Makedonie, přechod Karadžice (2012), cestopis

Ráno v Blavě. Venku je zima, morko po dešti, a když vlezeme do klimatizované Avaly, tak klepeme kosu. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom za 24 hodin měli zmírat vedrem. Vlak přijíždí už do Blavy se zpoždění, ale máme si aspoň kde sednout. Silp nám už z Prahy drží místa, a podaří se mu je ubránit před náporem snad patnáctičlenné výpravy slovenských planinárů, kteří se pravděpodobně rozhodli přidat k odboji v albánských horách. Je jich jako psů.

…aneb nácvik přechodu Sahary

15. – 21.7. 2012, Vodno – Karadžica – Jakupica – Dautica

fotky z Makedonie

Den první, 15.7.12, neděle

Obrovské budapešťské nádraží Keleti, trochu zanedbané, ale majestátní. Kdo projíždí Evropou z Německa, zahlédne podobné naposledy v Praze. Brna nebo Bratislavy si ani nevšimne. V Maďarsku si k nám přisedá Kanaďan s menším bříškem a těžkým kufrem, který je na záhadné misi po Evropě. Je to rodilý mluvčí a cedí slova jen tak na půl huby, takže z jeho angličtiny nepochytám úplně všechno. Vše ale nasvědčuje tomu, že jeho mise spočívá v návštěvě Paříže, jednoho konkrétního muzea v Amsterdamu a namontování klimatizace u nějakých známých v Bělehradě, kteří si to ale stačili rozmyslet, než doletěl. Kromě toho rozvíjí i několik vedlejších linií s návštěvou kamaráda v Rumunsku, hostinou za 30 euro v Praze a s pivem v restauračním voze, kde jeden host skončil obklopen vypitými lahvemi a odmítal zaplatit… Zkrátka Evropu včetně Balkánu prý celkem zná a není tu poprvé a asi ani naposledy. Kanaďany to na východ asi nějak táhne.Mezitím jedeme nekonečnou maďarskou pusztou, kde nevidíme žádné vesnice, jen křoví kolem trati a za ním pole, krajina se nezmění ani v Srbsku (tedy přesněji Vojvodině, která v bývalé Jugoslávii tvořila jednu z federativních autonomních oblastí). Že skončily Uhry ale poznáme hned – vlak totiž zpomalí na závratnou rychlost 30 km/h. Má navíc přes půlhodiny zpoždění, takže ho posledních několik kilometrů tlačíme k Bělehradu i očima. Prý je to ale normální, potvrzuje nám Kanaďan, koleje jsou na tom v Srbsku špatně, takže omezení rychlosti je tu požehnaně.

Dopadne to ale dobře, v Bělehradě máme ještě půlhodinu času. Nádraží tu mají sympatické, takže bez problémů dobereme vodu, zjistíme, že místenky nejsou potřeba, vyměníme narychlo nějaké srbské dináry a nakupujeme do rozhicovaného nachtzugu československé výroby chlazenou limonádu a Jelena. To je asi poslední pozitivní zážitek nadcházející noci. Jen co dopijeme, dojíme, kupé se začne plnit, na chodbičce se polovina cestujících mocně rozkouří a možnosti spánku se tím pádem značně ztěžují. Kroutím se na sedadle jako červ a když občas pootevřu oči, defilují přede mnou jen zachmuřené tváře a silné ruce nočních cestujících. V polospánku přemítám, kteří z nich jsou veteráni z války a mám pocit, že všichni.

Z pokusů o spánek mě jednou vytrhne dlouhé houkání vlaku. Stojíme u silničky lemované několika spoře osvětlenými domky mezi horami, zvenku je slyšet rozčilené hlasy a znovu a znovu houkání. Mám intenzivní pocit, že na trati zůstalo nocovat stádo krav a strojvůdce se je marně snaži rozehnat.

Rána se dočkáme v přidušeném nikotinovém deliriu, někteří se začínajícím zánětem průdušek. Usnout se nakonec podaří prý jenom Silpovi.

Den druhý, 16.7.12, pondělí

Nádraží ve SkopjiOspalé ráno na nádraží v Tabanovcích. Neúprosné makedonské slunce rychle vystoupalo vysoko na oblohu a začíná připékat. Jsme na hranici a makedonští celnící nám sebrali pasy, takže čekáme, až si je všechny přečtou a rozhodnou se, koho pustí dál. Zavazadla ale nikomu neprohledávají, nezajímají je ani úplatky, jediný, kdo loudí, je nervózní železniční kočka, která se motá kolem vlaku a čeká, jestli jí něco kápne z otevřených okýnek. Nakonec se málem nechá přejet protijedoucím vlakem od Skopje, na který jsme celou dobu čekali.

Krajina za oknem se na první pohled od západu slunce nezměnila. Pořád je tu rovina, křoví u trati i pole za ním. Jenže z polí už tu a tam ční jako tovární komíny, štíhlé, bílé minarety a za nimi se zvedá mohutná hradba kosovských hor. Je to nezvyklá podívaná. Mešity mám spojené s pouští a palmami, ale tady jsou pokojně usazené v podhorských vesničkách přesně tam, kde by u nás byl kostel. Vesnice tady na severu patří Albáncům – v Kumanovu kudy projíždíme, se ještě před deseti lety bojovalo o přehradu nad městem, kterou obsadili povstalci.

