Bedna 11 (2012), reportáž

Na letošní Bedně jsme dopadli jak sedláci u Chlumce. Dlouho takovému osudu nic nenasvědčovalo, start jsme zvládli rychle a z kolečka se vymotali ještě za světla. Ale sotva se přehoupla půlnoc, zjevila se před námi u temného rybníka noční můra plná křížů a nesmyslně zkomolených výkřiků, která nás pronásledovala nás až do dalšího poledne, kdy nás z ní probudilo milosrdné cinkutí zprávy o konci hry.

12. – 13. 5. 2012, Praha
frikulín (Garret, Kristýna, Petr, Silp)
6T. šifra / 15 šifer
137. místo / 184 týmů

fotky ze hry

Předehra

Před startem pod Nuselským mostemBedna je taková frikulínská šifrovací popelka na kterou nikdo nechce, takže míst v týmů zůstává vždycky dost. Je to proto ideální příležitost ke křtu ohněm pro šifrovací nováčky. Loni jsem do Prahy na první noční šifrovačku nalákal Zbyňka, letos Kristýna pozvala Petra. Minule probíhal křest deštěm a osmihodinovým prolomeným zákysem na otočených písmenkách, letos se křtilo lezavou zimou a neprolomeným jedenáctihodinovým zásekem ;-)

S účastí to tedy nakonec nebylo tak tristní a mohli jsme odstartovat ve čtyřech. Sešli jsme se na shromaždišti u Kinterova pomníku sebevrahů pod Nuselským mostem. Já už měl za sebou svoji nejoblíbenější část Bedny – paranoidní pročítání Bednářských listů, kde se tentokrát objevilo náznaků víc než dost (pro jistotu jsme si vytisknul seznam týmů, pravidla šachů a poctivě vyřešil všechny úkoly v Dětském koutku ;-). Největší strach jsem ale měl ze slibovaného 3D hávu šifer – zdálo se, že bez prostorové představivosti si letos člověk ani neškrtne.

1. šifra, Startovní kostka, 16:30 – 17:02

Souboj v kostkáchAle začalo se zvolna – jako první šifru jsme dostali nepopsanou dřevěnou kostku, na kterou jsme si měli sami namalovat 27 puntíků tak, abychom co nejrychleji vyhráli v bednářském podvečerním casinu nad co nejvíce ostatními týmy. Rychle jsme počmárali kostku tak, aby porážela všechna čísla do 1 do 3 (5,5,5,4,4,4) a vyběhli do davu.

Tenhle úvod se mi líbil. Pravidla byla jasná, hry pěkně odsýpaly, potkali jsme několik nových týmů, a i když naše kostka nepatřila k nejsilnějším, fasovali jsme po půlhodině další šifru. Oproti nekonečnému vyměňování písmenek, kostiček nebo čekání před nebeskými branami na předchozích Bednách to byla příjemná změna.

2@. šifra, Semaforová pyramida, 17:04 – 17:43

pořadí: 53.

Další šifra vypadala povědomě. Skrz čtyři obrazce s osmi vrcholy se táhla pokroucená nit a bylo jasné, že se jí budeme muset chytnout jak Théseus, nechat se protáhnout labyrintem a po cestě najít nějaká písmenka. Jenže kde? V prvním nástřelu jsme je tam zkusili napasovat na pětadvacet vrcholů, ale nebylo jasné odkud začít. V druhém nástřelu jsme zpozorněli a snažili se vysvětlit postupné zmenšování obrazců jako pohled na záhadnou pyramidu zeshora. Ve třetím kroku mě konečně napadlo, proč uprostřed není vrchol, ale rovná čárka a přečetli jsme semafor. Šifra byla lehčí, než jsme mysleli. Po loňském úvodním golfu nám to celkem spravilo náladu, Silp se dostal do závodního tempa a sotva jsme mu stačili, když jsme se z údolí sápali zpátky na Vyšehrad do parku Na Bučance.

