Zimní přechod Orlických hor (2011), cestopis

Nápad vyzkoušet si vícedenní zimní puťák nebyl nijak nový. S myšlenkou jsme si pohrávali už dlouho, ale plány vždy zůstávaly na mlhavé úrovni ve stylu „někdy bychom mohli…“. Odhodlání jsme sebrali až během podzimu 2011 a hned po TMOU začali myšlenku intenzivně propagovat.

30. 12. 2011 – 1. 1. 2012, Orlické hory
Anežka, Garret, Zbyšek

fotky z přechodu Orlických hor

Silvestrovský puťák

Nástup na hřebenZprvu se setkala s příznivým ohlasem. Kromě mě a Garreta byli pro Fricco, Chalda, Zbyšek, Silp (možná) a Peťa Kotyza. Máťa, která se zúčastnila drsného přechodu Beskyd v mrazivém roce 2010 – kdy teploty klesaly k minus 20 -, měla jiné záměry, ale bohatě nás zásobila užitečnými postřehy.
Role hlavního plánovače a Svrchovaného Vůdce tradičně připadla Garretovi. Vzhledem k nulovým zkušenostem jsme trasu rozvrhli na pouhé tři dny, a to v terénu, který dobře známe – Orlické hory. Zdálo se, že úspěšnému průběhu expedice nebude nic bránit.
Rány osudu nás postihovaly postupně a nemilosrdně. První odpadl Silp, který dostal pod stromeček obvyklou vánoční chřipčičku. Peťa odřekl kvůli nakupení více společenských akcí, než se dalo skloubit s puťákem. Na Friccu sedla blíže neurčená choroba, takže Silvestr strávila v Brně s antibiotiky a bez kapky alkoholu. Aby jí nebylo (bez toho alkoholu) tak smutno, Chalda ze solidarity zůstal s ní.
Z původních sedmi statečných jsme zůstali tři. To nás rozesmutnilo, na druhou stranu jsme mohli odložit ten těžší z obou stanů. Po zralé úvaze (a pohledu na nabalené batohy) jsme odložili i ten druhý. Místo nich jsme se rozhodli využít pohostinství malých bunkrů, „řopíků„, jimiž je hřeben Orlických hor posetý.

30. 12. 2011

Nad ČihalkouPočasí hned po ránu nic moc – pár stupňů nad nulou, upršeno, místo sněhu zelená tráva. V Rychnově jsme byli jediní, kdo do autobusu nastupoval s lyžemi. Lidé, proudící z a do nedalekého Lidlu, na nás koukali jako na exotickou zvěř.Autobus musel vytočit mnohou zákrutu, než se objevil první bílý poprašek. V samotné Olešnici, kde jsme vystoupili, leželo sotva pět centimetrů nového sněhu. Nahodili jsme lyže na ramena a vykročili na hřeben. Představa, že většinu zimního puťáku si je poneseme na hřbetech byla značně potupná.

Na česko-polské hranici sněhu přibylo a nám svitla naděje. Než jsme se rozkoukali, zhasila ji dvě auta naložená rozjívenými snowboardisty, kteří si z běžkařské stopy (o zákazu vjezdu nemluvě) dělali zkratku ke sjezdovce. Přefrčeli kolem nás a já se zmohla jenom na rozhořčené gesto. Vše marno – co jsme nasadili, to jsme zase sundali a šlapali dál pěšky.

Nad sjezdovkou stopy od kol odbočily. Vrstva sněhu byla pořád hodně tenká, ale pod novým se tu udržely zbytky toho starého. První odpichy do rozměklé krajnice. Teplota se pohybovala kolem nuly, nad lesem se válela těžká mlha, možná spíše mračna. Že je skoro poledne jsme poznali jen podle hodinek.

Po čtyři hodiny jsme se volným tempem sunuli vpřed. Den před Silvestrem jsou hory pusté, nevalné podmínky odradily většinu lyžařů. Z mlhy začalo sněžit, nejdřív trochu, potom hustěji, drobné sněhové omrvinky, jako kdyby si někdo nahoře parádně pčíknul. Zesílil i vítr a jeho poryvy, smýkající vločkami, zastíraly okolní les jako sen, co se chvěje na pokraji probuzení.

Na oběd jsme začali pomýšlet až kolem třetí odpoledne. V té době jsme se shodou okolností nacházeli nedaleko řopíku, který si Garret se Zbyškem vyhlédli během inspekční cesty. Původně se s ním počítalo jako s prvním nocležištěm. To jsme zavrhli (do východu slunce zbývalo 16 hodin, takže bychom se asi ukousali nudou), ale posloužil nám jako závětří během zastávky na oběd.

