Do půlnoci (2011), reportáž

Na pátek si beru dovolenou a vyrážím s patřičným předstihem, abych stihla v Brně zakoupit předepsaný plán města. V Bratislavě, kde nyní žijeme, totiž na mapy měst tak vzdálených a exotických zemí, jako je Česká republika, nenarazíte ani náhodou.

27. – 28. 5. 2011, Uherské Hradiště
frikulín (Anežka, Garret)
7 šifer / 12 šifer
asi 15. místo / 39 týmů

Aneb jak na nás nezůstal suchý ani zip

Před hrou

Mimo povinný plán města chvíli váhám nad turistickou mapou okolí, ale myšlenka na téměř vysátý účet, pardon, účty, mě přiměje mávnout nad tím rukou. „Však co, kdyby nás hnali do terénu, tak asi nějakou mapu dostanem,“ ujišťuju se a slabý paranoidní hlásek nadrobro umlká. V té chvíli ještě nevím, jak blízko jsem pravdy. V té chvíli ještě nevím, že dělám osudovou chybu.

Než bys řekl švec (1. šifra, 18:10 – 18:23)

V Uherském Hradišti se setkávám s druhou polovinou týmu – Garretem – a posilněni polévkou a nealko pivem dorážíme na start. Jsme v dobrém rozmaru a náladu nám nemohou pokazit ani mraky, visící za rohem, ani dusno, věštící bouřku, ani předpověd počasí, která na dnešní večer slibuje boží dopuštění.
„Hele,“ zajásám, když jsme dostali startovní obálku, „je tu mapa terénu!“
Vskutku. Ve startovní obálce kromě pokynů a první šifry se skrývá i A4 s důvěryhodně se tvářící zvětšeninou výseku z turistické mapy. Zadání startovní šifry je dost matoucí – dostáváme kupón Sazky (spekuluji o souvislosti s jejím krachem, který vyšel zrovna na den dnešní šifrovačky, ale Garret celkem rozumně namítá, že to přece orgové nemohli tušit) a pokyny ho vyplnit. Narážíme na tradiční problém – neznalost pravidel Sportky. Takže vcelku dlouho tápeme nad instrukcemi na kupónu i nad instrukcemi od orgů, co že se to tam normálně zaškrtává a kolikrát… ;-). Po startu se bude losovat a tým, který natipuje správně, vyhraje umístění druhého stanoviště. Zkušeně orgům nevěříme ani nos mezi očima, nicméně kupón vyplňujeme a čekáme co bude.

Tahá se čtyřikrát. Já si čísla zapisuju, Garret je kreslí přímo do kupónu. A hle, leze z toho grafika – SVEC. Celí natěšení a hrdí, že nám to tak rychle došlo, odbíháme za orgy.
Garret orgovi: „Švec.“
Org: „Dobrý, můžete vyrazit.“
No jo, ale kam? Hledáme v rejstříku ulic, ale žádná Ševcova, Švece a dokonce ani Baťova ulice tam není. Na mapě, kterou jsme dostali od orgů, také nic nevidíme. No, na mapu terénu zběžně koukám, ale fakt dlouho věřím, že úvodní část hry bude někde ve městě…

Začínáme spekulovat o tom, zda nejde o nějakou místní znalost (poučeni reportáží od Mupy Mup z třetího ročníku hry), například zda nějaký z pomníků není pomníkem Tomáše Bati. Znervózněna pohledem na mizející týmy a nahlodána Garretovou paranoiou vyrážím za orgy se přeptat, zda první stanoviště jde namapovat bez znalosti místních reálií. Trochu udiveně na mě vykulí oči, řka, že to jde, prý za pomoci té mapy, co jsme dostali. Teprve teď si ho všimneme – malinkého rybníčku s názvem „Švec“ necelý kilometr od místa startu. Opouštíme notně prořídlé startoviště a kdybychom měli ocasy, určitě bychom je stáhli mezi nohy. Není nad to se do začátku pořádně ztrapnit. Ale vyluštěné jsme to měli fakt rychle! Opravdu ;-).

Páry (2. šifra, 18:35 – 18:57)

U rybníčku je husto. Však ono se ještě ukáže, kdo je tady frikulín, utěšujeme se a vyzvedáváme druhou šifru. Papír se hemží podivnými opisy, jako například „kmitající přítel“, „dcera kačera“ nebo „Žižkov a Plzeň“, což celkem rychle identifikujeme jako zdrobnělá jména. Pak už zbývá jen spojit ta dívčí a chlapecká, která mají svátek ve stejný den v měsíci, a řešení, opět grafika, je na světě – Rovnina. Pohledem do mapy zjišťujeme, že se jedná o rozhlednu na plochém kopci v polích za městem. Vyrážíme svižným, někdo by možná řekl až sviňským, krokem. To byl náš první a poslední úspěšný pokus o trhák. U rozhledny totiž doháníme Jádro, Popocatepetl a spol.

