Vokolo Štatlu (2012), reportáž

Popáté jsem vyrazil na okruh kolem Brna, ale opět to bylo trochu jiné a nové – tentokrát jsem totiž šel sám. Tedy jen oficiálně – prakticky jsem měl společnost od startu až k Helenčině studánce i později za Senařovem. Pak už jsem ale s výjimkou hospody ve Vranově žádné chodiče na trase nepotkal.

25. – 26. 5. 2012, okolo Brna
Brno jsem tentokrát obešel sám za 16 hodin a 13 minut

Start jsem tentokrát stihnul – sice jen tak tak, ale přeci (no jo, trochu jsem se zdržel na předpochodové polívce a pivu :-), to byl dobrý začátek. Vyrazil jsem hodně nalehko, kromě jídla, vody a lékárničky jsem měl akorát ručník (i když stopování bylo podle pravidel zakázáno ;-) a bundu. Ale pršet nemělo a na zimu to taky nevypadalo, podmínky byly ideální a plán jsem měl jednoduchý – ze začátku si jako vždycky co nejrychleji odklusnout silnice na jihu… A nenechat se přepadnout ranní krizí u Třech křížů. A to se všechno kupodivu vydařilo.

Kousek za Mariánským údolím jsem narazil na dvojici zkušených beskydských matadorů (tým Švábi), se kterými jsme se svižným poklusem vydali do Podolí. Na Okruhu byli sice poprvé, ale na rozdíl ode mě byli pečlivě připravení a trasu měli nastudovanou a nafocenou. Já jsem si dlouho sliboval, že si problémová místa tenotkrát opravdu předem prohlédnu, ale nakonec jsem vyrazil s tím, že napopáté už se přeci neztratím – znejistěl jsem ale hned v první vesnici, když mi z dohledu zmizel kostel ;-) Jak jsme se dostali na hlavní silnici bylo po problémech, postupně jsme dohnali pár skupinek chodičů, občas se k nám někdo přidal a kus popoběhnul… Na můj vkus až moc zčerstva jsme doběhli ke Kobylnici. Tady se letos odbočovalo z asfaltu a trasa pokračovala po polňačkách zadem k zámecké oboře. Nebylo třeba váhat kam zabočit, protože vpravo do nás se po temném poli táhnul červený blikající had – stačilo jen chytnout se jeho ocasu a nechat se táhnout. Na desátém kilometru na rozcestí U Tří doubků jsme byli po hodině a pár minutách.

Bylo to rychlé, až moc rychlé a bál jsem se, jestli jsme ten začátek přeci jen nepřepálili. Švábi si dali u Doubků pauzu, mě se zastavovat nechtělo ale říkal jsem si, však mě zase rychle doženou. Jenže za chvíli mě pohltil dav chodičů na úzké stezce před vesnicí a vyvrhnul mě až v ulicích mezi novostavbami a Švábi mezitím zmizeli. Už jsem je nikde dál na trase nezahlédnul (tak děkuji za společnost a doufám, že jste v pořádku došli). Než jsem se nadál, potkal jsem dalšího známého z Beskyd (Aliho z týmu Nemáme dneska schůzku?), společnými silami jsme našli správnou odbočku ze vsi a vyběhli (vražedným tempem – všichni měli před půlnocí nějak moc energie :) k Žabárníku. Opakoval se ale známý scénář a po pauze už jsme se na trase nepotkali.

Trochu jsem zvolnil, abych našel nějaké trvale udržitelné tempo a před Rovinami si užíval tradiční výhled na ohňostroj z Ignis Brunensis – tentokrát odpalovaný myslím z Kraví hory. V Rovinách nás čekal návrat na asfalt a taky první mezikontrola na 15. kilometru. Na pauzu jsem nárok ještě neměl, takže jsem pomalu ukrajoval poslední afaltové kilometry a těšil se na čaj u mlýna. V Modřicích jsem potkal zkušeného chodiče Jirku, který poklusával podobným tempem, a tak jsme se spolu vydali vstříc další letošní novince – obchvatu Modřic přes konečnou šaliny a zahrádkovou kolonii nad Želešicemi. Šli jsme přesně tak rychle, abychom si mohli pohodlně povídat, ale udržovali přitom tempo pomalého klusu. To bylo ideální – než jsem se nadál, probrali jsme úskalí různých českých i slovenských dálkových pochodů, dozvěděl jsem se, kudy se pěšky nejlépe dostat z Brna do Prahy, a byli jsme na třicátém kilometru u Annenského mlýna. Až tady jsem si dal (po čtyřech hodinách – utekly, ani jsem nevěděl jak :-) první delší pauzu, pořádně se napil a snědl banán. A nedopadlo to, tak jak jsem si představoval. Přeci jen jsem se měl donutit pít i jíst už někdy dřív. Teď se mi z toho všeho udělalo akorát blbě.

