Matrix – Indiana Jones (2012), reportáž

Na minulém Matrixu jsem startoval o berlích s vyhozeným kotníkem, ale na náš postup ve hře to nemělo nijak zásadní vliv a skončili jsme překvapivě dobře. Aby se naše šance na dokončení hry zvýšili, vyrazila letos s omezenou schopností pohybu hned polovina týmu.

21. – 22. 4. 2012, Praha
frikulín (Fricco, Garret, Chalda, Silp)
8. úloha / 13 úloh
47. místo / 172 týmů

fotky ze hry

Předehra

A kdybychom se důsledně drželi role invalidů a hned ze začátku se nerozběhli do lesa, mohl být cíl zas o něco blíž. Nestalo se, ale i tak jsme došli celkem daleko a hlavně si studium řádně užili.

Už v předvečer hry jsme se sešli u Silpa abychom dohnali trestuhodné spánkové deficity a doplnili si mezery ve znalostech základních metod archeologického výzkumu. Poučili jsme se, že nejdůležitější je vědět, kde má člověk svůj klobouk, nebát se v rámci průzkumu lokality jezdit v důlních vozících, domorodce s mačetami střílet zásadně koltem nízko od pasu a pokud by došlo k atomovému výbuchu, je potřeba zkontrolovat, zda má lednička ve které se hodláme ukrýt olověné obložení. Druhého dne ráno jsme natak start do Roztyl vyráželi dobře instruovaní i odpočatí (někteří až moc – spát před šifrovačkou déle než devět hodin může být zničující :-).

Start

Cestou na startPo registraci na studijním oddělení jsme se usadili v přednáškové aule pod širým nebem a začali se na prudkém jarním slunci zlehka opékat. Rychle mi došlo, proč je profesor bez klobouku prakticky bezmocný. Slíbíl jsme si, že na příští výpravu pouští a pralesem už si ho vezmu taky. Pokud tedy přežiju tu dnešní.

Brousil jsem si zatím aspoň hroty holí a čekal na zvonění.

Profesorův příchod byl dramatický. Z respekt budící aparatury se linulo nezrozumitelné šumění (ozvučení, zdá se, zajišťovala stejná firma jako na Vysokém Učení Tmářském) a pedagog zatím prchal před velkým, červeným, lávovým balvanem. Nakonec se mu podařilo uskočit, ale elektrické vedení v budově se žárem roztavilo. Přednáška byla proto rychle ukončena a dostali jsme místo ní pokyn naučit se k první zkoušce samostudiem připravených materiálů.

Jenže…

1. šifra, Chaotická část, 13:20 – 21:45

pořadí: 150.

Studujní skupiny na startuFrikulíni byli po zimě líní a navíc se těšili do jarního lesa. Místo hledání složitostí v orienťácké mapě hned vyrazili dva rychlí běžci, aby omrknuli nejbližší kontroly. Když se ukázalo, že se tam rozdávají šifry, popadnul jsem i já hole vyrazil obelhat druhý konec lesa. Na přednáškové louce zůstala už jen Fricca a ujala se role základny.

Jako zkušení věční studenti jsme věděli, že luštit orienťácké mapy bývá marno – pokud vypadají jako originální mapa, do lesa se s nima prostě vyběhnout musí. Bylo to tak na Svíčkách, bylo to tak na Tmou 8 i 11, a svého času i na Bedně – co by to tak nebylo i na Matrixu? Jenže Indiana Jones, pouštní liška prohnaná, se zavedených pravidel nedržel. Tak se stalo, že jsme si stejně jako loni poctivě vyzvedli celou chaotickou část, vyluštili většinu šifer a zjistili, že stejně nevíme, jak dál.

