Zimní přechod Rychlebských hor (2013), cestopis

Na vícedenní zimní přechod na sněžnicích jsme se chystali už od minulého Silvestra, kdy se ukázalo, že nemusíme zmrznout ani na hřebeni Orlických hor, když vyrazíme bez stanu. Měli jsme tehdy trochu štěstí na počasí i na výběr terénu, takže nám bylo jasné, že na příště už bychom se měli připravit pečlivěji.

10. – 13. 2. 2013, Branná – Smrk – Hraničky – Javorník
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Chtěli jsme především vyrazit na sněžnicích, protože jízda na běžkách s batohy už byla na hranici únosnosti, a dále jsme chtěli po vzoru pana Pavlíčka vyzkoušet potah z plastových bobů na objemné součásti výstroje. K tomu bylo potřeba hlavně dobré počasí s dostatkem sněhu a mrazu. Přelom roku jsme zavrhli, protože sníh tradičně napadne až na začátku roku a nejvíc ho bývá od poloviny ledna do konce února. Rozhodli jsme se proto vyčkávat na vhodnou příležitost. Ta se naskytla v únoru, kdy přišlo dlouho slibované ochlazení. Situaci nám zkomplikoval akorát sníh. Původně jsme chtěli vyrazit přes pláně Nízkého Jeseníku, ty ale zůstaly z větší části zelené. Nezbylo nám tedy, než trasu operativně přesunout o kus výš…

Den první, 10.2.2013, neděle

Nad Kronfelzovem

Do Jeseníků jsme vyrazili jednoho únorového rána z mrazivé Hané. Spolu s námi nastoupila v Prostějově i hromada běžkařů – zdálo se, že celá Morava dychtící po lyžích zamířila na Ramzovou. V polích totiž, a dokonce ani na Svatém Kopečku, nebylo po sněhu památky. Zima o sobě ale dala vědět hned, jen co koleje sevřelo hluboké údolí za Bohdíkovem. Od hanušovického pivovaru sněhu rychle přibývalo, a když jsme vystupovali v zamrzlé Branné, neměli jsme o budoucnost výpravy pražádné obavy. Stačilo jen vyšlapat po silnici skalnatou soutěskou pod kolštejnským hradem směrem k Vikanticím a otevřela se před námi bílá pláň. Neležely na ní tak hluboké závěje jako při loňské výpravě, takže jsme mohli s plnou polní na zádech pohodlně vylézt až k popravišti nad Brannou, kde byla expedice oficiálně zahájena. Dávní odsouzenci se odsud mohli naposledy rozhlédnout po rodných horách a vybrat si, které hřebeny jim byly nejbližší: zda ty rychlebské na severu, kralické na západě, jesenické na východě nebo orlické daleko na jihu. My jsme neviděli nic, protože vrcholky tonuly v těžkých šedých mracích, a spíš než sluneční paprsky slibovaly sněhovou bouři.

Nebylo na co čekat, nazuli jsme sněžnice, zapřáhnuli potah (doufaje, že bude fungovat jak slibovaly grónské polárnické legendy – naživo jsme to nikdy předtím nezkoušeli ;-) a vyrazili jsme vstříc severu. Byl nejvyšší čas, protože při upravování výstroje jsme řádně promrzli a zahřát už jsme se mohli jedině pochodem. Opřel jsem se do postroje, boby se rozjely a za chvíli už jsme byli u kaple v sedle nad Šlégovem, kudy od nepaměti vedla stará poštovní stezka z Kolštejna do Starého Města. Po pláních se šlapalo výborně. Manévrovacího prostoru jsme měli dost a dost, takže jsme se mohli pohodlně vyhýbat lyžařským stopám, kterých se po hřebeni vinulo požehnaně. Pár domků sevřených v malém dolíku střeženém několika stromy a živými ploty jako hradbami – to byl Kronfelzov. Poslední obydlené domácké domy na úpatí hor chráněné linií lehkého opevnění. Měla tu stát i mohutná podzemní dělostřelecká pevnost, ale tu už před mobilizací v třicátém osmém postavit nestihli. Poobědvali jsme na kraji lesa nad vesnicí, ale sněžnice jsme ani nesundali – jen jsem si odpřáhnul náklad. Po několika minutách začal totiž člověk chladnout, a pokud neplánoval zalézt do spacáku nebo rozdělat oheň, musel se co nejrychleji vydat dál na cestu. Naše polední siesta se tedy podobala podivnému pohanskému rituálu: čtvrthodiny jsme mezi stromy přešlapovali na místě, kývali se ze strany na stranu, usilovně při tom žvýkali chleba se špekem, divoce poulili očima, a občas začali dělat dřepy nebo tleskat. Na konci hostiny jsme si hrábli do pytlíků se zrním, schroupali několik hrstí ovoce, oříšků a rychle se hotovili k další cestě. Někdy jsem si připadal jako sýkorka, jindy zase jako kůň.