Problém vejcete (3a. a 3b. šifra, 19:15? – 20:37)

Nekalost ale tušíme už z dálky. Spousta týmů popochází kolem rozhledny a s hlavou zvrácenou nahoru signalizuje, směšně poskakuje nebo prostě jen tak civí. Je přítomen také org, který nám vydal celkem srozumitelné instrukce – jeden poleze nahoru, druhý zůstane dole. Od chvíle rozdělení týmu je povolená pouze vizuální komunikace, žádné volání hlasem ani mobilem.

Jo a prý skoro nic nepotřebuju – papír, tužku a šifrovací pomůcky. Takže na rozhlednu vybíhám jen tak nalehko. Dostávám divně pomalované vyfouknuté vajíčko a instrukce – prý ho mám bezpečně dopravit dolů. Můžu použít jen čtvrtku a před vrhem zařvat frikulín. Toť vše. Chvilku se ještě snažím vajíčko luštit, ale vypadá to, že je to k ničemu. Rychle skládám plachtidlo a vrhám vejce z rozhledny. Naštěstí nikde neuvízne ani se nerozmlátí (což se zrovna jednomu týmu podařilo)…

Rozhledna není moc vysoká a ochoz, na kterém stojí výškaři, je asi jen v její polovině, ale přece radši posílám nahoru Garreta. Zatímco on se škrábe nahoru, já studuji svou část zadání. Rastr vyplněný klikyháky připomínajícími arabské písmo postižené zhoubným bujením nebudí mnoho sympatií. Ale zadání je jasné – doplnit jako osy název týmu a registrovaný mobil, určit souřadnice tří znaků, které na mě spadnou shůry, a odvysílat je zpátky. Zní to celkem jednoduše a tak zatímco Garret něco nahoře zdlouhavě kutí, obcházím rozhlednu a po očku pozoruju ostatní týmy. Jeden vysílá semafor, další skládají z trávy velká písmena na příjezdovou cestu, jiní je píšou do vzduchu. Do semaforu se mi příliš nechce, uvažuji o nějaké primitivnější, ale v podstatě neomylné metodě, jako například opsat rukou tolik kruhů, jaké je pořadí písmene. Jenomže, to bychom museli mít nějaký kód pro označení číslic. Pak už tedy uvažuju spíše nad tím, jak je možné, že jsme tak blbě podcenili domluvu o komunikačním protokolu. Zvláště když jeden z nás je ajťák a druhý má jako koníčka evropské optické telegrafní sítě pozdního baroka.

A už to letí. Trhaným pádem střemhlav se mi k nohám snesla vlaštovka a na zemi snesla vejce. Vlaštovka není nijak zajímavá, ostatně jedná se pouze o Garretův výtvor, ale vejce je popsané povědomými klikyháky. Oproti zadání, které jasně praví, že znaky mají být tři, jsou tam však klikyháky čtyři! Jeden samostatný, připomínající rozepnutou podprsenku, a pod ním tři, které s jistou námahou identifikuji v rastru. Po chvíli váhání se rozhoduji zanedbat podprsenku (Pozn. pod čarou – prý to měly být brýle a jediným zdůvodněním jejich přítomnosti na vejci bylo naznačit směr čtení spodních tří znaků. Tak zrovna tohle bych šifře vytkla – jednak nebylo poznat, že jde o brýle, druhak nelze jednoznačně říct, z které strany je má mít člověk „nasazené“, třeťak styl, barva fixu ani velikost obrázku brýlí se nijak nelišily od kódových znaků a čtvrťak v rastru se nacházela spousta prdýlkovitých tvarů, které brýle dost připomínaly. Celkově se tedy jednalo o matoucí prvek a lépe, kdyby nebyl.) a vyslat nahoru kód pro zbylé tři znaky, čtené zleva doprava.

Po chvíli mávání, popocházení a gestikulace se rozhodnu napsat čísla a písmena do vzduchu. Pro lepší Garretovo pohodlí je píšu zrcadlově a doufám, že to pochopí. Zdá se, že ano, protože mizí uvnitř rozhledny.

Zanedlouho se ale vrací a i na tu dálku jeho protáhlý obličej hovoří jasně. Podaří se mu odmávat něco ve stylu „dvě chybí“. Až po hodně dlouhé době mi došlo, že to byly „dvě chyby“. Takhle jsem si to vyložila tak, že ten čtvrtý znak se zřejmě má do souřadnic zakódovat taky. Posílám tedy čtyři dvojice číslo-písmeno, ale ani to není dobře. Nějak se mi to ale nezdá, v zadání bylo jasně psáno tři dvojice, a tak tuhle možnost opouštím. Zkouším čím dál méně pravděpodobné kombinace – malůvky v rastru jsou si dost podobné a čmáranice na vejci jak od prasete, těžko určit s jistotou, co tím básník myslel. V duchu zuřím na Garreta a chystám se, jak mu jeho škrabopis vytmavím, až sleze (Pozn. pod čarou. Ty znaky kreslili orgové, takže Garret v tomhle byl nevinně.) Ale vše marno.