2$. šifra, Černobílý strom, 17:56 – 18:28

pořadí: 105.

Tady jsem si to dobře pamatoval z prvního patra Kostky, kdy jsme tu už v hluboké tmě pěkně mrzli hned nad několika šiframi. Tentokrát tu zatím hřálo podvečerní sluníčko, takže jsme se i přes Silpovy protesty uvelebili s černobílým stromem (který jsme dostali jako šifru) pod zeleným stromem (a nemyslím ten prostějovský!) na trávě (i když musím přiznat, že v Praze to nebývá nejlepší nápad – už od prvních šifrovaček mám luštění ve zdejších parcích spojené s nezaměnitelným odérem ;-).

Stačil letmý pohled na zadání a bylo jasné, že teď už začíná ta pravá Bedna. Jediné co chybělo byl hlas, který by s neochvějnou jistotou oznámil, jaký grafový algoritmus máme na strom aplikovat. Jenže letos často existovaly u šifer dvě cesty k řešení – buď pečlivou analýzou rekonstruovat autorský postup nebo to prostě přečíst:

„A zvláštní pocit, že textu je snadné porozumět, který ho překvapil ráno, se zvolna vracel; připadalo mu, že šátrá rukama ve tmě, že někde tu musí být vrátka, už cítí závan vzduchu z druhé strany…(*)

Petr řekl, že v tom vidí fontánu a park a bylo vymalováno. Divadlo Fidlovačka už se objevilo samo. Sotva jsme se stačili sbalit a už jsme mazali od hradu dále, zpátky do údolí. Byl jsem z toho na rozpacích – šifra na Bedně, která se dá jen tak přečíst? Moc se mi to nezdálo, první dvě šifry byly jak z nějaké cvičebnice. Však už se taky v dalším parku rozvalovaly Pralinky zabalené do pásů třetí šifry.

2#. šifra, Palacký a ministerstva, 18:45 – 19:00

pořadí: 144.

Před divadlem jsme se dneska naposledy rozvalili na trávě na sluníčku – to nám svědčilo. Ani jsme nedosedli a někdo už chrlil jednotky SI a tipoval znamení zvěrokruhu (ten tam sice nebyl, ale nesvedlo nás to na zcestí :-). Rychle jsme si všimnuli, že obrázky tvoří čísla, začali prohrabávat peněženky, abychom si ujasnili, kde je Karel IV. a kde Komenský. Jak přišli ke slovu bankovky, Silp začal vykřikovat, že chybí Palackého tisícovka a já se ze známých důvodů automaticky začal shánět po vršku. Jednou už jsme kvůli téhle zpropadené bankovce strávili (zbytečně) několik hodin odměřováním okruhu 1000 m. Teď ovšem přišla naše chvíle, protože tajenka opravdu začínala: 1000 metrů východně… Petr na Googlu zjistil, že od Ministerstva sociálních věcí a mohli jsme zvesela vyrazit zpátky přes údolí a přes Folimanku (na startu už touhle dobou nikdo neluštil) nahoru k magistrále na Fügnerovo náměstí. Tahle šifra se mi letos spolu se startem líbila asi nejvíc.

3. šifra, Möbiovo dopravní hřiště, 19:24 – 22:16

pořadí: 73.

Cesta z kolečkaJeště za světla jsme vyzvednuli třetí šifru, na které zatím seděla valná většina týmů. Budoucnost vypadala skvěle, protože jsme podle toho odhadnuli, že na luštění máme času dost a můžeme jít v klidu do hospody. Tohle jen tak přečíst nepůjde. Navíc začínalo nepříjemně foukat a zima se blížila. Na lepení 4D kostek na ulici už příliš příznivé podmínky nepanovaly.Žádného místního štamgasta jsme s sebou sice neměli, ale po pár pokusech jsme přeci jen našli nezahulenou luštící hospodu a s nadšením se pustili do stříhání, do piva a do lepení. Začátek byl nadějný – kostičku jsme popsali písmenkami, jednotlivé papírové pásky k sobě pasovaly (a nezapomněli jsme je slepit, abychom nedopadli jak s kostičkama na Tmou) a vzniklo nám divoké 3D bludiště. Pak padla revoluční myšlenka, že přiložíme start na šedý start a cíl na šedý cíl a kříže se budou překrývat. Všechno jsme poslepovali a vzniko nám pěkné Moebiovo dopravní hřiště. Místo autíčka jsme použili popsanou kostku, podle značek projeli ze startu do cíle… Čímž skončila jednoznačná část řešení a začaly spekulace.