Ve Skopji vystupujeme sotva s hodinovým zpožděním kolem půl deváté na rozpadajícím se hlavním nádraží. Hned se na nás vrhají místní taxikáři a chtějí nás odvézt do Ohridu. Kdybychom začínali na jihu, nebyl by to podle všeho špatný nápad, protože cesta taxíkem vychází podobně draho jako autobusem a je rychlejší. Vyměňujeme valuty a přes město vyrážíme ostrým pochodem k horám. Náš cíl, hřeben Vodna, je vidět už z nástupiště. Skopje je rozpálená, některé ulice se staví úplně znovu (možná ještě následky zemětřesení z 60. let), ale jinak vypadá jako normální fungující evropská metropole – samozřejmě, klasicky balkánsky ošunťelá. Od nádraží je to na kraj lesa o něco dál než do středu města – bez bloudění tak třičtvrtě hodiny. Stoupáme ulicí Salvador Aljende až k policejní stanici, která je po pravé straně u potoka a nenápadně u ní začíná červenobílá turistická značka. Je tu i posezení a fontánka s tekoucí vodou, takže si dáváme snídaňovou pauzu a sledujeme místní četníky (kteří zrovna mají na návštěvě nějakého papaláše) i sportovce vybíhající na hřeben (nechávají si tu dole ve křoví bicykl).

Nahazujeme těžké batohy a rozpálenou stezkou vyrážíme vzhůru. Cesta je lemována nízkou, pichlavou a vyschlou vegetací, která mi hodně připomíná výstup na hřeben Rodop od Bačkovského monastýru v Bulharsku. Odpočíváme u parkoviště na Sredno Vodno, kde je poslední vydatný pramen s tekoucí vodou. Kromě toho je tu i východisko několika dalších turistických tras, pár stánku a dvě hospody. Dneska je ale pondělí, rozhledna i lanovka na vrchol jsou zavřené, takže tu není ani noha.

Druhou část výstupu si příliš nepamatuji. Snad jen to, že kdykoliv jsem se na nějaké loučce otočil, rozkládala se hluboko pod námi Skopje. V oblouznění vedrem se mi pletla s Mariborem, který při výstupu na Pohorje vypadal skoro stejně. Až na to, že tam na dalekém balkánském severu byly lesy s opravdovými vzrostlými stromy. Po noci probdělé ve vlaku usínám za chůze jako někde na 5BV, ledva dýchám, bolí mě hlava a na přetřes přichází zásadní otázka – zvracet, či nezvracet? Oběd i vzácnou vodu nakonec udržím, ale na vrcholu padnu v deliriu na karimatku a okamžitě usnu. Silp je na tom podobně. Vypadáme, jak bychom za sebou měli 90 kilometrů na B7 a ne jenom výšlap na 1066 metrů vysoký kopeček nad městem. Jediná akční zůstává Anežka a než se dáme dohromady, nalézá značenou odbočku k malému pramínku kousek pod vrcholem.

Po probuzení už mi není na zvracení, ale než si stačím protřít oči, přichází na scénu policejní posádka střežící kříž na Vodnu. Při výslechu vedeném v angličtině nám málem vnutí na cestu průvodce, protože místní bezpečnostní složky nemají definovaný postup na to, jak zacházet s českými planináry, kteří se sami vydají na přechod Karadžice. Po zkoušce ze znalosti vodních zdrojů v horách a kontrole pasů, jsme nakonec shledáni způsobilými k cestě do divočiny. Dostáváme pro jistotu aspoň kontakt na šéfa místních turistů – Sašu, několik láhví balené vody (vodovod ani pramen tu zavedený nemají) a varování před zdivočelými ozbrojenými mladíky v albánských vesnicích. Nádavkem si vyslechneme podrobný výklad další cesty – pěkně s výhledem z vrcholu Vodna.

Je pozdě odpoledne, nejvyšší čas se spěšně rozloučit a pokračovat dál po hřebeni, než si to ozbrojené síly s tím povinným průvodcem rozmyslí. Jen co se dostaneme za další kopeček z dohledu základny, odbočujeme u prvního turistického přístřešku na vedlejší pěšinu a na loučce na hřebeni rozbíjíme tábor. Večeři vaříme komfortně v altánku u cesty a máme při ní i kulturní vložku v podobě telefonátu nebohému Sašovi, který neví, o co jde, ale měli jsme ho na pokyn policajta z Vodna večer kontaktovat.

Poznámky k hřebeni Vodna

  • S vodou pozor, název hory klame – poslední pořádný pramen byl na Sredno Vodno, pak už jen slabý pramínek pod vrcholem, který ale může lehce vyschnout
  • Další voda byla až dole pod hřebenem, kde jsme kus nad Sv. Petkou nalezli na pastvině napajedlo
  • Naopak s přespáním tu problém není – po cestě jsme potkali několik větších turistických altánků i louček vhodných na stanování

Den třetí, 17.7.12, úterý

Bunkry na VodnuVyspáváme vcelku dlouho, takže při vaření snídaně kolem nás prochází několik prvních planinárů. Všichni jsou ale nalehko a pravděpodobně si přes Vodno vyrazili na tůru do sousedního údolí k přehradě Matka. To je takový místní Prýgl nebo Zlaté piesky, akorát daleko impozantnější. My se snažíme pokračovat po hřebeni Karšijak tak daleko, jak jen to půjde – abychom neztratili pracně nastoupanou výšku. Od vrcholku s křížem vede značka po pohodlné lesní cestě lemované šumnými bory, jejichž vůni si pochvaloval i strážce Vodna. Občas se mezi stromy vyloupne travnatá světlina s nějakým altánem a posezením nebo aspoň rovnou plochou vhodnou na stan. Připadá mi to tu jak v Malých Karpatech nad Bratislavou – ideální hřeben na jednodenní výlet nebo na delší proběhnutí.

