Garret (na nákupu snídaně se Silpem a Anežkou v diskontu u Silpova bydliště): „Kupte kafe, jinak Fricca nevyleze ani ze spacáku, natožpak z domu!“

9. – 10. 4. 2011, Praha
frikulín (Anežka, Fricco, Garret, Máťa, Silp)
S šifra / X šifer
32. místo / 184 týmů

fotky ze hry od Máti
fotky ze hry od Garreta

Reportáž ze Hry

Garret (do telefonu): „Jedu za váma na Jindřišskou a Silpa s Anežkou jsem poslal na tu švédskou trojku!“
Máťa: „Jestlis to, Garrete, s tou trojkou trochu nepopletl….“

Anežka: „Všimli jste si, že se k těm klíčům dají přidávat různé volné asociace? Například: můj SPRINTELEKT propadne NEUFORII a vyřeší MORSEOVCE!“

Fricco (po čtyřhodinovém neplodném sezení v provozovně nejmenovaného řetězce rychlého občerstvení): „Hele, a všimli jste si, že ty klíče nejsou stejný…?“

Máťa: „Kluci máme to! Akorát je to nějaký rozbitý… Poslali jsme orgům heslo BEDNA i KLICOVABEDNA a nic!“
Garret: „Co se ještě může myslet tou klíčovou bednou? Hlava! Zkus hlavu… tak nic. Co třeba trezor?“
Anežka: „To je haluzení. Taky by to mohl být sejf nebo kasa.“
Máťa: „Vzhledem k tomu, že jsme nebyli na Géčku to může být ještě KLICIVA BEDNA.“
Garret: „Co je to klíčivá bedna?“
Anežka: „Já nevím… třeba pařeniště.“
Garret: „Pařeniště… pařeniště! Pošlete orgům pařeniště!“

Ale popořadě. První věta z výčtu frikulínských bonmotů padla, když se mi v sobotu v deset ráno stále ještě nechtělo opustit vyhřátý spacák; a zbytek týmu z toho byl kdovíproč nesvůj. Dojeli jsme – my, přespolní sekce – strategicky už v pátek večer, takže ráno před hrou bylo luxusní a příkladně pomalé. Přece jen, z Bratislavy je to dobrých několik hodin ve vlaku; a já jsem přijela v pátek kvůli práci (stačínezvrtatpohovor). Po už zmíněném kafi, zvládnutí logistiky bytu (4 frikulíni, jedna koupelna a jeden záchod) a pozitivnímu naladění na hru (zvrtalajsem pohovor) jsme po vlnách vyrazili za Máťou směr koleje Budeč. Tam svědomitá příprava na hru vyvrcholila těstovinami se smetanovou omáčkou, zeleninou a sýrem, v důsledku čehož jsme se ztěží dovalili na start a Garret si málem znovu vyvalil už tak dost vyvrtnutý kotník.

Start

Po docela paranoidním pročesávání parku (kde že jen je ten západní konec?) někdo začal zvonit klíči, což byl konec, ale jen jalových diskusí o tom, jestli jsme tu správně. Jdeme na to! Hned po prvním čtení jsme měli jasno a v první vlně týmů odkvačili na křižovatku Korunní a Nitranské, kde nebylo na první pohled nic. Po několikanásobném a neúspěšném páčení schránky klíčky zpoza ní přece jen vypadla šifra, která nás s Máťou katapultovala na Vítkov a zbylý IT crowd nechala koumat triviální matematické operace. Na Vítkově bylo hezky a slunečno. Po nějaké hodince rozvalování se na lavičkách povolily Braillovy krychle a po Garretově nápovědě po telefonu (konkrétně řekl, že to bude něco s mobilem) se zlomil i mobilní semafor. Poslaly jsme spojku ke kostelu svatého Václava a samy se přesunuly k Jindřišské věži. Tady nastal drobný zásek – klávesnici a převod háčkovaných písmen na čísla jsme poznaly celkem rychle, ale co s tím jako dál? Mezitím jsme odeslaly ještě další sovu směr Silpův netbook, ať tady v Praze vykoukají cokoliv švédského, kostelního, co by mělo samičí znak, jak poznamenala Máťa – bioložka. Docela jsme jim udělali radost, neboť na náměstí Sv. Čecha byla znovu ta blbá čísla a pak jakési ještě horší ovce… a začínalo přituhovat. Garret docvakal i s holemi (po slovenstku barlami) k nám na Jindřišskou a my jsme si čas čekání na něho krátily stresováním orgů o tom, že jim tu tři trochu napitý civilové chcou ukrást šifru, ale jestli to je jako vážně tak dobrej roleplying, tak se omlouvme…

