Makedonie (2012), cestopis

V roce 2012 jsme obnovili tradici letních puťáků po Balkáně. Po dramatickém výběru mezi Bosnou a Hercegovinou (miny), Černou horou (turisti) a Albánií (složitá doprava) se vítězem konkurzu stala Makedonie. Hornatá zemička velká asi jako Morava, jejíž vlajku zdobí žlutorudé slunce, je nejchudší z bývalých jugoslávských republik a turisty dosud opomíjená.

15. – 29. 7. 2012, Skopje – Karadžica – Bitola – Pelister – Galičica – Ohrid – Skopje
Anežka, Garret, Chalda, Silp

fotky od Garreta
fotky od Chaldy

Aneb makedonský sušák

To nám stačilo jako důvod proč zamířit právě tam. Oproti minulým výpravám jsme vyráželi ve skromném počtu tří, a to: Garret (hlavní organizátor a Svrchovaný vůdce), Silp (morální vzpruha a zdroj neutuchající dobré nálady) a moje maličkost (zdravotník a univerzální hledač jídla). V polovině puťáku jsme očekávali příjezd Chaldy.

1. den

Bratislava – Beograd – Skopje.

„Ke druhému nástupišti prichádza vlak vlak EuroCity 271 Avala ze stanice Praha. Vlak ďalej pokračuje smer Nové Zámky, Vac, Budapest-Keleti a Beograd.“

Vagóny se skřípotem a otřásáním zastavily a vlak otevřel nenasytná ústa. V kupé jsme se přivítali se Silpem, který už od Prahy bránil pozice. Vlak se dal do pohybu a hladce jako had vystřelil do jižních rovin. Expedice Makedonie právě začala.
Avala! Ten zlopověstný stroj! Léta pro mě byl jen jménem, vrtkavou Fortunou a postrachem železničních návěstí, kde kvůli němu pravidelně vyvěšovali trojciferná zpoždění. Teď nás táhl na Bělehrad a my netušili, co nás čeká.

Cesta vlakem podél kosovské hraniceZásadního zpomalení (a vypnutí klimatizace) jsme se dočkali na maďarsko-srbských hranicích, po jejichž překročení jsme se vlekli jako Garret na posledním úseku „Pochodu kolem Štatlu„.
V Beogradu jsme na přestup měli jen chvíli, ale to nám nezabránilo bleskurychle vyměnit nějaká eura a nakoupit na cestu místní pivo „Jelen“ v plechovkách. Noční vlak směřující na jih se nacházel v obležení rekreantů s plnou plážovou a vypadalo to, že bude beznadějně narvaný. S úlevou jsme zjistili, že nejvytíženější vagóny se odpojí do bulharské Sofie. Do Skopje směřovaly jen první dva a ty byly temné a docela pusté. Gratulovali jsme si k dobré volbě destinace a zabrali jedno kupé o šesti sedadlech.
Tento stav bohužel nevydržel dlouho. V průběhu noci jsme zastavovali na mrňavých nádražích, lidí přibývalo a průvodčí je nekompromisně usazoval na volná místa. Tak se i naše kupé zaplnilo a nám nezbývalo, než se rozloučit s představou pohodlného natažení přes dvě sedadla.
Balkán, to znamená cigarety a vlak do Skopje nebyl výjimkou. Chodbička se změnila v jednu velkou kuřárnu a otevřená okna jen o to více naháněla dým dovnitř našeho kupé, kde se zasekával o protivítr a kroužil dokola jako pes, snažící se rafnout vlastní chvost. Jízda to byla mizerná a když jsme k ránu zastavili ve Skopji, byla jsem ráda, že už končí.

2. den

Skopje – Vodno.

Ve Skopji na nádraží se na nás okamžitě vrhli taxikáři, nabízející odvoz do hotelu, k Ohridu nebo až do Řecka. Odháněli jsme je jako dotěrné mouchy a nakonec před nimi prchli, sebevědomým krokem míříce neznámo kam.
První dojem byl dosti bezútěšný – zchátralá panelová sídliště, trosky zbouraných budov, hlučné silnice a hlavně horko. Na prach vyprahlá země a usychající stromy (o trávě ani nemluvě) naznačovaly, že od jara tu mnoho deště nespadlo. Rachotiny „Jugo“, v oblacích špatně spáleného benzínu brázdící silnice, nás zavály o mnoho let do minulosti. Kde polevil řev aut, tam vše přehlušovalo neutuchající drnčení cikád.
Jakmile ulice začaly stoupat, nevzhledné paneláky vytřídaly příjemnější řadové domky. Na okraji parku, kde začínaly turistické značky, jsme zastavili u veřejné fontánky. Úlevu před poledním vedrem tam hledal i strohý chlapík, k jehož sarkasticky zkřiveným rtům lnula nezbytná cigareta. Vypadal jako detektiv ze staré školy a možná jím i byl, neboť hned za posledními stromy se nacházela policejní stanice.

Až téměř k vrcholku je Vodno porostlé zdejší variantou lesa. Tvoří ji zakrslé akáty, nízké duby s listím tuhým jako plast, trnitý hloh, jalovčí a borovice vydechující omamnou, horkou vůni. To vše bylo příliš řídké, aby zabránilo v růstu bodlákům, ale příliš husté, aby se lesem dalo volně procházet. I zde všechny zvuky přehlušovalo cvrčení cikád.
Značení jsme brzy ztratili a tak jsme nasadili osvědčenou balkánskou metodu „Gore-gore“ (s Gore-texem to nemá nic společného). V borovém lesíku kousek pod vrcholem nám Garret oznámil, že mu je špatně a asi bude zvracet. Byla jsem proti tomu, neboť by se připravil o tekutiny, se kterými budeme muset v následujících dnech šetřit. Garret to uznal a nakonec své přirozené pudy ovládl.

Na Vodno jsme vylezli asi dvě hodiny po poledni. Dominantou tohoto 1066 m vysokého kopce je kříž, čnící do výšky bezmála 70 metrů a příhodně natočený čelem ke Kosovu. Kromě kříže jsme nalezli bufáč (zavřený), toalety (s kohoutky, ze kterých netekla voda) a horní stanici lanovky (v pondělí nejezdí). Lidí tu bylo jen pár, bez výjimky výletníci z města, kteří se nalehko vyběhli pokochat výhledem. Celá Skopje před námi ležela jako na dlani a za ní se tyčila modrá hradba kosovských hor.
Mužská část naší výpravy však nebyla s to docenit krásy krajiny. Garret se rovnou svalil na lavičku a usnul, Silp se rozplácl opodál. Moc se mi to nelíbilo, museli jsme ale počkat, než se Svrchovaný Vůdce vzpamatuje. I mě zmáhal spánek. Abych se nějak zaměstnala, pustila jsem se do prohlídky okolí.
Celkem přirozeně mě zaujal nápis „VODA 10 min“ a šipka, směřující dál po turistické značce. Ta mě zavedla na silnou polňačku, kterou opustila u vápencové skalky. Na balvanu jsem znova našla nápis „VODA“ a šipku, ukazující do borového lesíka pod pěšinou.
Vyšlapaná cestička se v lesíku větvila a tu správnou jsem našla až napotřetí. Nejprve je potřeba jít skrze borovice rovnou dolů, až se vynoříte na křovinaté stepi, pokrývající jižní svahy Vodna. Pěšina ještě chvíli klesá jalovčím, než zabočí po vrstevnici doprava. Po ne více než sto metrech skončila u pramínku, vytékajícího z otesaného kamene. Pramen byl tenký a chvíli trvalo, než mi naplnil dlaň; zdálo se, že nemá daleko k úplnému vyschnutí. Voda však byla chladná a čistá.

