Bílé Karpaty (2014), cestopis

V polovině února, když teploty stouply k deseti stupňům nad nulou a v nížinách roztály poslední zbytky sněhu začalo být jasné, že zima už zkrátka nepřijde. Abychom ani my nepřišli zkrátka, rozhodli jsme se nebrat náladové počasí na vědomí a v polovině února se vydali na víkendový čundr po jižním cípu Bílých Karpat.

15. – 16. 2. 2014
Strážnice – Žerotín – Čupy – Žalostiná – Veliká nad Veličkou
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Den první, 15. 2. 2014, sobota

Ze Strážnice, proslulé slováckými malovanými domky a smaženými brambůrky, jsme polní cestou zamířili k vinicím na úpatí Karpat. Bylo sobotní ráno, po obloze se táhly tenké cáry nařasených mraků a foukalo. Pupkatý stréc, který nás na kole míjel v protisměru, se vezl bez jediného šlápnutí, zatímco my jsme se proti větru těžce plahočili. Když jsme konečně dosáhli rozcestí Pod Žerotínem, byli jsme tak vyčerpaní, že jsme si v nejbližším závětří museli dát svačinu. Vinice byly na konci zimy holé, zarostlé žlutou travou a docela pusté, všude jen bláto a pokroucené jabloně na mezích. Dokonce ani hloží, ani šípky je neoživovaly zářivou červení svých bobulí – byla tak teplá zima, že to všechno shnilo už v prosinci. Aspoň jsme si tedy nad špekem a slivovicí představovali, jak krásně tu musí být uprostřed vinobraní.

Po žluté značce jsme vystoupali terasovitými vinicemi na kopec, zvaný Žerotín. Strážnické vinohrady jsou proslulé oskerušemi (druh jeřábu s plody podobnými malým hruštičkám) a jedna z nich, značená v mapě jako Adamcova, je dokonce považována za největší oskeruši v celé Střední Evropě. Buď jak buď jsme ji nenašli – snad že v zimě vypadají všechny stromy stejně, snad že jsme pro samý vítr neviděli. Radek se vyjádřil, že by si „tu starou ochechuli“ měli lépe označit.

Pětiměsíční syn strážnického sedláka Hrdého jednoho dne ulehl s horečkou, dlouho stonal a pak se zase uzdravil. Jeho otec pak jako poděkování postavil nad vinicemi na Holém vrchu (389 m. n. m.) kapli, která tam stojí dodnes.

Z vinic jsme sešli do malebného údolí Mlýnky. Plot hájenky, na jejímž dvoře kvokaly slepice, tam skromně a bez humbuku lemuje česko-slovenská hranice. Překročili jsme ji a začali stoupat lesem na slovenskou stranu. Vítr, který nás provázel od rána, nepolevoval. Stromy se v něm divoce kývaly a mlátily o sebe větvemi, až to praštělo; tu a tam se mezi tmavými kmeny zabělalo čerstvě zlomené dřevo. Nakračovali jsme zlehka, mlčky a s ušima nastraženýma. Od lovecké chaty Fráterka nás zelená značka vedla škaredým bukovým lesem skoro bez podrostu, zato plným bláta, bobků a srnčích spárků.

Les byl tmavý a na všechny strany stejný. Z pohledu na nekonečné zástupy kmenů, hypnoticky se kývajících ve větru, se mi začala točit hlava; bahnitá půda jako by se malinko kývala a nedalo se poznat, jesli to hučení v uších pochází od větru, nebo od potoka v údolí. Jako zkušený průšvihář jsem v tom poznala nejen dílo větru, ale i příznaky nastupující horečky. Bolest na průduškách, která se poprvé ozvala už ve čtvrtek, se s každým nádechem zhoršovala a občasné pokusy kašlat končily sípáním, které mi na jazyk přinášelo pachuť krve a zánětu.

