Do pozdně letních Beskyd jsme se letos vypravili s Anežkou. Vrátili jsme se tam po třech letech, kdy jsme spolu naposledy byli na promočených 5BV, které nedopadly nikterak slavně. Tentokrát jsme měli motivaci jasnou – Anežka tvrdila, že musíme být minimálně tak dobří jako loni já s Chaldou. Nezbývalo tedy, než se přihlásit do kategorie Sport a vyrazit na výživnou, 95 kilometrovou trať, která byla ještě o něco delší, než minule.
7. – 9. 9. 2012, Beskydy
frikulín (Anežka, Garret)
celkový čas: 22:07:24
113. místo / 427 týmů, kategorie Sport
7. místo / 47 týmů, kategorie Sport Mix do 40
Frenštátský odsun
Cesta na start byla lehce adrenalinová, protože z Bratislavy jsme vyjížděli až po dvanácté, a to už bývá na cestu ze Slovenska na sever Moravy zpravidla pozdě. Autobus ve Valmezu jsme ale naštěstí stihli, takže k registraci jsme se dostali ještě s rezervou, hodinu a půl před koncem. Odsýpalo to tam rychleji než minule, všechno se zvládlo v jedné tělocvičně, včetně důkladné kontroly vybavení. Ta se pomalu blížila zkazkám z ultramaratonu na Mont Blancu, kde prý lustrují i to, jestli máte v bundě správnou membránu. To už bychom se my, staromilci v otrhaných moirách a igelitových pláštěnkách s neomezeným vodním sloupcem, mohli se startem rovnou rozloučit.Na Frenštát se snášel krásný, teplý podvečer, který mu organizátoři šifrovacích Svíček mohli jen tiše závidět. Ty se tradičně konají víkend před B7 a i tentokrát měly, stejně jako v předchozích letech, neskutečnou smůlu na počasí. Pokaždé buď mrzlo nebo lilo. Naopak Sedmičku zatím provází neuvěřitelné štěstí, protože na začátku září se léto pravidelně vrací s novou silou, dokonce i do hor.Cesta z města k nádraží na mě působila trochu depresivně, protože ji lemoval špalír místních, školou povinných dítek. Vítala nás v Beskydech, ale zároveň se s námi loučila a vyprovázela nás na cestu, jako bychom se už neměli vrátit, jako bychom snad byli odváděni někam na frontu. Odsunu vojsk se trochu podobal i transport z frenštátského nádraží do Třince na start. Ve dvou několika set metrových soupravách jsme se soumrakem vyrazili na východ. Přesun byl zorganizovaný perfektně, ale holt 100 kilometrů je 100 kilometrů, takže než jsme objeli celé Beskydy, nějaké dvě hodiny to zabralo.
Štvaní zvěře
Když jsme vystupovali v Třinci, měli jsme za sebou od rána už skoro osm hodin ve vlacích a byli z toho řádně rozložení. Ale uklidňoval jsem se tím, že je to pořád lepší, než loňské uvíznutí v cíli na Javorovém, odkud nebylo cesty zpět. Zbytečně natahovaná show před startem mi ale radost neudělala. V deset byl dav připravený vystartovat do tmy, ale musel protrpět ještě půlhodinu proslovů, ze kterých vyplynulo jen to, že se množí varianty trasy, zkratek a odboček, a že kromě kategorie Sport a Hobby existuje i speciální kategorie Vyvolených, pro které se asi pořádá samostatný závod. Získal jsem z toho pocit, že všeho moc škodí a kdyby byla jedna trasa pro všechny, nic by se nestalo. Pak přišel ještě ohňostroj, při kterém jsem si už připadal jak štvaná zvěř, která chce od všech těch světel, hluku a burácející hudby co nejrychleji prchnout hluboko do hvozdů. Nakonec se to podařilo. Dav se pomalu pohnul vpřed.
