Tento cestopis zachycuje dvoutýdenní puťák po Slovinsku, který jsme podnikli 3. – 15. července 2011 v celkovém počtu 2 ks, s nulovými ztrátami. Výchozím místem byla Bratislava.

…aneb mezi čebelicemi, mravenci a medvědy

3. – 15. 7.  2011, Maribor – Pohorje – Raduha – Kamnické Alpy – Ljubljana – Nanos
Anežka, Garret

Poznámka k typografii: Černý text sepsal Garret, červený je od Anežky

1. den (3. 7. 2011, neděle), +900 m

Denní trasa: Maribor (275) – Ledinekov kogel (1128) (vše víceméně po trase E1)

Vlakem z Bratislavy vyrážíme před šestou, takže toho mnoho nenaspíme. Navíc na nástupiště dobíháme se štěstím asi minutu před odjezdem. Do Vídně se vezeme spolu se zahraničními pařmeny, kteří přes noc pili na divokém východě a nad ránem se vrací přespat zpátky do civilizace. Ve Vídni máme skoro hodinu času a myslíme si, že na Meidling dojdeme pěšky, ale když se za dvacet minut sotva doplazíme na Suedtiroler Platz, ještě rádi kupujeme předražené lístky na S-bahn a zbylé tři zastávky jedeme MHD. Naše EC jede dokonce až do Rijeky a kolem se motá hodně turistů mířících k moři, ale včas najdeme volná místa v kupé u jedné Slovenky, která čte slovinsky nebo chorvatsky nějakou knížku o rozpadu Jugoslávie. Pak už bez jakéhokoliv zdržení frčíme Rakouskem až do jižních provincií monarchie. Něco po 11 dopoledne vystupujeme v Mariboru a vrážíme do stěny horkého jižního vzduchu, která nás čeká na nástupišti.

Nástup na Pohorje, kde jsme chtěli puťák začínat, byl na opačném konci města než je nádraží. Díky tomu jsme si Maribor prošli naskrz.

Kulturní šok č. 1: Cyklotrasy. Jsou. Jsou úplně všude, cyklistů je na nich jako much a chodci do cyklotras disciplinovaně nelezou. Cizinec, navyklý z divokého východu na to, že městům vládnou auta, se ale musí naučit rozhlížet i na chodníku. Blížící se cyklista totiž není slyšet.

Kulturní šok č. 2: Sladoled, čili zmrzlina. Kepica (= kopeček) stojí 1 EUR, což je dvojnásobek ceny v Bratislavě, ale nenechte se tím zmást. Když jsem prodavače viděla, jak mi místo obligátního československého pidikopečku plácá do kornoutu tři až čtyři naběračky, myslela jsem, že mi špatně rozuměl. Když ale totéž provedl i podruhé, pochopila jsem, že to je tady normální.

Kuturní šok č. 3: Auta zastavující na přechodech. Zpočátku jsme před čumákem zastavivších vozidel proklusávali jako partyzáni pod kulometnou palbou, než jsme si zvykli, že chodec na přechodu není lovnou zvěří.

Maribor na první pohled působil jako příjemné, klidné město, Samozřejmě, hodně dělal fakt, že jsme dorazili v neděli. Provoz veškerý žádný (včetně MHD, která v neděli prostě nejezdí), většina lidí byla rozvalená v kavárnách a pizzeriích kolem stolků vystrčených na ulici, nebo okupovala stánky se sladoledem. Staré domy v centru jsou skoro bez výjimky nízké, jednopatrové, přikrčené, jak se na podhorské město sluší. Na severu se zvedají různorodé kopečky pokryté vinicemi, na jihu se jako dlouhý zalesněný hřbet táhne Pohorje. Jižní předměstí Mariboru obsahuje i nějaké ty sídlištní paneláky a novou zástavbu.

Začátek E1 (slovinská dálková turistická trasa, která prochází přes všechny větší hřebeny až na jih k moři) jsme našli bez problémů a pak nás čekalo sápání na hřeben, které se zdálo nekonečné. Holt po roce městského života v bratislavské králikárně… Navíc člověk ještě z domova voní, pot stékající po zádech vnímá s nelibostí, nohy v pohorkách všelijak tlačí a batoh na ramenou tíží ještě víc. Po třech dnech to přejde, do té doby je potřeba trpělivost.

Poznatek č. 1: Jedinou slovinskou turistickou značkou je kolečko s bílým středem a červeným okrajem. Nejednoznačnost, vznikající při křížení dvou turistických tras, je řešena vysvětlujícím popiskem na stromě vedle značky. Turistických ukazatelů je méně než u nás, je ale možné se orientovat i podle různých soukromých, neoficiálních ukazatelů a směrovek, kterých je naopak více. Značení je poměrně spolehlivé, alespoň co se E1 týče.

Poznatek č.2 : Mapa. Oficiálním názvem Izletniška karta Pohorje, 1:50 000, 1. izdaja 2005, Geodetski zavod Slovenje. Navzdory šesti rokům, které uplynuly od vydání, se osvědčila jako velmi přesná, spolehlivá a všeobecně chvalitebná. Obzvláště se to týkalo vody – tam, kde byl nakreslený nějaký potok, taky něco teklo a obvykle to bylo pitné.

Stoupání z 275 m na cca 1000 m nám zpestřovali cyklisté na sjezdových bajcích, řítící se v protisměru. Nad Mariborem je celkem velké sportovní centrum, obsahující mimo jiné lanovky a několik sjezdovek. Na sjezdovkách se v létě pase, lanovky nelení ani mimo zimní sezónu a pilně nahoru vyvážejí bajkery, toužící po adrenalinu. Budiž jim přán, jen by z toho adrenalinu mohli vynechat těžce naložené chodce.

Kulturní šok č. 4: Pivo. Neznalí místních poměrů jsme se natěšeně rozběhli k jednomu stánku za hotelem Bolfenk, který velkým nápisem sliboval PIVO. Když jsme si na menším nápisu přečetli cenu, která činila 2.6 EUR za půllitr (navíc jen ve flašce), chuť nás úplně přešla. Řekli jsme si, že na takhle drahé pivo nemáme hned první den ještě nárok, a pokud možno ležérně od stánku zase odtáhli.

Minuli jsme hotelové centrum Bolfenkt, Bellevue a spol. a pokračovali po jedné trase vedoucí přes Ledinekov kogel (kogel = kopec). Tam se ze dvou baráčků, nakreslených na mapě, se vyklubala jakási vojenská základna, obehnaná více liniemi nabouchaného plotu, co jako by vypadl z Jurského parku, nahoře ozdobený třemi řadami takového toho zakrouceného drátu, co v sobě má kousky ostrého železa, připomínajícího těstoviny farfale. Uprostřed toho všeho se tyčil radar, taková bílá koule dřepící na robustní věži, podobná výtrusnici Penicilia. Docela se nám to líbilo a litovali jsme, že se něco podobného nepostavilo taky u nás v Brdech.

Spali jsme pod rampou na horní stanici lanovky asi 1.5 km západně od Ledinekova kogelu. Za zmínku stojí ještě voda, kterou jsme brali z potoka asi 700 m JZ od horní stanice lanovky. Nad silničkou, u které pramení, potok začíná jako poměrně nevábná bažina, ale tím se nenechte zmást a pátrejte ve svahu asi 20 m nad bažinou. Najdete tam polorozpadlou vodárnu, takový betonový bunkr se dvěma oddíly, jedním prázdným (až na topící se a utopené žáby tísnící se na dně), druhým plným křišťálové vody, do kterých trubkami teče vydatný pramen.

2. den (4. 7. 2011, pondělí), +700 m

Denní trasa: Ledinekov kogel (1128) – Sv. Areh (1240) – Tinčeva bajta (1120) – parkoviště pod Matevževým vrhom – Matevžev vrh (1150) – koča na Pesku (1386) – rybníček – sedlo Komisija (1446) – godzni rezervat Lovrenška jazera (1529) – Planinka (1436), víceméně po E1, se dvěma kufry. Značení v těchto pasážích nebylo úplně dobré, značky se hodně křížily a na rozcestích občas chyběly.

Od sjezdovky (kam hned po ránu dobíhá akční běžec a dává si tu rozcvičku) pokračujeme k Arehu, kde u slabého pramínku pod kaplí dobíráme vodu. Přes Peršetov vrh (1242 m) pokračujeme do údolí Lobnice, kde jsou slyšet vodopády Šumík (ke kterým se nám ale zacházet nechce – to bychom museli scházet ještě o nějaký ten kilometr níž) a je tu výborné místo k táboření hned vedle silničky. Ještě před údolím poprvé zakufrujeme, když špatně uhneme na kótu 1161 m (cesta vpřed vypadala zavalená stromem a málo používaná, bylo to ale jen zdání) a musíme se vracet. Z údolí pro změnu špatně uhneme na Matežev vrh (1150 m) a potom krosíme lesy rozryté těžařskou technikou (co těžařskou – v podstatě vojenskou dobývací technikou – ta monstra jsou schopná vyjet uprostřed lesa skoro kolmým svahem…) až na turistickou značku v údolí potoka, u kterého dáváme zcela vyčerpaní oběd.

Poznatek č. 1: Mravenci. Tito tvorové nás provázeli celý puťák. V lesích na jedno rozhlédnutí vidíte pět až deset mravenišť, zem pod vašima nohama je permanentě v pohybu nespočtem mravenců. Konkurenční tlak je veliký, a tak se mraveniště staví i přímo v turistických stezkách, na ostrůvcích mechu mezi močály, zkrátka všude, kde je kousek neobsazené pevniny. Výjimkou jsou snad jen alpské ledovce. Ale kdoví – možná že i tam žije nějaký druh bílých mravenců, stavějících iglů. Nevím, jestli je to tím jižním podnebím nebo tím, že jsou na sebe tak namačkaní, ale slovinští mravenci mi připadali nesmyslně agresivní – kam jen stoupnete, už se vrhají na pohorky a hryžou a hryžou, odhodláni prohryzat se i těmi několika centimetry gumy. A chtít se v takovém lese v klidu najíst nebo si odskočit…! Celé dny vlastně nemáte jinou možnost než jít a jít, protože oni vás stejně v klidu posedět nenechají. Možná proto jsme taky chodili od soumraku do úsvitu, mravenčí zuřivost poleví až s nocí a chladem.

Pokračujeme údolím vzhůru a dál přes náhorní bažiny až na chatu Pesek (1386 m), kde zavrhujeme drahé pivo a poprvé potkáváme zvláštní chodeckou dvojici v černých brýlích, která tu zůstává na noc. Až později pod Smrekovcem se dozvídáme, že to byl odvážný nevidomý turista s vodičem. My odpočíváme kousek dál pod chatou u rybníčku Mašinžaga.

Kulturní šok č. 1: Je vcelku normální vybagrovat někde na strmém horském svahu umělý rybník, ten případně vyložit igelitem a nasadit si tam kapry. Valdštejn (nebo kdo to u nás rybníkařil) by se divil.