Ze začátku jsem byl vcelku spokojený – když jsem nenašlapoval na naraženou klenbu, mohl jsem obstojně poklusávat a v Kunratickém lese bylo krásně. Postupně jsem vyzvednul první tři šifry, ale když jsem se s nimi konečně zastavil a čtvrthodinu je marně hypnotizoval, naznal jsem, že nastal čas k oběhání lesa hrubou silou. Po dalších deseti minutách usilovného přeměřování azimutu a následné třičtvrtěhodině pobíhání mezi oplocenkami, opakovaného přeměřování a nalezení správného rohu plotu s dalším azimutem jsem zaúpěl jsem a zavolal na základnu, že dál nepůjdu. Hrubá sílá nezvítězila, budeme muset asi i něco vymyslet.

Když jsem dorazil na základnu (které se v mezidobí přesunula doprostřed hvozdu) a donesl svůj balíček šifer, ukázalo se že už máme skoro všechny (hurá!), ale vyluštěné asi jen dvě (aj jaj!). Taky se ukázalo, že ať vyřešíme šifru nebo oběháme azimuty, dostaneme vždycky jen souřadnice z orienťácké mapy. Vypadalo to, že se luštění mapy přeci jen nevyhneme. Souřadnic jsme ale měli málo a nic rozumného mě nenapdalo, tak jsem se radši zase vytratil do lesa.

Byl jsem tu za tu chvilku jako doma – u pramene jsem odevzdal řešení, na Novém Hrádku se pokochal výhledy a prolezl křížem krážem mohutné valy, ale když jsem ani po několikerém upřesnění směru z centrály na ostrohu nenašel žádnou indici, vyrazil jsem radši na hrad pro poslední šifru. Zkusil jsem na základnu předat grafické zadání po (bez)drátě, ale nebylo to tak jednoduché jako loňské barvité popisování švédské trojky na The Game. Operátorka mě rázně utla a místo popisování kuliček a trojúhelníků jsem dostal nové souřadnice a vyrazil ke hospodě U krále Václava hledat betonový sokl uprostřed džungle. Až zpětně doceňuju, jak dobře se prof. Jonesovi podařilo uspořádat cvičení k první přednšce pro nepozorné studenty. Při hledání i toho nejtitěrnějšího dílku řešení si užili výstupy na strmé útesy, prčesávání bažin, brodění potoků i prosekávání neprostupné džungle při tropickém lijáku.

Orienťák v Kunratickém leseKdyž se slunce začalo pomaličku sklánět k obzoru, nechal jsem se radši odvolat zpátky na základnu. Ostatní už se rozluštili zadáních z chaotické části a pomalu se prolamovali k řešení první šifry. Zásadním objevem bylo sudoku. To že máme mřížku 9×9 jsme zjistili už na začátku. To že máme i devět různých symbolů, které jsou rozmístěné v orienťácké mapě – to už byl pro frikulínské závity zamrzlé po dlouhé zimě neřešitelný problém.

Pro ilustraci – teprve po několika hodinách od začátku hry jsme začali horkotěžko vzpomínat, jestli máme nějaké instrukce ze startu. A přišli při tom na to, že se – považte – na Matrixu odesílají na každém stanovišti SMSky s jeho kódem! Tak se stalo, že jsme startovní šifru převzali před sedmou hodinou večerní na krásném 150. místě. Těšilo nás sice, že je na tom dalších dvacet týmů ještě hůř než my, ale zároveň jsme pochopili, že jsme si právě podepsali ortel smrti. Pokud bude studijní systém automaticky posílat po pár hodinách řešení, dojde nám se šestihodinovým zpožděním.