Tady už si připadám dost tupě. Jednak musím na ochozu věže strašně blbě viset, abych viděl dolů a hlavně se začínám ztrácet v pokusech, které vnucuju orgovi. Ze začátku mám možná nějakou chybu navíc, ale brzo se náš souboj ustaluje na frontě tvořené dvěma chybnými znaky. Po několika opakováních jsem si zcela jistý, že mám zapsané, to co Anežka odsignalizovala. Ale pro vydání další šifry to nestačí…

A čas běží. Stačili jsme vyvinout fungující komunikační protokol, dobré týmy odešly, stmívá se, začíná být čím dál větší zima a do toho všeho přijela televize Slovácko. Prchám před záběry kamer a zuřím ponížením. Nakonec jsem tak zoufalá, že si jdu za orgem pro nápovědu. Diví se, co není jasné, tak mu popíšu situaci. Říká, že ty tři znaky mám určené dobře, a že teda chyba musí být na horním přijímači. Tak jo, dávám tomu ještě šanci. Signalizuju Garretovi kód, on každý znak opakuje, a já nevysílám další, dokud nepotvrdím jeho správnost. Bram Edelcrantz a bratři Chappeové by měli radost.

Garretova hlava několikrát zmizí a zase se vrátí s tím, že první a třetí znak jsou špatně. Jo, jo. Anežka tam má po několikerém přeluštění a překontrolování pořád dvě chyby, což je k nevíře, protože podle všeho jsou šifru do hodiny schopné vyřešit i týmy, které si nepamatují vlastní název. Daří se mi hrubou silou snížit počet chyb na jednu, ale připadá mi to dost blbé, protože nikdo z dalších týmů to podle všeho opravdu nemá zapotřebí…

Zuřím. Běsním. Nemůžu si pomoct. Když vás bolí za krkem z toho, jak máte zakloněnou hlavu, víte, že vysíláte správně a víte, že druhá strana správně přijímá a přes to všechno můžete jen sledovat, jak čelo startovního pole mizí do lesa a jak uplývají poslední minuty denního světla, berou vás všichni čerti. Nakonec se rozběsním natolik, že opět vyrážím za orgem s odhodláním z něj vymámit absolutní nápovědu, i kdyby nás to mělo stát třeba deset hodin penalizace.

Org, který mi v paměti utkvěl jako nesmírně laskavý člověk, mě trpělivě vyslechl. Prý jestli mám správně telefonní číslo. Mám. Pro jistotu ukazuju startovní obálku. Mám správně název týmu. Mám. Mám správně určené souřadnice. Mám. Jsem si jistá, že Garret přesně tyhle souřadnice přijal. Jsem. Org nakonec volá mobilem svému parťákovi na věž a prý aby mu řekl, jaké souřadnice mu Garret sdělil naposled.

Heh. Horní Org už v tuhle chvíli chudák myslím nemohl tušit, co byla poslední verze, protože jsem mu jich za poslední hodinu předložil nespočet a některé jsem navíc pravidelně opakoval a vracel… Ale jsou to ty správné! Zkrátka a dobře, mohli bychom si signalizovat správný kód a čekat leda tak na to, až zahřmí, ale ne na vydání další části šifry. Chyba byla, k naší smůle, tentokrát na straně orgů. Frustrace je to obrovská. Oba jsme totálně zmrzli, poslední světlo je v trapu a s ním i zkušenější týmy. A jako bychom si to naším marným signalizováním přivolali, ve chvíli, kdy Garret po ztuhlých nohou sklopýtal zpátky na zem, poprvé zahřmělo.

Bouře (3c. šifra, 20:37 – 21:45)

Bouře dorazila ukázkově od západu a mezi zaťukáním prvních kapek a pořádným lijavcem uběhla asi tak minuta. Na poslední chvíli si oblíkáme bundy a balíme věci, ale zmrzlýma rukama jde všechno strašně pomalu, takže než mapu stihneme vložit do fólie, je z ní kus mokrého hadru. A z třetí části šifry jakbysmet.

Odměnou za naše signalizační úsilí jsme totiž ještě nedostali polohu dalšího stanoviště, ale další šifru 3c. Nejprve se pod ochranou deštníků pokoušíme luštit hned u rozhledny, ale vcelku rychle nahlédneme, že (a) deštník z Tesca za 4 EUR nemá proti sílícímu větru šanci, a (b) není moc chytré stát za bouřky přímo pod kovovou rozhlednou. Pročež se odsouváme asi 100 metrů po polní asfaltečce, lemované akátinou a svažující se k jakési zarostlé rokli. Co se stalo s týmy, které do začátku bouřky nedokončily signalizaci, to netuším.

Křoví a stromky nám proti dešti neposkytují skoro žádnou ochranu, ale aspoň lámou vítr. Zahaleni v pláštěnkách, s deštníky tvořícími ochrannou stříšku nad cennými papíry poklekáme na kraj polňačky, nezadržitelně se měnící v koryto potoka. Kouká na nás nepřátelská řádka čísel a já musím přiznat, že dost dlouho se na nějaké luštění vůbec nesoustředím. Ne že by nás tak zaskočil ten déšť; ta marná snaha u signalizace však byla zničující a na nějakou dobu vycucla moji motivaci jakýmkoliv způsobem s organizátory spolupracovat.