Pak ale lesy ustoupí a my jsme zpátky na Balkáně – před námi se rozprostře travnatý hřeben a daleko na obzoru i skalnatý vrcholek Kale (1044 m). Užíváme si rozhledy na Skopji, nad níž se vypínají kosovské hory i na vesničky s minarety a masiv Karadžice na druhé straně hřebene. Cesta nám najednou zmizí na travnatém prostranství mezi opuštěnými bunkry, které jsou využívány jako kravíny a dál už musíme rovnou za nosem. Škrábeme se traverzem po úbočí a snažíme se dostat na jeden z vedlejších hřebenů nad Sv. Petku. Před touhle vesnicí nás na Vodnu varovali, že je albánská a místní mladíci jsou občas nepříjemní a možná mají i zbraně, ale na druhou stranu nám taky doporučovali, zajít si tam pro vodu. Pak se v tom vyznejte.

Vesnici nakonec obcházíme po cestě, na kterou jsme naštěstí narazili, když jsme se po ovčích stezkách sesypali z hřebene. To byla první terénní vložka, při které jsme se pořádně seznámili s místní pichlavou, suchomilnou vegetací. Jen co sestoupíme na cestu a ve stínu křovin se dáme trochu dohromady, vynoří se ze zatáčky dva chlapíci, kteří vypadají skoro jako turisti, až na odhalenou čepel úctyhodných rozměrů, které jednomu z nich čouhá z batohu. Dáme se do řeči, ale když přiznáme, že nejsme ani Albánci ani Makedonci, mačety netasí a loučíme se v dobrém.

Vzápětí narážíme i na salaš s napajedlem hned naproti. Silp u něj vytahuje ze svého bezedného batohu hi-tech UV ozařovač vody, se kterým dlouho marně zápasí, my experimentujeme s chlorovacími tabletkami od US Army. Po čtvrthodině znehodnocování vody ve flaškách se na nás dojde podívat albánský klučina odnaproti, aby zjistil, co tu blbneme. Na zádech má provazem přivázanou PETku s čerstvou vodou, podle všeho z toho pramene, který se tu snažíme kvůli pár bobkům okolo tak vehementně desinfikovat. To ještě netušíme, že za pár hodin nám bude srdečně jedno, odkud voda pramení, hlavně že aspoň trochu teče. Od napajedla zamíříme po cestě, která brzy zmizí mezi políčky a pastvinami oddělenými kamennými zídkami a neprostupnými křovinami. Propleteme se mezi nimi na bílou silničku, která září dodaleka a dovede nás až do sedla nad kaňonem Tresky. Odtud se z hlubiny noří zbrusu nová silnice, po které na našich dvacet let starých mapách není ani stopy, ale hodí se nám, protože jde aspoň trochu k jihu. Pak sice sklesá do údolí k vesnicím, ale my se nenecháme svést a míříme po vrstevnici mezi křovinami po úpatí hřebene Kazan k vesnici Jabolci.

Podle starších cestopisů víme, že to je dobré nástupní místo na Karadžicu, ale naši předchůdci tam jezdili ze Skopje taxíkem. A teď už víme proč. Najít pěší cestu mimo silnice tady není úplně jednoduché. Po další terénní vložce, kdy nás zastavuje neprostupná buš, slézáme konečně k další silnici. Ale ani ta na naší mapě není. Jabolci je pořád daleko na druhé straně zarostlého, skalnatého údolí, odbočku nikde nevidíme, jen slunce pálí a na krajnici se mezi plechovkami od piva leskne vyschlá hadí kůže. Po vodě tu není ani památky. Je pozdě odpoledne a víme, že do nějaké vesnice se dostat musíme, jinak bídně zhyneme žízní hned druhý den.

Uznávám, že dnes už výstup na Karadžicu asi nezahájíme a jako cestu nejmenšího odporu volíme starou silnici na Novou Breznicu. To je další vesnice pod hřebenem, odkud se jedné z předchozích výprav podařilo vystoupat nahoru. Mezi stádem krav, které se tu pase na seně a bodlácích dorazíme k prvním chalupám. S nadějí nahlížíme za ploty a hledáme domorodce, který by nám natočil trochu vody. Domy jsou sice opravené a udržované, ale prázdné. Nikde ani noha, jen na dvorcích vidíme vyskládané barely a nádrže na vodu. Začínáme tušit zradu. Konečně se dostáváme na dohled kostela a zastavujeme u betonové zídky u silnice, kde postává několik lidí s PETkami a kbelíky.

Jsme zachráněni, ze zdi trčí kohoutek a tenkým čůrkem z něj teče voda. Obsluhuje ho vitální děda, který plní přinesené kanystry. Po chvíli nalézáme s místními společnou řeč (v tomto případě kombinaci panslovanštiny a němčiny) a potvrzují se naše nejhorší obavy. Šťastnou náhodou jsme dobloudili k jedinému zdroji pitné vody ve vesnici a pravděpodobně i v celém údolí. Je dovedená odkudsi daleko z planiny a další tu prostě není. Těch pár set lidí, co tu ještě žije je odkázáno na jeden kohoutek. Většina obyvatel jsou lufťáci ze Skopje co sem jezdí jen na grilovačky na víkend a ty voda netrápí, ti si ji dovezou, ale nechápeme, jak tu přežívají místní. Navíc tohle léto tu prý ještě nespadla ani kapka a na loukách kolem je to vidět. Všude roste rovnou seno.

Paní, která pracovala v Chorvatsku jako kuchařka nám ještě poradí, kudy se dát do hor a tvrdí, že můžeme ještě teď navečer vylézt až k salaši, kde nás bača nechá přespat. Rozloučíme se a vyrazíme naznačeným směrem přes vesnici, narazíme dokonce i začátek cesty, ale dál už nemůžeme. Poodlezeme ještě kousek za vesnici a ve svahu mezi křovinami si najdeme rovný travnatý plácek na stan. Karadžica musí počkat do zítra.