Luštění sudoku šlo ztuha – zanášeli jsme si tam různé chyby, ale po několika pokusech jsme měli dva nezávislé výsledky – naštěstí stejné. S řešením jsme byli náležitě spokojeni, jenže jak z něj zjistit, kam se vydat dál? To byla zapeklitá otázka. Zjistili jsme, že některá vyluštěná políčka odpovídají pozicím značky na mapě, zajásali jsme a zkoušeli v rastru vykresli kde co – morseovku, grafiku, nacpat tam abecedu a něco přečíst. Z neznámých důvodů nic z toho nedávalo smysl. Těch pár týmů, které seděli poblíž už dávno odešlo a v lese se začalo doopravdy stmívat. Pokud jsme tu neměli bídně zahynout, museli jsme se za světla dostat do civilizace a přijít na jiné myšlenky. Jen co jsme se vyhrabali na cestu a začali předpisově brainstormovat, prohlédli jsme si POŘÁDNĚ zadání první šifry. A nestačili se divit. Jediný text, který nám říkal, co máme dělat nebyl kurzívou a shodou okolností měl 81 písmen. Připadal jsem si jak největší lama, ale zároveň jsem propadal euforii – přesun proti trudomyslnosti zabral asi po padesáti metrech!

Na tý louce zelenýVe stoje jsme to ještě chvilku přepočítávali a přepisovali, ale teď už nebylo kam spěchat – šli jsme to doluštit do hospody Na tý louce zelený. A nebyli jsme sami – večerní klientela byla poměrně přesně rozdělena na tu zabahněnou popíjející birell, kafe a čaj a na tu, která si sem přišla užít zvěřinu za doprovodu živé hry na klavír. Mimochodem, nepříliš agresivní živou hru na nějaký nástroj by měli zavést do každé šifrovací hospody, protože člověk pak může nadšeně vykřikovat části řešení a nemusí se bát, že ho u vedlejšího stolu zaslechnou. U nás se vykřikovalo dost, protože po tak dlouhém záseku bylo potřeba patřičně ocenit každý krok řešení. Pochopili jsme sice, že hledáme šifrovací mřížku na instruktážní text, jenže se nám nedařilo určit, jakou část sudoku bychom měli vystříhat. Nejnadějnější řešení se čtením písmenek na místech stanovišť nefungovalo. Ani čtení čtverečků mapy, kde se vyskytují příslušné značky nefungovalo. Co ale zafungovalo, bylo pečlivé přepsání textu na čtverečkovaný papír.

Z prvního sloupce se znenadání vynořily ZŘÍCENINY. Už nevím po kolikáté jsem se dnes začal bušit do hlavy, jak jsme mohli být tak blbí a vzápětí jsem začal zkoušet blbosti ještě větší. Zapomněl jsem na mapu a snažil se něco přečíst i v druhém sloupci (na způsob loňského Dnem – když vyjde jeden sloupec, přeskládej ho podle vhodného klíče a ve druhém taky něco vyleze…) Tým už se ale dostával do varu, takže očividné řešení s mřížkou ze zřícenin se konečně prodralo na povrch a s hlasitým buch, buch, buch, zapadlo na svoje místo. Byl nejvyšší čas, třičtvrtě na deset a v zádech jsme kromě podezřívavých pohledů číšníka cítili i blížící se absolutní nápovědu. Rychle jsme se vytratili a u stolů nechali hodovat ještě pár týmů.

Úleva to byla obrovská – šifra byla krásná, ale stačilo trochu běhání po lese a naprosto nám zamotala hlavu. Pak stačilo se s ní zase na chvíli zastavit, posadit, podumat a řešení se z ní vylouplo skoro samo. Bylo to podobně zákeřné, ale přeci jiné než minulý začátek lineární části zakódovaný v logách. Boření šifrovačkových pravidel ale pokračovalo – v jediném papíru se skrývala samostatná chaotická část hry, i vícestupňová první šifra lineární části. Stačilo si vybrat.

2. šifra, Lopatka, 22:25 – 00:35

pořadí: 78.