Když jsme od rybníčku vylezli do sedla Komisija (1446 m), krajina začala být konečně trochu zajímavá. Nudné smrko-bukáče pomizly a objevily se první horské louky, v těchto oblastech střídající se s rašeliništi. Spolu se smrky trochu pomizli i mravenci. Obešli jsme Mulejev vrh po východní straně. Přes cestu tam teče hned několik čistých potůcků, kde se dá nabrat voda.

Godzni (= lesní) rezervat Lovrenška jazera jsou v podstatě podmáčené louky na hřebeni, poseté roztroušenými zakrslými smrčky. Hranice rezervace na mapě nenajdete, zjistíte až z cedulí, kterými jsou osazeny přístupové cesty. Popošli jsme radši až na Planinku, což byla v podstatě sečená horská louka. Stan jsme rozbili na jejím okraji, v příjemném třímetrovém odstupu od mraveniště a poté, co jsme z vybraného místa vystrnadili jednu zmiji.

Táboříme kousek od propastného srázu a v dáli už vidíme děsivě vysoké obzory hor, které na nás teprve čekají.

3. den (5. 7. 2011, úterý), +600 m

Denní trasa: Planinka (1436) – Jezerski vrh (1537) – Črni vrh (1543) – Velika kopa (1543) – Mala kopa (1524) – Slovjengraškjo selo (1001) – statek Lampret – statek Kremžar – Brezova vas (500)

Dnes nás čeká nejvyšší hřeben Pohorje – vyrážíme přes Jezerski vrh (1537 m) na Ribnišku koču (kde nějací Slovinci zrovna balí stany) a na Črni vrh (1543 m – je tu brutální plastika označující vrchol za nejvyšší v Pohorje a vzorná vrcholová kniha, kam se zapisujeme).

Krajina pokračovala ve stejném duchu – na hřebenech louky, na svazích smrko-bukáče, sem tam hotel a sjezdovka. Pokud jste lovci zajímavých přírodních biotopů, mohlo by vás to nudit, v tomhle ohledu se Pohorje příliš neliší od našich Orliček nebo Jeseníků.

Pomalu se začínají stahovat mraky a schyluje se k dešti. Slézáme do sedla Pungart (1371 m) a po sjezdovce stoupáme na Velikou Kopu (dle naší mapy 1543 m – podruhé tedy dobýváme nejvyšší vrh Pohorje). Na protější Malé Kopě (1524 m) dáváme pod stříškou u stanice lanovky oběd (přístřešků u cesty je obecně ve slovinských horách nedostatek – občas jsou někde stoly a lavice, ale bez střechy) a sotva dojíme denní příděl slaniny, cibule a chleba, začíná pršet. Kolem Partizanskeho domu zahajujeme deštivý sestup z hor. Cestou nacházíme v mapě neznačený pramen a doplňujeme vodu. Na Kremžarjev vrh se nám v tomhle počasí zrovna dvakrát nechce a obcházíme ho po silnici kolem Lampertovy usedlosti.

Poznatek č. 1: Partyzáni. Zapomeňte na ubohé české pokusy, na Slovinsku se partyzánilo jak o závod. Všude v horách, kterými jsme procházeli, byla spousta pomníků, buď na paměť padlých partyzánů (většinou komunistů), nebo civilistů. A že ty senamy byly pořádně dlouhé. Později jsem se dočetla, že dost civilních obětí měli na svědomí samotní partyzáni, kteří jakoukoliv poslušnost Reichu považovali za hodnou trestu.

Poznatek č. 2: Pojemenované domečky na slovinských mapách. Při letmém pohledu před odjezdem jsme je zařadili do kategorie „vymřelé samoty“ – něco jako lze najít u nás v Sudetech nebo na východním Slovensku. Omyl. Všechno jsou to statky, normální horské farmy, kde se vesele pase dobytek, na svazích s pětačtyřicetistupňovým sklonem se pěstuje oves a brambory, na trávnících před domem se v umělých bazéncích ráchají děcka. A z pohledu na zaparkovaná auta, nové fasády, moderní malé traktory se rozhodně nedá říct, že by se farmářům dařilo špatně. Rozcestí navíc bývají osazeny cedulkami, směřující vás k tomu či onomu farmáři, takže se podle nich dá dobře orientovat.

Občas je na ukazateli připíchnutý i nějaký inzerát – nabízející farmářům například instalaci rozvodů vysokorychlostního internetu.

Kulturní šok č. 1: Gozdne cesty. Hory jsou jimi protkány, farmářům slouží jako spojnice se světem. Zapomeňte na český šlendrián plný rigólů (ostatně to se týkalo silnic celkově, nejen lesních cest). Slovinci nepoužívají asfalt, povrch tvoří jakási pevně udusaná drť šedobílého kamene, asi vápence. Přitom je to pevné, žádné vymleté rýhy od vody, žádné vydrolené nebo sesunuté kusy. Člověk jenom vrtí hlavou a říká si, je to možný? A proč to není možný taky u nás?

U Kremžarova statku se ptáme na zkratku do Gradce a sypeme se po ní lesem přímo dolů za nosem až k Papežovi. Tady začíná horské předměstí Slovinjskeho Gradce – sídla tu mají ještě původní hrdá farmářská jména, ale lidé už se tu většinou farmařením neživí. Dojíždí odtud dolů do města nebo provozují nějakou vlastní živnost.

Noc se blíží a my jsme mokří a vyřízení – pod námi už je podle mapy jen zalidněné údolí, ale nemá cenu hnát se někam dál mimo civilizaci, protože tam kde nejsou lidé, jsou strmé kopce kde se stejně spát nedá. Nocleh tedy hledáme v příměstském lesíku hned u silnice. Nakonec zalézáme na kraj hustníku za podivný opuštěný vojensko-vodárenský objekt. Nedaleko od něj je v lese bílá studna, u které hrobník ve spěchu zapomněl lopatu. Jen co postavíme stan začíná znovu pršet – večeříme tedy uvnitř.

4. den (6. 7. 2011, středa), +1350 m

Denní trasa: Brezova vas (500) – Slovenj Gradec (410) – Poštarski dom (805) – Uršlja gora (1699) – Križan (1040) – Bačovski vrh (1149)

Ráno sestupujeme do Slovenjiho Gradce. Obkroužíme krásně upravené centrum s nezbytnou soustavou cyklotras a odvážné nové architektury (tady to byla hlavně přestavba místní školy a skulptura na počest místního průkopníka raketových letů studujícího i na moravských školách), ale protože včas nenacházíme otevřené záchody a město je příliš upravené na to, aby tu bylo zapomenuté křoví, kam by se dalo odskočit (na volných pláccích samé květiny, ani jeden nedopalek, žádné zanedbané kouty a křoví sloužící jako veřejné WC), pokračujeme plynule na jeho protější okraj zpátky do lesů až ke kostelu sv. Radegundy, kde ve vedru padáme za hřbitovem. Zlikvidujeme nějaké wafle, spočítáme zásoby a zjistíme, že s nimi Alpy tak akorát přejdeme. Zpět už se proto nevracíme a začínáme opět stoupat.

Ze 410 m máme vylézt na 1699 m. Už prvních 400 výškových metrů nám dává zabrat, ale Slovinci nepovažují 800 metrů za nadmořskou výšku, která by je měla nějak znepokojovat: v údolích běží naplno pily, ženské v poloautomatizované dílně vyrábějí dřevěné palety, starší paní na horském políčku sype hnojivo ke kukuřici, panimáma u statku pomáhá manželovi vykládat z valníku fůru polen… V horách to tu prostě žije, snaží se tu ženské i chlapy a není to tu opuštěné jak u nás v Sudetách. Nižší hřebeny do 1000 m jsou pravidelně rozparcelovány poli a loukami, které obklopují každý statek – vzpomínáme na staré fotky, podle kterých mohl ještě před 60 lety vypadat podobně třeba hřeben Rychlebských hor.

Se stoupáním na Plešivec přišla i výměna mapy. Naší průvodkyní se staly Kamniško-Savinjske Alpe, 2004. Šlo o třetí vydání mapy a mám podezření, že s aktualizacemi se nikdo moc nepáral. Týkalo se to jak cest, z nichž některé byly mezitím z pěšin předělány na silničky, tak pramenů, které se na vyznačeném místě dost často prostě nenacházely.

To jsme v té chvíli ale ještě nevěděli. V sedle pod vrcholem byl zakreslený pramen, a tak jsme u kostela Sv. Roka (z kohoutku sloužícího hřbitovu, o kterém jsme ale usoudili, že bude pitný… ale tak to bylo ve Slovinsku se vším – kdybychom nabrali vodu z kanalizace, pravděpodobně by byla taky pitná) nabrali vodu jen na výstup. Když jsme se vysápali na Poštarski dom (810 m), slunce už nemilosrdně pálilo.

Pod trhajícími se svahy hřebene Kozarnice stoupáme do sedla pod Plešivcem.

Nevím, jestli je název Kozarnica odvozen od tvaru kozího hřbetu, ale sedělo by to přesně. Jednalo se o hřebínek korunovaný skalami a se severním svahem tak strmým, že mě z pohledu do údolí pod námi jímala mírná závrať. Silnička byla posetá menšími šutry i slušnými balvany, které sem napadaly shora. Některé, soudě dle čerstvých lomů, docela nedávno.

V sedle mezi Kozarnicou a Plešivcem měla být podle mapy voda, ale bylo tam kulové tryskové. Pravda, našli jsme jakousi loučku, pod kterou snad mohl být pramen, ale i když jsem seběhla dobrou stovku výškových metrů až do lesa pod ní, po vodě ani památka. Museli jsme se smířit s tím, že budeme nějakou dobu sušit hubu. V čemž máme ostatně docela trénink.

Dáváme si aspoň oběd. Vyčerpání je opět maximální. Cítím, jak se mi při jídle krásně zahřívá žaludek.

Po jídle nás čeká závěrečná část výstupu na Uršli Goru a na vrcholu gotický chrám sv. Uršuly, vysílač a velká koča. Slovnicům je úplně jedno v jaké výšce a hlavně na jak strmých kopcích žijí. Hospodařit mohou pravděpodobně i na kolmých skalních stěnách.

Poznatek č. 1: Slovinci mají vrcholové knihy předtištěné. Vypadá to tako taková ta kniha příchodů a odchodů na pracoviště, akorát doplněná o kolonku dotazující se vás, zda jste členem Slovenského Planinárského družstva (planinári = turisti, chodci. Slovo „turista“ se taky používá, ale ve smyslu povalování se v kempu, prohlížení památek a vymetání restaurací a vinných sklípků).

Prudkým sestupem se sypeme k Šisernikovi. Ten už je bohužel mrtvý a zůstaly po něm jen titánské zdi statku uprostřed pastviny. Pak ještě kaple s naostřenými kůly připravenými proti upírům a otrávený pramen, který měl být pitný. Nastává vodní krize.