Já sice neměl vycuclou motivaci, ale zato vyfoukaný mozek a vymrzlé ruce z té rozhledny.
Po čtvrthodině už cestou teče tolik vody, že nás zaplavuje, i rozhodneme se pro přesun do lesa, tedy do oné zalesněné rokle, kam polňačka směřuje.

Jámy

Sestupujeme mezi první stromy. Zeleň, v tomto počasí černá, se kolem nás zmítá v poryvech divokého větru. Rozhání poslední stopy vůně akátů, které zrovna kvetou, a víří jejich servanými okvětními lístky jako májovým sněhem. Tu a tam se po stranách mihnou zbytky drátěného oplocení, popnutého liánami divokého chmelu. I přes svištění větru a rachocení hromu k nám z temnoty čím dál zřetelněji doléhá žabí skřehotání.

Čelovky vykrajují do bouřky světlé pruhy, asfaltka se změnila na cestu z panelů. Po pravé straně cesty se rýsuje jakýsi betonový rantl. Skřeky obojživelníků jdou od něj, jakoby z velké hloubky. Zvědavě nakouknu – a ucuknu. Zívá na mě jáma jak na mamuta. Tedy zřejmě na siláž. Jak je hluboká? To si netroufám odhadnout. Dost na to, aby na dně bylo jezírko spodní vody. Stěny jsou hladké, betonové. Pár stromů se nebezpečně naklonilo nad betonové rantly. Na jednom povlává jakýsi dlouhatánský cár nečeho bílého, možná igelitu. Jámy jsou obdélníkového tvaru, napříč co zhruba deset metrů přepaženy betonovým trámem asi dvacet čísel širokým. Později ze starších satelitních snímků toho místa zjistím, že bývaly něčím zakryté a poklop spočíval právě na těch trámech. No, teď už tu žádný poklop není. Brr.

Biologická odbočka: zajímalo by mě, jestli ty žáby, co žijou na dně jam, někdy vůbec vylezou ven. A pokud ne, bylo by zajímavé srovnat žabí populaci v jedné a druhé jámě. Za jak dlouho se vyvinou rozdíly?

Naše polňačka jámy obtáčí v elegantní kličce šalinové točny. Nevěřícně studujeme mapu, ale tahle monstra tu vůbec nejsou značena. Nehledě na to, že polňačka, která nás k nim přivedla, do rokle vůbec neměla sbíhat. Trochu to podkope naši důvěru v mapu, ale zatím to není podstatné – hledáme přece místo v lese, kde nebude tolik foukat. Asfaltečka byla sice slepá, ale na jejím konci pokračuje dál do rokle pěšinka, po které se sesmekáme na jakousi stezku. Po chvíli vystřídá akátinu odrostlý smrkový hustník, do kterého zalézáme doluštit tu zatracenou třetí šifru.

Roklí a pralesem

Nápady nám ale nepřicházejí ani pod smrky (Sice tu tolik nefučí, ale leje stejně. Luštíme jen tak ve stoje, což není žádná sláva.), a tak bereme nápovědu. Pak už je to jasné, kvůli dešti nevytahujeme ani tužky a písmena odpočítáme zpaměti. Vychází „Sypadlo 700m JV“.

Sypadla jsou v blízkém okolí značena dvě. Pomocí chlýfácké tabulky odměřujeme od rozhledny 700 metrů, což nám vychází na to jižnější. Účastníci a orgové v téhle chvíli musí nevěřícně vrtět hlavou, a právem, protože správně mělo být samozřejmě to druhé. Ono se zdá, že takovou blbost snad ani nejde udělat, ale s mapou a la hadr na podlahu, měřidlem na chlýftýmácké, do několika vrstev igelitu zalepené tabulce sotva viditelným a s vodou kapající z okraje deštníku za límec to jde udělat překvapivě snadno. Zkrátka a dobře, namapovali jsme špatné sypadlo a neohroženě se jej vydáváme hledat.

Nyní jako pisatel tohoto reportu stojím před problémem, jak popsat to, co následovalo. Na jednu stranu se jednalo o nejsilnější zážitek této hry, který by si nezasloužil jen tak přejít několik slovy. Na straně druhé vím, že jde o zážitek velmi obtížně přenositelný, jehož dramatický potenciál je obvykle zřejmý pouze aktérům. A navíc jej lze přejít pouhými dvěma slovy: bloudili jsme. Ti, kterým tento stručný popis stačí, mohou BÚNO zbytek této kapitolky přeskočit.

Hledání špatného sypadla

Začali jsme tedy v lesíku kousek pod silážními jámami. Dali jsme se po pěšině, vedoucí paralelně s okrajem lesa. Jelikož sypadlo mělo být při kraji pole, znervóznilo nás, že z lesa na něj neuvidíme. I probušili jsme se na pole a šli po jeho okraji, leč po sypadle ani stopa.