Nápověda u rybníkaPo cestě do Kunratického zámeckého parku došla záchrana. Čekali jsme ji každou chvíli, takže nás zas tolik nezaskočila a před záchranáři jsme měli půlhodiny náskok. Před branami parku se hemžil poměrně početný roj světlušek a ze studijního informačního systému nám došla příjemná zpráva. Zdaleka jsme ještě nebyli úplně na chvostu a mimo hru. Na druhé stanoviště jsme dorazili 78. To znamenalo, že prof. Jones zaříznul už na prvním zápočtu skoro sto studijních skupin! To nám dodalo trochu sebevědomí a s novou energií jsme se vrhnuli na terénní balíček, který byl potřebný pro zahájení druhé části studia.

Než jsme se stačili seznámit s anatomickými zváštnostmi arogantního tygra, museli jsme se seznámit s uniformovanými příslušníky, kteří se s vozem připlížili k našemu těžce vydobytému rohu ulice a jali se nás lustrovat. Že prý občanům někdo svítí do oken. Objasnění, že my si chceme rozhodně svítit jenom na zem do zadání šifry nezabralo a museli jsme odevzdat doklady. Ještěže arogantní tygr zůstal ve svém pouzdře – vysvětlujte před půlnocí policajtovi, že skládací polní lopatka odjakživa slouží k tomu, abyste s ní mohli pomocí souřadnic šneka, penisu a vaginy modelovat písmenka. Na záchytku ani do Bohnic nás naštěstí neeskortovali, a když nám vrátili občanky, mohli jsme se začít bez obav bavit o tygrovi a jeho orgánech.

Chaldu jsme poslali pro Indycii (neberte je, když se nedaleko rozdávají zadarmo) a snažili se identifikovat části tygra. Nechali jsme se trochu strhnout přímočarou asociací a blbě identifikovali, co se kam šroubuje. Nápověda byla užitečná a Chalda ji s nasazením života obkreslil z větve stromu nad hladinou rybníka. Definitivně spojila souřadnice a orgány lopatky, zbývalo je jen správně uspořádat.

Potřeboval jsem se trochu probrat, tak jsem pro ní pro jistotu vyběhnul ještě jednou s foťákem, ale příliš jsem si nepomohl. Zrovna tam dorazila hlavní vlna týmů z první šifry a kolem nebohého stromu se srotil dav, hučící jak odboráři dopoledne na Václaváku. Když se po deseti minutách podařilo na stromě vystřídat jen asi třem zástupcům po Indycii bažících týmů a začala se projevovat davová psychóza, pochopil dozorující org vážnost situace a svolil ke snesení papíru na pevnou zem. I tak se kolem ní vytvořila fronta jak na banány, takže než se mi podařilo ukořistit pěknou fotku, bylo na základně skoro po všem.

Když jsem se doplahočil zpět, Chalda se Silpem byli v transu, točili ve vzduchu točili tygrem a ze skoro stejných konfigurací četli hromady různých písmenek. Vůbec jsem to nechápal, ale nechal jsem je pracovat. Zatím jsem si pořádně prohlédnul ulovenou nápovědu, porovnal ji se zadáním – a konečně mi došlo, jak se má šifra řešit. S velkou slávou jsem určil písmeno O, ale ostatní frikulíni už hlásili, jestli to prý nemůže být 1 míle na západ. Všimul jsem si aspoň zvláštního měřítka terénní mapy, které na míle nepokrytě odkazovalo, a než jsem se stačil vzpamatovat, mířili jsme na jakousi neoznačenou křižovatku uprostřed Libušské ulice. Že prý tam bude pošta. Moc se mi to nezdálo, ale krotitelé tygra zněli přesvědčivě.

3. šifra, Jména, 1:00 – 1:55

pořadí: 82.

Vyrazili jsm3. šifrae tajnými zkratkami přes průmyslové areály a Silp nám předvedl místní legendu – tržnici SAPA, kde prý seženete všechno od bambusových klíčků po náhradní orgány. Když jsme se vynořili na pusté světelné křižovatce, začal jsem o tygrovi dost pochybovat. Ale světe div se, o ulici dál stála pošta a kolem kroužilo několik neposedných světlušek. Souboj s tygrem jsme zvládli se ctí – vlna pronásledovatelů nás nedostihla a jak se později ukázalo, část z nich zmizela beze stopy už v pralese nebo ve chřtánu divoké zvěře. Ke studiu historických osobností se dostavilo jen 80% studentů.

