Po dlouhém a studeném jaru konečně udeřilo léto. Projevilo se to tak, že v klimatizovaném EC Hungaria se nedalo dýchat (okna otevřít nelze – vlaky jsou hermeticky uzavřené, neboť klimatizované); česká pole se osypala řepkovou žloutenkou; a ve Zlíně se konal další ročník hry OSUD.

27. 4. – 28. 4. 2012, Zlín
frikulín (Anežka, Fricco, Garret, Silp)
9. šifra / 15 šifer
20. místo / 125 týmů

fotky ze hry

Tým frikulín se do Baťova města sjel z tradičních základen – z Prahy, Brna a Bratislavy. Umořeni cestou, vedrem a sháněním celodenních jízdenek, nalezli jsme útočiště v restauraci Devítka (s exkluzivním rozhledem na startovní náměstí). U piva a svíčkové jsme strategicky vyčkali příchodu zbytku týmu a v neúplném počtu (čtyři a půl frikulína) se rozvalili na trávě na Náměstí míru. Orgům se naše povalování zřejmě nelíbilo, protože nás vyhnali do stoje a přinutili skákat jako opice, nedbaje nářků revmatických, opilých a všelijak jinak postižených členů týmu. Garret skákal tak vysoko, že ztratil týmovou vlajku. Třeba napřesrok zase spadne.

1. šifra, Navigace, 17:20 (čas – 2:25)

Jako obvykle byla první šifra akční a běhavá, jako obvykle ji provázely zmatky a jako obvykle jsme trochu zaspali. Role „dobrodruha“ – člověka, který měl kdesi běhat a být na dálku navigován – mi nepříjemně připomněla zkušenost z loňské bratislavské Cyklojazdy. Tehdy jsem dorazila pozdě a musela nahánět zvolna ujíždějící peloton podle Garretových instrukcí, vykřikovaných za jízdy do mobilu. Tolik sprostých slov během jediné půlhodiny ode mně Garret ještě neslyšel. Byla jsem proto ráda, když na sebe nevděčnou úlohu navigovaného vzal Silp.

Hrubších výrazů byl sice ušetřen, musel ale snést kritiku za to, že v prostoře někdo rozestavil sochy, že je tam tma jako v pytli, a že v té tmě běhá příliš pomalu. Až bezmála po hodině jsme začali získávat první indicie: „těstoviny se sýrem… ne, takový to slovenský cosi…“, načež Garret bezelstně navrhl, že by se mohlo jednat například o halušky s bryndzou. Inu, pošlete středočecha pro halušky, přinese vám kolínka.

První indicie nám vnukla myšlenku, že by se mohlo jednat o názvy ulic, a hned jsme Slovenskou vyhledali. Postupně jsme získávali další ulice v těsné blízkosti. Některé na sebe dokonce navazovaly. Hlavy nám pořádně zamotala jedna sluchová indicie, kterou Silp popsal jako „funění, bušení kladiva a kovadliny a zamykání zámku.“ Dlouho jsme se přeli, zda by se mohlo jednat o chůzi do kopce (Příkrá), práci v Dolní (důlní) nebo v Lomené (lomové). Ve hře byla i Borová podle slavné věznice Bory, která jako jediná dokázala integrovat všechny popsané zvuky v příběh: vězeň utekl (funění), tak mu dali na nohu kouli (bušení kladiva) a zamkli ho za katr (mechanický zvuk). Z nápovědy jsme se posléze dozvěděli, že se mělo jednat o soulož, zatloukání hřebíku a zvuk šroubováku (Spojovací).

Silpa jsme odvolali, když už se blížila nápověda (ta byla přislíbena na půl osmou). Měli jsme většinu ulic určenou, s trochou dobré vůle jsme je dokázali i propojit, ale co z toho? Garretovi ani mně se nezdálo, že bychom se měli prostě podívat na konce první a poslední ulice z řetězce. V zájmu zachování týmové morálky jsme však ustoupili akční části a konečně zvedli zadky z poloprázdného sadu J. A. Komenského. A dobře jsme udělali. (Podle upřesnění jsme sice měli hledat na „obou koncích“, ale opravdu jsem věřil, že má jít o dva konce ulice, kterou vyluštíme. Když jsme se přesouvali, mrmlal jsem, že tak na 60% tam nic nebude a že haluzíme. Ale ono ne.)