S dobrou zprávou jsem se vrátila na základnu. Garret tvrdil, že už mu je líp, a začali jsme pomýšlet na odchod. V té chvíli z jedné z budov vyšli dva policajti. Ten mladší uměl trochu anglicky, ten starší vůbec. Když jsme vyložili, kdo jsme a kam kráčíme, jejich tváře se zatáhly obavami; a když jsme přiznali, že nemáme „makedonský vodič“, zachmuřili se ještě víc. Vyžádali si naše pasy a začali obvolávat všemožné instance. Z kousků vět, jejichž plný smysl jsme si mohli jen domýšlet, a z naléhavého tónu to znělo, jako by nás našli zmírající na vrcholu Everestu. Začala jsem propadat tiché panice, že nám zakáží kamkoliv chodit anebo, nedejbože, nám vnutí na cestu nějakého toho „vodiče“.
Policajti měli největší starost o to, jestli dokážeme najít vodu.
„You know where to find water?“ zeptal se ten mladší.
„Well, we hope to find-„, začal Garret, který to měl nastudované.
„Do not HOPE. You must KNOW,“ utnul ho. „No water here. Is very dangerous in the mountains.“
Garret si naštěstí pamatoval napajedla, což policajta trochu uklidnilo a začal pro změnu hodnotit naše batohy. Zdály se mu příliš těžké (a taky že byly). Potěžkával ten můj a nešlo mu na rozum, že váží úplně stejně jako Garretův.
„You must be a strong woman,“ kroutil nad tím hlavou, čímž v zárodku zničil jakékoliv mé budoucí prosby o úlevu.
Před Albánci nás varoval s naléhavostí, jako by v zemi probíhala občanská válka.
„Older people are fine. Young ones are dangerous. They collect weapons. They are aggresive.“ Na marko těchto varování přiměl Silpa, aby schoval hodinky i stříbrný řetez kolem krku. Rozsáhle nás poučil o tom, které vesnice jsou albánské a které makedonské (totéž lze naštěstí vyčíst z map).
Výslech se táhnul už víc než hodinu a pořád nebylo jasné, zda nás pustí dál. S výpravou to vypadalo bledě. Mladší policajt si nakonec vzpomněl na další kontakt, jakéhosi Sašu z místního planinárského družstva (obdoba KČT), a hned mu zavolal. Během hovoru se znatelně uklidnil – zřejmě se dozvěděl, že nás může pustit a že žádného průvodce nepotřebujeme (pokud nechceme). Což jsme samozřejmě nechtěli, a tak nás, vybavené telefonním číslem na Sašu, dalšími dvěma litry balené vody a zaprotokolované ve vrcholové knize, nakonec vypustili do hor. Mazali jsme z Vodna, jako by nám za patama hořelo.
Na obranu strážců pořádku musím říct, že jejich jednání ani v nejmenším nezavánělo snahou nás takzvaně buzerovat. Naopak, jednali dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Skoro-zvracející Garret a schlíplý Silp nevypadali jako drsní horalé. Mně zase nevěřili, že unesu ten bágl (těžká rána pro mou ženskou ješitnost), a báli se, že nás za nejbližším křovím sežerou Albánci. Ještěže tu byl ten Saša.

3. den

Kolem Sv. Petky – po nové silnici – Nova Breznica.

Bunkry jako kravíny na hřebenech VodnaRáno jsme kousek za nocležištěm objevili pozůstatky vojenské základny – bunkry pro lidi velikosti vinných sklípků a podzemní hangáry pro techniku velikosti kravína a v současnosti tak využívané. Jejich stěny pokrývala změť nápisů v cyrilici, často odkazujících na Kosovo.

Většinu dopoledne jsme se ploužili po rozpálených polních cestách. V údolí pod námi se choulila vesnice Sv. Petka, jejíž bílý minaret nás provázel jako střelka kompasu. Proplétali jsme se mezi políčky s uvadajícími brambory a za patami nám vířil prach jako na Sahaře. Krávy, popásající se na vyschlém bodláčí, nás sledovaly letargickými pohledy.
V sedle mezi údolím Sv. Petky a přehrady Matky se vinula nová silnice. Zdálo se nám, že příliš klesá, a tak jsme zvolili travers křovinatou lesostepí nad ní. Dost dlouho to šlo, akáty však nakonec tak zhoustly, že se postup stal zhola nemožným. Pobodaní, poškrábaní a s botama plnýma osin jsme nakonec museli vycouvat zpátky na silnici. Naproti přes údolí jsme viděli Jabolce; kromě převýšení a vzdálenosti nás od nich dělil porost podobný tomu, jež nás před chvíli vypudil z traverzu. Chtě nechtě jsme se pustili po silnici.
Trvalo dost dlouho, než nám secvaklo, že jdeme špatně. Zřejmě za to mohlo slunce, s neutuchající silou pražící na naše hlavy. Silnice, po které jsme šlapali, byla mladší než naše mapa a žádná odbočka na Jabolce nás na ní nečekala. To už bylo do Nové Breznice stejně daleko jako do Jabolců, takže jsme se rozhodli začít výstup na Karadžicu odtamtud.

Než se objevily první domy, už zase jsme měli jazyky na vestě a jediné, co nám leželo na mozku, vlastně na mysli, byla voda. Chalupy, které jsme míjeli, byly do jedné obskládané barely. To jsou rekreační, utěšovali jsme se. Ve vesnici přece voda být musí.
No. Po pár dotazech jsme ji našli. Bylo to na obezděném plácku přímo pod hlavní silnicí, kde z kohoutku vytékal tenký čurůček. Celkem jsme potřebovali nabrat asi 15 litrů a tak bylo jasné, že si tu chvíli pobudeme.
Záhy se kolem nás začali kumulovat místní usedlíci, většinou lidé přes padesát. Ne všechny přilákala zvědavost – jeden dědek přijel s nákladem prázdných PET lahví v kolečkách, další panímáma si to přihasila se dvěma kýbly. Že by tohle čurátko bylo opravdu JEDINÝM zdrojem vody pro celou vesnici?
„Keine andere wasser für die ganze Dorf,“ potvrdila nám to paní, co pracovala jako kuchařka v Chorvatsku a tudíž uměla trochu německy. Vodu mají svedenou z planiny, tady v údolí nic není. A od jara prý nespadla ani kapka. Vesnice se vylidňuje, většina mladých pracuje ve Skopji a sem jezdí jen na víkendy.
Breziňští starousedlíci však na svůj úděl nežehrali, ani nám neměli za zlé, že zdržujeme u jejich pramene. Nikdo nespěchal; ženské vykecávaly a chlapi vtipkovali na náš účet, byli jsme pro ně vítaným zpestřením dne. Paní nám pomocí pantomimy a lámané němčiny ochotně popsala cestu na hřeben (přičemž už v té chvíli bylo jasné, že ji v životě nenajdeme) a všichni nám popřáli hodně zdaru.

4. den

Podél koryta Dervenu – hledání cesty na hřeben – Sukum Selo – napajedlo.

Ráno jsme se vydali polní cestou podél koryta Dervenu, kterou při úpatí hor lemovala roztroušená balkánská buš. V této síti křovin a světlin se odbočky ztrácí, často existují jako vějíře pěšinek, spojujících se až v hustším podrostu. Podle vrstevnic jsme namapovali správné údolíčko, shodili batohy a rozběhli se nalehko do lesa. Garret, který vyběhl až do vzrostlého lesa, cestu nakonec našel a upevnil tím svou pozici Svrchovaného Vůdce.

Údolím šplhala strmá úzká pěšina, dávného původu, ale poslední dobou nepoužívaná. Po nějaké době začala stoupat pozvolněji a změnila se v širokou cestu pro vozy, místy zatarasenou popadanými stromy a kamením. Porost kolem nás se konečně začal trochu podobat lesu. Většinu jej tvořily buky, habry a javory, třebaže mezi nimi zůstávalo hodně světlin a protivného jalovčí.
Bylo k poledni, když se cesta změnila na vrstevnicovku a dokonce začala klesat. Abychom nespadli zpátky do údolí, rozhodli jsme se ji opustit a vybuchat na vrchol Kjule stylem Gore-gore.
Hledání lokálního maxima podle největšího gradientu (jak řekl Silp) bylo výživné. Vybrali jsme si dobře prostupný pás mladých javorů a dusali vzhůru závějemi spadaného listí, které se tu válelo skoro po kolena. Během zastávek na vydýchání jsem zkoumala černou hlínu pod nimi, ve které se nacházelo množství drobných špičatých ulit.
Kousek pod vrcholem Kjule jsme se chytili další cesty. Kde přesně nás vyplivne, to jsme nevěděli, ale sdíleli jsme víru, že to bude kdesi na planině.
Nejdéle se na svazích udržely borovice, mezi kterými se začaly objevovat závrty. Ve mnoha z nich byla tráva pokosená.

Otevřela se před námi dolíkatá, mírně zvlněná planina. Převládaly barvy šedá a žlutá, s občasným flíčkem tmavě zelené. Bylo bezvětří a úplné ticho.
Pustili jsme se přímo na východ směr Sukum Selo. Odpoledne pokročilo a na naši družinu začala opět doléhat žízeň. Nejhůře doléhala na Silpa, takže jsme vedli blouznivé a v té chvíli docela irelevantní diskuze o úspěchu v práci.