Záchrany se dočkáme u souseda Križana – měl před chalupou kohoutek s vodou a navíc zasazenou mladou lipku, pod kterou jsme si mohli sednout. Lipovými lístečky byly zdobené i okenice.

Pijeme, pijeme dokud můžeme, plníme všechny flašky, a pak odcházíme hledat nocleh. Potkáváme krásnou louku Ciganja, ale je hned u silnice, takže ji nakonec neriskujeme a lezeme o zatáčku dál do lesa na vrcholek Bačovskeho vrhu (1149 m), kde (někteří pro změnu uplně vyčerpaní) stavíme stan a spíme.

5. den (7. 7. 2011, čtvrtek), +800 m

Denní trasa: Bačovski vrh (1149) – Kramarica (1124) – Dom na Smrekovcu (1377) – Krnes (1613) – Komen (1684) – koča na Travniku (1548)

Kolem zvonice, kde večer odbíjeli klekání míříme ráno do sedla Sleme (1081 m), nejnižšího bodu dnešní trasy. Pozvolna stoupáme po jednom z vedlejších hřebenů k Smrekovško pogorje. Cestou k Domu na Smrekovcu dobíráme vodu přímo z potoka, pereme tu, a někteří se zkouší i umýt. Vody je jinak cestou dost a dost – kromě dalšího potoka potkáváme pod Domem pramen s pitnou vodou a vodu chrlí i vyřezávaní dřevění draci (různé upravené samorosty jsou v horách hodně oblíbené) přímo u chaty. Na předobědové pauze nás tu ožírají mravenci a kozy.

Při odchodu dorazila další dvojice turistů, dva chlápci v červených trikách. Prý nás před dvěma dny viděli u koči na Pesku. Já jsem si je nepamatovala, ale Radek prý jo. Trochu jsme se dali do řeči, oni mluvili Slovinsky, my česky, ale rozumět se dalo. Prý si tu tak chodí po horách. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby jeden z dvojice nebyl nevidomý. Držel se svého průvodce za popruh batohu, hůlkou si oťukával cestu a tak šli. A já si stěžuju na těžkej batoh.

Nástup na Smrekovec začínal v pastvině, respektive v lese, který někdo ohradil a vypustil do něj krávy. Nechápu, co tam měly žrát, protože les byl smrková monokultura a na zemi se nalézalo jen jehličí a mravenci. Těch tam bylo zato hojně a navíc byli dvojnásob zuřiví, protože krávy jim spoustu mravenišť rozdupaly.

Po chvíli nám cestu nad námi zastoupilo stádo. No, stádo – stádečko. Tak deset kusů. Jenomže od chvíle, kdy nám v Norsku Fricca vypravovala příhody z kravína, pohlížím na hověží dobytek podezřívavě. Lépe řečeno, pohlížím podezřívavě na jedno konkrétní místo mezi jeho zadníma nohama.

Tohle je kráva, tamto taky, tamto bude jalovice… a to hnědé, co na mě tak ošklivě kouká, s tím chlupatým čelem, to je bejk.

Bejkovi do hlavy nevidíš. Nejsem takový vidlák, abych poznala, jestli kouká tupě nebo zlostně, ale zdálo se mi, že spíš zlostně. A navíc je na svahu nade mnou. Jak to říkala Fricca? Před bejkem se musí utíkat do kopce. Nebo na strom. A tak, jakmile ošklivě koukající bejk vykročil mým směrem, batoh sletěl na zem a šup, už jsem byla na stromě, na jednom z mála buků. Jako veverka. Obaleném mravenci, samozřejmě. A bejt stál a čuměl. Těžko říct, co se mu honilo hlavou.

Radek se mohl umlátit smíchy. Říkal, ať neblbnu a slezu, že je na nás vidět z té koči a že dělám ostudu. Mně to bylo jedno. Slezla jsem až ve chvíli, kdy jsem si vymínila, že bejka obejdeme velkým obloukem.

I přes intermezzo s úprkem na strom a taktickým obchvatem přes zarostlý les a hlubokou rokli se nakonec dostáváme na hřeben. Nárok na odpočinek tam ale nemáme, protože prcháme dál, nejdříve před kravami a pak před mravenci až na vrchol Komenu. Tam ale taky není kam sednout (vražedné slunce a mravenci). Oběd dáváme ař později na nedefinovaném místě hřebene, kde je trochu trávy, stínu a méně mravenců.

Odpoledne pak přichází krize – lesy jsou depresivní, smrkové, hodně se tu těží, prameny jsou vyschlé a voda nám pomalu dochází. Z chmurné nálady (ke všemu ještě zabloudíme) nás vytrhne až pohádková Koča na Travníku, která je sice přes týden zavřená, ale do areálu se dá volně vstoupit, usadit se na vzorně vysekaném trávníku u bytelných stolů, umýt a napít se u koryta s pitnou vodou a kochat se impozantními výhledy do nitra Slovinska.

Jednalo se o koču II. kategorie, což znamenalo, že měla venkovní gril, byl u ní kohoutek s tekoucí vodou, měla mědí obitá okna, vlastní septik a na střeše solární panely. Všechno bylo pečlivě a funkčně udělané, na plácku před kočou pár laviček a stolů, nikde ani smítko nebo známky barbarství. Byli jsme z toho úplně paf. Což je docela smutné, když si člověk uvědomí, co to o naší zemi vypovídá.

Na okolních pastvinách se navíc pasou nádherní a přítulní koně, které rozmazlujeme čerstvou trávou.

Nakonec jsme je rozmazlili až moc, protože ta nejchytřejší, vůdčí kobyla se zvonečkem pod bradou, se pokusila ohradu kolem koči rozsednout a prolámat se dovnitř.

Vaříme si bohatou večeři a strašně hluboce spíme v bivaku v předsíňce chaty. Noc je jasná a když si jdu odskočit, konečně nad sebou vidím hvězdy.

6. den (8. 7. 2011, pátek), +930 m

Denní trasa: Koča na Travniku (1548) – Koča na Loki (1534) – Velká Raduha (2062) – Durce (1910) – Koča v Grohotu (1460) – statek Bokovnik (1327) – Solčava (642) – Dom Planicev (837)

Ráno nemusíme balit stan, takže vyrážíme vcelku brzo. Chvíli nás doprovází i koně, kteří tuší, že máme batohy nacpané ovsem. Do lesa pod Travníkem už ale pokračujeme sami. Dnes zahajujeme sestupem – nejdřív do sedla Prelaz Bela Pec (1353 m) a pak na nejnižší místo dopolední trasy – planinu Vodol (1330 m). Tam končí náš přechod Smrekovško pogorje a začíná výstup na nevyšší bod našeho putování – masiv Raduhy.

Přes rozlehlé pastviny na úbočích (s propastmi, jeskyněmi a rekreační salaší – postarší Slovinka sem dojela terénním autem a před srubem si lehla na lavičku, aby si v klidu pročetla ranní noviny) stoupáme ke Koče na Loki (1534 m). V nabídce tu mají lákavé dobroty za rozumné ceny – telecí perkelt pod 6 eur, jelení goláž za 6 eur… A koča celkově vypadá útulně a pohostinně. Jenže nás oběd čeká až nahoře.

Prudkým, ale pohodlným výstupem rychle pokoříme dvoutisícovou hranici a cestou si ještě popovídáme s několika slovinskými turisty (ti tu pobíhají sportovně a nalehko, potkáváme i zarostlého vlkodlaka, který si vyběhnul na hřeben jen tak sám s lahví vody přivázanou u pasu).

Zřejmě jsme se konečně dostali do turistické oblasti, protože cestou nahoru jsme potkali dvě skupinky lidí. Ti první se s námi bavili slovinsky a rozuměli jsme si docela dobře, ten druhý zkoušel angličtinu smíchanou s němčinou. Vyrozuměli jsme přitom, že na dvou tisících metrech výšky teprve začínají hory, které jsou hodny svého názvu, aspoň teda podle Slovinců. To, co jsme přecházeli doteď, je určeno pro maminy s dětmi, staré, chromé a nemohoucí. A Čechy. Nojo, jim se to kecá, když mají všude kolem Alpy. My z Hané, kde největší horou široko daleko je Velký Kosíř (445 m) nejsme tak neskromní.

Na Raduhu se lezlo moc pěkně, pozvolna nejdřív pastvinou, pak suťovými poli a klečí. Vrchol je holý, takže odtamtud byl moc pěkný výhled. Jako spousta kopců v této oblasti je Raduha z jedné strany schůdná, z druhé strmá a olámaná na svislou skálu.

Přes vítr, který tam foukal, jsme se rozhodli dát na vrcholu Velké Raduhy (2062 m) oběd. Typický puťákový – chleba, špek, cibule. Hlt pálenky.

Zapadli jsme do dolíku posetého ovčími bobky, který poskytoval aspoň trochu závětří. Ani tak jsme ale neunikli pozornosti černých ptáků, podobajících se nejvíce přerostlým kosům. Byli tak krotcí (nebo spíš drzí) že nám div nevyzobli špek z ruky. Uměli moc elegantně plachtit – ve vzduchu se drželi v jen s pomocí větru, občas líně mávli křídlem. Usoudili jsme, že jde o něco z čeledi krkavcovitých, a tak jsme se s nimi podělili o kůži ze špeku. Čímž jsme samozřejmě přilákali další. Nakonec nás od úplného sežrání zachránil až příchod dalších turistů.

Doma jsem se dočetla, že onen „přerostlý kos“ má moc pěkné jméno „kavče žlutozobé jihoevropské“ (Pyrrhocorax graculus). Somrování na turistech je prý jeho zvláštní schopností.

Z hor vede na druhou stranu několik cest – na tu nejtěžší a nejkratší, která vede přímo do hlubin Gorgorothu se z hrany skály podíváme a bez velkého rozmýšlení se jí vyhneme. Tu druhou ze sedla Durce (1910 m) už uznáme za slezitelnou, protože dole pod skálou zahlédneme postaršího turistu s hůlkami, který si tam vykračuje po schůdcích jak na procházce a nevypadá to, že by se chystal na nějakou horolezeckou pasáž. Vydáváme se tedy za ním a pod útesy, kde hnízdí horští kosi sestupujeme suťovisky až k útulné stanici horské služby. Záchranáři sedí před ní, připravení vyrazit, až začnou padat horolezci, kteří jsou zrovna ve stěně.

U koči na Grohotu se dynamicky rozcvičuje horský cyklista před sjezdem do údolí. Sotva dorazíme před koču a znaveni sedneme k lavicím s myšlenkami na pivo, zjišťuju, proč se nebohý cyklista tak rázně rozhýbával. Kolem hlavy mi začne cosi zuřivě bzučet, párkrát se po tom oženu, a až když mě to bodne do čela, odhodím brýle i mapu a začnu prchat. Zuřivé bzučení slyším přímo za hlavou, ale nemůžu se po něm ohnat. Za běhu strhávám triko a divoce jím mávám kolem hlavy jak Kopčem sekeromlatem. Prchám po silnici, kličkuju, zachraňujem mě až vítr. Chvilku se zastavím, hlava mi pulzuje vedrem a bodnutím a pak se bzučení vrátí. Naslepo běžím dál. Vypadá to, že jsem něčím označkovaný a vrhá se ke mě každá včela v okolí. Anežka mě zachraňuje a přibíhá ke mě s brýlemi. A včely už se prý rojí kolem celé chaty. Nakonec se staženými ocasy ustupujeme jak zpráskaní psi dál do údolí.