Na konci Zlatnícke doliny se v lese objevily zbytky sněhu. Lovecká chata Kamenná búda vypadala poněkud zchátrale a blízká studánka byla zanesená listím. Pramen byl ale vydatný a tak jsme ho za pomoci Mé Věrné Přítelkyně Polní Lopatky trochu vyčistili a načerpali vodu. Vystoupali jsme na Čupy (574 m. n. m.), kde už po sněhu nebylo zase ani památky, a konečně byli propuštěni z nevlídného lesa. Naskytl se nám výhled na Koválovské lúky, zbrázděné potůčky a seshora obkroužené lesem, nad jehož holými korunami prosvítala studená záře zapadajícího slunce. Pod nohama nám čvachtalo, protože pastvina byla po nedávném sněžení silně podmáčená, a vítr nás hrozil odfouknout kamsi k Myjavě. Bylo na čase začít pomýšlet, kam složíme hlavy a těla.
„V ideálním případě na jedno a to stejné místo,“ podotkl Radek při pohledu na rozhoupaný les.
Kvůli větru jsme nemohli postavit stan v otevřené krajině, jenomže v lese zase hrozilo nebezpečí od padajících stromů. Naději v nás na chvíli vzbudil veliký seník, osaměle stojící na pastvině ve společnosti několika starých lip. Ale zblízka jsme viděli, že jeho střecha se prohýbá pod vahou několika čerstvě stržených větví, a tak jsme jej zase opustili. Škoda, bylo to krásné místo.

O půl kilometru dále na Tlsté hoře jsme našli paseku, porostlou březovým hustníkem, ve kterém se ještě držela tenká vrstva sněhu. Břízky stály příliš hustě, než abychom v nich mohli rozbít tábor, ale nakonec jsme našli ucházející místo na rozhraní paseky a vzrostlejšího bukového lesa. Listí, po teplé zimě docela shnilé, stěží pokrývalo rozbahněnou zem plnou bobků.
„Tohle nejsou lesy, to je vepřín,“ řekla jsem znechuceně.
O kruté zimě se letos nedalo mluvit ani v žertu, ale na krmelce plné kukuřice a řepy jsme naráželi na každém kroku. Zmobilizovali jsme poslední síly a ještě před stavěním stanu si vyhlédnuté místo podestlali uschlou trávou, nařezanou na pasece. Tím jsme svému nocležišti zajistili nejen jakous takous důstojnost, ale i dodatečnou tepelnou izolaci. Což se nám jen hodilo, protože sotva jsme zalezli do závětří stanu, ulehla jsem s parádní teplotou a průduškami v jednom ohni.

Uprostřed noci mě probudil plný měchýř. Vylezla jsem ven. Vítr se utišil a nastalo ticho, až mi z toho zvonilo v uších (ale možná to byla horečka). Nad stromy se vyhoupl úplněk a v jeho jasném svitu vrhaly bílé kmínky bříz ostré stíny. Někde hlouběji v lese hukotal sýček. Navzdory bolavým průduškám jsem pomyslela na březové lesy středního Finska a na sníh, křupající pod sněžnicemi za mrazivé polární noci. Jak nebezpečné touhy mohou vzniknout v krotké krajině Slovácka!

Den druhý, 16. 2. 2014, neděle

Po ránu mi bylo o něco lépe. Zatáhlo se a nebe bylo pošmourné jako v listopadu. Červená značka nás vedla úmorným, jednotvárným lesem podél Radějovické obory s daňky, kterou včerejší vichřice na několika místech pobořila. Obezřetně jsme obešli několik vyvrácených stromů, nakloněných nad cestu a vratce se zapírajících v rozsoše souseda. Na vrchu Žalostiné jsme minuli osadu, tvořenou několika budovami. Na zápraží plném sněhu se tam belhala shrbená babka ve válenkách a štěkala tam celá smečka psů, ale nikoho dalšího jsme nezahlédli, ani stopy od auta nebo traktoru. Žije tam sama? A kdo jí vozí zásoby?

Na rozcestí u Tří kamenů nás z letargie vyburcoval příběh zbojníků, kteří tu byli popraveni. Byli to bratři, zběhové, kterým se nechtělo sedm let sloužit v armádě. Zkoušeli jsme si to představit a shledali, že to nedokážeme. Sedm let vojny! To zní jako zkazka z pravěku.

Větrný mlýn v Kuželově se střechou, připomínající šupinatou lysohlávku na tlusté stopce, jsme si mohli prohlédnout jen zvenku. Střecha mlýna je otočná a údajně funguje dodnes, což se během turistické sezóny předvádí za úplatu kolemjdoucím. V pošmourném odpoledni jsme sešli do údolí Velké nad Veličkou. Halil jej kouř, do kterého jsme se každým krokem ponářeli, měníce čerstvé povětří za květinovou vůni spalovaných PET lahví. Měli jsme ještě chvilku času, a tak Radek odběhl do nejbližší hospody pro pivo a Strážnické brambůrky. Obveselováni slováckou kapelou, která se naložila do stejného vagónu spolu s námi, jsme vyrazili vstříc Brnu, odvážeje si s sebou rozporuplné dojmy z počasí, bronchitidu a pár kilo slováckého bláta na podrážkách.

Za slováckou výpravu sepsala Anežka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.