Kouzelný dědek s oslem MarkemJako první jsme spatřili toho koně, pasoucího se mezi kamením. Vzápětí se před námi vyloupl celý obraz bačiliště – bouda, ohrada a tmavě zelené políčko s brambory, připomínající oválný kousek lahvového skla. Ve svahu se zvedla černá postavička.
Přivítal nás pán domu, takový bodrý dědek připomínající Toma Bombadila. Provedl nás k salaši – hlídali ji psi velicí jako almary, ale stačilo pár výkřiků a zalezli zpátky do svých bud – a usadil na zápraží, kde panoval příjemný chládek. Kolem necek s nažloutlou tekutinou bzučely roje much, ale jinak tu bylo čisto a umeteno.
Rozvrzaný stoleček, kolem kterého jsme se sesedli, byl zřejmě kouzelný – v rychlém sledu se na něm objevil čerstvý sýr, vychlazená minerálka a mísa s nakrájeným melounem (po jugoslávsku „lubenica“). Během jídla jsme univerzální slovanštinou vysvětlovali, odkud jsme a co tu pohledáváme. Na oplátku jsme se dozvěděli, že náš hostitel, už v důchodu, tráví léto na salaši a v zimě sedí doma a pije šnaps, což se naučil v Německu. Na celé Karadžici je prý jen pět salaší, a to hlavně kvůli problémům s vodou. Letos nepršelo a tráva uschla, sotva se odpařily poslední zbytky tajícího sněhu, říkal náš hostitel a nostalgicky vzpomínal na dobrou pastvu v Osogovských horách.
Ukázal nám sýrárnu – místnost, kde v pravidelných řadách stály plechové piksle se zrajícím sýrem. Udusaná hliněná podlaha by jistě nesplnila hygienické normy EU, ale panoval tu pořádek, spojovaný spíše s Rakouskem či Slovinskem. Sýr byl tak dobrý, že jsme jednu kostku chtěli koupit, ale dědek ne a ne říct cenu – prý kolik dáme, tolik dáme. Nakonec jsme za 200 dinárů dostali půl kila prvotřídního pravého balkánského bio fair-tradeového (?) ovčího sýra.

K vodě nás dědek nakonec doprovodil. Sebral dvě velké hliníkové bandasky a přehodil je přes Marka, což byl osel, flegmaticky přežvykující před salaší. Po několika pokusech se mu podařilo na zvíře nasednout a popohnat je do sedla nad bramborovým polem.
Stoupání nebralo konce a pramen pořád nikde. Oslík šel poměrně rychle a my za ním běželi s vyplazenými jazyky jako psi za buřtem. Já s Garretem jsme ještě stačili, ale Silp zaostával, což dědulu strašně pobavilo. Poukazoval na to, že s trekovýma hůlkama by měl být rychlejší než my dva, co jsme trekové hůlky neměli, a plánoval nám veselou svatbu. Pěl makedonské svatební popěvky a v taktu třískal holí do prázdných bandasek. Aby nám stoupání trochu zpestřil, čas od času nás zavedl k výhledům na údolí Patišky Reky, jehož strmé svahy, spadající do hloubky téměř kilometrové, braly dech. Mně se to líbilo, ale Silp se tvářil, že bude vraždit.

Ostri vrv nad Patiška RekouPřelezli jsme sedlo a v dalším údolí spatřili napajedlo. Zrovna se nad ním shromažďovalo velké stádo ovcí, drobných bezrohých zvířat s krátkým rounem. Sypaly se ze svahu jako živá řeka a jejich kopýtka vířila prach, který je v šikmém slunci zahaloval narudlou aureolou. Na vysokým mekotáním jehňat i chraptivým bečením beranů pronikal hlas pastýře. Zdálo se mi, jako bychom zabloudili do nějaké biblické krajiny.
Stádo provázeli dva albánští pastevci. Byli snědí a štíhlí, navlečení v teplákovkách. Na hlavách měli pletené čepičky velikosti čajového podšálku, jež jim sotva pokrývaly temeno. S naším průvodcem se bavili makedonsky, ale mezi sebou přecházeli do hatmatilky, kterou jsme odhadli jako „škiperštinu“. Kolem napajedla pobíhala spousta svišťů, kteří tu měli nory. Náš průvodce jim říkal „myši“.
Zatímco ovce pily, dědek nás ponoukal, abychom se vyfotili na Markovi. Osel měl dřevěné nákladní sedlo bez třmenů, do kterého se dalo celkem snadno vylézt. Dolů to šlo hůře, ale naštěstí se našel šlechetný Albánec, který mě chytil do náruče. Měli z nás trochu srandu – no a co!
Po ovcích přišli na řadu pastevci a Marko s bandaskami a pak to všechno pomalu odtáhlo. Poslední se courali psi.

5. den

Sukum Selo – Karadžica – voda pod Karadžicou – sedlo nad Šilegarníkem.

Na vrcholu KaradžicePátý den patřil k těm orientačně i jinak příjemnějším. Konečně jsme byli na hřebeni. Vedro nás neminulo ani zde, ale díky větříku bylo snesitelnější. Místo křovin se nám naskýtaly úchvatné rozhledy nahoru (hory na hranici s Albánií) i dolů (na vesnici Patiška Reka, 956 m. n. m.). Šli jsme docela pomalu. Silp si stěžoval, že „z něj jde strašně horký vzduch“ a Garret zase pořád kašlal, takže z něj zřídkakdy vyšla souvislá věta. Mně bylo docela dobře.
Pochod marodů byl toho dne zakončen vpravdě odporným výstupem na Karadžicu (2472 m.n.m.). Tento kopec má asi tři předvrcholy a stoupání je docela prudké, se spoustou šutrů pod nohama a tu a tam nějakou tou propastí. Otevře se vám pod nohama bez varování – ani náznak dolíku či závrtu – díra, jejíž konec mizí v nedohledu. Může mít průměr půl metru nebo taky dva. V některých ležel sníh, jinde sídlila kavčata. Když se položíte na břicho a nahlédnete dovnitř, spatříte přesně na hranici světla a stínu, sucha a vlhkosti, vyrůstat ze stěny křehoučké vějíře kapradin. Dál už je jenom tma, ze které to studeně vane. Kdo ví, co se děje tam dole, jaké břehy mele tichá podsvětní voda.
Když se slunce sklánělo, vysápali jsme se na vrchol Karadžice. Naproti, za obrovským závrtem Šilegarníkem, se třpytila hlavice radaru na Soluňské Glavě. Ten, a silnice stoupající k základně zářily tak oslnivou bělostí, jako by je něčí ruka vytřihla z papíru a nalepila na kulisu šedožlutých hor. Fučel silný vítr a po dlouhé době nám začala být zima.

V sedýlku pod vrcholem Karadžici jsme našli vodu, jejíž poloha přesně odpovídala mapě. Byla to vlastně jen taková plytká díra v úbočí, s bahnitým nánosem na dně. Země kolem nesla stopy po ovcích. Nebylo jich však mnoho, zdroj to byl zřejmě příliš chabý, než aby z něj udělali napajedlo. Vodu, opatrně nabranou plecháčem, jsme raději převařili/vychlorovali.

6. den

Okolo Šilegarníku – Soluňská Glava – pramen Plavníku.

Den šestý završil první část puťáku a dovršil též zkázu některých členů družiny. Ale vše po pořádku.

Polední siesta pod makednoským sluncemPropadliště nás na svém okraji drželo celé dopoledne. Měli jsme z něj výhled na silnici, šplhající k Soluňské Glavě, a na planinársky dom na Gorne Jakupici. V Šilegarníku se trochu páslo, ale psi, hlídající stádo, se spokojili s tím, že nás „vyštěkali“. Opíral se do nás silný vítr a Silp začal znatelně zpomalovat. Čekali jsme na něj všude, kde se dalo skrýt před větrem, jednou dokonce tak dokonale, že jsme se omylem skryli i před Silpem, který nás nic netuše podešel. Všudypřítomné propasti nám připomínaly, že ani zdaleka nemáme pevnou půdu pod nohama.

Vojenská silnička skončila u brány s žiletkovým drátem, obhánějícím areál základny. Lampa nad vchodem, namířená proti příchozím, svítila i v jasném poledni. Narazili jsme dokonce i na zbrusu novou turistickou značku (2012). Značka obcházela základnu zprava, po směšně uzounké pěšině s kotouči drátu na jedné a strmým srázem na druhé straně.
Netrvalo dlouho a ve strážním domku se něco pohnulo. Vylezl voják a namířil si to k bráně. Univerzální slovanštinou se nás vyptal na obvyklé věci (zejména zdali máme dost vody) a vyžádal si pasy. Když se s nimi vrátil, přinesl nám dva pomeranče a přidal varování, že základnu nesmíme fotografovat, ani z dálky.
Čekání na Silpa bylo znepokojivě dlouhé. Konečně se vynořil za poslední zatáčkou. Co dvacet pomalých kroků se vydýchával, opřený o trekové hůlky. Voják si zaprotokoloval i jeho, ale na rozdíl od policistů na Vodnu nás nezdržoval.
Masiv Glavy je na východní straně je kolmo useknutý, skála tam zkrátka upadla, jako když lžící odkrojíte zmrzlinu. Možná se propadla do podzemí nebo se rozpustila, zkrátka nezanechala po sobě zhola nic. Pod námi zívala propast skoro kilometr hluboká. Podobnou scenérii nám, byť v daleko skromnějším měřítku, připravila slovinská Raduha. Byl už čas oběda, ale já jsem chtěla najít místo s výhledem na ty skalní stěny. Moje hyperaktivní pobíhání hore-dole už bylo trochu moc na Silpa, který se jednoduše rozplácl uprostřed pláně a zůstal ležet.
Pomohli jsme Silpovi postavit přístřešek z autoplachty (tajemství jeho příšerně těžkého batohu se začínalo vyjasňovat) a trekových hůlek, pod který si lehnul a usnul. Nechali jsme ho chvíli být a pojedli v zářezu na samém okraji skal. Kámen alespoň trochu chladil do zad a o zbytek se musely postarat klobouky a šátky.