…něco kolem nás zabzučelo, Radek se po tom ohnal, potom se ohnal ještě jednou. Vzápětí zahodil mapu i klobouček, s vyjeknutím vyskočil na nohy a začal prchat, mávaje kolem sebe jako větrný mlýn. To už jsem si všimla, že všude kolem nás krouží včely. Cyklista zahájil strategický ústup do koči, Radek ze sebe za běhu strhal triko a zmizel za rohem. Bohužel na stole zanechal své brýle, takže byl prakticky slepý (-6 dioptrií obě oči). Včely začaly dorážet i na mě, takže jsem jen popadla brýle a vedena stádním instinktem následovala cyklistu do koči. Paní, která nás tam přivítala, prohodila něco o čebelicích.

Bylo to všechno strašně legrační a málem jsem neudržela vážnou tvář, ale před cyklistou a paní koči jsem se nechtěla smát. Radši jsem vyběhla ven, najít Radka.

Byl na cestě před kočou, už oblečený. Vrátila jsem mu brýle, vyndala mu z prostřed čela jedno parádní žihadlo a společně jsme rozvažovali, co dál. Teprve teď jsme si všimli, že na druhé straně koči je několik úlů. Vzpomněla jsem si na jakýsi článek, v němž psali o tom, jak je ve Slovinsku včelařství tradiční. No, tak jsme dostali malou ochutnávku, bohužel ne z toho správného konce.

U lavičky zůstaly naše batohy. Padl návrh se k nim připlížit obloukem, ale včely nejsou býci a ohrada pro ně neznamená žádnou překážku. Nakonec jsme se rozhodli chvíli počkat a pak jsem pro batohy, mapu i klobouček prostě došla. Nechaly mě vejít i odejít bez žihadel.

U statku Bukovnik se necháváme zlákat značkou Soločavského planinárského družstva, která se rychle mění ve ztracenou elfí stezku, hodně připomínající Slovenskou Rudnou magistrálu (tedy náznaky pěšiny skryté v bující vegetaci). Šíleným padákem se kolem Jankara a malých ptačích třešní sesypeme do údolí Klobášy. Klasická Slovinská scenérie: nad námi se tyčí skoro kolmé kopce, ale u domků v údolí v poklidu kvokají slepice, vrčí sekačky a rodiny se schází u podvečerní siesty. My si lížeme rány u potoka, kde koupeme sebe i oblečení. Nevíme kolik je přesně hodin, takže plánujeme dorazit do vesnice, dát si pivo a pak v poklidu dorazit do kempu.

V Solčavě (642 m) zjišťujeme, že hospody jsou sice otevřené, ale čas už notně pokročil. U mapy před informačním střediskem (mimochodem opět odvážná moderní stavba – ve vesničce s pár sty obyvatel) aspoň kontrolujeme, kde v Logarské dolině je značený kemp a vyrážíme dál. Údolím neuvěřitelně čisté říčky Savinji šlapeme dalších pár kilometrů, až se před námi konečně otevře legendární dolina sevřená ze všech stran Alpami.

V mapě, kterou jsme měli, byl na začátku Logarské doliny značený autokemp. Teď tu nic takového nebylo, jen pětihvězdičkový hotel na jedné straně silnice a ohrada s pratury, praturyněmi a pratuřátky na straně druhé. Po rychlé večeři u silnice, sestávající z čokolády a ořechů, jsme se rozhodli pokračovat do další hotelové oblasti zhruba v polovině doliny.

Pak už jenom jdem. Na cestě jsme od svítání do soumraku, teď už je to nějakých čtrnáct hodin. Mám pocit, že už se asi nikdy nezastavíme. Vystoupali jsme dnes asi tisíc výškových metrů, sklesali tisíc pět set a právě jsme vkročili do třetího pohoří. A po západu slunce jsme zjistili, že kemp mezi hotely kam jsme mířili je zrušený a v údolí je zakázáno tábořit. Máme záložní plán a stoupáme k turistické ubytovně na Domu Planincev (837 m). Jsme tam ve čtvrt na jedenáct a máme štěstí v neštěstí.

Slečna, kterou jsme zastihli na recepci, nám vysvětlila, že kemp v dolině kdysi býval, ale zrušili jej před deseti lety. A oni prý zítra očekávají „big party“ asi pro tisícovku vládních hostů, takže pokoje jsou teď obsazené personálem, který sem přijel vypomoci. „Tady je to se spaním venku problém,“ řekla, „Logarská dolina je v soukromém vlastnictví a je to chráněné území. Ale,“ dodala a mně v tu chvíli bylo jasné, co bude následovat, „ale za naším parkovištěm je takový malý plácek, když si tam zalezete a ráno do sedmi se sbalíte, mohlo by vám to projít. Ale neříkejte nikomu, že jsem vám to poradila já.“ Mezitím vešel do místnosti nějaký chlapík, který se tvářil spiklenecky a jen přikyvoval. Poděkovali jsme za radu a odtáhli udělat to, k čemu jsme byli odhodlaní už před hodinou. Tentokrát s čistým svědomím ovšem.

Už si připadám fakt jak partyzán. Shazujeme batohy, ani se nesvlékáme, na jídlo nemáme sílu, jen vytahujeme spacáky a lezeme do nich. Jsem tak vyčerpaný, že nemůžu ani usnout, pak se to podaří, ale než se naděju, už je zase ráno.

7. den (9. 7. 2011, sobota), +1800 m

Denní trasa: Dom Planincev (837) – Frischautobv dom (1396) – Savinjsko sedlo (2001) – rozcestí tur. značek v údolí Belé (968) – sedlo pod Golim vrhom (1495) – Planšarsko jezero (900)

Dnešní den měl znamenat poslední z vysokohorské etapy. Když jsme už doma v Bratislavě vymýšleli, jak přejít z Mariboru do Jezerska, představovaly Kamnicko-Savinjské Alpy trochu oříšek. Museli jsme najít takovou cestu, abychom ji zvládli s neforemnými batohy a bez horolezeckého vybavení. Nakonec jsme se dohodli, že z Logarske doliny proklouzneme přes Savinjske sedlo do Rakouska a z údolí Vellachu přes sedlo pod Golim vrhom zpátky do Slovinska. A když jsem koukala na bílé štíty, s každým krokem rostoucí do výšky, bylo celkem jasné, že podobná změna plánu, jako při sestupu z Raduhy se tentokrát konat nebude.

Vstáváme v šest. V šest deset stojíme na cestě v plné polní. Mám neskutečný pocit, že jsme od včerejška z téhle silnice ani neodbočili. Ranní úprk před vládními jednotkam končíme ve vyschlém korytu řeky, kde si vaříme snídani. Dolinou stoupáme až ke Slapu Rinka, pod kterým se na parkovišti poprvé od Mariboru objevují větší skupiny turistů a horolezců – i když jsou jich tu hromady, natěžko tu nejde nikdo.

Lézt do Savinjského sedla bylo jednoduše zábavné. Vápenec, když zrovna není mokrý, se krásně chytá do ruky, má spoustu výstupků a prohloubenin, takže se po něm šplhá jedna báseň. Poslední mraveniště, které jsme minuli, bylo asi z poloviny z kamínků, důmyslně smíchaných s jehlicemi kleče. Já to říkala, ti jsou všude! Když jsme přecházeli sněhové pole, dívala jsem se po svých hypotetických mravencích, žijících v iglů. Ale byli asi dobře maskovaní.

U pramene Savinji dobíráme vodu, prolezeme kolem vodopádů, pak nás čeká kousek roviny u Fischaurova domu a dál už pokračujeme zužujícím se údolím mezi alpskými hřebeny. Kolem nás odbočují vlevo i vpravo stezky pro zajištěné odvážlivce vedoucí do Turského žlebu nebo na Mrzlou goru, my ale nechceme v Alpách zdolávat vrcholy – náš cíl je prozaičtější: chceme zkusit masiv překročit v nejnižším místě. Nahoru do Savinjského sedla (2001 m) to jde vcelku hladce, dolů do Belské koči (968 m) je to o poznání horší.

Sestup je pomalý a nepříjemný, Rakušáci se s nějakým zpevňováním štěrkových traverzů neobtěžovali, takže cesta většinu času připomíná štěrkový tobogán uprostřed skal a neprostupného podrostu. Do toho všeho se opírá spalující polední slunce znásobené bílým vápencem. Když se konečně dočkáme lesního stínu svalíme se u cesty na zem a jenom ležíme (a hýkáme jako umírající žirafy) než nabereme dost síly na to, abychom se najedli. Po obědě ležíme dál, ale musíme se donutit zvednout, protože před námi je výstup zpátky na hřeben – sice o pět set metrů nižší, ale na to, že je to druhý dnešní výstup, to úplně stačí.

Navíc opět dochází voda, ale po prvních pár desítkách výškových metrů ji zaslechneme někde pod námi. Slézám do hlubokého žlebu, kde pramení krásný studený potok přímo ze skály. Jsme zachráněni a s novou energií se škrábeme na Jenkovu planinu (1495 m), chvílemi přímo svahem, chvílemi po nové rakouské titánské cestě, kterou tu vytesali do skoro kolmých svahů.

V sedle jsme našli uprostřed pastviny hraniční kámen. Na rakouské straně měl „Oe“ a na slovinské nic, jenom vymlácený obdélník na místě, kde bývá kód státu. Vzpomněla jsem si, že slovinci nedávno slavili dvacetileté výročí samostatnosti. Ale na některé historické milníky, nebo spíš patníky, se asi zapomnělo.

Dolů už to není tak hrozné, za chvíli jsme v Ravenské kočně do které sbíhají všechny cesty z téhle strany Alp (i z Češke koči). Sestupujeme k Jezersku a za prvními domy se nám podaří najít i vývěr potoka napájející Planšarské jezero – voda je strašně studená ale čistá, nabíráme ji tedy k pití a pak se v ní myjeme i pereme.

V podvečer konečně dorážíme k jezeru a sedáme si do hospody na břehu, kterou jsme si vyhlédli už na internetu, stejně jako jsme z fotek získali přesvědčení, že u jezera je možné tábořit. To nám potvrzuje i ochotný číšník, u kterého si dáváme naše první slovinské pivo – Union. Je točené, bez vysokohorské přirážky (takže za lidových 2,10 eur) a chutná skvěle. Druhé už si radši nedáváme a přesouváme se naproti na piknikovací plac, kde stavíme stan (bez tropika, je vedro a pršet se nechystá), večeříme a pak spíme. Strašně dlouho.