„…viděl teď útvar s přímými i klikatícími se rameny, s příčnými rameny a rameny vracejícími se zpět… A celá ta síť koryt vedla proud, který jí protékal v mnoha různých proudech a rytmech, a přitom byla tímto proudem proměňována…“ (*)

Věděli jsme, že na kostičce jsou jenom pěkná písmenka, která chceme přečíst, jenže kde? Nabízely se desítky nadějných (a špatných) možností. Mohli jsme kostičku po nalezené trase posouvat a číst (podle nápovědy v Listech) nahoře na místě značek, na vykřičníku ji otočit, mohli jsme kostičku valit a číst jen na místě vykřičníků. Nahoře nebo dole. Mohli jsme číst na místě všech značek. Mohli jsme kostičkou na každém políčku pootočit. Mohli jsme se i na hlavu stavět, ale všechno bylo k ničemu.

21:10:09 BINFO Napoveda k 03: Kutalej a cti skrz

Pak došla nápověda, které jsme se vysmáli, protože to, že máme kutálet a číst jsme věděli asi po hodině. Novinkou bylo akorát pohled skrz, který jsme postupně aplikovali několika způsoby kromě toho správného.

22:16:09 BINFO Stanoviste 04 najdete u sochy sv. Vaclava na severni baste Vysehradu

Blížila se desátá, hospoda zavírala a byl nejvyšší čas na přesun proti trudomyslnosti. Vyrazili jsme tedy do luštící centrály v KFC na I. P. Pavlova. Přesun pomohl, Silp se začal komplikovaným způsobem blížit správnému postupu, ale naštěstí nás včas vysvobodila SMS s řešením. Poslala nás zpátky na Vyšehrad. Tentokrát už jsme si výlet přes údolí odpustili a vyrazili metrem.

4. šifra, Kovářova písmenka, 22:45 – 23:05

pořadí: 105.

Cestou do StodulekPřed Táborskou branou ještě pár týmů luštilo, ale za hradbami už bylo temno a pusto. Až na severním bastionu se u sochy svatého Václava rozzářily čelovky a ze tmy se vylouplo pár zapomenutých týmů. Podle očekávání jsme se v pořadí dost propadli, ale ještě to ani zdaleka nebylo tragické. První vlčáci se urvali a byli už na sedmičce, ale hlavní pole kempovalo mezi touto a následující šifrou. A navíc – zadání vypadalo jednoduše. Dokonce tak jednoduše, že když jsme po čtvrthodině bez větší námahy přečetli „Kovářova kostel“, nemohl jsem uvěřit, že už je to všechno. Ulice totiž existovala, jenže byla na druhém konci Prahy ve Stodůlkách! A já si vzpomněl na varování z Bednářských listů, že ve hře bude šifra, která bude tak navádět na špatné řešení, že tam většina týmů vyšle své vytrvalce. Měl jsem nepříjemné tušení, že jsme na ni právě narazili. Jenže na druhou stranu stejné Listy slibovaly i jeden velmi výživný přesun. A teď si vyberte, čemu věříte víc.Nakonec jsme uvěřili hlavně tomu, že pokud do pěti minut nevyrazíme na metro, nebudeme mít ani teoretickou šanci, abychom se ze Stodůlek vrátili zpátky. Na Výtoni jsme jen tak tak doběhli tramvaj a svezli se na metro na Karláku. Cestou už jsme se jenom utvrzovali v tom, že tam ta písmenka vidíme. Kristýna nám sice příliš nevěřila, ale ani jsem se jí nedivil. Pravidlo, že občas překlopíme tlusté čáry podle osy tenké čáry a občas je prostě překlopíme jak se nám hodí, neznělo zrovna přesvědčivě. Jenže fungovalo a lepší jsme neměli. Trochu nás znervózňovalo, že cestou nenastupovaly žádné další týmy, ale nezalekli jsme se a dojeli až na Stodůlky. To už se blížila půlnoc a sídliště znovu ožilo čelovkami.