Přívětivě přehledný terén jsme opustili záhy. Na rozcestí U Líp, jsme se vnořili do hvozdu a začali se o cestu dělit s lyžaři. Údolím Telčavy jich ale vzhůru mnoho nemířilo, takže jsem mohl táhnout co mi síly stačily a nemusel jsem s bobem složitě manévrovat a uhýbat z cesty. Nástup na hřeben tudy byl prudký, ale rychlý. Kolem třetí odpoledne už jsme stáli na dvouproudé zelené magistrále, kudy se co chvíli prohnal lyžař – buď dolů do Ostružné, nebo nahoru na Paprsek. Rozvážně jsme se pustili lesem podél trati a hned jsme narazili na povědomé stopy. Sotva den před námi tudy procházela dvojice poutníků na sněžnicích – „medvědích tlapách“. Snažili se, tak jako my, uhnout z cesty lyžařům, ale když začal les houstnout, příliš se jim to, tak jako nám, nedařilo. Chtě-nechtě, jsme se občas museli vrátit na cestu. Naštěstí byla dost široká, takže jsme se i s nadměrným nákladem vměstnali vedle stopy. K sedlu, kde jsme chtěli přenocovat to ale nebylo daleko, takže jsme už na sklonku odpoledne stáli na důvěrně známém místě u Císařské chaty.

Zdálo se, že žádní císařští lovci tu dnes nocovat nebudou, protože všechno bylo zapadané hlubokým sněhem. Čas od času kolem nás projel akorát osamělý lyžař, který spěchal do tepla chaty na Paprsku. Nebylo na co čekat – dokud jsme byli zahřátí dlouhým výstupem, pustili jsme se do budování tábora. O nějakém polehávání a oddechování, které je možné při letním putování, jsme si mohli nechat jenom zdát. Dali jsme se do hrabání a udupávání základů pro stan. Příliš pevnou plochu se nám sice vytvořit nepodařilo, ale když jsme sníh rozdupali na rovnoměrnou kaši, dalo se na něm stavět vcelku obstojně. Problém byl akorát s ukotvením. Kolíky samozřejmě nebylo kam zapíchnout, ale lanka se nám podařilo přivázat ke stromům, špalkům, sněžnicím a kusům ledu, které kolem chaty popadaly ze střechy. Navíc jsme byli pěkně v závětří, takže jsme doufali, že to na noční vichry bude stačit. Druhou zásadní součást tábora – kuchyni – jsme vybudovali hned před vchodem do stanu. Stačilo z něj jen občas vyhlédnout, jestli vařič nevyhasnul. Zbytek večera jsme vařili kuskus, sníh a čaj. Než jsme definitivně zalehnuli do spacáků, bylo snad osm večer. A to jsme zatábořili už kolem čtvrté! Utvrdili jsme se v tom, že veškeré činnosti trvají v zimě dvakrát déle, než v létě.

Byl jsem zvědavý, jak krutá bude první noc, ale bylo mi překvapivě teplo. Podařilo se nám spojit vnější tenké spacáky do jednoho velkého vaku, do kterého jsme si každý vlezli ve vlastním tlustším pytli. Nasadili jsme si kukly a zahrabali se do spacáků jak housenky. Když jsme se převalili, křupal pod námi sníh, ale po nějaké době se pěkně vytvaroval, jak bylo potřeba. Jenom nutné noční výpravy ven byly trochu nepříjemné, protože vyžadovaly náročnější přípravu. Museli jsme se vzbudit oba, abychom se mohli vysoukat z vnější vrstvy spacáků, opatrně oklepat sníh ze stanu, odhrabat ho z předsíňky a nazout si boty ještě ve stanu.