Volný pád
Kus cesty jsme ještě váhali, jestli už teda byl měřený start nebo ne. Město ale po chvíli zmizelo, a pak už nebylo co řešit, před námi se rýsovaly temné kopce, jen na tom nejbližším se občas neuvěřitelně vysoko zableskla čelovka prvních chrtů. Podle osvědčené strategie jsme se před nástupem do první sjezdovky prodrali trochu dopředu a v roztahaném štrůdlu závodníků jsme tak mohli stoupat slušným tempem bez dopravních kalamit. Dlouhý had pronásledovatelů za chvíli zářil hluboko pod námi v pláních za městem. Na Malém Javorovém se peloton roztrhal úplně, takže jsme mohli pohodlně poklusávat a na Velký Javorový vystoupat bez tlačenice. Na prvním vrcholu se trasa Sportu z hřebene odklonila a nás tedy čekal volný pád pralesem. Sešup dolů do Řeky byl brutální, ale s pomocí šťavnatých kleteb se dal zvládnout vcelku rychle. Co nás příliš nepotěšilo byla kontrola, kde měla být i voda, ale bohužel nedorazila. Lokli jsme si ze železné zásoby a s vidinou kanystrů plných vody schovaných za nejbližším hřebenem jsme se začali odhodlaně sápat sjezdovkou nahoru.
Na ocasu hada
Pod Ropicí nastalo organizačně asi nejslabší místo letošního ročníku. Jednak jsme si uvědomili, že protější strání se spouští ještě celkem dost sporťáckých světýlek, kterým za půlhodinu končí časová brána dole pod sjezdovkou a za další hodinu nahoře na 2. vrcholu. My měli ještě rezervu, ale hned ze začátku honit limity uzavření kontrol není nic příjemného. Navíc, když nemáte rozumnou šanci zrychlit. Na Šindelné jsme se zapojili do druhé poloviny Hobby hada, jehož tempo znatelně polevilo. Relativně rychlý start nám tedy příliš nepomohl, protože už při stoupání na Ropici nastalo to, čeho jsme se obávali. Nekonečné předbíhání velké části startovního pole. Na úzkých pěšinách to v noci nebylo zrovna dvakrát příjemné. Znovu se to roztrhalo až po ránu za Krásnou, a z Lysé už jsme mohli valit, jak se nám zachtělo.
Otravný špunt
Na Morávce jsme se dosyta napili a doplnili zásoby, ale při stoupání na Travný jsem zažil největší krizi, kdy jsem myslel, že se nahoře už jenom vyzvracím, padnu, usnu a skončím. Vše se ale zázračně vyřešilo obyčejným záchranným energeťákem. Dal jsem si ho na rozcestí s modrou a nahoru jsme vyběhnuli, jako by nic. Kus pod vrcholem nás ale humor přešel. V nejhorší možnou dobu, dvě hodiny před svítáním, se peloton zastavil a začal bezradně přešlapovat na místě na úzké stezce mezi hustníky a borůvčím. Někdo si tu asi zkoušel domácí úlohu z Modelování a simulací v praxi. Celý dopravní kolaps byl způsobený jediným úzkým místem, malým sešupem, před kterým unavenější a méně zkušení chodci zaváhali a pár vteřin jim trvalo, než slezli. Jenže malé zaváhání se šířilo jako lavina a naráz se stálo už kilometr, možná dva před kritickým místem.
Účinky energeťáku vyprchaly, nebylo mi už sice ani blbě ani jsem nebyl tak vyšťavený, jen se mi chtělo úplně normálně spát. Při čekání se mi proto dařilo úspěšně upadat do mikrospánků a halucinací. Kolem se šířili fámy, že zácpa vznikla kvůli přepadové kontrole povinného vybavení, ale já jsem v tom měl jasno: Organizátoři jsou ještě zákeřnější – kousek pod námi jsem jasně viděl příčinu zdržení:
Na lesní cestě tam stálo auto s otevřenými dveřmi. Každý tým musel prolézt skrz, přes sedadla, uvnitř se nechat vyfotit a protějšími dveřmi mohl teprve pokračovat dál svahem dolů. Nevěřícně jsem to pozoroval a říkal si, že tohle si opravdu mohli odpustit, jako by těch zdržení nebylo už od začátku dost. Ale zas tolik jsem se tomu nedivil, protože něco podobného na nás nachystali orgové už na jednom z prvních brněnských EXITů. Když jsme se konečně posunuli blíž k focení, nevěřil jsem vlastním očím. Auto se proměnilo v pařez na malé plošince a had závodníků se sunul dál. Pak se špunt definitivně uvolnil a mohli jsme se rozběhnout po sjezdovce k Hájence, kde konečně začalo svítat.