Co mě znervózňovalo ještě víc, nikde nebyla ani stopa po cestě, která na mapě vedla podél pole. Tedy, byly tu nějaké vyjeté koleje a taky trochu stop, ale k cestě to mělo daleko. Došli jsme až k místu, kde z lesa vybíhala jakási cesta. Naznali jsme, že jsme správné místo museli přejít, že nemáme ponětí kolik jsme ušli a že musíme namapovat znova. Opět po kraji pole jsme se vrátili na polňačku nad silážními jámami. Tady to bylo trochu dramatičtější – když jsme se podél lesa plížili zpět, pole zrovna bičovala bouře a liják – bouře naštěstí kdesi v dáli, vichr a liják přímo nad námi. Probíjeli jsme se proti větru a průběžně sjížděli čelovkami okraj lesa – ale viditelnost byla asi taková, že i kdyby tu krmelec byl, museli bychom o něj zakopnout, abychom ho našli. Tahle situace se opakovala i při dalších kolech hledání krmelce v lese.

Melioračními rýhami

Během druhého zaměřování (Aby se ctěný čtenář zorientoval – to bylo možná sotva hodinu od vyluštění šifry.) jsme naštěstí zjistili svůj omyl a tentokrát namapovali správné sypadlo. To mělo pro změnu ležet při cestě, procházející dnem údolí. I vyrazili jsme opět pěšinou pod silážními jámami, doufaje, že snad postupně sklesá. Nesklesala, ani se nevzdalovala od okraje lesa.

Někdy v téhle době jsme také poprvé a naposledy zahlédli známky lidské přítomnosti na trase hry – někde hlouběji v lese pod cestou jsme zahlédli světla čelovky. Další tým jsme potkali až ráno po hře dole ve vesnici.
Usoudili jsme, že cesta, po které jdeme, je nějaká vrstevnicovka, kterou do mapy nikdo nezanesl, a že bude lépe věřit samotnému údolí. Zahájili jsme sestup diretissimou.

Malá džungle se může skrývat i v pokojné moravské zemědělské krajině. Podotýkám, že stále ještě pršelo, jílovitá půda klouzala a, ano, když se ze svahu snažíte zastavit o nějaký strom, nechytejte se akátů. Ty mrchy mají i jako dospělé tu a tam na kmeni zapomenutý zdřevěnělý trn. Zarostlé údolíčko, do kterého jsme se tak lehkovážně pustili, nebo spíše spustili, oplývalo také překvapivým množstvím hlubokých, úzkých stržiček, kterými se valila kalně hnědá voda. Neprostupné křoví, kluzká hlína a obcházení oněch vodou vymletých zářezů způsobily, že překonat těch dvě stě metrů zabralo asi půl hodiny.

Hrob

Pravda, pěšina tu žádná nebyla, ale na dně údolí jsme se ocitli, o tom nemohlo být pochyb. Děšť zrovna trochu polevil a stáli jsme na kousku rovné země – to byla jedinečná šance něco sníst, protože nic nenasvědčovalo tomu, že postup pralesem v dohledné době skončí. Díky mocně rozbujelé akátině bylo skoro neprůchodné, a tak jsme jej přelezli a po jeho protějším svahu sestupovali níže. Dno náhle prudce pokleslo a my jsme se chtě nechtě ocitli na ostrohu, porostlém smrkovým hustníkem. Po akátech a chmelových liánách to byla příjemná změna. Ale ten sešup pod náma byl pořádně prudký, tam by se těžko lezlo i za sucha a za dne. Pokračovali jsme tedy po ostrohu a hledali místo, kudy sklesat. Všude se klikatily nezřetelné pěšinky a jedna z nich nás dovedla na další zapomenutou výspu a tam…

Našli jsme jámu asi metr hlubokou a dost velkou, aby se tam vešel skrčený dospělý člověk. Kolem jámy byly natlučené kolíky a několik zbylých proutků, které se mezi nimi proplétaly naznačovalo, že bývala obehnána ohrádkou. V kůře nejbližšího smrku byl ve výšce očí vyryt kříž.

Jednoduše, našli jsme hrob.

Už od těch silážních jam jsem začala mít pocit, že na nás orgvé nachystali něco, co se nebezpečně podobá začátku béčkového hororu. A teď se to potvrdilo. To už nemůže být náhoda. Vyjdeme živí?
V tu chvíli bych jen nerad zahlédl ve svahu postavu s krumpáčem zvolna stoupající vzhůru.

Bažina

Jak jen to šlo, spěšně jsme sestoupili do údolí. Respektive do bažiny, porostlé polem kopřiv zvících dvou metrů. Nějak jsme se jimi prodrali ve směru, kde jsme tušili pokračování údolí, a pak – zázrak! Za bažinou vedla cesta.

No, cesta – spíš hromady jílu s vytlačenými stopami, jako by tu projel obrněný transportér. A jako by vzal na své cestě nějaký domek, neboť v cestě byly navršeny tu vyšší, tu nižší hráze a barikády z cihel, někdy rovnou z celých kusů zdi. Ale i tak to bylo lepší než cokoliv, co nám okolní les zatím nabídl, byla to cesta a jel tu tank a ten musel odněkud přijet, milý Watsone.

