Na Dnem chodím rád. Na první pohled se to možná nezdá, ale je to jedna z nejakčnějších šifrovacích her, kde hraje roli každá minuta a každé zaváhání může být osudné. Zákysy ani bloudění se tu neodpouští. Je to tak trochu ruská ruleta, ve které jsme si tentokrát vytočili kulku hned na prvním stanovišti.
19. 5. 2012, Brno
frikulín (Anežka, Garret, Zbyšek)
4. šifra / 11 šifer, 26 týmů
Předehra
Pokračovali jsme tak v jarním historickém exkurzu a po bitvě u Chlumce se dočkali i bitvy na Bílé hoře. Do boje jsme vyrazili v osvědčené sestavě. Minule jsme hned v úvodu úspěšně zvládli obchodování s mafiány v temných zákoutích brněnských pasáží, takže letos nás nemohlo zastrašit vůbec nic.
V klidu jsme se vyhřívali a snídali na sluníčku, plánovali jak to dneska lehce proběhneme a kritický okem hodnotili konkurenci, která taktéž obula běžecké boty. Za pět minut devět jsem se div nezadusil rohlíkem, když jsem zjistil, že nemáme ani povinnou mapu terénu. Jen co jsem si ji vyzvednul u organizátoru, bitva začala promluvou generála ke sroceným šikům.
1. šifra, Bílá hora, 9:00 – 9:57
Vyslechli jsme si, že bitva na Bílé hoře se konala 16. srpna 1620 (vůbec nám to nepřišlo divné), popadli mapu bojiště a vyrazili do křovin. Drželi jsme se od začátku zásady, že hlavní je běhat, jenže s orientací jsme byli trochu na štíru. Než jsme si všimlu nezvyklého měřítka mapy, byli jsme málem na úpatí hory. Když jsme konečně pochopili, že bojová stanoviště jsou opravdu blízko u sebe, oběhli jsme je na jeden zátah a zalehli do zákopů pod cáry vestfálské mírové smlouvy. Vychutnali jsme si (rok od roku lepší) divadelní úvod Dnem, ale teď přišla chvíle pravdy, kdy bylo třeba přestat se kochat, ale taky něco vyluštit.
Pochopili jsme jak doplnit čísílka ze stanovišť do časové osy a získali jsme pěkný azimut 49°12′ 21“. No jo, jenže odkud ho odměřit? Šipka na časové ose výsměšně ukazovala do roku 1639, o kterém jsme netušili vůbec nic. Nedaleko seděl podobně bezradný slovenský pluk Hlboko nad vecou a vykřikoval cosi o praotci Čechovi. My jsme si připadali dost podobně. Zoufale jsme pátrali v mapách, jestli nám ten záhadný rok nepřipomene nějaký význačný válečný bod v okolí, ale bylo to marné. Pomohla až mapa terénu, na které sice nebyla Bílá hora, ale jako zázrakem se na jejím dolním okraji zjevily letopočty. A z azimutu se vyklubala zeměpisná šířka, která sice na mapě uvedená nebyla, ale dala se snadno dopočítat. Zkrátka jsme se znovu nechali nachytat na tradiční anomálii v mapě. Jako bychom nevěděli, že se takové šifry na Dnem objevují s železnou pravidelností.
Princip byl jasný, jen ta výsledná souřadnice ukazovala kamsi do Údolíčku ke hřbitovní zdi. Že by zrecyklované 5. stanoviště z Tmou 9? Čekat čtvrthodinu na prozrazení řešení se nám nechtělo, takže jsme tam lehkým klusem vyrazili (a trochu nás znejistili běžci z IQTQ, kteří pádili zpátky k Bílé hoře). V půli cesty jsem se s hrůzou zastavil a vrhnul se s mapou k zemi když mi došlo, že šipka neukazovala na 16°39′, ale na 16°39′ a půl. Rychle jsme se otočili a místo ke hřbitovu vyrazili do útrob vinohradského síliště, kamsi k Muťenické ulici. Našli jsme pomník Komenského, ale šifru žádnou. Kolem proudili davy týmů s prozrazeným řešením. Zoufalství dosáhlo vrcholu. V sílícím vichru jsme znovu rozložili mapu, přeměřili, přepočítali pro jistotu i souřadnici délky. A vida, i tu jsme měli od začátku odměřenou o centimetr špatně. Marnost nad marnost, měli jsme si za trest jako mantru opakovat dvakrát (nebo spíš třikrát) měř, jednou běž. Pomohlo by nám to i na další šifře.