Poznatek č. 1: Pivo je ve Slovinsku dražší než v Čechách nebo na Slovensku, ale jídlo v restauracích stojí podobně jako u nás.

Poznatek č. 2: Pokud někde uvidíte místo označené jako „picnic place“, znamená to, že tam můžete i přespat. Něco jako povolené místo k táboření, řekla bych.

8. den (10. 7. 2011, neděle), 0 m

Denní trasa: Planšarsko jezero (900) – Zg. Jezersko – Kranj – Ljubljana

Spíme tak dlouho, dokud nás neprobudí hrozné vedro (takže tak do osmi ;-). Pak už kolem našeho tábořiště začne být živo, protože Slovinci z širokého okolí se sem sjíždějí na nedělní piknik a my jim k tomu sehráváme představení s ovesnou kaší, automapou Slovinska a balením smradlavých věcí. Potřebujeme se totiž rozhodnout, kam vyrazíme dál a sbalit se na to tak, aby se nás na silnici nikdo neděsil. Já proto nafasuju místo slušivých modrých elasťáků anežčiny rejoicy velikosti S (do kterých se překvapivě nacpu) a Anežka se převleče do cestovní sukně.

U zastávky v Jezersku si potvrzujeme další důležité poznatky z internetu a sice to, že v neděli odsud nejezdí žádný autobus (je to trochu zvláštní, čekal bych, že zrovna místní jezero je atrakce, kvůli které sem budou jezdit nějaké turistické spoje – jenže ono je to asi tak, že kdo chce, dojede autem (těch tu parkuje požehnaně) a kdo nechce autem, ten dojede na kole (těch frčí po silnici v údolí možná víc než aut)). Pokračujeme tedy dolů do Zg. Jezerska a cestou si vyhlížíme místa vhodná k stopování. Těch je bohužel povážlivý nedostatek, protože silnička je úzká a nejsou u ní žádné zbytečné odstavné plochy.
Navíc se údolím klikatí jak had, takže nemůžeme najít rozumně rovný kousek na kterém by si nás řidiči mohli včas všimnout. Nakonec nacházíme strategickou autobusovou zastávku pod mírným kopcem, kde auta aspoň trochu brzdí. Anežka někde vybufá pěkný kousek kartonu, vymalujeme si na něj ambiciózní „LJ“ a v poledne si stoupáme k silnici zrovna ve chvíli, kdy provoz poleví, protože skoro všichni Slovinci zastavili někde na oběd.

Ale po chvíli nám zastavuje na první pohled skoro plné auto s dvěma Slovinkami a jedním Slovinčetem v dětské sedačcce. Posádku to ale nerozhodí – ke kočárku do kufru se nám daří nacpat jeden baťoh, na zadní sedadlo se vlezeme tři, druhý batoh si dáme na kolena a jede se.

Paní uměla dobře anglicky, takže jsme si i docela popovídali. Druhou půlku cesty se o zábavu staral synek, který začal řvát a byl k neutišení.

Loučíme se až v Kranji na nádraží. Tady v nížině je ještě horší vedro než v Alpách, takže k silnici na stop se nám už nechce a navíc na Ljubljaň jede za hodinku přímý vlak. Vyrážíme ještě na otočku do centra města, které je na ostrohu nad řekou – klasické středověké městečko se dvěmi ulicemi, vlastně něco jak Králíky akorát upravenější a vybavenější, ale v neděli odpoledne podobně ospalé. Ulice jsou skoro prázdné, pár kaváren je otevřených, ale moc hostů nemají. Sedáme si na stíněné fórum před divadlem a svačíme, pak si projdeme zbytek centra a zastavujeme se v jedné kavárně aspoň na sladoled.

Pivo už nestíháme, na poslední chvíli dobíháme na vlak. Pokladny jsou v neděli zavřené, takže lístky kupujeme u průvodčího (cestování bez slev není ve Slovinsku nijak zvlášť levné, ale ani nijak zvlášť drahé – těch zhruba 30 km jsme projeli za 4,5 EUR). Osobák, kterým jedeme, má myslím stejnou konstrukci jako naše Pendolino až na to, že je o poznání pohodlnější.

Na Ljubljaňském hlavním nádraží nás zachraňují místní turistické informace, kde nám dají všechno, o co si řekneme. Podrobnou mapu města a taky postup, jak se pomocí MHD dostat do kempu. Není to totiž úplně intuitivní – v Ljubljani zavedli obdobu pražské CityCard, čímž definitivně zrušili papírové lístky a problematiku revizorů. Když nastupujete do autobusu, tak si prostě odpípnete jízdu na bezdotykovém čidlu u řidiče a jedete. Místní mají jízdné samozřejmě předplacené, ale existuje i jednorázová varianta karty, kterou si můžete za dvě eura zálohy zapůjčit (nebo i koupit) a dobít si na ní kredit podle potřeby – 90 minutová přestupní jízdenka stojí 80 centů.

Vybaveni CityCard vyrážíme chytat autobus, protože jinou MHD tady (a myslím, že ani v jiných slovinských městech) nenajdete. Kemp je na kraji města, ale není to daleko – cesta trvá asi čtvrthodinu, takže kolem šesté už zkoušíme štěstí na recepci. S místem není problém, stan si můžeme píchnout kam chceme a nocleh nás vychází na 7 EUR za osobu + 5 EUR za stan. Ubytování v hlavním městě pod 20 EUR za oba je asi nejpřívětivější, které se dalo nalézt – nejlevnější pokoj v hostelu vycházel na nějakých 17 EUR za osobu, ve společné místnosti asi na 15 EUR. Je to dobré, protože co ušetříme na spaní, můžeme projíst a propít ;-). Vyrážíme do večerního města jako správní turisté – nalehko a s cílem dát si na hlavní třídě pivo ;-).

V Ljubljani to ale není problém, protože centru města se nevyhýbají ani místní. Proto neváháme a sedáme si do příjemné hospody na nábřeží naproti Plečnikovu tržišti měkde mezi Dračím mostem a Trojmostím a dáváme si místní dračí pivo Union (večer je točený půllitr za 2,10 EUR – přes den je nejvyšší turistická cena kolem 2,30 eur, ale pořád je lepší než v hotelech na hřebenech).

Ještě jednou obkroužíme centrum a pak si sedáme o hospodu dál a dáváme si dlouho slibovanou večeři s opravdovými fláky masa ;-). Město kolem žije, po mostech se prohání skauti pátrajících po nějakých zprávách, u vína tu posedávají diskuzní skupinky místních gentlemanů a do toho se mísí studenti a turisti.

Ljubljana. Co o tom říct? Prostě krásné město s historickým centrem, jen v nejfrekventovanějších částech kolem nábřeží Ljubljanice viditelně orientované na turisty. K základnímu proběhnutí stačí půl dne. Za vidění stojí Zmajski most, čili most ozdobený draky – zvířaty, které má Ljubljana ve znaku. Dále Adamič-Lundrovo nabrežie a Vodnikov trg, což je vlastně dohromady jedna veliká tržnice. Adamič-Lundrovo nabrežie stavěl tuším Plečnik, jako ostatně v Ljubljani kdeco. Vodníkov trg je zelňák, kde u stánkařů seženete v podstatě jakékoliv, hlavně sezónní ovoce a zeleninu. Potěší hojné kohoutky s pitnou vodou rozmístěné po celém tržišti.

V turistické zóně se musíte smířit s poněkud vyššími cenami piva i vína (1,3 EUR 1 dcl), ale jídlo je tu poměrně lidové (hovězí steak 200g 12 EUR, ačkoliv… mizera kuchař to nechal na ohni moc dlouho, a to jsem si řekla o krvavý, vrr…).

Poznatek č.1 : Cviček je slabé, asi desetivoltové, červené víno. Vlastně jde o směs červených a bílého vína, přičemž bílého může být nanejvýš čtvrtina. Pokud máte chuť na opravdové červené, cvičku se vyhněte, i když vám obsluha bude tvrdit, že se jedná o „dry red wine“. Nám připadalo bez vůně a nakyslé, takový rybízák. Ale kdoví, jakou sortu lijou turistům. V tomhle bych si ani o přeslušném Slovinsku velké iluze nedělala.

Do kempu se vracíme večerním autobusem.

9. den (11. 7. 2011, pondělí), 0 m

Denní trasa: Ljubljana – Divača – louka za letištěm kdesi jižně od Senožeče

Ráno balíme stan kompromisně v sedm, protože chceme ještě do města, ale bojíme se vedra. Z Ježice jedeme nejdřív na nádraží, kde si necháváme batohy v úschovně a vyrážíme na tržnici na snídani. Kupujeme hromadu pečiva a ovoce (zrovna je sezóna meruněk a prvních malých hrušek) a sedáme si s tím pod pergolu u řeky. O snídani se dělíme s místním tulákem, který na nás spustí nejdřív slovinsky, pak i anglicky a kupodivu nechce přímo peníze, ale poprosí nás o jídlo. Dopolední klid, nahoře cinkají hrníčky v kavárnách, pozorujeme vrabce posedávající v lanech zábradlí a sběrače odpadků na řece se psem na pramici.

Pak se vydáváme hledat cestu na hrad. Uličky v podhradí vypadají jak někde v Opočně nebo v Trenčíně a samotný hradní kopec – inu to je Špilas jako vyšitý. Dokonce i vzdálenost od města dole je podobná a panorama je důvěrně známé – některými směry se město rozkládá do roviny, ale přímo do centra zasahují i zalesněné kopce a další jsou za městem nedaleko… Hrad samotný je malý ale útulný a rafinovaně zrekonstruovaný – pod nádvořím je ukryté další patro, kde je i v poledne nádherný chlad, protože tu mezi pohledovým betonem a hrubými ocelovými pylony vystupuje na povrch syrová skála hradního kopce. Architekti se tu vyřádili i na detailech v interiérech – třeba na dveřích s profily tváří v muzeu historie nebo na geniálních oknech vyhlídky, kde použili jako interaktivní prvek pro určování nadmořské výšky ocelové lanko natážené ve výhledu.

Po strašlivě strmé cestě (pomalu horší než sestup z Alp) slézáme z hradního vrchu a vyrážíme na pouť po knihkupectvích, kde máme za úkol sehnat mapu jihu a nějakou knížku, kde bude vysvětleno, jak se Slovincům podařilo tak rychle vybudovat tak dobře fungující zemi. Mapu vybíráme hned v první (menší) knize. Vypadá to že s podklady pro turistiku tu není žádný problém, podobně jako u nás se dají v každém knihkupectví běžně sehnat jak podrobné mapy, tak hromady různých průvodců.