Den čtvrtý, 18.7.12, středa

Hřeben KaradžiceSpíme sice vedle vyšlapané stezky, ale žádné ovce se přes nás po ránu nepřeženou. Slyšíme jen krávy dole na pastvě a kohouty ve vesnici. Dnes je den výstupu a hory jsou na dosah. Jenže ani po důkladném průzkumu nenajdeme v okolních křovinách ani stopu po cestě, která by měla podle mapy i rad domorodců vést nahoru pod Ostreš (1022 m). Nejjednodušší řešení, tedy hore kopcom k vrcholu, tu nefunguje, protože vyschlé loučky rychle končí mezi zakrslými stromy prorostlými neprostupným podrostem. Bez motorové pily nebo mačety se tudy prorazit nedá.

Ustupujeme na okraj pastviny a po kravích stezkách stoupáme podél vyschlého koryta Deveny na jihozápad. Cílem dnešního odpoledne je nalézt jakoukoliv odbočku vlevo na hřeben. Jenže do džungle vyschlých křovisek se evidentně nechce ani pastevcům, ani lesákům, ani vojákům – a nikdo jiný tady do hor nechodí. Naštěstí nás Anežka včas zastaví kus od údolíčka, ve kterém je na mapě vyznačená druhá a poslední cesta vzhůru. Vydáváme se bez batohů na průzkum okolí – prodírám se pod korunami vzrostlých, tedy asi čtyřmetrových javorů a buků a najednou se přede mnou otevře propast. Jen tak, bez varování, zeje ve svahu mezi několika balvany pár metrů široká díra a dno v nedohlednu. Rozhlížím se kolem, ale nikde žádná cedule se zákazem vstupu nebo označením chráněného území. Tady na Karadžici může člověk ještě potkat zapomenutou jeskyni uprostřed lesa. O kousek dál se na mě konečně usměje štěstí a narazím na nezřetelnou pěšinku, nejdřív vypadá jako zvířecí, ale pak je kousek vyspravený kameny. To je naše poslední šance. Chytím se jí a jdu po ní jako chrt. Sleduju ji mezi kapradinami, kameny a větvemi a sápu se výš a výš… Pořád stoupá. To je dobré. Teď už jen zjistit odkud.

Spěšně se vracím do údolí a pěšina zanedlouho skončí na dně rokliny v širokém stinném úvozu. Přesně jak Anežka předpověděla. Sbíhám ještě níž a poznávám to tam. Tudy už jsme jednou šli, ale odbočky jsme si nevšimnuli – začínala nenápadně uprostřed louky. Někdy před polednem tedy konečně zahajujeme výstup na hřeben Karadžice. O den a půl později než jsme mysleli. Mezi stromy je aspoň nějaký stín, i když vedro samozřejmě nepolevuje. Značený Čolakovův pramen nenacházíme, ale aspoň cesta se rozšiřuje a stromy mohutní, zvyšují se. To je dobře, protože zanedlouho stojíme na kraji lesa a rozhodujeme se, kudy se do něj vnořit. Hřeben je totiž v nedohlednu, ale cesta začala zrádně klesat a nám nezbývá, než vyrazit prudkým svahem vzhůru tam, kde tušíme vrchol Kjule (1405 m). Po obědě konečně stojíme na cestě, která míří mezi první závrty na planině Kopanje.

Les ustoupil a nejhorší výstup máme za sebou. Posečené loučky a řídké remízky před námi křižuje několik cest, ze kterých si vybíráme tu, která míří zhruba na východ. Tím směrem totiž tušíme Sukum Selo. Jediné místo široko daleko, kde by měla být voda. Připomíná mi to tu Plešiveckou planinu ve Slovenském krasu. Terén je nepřehledný, země se tu každou chvíli propadne někam mezi skalky nebo se zhroutí do závrtu. Cesta nás ale bezpečně zavede až pod hlavní hřeben s vrcholem Žitin (1446 m). Žíznivě na něj vybíháme a vzápětí i sbíháme, protože tušíme, že bačilo s vodou už nemůže být daleko. Konečně se před námi otevře široké údolíčko, dole se pase kůň a kde je kůň, tam jak známo musí být voda, protože kůň není velbloud a celý den bez vody nevydrží. Naproti pod svahem je usazená i chaloupka a kousek od ní se najednou ze stráně vyloupne postava, která tam ještě před chvílí ležela. Vyrušili jsme baču při odpolední siestě.

Naštěstí mu to ani v nejmenším nevadilo. Psi na nás nepustil a přátelsky nás přivítal a pozval domů, i když jsme byli nejprve schopní opakovat akorát voda, voda ;-) Když nás ale usadil na dřevěná štokrlata na chladivém zápraží a nabídl nám meloun, sýr a minerálku, celkem dobře jsme si nakonec popovídali. Stařík byl veselý pastevec na penzi, v létě pásl na planině a v zimě seděl pěkně doma v teple a popíjel šnaps z Německa, kde dřív pracoval. Mezinárodní družbu posilujeme i obchodem – od dědy chceme nějaký kus sýra, rád nám ho donese, ale nechce říct cenu, prý co dáte, to dáte. Protože jsme zatím nekupovali ani pivo, jsme dost nahraní a rychle spekulujeme, jak to udělat, abychom našeho vzácného hostitele neokradli ani neuvedli do rozpaků. Nakonec mu dáváme 200 dinárů a později v obchodě zjištujeme, že to mohla být slušná cena. Bača zůstává veselý a konečně nás zve i na dlouho očekávanou cestu k prameni, kam se nás rozhodl doprovodit i s oslem Markem. Obskládal ho bandaskami, zahnal své dva ostré šarplanince do boudy a s pomocí kolíku příhodně zatlučeného do vyschlé země vylezl do sedla. Marko s celým tím nákladem vyrazil svižně strmou stezkou nahoru k hřebeni.