Nastal čas k odchodu, ale Silpovi se moc nechtělo a prosil nás, ať ho skopneme do té hlubiny nebo ať ho tu necháme ležet, dokud jeho kosti nevybělí slunce. Což nešlo, protože už jsme byli zapsaní a měli bychom z toho opletačky s úřady. Silp protestoval, že dnešní nocležiště – pramen Plavníku – je strašně daleko. Štvalo mě to – Plavník byla nejbližší voda v širém okolí – jako bychom měli na výběr! Odlehčili jsme Silpovu batohu a šnečím tempem vyrazili po ovčích stezkách, křižujících úbočí kopce.

K večeru jsem uslyšela zvuk, který nám už dlouho chyběl – zurčení vody. Garret tvrdil, že to šumí lesy, a když se ukázalo, že mám pravdu, začal prohlašovat, že on pro změnu ucítil, jak ho ta vlhkost praštila do obličeje. Zastavili jsme se na plošince, vydupané od ovcí do lysa, a chvíli se jen kochali pohledem. Pod námi z houštiny svěže zelených bodláků vyvěral pramen, ne studánka ani bahnité napajedlo, ale vydatný pramen přecházející v potůček, spěchající do údolí. Tichá podsvětní voda znova našla svůj hlas.
Večer byl příjemným odškodněním za všechny suché dny. Konečně jsme nemuseli pít pomeje (upřímně řečeno, mně pití pomejí zrovna nevadí, ale pánská část výpravy tento zvyk kdovíproč považuje za potupný) a mohli jsme se nejen dosyta napít, ale dokonce i umýt! Silp sklátila pro změnu zimnice a s lahví vody zalezl do stanu a do spacáku. Já s Garretem jsme zapili večeři vychlazenou slivovicí a pak si četli z Waldenu.

7. den

Sestup z Plavníku – marná snaha najít cestu do Papradiště – Oreše – Bogomila a první Skopsko – Bitola.

Ráno jsme začali sestupovat. Silpovi bylo o trochu lépe, ale k snídani neriskoval nic těžšího než piškoty. Bukový les, začínající kousek pod pramenem, tvořily vzrostlé stromy. I na mapách se to na těchto svazích Karadžice hemžilo pramínky a v údolích tekly opravdové řeky. „Makedonský sušák“ byl minulostí.

Les protkávalo množství ovčích stezek. Po jedné z nich jsme se pustili směrem na Kurtovicu, kde jsme doufali najít cestu do vesnice Papradiště.
Náhle se k nám doneslo cinkání zvonků – dole se na loučce hromadilo stádo ovcí. Ustoupili jsme, abychom nezmařili úsilí bači, který se snažil vyhnat ovce nahoru. Moc se jim nechtělo a bačův řev, promísený s nadávkami, zněl přímo hrůzostrašně. Po hezky dlouhé době se začaly vynořovat první hlavičky. Stádu se v lese nelíbilo a trhalo se na skupinky, kterým se zespoda tlačily na záda ty, do nichž bača nevybíravě mlátil holí. K chaosu přidávali ještě berani, nahánějící některé atraktivní členky stáda bez ohledu na všeobecný směr pohybu.
Ovce nás míjely nás a zdálo se, že jim není konce. Teprve za dlouho se vynořil bača – starší chlápek, který vypadal, že by je nejraději všechny pozabíjel. Sprostě klel – z toho řvaní měl pěkně vytrénovaný hlas – a tu a tam nějakou přetáhl holí. Na nás jen mávl, protože měl plné ruce ovcí. Úplně nakonec se courali huňatí psi s unuděnými výrazy. Zdálo se nám, že jsou kolektivní pitomostí stáda docela zmoženi, a dohadovali jsme se, jestli pes může propadnout syndromu vyhoření.

Na křovinatém hřebínku nás dohonil mladý pastevec, zřejmě albánec, se dvěma koni. Měli nákladní sedla velmi podobná tomu, jaké nosil osel Marko. Potvrdil nám, že doleva pod hřebínkem je Papradiště a doprava Oreše, ale nic konkrétnějšího jsme z něj nevytáhli. Pak se rozběhl a za běhu naskočil na jednoho z koní, docela jako v nějakém westernu. Vypadalo to moc malebně, jak tak klusal tou vyprahlou lesostepí a za ním se zvedala oblaka prachu.
Cesta byla v poslední době málo používaná. Na mýtinách ji zarůstaly kapradiny, sahající až nad hlavu; v bukovém lese se smrskávala na pěšinu. Odbočku směr Papradiště jsme nenašli a smířili se s tím, že sklesáme do Oreše.

V údolí Oreše bylo pekelné vedro. Oželeli jsme oběd a šlapali dál po rozpálené silnici.
Bogomila byla typická balkánská vesnice, kde se domečky, splácené z materiálu „ber kde ber“ mísí s chlévy a kurníky a kde potkáte traktor stejně často jako povoz tažený oslem. Na křižovatce u potoka jsme našli hned dva obchůdky s posezením, kde nám potvrdili, že vlak na Bitolu jede v 16:20. Zajásali jsme, neboť nám zbývaly dvě hodiny času, a usedli pod vinnou pergolu jednoho z marketů. Paní, která jej provozovala, byla moc milá a docela jsme si s ní popovídali. Také jsme poprvé ochutnali Skopsko, slabé a až moc hořké pivo.

Nádraží v BogomileCesta na zastávku nám trvala asi 20 minut. Nádražák, který samojediný zastával funkci výpravčího, pokladního i správce budovy, nám prodal lístky a ve volném čase kropil perón. U stanice je kohoutek s vodou a poměrně slušný turecký záchod.
Vlak si to přisupěl na minutu přesně. Uvnitř bylo – je mi už blbé to pořád opakovat – děsné vedro, dokonce i pro místní, kteří raději stáli na chodbičce, než aby se zabořili do pohodlných, semišem potažených sedadel. Měli jsme spolucestujícího, Makedonce asi našeho věku. Dozvěděli jsme se, že bydlí v Bitole, ale pracuje ve Skopji kvůli vyšším platům. Ukázalo se, že zná dobře turistické trasy nad Bitolou; jeho táta je prý starý planinár a dodnes vyráží neděli co neděli zdolat Pelister. Dříve chodil s ním, ale to skončilo ve chvíli, když začal pracovat a „because I am fat“, smál se a výmluvně se tahal za počínající pneumatiku, vysezenou v nějaké klimatizované kanceláři.
Ještě během cesty nám sehnal v Bitole ubytování (pokoj pro tři za 30 eur) a zbytek cesty s námi rozebíral trasy na Pelisteru. Varoval nás, ať nelezeme do albánských vesnic (což nás nepřekvapilo) a obhajoval právo Makedonie jmenovat se „Makedonie“ (což nás taky nepřekvapilo).

V Bitole nás hned před nádražím obklopil chumel taxikářů, které jsme zkušeně ignorovali a drželi se za naším průvodcem. Ten tvrdil, že by po nás chtěli násobek běžné ceny a že cesta kamkoliv po Bitole by neměla stát víc než 3 eura. Byl už večer, ale v ulicích panoval čilý ruch a většina obchodů a služeb měla otevřeno.
Hlavním turistickým tahákem Bitoly je Širok Sokak, bulvár obklopený kavárničkami a restauracemi. Bohužel jsou ve značně evropském a frikulínském stylu a neliší se od podobných „lákadel“ v centru Prahy či Bratislavy – znudění mladí číšníci s přezíravým chováním, nevalné jídlo a ceny hodné evropských center. V jednom z těchto podniků jsme si připili na úspěšné přežití Karadžice a vlastně se taky rozloučili se Silpem, který se rozhodl nazítří odjet do Prahy. To nás mrzelo, ale věděli jsme, že je to rozumné.

8. den

Tržiště – žranice v parku – Chaldův příjezd – žranice v parku – Silpův odjezd – Herakleum – Lahci.

Chaldu jsme očekávali časně odpoledne. Sbalené batohy jsme nechali v hotelu a nalehko vyrazili hledat snídani. Na Širok Sokaku je supermarket, ale já jsem tak škemrala o návštěvu Starého města, až mi bylo vyhověno.