Další úkol plníme v jedné z centrál Mladinske knjigy.To je knižní svatostánek, kde seženete cokoliv, protože Slovinci příšli na tajemství úspěchu: když se pro málo lidí nevyplatí knížku přeložit, vyplatí se ji přeci prodávat a číst v originále. Výsledkem je, že v normálním obchodě seženete knížky ze všech oborů a žánrů volně namíchané ve slovinštině, angličtině i dalších jazycích. Žádné zoufalé pokusy o koutek s anglickou literaturou, jak to známe z Panta Rhei – co zrovna ve světě vyšlo, to je prostě na pultech. U odborné literatury je to podobné – nečeká se na překlady, ale aktuální vydání uznávaných učebnic i známých knížek jsou v běžném knihkupectví k dispozici v originále. A na závěr knižního chvalozpěvu ještě jedno fantasy zjištění – v top 10 prodávaných knih byly hned tři romány od G. R. R. Martina (v novém slovinském překladu) a na pultech u nich samozřejmě byla i další Martinova povídková a románová tvorba v originále. Mimochodem – přehled slovinské historie v angličtině jsme sehnali bez problémů.

Pak už jenom v Mercatoru dokupujeme zásoby na jih (zjednodušujeme je, jak jen to jde – dva bochníky chleba, hromada sýra a na cestu pivo) a odpoledne vyrážíme vlakem do Divače. Tam se před nádražím přebalujeme a zvažujeme naše ambice – původně jsme totiž chtěli do jeskyní ve Škocjanském krasu (Postojnou jsme zavrhli jako příliš zprofanovanou turistickou atrakci už o několik dní dřív). Ale protože dneska už mají zavřeno a zítra otvírají až dost pozdě, rozhodujeme se, že radši vyrazíme přímo za Nanosem.

Divača. Město už skoro v Itálii. Pusto, prázdno, sucho, vedro. Louky s balíky sena, dálnice a auta svištící do Terstu nebo do Kopru. Vzpomínka na průjezdy nekonečnou, na prach spálenou rovinou Maďarska při dřívějších cestách na východ.

Zbytek odpoledne jsme strávili snahou uniknout z pletence dálnic. Šlapali jsme loukami plnými usychajících bodláků (všechno jiného už uschlo před nějakou dobou), řídce posetých borovicemi se zahnědlými jehlicemi. Zapalovat vařič v téhle krajině nás ani nenapadlo.

Z Divače tedy v podvečer odcházíme směrem na Škocjan, ale u Dolnje Ležeče odbočujeme po náhle se vynořivší turistické značce na Vremščicu. To je lákavý travnatý hřeben, který se tyčí z přímořské roviny kus před námi, ale příliš se nepřibližuje. Máme na něj aspoň pěkný výhled při pozdní svačině na posekané louce kousek od polního letiště. Po svačině se sice ještě zvedneme, ale poodejdeme už jenom pár set metrů za přistávací dráhu. Na louce na kraji prvního lesa za kamennou zídkou rozdělující někdejší pastviny rozbíjíme tábor.

Od moře fičí celou noc i ráno silný vítr, který se stanem řádně hází a na trati za lesem rachotí každou chvíli vlaky mířící k přístavům. Nemůžu dlouho usnout a když se mi to konečně podaří, budí mě každou chvíli poryvy mořského větru.

10. den (12. 7. 2011, úterý), +1000 m

Denní trasa: louka za letištěm kdesi jižně od Senožeče – Senožeče (560) – Razdrto (575) – Pleša (1262) – Abram (900) – Rob (777)

Po ránu prolézáme tunelem pod tratí a značka nás dovede až k nečekané odbočce na Senožeče – nový směr se nám líbí víc, než pokračování na Vremščicu, protože ta už teď leží skoro za námi a my bychom se radši co nejpřímější cestou dostali k Nanosu. A taky z místních pochmurných lesů – jsou nepříjemně suché, s nepřátelským neprostupným podrostem a navíc ze třech stran obklopené dálnicemi a železnicemi.

Celkový dojem velmi tísnivý. Zatímco Alpy byly povznášející, tady se v člověku vířily různé úzkosti. V jednu chvíli mě sevřel iracionální strach z konce léta – méně odolné listnaté stromy totiž shazovaly žluté listí, jako by už nastal podzim.

Cestou ještě trochu zabloudíme (k ohradě s podivně vyhublými (nebo ostříhanými) ovcemi), ale v nouzi nám poradí slečna, která se v pravou chvíli vynoří na cestě z lesa. Přelezeme podle její rady přes výběžek Vremščice (650 m) a sestoupíme do Gabrče (575 m), kde mají krásný ošumělý barokní kostel v antickém stylu a několik domků, které už připomínají spíš italské vilky než slovinská alpská sídla.

V Senožeči si dáváme přestávku se sladoledem z Mercatoru, protože je hrozné vedro a tahle část puťáku už má být přeci odpočinková. Musíme tedy aspoň trochu využívat pohostinství civilizace. Paralelně s dálnicí pak přelézáme Senožeška brda (719 m) a po loukách kolem velkého vápencového lomu sestupujeme do posledního údolí před Nanosem – do vesničky Razdrto. Po cestě potkáváme dalšího z akčních běžců (ve Slovinsku se noří i z nejzapadlejších vesniček borci, kteří neváhají vyběhnout do hor klidně i ve zničujícím poledním vedru, je jim to úplně jedno) a na návsi opět sedáme před Mercatorem a pokračujeme v nanukové sérii. V Razdrtu objevujeme i nečekaný (a v mapě neznačený) kemp – ideální základní tábor pro výstup na nejvyšší vrchol. Potkáváme i první turisty – dvojice která vedle nás čeká na lavičce se ovšem nevydává na hřeben, ale na taxík.

Nahoru tedy lezeme sami. Za dálnicí nabíráme u pramínku vedle silnice vodu (tady mapa překvapivě přesně seděla) a stoupáme z luk zpět do lesů až na rozcestí, kde se cesta dělí na strmou a pohodovou. Protože tu není žádné varování, že by šlo o „ťažko zahtvenou pot“, volíme strmou variantu a rychle stoupáme z lesa k útesům. Na cestě potkávám krásnou zmijku, která naštěstí hbitě zmizí pod kameny – pak už na nás útočí akorát pestře pruhované kobylky a sarančata, která se vrhají ze svahů všemi směry a občas mi doskočí až k hlavě.

Závěrečný výstup je lahůdkový – cesta je jištěná postupně všemi klettersteigovými vymoženostmi, takže si vyzkoušíme obcházení skalního masivu nad propastí jištěné lanem, šplhání s pomocí tyčí zaražených do stěny, nějaké ty řetězy, další lana… Od každého kousek a jen na krátkých úsecích, takže je to hlavně zajímavé zpestření a dá se to přitom v pohodě překonat i natěžko s batohy. A když se na jednom útesu otočíme, uvidíme v dálce konečně moře…

Pod vrcholkem Plešy (1262 m) se rozvalujeme na odpočívadle u Vojkovy koči, která je sice zavřená, ale stejně sem i za tu chvilku doleze několik dalších planinárů. Dlouze obědváme a dopřáváme si i siestu, kterou jsme si už dlouho slibovali – Anežka usíná na sluníčku, já si chvíli čtu… Ale odpoledne nečeká, takže musíme vyrazit.

Po hřebeni Nanosu pokračujeme přes krasové louky až k Abramu, kde chvíli hledáme Furlanovo zavetišče. Myslíme si, že to bude nějaká bivakovací bouda, ale kromě lovecké chaty a několika obydlených domků nacházíme akorát agrofarmu Abram, kde se nám oficiálně přespávat nechce. Jenže času na rozmýšlení už není mnoho, večer se kvapem blíží a my nemáme ani vodu. Tu nakonec seženu u místních, kteří sedí venku na zahradě – rukama nohama si Slovinsky popovídáme a kromě láhve vody dostanu na ochutnání i výborný domácí malinový sok.

Na návsi u lovecké chaty je i nějaká místní mapa, kde slibují lákavá piknikovací místa přímo u cesty. S těmi máme dobrou zkušenost už z Jezerska – dal se tam bez problémů postavit stan. Abram tedy necháváme za sebou a posledních pár kilometrů svižně rázujeme po silnici a chvíli před západem slunce se opravdu v lese pod vrcholem Rob (777 m) vynoří krásná rovná loučka se zbytky mohutných dřevěných lavic. S přicházejícím soumrakem je okolní les čím dál tísnivější. Sedíme nad roklí zasypanou vápencovými balvany bílými jako lebky. Absint došel už před několika dny, a i když byl hnusný, teď by se nám hodil náramně. Po večeři si vaříme na dobrou noc a na uklidněnou aspoň mateřídouškový čaj.

Jdeme spát až za tmy a naštěstí nevíme, že se v lese pravděpodobně potulují medvědi.

11. den (13. 7. 2011, středa), +450 m

Denní trasa: Rob (777) – Podkraj (800) – Javorník (1240) – statek Oblak (820) – Hotedršice (545)

Sestupujeme po lesní silnici do Podkraje (800 m) a kromě dřevorubců, kteří se tudy se svými dobývacími stroji dostávají do neuvěřitelných míst ve strmých svazích, potkáváme i nepravděpodobného běžce, který se po ránu vynoří odnikud z mračna prachu za jedním náklaďákem.

V Podkraji si dáváme pauzu na návsi před hospodou, která je teď dopoledne ještě zavřená, ale je před ní kamenné koryto s pitnou vodou. A na scénu se tu konečně dostávají i medvědi.

Na obvyklé poměry došlo na řeči o medvědech až hodně pozdě. Před odjezdem jsme toho mnoho nezjišťovali, jen že prý ve Slovinsku nějací jsou. Celkově jsme tipovali spíš krasovou oblast než sever. První signál, že se nemýlíme, jsme získali ve vesnici Podkraj, kde byl na vývěsce seznam povolených odstřelů pro jednotlivé druhy zvěře. Kromě srnek a podobného dobytka tam figuroval i medvěd hnědý.

Na návsi se vysvětluje i ranní zjevení akčního běžce – Podkrajští totiž nejsou žádné máčky a místní planinárské družstvo vábí vesničany v pět ráno na sraz u autobusu se základním horolezeckým vybavením. Pravidelně se odtud vyráží lozit do Alp. My lezeme aspoň na Javorník a i to nám bohatě stačí. Potácíme se rozehřátými loukami, kde se objevují podezřele bytelné ohrady s ostnatými i elektrickými dráty – jsou podstatně opevněnější než pastviny na severu. Otázka je, zda jsou zpevněné kvůli tomu co se chová uvnitř, nebo kvůli tomu, co přichází za soumraku z hvozdů…

V jednom údolíčku na kraji louky nacházím mezi skalami perfektně maskovaný bunkr. To si nemůžu nechat ujít, shazuju batoh a hrnu se dovnitř. Ukazuje se, že skála je falešná – naplácaná z betonu. To je dobrý maskovací trik, protože pevnost měla za úkol ovládat údolí a střílet čelně. Uvnitř to připomíná menší pěchotní srub se dvěmi střeleckými místnostmi a hlubokou jámou vzadu – nevím, jestli to měla být studna nebo prostor na vystřílené nábojnice ale vypadalo to úctyhodně. Na stěně jedné z místností narážím na pěkného štírka a roj komárů – na klidné spaní by to tu nebylo.