Držím krok s oslem, ale stařík nám cestu příliš neusnadňuje. Na vrcholek, kde čekáme napajedlo vyjede bez přestávky. Místo toužebně vyhlížené vody se před námi otevře úchvatný výhled na hluboké údolí Patiška Reky a na planinu se zbytky salaše daleko před námi. Podle všeho je hledané Sukum Selo s bývalou salaší Šivovec až tady. Po další půlhodině ostré chůze s hudebním doprovodem (bača se rozezpíval o nějakých vdávajících se cikánkách a bušil do rytmu klackem do bandasek) se hroutíme u napajedla, poleháváme a čekáme, až se napojí ovce, které sem navečer, stejně jako my, sešly z hřebene. Sukum selo funguje jako horské náměstí, takže než se stádo napije, seznámíme se tu snad s polovinou obyvatel Karadžice. Jsme tu jako zajímavá atrakce, ale ne až tak neobvyklá – poslední dobou se jim tu prý skupiny planinárů „od Češka“ vyskytují celkem často. Větší skupina tu prošla několik dní před námi. V rámci zpestření večerního programu nás náš Bača učí k všeobecnému pobavení nasedat na osla Marka. Po představení se pastevci i se zvěří rozjedou zpátky na hřebeny, takže se konečně dostaneme ke korytu. Voda se pouští kohoutkem a proud není nijak silný, protože je sem zaveden hadicí z rezervoárů výš ve svahu. Nejdřív jen tak labužnicky popíjíme, ale pak naplňujeme všechny nádoby, které máme. Když se konečně zvedneme, mám pocit, že už neodejdeme. Batoh mi ztěžknul asi o 6 litrů vody a to je celkem znát. Cesta už ale není dlouhá, lezeme údolím jen o kus výš, aby nás u napajedla ráno nepřeválcoval dobytek nebo psi. Tábor rozbíjíme asi po kilometru na plošince kousek nad cestou. Slunce rychle zapadá a konečně mám pocit, že jsme opravdu v horách. Večer se totiž dokonce ochladí. V noci je jasno a daleko pod hřebenem plane kříž na Vodnu.

Den pátý, 19.7.12, čtvrtek

Údolí Patiška RekyDnes od rána stoupáme. Cesta se vine údolím, místy se vytrácí, místy se rozvětvuje do tisíce steziček, které šplhají do úbočí kopců a pak je obtáčejí a obcházejí. Jedna ovčí stezka nad druhou. Dno údolí se postupně mění v soutěsku jak vystřiženou z Mayovek. Na jaře by tu možná zurčely i vodopády, teď tu jsou jen uschlé ovčí bobky. Stěny se brzy rozestoupí a před námi se otevře planina Rado. Dokud tu byla voda, stávala tu možná skrytá osada s několika salašemi. Teď jsou z nich jen rozvaliny zarostlé kopřivami. Tráva je tu ale pořád o něco zelenější než nahoře na hřebenech, takže se tu spokojeně pase stádo pohublých krav. Od rána už několikáté – stačí se zadívat proti slunci a spatříte siluety koní na obzoru, občas z údolí zaslechnete vzdálené zvonění a když se ohlédnete, zjistíte, že se na protějším svahu odnikud vynořilo pětisethlavé stádo ovcí. Případně si na poslední chvíli všimnete, že se mezi balvany vyloupnula smečka šarplaninců a rychle se k vám s štěkotem blíží, vysvětlit vám, že na jejich stádo se nesmíte ani křivě podívat.

Vyzbrojeni trekovými hůlkami jsme se pod Mirskou Vodou blížili k napajedlu Bunarče s jednou takovou smečkou v zádech. Když jsme se ale dostatečně vzdálili od jejich stáda, psi se zastavili a jen nás z povzdálí podezřívavě sledovali. Vody tu je dost. Opět je ze svahu svedená hadicí, ale nijak nesmrdí a zdá se být čerstvá, takže pijeme dosyta a doplňujeme zásoby. Cesta vede k novému, v mapě neznačenému bačilu, od kterého na nás huláká bodrý bača. Hlas má jako zvon, úsměv zářivý a rád se s námi pobaví a poradí, kudy dál. Údolí tu totiž končí a nad námi se zdvihá jen hradba sedla, do které se dá nejlépe dostat travezem ovčími stezkami po pravé straně nad salaší. Výstup začíná být trochu náročnější, protože občas musíme krosit skrz všudypřítomné keříky jalovců, ale sedlo se rychle přibližuje. Poslední metry skoro běžím, nemůžu se dočkat, až se před námi otevře výhled do samotného nitra hor.

Stojí to za to. Jsme na okraji obrovského závrtu (blízko kóty 2097 m), který vypadá spíš jako kráter. Hory se tu prostě propadly a místo dalšího vrcholu tu na hřebeni zeje díra a na dně se pasou ovce. Obcházíme ji zleva a na hřebeni nad ní obědváme. Konečně jsme přes 2000 metrů vysoko. Na slunce to nemá vliv, to pálí bez ustání a stín tu není žádný. Ale aspoň už tu pofukuje chladivý vítr. Odpočinek příliš protahovat nemůžeme, je poledne a Soluňsko pole, kde víme o nejbližší vodě je pekelně daleko. V cestě nám stojí druhá nejvyšší hora, Karadžica. Vede k ní hlavní hřeben, od závrtu přímo na jihovýchod, který se ještě chvíli houpá přes nižší vršky. Hory jsou čím dál rozpadlejší. Přímo na hřebeni narážíme na první propast, další se otevírají v údolí po levici. Vpravo se kus hřebene sesunul a vytvořil obrovskou plošinu Boro Pole s ostrou hranou, za kterou sráz padá o několik set metrů níž. Samotná Karadžica je pokrytá rozlámanými bílými pláty vápence. Do těchle končin už žádná cesta nevede. Stoupáme mezi balvany přímo k vrcholu. Před posledním úsekem výstupu procházíme kolem závrtu naplněného sněhem.