Zadání vypadalo až příliš jednoduše. Na první pohled jsme poznali Havla, Oliviera… A pak už nikoho. Řádků bylo dvanáct, pěkně odpovídaly měsícům, jmenný kalendář jsme měli – jenže co z něj vybrat? Fricca se vydala na zahřívací cestu po Libušské pro nápovědu, vzápětí ji následoval i Silp a na luštění jsme tak zůstali sami s Chaldou. A vcelku se nám dařilo, protože když jsme pochopili, že důležitá jsou křestní jména ukrytá v příjmení, mohli jsme hrubou silou začít lámat seznam všech jmen z kalendáře a díky tomu zpochybnit i Silpův přesvědčivý telefonát s nápovědou o Josefovi, který prý ilustroval vlastní pohádky o Pejskovi a Kočičce. Naštěstí jsme v kalednáři našli Ladu a pochopili, že Silpa asi ošálil kocour v botách ;-) Dali jsme dohromady sedm písmen z devíti a najisto vyrazili ke Kalibárně.

Poslední domy náhle zmizely a zdálo se, že jsme Prahu nechali daleko za sebou. Propletli jsme se okrajovými uličkami satelitu v Písnici a pak už prasili polem, lesem a hlubokým srázem dolů k rybníku.

4. šifra, Města, 2:35 – 2:55

pořadí: 73.

Tady už mnoho světýlek vidět nebylo – sem tam nějaké problesklo v lese, dva, tři týmy nás pronásledovaly po hrázi, jinak zima a klid. Dost to tu připomínalo jeden rybník na Svíčkách 2010 – ten, kde se v šesté šifře temně prorokovalo, že to vyluštíme nejdřív ráno… Nenechali jsme se zastrašit pesimistickými vzpomínkami a radši zkušeně odlezli dál a výš od vody do závětří suchého lesa. Než jsme začali něco pořádného dělat, vypravil jsme se zpátky pro nápovědu, protože měla být jen snad 20 metrů od šifry. A to už by se vyplatilo.

Jenže chyba lávky – připadal jsem si stejně tupě, jako před několika hodinami v lese. Marně jsem točil buzolou, aby mi ukázala rozumný směr. Střelka nebyla k utišení a nakonec se stejně stočila kamsi k rybníku. Mrcha. Pročesal jsem břeh i molo, pak i feťáckou budku s podezřelými obrázky zvířátek (bohužel bez loga Matrixu) a vzal jsem zavděk i hromadou popela vzdálenou těch dvacet kroků od šifry. Brzy mě to ale přestalo bavit a vrátil jsem se. To že buzola opravdu mohla ukazovat správně doprostřed rybníka mě ani ve snu nenapadlo.

Děcka mezitím pojmenovala většinu obrázků a zjišťovala co s nimi dál. Mě to už na začátku připomnělo tvarem Československo a opravdu – najednou se vyloupla TRNava, ŽILina, a pak už to jelo samo. Trochu jsme se rozmáchli a zabrali Moravou kus západního Slovenska, ale pak jsme každému vrátili, co jeho jest a kóta tři nula šest byla na světě. Byla to, podobně jako předchozí, perfektní týmová šifra – do zadání mohli koukat a zasahovat všichni a bylo to znát. Za chvilku jsme měli hotovo.

Jenom přesun jsme nezvolili moc odvážně – nechtělo se nám (některým – dobře, přiznám se – hlavně mě) prasit přes údolí a pole, takže jsme šli na jistotu delší a pohodlnější Modřanskou roklí. Bylo to tam ale pěkné. Úzká stezička se vinula těsně kolem potoka, občas ho přebrodila, idylickou jarní scenérii narušovalo jen vytrvalé sněžení.