McSkrblík

Šifrovací průjem. A kafe, přesně v tomto pořadí. Pokud jdete totiž první na kafe a pak až na záchod, je to dohromady o 5 Kč dražší. Ačkoliv ta paní už to tam moc neřešila. Po hodině pustila na záchod Anežku i zadara, neboť už tam prý jde popáté a tak má množstevní slevu. Anežka se pokusila vysvětlit, že jde teprv poprvé, že máme jen všeci stejné trička, ale stejně ji paní pustila zadara. Já jsem šla po Anežce a paní jsem ani nic vysvětlit nestihla, neboť se na stoličce už je bezmocně svíjela smíchy… no, a tak jsme se proplašili až k hranolkám. V pauzách mezi scénkami pro záchodpaní a pitím kafe Silp dorazil klávesnici a poslal Máťu na Výtoň. Anežka zlomila squattery i kamenné kelty a šibovala Máťu (t.č. bez mapy i bez čelovky) k Botiči, zatímco Silp se vydal k Petrské. Po cestě ho taky napadlo, co že by to jako po několika hodinách vyřešil i 7350 (ach ten čerstvý vzduch) a zatelegrafoval nám do centrály podnětný nápad k relizaci. Garret celou dobu poctivě lepil do mapy oranžové lepičky indikující místa šifer, neboť nám bylo od začátku jasné, že dostat se z úvodního kolečka neznamená obejít všechna stanoviště, ale stačí pouze z toho, co zatím máme něco vykoukat. Bohužel, bramboroid rýsující se na mapě nic konkrétního nenapovídal. Garret se jal kreslit graf která šifra na kterou odkazuje, že třeba vznikne nějaký obrazec… Mezitím jsem zrealizovala Silpovi na klíč digitálky a prošla se směr Muzeum, zatímco Máťa dorazila s kruhem, který na posezení rozstříhala a opět sestavila. Sokolovna na Květnici. Co s tím? Bylo už skoro 10, bylo to daleko a nikomu z nás se tam nechtělo. Pak tu byly ještě ty ovce, do kterých se nám ovšem chtělo ještě méně. Jak nám tak bylo jasné, že v oběhání všech stanovišť to nebude, začli jsme se kolektivně vrhat na vyrýsovávání lepších a dokonalejších odkazových grafů (také jste jako malí měli hru Inspiro? Popřípadě jako velcí hru Automaty?), nebo zdokonalování bramboroidu v mapě. Ani jedno nikam nevedlo, pročež jsme se – proti trudomyslnosti – rozjeli se Silpem na tu Květnici. Získali jsme sice heslo MORSE (odtud ty MORSEOVCE), ale nic víc, kromě toho, že mi Silp z okýnka tramvaje ukázal, kam že to dopadají ti sebevrahové z Nuseláku. Mimochodem, včera jeden skočil na Pankráci pod metro když jsem jela k Silpovi. Anežka zase měla nahnáno že budem muset skákat na cílovém stanovišti bůhvíodkud do plachty. Ovšem po příjezdu k hranolkům nikdo nijak neskákal a ve dvanáct nás vyhodili.

Klasická Frikulínská Centrála

Zkráceně KFC je osvědčená herní pomůcka už z několika minulých ročníků. Já tam byla poprvé. Silp prohlásil, že určitě nevyužíváme všechny informace, že tu někde musí být něco… darmo mluvit. Část týmu se stále věnovala grafu, část grafice (z brambory náhle vylezl Vyšehrad; bohužel, naše nadšení bylo o pár minut později zadupáno zjištěním, že jsem jenom blbě rýsovala) a část dekódování prvních, posledních prostředních i neexistujících písmen z klíčových hesel (viz básnické střevo nastíněné v úvodu). Ve tři, když se byla pánská část týmu vyvenčit, se to zlomilo. Koukali jsme na to jak na zjevení, a potom, po prvotním šoku a vyloučení všech trezorů, sejfů i pařenišť nasadili do akce opět Silpův netbook, aby nám řekl odkud a jak to jede na Chodovec. Jelo to tak akorát a z původně (na ípáku) týmůprosté 505tky se na Chodovci vyhrnula slušná banda s čelovkami a karimatkami.