Trafostanice ve Starém městěStaré město se nachází hned za řekou na konci Širok Sokaku. Je to změť nízkých domečků, v každém z nichž se nahoře bydlí a dole něco prodává či opravuje. Uličky jsou úzké, takže se do nich nevleze moc aut ani reklamy, a co chvíli tu najdete fontánku s pitnou vodou (silně chlorová pachuť je místními považována za známku jakosti).
Po ránu však byly všechny obchody zatažené plechovými vraty a v ulicích mrtvo. Jedinou živější částí Starého města bylo tržiště, kde se dalo koupit vše od zeleniny a ovoce, maso, sýr, olivy až po všelijaké sladké i slané laskominy. Před každým vchodem na tržnici postávali dva, tři směnárníci s okázale vystavenými balíky denárů.
Makedonie je levná, praví se v průvodcích a v podstatě je to pravda – kilo čekokoliv zeleninového i ovocného nepřijde na víc než 25 denárů. Je ale nutno počítat s tím, že trhovci si na vás zkusí namastit kapsu. Někteří nemají ceny ani vypsané a jiní zboží vážili jen naoko; „cizinecká marže“ se většinou pohybovala kolem 10 až 15 denárů za nákup. Jakýsi prodejce rajčat si nepřidal ani denár; opačným extrémem pak byla paní, která si za 6 mrkví a 4 malé cibule (což dohromady mělo cenu asi 10 den.) řekla rovnou o 50 denárů, což nás málem porazilo. Nakonec jsme skončili na dvaceti, holt jsme ti bohatí zápaďáci.

V parku před nádražím nastala velkolepá žranice. Spořádali jsme spoustu chleba s rozpatlanými, ale děsně dobrými olivami, litr kefíru, většinu vodního melounu a hromadu broskví, hrušek a rajčat. V odhadovaném čase jsem se zkušeně přesunuli na nádraží, kam jako z udělání přijel autobus a přivezl nám Chaldu. Taxikáři nás už znali a nic nám už nenabízeli. S čerstvou posilou jsme se vrátili do parku a žranice mohla pokračovat.

Širok Sokak v BitoleOdpoledne jsme vyprovodili Silpa na nádraží a opět už jen ve třech se vydali navštívit vykopávky antického města „Heracleia Lyncestis“ (hádejte, čí to byl nápad). Cestou se k nám připojil toulavý pes, takový vořech velikosti jezevčíka se střapatou šedočernou srstí. Byl to první z makedonských tuláků, co stál o naši společnost, a vypadal víc osaměle než hladově. Byl ošklivý, ale okamžitě si získal moje sympatie. Nesnažil se loudit, prostě jen šlapal za námi. Většinu času následoval Garreta, ale někdy se lepil na paty i mně.
Heracleum odkrývalo několik ulic se základy budov a amfiteátr ve svahu. Drobnější nálezy sdružovalo malé, moderní muzeum. Pobavily mně zejména historické krumpáče, které byly úplně stejné jako ty dnešní – stačilo by je navléct na násadu. Jinde mi však chyběl výklad a marně jsem si lámala hlavu, jak se který předmět používal. Celkově však byla návštěva Heraclea povznášejícím prvkem mezi ostatními, přízemnějšími radovánkami (čímž se Chaldovi omlouvám za počáteční skepsi).

Odpoledne se nachýlilo, když jsme konečně opustili město. Večer jsme chtěli stanovat nad vesnicí Lavči, kousek nad Bitolou. Cesta byla pořádně strmá, lemovaná novou zástavbou. Místní vysedávali před svými domky, popíjeli něco dobrého a sledovali nás zvědavými pohledy.
Nad Lavčemi jsme našli zarostlý sad a pod zplanělými jabloněmi rozbili tábor. Rostla tam spousta bodláků a od Pelisteru se blížila bouře.

9. den

Neolica – Muza – nekonečná cesta ke Golemu Ezeru – Golemo Ezero.

Po noční bouři se ochladilo, což jsme jen vítali. Změna podloží i klimatu byla znát na každém kroku – oproti Karadžici nás cestou provázely potůčky a na holinách místo bodláků rostly kapradiny, tvořící druhohorní prales.
V jednom takovém jsme potkali skupinu turistů – kluky i holky asi našeho věku, v pohorách a natěžko. Oni na nás: „Zdravo“, my na ně: „Ahoj“ a chvíli jsme se bavili jejich užaslými výrazy – byli to Češi, jak jinak. Než se za nimi kapradiny zavřely, dolétlo k nám záhadné varování: „pozor na Holanďana!“. Dumali jsme, co to může znamenat.

Pelister z hřebene NeoliceNa Neolici (kopci) jsme zastavili na oběd. Jedli jsme sádlo, kterého bylo kupodivu stále dost. Fučelo a mně byla skoro zima. Pelister má příznivější podnebí než Karadžica (alespoň v červenci), ale chyběly mu ovce a působil opuštěně.
Specialitou Pelisteru jsou kamenné řeky. Vrcholky kopců jsou povětšinou hromadami rozdrobené skály, sesouvající se do údolí cestami nejmenšího odporu. Úsek mezi Neolicou a Muzou kvůli nim nelze měřit na kilometry, protože přelézání kamenných polí dá spoustu práce. Naštěstí turistická značka je tu docela spolehlivá.

Mezi dvěma suťovisky jsme konečně potkali obávaného Holanďana – takového řečného čtyřicátníka, vystrojeného jako Indiana Jones, který v závěsu táhl slečnu z Polska. „Nine out of ten trekkers are czech,“ prohlásil, když jsme se představili. Tvrdil, že se živí jako průvodce po horách a vypočítával trasy, které tu minulé týdny prošel s německými turisty. Lidé ze západní Evropy prý bez průvodce nedají ani ránu.
Holanďan působil dojmem všeználka, z čehož mě začaly jímat děsy, že nám začne nabízet své průvodcování, a raději jsem si držela odstup. Potkali jsme se s ním pak ještě několikrát, ale čeho se týkalo ono varování, to jsme nezjistili.

Jak už jsem napsala, hory v Pelisteru mi ze začátku připadaly trochu nudné. To záhy napravily pozůstatky z první světové vojny – zákopy, kterými je lemována celá hřebenovka. Cik-cakující rýha se v jedné nebo dvou řadách plazí od vrcholu k vrcholu a čas od času ji doplňují zbytky provizorního zázemí. Zub času na Pelisteru hlodá pomalu a vše je v tak dobrém stavu, jako by vojáci odešli před pár lety. Hory ale mlčí – tísnivá atmosféra bitev a přízraky padlých jsou ty tam. Možná je odfoukal vítr, vanoucí silně a bez přestání.

Za Muzou jsme potkali naši první (a poslední) makedonskou zmiji. Ležela na cestě, ale prchla, jakmile ucítila kroky. Viděla jsem šedé tělo klouzající travou, na zádech pokryté linií černých kosočtverců. Byla jen asi 30 cm dlouhá a vydávala rozčilený zvuk, takové bezhlasé chhhh-chhhh-chhhh. Chalda tvrdil, že to bude „růžkovka“.

Z Muzy je cesta dlouhá a už nás trochu bolely nohy, když se před námi otevřelo Golemo Ezero. Toto kruhové vodní oko, odrážející barvu oblohy, je ledovcového původu a proto poměrně čisté, i když ne tak průzračné jako jezera v Norsku. S večerem začala být zima a koupání už nelákalo. Zato jsem si prohlédla malebnou kapličku nad jezerem, jejíž vnitřní prostor byl vyložen obrázky svatých. Byli trochu jiní než ti naši, zarostlejší a s divočejšími výrazy tváře. Svatozáře měli tak hutné, že by jimi mohli zatloukat hřebíky, a někteří připomínali spíše hrdiny z barbarské mytologie.

10. den

Pelister – Vysoká Čuka – zbloudění pod Malou Čukou – marné hledání pramene – bojím se medvěda.