Po chvíli přelézání stavebního rumu se otevřel výhled po naší levé ruce, někde pod sebou jsme zahlédli oranžová světla sodíkových lamp. No hurá, to budou ty rybníky.
No, lamp. Reflektory v hlubině za vysokým plotem zářící daleko mezi stromy připomínaly spíš trestaneckou kolonii nebo koncentrační tábor. Čekal jsem jen kdy uslyšíme blížící se štěkot psů a samopalů. Béčkový horror pokračoval.
Když jsme došli na křižovatku, odkud se shora připojovala cesta, byli jsme si už jistí, že jsme přišli ze správného směru. Neexistenci krmelce jsme si vysvětlili tím, že jsme na tankodrom slezli příliš nízko. V naději na jeho nalezení výše v údolí jsme se vydali, odkud jsme přišli.

Krmelec

Přelezli jsme domek rozvezený na více místech, prošli naší důvěrně známou bažinou a nechali se cestou vést dále do lesa. Netrvalo dlouho a našli jsme krmelec.

Byl krásný, zánovní, bytelný, v zásobárně byl sud do poloviny plný krmiva, zkrátka – krmelec k pohledání. Akorát ta šifra v něm jaksi chyběla. Alespoň na nás chvíli nepršelo, a tak jsme využili chvíle ke shození batohů, dohledání upřesnítka a zavolali orgům.
Další proprieta snad už z céčkového horroru – když už se rozhodnete volat o pomoc, zjistíte, že jste na dně hlubokého údolí. Taková údolí mají jednu výbornou dramatickou vlastnost. Nebývá v nich signál. Po chvilce snahy jsme ho naštěstí objevili.
Dozvěděli jsme se, že krmelec, který jsme našli, nejen že není ten správný, ale podle orgů prostě neexistuje. Nám tedy připadal skutečný dost, a navíc byl na tom správném místě na dně údolí. Ale orgové trvali na svém – prý sypadlo v lese. Nemohu jim upřít dobrou vůli; když zjistili, že jsme šifru opravdu vyluštili, chtěli vědět, kde jsme, aby nás mohli navést správným směrem. Jediné, co jsme jim na to mohli říct, že jsme (Copak v lese, v pr… jsme byli) někde v lese, všude je mokro a tma jako v p… jako v pytli. Tvrdili aspoň, že od rybníků se dá k šifře dojít celkem snadno.

Od hřiště

Rozhodli jsme se dát tomu poslední šanci a jít na jistotu, ale tentokrát zdola. Již známou trasou jsme se dostali na místo, odkud jsme prve viděli oranžová světla, ale tentokrát jsem trvala na tom, že slezeme až ÚPLNĚ ke hřišti, k rybníkům nebo čert ví k čemu, co nám umožní namapovat přesně.

Slezli jsme na hřiště. Nedaleko stál jakýsi dost velký barák, který, to jen tak mimochodem, na té mapě nebyl zakreslený. Už jsme se tomu ani moc nedivili. Namapovali jsme a vydali se zpátky na sever podle jednoduchého pravidla – půjdeme cestou, kterou ještě neznáme.

Na kraji lesa

První pokus nás zavedl na kraj pole. Vrátili jsme se na křižovatku nad hřištěm. Znova jsme volali orgům a ti nás ujišťovali, že od hřiště se na tu správnou cestu dostat dá, jen prý že zhruba v téhle době se tam už nějací dva vydali šifru sklidit. Věděli jsme ještě o jedné odbočce, kterou jsme přinejmenším takto zdola nezkoušeli.
„Tak poslední pokus,“ zavelel Garret. „Přinejhorším v protisměru potkáme vracející se orgy a můžeme jim zčerstva vynadat.“

Poslední výstřel

Sešli jsme zpátky na křižovatku a vyrazili po pěšině, táhnoucí se po vrstevnici asi dvacet metrů od okraje lesa. Baterky propátrávaly les, seč jim růžoví králíčci dupali, oči a uši jsme měli na šťopkách. Mrtvo, prázdno, ticho a tma. Sypadlo veškeré žádné, orgové veškeří žádní.

Netrvalo dlouho a začali jsme poznávat některé větve a pařezy. Když jsem potřetí nadzvedával jednu větev visící přes cestu, byl jsme si vcelku jistý, že se Matrix slušně zacyklil. Za tři hodiny bloudění se s lesem seznámíte opravdu důvěrně. Nakonec jsme se vysápali nám již důvěrně známou bahnitou skluzavkou a stanuli u silážních jam.

Co se dalo dělat, museli jsme přiznat porážku. Měli jsme v té době už mírný pocit neskutečna, jako bychom se ocitli v nějakém snu nebo absurdní hře. Zarostlé údolíčko sotva kilák na čtyři sta metrů jsme prochodili tak důkladně, že bychom mohli nakreslit novou mapu.

Vyložili jsme naši situaci orgům na telefonu. Mocně se divili, že jsme v lese nepotkali jejich kolegy, a umístění 5. šifry nám předali kontumačně.

Aneb poprvé jsme na šifrovačce brali záchranu na šifru, kterou jsme ani nevyzvedli. Co taky mohli dělat. Bylo jím, jak jinak, hřiště.