Den druhý, 11.2.2013, pondělí

Na vrcholu SmrkuSpali jsme nakonec jako v peřince, ale do mrazu se nám ráno příliš nechtělo, takže jsme vstali až kolem deváté. Na snídani jsme zůstali zalezlí ve spacácích a dali si svůj ranní příděl špeku, chleba, ovoce a slivovice. Pak už nezbývalo, než se dát do práce. Jakmile člověk opustil bezpečně vyhřáté dno pytle, už se nemohl zastavit. Balení tábora muselo být rychlé a úsporné, každá chyba nebo opomenutí znamenala o to delší mrznutí. I tak se nám podařilo vyrazit až kolem jedenácté, kdy už se v okolních stopách proháněli první běžkaři.

My jsme ale zamířili vzhůru neprošlapanou cestou, zavátou nočním sněžením. Při strmém výstupu pasekou jsme se trochu rozehřáli a vylezli na Travnou horu. Bylo tu liduprázdno, hluboké závěje a tiché smrkové lesy, připadal jsem si jak někde v Kanadě. Širokým obloukem jsme obešli rozlehlé údolí Branné, která pramení kousek pod hřebenem, a u jednoho z menších přítoků jsme nabrali tekoucí vodu. Po večerním maratonu v roztávání sněhu už nám bylo jasné, jak je to vzácné zboží. V závěru stoupání na nejvyšší vrchol Smrk jsme potkali jen několik osamělých horských vlků. Nahoře bylo nevlídno a větrno, jako ostatně vždycky. Nebylo proč tu otálet, vyrazili jsme po žluté hřebenovce ve stopách dvou hluboko se bořících opěšalých Poláků. Ti ale zanedlouho zahnuli do údolí Białej Lądeckiej, a pak už jsme byli v horách úplně sami.

Od minulého putování jsem zapomněl, jak moc jsou vrcholy Rychlebek strmé a podobné karpatským horám. V jednu chvíli jsem lezl v závějích mezi skalami skoro kolmo vzhůru a bob se kymácel kdesi za mnou. Ve sněžnicích se dál pokračovat nedalo, musely dolů. Začal obdivovat dva osamělé lyžaře, kteří tu podle stop šli včera, ale každou chvíli se museli brodit sněhem bez běžek. Sestupy nebyly o nic rychlejší, bob se divoce rozjížděl a bylo potřeba ho neustále usměrňovat. V průběhu cesty vyrobila Anežka brzdový provázek, kterým ho zpomalovala. Po hodině namáhavého postupu jsme s hrůzou zjistili, že na vrchol Kovadliny nám zbývají pořád ještě dva kilometry. To znamenalo, že lezeme rychlostí sotva tři kilometry za hodinu… Nebylo to dvakrát povzbudivé. Poobědvali jsme až pozdě odpoledne ve stoje u cesty – pod hustým smrkem, abychom nezapadali sněhem. Pod vrchol Špičáku jsme dorazili v podvečer, když už se slunce schované za těžkými mraky sklánělo k obzoru.

Už jsme neměli na výběr, museli jsme dojít na Hraničky. Byly to slabé tři, čtyři kilometry, ale rychle ubývalo světla i sněhu. Při sestupu z Borůvkového vrchu už jsem mlel z posledního. Záda i ramena jsem měl v jednom ohni a krok nejistý. Potácel jsem se mezi popadanými větvemi podél hradeb z kamenů vysbíraných na dávných polích. Teď tu místo nich byl hluboký les tonoucí v nepříjemném šeru, které svádělo k halucinacím. Připadal jsem si jako po šedesáti kilometrech, ale přitom jsme jich za sebou měli sotva patnáct. Když Anežka řekla, že vidí mezi stromy prosvítat louku, bylo to vysvobození. Hraničky nás přivítaly přístřeším i závětřím – stan jsme vměstnali částečně pod střechu útulně a ukotvili k roubeným stěnám. Večer jsme strávili venku, protože se nám podařilo rozdělat oheň. Mohli jsme se tedy labužnicky vyhřívat, sušit navlhlé spacáky a vařit večeři z vody nabrané v místní vlkodlačí tůni. Spát jsme šli kouřem řádně vyuzení, ale zahřátí.

