme chvíli váhali s mapováním, když jsem byla upozorněna, ať uhnu ze silnice, že jede auto. Houby auto – první vlčáci slízající z Čantoryje! Tak pokud to někomu z nás nedošlo už předtím, teď bylo celkem jasné, že tahle zkratka byla dost nanic.
Pak ale začalo peklo. Žaludek už nyní odmítal cokoli jíst (kromě ionťáku) a výstup na kopec s davy proudícími do protivky se zdál nekonečný. Všichni nás vesele zdravili, měli občas nějaké tupé dotazy, nejradši bych je poslala někam… a můj parťák mizel v mlze přede mnou.
Jestli jsem to ještě nenapsala, tak všechny rozmary počasí, které nasimulovali orgové v tělocvičně jsme měli šanci vyzkoušet si hned první noc naostro. Déšť, sníh, opět déšť, mlha a pak mi přišlo, že není příliš mnoho nad nulou. Prostě Saigon. Kdyby ovšem Saigon ležel za polárním kruhem, že.
Velká Čantoryje – 2:30
Nahoře mi bylo už dost blbě. Řekla jsem si, že jestli bude chtít Chalda ještě někam běhat, tak ho asi zabiju. Snědla jsem banán a pak jsme svorně oblíkli pláštěnky a já i lyžařské rukavice. Už ani nepršelo ale jednoduše nebylo co jiného obléct. Moc dlouho jsme neotáleli a vyrazili na druhý vrchol – Javorový – (taktéž nečekaně :) zpátky do Nýdku. Možnosti byly sice dvě – buď přes Nýdek a Bystřici, nebo přes Ostrý a Vendryni, přičemž první cesta byla asfalťák a druhá vyhlídkový bahňák. Jelikož jsme si svůj příděl skopičin už dávno vybrali, neomylně jsem vyrazila na asfaltovku, která neslibovala nic překvapivého.
Až na to, že jsme dvakrát dost váhali na odbočkách, které jsme zákonitě museli projít i cestou nahoru se to taky splnilo. Až na to, že cestou z Nýdku do Bystřice jsme začali usínat za chůze. Zalezli jsme tedy do jedné z četných dřevěných (jak na spaní dělaných) autobusových zastávek (měly i čisté dřevěné lavice…) a dvacet minut si zkusili oddychnout. Jenže pár kiláků po asfaltu a bylo to tu zase! Zjistila jsem, že většinu cesty jdu se zavřenýma očima a vrážím do Chaldy, nebo naopak Chalda vráží do mě a celkově máme problém nevrážet do protijedoucích aut. V drsném deliriu, ve kterém kolem nás porůznu proplouvaly ostatní týmy jsme se dozombili pod Javorový. Cestou jsme ještě potkali v Oldřichovicích přelud – obchod otevřený v sobotu v šest – kde jsme pořídili Ondrášovku, nějakou tu koblihu a z nedostatku dalších podnětů ice coffee.
Pod Javorovým konečně začalo svítat, takže prostupující pološero spolu se zahřívacím pohybem směrem vzhůru nás konečně dostaly do trochu bdělého stavu. Výstupu jsem se bála, ale nakonec mi přišel celkem příjemný. Nahoře ležel poprašek sněhu, takže ještě chvíli a mohli jsme zahlásit:
Javorový – 8:15
Moc jsme se nezdržovali a vyrazili dál. Možná padl za vlast nějaký ten banán nebo ionťák, ale to už spíš jen tak, podvědomě. Další kopec – Sulov – sliboval patnáctikilometrovou pohodovou hřebenovku. A taky že jo! Teda – až na ty halušky. Znáte to: jdete čistým lesem jakoby nic a najednou mezi zasněženým větvemi smrků vykukuje živý plot lesního pomníku. Jenže když přijdete až k němu, zjistíte, že to jsou jen další smrkové větve. Potom uvidíte rozhlednu – jehlanovitou, čtyřhranou, zasněženou, tyčící se nad vámi. Jenže houby, je to jen šedé nebe a zasněžené vršky stromů. Potom jsem viděla ještě zasněženou střechu chalupy, informační ceduli a na zbytek mi bylo naštěstí dáno zapomenout. U občasných rozcestníků (nikdy jsem až do poslední chvíle nevěřila, že jsou pravé) se zastavujeme a pomalu se necháváme zlákat turistickou chatou Slavíč, na kterou směrují. Hotel Beskyd na Visalajích to sice není (pamětníci vědí…) ale… co když… třeba. Na některém z těch snových rozcestníků padá za vlast ICE coffee. Je to dobré, je to sladké, ale kofeinu v tom není ani za mák. Takže nezbývá než… další halucinace.
Tentokrát to ale byla realita. Chata Slavíč, nezmizela ani když jsem na ni sáhla, takže dychtivě shazujem pláštěnky a hrneme se dovnitř. Zrovna odchází jedna silná vlna, takže zaujímáme právě uvolněné, strategické místo u stolu hned u barpultu a dáváme si pro jistotu snídani, oběd a večeři (kafe, kofolu a čaj) naráz. K tomu ještě zelňačku a česnekovku a nějakou vodu do zásoby. Až na to, že se nezvládnu dostat z bundy (zašitá je dobře!) si nejsvětlejší bod trasy patřičně vychutnáme. Po dobré půlhodince už si to s o poznání veselejší myslí a bez halucinací šupajdíme na Malý Polom a dál směr Bílý Kříž (dokonce si vzpomínám, jak jsme PŘESNĚ TADY před třemi roky bloudili se Silpem) a ve volných chvílích hrajeme dračák. Já jsem Fricco a Chalda PJ, je to, pravda, takové komornější, ale co už.