Tetris (5. šifra, 2:15 – 3:15, řešení)

Posadili jsme se hned pod naučnou tabulí u hřiště, kde byla šifra umístěna. Konečně přestalo pršet. Mně se začalo chtít spát.

Tvary na papíře celkem jasně označují tetris. Nějakou chvíli se snažíme, ale ani jeden z nás nemá žádné nápady, jsme zkrátka příliš zničení, a tak si celkem brzy voláme o nápovědu.

Ale vcelku vytrvale jsme zkoušeli všechny tradiční tetrisí způsoby, ale na Desatero jsme úplně zapomněli. Používáte opravdu všechno, co jste ve hře dostali od orgů? No bodejť, že ne.

Prý nám ji klidně dají, ale… Na šestce jsou u šifry orgové a čekají už jenom na nás, tak možná kdybysme… A tu polohu šestky by nám dali kontumačně…

Tohle člověka otráví. Jasně, orgů je omezený počet a chápu, že tvrdnout na stanovišti několik hodin navíc kvůli jedinému týmu není nic příjemného. Na druhou stranu, není to tak úplně naše vina, že? Jsou to jen kdyby, tedy dost chabý způsob, jak ospravedlňovat vlastní neúspěch. Jenomže teď vypadáme jako ta největší paka, na která se musí čekat. To nás vydeptalo natolik, že kapitulujeme v podstatě hned a pět minut po nápovědě bereme polohu šestky. Na zbytek hry se toužím zahrabat někam do lesa a v klidu si tam něco luštit, aniž bychom museli volat orgům.

Kaplička (6. šifra, 3:35 – 3:45)

Šestka je umístěná u kapličky pod rybníky. Je to zvuková šifra – organizátoři nám pouští záznam, kde nějaký týpek popisuje, jak vypadá zadání. Ani nepotřebujeme druhé kolo, je to jasný popis morseovkových slov. Tak aspoň tohle byla průchodovka.

Tady jsem ani nestačil vyhrabat papír, chtěl jsem si to aspoň jednou poslechnout a Anežka už psala řešení. Tak aspoň dohledávám, co je značka protipovodňové hráze. Je to kdesi na kopci v polích.

Orgové, poučeni předchozím vývojem, nám kromě umístění sedmé šifry přidávají i podrobné instrukce, jak ji doopravy najít. No, podrobné instrukce. Říkají, že to nikdo najít nemohl, je to prostě kdesi v hlubokém křoví.

Povodňová hráz (7. šifra, 4:30 – 4:52)

Začíná bahnitá, závěrečná část hry. Všechny spojnice teď vedou po polích a zanedlouho vlečeme na nohou slušné hromady. Připadám si jako Armstrong nebo Aldrin nebo jak se jmenovali ti týpci, co přistáli na Měsíci – taky mám graviboty.

Opět jsme měli mírné problémy s dohledáním, ale dvacet minut, to je nic. Nakonec šifru nalezl Garret, když obětavě nalezl do toho nejhustšího křoví. S šifrou v ruce sedáme do mokré trávy na kraji lesa. Svítá. Nebo spíš tak šírá, nebe je pokryté mraky. Opírám se o Garreta a z jedné strany ho zahřívám.

Což je asi tak všechno, čím přispěju. Zatímco Garret luští, spím vsedě a probere mě až jeho prohlášení, že to má. Prý to byl moc pěkný princip. No jo.

Jo, minulá i tahle šifra se mi moc líbila – dalo se vyzkoušet jen pár možností a když z brailla začala lézt grafika, bylo to příjemné překvapení.

Blátem a močůvkou

Poslední dvě hodiny do konce hry strávíme chozením po poli sem a tam. Nahoru a dolů. Doleva a doprava. Jak to má Nohavica v jedné své písničce: „du du du, do pole du, dozadu du i dopředu du.“ Víc o tom ani nemám chuť psát.

Ale kalich hořkosti se musí vypít až do dna. Osmou šifru máme hledat 380 m západně od kóty 251. Což naměřeno v mapě vychází někde při západním kraji zelené plochy nad vesnicí Vésky. Problém spočívá v tom, že zelená plocha byla už dávno rozorána na pole, pokud vůbec kdy existovala, a že tedy místo na okraji vinic či lesa se šifra i kóta nacházejí někde uprostřed anonymního pole, na kterém zrovna vyráží kukuřice. Já nevím, jak jsme to měli zjistit a najít. Bez GPS a bez mapy. Možná, kdybychom byli místní, tak bychom se nenechali tou mapou tak zblbnout, ale takhle je to prostě jediný popis okolí, který máme k dispozici. Ale, jak podotýká Garret, stejně dobrý popis okolí by nám poskytla třebas i mapa Prahy, Brna nebo i jenom prázdný arch papíru.

Jo, v Praze, Brně a konec konců i v Bratislavě jsou Vinohrady taky. A taky jsou nad údolím. Byly by to vcelku přesné mapy.

Po Garretově naléhání se opět odhodláváme volat orgům. Garret je na tom dost špatně, pobíhá kolem lesa a vykřikuje, že když už si tu šifru vyluštil, tak si ji taky najde, a podobně. Já už spíš koukám, jak je kolem hezky, bláto mi moc nevadí a ke spokojenosti mi stačí, že už neleje.