Mohu zodpovědně prohlásit, že lepší špek než ten, co jsme měli s sebou, jsem ještě nejedla. Tu lahůdku jsme koupili jsme v Rychnově ve Valašských specialitách na Láni. Za malý peníz jsme získali hodně muziky, ba symfonie – slané, mírně česnekové básně, jemné jako máslo a rozplývající se na jazyku. Puťákový triumvirát doplnil chleba a pár hltů hruškovice.

No vida, první den, a zase je řeč o jídle, řekne si skeptik. Leč kvality onoho špeku si chválu prostě zaslouží, byť mu jistě pomohly okolnosti – jakmile vyrazím na puťák, v hlavě mi přepne jakýsi spínač a já se měním na otrlého křováka, schopného ládovat se čistým tukem a dojde-li polívka, vyvařit vlastní ponožky. Zřejmě nějaké dědictví po prapra…předcích.

Stoupání na PolomPo jídle, kterým jsme vyplnili poslední hodinu šedivého denního polosvětla, se začalo plíživě smrákat. K dalším nocležištím jsme museli překonat řopíkůprostou pasáž kolem Šerlichu a Velké Deštné. Vyrazili jsme do šera, posilněni dobrým obědem a odhodláni šlapat třeba do půlnoci.

Drobné vločky se sypaly čím dál hustěji. S večerem pořádně zesílil také vítr. Sníh, vířící v šalebných poryvech nás odřízl od všeho kromě nejbližšího okolí.

Masarykova chata se před námi vynořila znenadání. Postapokalyptický výzor vhodně doplňovalo opuštěné dětské hřiště, napůl zasypané sněhem a smutně povrzávající namrzlými řetězy. Tatíček Masaryk, pokrytý vrstvou ledu, nás sledoval ustaraným pohledem. Ještě se můžete vrátit, jako by říkal. Nebrali jsme jej na vědomí a poslední domácký dům zaplul do vánice stejně rychle, jako se prve objevil.

Pod Velkou Deštnou nás zastihla tma tmoucí. Tou dobou už čerstvě napadlý sníh zakryl všechny stopy, takže někdy bylo těžké rozeznat, co je cesta a co jen paseka nebo průsek. Ani baterky v chumelenici nebyly co platné, světlo se od padajících krystalků odráží a jediné, co nám přinesly, byly mžitky na našich sítnicích. Není divu, že se nám podařilo lehoučce zakufrovat.

Od bloudění nás zachránil zvuk skútru, který se ozval docela blizoučko. Reflektory prořízly svými kužely vánici. Nacházeli jsme se slabých padesát metrů od boudy horské služby.

Kolem skútru panoval ruch a hovor a my jsme propadli paranoidní představě, že horská služba, jakmile narazí na lyžaře bloudící potmě a ve vánici (tedy na nás), začne je násilím zachraňovat a odvážet do tepla. Dohadovali jsme se, zda nás mohli vidět nebo slyšet. A když skútr znova nastartoval a zdálo se, že vyrazí naším směrem, nenapadlo nás nic lepšího než naskákat do závěje mezi nejbližší smrčky. Teprve když domnělé nebezpečí pominulo, vylezli jsme.

Nedokážu uspokojivě vysvětlit, odkud se takové chování bere. Trpíme jím odnepaměti – jedná se o jakousi permanentní provinilost, pocit, že děláme něco nekalého, když se pohybujeme po lesích naší vlasti. Projevuje se zejména panickým útěkem před kýmkoli, kdo připomíná ochranáře, pohraničníka nebo myslivce; rovněž nutkavou potřebou náš pobyt v lesích složitě ospravedlňovat a rozebírat důvody, pro něž můžeme být vykázáni. Tyto bývají značně přitažené za vlasy, neboť kvůli banálnímu odhazování odpadků si na nás žádný ochranář nepřijde. Vinu nelze přisoudit ani předchozímu režimu, protože v době převratu většina z nás chodila sotva do školky, tudíž naše dětské mozečky nestačila zmasírovat propaganda… ale co já vím, třeba nám něco dali hned v porodnicích.

Masaryk v orkánuKolem chaty jsme se proplížili jako váleční výsadkáři. Tiše, tiše jako myšky jsme se spustili ze svahu. Jela jsem poslední a jak si to tak šinu, slyším za sebou lyže. To je jenom vítr, řekla jsem si a v té chvíli mě předjel chlap v kukle, nalehko a celý v černém. Následovali jej tři podobní. Dole na křižovatce nás beze slova minuli a zmizeli ve tmě a vánici.