2. šifra, Baťovské půldomky, 19:45 (čas – 1:12)

Druhá šifra byla opravdová lahůdka.

(Tohle byla jedna z nejeefektnějších šifer spojených s okolím, co jsem zatím viděl. Konkurovat tomu může snad jen genetický dům z minulé Krůty, který byla ale zbytečně překombinovaný. Tady to sedlo líp.) Rychle jsme pochopili, jak spolu souvisí psací stroj a pozice domků. Horší to bylo s praktickým provedením. Na západě se den loučil posledními červánky, od východu padalo šero a bylo jasné, že na víc než jeden průchod nebude čas. Jestli se nám vůbec podaří procpat skrz – na úzkých chodníčcích se tísnila spousta hráčů. Chtě nechtě si objevené domky navzájem ukazovali. Z 11 písmen jsme nakonec získali jen 8, navíc s dvěma překlepy, ale už jsme se nezdržovali a mazali na SŠ Dřevnickou. Nápad byl u této šifry moc pěkný, ale lépe by se hodila pro komornější hru. (Jo, dát tohle jako druhou šifru ve hře pro sto týmů byl masakr a zabíjelo to to kouzlo nenápadného nakukování do dvorků za ploty. Připadal jsem si v těch davech dost nepatřičně a každou chvíli jsem čekal, že na nás obyvatelé zavolají pořádkové jednotky aby nás rozehnali. Naštěstí se ze zdálo, že místní to brali sportovně, bavili se se známými z tuzemských týmů a vůbec byli celkem v klidu. Holt Morava. V Praze stačí když rozsvítíte čelovky, a občané hned v děsu volají o pomoc.)

3. šifra, Sochy, 20:58 (čas – 0:46)

Dřevnice nás přivítala důvěrně známým zahnilým pachem, který se snoubil s pronikavou vůní šeříku. Padla tma. Zadání bylo umělecké – změť překrývajících se soch, jejichž předlohy byly umístěny před školou. Budeme to muset nějak rozplantat – a pak se uvidí.

Ke slovu přišla Garretova fólie, čelovky a lihovky. Úkol byl na pohled dosti snadný, neobstála jsem však při konfrontaci se sochou pracovně označenou „hovno“ – betonové, pokroucené, všelijak rozteklé cosi. V křivkách a obloucích to skrylo sochařův záměr stejně dobře jako písmena „p“ a „r“. Naštěstí jsme i bez nich poskládali řešení „Pod Stráněmi.“

4. šifra, Pohledolam, 21:44 (čas – 1:42)

Orgové se zřejmě rozhodli pořádně otestovat naše oči, zkažené zíráním do počítačů. Po tmavém bludišti a sochovém propletenci přišla na řadu další zrak namáhající šifra – kartička s obrázky měnícími se podle úhlu, pod kterým jste na ni zírali. Bleskově jsme vyhodnotili, že rozfázované obrázky v sobě skrývají názvy zemí. A pak jsme se nadlouho zasekli.

Když nad tím přemýšlím zpětně, předchozí šifra nás měla varovat, že nepozornost se nevyplácí. Ale místo toho, abychom si obrázky prohlédli POŘÁDNĚ, přišla na řadu hlavní města, vlajky a podobné šifrovací oblíbenosti. Nepomohl ani přesun do blízké hospody a postrčila nás až nápověda (Ta došla sotva jsme si spořádaně objednali Birelly a pak je museli exovat. Brr. Příště už radši pivo ;).