Telefonáty s orgy se zvrhly na popis cesty a okolí – pomalu strom co strom, hrouda bláta co hrouda bláta. Ale k ničemu to nevede. Nejlepší popis, který nám zoufalý org poskytuje, je: „Na mezi, u soušky, v hustém křoví“. Kdyby nebylo to bahno všude kolem, válíme se po zemi smíchy. Místní zeleň je v podstatě jedno velké křoví, soušek nepočítaně. V té chvíli už definitivně odmítám kamkoliv volat, holt komu není mapy, tomu není rady ani pomoci. Aby se neřeklo, že jsme to vzdali, poctivě do sedmi do rána hledáme soušku s křovím.

Konec

Jen pro dokreslení situace – opět zalézáme do hluboké strže, kterou považujeme za neznačenou rýhu na kraji lesa západně od kóty a hledáme v nějakém rohu soušku. Nechám se zlákat upřesněním, že šifra prý mohla sjet kousek dolů a hledám ji na dně strže. Neustále se motáme kolem jednoho posedu, odkud čekám kulku od rozzuřeného myslivce, protože mu tu dusáme kolem tam a zpět a vyháníme poslední kusy zvěře.Konec hry nás zastihne při sestupu z pole na cestu u trati. Když kolem prosupí vlak, zatočí se se mnou celý Matrix, protože jsem si na 100 procent jistý, že jsme slezli k nějaké zahrádce na kraji Vések, ale přitom tu široko daleko žádná vesnice není. Ničemu už nevěřím, jen tupě šlapu po rozbahněné cestě k západu a čekám na nějaké zázračné vysvětlení. Toho se dočkám až za prvními domky – opravdu jsme nedorazili na kraj Sadů, ale teprve do Vések. Až tady si připustím strašlivou pravdu – ta pole nad vesnicí jsou v mapě zarostlé vinohrady a šifra byla tedy až někde tady…

Sílícím deštěm šlapeme po silnici a po slimácích zpátky k Hradišti. Zrovna když rozkucháme obálku s polohou cíle a vydáváme se dál, zahlédneme na návsi povědomé postavy – jediný další tým co přežil drama v terénu až do rána a dva organizátory. Jsme rádi, že jsme našli aspoň takový náhradní cíl a můžeme si ještě zčerstva postěžovat a potvrdit si nejhorší obavy – orgové přiznávají, že s tou mapou to byla velká bota, protože šifry byly sice otestované horem spodem, ale na finální mapu se snad nikdo ani nepodíval. Také jsme prý byli asi jediný tým, co se vydal od rozhledny na trať i po začátku bouře, takže to vysvětlilo, proč jsme byli pořád poslední ;).

Za odměnu aspoň dostáváme závěrečné tři šifry, loučíme se s přeživšími a konečně vyrážíme zpátky na nádraží.

Odjezd

Drobným zádrhelem je i samotný odjezd, přesněji odjezd autobusem. Jsme tak zaprasení – doslova, neboť některá pole byla nedávno pohnojená a k celkově nevábnému vzhledu se přidává nezaměnitelná vůně domova – že by nás žádný řidič, který to má v hlavě v pořádku, do vozidla nepustil. Jediné řešení je svlíknout vnější bahnitou slupku. Tak stepujeme na zastávce v kraťasech a triku, které jsou sice mokré, ale aspoň ne špinavé. Ne moc.

Celkový dojem

Orgové nás na hlavu porazili. Rozdrtili, zadupali do bláta a předhodili psům. Frikulínská standarta se pokryla hnojem. Tajná zbraň orgů – mapa. Garret mě už nikdy nebude muset přemlouvat, že brát další, vlastní mapu je zbytečné.

Frikulín, jak známo, z pole neutíká (ono by to v tom blátě taky šlo dost těžko, že?), deště se neleká a na blesky nehledí. Na nohou jsme přemístili metráky uherskohradišťské ornice, prolezli křoví, kam roky lidská noha nevstoupila a našli hrob v lese. Jen ty šifry se kamsi poděly.

Jak tuto reportáž uzavřít? Na nás nezůstal suchý ani zip, na orzích nezůstala suchá ani nit, ba ani chlup. Chudáci, udělali jedinou chybu, ale vymstila se jim desetinásobně. To se holt stává. Šifry samotné však byly velmi hezké a nápadité, orgové vstřícní a nápomocni radou, když to šlo.

Tady se musím připojit ke chvále – začátek hry pěkně klapal, šifry byly pěkné, zvlášť se mi líbily ty ke konci, které jsem si vyluštil po hře – polský kříž a periodická tabulka. Ale i ke kritice – ten kiks s nesouhlasícím číslem na třetí šifře v kombinaci se smrtící mapou a trochu i s počasím, udělal z pohodové párkilometrové hry nový Osud ;-).

Tády dády dá… A to je konec. Děkujeme za hru a nečekané zážitky – ale příště už jdeme s vlastní mapou ;-).

Za frikulín tým sepsala Anežka, komentáři doplnil Garret