5. šifra, Barevné vlajky, 23:53 – 00:10

pořadí: 93.

Kristýna s Petrem zabrali luštící plac u pomníku z několika balvanů, kam jsme se za chvíli vrátili od kostela i s šifrou. Začalo přituhovat a přišel i hlad, jenže zatím nebylo kdy se zastavit a po zběžném pohledu na čtverečky, kolečka a křížky bylo jasné, že si neoddechneme ani tady. Tohle byla šifra, na kterou už jsem několik her marně čekal – ukázkové využití barevných vlajek z námořnické abecedy. Ani jsem nestíhal podávat pastelky, ostatní barvili a hledali vlajky v chlýfáckých tabulkách a já jsem vykřikoval, že omalovánka byla i v Bednářských listech. Než jsme stačili zmrznout, už jsme byli zase na cestě a pod Silpovým vedením pochodovali zkratkou kolem školy k Rozvadovské spojce a pak potemnělou ulicí skrz průmyslovou periferii k temné rokli zapomenuté mezi dálnicemi a sídlišti. Úzkou stezičkou jsme se zanořili do pralesa a vynořili se až na břehu bahnitého jezírka U hájů, kde jsme si vyzvedli rozsudek smrti.

6. šifra, Trnavec, 00:40 – 02:24

pořadí: 71.

Zahřívání nad lampou

Poprava se konala o kousek výš na cestě v lese, kde už od vody nečišel takový chlad. Šifra byla směšně krátká a já v tu chvíli získal pocit, že Bedna se obtížností dostala tak na úroveň oddechové kategorie Starších na Dnem. Všechno zatím bylo podezřele přímočaré, často se to dalo odhadnout na první pohled a jediný problém nastal, když se u valení autíčka na třetí šifře naskytla hromada rovnocenných možností.

Šestka nevypadala jako problém. Po prvním přečtení jsme věděli, že slova mají tři slabiky a jedna je vždycky označená. Měl by to být polský kříž. A tím naše působení na Bedně vlastně skončilo.

Od prvního správného nápadu jsme se do rána vzdálili o několik světelných let a pečlivou analýzou ho rozcupovali na kousíčky a zahodili. Když se totiž ukázalo, že u slov nemůžeme jednoznačně určit vůbec nic (jednotné a množné číslo mezi slovy volně proplouvalo, pádů měly někde víc, někdy míň), začali jsme pátrat mezi řádky, mezi slabikami i mezi písmeny…

„Najednou bylo důležité úplně vše, protože vše bylo tvořeno proudem a vše bylo šifrou tohoto proudu: stejně podstatné sdělení nesly obrysy věcí i tvary skvrn a síťoví prasklikn na jejich povrchu, stejně důležité byly slova, zvuky a šumy…“ (*)

Pídili jsme se po hluboko skrytých významech a souvislostech, které možná vyplují na povrch, když se slova pospojují nečekanými způsoby, převedou se do jiných kódů a zase zpátky, předříkávali jsme si je nahlas jako mantru, znovu a znovu rozebírali, čeho všeho už jsme si všimli… Tři slabiky se nám podařilo spojit i s třípísmennými zkratkami evropských států z chlýftýmácké tabulky, protože část slov zjevně ke státům odkazovala. Autor hned na začátku odkazoval na rakouské AUT, našli jsme polské Katowice, německé Brémy, rumunskou ROdinu a tak dále, jenže tajenka z toho prostě nebyla.