5. šifra a, Dřevěné céčko, zlínská část, 23:27

Odjezdové časy autobusů vylepené u stanoviště, výmluvně naznačovaly, že nás čeká přesun. Bulvární plátek „Čtení na dlouhé večerní přesuny“ tento přepoklad potvrdil a do třetice nám totéž zopakovali orgové: „Stejné místo, jiné město. Nezdržujte se tu, ale důkladně si to tu prohlédněte.“ To už ve mně, jinak člověku velmi důvěřivém, vzbudilo paranoidní náladu. Strávila jsem dobrých pět minut prohlížením okolních paneláků a memorováním všech stromů v dosahu. Zdálo se mi, že v Otrokovicích budeme muset běhat tak dlouho, dokud nenajdeme místo, které vypadá úplně stejně.

Dlouho nás hučící autobus unášel ztemnělou krajinou. Obsah kyslíku v nacpané kabině klesal a členové některých posádek začali usínat, chladnému světlu zářivek navzdory. Noc vydechovala zápach gumy a bahna.

5. šifra b, Dřevěné céčko, otrokovická část, 00:25 (čas – 0:53)

Druhou část zadání tvořilo dřívko ve tvaru zkoseného „C“. Nemuseli jsme dlouho hloubat, abychom pochopili, co se po nás chce. Jakousi analýzou, kterou si už nepamatuju, ale která byla určitě děsně logická, se mi podařilo určit první písmeno. A pak už to jelo jako po másle. Zanedlouho jsme dřívko pokryli písmeny, ledabyle načmáranými na tmavý podklad černou lihovkou. Některé týmy písmenka pečlivě lepily a my jsme se smáli pod vousy, jak jsme rychlí. To jsme ještě nevěděli, že špatné čitelnosti později olitujeme.

Prozatím se nám ale nedařilo zle. Mezi šipkami jsme přečetli „Přístavní“, probudili Friccu, která si mezitím zdřímla, a vyrazili otrokovickému industriálu vstříc.

6. šifra, Osmisměrka, 01:19 (čas – 0:54)

Přístavní běžela vedle vyschlého kanálu, po kterém by se i za povodňového stavu mohly plavit leda tak necky. Na jedné straně fabrika, na druhé kolonie dvoudomků. Očekávaná OSUDová Osmisměrka vypadala na první pohled obyčejně, mohla však přetékat a navíc nechávala na okrajích osiřelá písmenka. Když jsme si je srovnali hezky na jednu stranu, vyšlo „Trojmezí poblíž K. Čapka Moravní“. Na místě obvyklé tajenky nás čekalo povzbudivé „terén se blíží!“.

7. šifra, Kvarteto, 02:14 (čas – 4:21)

Inu, jak pro koho. My jsme na ten terén hodně dlouho jenom koukali. Příčinou toho byla sedmá šifra, kvarteto s příhodným označením Osudové.

Viselo na mostu před Moravou a museli jsme si ho vystřelit jako na pouti. Místo růže z papíru jsme však dostali balíček karet. Šifru provázelo sdělení, že všechen text psaný černou barvou a všechen obsah obrázků je nepodstatný.

Trochu mi to zamotalo hlavu. Součástí balíčku byla totiž i karta s instrukcemi, jak hrát, která se očividně k šifře vztahovala. Text byl však vytištěn černě. Jak tedy – brát v potaz, nebo nebrat? Navíc propozice uvádějí, že v textu psaném kurzívou nemáme hledat šifru. Já vím, že jde o implikaci jen jedním směrem, ale nějak bych čekala, že orgové využijí tohoto pravidla, místo aby ad hoc zaváděli nové. A text pravící, že v černém textu nemáme hledat šifru, kurzívou nebyl. Čert se v tom vyznej…

Kvartetem jsme se prodírali dosti ztuha. Na těch „pravidlech“ bylo něco divného. S námahou jsme vzpomínali, jak se takové kvarteto vlastně hraje. Šifra byla komplexní, mnohovrstevnatá spletenina, kde je lehké zatoulat se nesprávným směrem. Kupříkladu tak, že začnete přikládat význam barvám, do jakých jsou kvarteta laděny.

K rozproudění krve jsem se vydávala na výklusy k Moravě, ale odnesla jsem si odtamtud jen pohled na mlhu hustou jako mléko, plížící se přířečním povodňovým korytem. Ticho tu a tam protrhlo štěknutí airsoftové pistolky. Tma pozvolna nabírala hluboce modré tóny.