Chata v mlhách na Golemo EzeroTam, kde se od masivu Pelisteru odpojuje Nerecká planina, jsme v kamenném poli ukryli batohy a na vrchol stoupali nalehko. Bylo zataženo a foukal silný vítr. Mně i Garretovi se šlo strašně těžko, jako by nás Pelister nechtěl přijmout, a tak jsme jej překřtili na Caradhras.
Pod vrcholem jsme vlezli do mraků, ženoucích se úžasnou rychlostí. Cesta před námi se hned otevírala, hned zase mizela v hutné mlze. Zkusila jsem ji nalapat pusou – bylo to jako žvýkat sníh. Náš bitolský průvodce tvrdil, že v zimě je v Bitole -30 °C a metr sněhu, a právě za to prý může Pelister / Caradhras.
Na vrcholu na nás vykoukly obrysy betonové budovy, připomínající obstarožní kotelnu s nákladní rampou. Ze závětrné strany byla ověšena satelity. Vedení, které ji zásobovalo elektřinou, se v poryvech větru chabě drželo naklánějících se sloupů. Svištění mezi jejich dráty dotvářelo post-apokalyptický dojem.
U pomníčku opodál se fotografovali tři turisté. Jeden z nich se od pohledu lišil – měl na sobě ošoupané montérky, flanelovou kobainovskou košili a gumáky. Jeho tvář zarůstal šedivý vous, za který by se nemusel stydět žádný druid. Zazubil se na nás a něco zabrblal.
„He lives here. We spent a night here. Says you can come inside and take a break, if you wish,“ vysvětlil nám jeden z turistů. Chalda šlechetnou nabídku odmítnul, což mě trochu mrzelo, protože já bych se docela ráda pod nějakou záminkou podívala do útrob toho betonového monstra. Druid mezitím odešel a cestou območil nejbližší roh.

Traverz Nereckou planinou – už zase v plné polní – nám dal zabrat. Kámen se jaksi změnil, nelámal se naplacato jako v Karadžici, ale jeho kusy se nám zrádně viklaly pod nohama. Vítr zesílil tak, že jsem se musela opřít o trekovou hůlku, abych se vůbec udržela na nohou. Po půl lýtek jsme zapadali do jalovčí, pokrývajícího velkou část hřebene. Alespoň že mezi ním rostly borůvky, obrovské a sladké. Stejně jako Muzu, i Nereckou planinu korunovaly dvě řady zákopů. V jednom z nich jsme našli nevypálenou nábojnici, zelenou od měděnky.

Vítr na hřebeni tak ohlušoval, že nás nepřítel zastihl nepřipravené. Na jediné zavytí se přes obzor znenadání vyhoupla štíhlá těla dvou, tří… devíti zvířat, zkrátka celá smečka. Psi byli krátkosrstí a černí a spíše než pastevecké huňáče připomínali křížence dobrmana. Naše tříčlenná skupina se naježila trekovými hůlkami. Chvíli jsme si navzájem naháněli strach – oni štěkotem a vrčením, my holemi a kamením. Když se ukázalo, že se na nás okamžitě nevrhnou, začali jsme pomalu ustupovat. Nechali nás jít a vrátili se ke stádu, popásajícímu se v údolí na druhé straně.

Pochod přes Vysokou Čuku byl výživný, hlavně kvůli hojným kamenným polím a větru, který dělal z „balvancování“ dost nebezpečnou kratochvíli. Cítili jsme vkrádající se únavu, ale hnala nás představa pramene, zakresleného pod Malou Čukou.
Navzdory názvu nad námi Malá Čuka narostla o několik vrstevnic a pěšina, po které jsme šli, zmizela mezi kamením. Abychom neztráceli výšku, vystoupali jsme na vrchol, pokrytý kamenným polem. Nebylo vidět, jak je velké, a tak jsme se pustili do přelézání.
Zloba Caradhrasu měla dlouhé prsty, neboť kameny nám doslova rostly pod nohama. Byly větší a větší, vítr fučel a sápání si vyžadovalo všechny naše síly. Nahoru to nešlo – hřeben byl jen rozpraskaná skála – a dolů taky ne – i bukový les byl plný balvanů. Trvalo asi půl hodiny, než jsme pole zdolali.

Za Čukou jsme našli zbytky opevnění a travnaté sedýlko, chráněné lesem. Teď ještě tu vodu. Rychlí poslové se rozeběhli do lesa, já jsem vylezla na tu nejvyšší skalku v sedýlku a pátrala po dlouhém stínu, houpavě přecházejícím od balvanu k balvanu. No jo, bála jsem se medvěda.
Poprvé za celý puťák jsme večer nenašli vodu. Jako na potvoru tu byly i borůvky buď okousané, nebo nezralé. K večeři jsme jako přídavek měli jen muchničky, které nám lezly do očí, do nosu a do jídla. Nad Pelisterem se honila mračna a vypadalo to na bouři. V noci trochu sprchlo.

11. den

Sestup k Prespanu – marné pokusy o autostop – Grnčari – Podmočani – Stenje – noc na pláži.

Prespanské jezero z hřebene ČukyPo suché snídani jsme vyrazili na cestu dolů. Kamenná pole byla za námi, zato se objevily maliny. Někde byly otrhané a podle pohozených kelímků jsme usoudili, že tu nedávno řádila výprava sběračů. Keříčky, kterých se jejich ruce nedotkly, však byly obsypané voňavými plody bez jediného červíka. Tím pádem jsem tak často zdržovala postup družiny, až kluci uznali, že bude rozumnější udělat malinovou pauzu. Mňam mňam.

Hřeben jsme opustili po polní cestě se stopami od auta. Táhla se hodně po vrstevnici a vytrvale nás hnala zpátky na jih, ale odbočit nebylo kde. Alespoň jsme konečně našli potůček.
K Prespanu jsme slezli u vesnice Grnčari. Už zase pralo slunce a bylo děsné vedro, zato nad oběma Čukami se táhly mlhy a Pelister se halil v mracích. Zdálo se, že tam už zase prší. Hotový Achar.

Na silnici jsme se pokusili o stop do Resne, ale neúspěšně. Bylo poledne a občasné auto, jež kolem nás prosvištělo, většinou patřilo rekreantům.
V Podmočanech na návsi vysedávalo několik místních strejců, kteří nám ochotně poradili. Autobus tu prý jezdí, jenom nevěděli kdy. Jak je v Makedonii zvykem, doporučili nám taxíka (což je prý cenově stejné jako autobus) a když jsme souhlasili, rovnou nám ho objednali.
Řidič byl mladý a uměl trochu anglicky. Nakonec jsme se domluvili, že nás za 14 EUR vezme do Stenje, vesničky na druhém konci Prespanského jezera, odkud jsme měli následující den vyrážet na přechod Galičice.
Cestou jsme se dozvěděli, že náš taxikář pracuje jako nájemný řidič čehokoliv od kamionu po motorku; že při válce v roce 2001 strávil – třikrát se pokřižoval – rok na základně na Soluňské Glavě; a že od 16 let kouří, přičemž si zapálil rovnou v taxíku. Nabídl nám a hrozně se divil, když jsme nechtěli. Ve Stenje nám udělal okružní jízdu přes všechny důležité instituce, především obchod a hospodu. Neúspěšně se pokusil nabídnout odvoz napakovaným albáncům, o kterých poté prohlásil, že jsou „sick in the head“. Nakonec jsme zaplatili 800 denárů.

Dnešní den měl být odpočinkový, což jsme se zpožděním začali realizovat. Podnikli jsme (v uvedeném pořadí) nájezdy směr market (koupě sladoledu, zeleniny a melounu) – restaurace (pleskavica a drahé pivo) – stánek na pláži (strašně drahé pivo) a pláž (koupání). „Pláž“ je možná příliš honosné označení pro asi 100 m dlouhý písečný úsek, bobkovaný zaschlými kravinci. Cachtalo se tam několik rodinek. Rozložili jsme své smradlavé, zpocené svršky opodál a vrhli se do vody.
Tábor na pláži ve StenjePrespanské jezero je mělké, takže jej slunce snadno prohřeje. Voda byla teplá, zelená a trochu kalná, zavánějící rybníkem. Alespoň však nikomu nemohlo vadit, že jsme si v ní vyprali trika.

K večeru jsme postavili stan na zarostlejší části pláže a byli poctěni návštěvou smečky toulavých psů. Když zjistili, že máme hole v ruce a neváháme je použít, zase odklusali. Se soumrakem začali žrát komáři, a tak jsme poslední pivo na dobrou noc pocucávali zabalení jako eskymáci.
Na pláž se jezdilo načerno kutat písek, takže znepokojivě blízko za naším stanem brázdily nocí náklaďáky (se zhasnutými světly). K hranicím s Albánií to bylo co by z kalašnikova dostřelil a silničku od Koňska v pravidelných intervalech pročesávaly vojenské džípy.

12. den

Leskovec – sedlo – hřebenovka – Olšani – Ohrid.