5. šifra, Kde je šifra, 3:55 – 4:40

pořadí: 70.

K Chloupnickému vrchu na kraji zahrádkářské kolonie jsme se ulicí Pod remízkem (no ulicí, nejdřív to byla polňačka a pak lesní cesta…) dosápali přesně. Chalda na chvíli zmizel v roští a vzápětí se vynořil i se zadáním. O nějakou tu příčku jsme zase popolezli, ale prof. Jones přitvrdil. K páté lekci pustil nakonec jen 66% studentů. A podle množství čelovek mihotajících se v lese to vypadalo, že na šesté už jich víc než polovinu vidět nechce. Nenechali jsme se zastrašit, zalezli hluboko do suchého roští a rozběhaného Chaldu vyslali do nejbližší hospody pro Indycii. Jen jsme si sedli, přišlo dejá vu. Vždyť tohle už jsme v Praze jednou luštili! Vydolovali jsme vzpomínky na Bednu L.P. 2010 a snažili se se Silpem zrekonstruovat tehdejší princip, který se nám hrozně líbil. Z popsaných míst stačí prostě vybrat ty, kde je další šifra. Jasné jak facka… Jenže co vybrat?

Už na začátku se mi moc nelíbila předepsaná mapa, protože některé značky na ní byly prostě divné – chvilku jsem do ní koukal, ale pak už to šlo ráz naráz. Vždyť nám tu pěkně popisují značky z turistických map, a ty se dají pěkně rozdělit na bodové, plošné i čárkové… Morseovka byla na světě. Opět týmová šifra, někdo diktoval, někdo zapisoval, někdo hledal značky v mapě a opravoval chyby. Do toho všeho začalo pršet a Chalda volal, že našel akorát výsměšný papírek: „Tady nic není.“ Z pátrací mise jsme ho urychleně odvolali, protože už nám začala lézt mezitajenka. Ta se elegantně vrátila k principu, který jsme z toho chtěli dostat hned na začátku. Upřesnění, že máme hledat na pěšině u potoka v lese pod stromem sice neznělo příliš duchaplně, ale zachránila to lávka a přírodní park – taková byla v mapě opravdu jen jediná.

6. šifra, Předpony, 5:00 – 5:55

pořadí: 60.

Krocení hadůFricco cestou věštecky předpověděla, že se budou krotit hadi.

K potoku se sesypeme srázem, ale mostek tu není. Rozdělujeme se, já se Silpem vyrážím proti proudu potoka. Říkáme si, že lávka beztak budou jen dvě prkna, která sem orgové před hrou dotáhnuli, aby je mohli vyznačit do mapy. A opravdu se před námi za chvíli vynoří. Je tu ale šero a ticho, nikde nikdo. Jen na větvičce stromu nad mostkem visí zrezivělý klíč. Loňská Hra ještě neskončila. Všemi silami se snaží nabourat zpět do Matrixu a generuje alternativní stanoviště. Chvíli si klíč zaraženě prohlížím, ale ani mě nenapadne sundat ho a vzít si ho. Kdybych ho sebral, možná jsme mohli dojít do cíle loňského ročníku. Prolnutí realit je ale rychle přerušeno. Druhá část týmu volá, že už to mají a jestli chceme vidět Chaldu v souboji s vodním hadem, máme si pospíšit.

Zadání je vybojováno, pomalu se rozednívá a u vody je lezavá zima. Rychle lezeme srázem zpátky do města a zabíráme nejbližší místo, které zůstalo po nočních lijácích suché. To znamená zastřešené schody nějakého zchátralého squatu za hřištěm. Zadání je krátké. Až podezřele krátké, takže ho chceme prolomit na první pohled a jít dál, ale nejde to přátelé, nejde. Rychle pochopíme, že se dá všechno krásně kombinovat se vším, slova si můžete rozdělit na předpony a základ a libovolně je přehazovat – jenže co z toho? Zadání je tak krátké, že vzdoruje veškerým analýzám, ze kterých lezou akorát náznaky grafických rastrů a podobné zhovadilosti. Snídáme, ke slovu příjdou i kofeinové zásoby a veškeré oblečení, jen to řešení se neblíží.