Když začali řvát ranní ptáci, přišla první nápověda. Mnoho nám nepomohla, ponoukala jen k tomu, co už jsme zkoušeli – hru si zahrát. Každému hráči postupně zůstala v ruce většina karet, ale co s nimi? Všechny pokusy aplikovat součty, Brailla a barvy duhy selhávaly.

Rozednilo se, ptáci byli přehlušeni hlukem startovaných motorů. Ulice začaly ožívat. (Takticky jsme se chvíli předtím přesunuli z parkoviště před garážemi o několik ulic dál před domov důchodců, kde bylo klidněji a tolik tam netáhnul chlad od řeky.) Přišla druhá nápověda a zase houby s voctem. Začínali jsme mírně panikařit.

Garret s plnou pusou rohlíku (No jo, konečně jsem se dostal k nějakému pořádnému jídlu. Celou noc nebyly zákysy, to se pak člověk ani najíst nemůže.) pojednou začal sténat a valit oči z důlků. Lekli jsme se, že se dusí. Příčina ale vězela jinde – ve vertikálním umístění čísel a písmen v levém horním rohu kvarteta. Po krátké prohlídce jsme ale tento objev uznali za pouhý typografický artefakt. Podkopal však naši důvěru, že na kartách už není co najít.

„Vždyť některý obrázky jsou kulatý a jiný hranatý!“ vyhrkl zase Garret. Nojo. Tloukli jsme se do hlav, někteří jen sebe, jiní navzájem. Jak jsme to mohli přehlídnout? Čtyři hodiny na ty karty brejlíme, ale rohy obrázků nás netrkly. Jestli bychom se neměli z frikulínů přejmenovat na Slepýše.

Vyluštění šifry bylo pak otázkou několika minut. Silp tahal karty, já s Garretem jsme podávali a Fricca zapisovala morseovku. Tu morseovku, kterou jsme se už předtím snažili najít na sto a jeden způsob. Když jsme vyráželi na Žlutavu, sluníčko už začínalo připékat.

8. šifra, Nipkowův kotouč, 06:35, (čas – 1:13)

Tak jsme se do toho terénu přece jen dostali. U vysílače jsme našli orga a auto s bíle zalepenými okny. Kolem auta visely deky. U jednoho okýnka se mačkal tým a zaujatě zíral dovnitř.

Dostali jsme drátky, gumový šlaušek, motorek, potenciometr (co to proboha je?) a doporučení, abychom si zastínili pláštěnkami. Při bližším prozkoumání jsme zjistili, že uvnitř auta velmi rychle bliká kruh diod. Holt šifra byla optimalizovaná pro noční luštění (Kterého si pravděpodobně moc týmu neužilo, protože my jsme sem dofuněli osmnáctí. Ale zajímalo by mě, jestli se to ve tmě dalo luštit z větší dálky.).

Z papíru jsme vystřihli nakreslený kotouč a narazili jej na osu motorku, propojeného s baterií a potenciometrem. Z doprovodného textu bylo jasné, že máme kotouč vyladit na určitou frekvenci a že jeho průzory proti blikajícímu autu něco odfiltrují. Konstrukční operace vedl Silp, který jako jediný věděl, k čemu je takový potenciometr dobrý.

Asi jsme se nějak jsme špatně vyspali, protože se nám hned ze začátku podařilo zařízení rozbít. Museli jsme drátky odizolovat a přilepit znova. Trochu jsme se u toho handrkovali.

Ale druhý pokus už dopadl lépe – Fricco držela baterii, Silp kroutil potenciometrem, Garret zapisoval a já stínila a držela podložku. Já i Garret jsme mohli jen hádat, co ti u kotouče vidí. Zřejmě jim však z toho něco lezlo, protože začali hlásit různá písmena. Ta se měnila, jak zvyšovali rychlost otáčení. Současně s tím se potenciometr zahříval a Silp si za nás pálil prsty. Po dvou průchodech celým spektrem – to už Silp začínal vonět jako pečínka (pořád si stěžoval, že v tom motorku něco smrdí) – jsme dali dohromady jakousi hospodu ve Žlutavě.