„To jsme se jim teda moc neschovali,“ podotkl Radek.
„Ale aspoň nás nechtěli zachraňovat,“ řekl Zbyšek.

Za Jelenkou jsme z Jiráskovy cesty uhnuli na bunkrovku. Hned první řopík, který se nám namanul, jsme uznali za vhodný k přenocování. Vchod byl zavátý do polovice výšky a sníh nafoukal i za roh. V přední střelecké místnosti se válel šurmajz – něco plechovek, vrstva hlíny a kamení. V zadní někdo rozházel tenkou vrstvu suché trávy. Ke slovu přišla Zbyškova lopatka.

Jak známo, řopíky nejsou zrovna prostorné. Tento měl navíc vnitřek vystlaný trčícími hřeby, na něž se přitloukalo dřevěné obložení. Prkna zmizela, hřeby zůstaly, a tak se úklid a vybalování podobaly hře sokoban, prováděné uvnitř zrezivělé železné panny. Šurmajz z přední střelecké místnosti jsme odházeli na hromadu v rohu, kameny odnosili ke krajům. V zadní místnosti jsme vytvořili útulný pelech s průřezem tráva – autoplachta – pláštěnky – karimatky. Kočka se usídlila v díře po ventilátoru. Romantická večeře při svíčkách mohla začít.

Věrni vojenskému původu našeho nocležiště jsme s sebou táhli 400 gramovou vepřovku v poctivém plechu. Dle etikety měla pocházet z ČR a obsahovat vepřové maso. Tomu prvnímu jsme docela věřili, o tom druhém by se dalo diskutovat. Konzervu ohříval Garret, a to nejprve (zavřenou) nad plamenem svíčky, čímž dosáhl toho, že na jednom místě se obsah připálil, zatímco všude jinde zůstal studený. Než stačil napáchat větší škody, konzerva mu byla zabavena a odborně ohřána. Za chvíli jsme už baštili kuskus s horkým tukem a kůžemi a mlaskali jako staří santusáci.

Svrchovaného vůdce však neopustily zbytky buržoazní manýry, a tak mi ekonomické umytí ešusu vyneslo pohoršené pohledy a nejapné řeči o pomejích. No co – nepotrvá dlouho a všichni budeme pít slaný čaj s příchutí čočkovky a sádla, a ještě rádi! Ostatně když to můžou tibeťané, proč ne my.

Po večeři jsme se ve společnosti hruškovice, medoviny a perníčků uložili v zadní střelecké místnosti. Spát se nám ještě nechtělo, a tak Garret vytáhl Hobita, kterého pro tento účel vláčel v batohu, a začal nám předčítat. Zahájili jsme kapitolou Přes hory a pod horami, ale Hádanky ve tmě a vykládání o pohostinství v domě medvědodlaka jsme přeskočili. Pokračovalo se tedy až zajetím lesními elfy. Jasněji než jindy vyšel najevo pramalý rozdíl mezi nimi a skřety, takže četba se zvrtla do kritiky Tolkienovy předpojatosti. Usnuli jsme, zatímco svět venku tiše zapadal sněhem.

31. 12. 2011

Ráno pod JelenkouSilvestrovské ráno nás oslnilo závějemi čerstvého sněhu. Vstávali jsme až o půl deváté. Než jsme se najedli a vybatolili, bylo pomalu jedenáct. Zkrátka, kdepak drsný outdoor-military-survival, ale tři čuníci za výletě!Dopoledne se zamračená obloha na chvíli projasnila, dokonce jsme několikrát spatřili modro a slunce. Hlavní hřeben Orlických hor se proti včerejšku změnil v lyžařskou magistrálu, jak je poslední den v roce zdejším zvykem. Teplota něco málo pod nulou.

Postupovali jsme docela svižně, protože nás chtě nechtě strhávalo tempo ostatních lyžařů. Bruslení s cca 15kilovým batohem nepřipadalo v úvahu, ale jinak se naše tempo nelišilo od běžkaře-turisty. Asi jsme vypadali jako drsňáci, protože kolemjdoucí nás povzbuzovali a občas padla obdivná poznámka. Což bylo trochu trapné, vzhledem k tomu, jak pohodově naše výprava probíhala. Ale hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere.