Den třetí, 12.2.2013, úterý

Nocleh na HraničkáchSlunce se neukázalo ani další den. Od rána hustě sněžilo a mrzlo, ale protože jsme slezli pod magickou hranici osmi set metrů a v lese leželo sotva deset centimetrů, hodili jsme sněžnice na záda a vyrazili na hřeben pěšky. U bývalého hraničního přechodu se zjevilo dřevěné sousoší, které tu při naší poslední návštěvě nebylo. Přitom však vypadalo, že tu stojí odjakživa a zve kolemjdoucí poutníky ke vkročení do opuštěné krajiny, patřící od vyhnání Němců už jenom vlkodlakům. Jeden takový se brzy po odsunu vrátil do svého revíru a žil donedávna v poslední nezbořené chalupě blízko lesa. Neodešel, ani když zde armáda likvidovala zbytky vesnice. Pojal jsem proto silné podezření, že si na něj zkrátka nemohli troufnout ani vojáci s těžkou technikou. Návštěvou nás v noci bohužel nepoctil, asi jsme pro něj neměli dost pálenky.

Pokračovali jsme po cestách na polské straně hřebene, hluboko pod námi se vinulo údolí Białej Lądeckiej. Když jsme znovu nabrali výšku a vrátili se na hranici, pohodlnému pochodu byl konec. Sněžilo čím dál víc, přes hřeben fičel ledový vichr a na mýtinách kolem Černého vrchu byly nafoukané závěje, kam se člověk co chvíli zabořil až po kolena. Hory se na české straně začaly propadat do hlubokých propastí, neprošlapaná cesta se zúžila, občas zahrazena padlým stromem. Postupovali jsme zvolna a občas jsme z dáli zaslechli temné zadunění, jež znělo skoro jako padající lavina. V Rychlebských horách to byla trochu úsměvná představa, ale když se pod námi otevřela nekonečná paseka spadající strmě do údolí, bez ustání zasypávaná čerstvým sněhem, smích nás rychle přešel. Pašeráckou cestou, kudy se za totality přenášely zakázané knihy z Polska, jsme ze sedla Černý Kout vystoupali na vrchol Koníček ve stopách známých firem – Havla, Topola, Rumla a spol. – které sem vylezli v roce 1989, aby se tu setkali s polskými disidenty. Za Koníčkem začal hřeben rychle klesat, takže jízda s bobem připomínala procházku s neposlušným psíkem, který neustále odbíhal do příkopů, hrabal se v dírách a zamotával do větví. Táhnul jsem vpředu, Anežka ho poháněla holí, ale i tak jsme měli co dělat, abychom se v pořádku sesunuli závěrečným vražedným padákem z Čedičového vrchu. Za odměnu jsme z hřebene odbočili na polské pláně, které se otevřely nad bývalou celnicí na Královské cestě. Ještě včera nebo předevčírem tu mohlo být zeleno, teď už tu ale bylo patnáct, dvacet čísel čerstvého prašanu.

Na silnici to bylo podobné, vystoupali jsme po ní proto na sněžnicích za povzbuzování kolemjedoucích automobilistů k Ladeckému sedlu. Tam nás čekal dlouho slibovaný oběd. Ochotný Polák, který mířil na běžkách z parkoviště na Borůvkovou horu, nám sice radil, že dole v Travné je otevřená hospoda, ale bohužel jsme neměli času nazbyt, protože za horami už opět číhal soumrak. Museli jsme vzít zavděk polorozpadlým přístřeškem, který nás aspoň trochu ochránil před chumelenicí. Chvatně jsme ve stoje pohodovali vynikající chleba se špekem a sušeným ovocem, ale mráz byl neodbytný. Nechal jsem se znovu zapřáhnout a táhnuli jsme ještě chvíli po silnici, ze které pod sedlem odbočovala zapomenutá cyklotrasa. Potemnělým lesem a neporušeným, hlubokým sněhem jsme vystoupali na jeden z vedlejších rychlebských hřebenů k rozcestí Nad Travnou. Na velkém prostranství tu prý kdysi bývalo polní letiště, nás ale zaujala hlavně lákavá útulňa s ohništěm. Nakonec jsme se ale rozhodli pokračovat dál, abychom to ráno měli do Javorníku co nejblíž. Pustili jsme se po zelené značce, které se chvíli nadějně kroutila po široké lesní cestě, ale zanedlouho odbočila do srázu mezi stromy. Definitivně jsme přivázali sněžnice na batohy a v houstnoucím šeru jsme zahájili sestup k Sedmi křížů, kde jsme doufali nalézt příjemný plácek na stan. Když jsme notně vyčerpaní dorazili na místo, čekalo nás hořké zklamání.