K výstupu na Galičicu nám taxikář doporučil silničku, nejkratší spojnici mezi Prespanským a Ohridským jezerem, ale nám se nechtělo šlapat po rozpáleném asfaltu a potupně uskakovat před auty. Naštěstí v Galičici díky podpoře z Německa nedávno přibylo několik značených tras.
Značka byla vedena bukovým lesem po mírně stoupající cestě. U vesnice Leskovec jsme našli odbočku k prameni na malebné, dosti zabobkované ovčí pastvině pod stromy starého sadu. Napůl jsme očekávali, že za Leskovcem německé dotace – pardon, značka – zmizí beze stopy, ale Makedonci nás mile překvapili. Hnali jsme se nahoru svinským krokem, což byla zásluha muchniček, komárů a hovad, kteří se na nás v hejnech vrhali.
V sedle jsme konečně opustili les a s ním i kousavé bestie, které odfoukal vítr. Opět jsme se potkali se silničkou, která se rozšiřovala do parkoviště. Obědvali jsme pod keřem na louce a tak měli možnost pozorovat výletníky, kteří tu zastavili. Obvykle se rozhlédli na jednu, na druhou stranu a zase odjeli. Ti odvážnější opustili parkoviště a vystoupali pár výškových metrů, aby viděli obě jezera zároveň (jak nabádaly turistické průvodce). My jsme si libovali, že budeme mít výhledy během celé hřebenovky.

Opuštěná základna na hřebeni GaličiceGaličica je uzounký hřebínek, přírodní hráz mezi výše položeným Prespanem a nižším Ohridem. Prespan jsme už trošku znali; Ohrid, splývající v dálce s oparem, rozlohou připomínal menší moře. Z výšky jsme rozeznali upravené pláže, čtverce slunečníků a bělavé stopy za motorovými čluny.
Počasí se vrátilo k makedonskému normálu a slunce pěkně připalovalo. Točila se mi hlava a moc se mi nechtělo šlapat, Němci ale jako naschvál tahali značení přes každý vrcholek. Přestalo nás to bavit a začali jsme kopce podcházet. Dnešní cesta měla být dlouhá i bez nich a navíc nám docházela voda.
Stejně jako v Pelisteru, i zde nás provázely zbytky zákopů a opevnění z první světové války. Docela na vrcholku jednoho kopce jsme našli studnu, kde se v hloubce necelých dvou metrů držela voda. Nechali jsme si příležitost ujít a místo toho vyrazili stylem „čára na mapě“ směr Olšani. Tráva, suchá a dlouhá, zrádně podkluzovala a kameny se nám viklaly pod nohama.
Před skalnatým srázem naše kroky zkřížila pěšina. Moc jsme se nerozmýšleli a s důvěrou se po ní pustili dolů. Klouzavá tráva zmizela, zato ji nahradila vrstva drobného štěrku, po kterém jsme se hrnuli jako Jánošík po hrachu. Když se před námi začaly vynářet střechy Olšan, klepala se nám kolena jako stoletým staříkům. Přechod Galičice jsme zvládli v rekordním čase – nebylo ani šest.

Jednoho strejce, vysedávajícího na dvorku ve společnosti osla, jsme se otázali na autobus. Anglicky neuměl, ale pochopil, co chceme. Začal nám ukazovat na prstech nějaká čísla, a když jsme nechápavě vejrali, popohnal nás netrpělivým gestem. „Go, go, go!“ vyčerpal své znalosti angličtiny. Pochopili jsme, že spoj zřejmě jede za chvíli, a rozběhli se dolů.

Autobus nás vyplivl v centru města na jakési velké křižovatce. Vydali jsme se k hlavní autobusové stanici.
Paní v informační budce nám našla zítřejší spoje do Skopje a poradila, kde mají jednotliví dopravci své stánky. S ubytováním to už vypadalo hůře – přímo v Ohridu prý veřejné tábořiště není, to nejbližší se nachází asi půl hodiny cesty autem za městem. Naštěstí paní disponovala i seznamem osvědčených ubytovatelů a po několika telefonátech nám sehnala nocleh.
Za 30 eur jsme v soukromé vile dostali dva pokoje celkem se čtyřmi postelemi, ledničkou, koupelnou, klimatizací a wifi. Vymoženosti civilizace nás však nemohly zdržet, neboť jsme hladověli po prohlídce Ohridu (já jsem si, tak docela soukromně, v skrytu duše hladověla po nějaké hospůdce).

Samuelova pevnost v OhriduMezi silnicí a jezerem se nachází historicky nejstarší část Ohridu. Bulvár, na který nás zanesl proud večerních chodců, trochu připomínal Širok Sokak, ale byl menší a ne tak nacpaný.
Zakotvili jsme u jakýchsi turků poté, co nám snaživý mladý číšník potvrdil, že mají tavče gravče. Kromě tavčete disponovali pleskavicou, asi třemi druhy salátu a grilovanými kuřaty. Posadili jsme se u plastového stolu, pokrytého ubrusem na jedno použití, a pověsili vše nepotřebné na okap za našimi zády. Po dlouhém pochodu bylo příjemné sedět u piva, dlabat řecký salát a těšit se na dobrou baštu.
Před puťákem jsme se dočetli, že tavče gravče jsou zapečené fazole. To, co jsme dostali, byly… ehm, zapečené fazole. Zkrátka přesně to, co to být mělo. Jídlo se servíruje přímo v miskách, ve kterých se zapéká, což je hezké i praktické. Během večeře jsme vedli řeči o luštěninách.

Když jsme se tak-tak vykutáleli na ulici (tavče ani salát nejsou kdovíjak vydatné, ale tvoří úctyhodný objem, se kterým se naše scvrklé žaludky těžko vyrovnávaly), Chalda převzal iniciativu a zatáhl nás ke stánku s baklavou. Přesvědčil nás, abychom si každý něco koupili. Ještě teď mě při té vzpomínce rozbolí zuby. „Baklava“ v ohridském podání je mrňavý kousek pečiva, nacpaný pastou z ořechů a takovou spoustou cukru, že to snad přesahovalo chemické limity rozpustnosti sacharózy. Kdyby před stánkem neposedávalo pár ženských, nevěřila bych, že to někdo může baštit dobrovolně.

Než jsme se stačili vzpamatovat, Chalda pro změnu vlezl do jakéhosi krámku, něčeho mezi bazarem a „lidovou tvořivostí“. Dalo se tam koupit ledacos – kafemlejnky, bylinky a mastičky, ruční bižuterie i africké bubínky. Okamžitě se nás ujaly dvě aktivní prodavačky v lidových krojích, takové okouzlující už-skoro-babky (zaručeně pravé makedonské). Pěly ódy na místní včelaře a tak si nás otočily kolem prstu, že jsme nakonec zakoupili kilovku medu za 300 denárů (což je v podstatě česká cena, ale na makedonské poměry to muselo být dost předražené). Líbilo se jim, že jsme planinári a že jsme toho tolik po Makedonii nachodili, a přihodily nám k medu jakási mazání na obličej (prý proti slunci) a propolisové kapky a mně vnutily dřevěné korálky.

13. den

Prohlídka Ohridu – Skopje – smajlíkový hostel Hostel – Nové město – Staré město – neúspěšný nákup alkoholu.

Sv. PantelejmonŘíká se, že Ohrid je město tří set kostelů a možná je to pravda, protože na každém kroku tu na nějaký kostelík, kapli či mešitu narazíte. Svatostánky se tu pro nás nezvykle mísí s obytnými domy – najdete kostel ve dvoře nebo mešitu vmáčknutou mezi dvě hospody. Bohužel jsme měli málo času, abychom si historickou čtvrť vychutnali jak se patří.

Autobus do Skopje s námi sdíleli hlavně rekreanti, vracející se z dovolené. Vymykal se jen mladý pár, kluk a holka, oba s krosnami, v pohorkách a trekovými holemi. (Byli to Češi, jak jinak.) Lístky se teoreticky prodávají pro konkrétní sedadla, v praxi ale platí pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív bere“. My jsme přišli docela pozdě, takže na nás zbyla místa úplně vzadu. Cestující vepředu si sedadla sklopili do pololeže, což ve voze vyvolalo dominový efekt a jediný, kdo tím trpěl, jsme byli my.

Z nádraží ve Skopji jsme se vydali pěšky, setřásaje obvyklé hrozny taxikářů. Radek nám na dnešní noc zarezervoval místa v hostelu Hostel. S úlevou jsme unikli do klidnějších uliček obytných čtvrtí, kde se měl hostel nalézat.
Jaké však bylo naše překvapení, když jsme na místě našli jen ruinu se zabedněnými okny. Nápis na vratech nás vybízel, abychom následovali smajlíky. Ty jsme skutečně našli, nasprejované na chodnících a zdech domů, neomylně nás vedoucí směr Vodno. Cestu mi zpříjemňovaly kočky, které se ve Skopji vyskytují velmi hojně, a co chvíli jsem zastavovala s výkřiky „jéé, koťátka!“. Garret je na to zvyklý a Chalda to trpěl tiše a zmužile.
Smajlíci skončili u bytovky, ze které Hostel zabíral obě horní patra. Majitel nás přivítal s krýglem v ruce a hipísáckými pozdravy míru. Celkové „smajlíkové“ ladění interiéru tomu odpovídalo a drobnou vadou na kráse byl jenom fakt, že na každý byt – asi 24 lůžek – připadal jen jeden záchod.