Pozdě odpoledne jsme na vrcholu (2472 m). Závěrečný kopec už byl v nohách celkem cítit. Jsme vyčerpaní, cpeme do sebe sladké wafle a oříšky a kocháme se výhledem na bíle zářící Soluňskou Glavu. Vím, že tam už dneska nedojdeme, ale měli bychom se dostat aspoň pod ní na Soluňské pole, kde jsou salaše a voda. Jenže jsme na tom dost bídně, takže se upínáme k chabému záložnímu plánu. Jeden z bačů se zmiňoval o tom, že nějaká voda je už tady, na úpatí Karadžice. Na mapě je opravdu značený modrý puntík pár vrstevnic pod vrcholem a Silp tvrdí, že tím směrem vidí flek se zelenější trávou. Trochu skepticky se vydáváme na průzkum, ale je to neuvěřitelné – 20 let stará mapa nelhala. Na tom travnatém kousku země nacházíme opravdovou ovčí studánku. Je to sotva metr hluboká díra, ale plná vody prosakující z nitra hory. Žádný potok odsud neodtéká, ovčích stop i bobků je tu požehnaně, ale to nám v doplnění zásob vůbec nebrání. Pro dnešek jsme zachráněni.

Táboříme snad 2400 metrů vysoko, hned v sedle pod vrcholem, protože už několik dní čistě vymetené nebe bouří nehrozí. Před soumrakem stačíme akorát rozbít tábor a vydezinfikovat dostatečně zásoby vody, která potom vypadá i chutná jako v bazénu na Pasienkoch. Ještě se navečeřím a to je pro dnešek všechno, co zvládnu. Stíhají mě záchvaty kašle a třese se mnou zimnice. Mám sílu jen na to zalézt do stanu a usnout dřív, než se znovu rozkašlu.

Den šestý, 20.7.12, pátek

Soluňská GlavaProbuzení na hřebeni v samém nitru hor. Daleko pod námi vykukuje hřeben Vodna, kříž na vrcholu v noci svítil jako maják, lákající k návratu do města. Nás ale dneska povede jiný maják, bílá kopule vojenské základny na vrcholu Soluňské glavy, která září i ve dne. Slunce pálí už od rána, obloha je vymetená a modrá, hory jsou šedozelené vysychající travou, prokvétají bílým vápencem, jen tu a tam se černá hluboká propast. Krajina působí přízračným, mimozemským dojmem, může se tu stát cokoliv. Bavíme se o balkánských speleologických horrorech, kde v podzemí vždycky číhá něco zlého. Mezi kameny na hřebeni zprvu našlapujeme neochotně, máme pocit, že jdeme po tenké vrstvičce ledu, po čokoládové polevě na povrchu indiánka, která se může kdykoliv prolomit a vzít s sebou do hlubiny polovinu hor. Nejsme daleko od pravdy, ke Glavě jdeme zleva širokým obloukem, protože musíme obejít hlubokou kotlinu Šilegarník, která pravděpodobně propadnutím části hor vznikla. Na hřebeni se před námi zanedlouho otevírá nenápadná, ale hluboká propast, částečně zablokovaná tající ledovou zátkou. Jak jsem později zjistil, říká se jí Ovča bezdna – podle kostí neopatrných oveček nalezených na dně.

Postupně ale získáváme mezi balvany jistotu a užíváme si, že konečně nemusíme stoupat. Jen se tak houpeme po celkem rovném hřebeni a máme výhled hluboko do zelených údolí vlevo i k salaším na Soluňském poli vpravo. Když najdeme v nějakém menším sedýlku závětří, čekáme na rozvážně kráčejícího Silpa a Anežka při tom občas předčítá něco z Waldena. Při jedné z těchto pauz se ale Silpa nedočkáme. Mám pocit, že jsem chvíli slyšel povědomé cvakání trekových hůlek, ale pak zmizelo a ze stoupání pod námi se nikdo nevynořil. Hřeben je přehledný, není tu kam se schovat, ale když po něm seběhnu kus zpátky, všude je pusto. Silp nikde. Zkoušíme píšťalku, ale není to nic platné, všechen hlas bere vítr, nezbývá než se nalehko vydat na průzkum. Až když vyběhnu na nejbližší vrcholek, všimnu si pohybu daleko před námi. Mávám a volám, ale je to marné, Silp valí dál. Zrovna se dostal do slušného tempa. Rychle se vydáváme na stíhací pochod.

Znovu se setkáme ještě před sestupem do posledního sedla, kudy vede vojenská silnice z Aldinci. Obtáčí se kolem hory jako bílá stuha, ale když přijdeme blíž, vidíme že je rozbitá a rozpálená, divoce vystřílená ve vápencovém masivu. Obrovské balvany jsou rozeseté všude po svazích, jak kdyby je tam vyvrhnula sopka. Snažím si aspoň trochu zkrátit cestu mezi serpentýnami, protože bílý rozdrcený vápenec na silnici nemilosrdně oslepuje. Spekujujeme, čím se posádka dopravuje nahoru, protože povrch vozovky občas tvoří půlmetrové balvany, které by nezvládl přejet ani nezničitelný gazík. Pěšky to ale jde rychle, takže nás zanedlouho před vrcholem (2538 m) vítá legendární věčně svítící lampa střežící bránu do vojenské pevnosti.