2. šifra, Pálavské náměstí, 10:47 – 12:50
S velkou slávou konečně dorážíme na zaplňené Pálavské náměstí a šifru vyzvedáváme asi jako poslední z Expertů. Dávno po všech, kteří si řešení nechali prozradit na startu ;-). Anežka bleskurychle opisuje vinařské obce z láhví vystavených na zídce u chodníku a já se obávám známého flaškového Osudu. Po pečlivé předstartovní přípravě víme, že všechny vinařské obce mají na vinohradském sídlišti svoje ulice, takže doufáme, že přiřazením bílých a červených vín získáme nějakou pěknou grafiku, morseovku nebo brailla v přímo v mapě. Překvapivě ale nezískáme vůbec nic. Tak jinak. V doprovodném textu k šifře je 2×27 slov, na zídce je 2×27 lahví. Text je trochu těžkopádný, ale vybrat se z něj nedá nic.
Slunce pálí, do toho fučí vítr – to je snad nejhorší šifrovací počasí. Vítr bere papíry i slova. Před deštěm se schováte, na zimu se oblečete, ale větru neutečete.
Když už je náměstí skoro prázdné a organizátoři jsou z nás zoufalí, zkoušíme přesun proti trudomyslnosti. Naposledy si prohlédneme flašky a ejhle. Nějak nám to nesedí. Když si opravíme zadání (které jsme si všichni špatně opsali jeden od druhého a stihl nás za to trest jako ve škole), najednou pochází z každé obce 1 – 4 láhví a vinná morseovka je na světě. Anežka čte ELPLOVA MS a po dvou hodinách můžeme vyrazit. Těší nás aspoň, že jsme nezopakovali legendární fiasko, kdy se nám na Dnem L.P. 2008 podařilo na 2. šifře skončit.
3. šifra, Elplova, 13:14 – 13:33
Do Líšně jsme vyrazili svižným krokem, protože po dvou zákysech jsme byli tak ztuhlí, že jsme se ani rozběhnout nemohli. Autobus nám bohužel zrovna žádný nejel, ale aspoň jsme po cestě potkali (a předehnali ;-) pár dalších opozdilců. Exkurze po líšeňském sídlišti byla o poznání úspěšnější než ta předchozí vinohradská. Stanoviště jsme našli bez problémů, vytáhli si obrovskou plachtu se zadáním a odlezli do provizorního závětří za hradbou paneláku.
Krychle pěkně naváděly na řešení – nezbývalo, než něco vydolovat ze třetích mocnin. Z odmocnin nám toho mnoho zajímavého nelezlo, ale po přeměření velikostí krychlí spočítala Anežka objemy a ohlásila, že se půjde ke kapli. To mě trochu zklamalo, protože z mapy jsem předem vyhaluzil pěknou dvojici hájenek a chtěl jsem podle pokynů vyrazit k té blíže Ostravě. Ale spokojil jsem se i s kapličkou. Hlavně že odsud půjdeme tak tak rychle pryč. Šifra byla jednoduchá, ale princip se mi líbil – takový nějaký bych na Dnem čekal. Škoda jen těch mušek v provedení, hlavně to překrývání krychlí mi přišlo matoucí, protože se nakonec nijak nevyužilo.
Teď ale přišla naše chvíle – konečně jsme se rozběhli, protože hrozil dlouhý přesun a my byli odhodláni stihnout nejbližší šalinu. Před zastávkou nás vyburcoval taktéž běžící Albert Baby Stallone, ale ukázalo se, že šlo o planý poplach. Museli jsme si ještě chvíli počkat, ale aspoň jsme mohli svorně zkritizovat nevyužitý potenciál a chyby flaškové šifry. Přesun se ovšem povedl na výbornou, z Náměstí Karla IV (kde jsme blahé paměti na Tmou 5 vyhaluzili 7. šifru ;-) jsme dokonce chytnuli i sporadicky jezdící autobus 58 ke Kostelíčku a ke kapli už to potom bylo co by kamenem dohodil a zbytek došel mezi zahrádkami.