Mlhavý úsvit
Slunci se sice vylézt nechtělo, ale světlo nás probralo líp než kdejaký energetický sajrajt. S novými silami jsme se svižně vydali po žluté na Lysou. Konečně jsme se dostali do hlavního pole, kde se šlapalo solidně a nikdo nezastavoval a nezpomaloval. Každé malé zdržení tu znamenalo ztrátu několika pozic a jejich opětovné usilovné dobývání. Anežka se rozešla pěkně zostra, mě trochu docházela energie, takže jsem musel za chůze ještě posnídat něco sladkého, ale na vrchol jsme vysupěli téměř bez zastavení. Lysá nezklamala, poprchávalo, bylo zataženo a fučelo, turniketem jsme jen proběhli a rychle se z nehostinného vrcholu klidili pryč. Cestou dolů nás překvapilo několik běžců a turistů, kteří sice nešli Sedmičku, ale trénovali snad ještě na něco horšího – zostra klusali proti nám, z údolí museli vyběhnout za svítání.
Smrkové lokomotivy
Svižně jsme se sesypali až do školní jídelny v Ostravici, kde nám bodla polévka, navíc se i oteplilo, takže jsme se pohodlně natáhnuli venku před školou. Snad poprvé za závod jsem sundal boty, trochu namazal nohy, řádně jsme se najedli, nenechali se zlákat masážními službami nabízenými v okolostojících autech a vrhli se na krátký, ale krásný výstup na Smrk. Tahle strana hory stojí za to, určitě je lepší ji lézt za světla nahoru, než se po ní za svítání potácet dolů. Pěkně v rytmu a v tempu, z kamene na kámen, neztratit pozornost, neztratit rovnováhu. Narážíme na jednu z oficiálních zkratek průsekem mezi balvany přímo nahoru. Vysupíme tudy jako lokomotivy. Stoupá to tu úplně samo. Závěr už je klasicky po červené, ani nevím jak a jsme nahoře u Lennona. Cestou dolů lámeme rekordy, už si nepamatuju, v kolik jsme byli nahoře a kdy dole v Čeladné, ale Anežka do toho neskutečně šlápla a říkala něco o hodině. To oblíbené táhlé šestikilometrové klesání jsme klusali prakticky celé. Stehna už byla sakra cítit.
Čertovský guláš
V Čeladné jsme si dopřáli asi nejdelší pauzu, skoro hodinovou. Bylo potřeba doplnit všechno – kofein, tekutiny i bílkoviny. Dali jsme polívku, půl na půl i poctivý guláš a řekli si, že teď už to dojdem. Guláš, přiznávám, nebyl tentokrát úplně nejlepší tah, přeci jen byl trochu těžký a při stoupání po vydatném obědě na nás šlo spaní. Na cestě už skoro nikdo nebyl, ale když už jsme někoho potkali, bylo to příjemné setkání. Trochu jsme pokecali, probrali se, a šlo se dál. Tady už vládla pohodová ale odhodlaná atmosféra, jak jsem si ji pamatoval z minula. Díky společnosti několika týmů, se kterými jsme se průběžně předháněli, jsme udrželi vcelku obstojné tempo a hlavně nám cesta rychle ubíhala. V sedle pod Malou Stolovou jsme byli za chvilku a výstup na Čertův mlýn byl podobně zajímavý jako na Smrk. Přes potoky, přes kořeny a kameny, členitým terénem. Technicky a rychle. Jen ta kontrola nám na vrcholu chyběla, stejně jako na předchozím. Trochu nám to začalo podkopávat morálku – člověk dobude vrchol, ale kontrolu stejně najde až na sousedním sedle nebo mezivrcholu. V tomto případě na Tanečnici, kde nás aspoň povzbudilo průběžné pořadí, Mix týmů tu zatím bylo asi 15.