Týmově jsme si prošli všechna vytvořená slova, udělali si užitečný exkurz do spisovné češtiny a shodli se na tom, že „zádech“ podstatné jméno opravdu nebude na rozdíl třeba od „pojezdu“. Gramatickému cvičení chybí zásadní pointa, se kterou přichází až Fricca. Navzdory našim protestům, že to je neelegantní a nesystematické, a že je takový postup v šifrovacím kánonu dávno zatracený a možná i zakázaný, převede počty nalezených slov na písmenka. A vyjde jí řešení. Vůbec přitom nevadí, že používá jen písmena z první půlky abecedy. Inu, co si budeme povídat – jsme rádi, že Fricca takovéhle věci zkouší, protože jinak bychom tam seděli asi až do konce. Když na to nic nenavádí, nebudeme to přeci zkoušet, že. Ale po Matrixu bychom asi měli zavrhnuté postupy oprášit. Orgové je s gustem začali používat proti nám ;-) Na šesté šifře to odnesla čtvrtina týmů.

Nás za svítání čekal zatím nejdelší přesun, který už jsme se nebáli prasit přes potok a bažantí louky za průmyslovými areály v Komořanech. Za odměnu jsme si mohli v praxi vyzkoušet, jak se nejbezpečněji ukrýt při atomovém výbuchu, protože prof. Jones nám na přesun připravil příslušné terénní cvičení. Asi jako trénink před další lekcí, kde jsme měli zůstat uvěznění v podobné krabici.

7. šifra, Škatulata, 7:00 – 9:20

pořadí: 50.

V lednici před bombouKdyž jsme v Komořanech narazili na začátek stoupání po zelené, svorně jsme s Friccou zaúpěli a zůstali jako zadní voj s omezenou schopností pohybu. Chalda se Silpem vyrazili vpřed. Přelezli jsme dálniční tunel a kolem podivného chrámu a horrorového statku uprostřed lesů pomalu vystoupali na Čihadlo. Praha zmizela, otevřel se pohled daleko do kraje – měl jsem pocit, že jsme zpátky nad Šumperkem u vodárny na Svíčkách. Podobala se tomu cesta i ten výhled. Trochu navíc tu byla jenom divná dřevěná komnata, před kterou bezradně přešlapoval Silp s Chaldou. Uvnitř někdo byl a organizátorky se záludně usmívaly.

Přiznám se, že jsem ani zpětně pořádně nepochopil, jaká pravidla uvnitř téhle teleportovací komory panovala. Takhle po ránu mi jako nejdůležitější bod přišlo to, že když se tam Fricca nechala zavřít, dostali jsme zadání šifry. Měl jsem matný pocit, že nejdůležitější je počkat, až dojde další tým a místo ve vězení mu předáme jako převoznické veslo. Možností bylo ale daleko víc a nejúčinnější byl nakonec roleplaying a přesvědčivost, s jakou vězeň nalákal za dveře další oběť. Fricca to naštěstí zvládla vymyslet sama, protože my ostatní jsme začali čučet do šifry a vězení nás v tu chvíli přestalo zajímat. Jako oživení šifrovačky to každopádně bylo zajímavé, podobné aktivity mají většinou prostor jen na startu nebo v cíli, takhle uprostřed hry to bylo nečekané.

Nečekaný byl i následující zásek. Když jsme, už v kompletním počtu, odcházeli od bedny dolušťovat do lesa, ze srandy jsme slibovali orgům, že se možná ještě za dvě hodinky uvidíme. Nakonec to nebyla sranda, ale krutá pravda. Zatímco byla Fricco v krabici, podařilo se nám společnými silami zrekonstruovat kompletní text a vzájemně se utvrdit v tom, že to bude Braille. Jedinou alternativou byla morseovka, ale na tu tam bylo moc oddělovačů a nic z toho nelezlo. Překvapivě nelezlo nic ani z brailla.