Zima

Jé, nářadí! Piktogramy! Víte, že když si nakreslíte pánvičku a lupu zvrchu, vypadá to dost podobně? A kruh a razítko taky? Mohlo by to být třeba „O“… Jo, ale taky kovadlina a razítko z boku jsou si dost podobné. Trochu sražená libela a foťák zepředu taky… a nakonec i mezi tvarem pušky a hojeky bude nějaká paralela…

No, nebudu to protahovat. Ukázkové zkejsnutí na největší průletovce zaviněné zejména tím, že všichni z týmu bojovali se zimou a málokdo s šifrou. Rozednilo se a konečně došlo na Silpův vytoužený přesun směr Spořilovské sídliště. Zima tam sice byla úplně stejná jako nahoře u šifry, ale v konečném důsledku se to vyplatilo, protože nás tam zastihly první teploučké paprsky, Anežka našla celkem slušné přírodní WC a Garret se Silpem to konečně prolomili.

Teplo

Po namapování a důkladném zkonzultování dalšího stanoviště se všemi dostupnými exempláři map jsme konečně vpluli do terénu, do kvetoucího sadu. Ani to mapování nemuselo být tak důkladné… týmů se tu kolem válelo dost a dost. Tak tady to urveme, těšili jsme se. A taky že jo! Osnova, noty, takty… vše šlo jako na drátku. Měli jsme všechny tři lidovky a špekulovali, proč jsou tam zrovna tyhle tři, když v úvahu připadá pouze most na Pražské? Ještě tak mohli říct který… Bošileckou i Ovesnou jsme našli nehorázně daleko, a Rozmarýnovou jsme naštěstí nenašli. I když podle mě tam roste spíš konvalinka. Už-už jsme startovali na odpal, když nám převelice zkazil radost org, který začal rozdávat (v podstatě) řešení. Tohle se dělá?! Jen tak, zadarmo, za nic??? S výkřiky přirovnávajícími orga k jisté zelenině oranžové barvy jsme vyběhli na úprk před odvetou i před přílivovou vlnou všech těch týmů, které jsme si zasloužili nechat za sebou.

U mostku přes Botič nebylo – kromě firmy Finder, kde pracuje Silp – nic. Ani Silp se jako úspěšný finder stanoviště neprojevil. Tak znovu. Jediný další mostek na Pražské byl přes železnici, a když jsme tam namířili, tak nás už neomylně doprovodila přivalivší se vlna týmů. Ani tu šipkovanou jsme si neužili, jak jsme usilovně před ostatními předstírali, že ji nevidíme! S polákem jsme se dorozuměli celkem rychle a vyrazili ve dvou vlnách (ve druhé já, Garret, berle a přesezená noha; v první ten zbytek) na Poslední. Konečně vím, jak vypadá ta slavná Ulice s velkým „U“!

Poslední

Poslední byla poslední stanice i pro nás. Po získání divné SMSky a zaslání klíče SVITANI jsme obdrželi normální SMSku, která tvrdila, že tu jsme 32. Tak co teď s tou divnou SMSkou? Po nějaké čtvrthodině jsme si přečetli, kde že to nemáme hledat šifru, no jo, jenže kde ji hledat máme? Klíč byla vyřešená záležitost a nic jiného než 65 na západ tu nebylo. Dobře, ale 65 čeho? Na západ odtud bylo pouze nádraží Hostivař, i když asi kilák. Stejně nám nezbývalo víc než čtvrthodina, tak jsme k němu zamířili a s úderem dvanácté hru vzdali. Kromě tramvají tu nebylo nic. Po zjištění polohy cíle jsme museli uznat, že nejblíže byl se svou obskurní aplikací čísla 00:65 Garret, když měřil azimut 65 od západu a vyšlo mu to na dálniční křižovatku kamsi tím směrem. Ale co už. Do cíle jsme nešli a radši se nechali odvézt tramvají tam, kde jsme začali. Nakonec to byla moc pěkná hra, ještě že jsem z toho spacáku včera k polednímu vylezla! Jen škoda, že jsme nedošli dál a neužili si té signalizace a skákání do plachty a podobně. K dokonalosti chybělo už jen odstranit zbytečné a demotivující nápovědy, které se ještě navíc poskytovaly paušálně bez ohledu na to, kdy který tým na stanoviště dorazil. Časované nápovědy, vzdálené nápovědy, penalizované nápovědy… tohle všechno je OK, ale ty noty nás (nebo aspoň mě) pěkně demotivovaly! A to jsme ještě nevěděli, že v 6 ráno přišla záchranná SMSka pro všechny týmy kysnoucí toho času ještě v městě. Zatímco my jsme u těch nůžek a kovadlin taky seděli 4 hodiny a nikdo nám nic nedal! Ale dobrá, při zpětném pročítání orgovských postupů a myšlenkových pochodů snad i tohle byla součást Hry na klíč. Tak už si je nechám pro sebe a budu se tiše těšit na příště.

Za frikulín tým sepsala Fricco

tisk | PDF | e-mail