9. šifra, Dřevěný hlavolam, 07:49 (čas – 4:10)

Čelím dilematu, co napsat o šifře, kterou pro nás hra skončila. Jakožto poslední bych jí měla věnovat náležitý prostor. Ale nemůžu ji už ani vidět. Dnes, den po hře, si tu leží na stole a zdá se, že se mi vysmívá. Mrcha.

Ale popořadě. Stanoviště bylo umístěno v krásném ranči s hospodou a posezením venku. Orgové nám vydali dva kusy povědomých dřívek a list neméně povědomých písmenek. Alespoň k něčemu byl zásek na kvartetu dobrý – vzpomněli jsme si, že podobná dřívka jsme viděli na jedné z fotografií, patřící k letošnímu ročníku. Sestavíme hlavolam a něco se přečte, zajásali jsme. Jdem na to!

A šlo se na to. Bez většího rozmyslu, jen podle jednoho úhlu, jsme písmenka namapovali na čerstvě vydaná dřívka (vypadalo to totiž oproti páté šifře dost lehce). Aby se nám to skládalo jednodušeji, hned ze začátku jsme jeden dílek rozlomili. Tam, kde se dřívka dotýkají, se písmenka mají shodovat, tím jsme si byli celkem jistí. Jasné jako facka, akorát že to nefungovalo.

První chybu jsme objevili až po zuřivé hádce o symetrii dřívek. Mně se zdálo, že jsou souměrná vůči otočení, Silp tvrdil, že nikoliv. Měl pravdu. To ale znamenalo, že přiřazení vnějších písmenek může být špatně! Udělali jsme to, co jsme měli udělat hned na začátku, a plášť s natištěnými písmenky si vystřihli. Porovnáním úhlů, tentokráte všech, jsme našli chybu. Museli jsme to přepsat.

Následovala blíže neurčená doba hmoždění se s vnitřkem hlavolamu. Z dobrého důvodu jsme řešení hledali právě tam – políčka uvnitř dutiny vydala na „METRŮ“, „ST“ a k tomu obsahovala 7 číslic. To naznačovalo azimut a vzdálenost. Teď jenom jak seskládat ta čísla.

Potom nějakou chytrou hlavu napadlo, že jsme namapovali blbě písmenka uprostřed, protože I ONA závisela na úhlech, a navíc jsme je mapovali na dřívko lícovou stranou. Další přepisování naše šifra už nesnesla. Nedalo se nic dělat, museli jsme papírovou předlohu rozstříhat na prvočinitele a ty nalepit. Tím jsme sice získali lepší čitelnost, ale přišli o možnost do budoucna ověřit tvar. Zvedl se vítr a přimět všech 5 písmenek, aby zůstala v klidu ležet, než je přitiskne izolepa, byl heroický úkol. „To je jako lovení tygra,“ bručel Garret (Tygr!). Tým se dostával do řehtací fáze (to není ve Zlíně tak neobvyklé – u deváté šifry s balónkém O5 to dopadlo dost podobně), takže každou takovou poznámku provázely salvy smíchu. Hodinová ručička šplhala k poledni.

Polepená, počmáraná a polámaná šifra putovala z ruky do ruky. Ani nové uspořádání nám nedávalo jednoznačný návod, jak sestavit číslice ve vnitřní dutině. Alespoň mně se tak zdálo, zatímco Fricca a Silp vyvinuli jakýsi systém, který prohlašovali za řešení. Nakonec Fricca naměřila azimut a vzdálenost a Silp nalehko odběhl.

Nechtělo se mi to líbit. V tom přece musí být něco elegantnějšího! Nadávala jsem jak špaček, spíš ale zaujetím než vzteky, a různě si šifrou točila. A pak na mě z jedné vnější stěny vypadlo: „Ochutnejte halušky“. Pravda, nápis cik cak měnil směr, ale bezpochyby tam byl. Tak dál: „První dřevěné céčko“. No jasně, čísla předchozích šifer. Zbylé stěny už nehovořily tak jasně. Odhadli jsme Pohledolam („dvakrát kávu ???“), Půldomky („Baťův ??? remier“) a Sochy („Sochy ??? školy“). Někde jsme, jakkoliv se to zdálo neuvěřitelné, museli mít chybu. Ale našli jsme princip, nebo jeho část. Jenomže – bylo za deset dvanáct.