Křížů nebylo sedm, ale jenom jeden, nad cestou byl hustý smrkový les, pod cestou hluboký sráz a jistou naději skýtal pouze plochý ostroh porostlý mladými buky, který se vypínal nad údolím. Sníh už se nám dnes rozpouštět nechtělo, takže jsem vyrazil na průzkum doliny, kde tekl krásný potok. Dobrali jsme v něm všechnu vodu, co jsme byli schopní unést. Tábor jsme tentokrát rozbili až za úplné tmy ve sněhovo-listové kaši. Zdokonalili jsme i systém kotvení, nejefektivnější bylo dotáhnout na obě strany stanu pořádnou větev a všechna lanka přivázat k ní. Mráz i vítr znatelně polevil, byly příjemné -3°C, možná -4°C, takže jsme zůstali na večeři venku. Dotáhli jsme s Anežkou z paseky vykotlanou půlku kmene, ve které jsme zřídili polní kuchyni se dvěmi hořáky na pevný i tekutý líh. V noci bez ustání sněžilo, stan postupně zapadal a bylo v něm pěkně teplo. Horší bylo, že nám uvnitř začalo pršet, takže jsme se v průběhu noci zabavovali oblíbeným bojem s vlhkostí a snažili se aspoň otírat nasráženou vodu.

Den čtvrtý, 13.2.2013, středa

Ráno nad JavorníkemPoslední ráno jsme vstali brzy, už kolem osmé, a posnídali poslední zbytky. Tábor přes noc zapadal sněhem, takže jsme museli odhrabat stan i batohy, ale sbalili jsme se celkem rychle – už jsme to měli nacvičené. Na odchodu jsme se ještě vrátili k tomu poslednímu kříži ze sedmi. Podle pověsti pocházely z třicetileté války, kdy je tu postavili na památku švédských důstojníků, kteří tu v obklíčení spáchali sebevraždu po prohrané bitvě v Komáří dolince. Putování jsme tedy začali na popravišti a zakončili na bojišti. V Jeseníkách se tomu člověk asi nevyhne, jsou takových příběhů zkrátka plné. Sestoupili jsme z ostrohu do mírně klesající doliny. Komáři tam už nebyli, potkali jsme jenom dvě lišky, které přeběhly přes cestu, přeskočily příkop, zmizeli v lese, a přitom za sebou ve sněhu stopy oháňkou zametaly.

Z hvozdů jsme se vynořili u bývalého tábora u silnice na předměstí Javorníku. Původně jsem si myslel, že budeme muset sestupovat z hor s bobem na zádech, ale počasí nám přálo a bez problémů jsme dorazili s plnou parádou až do Javorníku na náměstí. Času nám zbývalo ještě dost, takže jsme výpravu zakončili v osvědčené hospodě Bukurešť. Panovala tam příjemně ospalá dopolední atmosféra, jen pár štamgastů hrálo kulečník, na oběd ještě nikdo nedorazil. Na žádné náročnější jídlo jsme se po čtyřech dnech špekové diety necítili, troufli jsme si na akorát na polívku a pivo. Nikdy bych nevěřil, že budu mít po zimním puťáku takovou žízeň – ale vody jsme po cestě opravdu mnoho nevypili. Konečně jsem si také mohl odložit svrchní vrstvu oblečení, včetně čepice a rukavic, ale připadal jsem si bez nich dost nesvůj. Užíval jsem si nezvyklého tepla, protože i za těch pár dní, se ve mě stačil nastřádat hluboký pocit chladu. Když jsme vyrazili k nádraží, připadali jsme si, jako bychom sestoupili do nějakých jižních krajin. Sněhu bylo sice pořád dost, ale byl mokrý a ve městě bylo příjemné teplo – kolem nuly. V poledne už jsme seděli ve vlaku, který supěl zpátky do hor na Ramzovou.

Za rychlebskou výpravu sepsal Garret

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.