Večer jsme se vydali hledat Staré město. Jak jsme procházeli mezi bytovkami, všimli jsme si, že na chodníku se chumelí jacísi ptáci. Když jsme došli blíž, z místa odskákaly dvě vrány šedivky a v rohu se choulil značně pocuchaný holub. Hlavu a oko měl celé krvavé. No zkrátka vrány se rozhodly, že toho chudáka uklovou, a docela se jim to vydařilo. Asi jsem byla nějak nalomená z té cesty, z těch roztomilých koťátek všude naokolo, prostě mě to dostalo a jediné, po čem jsem toužila, bylo pivo, kterým bych ten drastický výjev spláchla na smetiště dějin.
Leč nebylo mi přáno. Cesta nás zavedla do nového centra Skopje (velká část města spadla při zemětřesení v roce 1961) a tam teprve přišel ten pravý kulturní šok. Makedonci se zřejmě rozhodli, že ho zrekonstruují ve stylu Beskydských vrcholů – „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je hodně silný“. Náměstí dominovala svítící, vídeňské valčíky hrající a do rytmu tryskající fontána, kterou korunoval veliký Alexandr Veliký na vzpínajícím se koni. Čelem k fontáně trůnil car Samuel a s napůl nevěřícným, napůl slabomyslným výrazem tu hrůzu sledoval. Náměstí lemovaly moderní budovy, vesele se střídající s dalšími sochami megalomanských rozměrů – sousoší schůzujících Komunistů kupříkladu dřepělo mezi dvěma bankami, vyhnaní obrozenci chmurně čučeli do proudu Vardaru, zatímco v jejich těsném sousedství se jakýsi Herkules rozmachoval kyjem. Měla jsem sílu se už jen hystericky smát a umírat touhou ne po jednom, ale tak deseti pivech.

Přeběhli jsme most a zapadli do albánské čtvrti, tvořené křivolakými uličkami a nízkými domky. Zřejmě byly jediné, které odolaly zemětřesení, anebo jejich skromné dispozice umožnily rychlou opravu. Do úzkých ulic se nemohla dostat žádná auta, reklama se omezila na cedule nad krámky a sochy zmizely. Uff, hned mi bylo líp.

Zakotvili jsme na náměstíčku s fontánkou, nad kterou rozprostíral své větve mohutný platan a kde se pod lampou protahovala krásná tříbarevná kočka. V hospůdce lidového vzhledu tam seděli dva chlapíci a baštili něco, co jim očividně chutnalo. Číšník, prošedivělý makedonec-turek, měl zpočátku obavy, že bude potřebovat tlumočníka, ale když jsme panslovanštinou požádali o pivo a tavče s čevapi, docela se uklidnil. Jídlo bylo na stole za chviličku. Kdyby kluci nezačali s tím, že bychom měli nakoupit něco pro známé doma, klidně bych pod tím platanem proseděla celý večer.
Po cestě starou čtvrtí jsme zastavili u krámku se sladkostmi a Chalda koupil nějaké karamely. Prodavač (bosenského původu) se s námi dal do řeči, přestože jsme mu rozuměli jen každé druhé slovo. Dozvěděli jsme se, že v Makedonii není spokojený a že ve Slovinsku, kde žije jeho syn, je prý lépe. Tady všichni jen kradou, rozčiloval se a výmluvným gestem naznačoval, jak si politici cpou peníze do kapes. Českou republiku znal, ale myslel si, že máme euro. Když se dozvěděl, že ne, velmi ho to rozčílilo a prý bychom měli „zbít našeho prezidenta“. (Za to, že nemáme euro. Bylo to strašně legrační – euro je tu zkrátka spojováno s bohatým, vyspělým západem a budete těžko vysvětlovat, že třeba na Slovensku sice můžete mít euro, ale přitom být chudí jako kostelní myši. Nehledě na vratké základy společné evropské měny, otřásající se jako Skopje v letech šedesátých.) Prodavačův prezident (přikládal si ruku na srdce) byl a navždy bude Tito. Za Tita prý byla Jugoslávie co k čemu, kdežto dnes… a znova výmluvné gesto, jak se „mastí kapsy“. Napovídal nám toho ještě spoustu, ale někdy jsme nerozuměli ani zbla.

Prošli jsme ještě pár uliček Starého města. Vyvolávali jsme jen mírný zájem, ale i tak nám bylo blbé tam courat jako na nějakém Safari. Intuitivně jsme mířili do kopce, odkud jsme se chtěli rozhlédnout nad celou čtvrtí. Cestou jsme zastavili u jedné mešity. Byla obehnána zahradou s růžovými záhony a s vodou k rituálnímu omytí. Panovalo tu ticho a příjemný chládek, umocněný jemnou sprškou z rozstřikovače. Pod stromem seděl starý muž a četl si v knize.
Na vrcholku kopce trůnila funkcionalistická budova, kterou jsme (dle vzoru Bratislavy) odhadovali na Parlament, ale nakonec se z ní vyklubalo muzeum. Byl odsud pěkný rozhled na Staré město, ježící se bílými věžičkami.
Právě když jsme stáli a koukali, jedna z mešit se probudila k životu. Na ochozu pro muezína se rozsvítily zelené neony a z amplionu se spustilo kvílení, připomínající nářek pouštního větru. To už se přidaly i ostatní a celá čtvrť blikala, svítila a v kánonu kvílela na stejnou notu. Vcelku to nebylo o nic horší než vyzvánění křesťanských kostelů.

Poté jsme bohužel příjemnou část Skopje opustili. Na hlavním náměstí jsme v prodejně Skovinu koupili nějaká vína a zamířili do nejbližšího supermarketu doplnit suvenýry pivem a sýrem. Zjistili jsme nepříjemnou věc, a sice že po deváté vám neprodají alkohol. Z nákupu piva sešlo, odnesli jsme si jen balkánský sýr.

14. den

Vlakem do Beogradu – nekonečné Srbsko – Beograd – „Peron A“ – noční vlak do Budapešti.

Skopje, hlavní nádražíRáno jsme si při kávě hezky poseděli na balkónu, zatímco celý Hostel ještě spal. Snídani nám zpříjemňovala tři koťata, dovádějící na chodníku, a znepříjemňoval nám ji taxikář, číhající na schodech.
Cestou na nádraží jsme zastavili v pekárně a nakoupili jídlo na cestu. Radek byl pochválen, že hovoří „lepo makedonsky“, jelikož dokázal číst cyrilici. Chalda, který na pečivo ukazoval, pochválen nebyl :-) Jako zkušení notoři jsme v sedm ráno zakoupili též alkohol, který nám byl včera odepřen – ať žijí vyhlášky!

Cesta ze Skopje do Beogradu trvá více než dvanáct hodin a je nutné se při ní obrnit trpělivostí. Zásluhu na tom mají srbské železnice, kde vlak jede stylem „plížením vpřed“ – neustálé skřípění brzd, postávání v polích bez zjevného důvodu a dlouhé úseky uražené „krokem“. Je to frustrující a jak řekl Radek: „Srbové by měli přestat válčit a začít stavět koleje“. Do Beogradu jsme dorazili s cca 1,5 hodinovým zpožděním.

Celí usezení jsme zmateně vyběhli do města. Hned ze začátku se nám do cesty připletly vybombardované vládní budovy z roku 1999, kdy se do války o Kosovo vložily USA. Srbové od té doby vládu přemístili (do hezčích budov), ale trosky si nechali jako memento. Není divu – kusy betonu, ochable visící na rezavých prutech, díry s černými okraji, zírající do nitra budov, v půli zhroucená schodiště – to vše působí jako velmi sugestivní obžaloba.
Ulice, obklopující nádraží, však pohostinství a oddech nenabízely. Ty tam byly markety a hospůdky, Beograd je v tomto ohledu nemilosrdným návratem do Evropy. Ulice jsou mnohaproudé tahy plné aut a vysoké budovy se slévají v bloky, bez možnosti uniknout do klidného kouta. Nakonec jsme se vrátili na nádraží a v bufetu „Peron A“ si dali poslední pleskavicu s Jelenem. Strašně jsem se opila (na žal) jedním a půl pivem a v deset hodin večer jsme se nalodili na noční vlak do Budapešti.

15. den

Budapešť – Bratislava.

Maďarská metropole nás po ránu uvítala deštěm a mraky. Přesedli jsme na EC Moravia a za chvíli si to svištěli směr Poszony. Po cestě jsme psali deníček, abychom nemuseli myslet na to, že máme být smutní. Moc se nám líbila zastávka Višegrad a umínili jsme si, že se tam někdy podíváme.

„Ke druhému nástupišti prichádza vlak EuroCity 136 Moravia zo stanice Budapešť. Vlak ďalej pokračuje smer Kúty, Břeclav…“

Za makedonskou výpravu sepsala Anežka, fotkami doplnil Garret