Zlatý Chlum
Na Pustevnách bylo živo, mezi hromadami turistů se málem ztratil i stoleček s občerstvovačkou, která sem byla přesunuta zdola z Ráztoky. Startovní pole už se roztáhlo na hodiny před nás i za nás, navíc ne všichni se vydali po kompletní trase, takže cestou dolů jsme byli zase skoro sami. Modrá značka podél lanovky byla hodně prasácká, šutry a štěrk na kterém nás běhání přešlo, byli jsme rádi, že se dolů nějak sesypeme. Výstupu na poslední vrchol Radhošť jsem se dost bál, z mapy mi přišel brutální a z minula jsem si ho z cesty dolů nepamatoval. Ve výsledku byl ale snad nejlehčí a nejpříjemnější. Předcházeli jsme rodinné výlety a cesta i lesy kolem mi hrozně připomínaly cestu na Zlatý Chlum nad Jeseníkem. Už jsem skoro zapomněl, jak široká promenáda vede po hřebeni k Radhošti, loni jsme tudy probíhali za hluboké noci. Nahoře u kaple jsme si dopřáli krátkou pauzu, ale naše motivace klesla na minimum. Dali jsme sedmý vrchol, kontrola čekala zas až někde v sedle a hlavní hřeben Beskyd pomalu končil. Shodli jsme se na tom, že dramaturgicky to není moc vyvedené – buď by měl být sedmým vrcholem Velký Javorník nebo cíl dole v sedle na Pindule, aby měl název závodu smysl.
Nastavovaná kaše
Takhle nám Malý a Velký Javorník připadaly už jen jako nastavovaná kaše, povinná práce, kterou bylo nutné oddřít. Nemělo to ale cenu odkládat, pustili jsme se do toho. Cesta z hřebene vypadala ve společnosti dalších týmů jak přijímací řízení na Ministerstvo švihlé chůze nebo generálka na Zombie walk. Trvalo to dlouho, než se člověk po přestávce znovu rozešel. Anežce už se z Černé hory moc běžet nechtělo, závod pro ní na posledním checkpointu oficiálně skončil, teď už zbývalo jen sejít z hor z do cíle a přelézt ten otravný devátý (nebo desátý?) vrchol. Soumrak nás zastihl někde na Malém Javorníku, takže jsme se druhé noci nakonec nevyhnuli. Naštěstí jsme už jen sestupovali po vedlejším hřebínku po vcelku pohodlné cestě, která už nevyžadovala příliš pozornosti. Těch posledních 15 kilometrů už jsme toho mnoho nenamluvili. Padla na nás apatie, šli jsme jako stroje, pomalu ale pořád. Nikde už jsme nezastavovali, jen jsme hypontizovali temnou cestu před námi a vyhlíželi, kdy se konečně zablesknou světla Frenštátu. Od Javorníku jsme šli skoro sami, ve tmě a tichu, až kus před městem nás dohnalo pár týmů, se kterými jsme společně dorazili až na náměstí.
Závěrečný cirkus
Měli jsme ale co dělat, abychom v závěrečném cirkuse vůbec prošli cílem. Nejdřív do chumlu závodníků skočil chlapík, který lustroval složení týmů a snažil se ty nevyhovující stáhnout z trasy, asi aby nedělaly před kamerami ostudu. Pak se před námi konečně objevil cílový oblouk, kterým jsme tedy chtěli proběhnout, ale místo toho nás odtáhl nějaký moderátor stranou, že prý tam má někde v rohu měřící koberec. Nestačil jsem vůbec postřehnout, jestli už jsme tedy v cíli nebo ne, protože moderátor už cosi hučel do dalšího týmu. Radši jsme tedy po schodech vylezli na poslední vrcholek dřevěné K2, vnutili organizátorům naše kontrolní karty a čipy a zmizeli v davu.
Kašna s Radegastem
Ještě jsem chvíli zmateně řešil, jestli můžu nějak ověřit, že jsem opravdu prošli řádně cílem, ale kolem doběhové zóny panovala vřava. Tak jsme se na to vykašlali, pod kašnou si otevřeli nafasovaného Radegasta a už nám bylo všechno vcelku jedno. Věděli jsme, že jsme to dali za 22 hodin, což bylo konec konců hodně dobré, vlastně jen o něco pomalejší než minule, protože tentokrát byla trasa o pár kilometrů delší. Později se ukázalo, že v naší kategorii mixů do 40 let jsme skončili dokonce 7. a celkově ve Sportu 113. (takže cílem jsme opravdu oficiálně prošli ;-). Ztěžka jsme se odvalili do základního tábora ve škole. Beskydy zůstaly venku ve tmě, někde bezpečně daleko za stěnami tělocvičny, a až do rána se z nich belhaly další a další týmy. My jsme byli rádi, že si máme kam lehnout, a hlavně – že dneska večer už nemusíme nikam chodit.
Za frikulín tým sepsal Garret
tisk | PDF | e-mail