Zima začala být brzy nesnesitelná. Proti trudomyslnosti jsme se vyrazili rozhýbat a z temného lesa zamířili do Řep, ale ani tam nás příliš štěstí nečekalo. Zakempovali jsme před zavřeným McDonaldem, ohřívali se u reflektorů jak zmrzlé můry a pokoušeli se prolomit několikahodinový zákys levitací po vzoru Svobodných Bednářů. Jediné, čeho jsme se dočkali, byla poloha šifry proti trudomyslnosti.

02:24:05 BINFO Sifru proti trudnomyslnosti 06T najdete u kaple nalezeni svateho krize (u zeleznice)

6T. šifra, Braillovy tečky, 02:40 – konec

pořadí: 83.

Doufali jsme v zázračnou záchranu, ale u kapličky za tratí nás čekalo hořké zklamání. Byli jsme teprve 9., kdo sem došel a podle BINFA bylo jasné, že šestá šifra je průchodová, jenom my jsme slepí. A trudomyslná šifra jen prohloubila chmury. Jediné, co mi tečky připomínaly, bylo Braillovo písmo, jenže na to se tu příliš pravidelně střídala bílá a černá. Dlouho jsem si hrál s kružítkem a pravítkem, rýsoval a měřil a hledal mezi tečkami nějaké pravidelné vztahy, ale zdálo se že jsou rozmístěné úplně nahodile.

Těch několik hodin nad ránem mi splývá do jedná zmrzlé šmouhy mezi silnicemi a paneláky. U zastávky autobusu začalo nepříjemně foukat, takže jsme se přesunuli zpátky k McDonaldu, kde bylo aspoň závětří. Čas se skoro zastavil a my sledovali pomalu ubíhající minuty, které zbývaly do otevření. Do McDonalda jsem se ještě nikdy tak netěšil. Čekalo nás tu venku ve stínech u stolečků a prolézaček víc, hloučky schoulené nad papíry s tečkami nebo nesmyslnými slovy. Tolik zákazníku tu v neděli v šest ráno hádám ještě nikdy neměli a do příští šifrovačky ani mít nebudou.

Východ slunce nás probudil k další vlně aktivity, ze které vzešlo ještě několik zajímavých objevů – spojováním a rozpojováním podtrhnutých částí textu jsem zjistil, že „setovi si sebereme“ a další šifra bude na „konci ukrytá na stromech“, jenže jsme pořád nevěděli, kde přesně. Při závěrečném věštění z mapy prosazoval Silp i jednu z Kalvárií a dokonce se nám na ní podařilo napasovat i kříž jakožto břemeno Ježíše. Jen jsme se tomu zasmáli a chvíli před dvanáctou kapitulovali.

Konec

Boj to byl urputný a vzdorovali jsme dlouho. V průběhu noci jsme zkusili celý arzenál osvědčených taktik: přesouvali jsme se, abychom zahnali myšlenky na ústup i na zimu, několikrát jsme zkusili s šifru začít úplně znovu, přepsanou a přepočítanou jsme ji měl v několika kopiích, dokonce i nepopulární chrlení nápadů jsme zkoušeli, ale nepomohlo nic, ani opravdový přesun do tepla. V bitvě s polskými křižáky z Katowic jsme byli poraženi na hlavu.

Za frikulín tým sepsal Garret

(*) Úryvky pochází z Lucemburské zahrady od Michala Ajvaze (Druhé město, 2011). Tuhle knížku jsem popadnul v knihkupectví cestou na vlak do Bratislavy, a jako nenáročné čtivo po šifrovačce ji můžu jen doporučit. Děj je jednoduchý, okořeněný luštěním neznámého jazyka a blouděním po Paříži i dalších městěch – v polospánku po Bedně to dávalo celkem smysl ;-)