Pak už jenom stoupáme a těšíme se na jídlo. Omylem nejdříve vylezeme pod Dedni vrh (1217 m), kde obědváme ve stínu smučkárské koči a už jsme zase dost nízko, takže tu rostou i jahody. Po jídle najdeme o kousek dál i koču na Javorníku (1156 m), ale vrchol si pro dnešek odpouštíme a místo toho se spouštíme dolů podél sjezdovky a po cyklistické downhillové trase. Nechápu, jak je možné něco takového sjet. Zblízka jsem ještě žádnou takovou závodní trasu neviděl, ale vede opravdu jen tak nadivoko mezi stromy, občas je přerušená skokánky – představuju si to tak, že stačí malé zaváhání a cyklistu seškrabávají ze stromu. Až odstraní zbytky kola z trati, dají znamení dalšímu. Každopádně to vypadá o mnoho drsněji než sousední lyžařský sjezd.

Kolem statku na konci sjezdovky sestupujeme v odpoledním parnu dál po silničce do údolí, ale nevšimneme si odbočky, takže málem slezeme až do sedla Črni Vrh. U sedláka Groma ale zjistíme, že je něco špatně a trmácíme se zase zpět. Kolem ovčí a kozí pastviny (biblický pahorek, kde neslušně brkají berani a vypadá to tam jak někde u Betléma) se dostáváme do nepřehledné zalesněné krasové krajiny, kde se úzká cesta ztrácí mezi hlubokými závrty a kamennými poli.

Po turistické značce tu už dlouho nikdo nešel. Když se stezka zanoří do mělkého úvozu lemovaného kromě balvanů i hustými křovinami, zastaví se Anežka před stopou v bahně uprostřed cesty. Otisk tlapy je ukázkový, několik širokých polštářků vedle sebe a drápy zaryté deset čísel před nimi. Tohle nebyl pes… Skláním se nad stopou a zkouším, jak moc je bahno pod polštářky ztvrdlé – těžko říct, ale moc staré nebude. Z úvah mě vytrhne hluboké zamručení kdesi v křoví – neváháme a bereme nohy na ramena (každý ale kvůli něčemu jinému – já si myslím, že prcháme kvůli bručícímu medvědovi, ale Anežka prchá kvůli šramocení, které slyšela tamtéž). Dohromady ale prcháme vcelku přesvědčivě před medvědem, kterého na téhle uzké stezičce potkat nechceme. Pod kopcem se nervózně ohlížím, ale na cestě nad námi se nic nehýbe.

Bylo už pozdní odpoledne.

Šla jsem trochu napřed a ze zvyku upírala oči spíš k zemi než do stran. Proto jsem si těch stop všimla okamžitě. Naklonila jsem se nad nimi.
„Nóó,“ řekla jsem, „tohle nevypadá, že by to udělal pes.“
V bahně vysychající louže se rýsoval obtisk velikých polštářků, naskládaných hezky jeden vedle druhého, a za nimi měkký zbytek tlapy. Před polštářky zely v úctyhodné vzdálenosti díry v místech, kam se do bláta zaryly drápy. Vyschlo mi v krku. Nejsem žádný lovec, abych z velikosti stopy odhadla velikost zvířete, ale, jak se říká: na velikosti nezáleží – medvěd je holt medvěd. I když, kdyby byla tlapka malá, tak se bojím úplně nejvíc. Tohle byl aspoň dospělý kus.
„Kurva, kurva, kurva, tady prošel medvěd,“ zadrmolila jsem. V bahně byla ještě jedna stopa, taky od přední tlapy. Ve stráni nad námi se cosi prodíralo. Mohlo to být cokoliv – srnka. Medvěd? Civěla jsem na stopy a moc neposlouchala.
„Hele, radši pojďme pryč,“ vyzval mě Radek znervózněle. Později jsem se dozvěděla, že na rozdíl ode mě slyšel kromě prodírání i celkem přesvědčivé zabručení. Takové brouknutí. Ty stopy každopádně byly celkem čerstvý, dalo se to poznat podle děr po drápech, které byly ještě nezanesené.

Ačkoliv se zde pouštím na tenký led spekulací, dovolím si navrhnout hypotetický scénář. Medvěd se odpoledně probudil ve svém pelechu a vydal se na cestu revírem. Zrovna šel svou oblíbenou cestičkou, kterou mu kdysi udělali dvojnožci a navíc mu na stromy tu a tam namalovali hezký červený puntík jako velkou jahodu. Ale pak na ni zapomněli, a tak zůstala medvědovi. A jak si tak po ní poklusává, zaslechne za sebou nezvykle znějící kroky a vánek k němu zanese podezřelý smrad člověčiny. Co teď? Medvěd se možná už s člověkem setkal. Kdoví, třeba nosí pod kožichem i pár broků. A tak se radši zdekoval nahoru do stráně. Co kdyby. Medvědi totiž nevědí, že turisti nemaj zbraně.

Příliš nemapujeme a spěcháme, protože slunce se chýlí k obzoru a je známo, že za pozdního odpoledne nastává medvědí hodina, kdy krvelačné šelmy vylézají z brlohů obírat borůvky, jahody a kosti houbařů a českých turistů. Podaří se nám proto zabloudit hlouběji do hvozdů Nového Světa. Na útěku nás zpomaluje až nečekaná vesnice – od domorodce si necháme poradit cestu do Hotedršice a dozvíme se, že jsme ve Středním Novém Světě, který ani nemáme na mapě. Nezbývá než mu věřit a vyrazit po silnici odporúčaným směrem.

Zastavujeme se až na mezi nad vesnicí u první ohrady s kravami – tam už se cítíme bezpečně. Krávy by se totiž ozvaly, kdyby ucítili, že se z lesů plíží cosi zlého. Pod ochranou stáda řešíme, kam složit hlavy – původní plán, kdy jsme chtěli zalézt do opuštěného údolí k jeskyni u potoka, už zdaleka nevypadá tak dobře jako po ránu. Ale louky kolem vesnice vypadají dostatečně rovné a rozlehlé na to, aby se tam dalo bezpečně zalézt za nějaké křoví. Nejprve ale vyrážíme do vesnice sehnat vodu.

A když u kostela poprosíme o vodu paní, která okopává záhonek před domem, vyřeší se všechny naše problémy naráz. Když se totiž zeptám, kde by se dal za vesnicí postavit stan, dozvím se, že klidně u nich na zahradě. Zůstáváme tedy na večer u Vidy a Branka v č.p. 66. Vida nám nabídne i sprchu, dostaneme ručníky, pak i místní sok – a kdybychom je včas nezastavili, tak i chleba k večeři ;-). Než jdeme spát, seznámíme se postupně skoro s celou rodinou a česko-slovinsky s pomocí rukou a nohou si aspoň chvíli povídáme. Anglicky bohužel ani jeden neumí, ale i tak se toho dozvíme vcelku dost – včetně toho, kdy se můžeme ráno dostat autobusem do Ljubljaně.

Spíme ve stanu za stodolou u hřbitova, kde každou čtvrhodinu odbíjí kostelní věž.

12. den (14. 7. 2011, čvrtek), 0 m

Denní trasa: Hotedršice (545) – Ljubljana – Maribor

Vida nám slibuje kafe v 7:10, pokud se zdržíme a vyrazíme až pozdějším spojem, ale hecujeme se a vstáváme už na ten první v 6:40. Na zastávce se postupně objeví i nějací lidé, takže se nakonec ani nepokoušíme stopovat, protože to vypadá, že autobus opravdu přijede. Do Ljubljlaně jedeme před Logatec a Vrhniku, kde se napojujeme na dálnici. Mají tu mýtné brány, kde se musí zastavit, ale provoz je u nich poměrně plynulý, takže v zácpě trčíme jen chvilku před hlavním městem a místní se tváří, že je to něco překvapivého a rozhodně se to nestává každý den.

Postřeh: jak tak postáváme na vesnické zastávce, přijede bílá dodávka, z ní vyskočí chlapík, posbírá odpadky kolem zastávky, naskočí a jede dál. Ne že by tam ty odpadky teda nějaký byly, v podstatě tam sebral asi jeden obal od tyčinky. Ale stejně. Až budu chtít zaměstnat jako zametač, vím, kde je moje země zaslíbená.

Na nádraží v Ljubljani zjišťujeme, kdy jede pomalejší vlak na Maribor (je totiž stejně pohodlný jako EC, ale levnější) a protože máme ještě dvě hodiny, vydáváme se do (už důvěrně známého) centra na snídani. Naše oblíbená hospoda na nábřeží má ještě zavřeno, ale vzpomenu si na sympatickou kavárnu, kde jsem minule viděl sedět nějaké studentky. A tak si dáváme kafe na rohu ulice se sympaticky oprýskanými baráky s nasprejovaným obrázkem Rona Weaslyho. Nad tím vším řvou v okapech vrabci, kteří se ochotně nechávají krmit drobky chleba. Snídani opět kupujeme na tržnici, sedáme si s ní pod pergolou u Mesarskeho mostu a pozorujeme na řece vor sběrače odpadků. Pak už se s Ljubljaní loučíme a vlakem se suneme k Mariboru.

Tam už to taky známe a rychle dohledáváme nové sídlo informací na Partizánské cestě a u ochotných slečen zjišťujeme, kam vyrazit za vínem a hlavně kde přespat. Dočkáme se vyčerpávajícího popisu cesty do kempu Kekec a za chvíli už stojíme na zastávce před obchodním centrem City a čekáme, s čím se předvede mariborská MHD. Spoje nejezdí závratně často – naše 6 do Zg. Radvanje jede ve všední dny jednou za 20 minut. Ale dočkáme se. Co nás překvapí nepříjemně, je cena jízdenky. Za jednoho je to 1,10 EUR a těžko říct, jestli je za tu cenu možné i přestupovat. Vzhledem k hustotě provozu ale taková otázka stejně nemá příliš smysl.

Kemp na tom není cenově o mnoho lépe – je maličký, kus za městem a chtějí tu 9 eur za osobu. Ale aspoň se neplatí nic dalšího za stan, takže dohromady se vyspíme za cenu přespání jednoho člověka v hostelu. A navíc je to tu příjemné a pěkně zařízené. Zmatený, ale sympatický mladík-správce nás ubytuje a plynule při tom přechází z angličtiny do němčiny. Rychle postávíme stan a nalehko vyrážíme přes periferie zpátky do města.

Prohlédneme si tak okolí místních nákupních center, a pak i vilové čtvrti ve Studenci a v Táboře. Chvilku kroužíme centrem města a hledáme, kde bychom sedli na pivo a něco snědli, až nakonec dokroužíme na nábřeží Drávy a kousek od „Hiše stare trte“ sedáme do místního Grillu.