Potom se v rychlém sledu odehrálo několik událostí. K našemu ležení zabrousil jakýsi org a víceméně nám prozradil polohu dalšího stanoviště (Tohle byla smůla. Org se dal do řeči s Friccou přesně ve chvíli, kdy jsme deset minut před koncem zjistili, že minimálně jedno dřívko má písmenka namapovaná blbě. Papírová část šifry už byla zlikvidována a bylo jasné, že opravy by trvaly další půlhodinu. Princip jsme měli, bohužel příliš pozdě na to, abychom podle něj stihli vyluštit řešení.). Fricca díky tomu zjistila, že odměřila špatně vzdálenost, ale jinak že by to prý zhruba vyšlo. Zavolala Silpovi, aby jej odradila od marného pročesávání všech posedů v dosahu. K našemu překvapení však Silp hlásil, že desátou šifru právě našel, i když jinde, než kam se původně vydal.

Co teď? Já i Garret jsme byli proti tomu, abychom odeslali SMS oznamující, že jsme došli na desítku. Způsob, jakým získali její polohu, nám silně zaváněl haluzí. A potom – bez ohledu na to, jak to bylo „doopravdy“ – přece nemůžeme odeslat kód stanoviště poté, co nám jeho polohu někdo prozradil! Po menší hádce jsme SMSku neposlali.

Cíl na Štěrkáči

Silpa jsme potkali v cílovém stanovišti na Štěrkáči. Debata, zda Desítka ano či ne, se rozproudila nanovo. Vlastně spíš hádka. Docela jsme se poštěkali. Když vlny trochu opadly, shodli jsme se alespoň na tom, že se hádáme o princip. Naše názory na to, co znamená „vyřešit šifru“, se lišily. Pro Silpa a Friccu bylo určující šifru vlastními silami najít, pro mě a Garreta byl na prvním místě dobrý pocit ze smysluplného řešení.

Navzdory závěrečné hádce jsem z Osudu odjížděla šťastná. Svět byl nový, omytý probdělou nocí. Mírně se zahmlieval únavou a pivem a současně zářil v letním slunci. Malicherné spory bledly na jeho okraji, bledé a mělké jako škrábance na oknech vlaku, který nás unášel Prešporku vstříc.

Pořadatelům…

…patří obrovský dík za to, že dokázali stvořit další nezapomenutelnou šifrovačku. OSUD je výjimečný různorodostí šifer, které důkladně prověří nejen intelekt, ale i smysly, všímavost, zručnost a schopnost improvizovat. Plánování trasy geniálně těží ze syrové, lidským měřítkům se vymykající atmosféry Zlína. Smekám a těším se na další ročník. (Hej, bylo to perfekní – neuvěřitelně provázaná hra, jedna z nejlepších, kde jsem zatím byl. Na nečekaných místech objevovaly různé části šifer, perfektně do sebe zapadaly a zase mizely v mlze. A kdyby šifer – i náznaky předchozích (a snad i budoucích) ročníků…)

Poznámka na okraj 1: udržet nastavenou laťku rok za rokem je vyčerpávající. Ale co takhle pořádat OSUD ob rok?

Poznámka na okraj 2: OSUDu patří ještě jeden primát – je to bezpochyby jedna z pachově nejbohatších her. Během celé městské části na sebe plynule navazovaly různé odéry – hnilobné vůně od regulovaných, pomalu plynoucích vod, z chemiček (především guma), z čističek odpadních vod, v závěru kafilerie („V jednom pěkném údolíčku stojí kafilérie, atmosféra odérem jest prostoupená tam…“). Kdepak vizuální vjemy – to pachy se zarývají do paměti nejhlouběji. Jen ať to smrdí!

Za frikulín tým sepsala Anežka, fotky nafotil a komentáři doplnil Garret