Silnice sice mizí za branou a ostnatým drátem, ale mezi balvany podél plotu pokračuje úzká pěšinka, na kterou dokonce odkazuje zbrusu nový ukazatel (rok výroby 2012) s první turistickou značkou, kterou tu na Jakupici potkáváme. Dáváme si krátkou pauzu, při které za námi dojde voják z místní posádky, který nás už asi nějakou dobu sledoval, jak se plahočíme nahoru. Věděl totiž, že nám chybí ještě třetí člen výpravy, který byl o pár zatáček za námi. Na uvítanou nám přinesl pomeranče, vzal si od nás pasy a celkem ochotně si s námi lámanou česko-makedonštinou popovídal a poradil nám cestu dál. Oběd ale musíme odložit, až se dostaneme z dohledu posádky. S odpočinkem před vraty pevnosti máme neblahé zkušenosti z Vodna. Další výslech ohledně toho, proč dobrovolně šplháme v makedonských pustinách ve čtyřiceti stupňových vedrech už jsem absolvovat nechtěl. Nezbývalo, než se pustit kamenným polem dolů na planinu.

No, planinu. Byl to kus rovné země s utrženým okrajem, kde končil svět. Čím jsme byli blíž, tím víc nás ta propast přitahovala, bya jak černá díra, která vtáhne všechno, co není pevně srostlé se zemí. Člověk měl neodbytný pocit, že tu je něco špatně. Tady by měla hora přeci pokračovat hřebenem, který postupně sklesá do nějakého sedla, a na úpatí bude zarostlý lesem. Jenže hřeben byl pryč, hladce odkrojený lžičkou obra, který si ho asi dal jako dezert po cestě k moři. Opatrně dojdeme na okraj. Stačí krok, a pak už je to jen pár vteřin k pramenům Babuny, které zurčí v údolí o kilometr níž. Dobrý námět na rozmýšlení dalšího postupu při obědě, ke kterému máme už jen zbytky teplé vody a široko daleko žádný stín.

Silp zůstává sedět na půl cesty uprostřed pláně, po svižném pochodu z Karadžice dostal krizi při výstupu na Glavu a už nechce dál. Přesvědčíme ho, aby došel ještě ten kus k nám a odneseme mu tam batoh. Je to tu sice stejné jako kdekoliv jinde, ale aspoň je tu ten výhled. Tím Silpa příliš nepřesvědčíme, vytahuje z útrob svého bezedného batohu autoplachtu a staví si z ní provizorní přístřešek, ve kterém na chvíli usíná. Tady ale zůstat nemůžeme, musíme ještě dnes sejít někam dolů k vodě. Dávám si božský chleba se sádlem, škvarkama a cibulí a prohlížím mapu. Přechod Dautice už reálný není, ale zůstává nám záchranná varianta se sestupem do Bogomily. Ani to nebude žádný med, podle starých cestopisů je nejbližší voda i tábořiště o pár set metrů níž, v prameništi Plavníku.

Po dlouhé pauze budíme Silpa a vyrážíme na odpolední etapu. Není to daleko, ale naším tempem máme co dělat, abychom to do soumraku stihli. Po hraně srázu dojdeme až pod vrchol Grob, kde se váhavě vydáváme po nejistých ovčích travezech. Vedou po levé straně hřebene prudkých srázem, cestopisy nelhaly, není to sranda. Sice už pod námi není kolmá skála, ale strmý svah k ní nemá daleko. Věřím ovcím, snažím se držet výšku a pohánět výpravu dopředu. Slunce už nám zmizelo nahoře za štíty a v téhle stěně bych cestu za tmy opravdu hledat nechtěl. Když se stíny v údolí začnou povážlivě dloužit, konečně ucítím ve vzduchu vodu a pod námi se neochotně otevře mělké údolí se zelenými plochami bodláků. Ovčí stezky do něj neomylně klesají a za chvíli zaslechneme povědomý šum. Chvíli jsem na pochybách, ale není to vzdálený les, opravdu pod námi tak nahlas zurčí voda. Jsme zachráněni. Táboříme o kousek níž na malé plošince u jednoho z přítoků. Silp má pro dnešek hor dost a zalézá rovnou do stanu, zbytek výpravy se nemůže nabažit tekoucí vody a myje se v ledovém potoce. Anežka pak se soumrakem zkouší v závětří velkého balvanu uvařit večeři na benzinovém vařiči, který jsme se na vyprahlých hřebenech zatím neodvažovali použít.

Hory jsou klidné a tiché, v noci svítí v protějších hřebenech jen světýlko planinárské chaty Čeples.

Den sedmý, 21.7.12, sobota

Sestup z GlavyRáno vstáváme včas, ovce ještě nedorazily. Voda v potoce tedy zůstává čistá a nezkalená. Po tom, co jsme pili vodu z polovyschlé louže pod Karadžicou, nám starší ovčí bobky rozeseté kolem vůbec nevadí. Je to první tábořiště, kde se můžeme při snídani dosyta napít, doplnit vodu a ještě si před cestou zchladit hlavu. Někde na severu v Norsku by to byla samozřejmost, tady je to svátek. Na dnešek je naplánovaný sestup, ale nejdřív musíme najít správný vedlejší hřeben, po kterém se můžeme spustit k nížinám. Kdybychom spadli do prvního údolí, na které narazíme, čekala by nás ještě pěkná štreka, než bychom hory obešli po úpatí a dorazili k železnici. Pokračujeme nějakou dobu traverzem ovčími stezkami pod hlavním hřebenem a snažíme se udržet nad hranicí lesa. Kromě rozhledu nás tu drží i borůvky, kterým se tady na okraji pustiny začíná dařit.