Sulov – 13:20
dosahujeme v záblescích odpoledního slunce, asi jediného kterého se za celý den dočkáme. Dočkáme se ho tak v průběhu jedné půlhodiny a šmitec. Hřebenovka je to však velmi příjemná, a tak nám ani nevadí, že jí musíme jít nazpátek až na Malý Polom a dále (už bez vracečky) na Velký Polom a dále směr Mosty u Jablunkova. Čtvrtý vrchol je totiž Gírová. Jak jsem řekla, cesta je příjemná, rovinatá, vedená po hobitích pěšinkách, takže by to mohl být nedělní dýchánek, kdyby…
- to celé neměřilo 20 kiláků (jenom do Mostů)
- všude nebylo tolik bahna a bažin a močálků – ono, na té stezičce, když není kam uhnout…
- Chaldu nezačínalo bolet koleno
- mě neztuhla noha. Nechala jsem ji ztuhnout schválně, abych ji nemusela krčit a natahovat a nezačalo mě taky bolet koleno, takže zůstala permanentně skrčená
Po cestě jsme vypili asi nějaký ionťák, snědli nějaké rohlíky, pod Polomem pozdravili vlčí hlídku (která dávala pozor, jestli na ten polom náhodou nešlapem) a dali pokec se spolubojovníky, nefalšovanými Beskdyčany, kteří na tom byli podobně jak my.
Až sem to byla venkoncem pohodka. Problém nastal na posledních pěti kilácích při sestupu do Mostů. Můj problém byl o něco méně cítit než Chaldův, ale přesto jsem musela dávat dost pozor kam (a hlavně jak) šlapu. Chalda celý sestup odkulhal.
Když jsme se svalili dolů, začínalo se pomalu smrákat. V Mostech byla shodou okolnost nějaká pouť a nahoru na Gírovou to bylo něco přes pět. Času jsme měli dost, což o to. Ten výstup bychom asi taky nějak dali, což o to, ale při představě, že potom bude následovat ještě jednou něco takového (navíc za tmy) jsme zahlásili kapitulaci a vydali se po silnici do Jablunkova.
Cíl – 19:57
Objevil se, když už jsme si začínali myslet, že dědina Jablunkov je nekonečná, přesně ve chvíli, kdy jsem na to konto začala hlasitě a neslušně nadávat. Na silnici jsme stihli ještě „dostihy chromáků“ s nějakým jiným týmem (v podobném stavu), ze kterých jsme vyšli vítězně, protože oni odbočili blbě v Bocanovicích na kruháči.
Potom následoval jen ionťák, svalení se na parkety, čaj a pomalé lízání ran. Gulášenku už jsme si bohužel projedli, ale zas tak to nevadilo – ani nevím, jestli bych těch 500 metrů ke guláši ještě ušla. Radši jsem si dala ještě čaj a zkusila natáhnout ztuhlou nohu, což – kupodivu – nešlo. Nešlo to ani po pochodování tělocvičnou, ani po teplé sprše, ani po převlečení do spacího, fungl nového trička 5BV, ani po zalehnutí do spacáku, ani druhý den ráno, kdy nás probudilo vyhlašování výsledků, nebo jeho přípravy. Dali jsme si čaj, čestně skautsky se zbavili vlastních šusťáků (sic!) a radši už moc nepochodovali.
Kdo čekal, že nevyhraje Uher (včetně nás :) byl zklamán. Včetně nás. Jinak nejsilnější pětice byla tvořena ryze mužskými týmy, takže mám pocit, že se závod jaksi nenápadně profesionalizuje. Dokonce jsem tu stihla pozdravit několik svých kolegů – orienťáků (a to už je teda něco, že :).
Sláva vítězům, čet poraženým. Tým frikulín a frikulinka obsadil 129. místo, tedy zhruba střed výsledkové listiny. 5BV letos došlo až neslušně mnoho týmů, ale díky příjemným hřebenovkám se není až zas tak co divit…
Po vyhlášení a odměnění nejhezčích puchýřů biblemi jsme se nakonec domluvili s Michalem, Zuzkou a dalšími čtyřmi lidmi z Brna na společné jízdence, Michalův parťák nás, děvčata, dokonce svezl do Návsí na nádraží (blahořečíme mu!) a to byl pro letošek asi konec.
Nepočítaje pivo a polívku v černohorském sklepě na Svoboďáku.
Celkové dojmy
Škoda té Gírové! V tu jsme doufali až do poslední chvíle!
Škoda, že závod nenabízel skoro žádné volby žádné dohledávačky ani jiný fígl. Až na tu jednu volbu (která se nám nepovedla) bylo všechno až moc jasné, přímočaré, hřebenové… ne snad, že by se nám pohodové trajdání po horách nelíbilo, ale od 5BV jsem tajně očekávala i nějaký ten upgrade.
Chápu že výše uvedené je možná kvůli politické a přírodoochranné korektnosti a… a… ale! Mám pocit, že těch pár lidí, valících se během jediné noci po více než jedné stezce by ta lesní zvířátka rozdýchala!
Jinak se nám závod líbil a těšíme se na příště!
Sepsala Fricco
tisk | PDF | e-mail