Po snídani (sestávající, jak jinak, ze špeku, chleba a hruškovice) jsme ještě dlouho neměli hlad a tak jsme v bufetu na Pěticestí dali jen čaj s rumem. Odpoledne uplynulo poklidně, s jednou zastávkou na nabrání vody u něčeho, co mohl být pramen stejně dobře jako zavátá bažina. Když se začal snášet broskvově oranžový soumrak, stáli jsme na Panských polích a pod námi se prostírala Rokytnice.

Byli jsme na rozpacích. Naše závratné tempo totiž překonalo nejsmělejší propočty Svrchovaného vůdce, takže cestu, rozvrženou na tři dny, jsme překonali za dva. Teď jsme jaksi nevěděli, kam dál. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou vrátit se do civilizace již tento večer, ale potom nám to přišlo líto.

„A navíc, když se vrátíme dnes, bude to vypadat, že nás vyhnala zima,“ poukázala jsem. Různého odrazování a rozmlouvání jsme se totiž před odjezdem nadáli měrou vrchovatou. Nechtělo se nám zavdat pomlouvačům a malověrným příčinu k zadostiučinění. Nakonec jsme se rozhodli strávit na hřebeni i druhou noc.

Po červené turistické značce jsme vyrazili k Zadnímu vrchu a na rozcestí se zelenou odbočili směr Bartošovice. Z mapy jsme si vyhlédli srub R-S-69 nebo R-S-68, ale nevěděli jsme, v jakém budou stavu. Hned při cestě sice ležely dva řopíky, ale my jsme pro tento večer zatoužili po vznešenějším obydlí.

R-S-69 byl poměrně hodně poničený, s vytrhanými střílnami. R-S-68 na tom byl o chlup lépe, ležel však v podmáčené oblasti a spodní patro zaplavila voda. Vlhké bylo i přízemí. Zbývalo zvýšené patro, suché a poměrně čisté, ale s velkou dírou ve stěně a odstřeleným zvonem, díky kterým se uvnitř prohánělo hned několik průvanů. Za vchodem zela díra po zborcených schodech a dvě další číhaly při stěnách. Z hlubin jimi pronikalo nepravidelné kapání a žbluňkání, které místu dodávalo hororový šmrnc.

Srub byl v minulosti využívaný k přebývání, čemuž nasvědčovaly zbytky kamínek s vývodem skrze prostřelenou stěnu. V úlomcích rzi, pokrývající podlahu, jsme však žádné čerstvé stopy po táboření nenašli. Vyzbrojeni chvojím jsme se pustili do úklidu, nejprve jen předpokládaného místa na spaní, ale pak nás práce pohltila a vymetli jsme celé patro. Když jsme skončili, většina prachu poletovala ve vzduchu a nebylo vidět na krok. Zato země byla tak čistá, že by se z ní dalo jíst. Ostatně právě to jsme měli v úmyslu.

Večeře sestávala z francouzské polívky, kuskusu a Favorita. Protože byl Silvestr, Zbyšek nachystal i jednohubky – chleba nakrájený na vojáky a sýr, kterého jsme každý táhli čtvrt kila a který, zastíněn špekem, zůstával opomenut. Jako sladká tečka následovaly perníčky s čokoládou. K tomu všemu čočkovo-vepřovo-francouzský čaj, slivovice a medovina. Dalšímu obžerství zabránil jen fakt, že nám došel pevný líh.

Bivak v pěchotním srubuVečerní čtení bylo tentokrát delší. Zahájil opět Garret, který pokračoval Osvobozenými sudy. Samozřejmě nemohla chybět tradiční debata na téma, zda je plavení trpaslíků v sudech pitomost či nikoliv. S tradičním závěrem, že to pitomost je.
Po Garretovi jsem převzala štafetu já s Vřelým uvítáním. Kapitola, kterou jsem měla v paměti jako nevýraznou, byla najednou dvakrát zábavnější. Škoda, předčítání jsme na puťácích mohli zavést už dávno.
Koncovka připadla Zbyškovi s kapitolami Na prahu a Vnitřními informacemi. Někde mezi klepáním drozda a Šmakovým běsněním jsem upadla do snů plných tvorů, klepajících v temnotách vod.V noci mě probudila vzdálená kanonáda. Někde v údolích vyletěly do vzduchu metráky světlic. Spok

ojeně jsem se zachrula ve spacáku, vedle mě oddechování dvou přátel a nade mnou betonový příkrov rozstříleného pěchotního srubu. Všechno ostatní bylo nesmírně daleko.