4. šifra, Kostelíček nad Líšní, 14:02 – 17:00 (konec)
Skončily ploty, vrnění sekaček utichlo, město se krčilo někde v dáli a před námi byl už jenom malebný vršek s kapličkou pod mohutnými lipami a kolem – obraz zkázy. Nad šifrou tu zadumaně a sklesle postávali a posedávali MUPY MUPáci, běžci z IQTQ aj Hlboko na vecou… Všichni vypadali, že by nejradši byli na odchodu, jenže nikdo nevěděl kam. Zavětřili jsme šanci a cestou ke vratům kostela odhadovali, co by to tak mohlo být a padnul návrh na grafiku. A to bylo naposledy, co o něm někdo slyšel.
První čtvrthodinku jsme šifru oťukávali, všímali si zajímavých zákonitostí a neustále se divili, jak málo informací tam je. A hlavně – otázka za milión – proč jsou čísla rozdělena do mřížky? Když by šlo jen o ty čtveřice, můžou být přeci zapsané pěkně za sebou na cáru papíru. Proč to plýtvání místem? Padly nesmělé návrhy na nějaké úchylné domino nebo 3D strukturu, ale pak to přišlo. Záblesk. Osvícení. Nápad. Vypsali jsme si čísílka u prvního čtverce pěkně na hrany, pak u druhého a u třetího… Bylo nám jasné, že to máme. Čísílka sousedních hran se shodovala a pokračovalo to tak v celé mřížce. Plošné domino.
A dál už nebylo potřeba vlastně nic. Když jsme cestou domů vyštrachali popsané zadání poté, co nám Hlboko nad vecou prozradili princip, jenom jsme přečetli řešení. Měli jsme vyluštěnou šifru, jen jsme si toho nějak nevšimli.
Zbytek Dnem jsme strávili pečlivou analýzou zadání, při které jsme objevili zajímavé numerické závislosti mezi jednotlivými sloupci i řádky čtveřic, vytipovali několik možných umístění stanoviště z mapy, Anežka se vyspala a my se najedli. Když nad námi začaly vyzvánět zvony, věděli jsme, že je s námi ámen. Ke kapličce se blížilo procesí a za chvíli začala v kostelíku mše za všechny padlé (vedrem) na čtvrté šifře.
Konec
Byl nejvyšší čas uznat porážku a zahájit ústup. Ve městě jsme se ještě stavili ve Stínadlech na pivo, a když jsme Fricce ukázali osudové zadání, jen na něj podívala a prohlásila, že v tom nebudou žádné složitosti, asi jen nějaká grafika s hranama…
Byli jsme zkrátka od začátku až do konce slepí jak patrony a udělali tolik chyb z nepozornosti a nepřesnosti, že nás málem vytrestala už první šifra. Aspoň že jsme po heroickém vzepětí vůbec odstartovali ;-).
Jinak jsem byl s Dnem spokojený, účast byla pestrá a líbilo se mi to míchání odhodlaných běžců, týmů s kočárky, v poklidu luštících dvojic i rodičovských týmů s šifrovacícm dorostem. Líbil se mi i motivační a tradičně divadelní úvod na Bílé hoře, akorát škoda té druhé šifry. Nápad s vínem a vinařskými obcemi na vinohradském sídlišti byl dobrý, ale sešlo se tam příliš mnoho zavádějících informací, které šifru zbytečně ztěžovaly. Naopak ta 4. šifra mi nakonec přišla pěkná, sice poměrně těžká, ale bez zbytečného balastu.
Organizátorům děkujeme za hru a my si do příště můžeme opakovat: dvakrát měř, jednou běž :-)
Za frikulín tým sepsal Garret
tisk | PDF | e-mail