A dobře jsme udělali. Hospoda byla v podstatě takovou slovinskou obdobou steak baru. Nabízeli vlastně jen dvě jídla – pleskavici a čevapčiči v housce, přičemž bylo možné si vybrat, jaké druhy zeleniny chcete mít kolem. Takže volba byla jednoduchá. Radek si dal nabouchanou pleskavicu (7 EUR) a já poloviční čevapčiči v housce (3 EUR). A pivo, samozřejmě.

Poznatek č. 1: Ještě jednou o pivu. Ve Slovinsku narazíte (pominu teď vyloženě lokální varny, jako například mariborský Štajerc) na dva výrobce – Laško a Union. Union je Ljubljanský, Laško je z Laška. Oboje se docela dost podobá českým pivům a rozhodně předčí ta slovenská, rakouská, německá a různá další europiva. Osobně mi o trošinku více chutnal Union. Konečně země, která se nemusí hanbit za své pivo!

Ukázalo se, že pleskavica je jakási masová směs, plesknutá na gril. Kolem toho byly různé zeleniny, vesměs taky grilované, až na nezbytnou hromadu syrové cibule. Čevapčiči byla podobná směs, akorát strčená do nějakého houskochleba. Houska se podobala těstu na langoše, až na to, že nebyla usmažená. Jedinou přílohou k čevapčiči byla záplava nasekané cibule. Popis asi nezní nijak extra lákavě. Ale zapoměňte na čevapčiči ze školní jídelny. Tohle bylo něco úplně jinýho. Tak především, bylo to opravdu z masa. Společně s cibulí a pivem hotová symfonie.

Pak si dodáváme odvahy a lezeme i do místního muzea Hiše Staré trty (to je dům, před kterým stojí (prý) nejstarší doložený vinný keř na světě. Má něco přes 400 let a ročně vyprodukuje 35 – 60 litrů vína). Objevujeme tu i vinotéku a ochotného mladíka, který nám odhaluje tajemství červeného vína Cviček, které jsme ochutnávali v Ljubljani a zdálo se nám nějaké divné, lehké a kyselé. Není divu – je to směs červeného a bílého vína, takový rybízlák ;-). Doporučuje nám místo toho něco lepšího a silnějšího z místních klášterních vinic. Odcházíme tedy s láhví Benedict Red.

Mě mezitím popadla chuť na palačinku. Slaščičáren (= cukráren) bylo ve městě spousta, jenomže vesměs nevařily. Nakonec jsme proto skončili v centru města u pivovaru Štajerc na Trgu Leona Štuklja, kde palačinky měli. Pokud do Mariboru zabloudíte, doporučuju Štajerc neminout. Jednak si vaří vlastní pivo, a to světlé, tmavé (čili „temno pivo“, jak tu říkají, což se mi strašně líbí a vždycky si vzpomenu na Stáčení temného piva od Tima Powerse) a zelené (o kterém jsme ale nezjistili, proč je zelené a jak chutná). Druhak jej nalévají do litrových skleněných korbelů (tedy to v případě, že si dáte litr, jinak samozřejmě mají i menší nádobí). Další den jsme si dali jeden temný dohromady. Je to slušná posilovačka.

Na Maribor už padá tma a nad horami zuří bouře, takže se pěšky pomalu vydáváme zpátky do kempu přes místní univerzitní čtvrť. Ve Studenci nás dostihne liják a po těch deseti suchých dnech konečně pořádně zaprší.

13. den (15. 7. 2011, pátek), +450 m

Denní trasa: Maribor – Svatý Urban (597) – Maribor – Vídeň – Bratislava

Ráno se rychle balíme a tentokrát už vyrážíme na autobus. Snídani si dáváme až v parku před nádražím. Hlavním cílem dne je obhlédnout Mariborské vinice (které jsme hned první den cesty zahlédli na konci jedné ulice) a ideálně sehnat i nějaké to víno. S batohy a se stanem tam ale vyrážet nechceme, takže co se dá, nacpeme do úschovny na nádraží a vyrážíme nalehko ke svatému Urbanovi. Podle mapy je to jeden z kopečku vypínajících se mezi vinicemi za městem a podle rady slečny z informací by tam mohl nějaký vinař přijímat návštevy i mimo víkendy a vinobraní.

Pro začátek ještě zkontrolujeme mariborským měšťanům jejich park, který začíná uprostřed města (a nachází se tu nenápadné, ale všudypřítomné stopy graffiti crew Google Chemtrails) a pak plynule pokračuje mezi kopce ke Třem rybníkům, kde rybí potěr předvádí chaotické pokusy o úprk mezi dobře se krmícími sumečky. Přes vesnici Ribniško Selo vystoupáme do kopců a pokračujeme po cyklistické vinné stezce mezi ovocnými sady a vinohrady až na vrcholek ke kostelu sv. Urbana (597 m). Vinař má sice zavřeno, ale je odtud nádherný výhled na Maribor, Pohorje a vůbec celé údolí Drávy.

Dolů už to jde rychle, slezeme v začínajícím dešti na silničku v údolí, které rychle sklesá až do Kamnice. Kolem Hipodromu se pak utahaní vracíme zpět do Mariboru, tentokrát ze západní strany. Za ty dva dny už jsme město prošli křížem krážem, jediná oblast, kterou ještě neznáme leží na východním okraji za železnicí. V Mercatoru nakupujeme zásoby piva, které chceme dovézt domů jako výslužku, a pak už máme sílu jen na to, abychom se doplazili ke Štajercovi na jídlo (jedny hrozně dobré kobásky se zelím a druhé s fazolemi) a na litrový korbel černého piva, který si dáváme napůl.

Při závěrečném kolečku po městě se zastavíme v Mladinské knjige, kde se snažím sehnat Tanec s draky od G.R.R. Martina, který vyšel, zatímco jsme byli v horách, ale je jenom v hardbacku a ten je strašně obrovský. Ale mají aspoň úsporné jednodílové vydání Hostiny pro vrány. Záplava anglických a vcelku levných knížek je děsivá, musíme rychle pryč, jinak už se odsud nedostaneme. Kulturní kolečko zakončujeme u našeho osobního vinného poradce u Staré trty, který nám doporučí, jaká bílá vína máme dovézt domů. Cestou k nádraží ještě dokoupíme zásoby na cestu (kdybyste někdy hledali potraviny ve městě, tak jsou ukryté v podzemí City Center – v ulicích v centru jsme žádnou větším samoobsluhu nenašli), a pak už se musíme nalodit na podvečerní vlak o šesté, kterým se necháme odvézt až do Vídně.

V kupé je s námi sympatická a odvážná Rakušanka, která se vrací z cyklopuťáku po Itálii a Slovinsku, na který vyrazila úplně sama a v Grazu ji vystřídá rakousko-chorvatská rodina, která jede vlakem do Berlína. Pán je přátelský Chorvat, který umí trochu česky, paní Rakušanka, kterou odhaduji na bývalou hippie a jejich dcera je soustředěná holčička, která čte nějakou temnou německou knihu a poslouchá u toho Rammsteiny. Oba umí perfektně anglicky, takže si nějakou dobu povídáme a vymněňujeme rozečtené knížky – pánovi dávám k prolistování Šimečku (zaujme ho, co je to Kruhová obrana), na oplátku dostanu k prohlédnutí německé povídání o Berlíně a chorvatskou knížku o Kafkovi – je to takové příjemné evropské rakousko-uherské setkání. Pak už si jen v klidu čteme, klimbáme a než se nadějeme, jsme v Meidlingu.

Cestu nám ještě ve Vídni zdramatizuje škodilibý Rakušák v informacích na nádraží, který se nám vysměje, když se ho zeptáme na nejbližší spoje do Bratislavy a tvrdí, že za pár minut nám odjíždí poslední vlak ze Suedbahnofu. Nezbývá než to zkusit stihnout. Prcháme na S-Bahn, pak sprintujeme k nádraží a už rozmýšlíme, v jakém lese budeme muset dnes v noci přespat. Nakonec všechno dobře dopadne, protože světácký chlapík evidentně netušil, že k Bratislavě patří i nějaká Petržalka, kam jedou v noci ještě asi tři vlaky. A ten nejbližší už je přistavený k nástupišti a odjíždí až za půl hodiny. Po půlnoci tedy vystupujeme na stanici v Petržalce a poprvé za ty dva roky co tu bydlíme jedeme nočním rozjezdem na Hlavnú stanicu. Náš slovinský puťák tedy končí v sobotu v jednu hodinu v noci v Novém Městě v Bratislavě.

Co říct závěrem? Slovinsko mi bylo prostě strašně sympatické. Země velká asi jako Morava a Slezko, se dvěma miliony obyvatel, s dvaceti lety samostatnosti, ale jak se snaží! Jejich historie je tak podobná naší, že není problém cítit se tu skoro vlastenecky. Nebo aspoň držet palce. K tomu řeč, které skoro rozumíte. Pivo, co neudělá ostudu ani před Čechy. Architektura, moderní i historická, ale zvláště ta moderní. Cyklo-pěšatá města, kde jste po dvou dnech doma. Stateční statkáři hospodařící vysoko v horách. Medvědi. Výborné cesty a silnice. Nádherná krajina nepřetížená turistickým ruchem. Pleskavica. Medvědi…

A pro zajímavost přehled některých cen ve Slovinsku:

• Vlak Ljubljana – Maribor (osobák), plná cena, 9 EUR
• Velká sýrová houska (tržnice v Ljubljani), 0,50 EUR
• Autobus Hotedršica – Ljubljana, 5,20 EUR
• Vlak Ljubljana – Divača (osobák), plná cena, 7,20 EUR
• 1 jízda autobusem MHD v Mariboru, 1,10 EUR
• 1 jízda autobusem MHD v Ljubljani, 0,80 EUR
• Vlak Kranj – Ljubljana (osobák), plná cena, 2,44 EUR
• Pivo temno 1L v pivovaru Štajerc, Maribor, 3,5 EUR
• Klobása s pečenými fazolemi, pivovar Štarejrc, 4 EUR
• Klobása se zelím, pivovar Štajerc, 4 EUR
• Vstup do muzeí a výstav v prostorách Ljubljanského hradu, plná cena, 5 EUR
• Vstup do muzeí a výstav v prostorách Ljubljanského hradu, studentská cena, 3 EUR
• Běžné víno místního výrobce, Maribor, kolem 10 EUR
• Zpáteční jízdenka Bratislava – Maribor pro 2 lidi s RailPlus se slevou City Star, 95,70 EUR
• 1 noc pro 1 osobu v kempu Kekec v Mariboru, 9 EUR
• 1 noc pro 1 osobu v kempu v Ljubljani + poplatek za stan, 7 EUR + 5 EUR
• Běžná cena půllitru slovinského piva 2,1 EUR, na horách a v tur. zónách, 2,60 EUR
• Pleskavica v Mariboru na nábřeží Drávy, 7 EUR
• Poloviční čevapčici v Mariboru na nábřeží Drávy, 3 EUR

Sepsal Garret a Anežka