V tu chvíli se nepříjemně zacyklujeme, předepsané brainstormingy nepomáhají. Víme, že první krok máme určitě dobře, máme nějaké instrukce a jediná další informace jsou výměny čtverečků se slabikami. Nic víc už nezískáme, ale přečíst se z toho taky nic nedá. Jsme zoufalí. Nakonec se ukáže, že rozumné řešení šifry spočívá v tom, že necháme Friccu chvilku pospat, a že si pořádně přepíšeme a přečteme mezitajenku. Když se Fricca probudí, vyháže přebytečné použité oddělovače a je vymalováno. Celou dobu to byla morseovka, jen by se někdo musel řídit instrukcemi a pochopit, že každou výměnu, tedy oddělovač nebo čárku má užít pouze jednou.

8. šifra, NEWS a Měsíce, 9:45 – konec

pořadí: 46.

Rychle se mobilizujeme a vysíláme stíhací jednotku. Silp s Chaldou vybíhají napřed k hradišti, my s Friccou vyrážíme sice o poznání pomaleji, ale zato zkratkou. Vesnici Točná obejdeme od lesa a na hřeben Šance vylezeme celkem bez námahy. Aspoň se projdeme po valech a po akropoli a pokocháme se dalekými výhledy na Prahu – to aby stíhací jednotka získala dostatečný náskok ;-).

Osmou úlohu vyzvedáváme jako 46. asi dvacet minut před koncem. je jasné, že dál už se nepodíváme, ale chcem to za poslední čtvrthodinu aspoň nalomit. A celkem se to i daří. Odhalíme co se skrývá za názvem NEWS a nastřelíme světové strany u vyznačených slov (South park ;-), akorát se automaticky snažíme natlačit obě části šifry na sebe a předpokládáme, že se směry nějak využijí při určování fází měsíce. Končíme tedy s teorií, že měsíční část šifry určuje úhly vlajkové abecedy v prostoru ;-)

Konec

Po hřeNaštěstí odbila desátá hodina, která naše studijní pokusy v poli kryptoarcheologie nemilosrdně ukončila. Vyhlášení úspěšných studentů bylo daleko předaleko ve Vraném nad Vltavou, takže jsme se radši sesypali nejkratší cestou do Zbraslavi. Indiáni ale vytrhali koleje, takže vlak stejně nejel. Nakonec jsme se spolu s dalšími neúspěšnými studenty nechali odvézt náhradním autobusem do Braníka. Silp nám připravil ještě městskou část, se závěrečnou šifrou: najdi v Braníku před polednem otevřenou hospodu. V tom jsme byli úspěšní, takže studium bylo zakončeno klokaními hody a svíčkovou U Kaštanů ;-)

Indiana Jones byl atmosferický, ale zákeřný – ostatně tak jak se na Matrix sluší a patří. Moc se mi líbilo letošní rozbíjení zatuhlých šifrovačkových pravidel. To že městská šifrovačka může vést celou dobu terénem, to že v jednom zadání může být celá jedna část hry a zároveň i jednoduchá šifra nebo třeba akční umístění nápověd, které jsme mnohdy ani nenašli ;-) Orgům tak patří dík nejen za výbornou šifrovačku, ale hlavně za odvahu ;-)

Pro mě bylo největší plus oproti minulým ročníkům to, že jsme se vyhnuli nočnímu luštění v KFC. Proběhání kompletní chaotické části nás sice neminulo, ale v Kunratickém lese a přilehlých výletních hospodách to bylo nesrovnatelně příjemnější než na Národní nebo na I.P. Pavlova.

Za frikulín tým sepsal Garret