Les se ale rychle přibližuje a šplhat srázem zpátky nahoru pod skály už nechceme. Nezbývá než pokračovat po stezičkách, které se noří pod koruny vysokých buků. Zanedlouho se z lesa ozve povědomé zvonění a bečení. Klidíme se z cesty do bezpečí mezi padlé kmeny. Na kraji prudkého stoupání se vynoří první hlavy velkého stáda ovcí, které bača nevybíravými výrazy a ranami holí žene nahoru k pramenům. Psi se kolem znuděně táhnou, zdá se že jsou těžce deprimovaní blbostí stáda, které mají chránit. Necháme celé několikasethlavé procesí projít a spustíme se na širokou dřevorubeckou cestu, která je sice ze začátku zahrazena padlými stromy, ale dovede nás až k salaši pod dlouho hledaným hřebenem Kurtovica. Vyhoupneme se nahoru, stromy ještě na chvíli zmizely, hřeben je krásně travnatý, posetý skupinkami čarodějnických balvanů a skal, které trochu připomínají Petrovy kameny. Jen je tu nehyzdí žádné sjezdovky. Rozhlížíme se kudy dál a jako na zavolanou se na obzoru zjeví mladý honák, na uzdě vede dva naložené koně a kluše si to s nimi mezi skalami dolů k nám. Scéna jak vystřižená z Mayovky nebo ze Zaklínače. Dáme se do řeči, nijak ho nepřekvapuje, že se tu odnikud z divočiny vynořili tři cizinci, ochotně nám ukáže cestu dolů do vesnice, do Oreše. Pak naskočí na jednoho z koní, pobídne ho a rychle nám zmizí v podrostu.

Zvolna ho následujeme, prastará stezka je zarostlá houštinami dvoumetrových kapradin, jdeme ve stopách koní. Když začnou prudce klesat srázem vpravo, vydávám se ještě naposledy nalehko na průzkum a hledám odbočku na druhou stranu do Papradiště. Beznadějně se prodírám hustým podrostem, tudy cesta nevede, jestli tu někdy byla, dávno zmizela. Musíme věřit kovbojovi. Klesání je prudké, přibývá otravného hmyzu a vedro sílí. Anežce se navíc spouští z nosu krev. Mezi stromy už dohlédneme na dno údolí. Je tam rozesetých pár domečků, pořád jsou závratně hluboko. Po poledni se pěšina definitivně ztrácí, ale naštěstí už jsme nad vesnicí mezi zarostlými sady, takže se jen sesypeme na další z nových silnic, kterou naše mapy neznají (vede ke kostelu Sv. Gjorgi) a ve skrovném stínu se při obědě dáváme trochu dohromady. Je nám jasné, že k nejbližší hospodě je ještě daleko. Odpoledne pokračujeme po silnici údolím podél řeky. Naštěstí je tu pod kopci a stromy aspoň nějaký stín, i když po pravdě, výpravě to příliš nepomáhá. Jsme sice pořád ve výšce kolem 600 metrů, ale i ve stínu je tu snad 40°C. Anežce se pořád spouští krev z nosu, Silp je vyřízený z vedra.

Vegetace kolem je čím dál bujnější, takže toho před sebou mnoho nevidíme, ale tušíme že někde nad námi už vede železnice a v rovině u řeky se objevují záhadné rekreační objekty, občas i nějaký sad. Bogomila nemůže být daleko. Středověkými uličkami nakonec dorazíme na náves kolem třetí hodiny odpolední a od štamgastů před obchodem s úlevou zjišťujeme, že vlak na Bitolu jede až v 16:20 (spojení nám vygooglili na chytrých mobilech, vůbec nám to sem nezapadá :). Máme tedy ještě hodinu k dobru a s úlevou sedáme na náměstíčku do stínu na terasu před místní obchodo-hospodou. Dávám si zasloužené vychlazené Skopsko a konečně chápu, proč je tak hořké. Tohle není pivo na posedávání v hospodě, tohle je pivo, které si dáte když dorazíte polomrtví žízní z rozpálených cest, polí nebo hor.

Na nádraží bez problémů kupujeme lístky a dobíráme vodu. Ač budova vypadá na spadnutí, výpravčí otevře čtvrthodinu před odjezdem vlaku pokladnu a bez okolků nám ochotně vytiskne jízdenků – s takovou Ukrajinou se to nedá srovnávat. I okolí nádraží je vcelku příjemné, hodně se tu hraje na dostupnost tekoucí vody a stínu. Kolem nástupiště jsou vzrostlé stromy a dláždění před budovou výpravčí pravidelně chladí vodou. Vlak přijíždí asi jen s dvacetiminutovým zpožděním. V kupé se dám do řeči s mladým planinárem z Bitoly, který mi upřesní možné trasy i nástupní místa na Pelister a nakonec zavolá otci a zajistí nám nocleh za 10 EUR za osobu. V Bitole nás navíc přes město dovede až na místo, do malého, útulného penzionu ve staré škole. Loučí se s námi a pokračuje domů. Bydlí tu přes ulici. Dáváme se trochu dohromady, smýváme krustu soli a prachu z cest a ještě večer vyrážíme do ulic. Chvíli se zmateně motáme po promenádě, ale pak vezmeme zavděk první hospodou, kde mají aspoň nějaké jídlo a pivo. V lehkém deliriu tak úspěšně zakončujeme makedonský nácvik přechodu Sahary.

Za makedonskou výpravu sepsal Garret