Ale pokračoval jsem zatím s Jirkou dál a čekal, jestli budu muset vyběhnout do křoví horem nebo spodem napřed. Zatím jsem se na to snažil nemyslet a radši se soustředil na cestu. Proti spaní zatím spolehlivě zabíraly zážitky z Balkánských hor, o které se se mnou spoluchodič dělil a probouzel mě i chlad, který šel z Bobravských luk. Značky se zdály nějaké inovované, protože ani na proslulých problematických místech už neselhávaly a bez problémů jsme se z údolí Bobravy dostali do Střelic. Tam jsme předešli poslední větší skupinku chodičů a dál už pokračovali sami. Jen v lese nad Omicemi nás předběhla akční skupina běžců i s cyklodoprovodem. Tou dobou už jsem se sotva vlekl a doufal, že u Helenčiny studánky všechny problémy nějak vyřeším. Pomohla mi aspoň krátká pauza u kontroly na Kývalce, kde jsme byli ještě za tmy o půl čtvrté, ale už v údolí Aušperského potoka se začalo rozednívat a od Okruhu už jsme mohli jít bez baterek. S vycházejícím sluncem mi začalo být čím dál líp, takže na Helenčině studánce už jsem mohl i něco málo pojíst a hlavně se trochu natáhnout a protáhnout. Jirka vyrazil na trať RH+ přes Lipový vrch, takže jsme se tu prozatím rozloučili (tímto mu taktéž děkuju za příjemnou společnost i dobré cestovatelské rady).

S odpočinkem jsem to nemohl přehánět, ač bych rád, protože mi začala rychle být zima. A na to zabíralo jediné – rozběhnout se k Ríšově studánce. Dole u Veveří jsem se na kontrole na chvíli natáhnul na ručník, snědl co se dalo a zlomil jsem krizi, která někde tady při předchozích pochodech vždycky začínala. Letos neměla šanci. Zvesela jsem vyběhnul z hradu do Bítýšky, nohy už sice byly cítit, ale držely se, žádný osudný puchýř (který mi jednou tak pěkně prasknul dole na hrázi) se neobjevil, takže jsem se zastavil až u kaple s pramenem. Křížovou cestu jsem potom prošel ani nevím jak a skrz oboru už jsem zase klusal. To se mi tu ještě nikdy nepovedlo – při všech předchozích startech byly Tři kříže bod zlomu, po kterém už byly pokusy o běh zapovězené. Teď to najednou šlo, zakletí bylo zlomeno.

Sbíhám dokonce i sešup k Senařovu, kde mě překvapí další mezikontrola. Je teprve 7:20, takže už jsem smířený s tím, že polívka na další kontrole ještě nebude ani uvařená, ale organizátoři mě povzbudí, že prý bude hotová už od devíti. Vyhlídky jsou nadějné, navíc po cestě do Jinačovic mám zase společnost. Ta ale vzápětí uhýbá na RH+ vrchol Velké Baby, takže Pod Sychrov už se sápu zase sám. Moc se nerozmýšlím, do České sklusávám a před sebou vidím poslední hřeben, který mě dělí od guláše. Jenže kolena už pomalu vypovídají službu, takže jim na návsi v Lelekovicích dávám povinný odpočinek a mažu je kostivalovou mastí. Konečně se odhodlávám i k většímu jídlu a houska se salámem celkem bodne. Vyrážím ve stopách maďarského závodníka z ČS tisícovky, ale místo na jeho RH+ Babí Lom zahýbám po asfaltové variantě na cyklotrasu nahoru k Lekovadlu. Jde to pomalu, možná je to i o něco delší než terénní varianta, ale není tu kde zabloudit. To se takhle po ránu cení.

U Jelínka potkávám první civilisty na vycházce a když vidí, jak se po rovince šouravě rozbíhám, hned mi hlásí, že přede mnou jsou na trati už jen dva chodci. To je pěkné, ale mě teď zajímá hlavně hospoda, a do té zbývají ještě dva kilometry. Už se nezastavuju a v tranzu se mi tam podaří dostat za čtvrthodinku. V tu chvíli mám skoro vyhráno – ochotní organizátoři mi objednají guláš, já si k němu přidám ještě kofolu a chmelový ionťák a zatím si lepím dva výstavní puchýře, se kterými se kupodivu dalo celkem dobře běžet.

Spokojeně nacpaný se sápu na Zavíravou, kde zafunguje obvyklá motivace – když tam člověk potkává čím dál víc pejskařů a rodin s kočárky na dopolední vycházce, nezbyde mu, než trochu zrychlit, aby s nimi aspoň udržel krok. A když se mu daří zrychlovat i dál, zažije nevídané věci. Mě se například poštěstilo rozběhnout v Útěchově, a pak už jsem se po cestě v lesích kolem Luže jenom nahlas chechtal. To proti celkovému vyčerpání i bolestem kolen pomáhá zdaleka nejvíc. Při seběhu do Bílovic by bylo nejlepší zoufale výt, ale při běhu je ergonomičtější se bláznivě smát. Líp se při tom popadá dech :-)

Zastavil jsem se až po třičtvrtě hodině v Bílovicích u sokolovny na kofolu a odpočinul si při výstupu na Spálenisko. Tam se nedá nic nahnat, jenom trpělivě jít a doufat, že ten kopec někdy skončí. Tentokrát skončil dokonce s kontrolou na vrcholku, která měla kompletně zařízený bar s míchanými nápoji. Nechal jsem si nalít panáka malinové šťávy a vyrazil na závěrečnou etapu, která se opět neobešla bez záchvatů maniakálního smíchu při seběhu z Ochozu do údolí Říčky. Setrvačností se mi podařilo doklopýtat mezi přibývajícími cyklisty až k Muchově boudě, ale pak už jsem běžet odmítnul. Ploužil jsem se další dva kilometry pěšky a sbíral jsem poslední vůli, než se mi podařilo přesvědčit ztuhlé nohy pohybu a do cíle jsem se nakonec dobelhal klusem za 16 hodin a 13 minut ;-)

Organizátorům děkuju za výborně zajištěnou a příjemnou akci a těším se na dalším pochodu na viděnou.

Sepsal Garret

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.