1. 1. 2012

Dopoledne jsme se přes pláně a rokle sesunuli do Rokytnice. Čas, který zbýval do odjezdu autobusu, jsme strávili v restauraci penzionu Rampušák, kde jsme se parádně nadlábli.

Jídlo, pití, živobytí…

Kvůli poučení do budoucna uvádím podrobný seznam svého jídla, oblečení a výstroje. Tuto část je možné přeskočit bez újmy na čtenářském požitku.

Oblečení na den

Vršek: moira triko + moira mikina + (no-name modrá mikina +) tenká jednovrstvá větrovka bez kapuce.
Spodek: funkční podvlíkačky + tenké jednovrstvé fukční kalhoty + jednovrstvý šusťák proti větru + návleky proti sněhu.
Okončetiny: kombinace tenké čepice a čelenky; šála přes bradu; návleky na předloktí; tlustší rukavice; silnější ponožky.

Oblečení na noc

Vršek: totéž co přes den + druhé funkční triko + bavlněné triko s dlouhými rukávy.
Spodek: totéž co přes den + zahřívací návleky na lýtka.
Okončetiny: kukla, přes ni tenká čepice; přes ponožky chlupaté spací ponožky (takové ty roztomilé bílé návleky na packy, co v nich člověk vypadá jako králíček, pardon, jako pitomec).

Oblečení jsem vybrala tak, abych na sebe mohla navléct všechno najednou. Jediný kus, který jsem za celý puťák neoblíkla, byla silnější bunda s kapucí. Posloužila mi však místo druhé karimatky, takže ji nepovažuju za zcela zbytečnou.

Karimatku jsem měla jednu, obyčejnou pěnovou. Spacák péřový, doma šitý.

Jako izolační vrstva sloužila i pláštěnka.

Jídlo

Vaření v bunkruZačínat jsme měli obědem 30. 12. a končit snídaní nebo obědem 1. 1.

Chleba 500 g,
špek cca 150 g,
mrkev 4 ks,
krabice perníků od Vánoc,
sušené fíky cca 250 g,
sušené banány 200 g,
jabka 3 ks,
sýr 250 g,
sušené brusinky cca 100 g,
tyčinka Corny 2 ks,
kešu ořechy 200 g.

Společné jídlo

Vařit jsme chtěli pouze dvě večeře, pro které jsme brali (na 3 osoby):

Kuskus 500 g,
ne-instantní polívky 2 ks (čočková, francouzská) (na 1 l),
vepřová konzerva v plechu 400 g (retro!),
Favorit konzerva 2 ks, odhadem 400 g.

Společné vybavení

Lopatka na uhlí,
autoplachta cca 5 x 3 m,
pevný líh 1 krabička + 4 kostky,
lihový vařič,
vnější ešus,
4 svíčky,
Hobit,
0,5 l hruškovice,
0,5 l medoviny.

Co se osvědčilo

Brod u Zadního vrchuLopatka se výborně hodila na odklízení sněhu a šurmajzu z řopíků.Termosky. Vyplatí se, i pokud do nich zrovna nemůžete nalít nic než studenou vodu. Všechno lepší než zamrzlá PETka.

Špek. Bez špeku ani ránu, zvláště v zimě. Energie koncentrovaná na minimum. V případě nouze se jím dá taky svítit :-)

Na noc dát láhve s vodou do spacáku nebo aspoň mezi spacáky.

Svíčky. V řopících vytvářejí příjemnou atmosféru a k orientaci v prostoru stačí. Rovněž vhodné pro označení nebezpečných míst, jako jsou díry v podlaze.

Na noc zalézt nohama do vyprázdněného batohu.

Čeho bychom mohli za horších podmínek olitovat

Zjevná výhoda péřáku je v hřejivost, nevýhoda ve váze a objemu. Navíc ani ta hřejivost není bez výhrad, jelikož peří má tendenci se v příčných segmentech sesypávat dolů, takže shora leze zima. Za mírných podmínek to není problém, ale do -20 °C bych asi zvážila kombinaci tenčí + tlustší dutochlup. Individuální jídlo bylo silně naddimenzované. Zbylo mi: půl chleba (250 g), celý sýr (250 g), kešu (200 g), fíky (250 g), 1 Corny tyčinka (50 g), asi polovina špeku. Na třídenní puťák celkem víc než kilogram zbytečných potravin!Líh nám vystačil tak tak, a to jsme nemuseli rozpouštět sníh ani led.

Sepsala Anežka, fotky doplnili Garret a Zbyšek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.