Gory Stolowe a Broumovsko (2014), cestopis

Protože jsme se chtěli více sblížit s východočesko-polským pohraničím, vyrazili jsme jednoho teplého, ale deštivého květnového víkendu na vandr po Broumovsku. Už během cesty jsme se dočkali ostré rozcvičky, neboť vlak z Brna měl zpoždění a přestupování v Chocni a Starkoči se odehrávalo ve stylu armádního výcviku (běh v plné polní). Nejhůře to odnesly belhavé babky, matky s dětmi a cyklisté, které výpravčí nevrlým kroužením plácačky poháněl k většímu úsilí.

23. – 25. 5. 2014
Náchod – Česká Čermná –  Jeleniów –  Biale skaly – Broumov
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Den první, 23.5.2014, pátek

V Náchodě jsme vystoupili asi o půl desáté večer na rozkopaném nádraží. Bylo zataženo, vedro a dusno. Opustili jsme město u pivovaru Primátor a vystoupali po červené turistické značce k Jiráskově chatě. Začalo krápat, ale dusno ne a ne polevit. Po mírném bloudění mezi dělostřeleckými sruby Můstek a Zelený jsme se trefili na cestu k Malinové hoře. Rozpršelo se o trochu více a naše staré a nepříliš výkonné baterky jen tak-tak problikávaly černočernou tmou.

Les pod Malinovou horou je poset linií řopíků, čili malých prvorepublikových bunkrů. Již nejednou nám při toulkách českým pohraničím poskytly přístřeší a doufali jsme, že tak tomu bude i tentokrát. Jenomže chyba lávky! Náchodsko za války patřilo do Protektorátu, takže lehké opevnění bylo systematicky zlikvidováno, aby nemohlo být použito v případě povstání. Z řopíků zbyly tu více, tu méně vyvrácené stěny a kusy betonu rozmetané po lese. Když jsme obešli asi pátý, seznali jsme, že tváří v tvář těmto důkazům pověstné německé důkladnosti nemá smysl živit plané naděje. Tou dobou už minula půlnoc, krápání přešlo ve vytrvalý déšť a od Krkonoš se blížila bouřka.

Stan jsme tentokrát nebrali, ale měli jsme s sebou autoplachtu o rozměrech zhruba 1,6 na 2 metry. Natáhnout ji na železné pruty, trčící z rozvalených zdí, jsme si kvůli bouřce netroufli, a tak nám nakonec nezbylo než začít budovat nouzový přístřešek ve smrkovém hustníku. Ač jsme oba v šerém dávnověku našich dětství prošli skautskou výchovou, šlo nám to prabídně. To ty moderní stany, ty nás zkazily! Když jsme konečně umotali jakýs-takýs bezdomovecký kutloch, byla skoro jedna hodina v noci, měli jsme příšerný hlad a stejně na nás pršelo průvěsy v plachtě, která zdaleka nebyla vodotěsná. Za použití několika akrobatických prvků (z tzv. dešťového breakdance stojí za zmínku zejména plíživý parakotoul, pomocí kterého se lze přemístit pod mokrou, špatně ukotvenou plachtou přes zapálený vařič, batoh společníka a společníka, aniž by jedno přišlo do těsného kontaktu s druhým) jsme si udělali pohodlí a na večeři uvařili kus-kus s bujónem a jednou klobásou. Radek (mužně svlečený do půli těla, což velmi přispělo k estetickému prožitku během jídla) se před spaním důkladně oválel v jehličí, aby nabral ten správný lesní pach, načež se převlékl do suchého. Já, která jsem se balila podle skautské lesní moudrosti („co na tobě zmokne, to na tobě taky uschne“), počasí („vždyť je skoro léto, bude strašné vedro“) a v mírné časové tísni (za 50 minut!) jsem se neměla do čeho převléct, a tak jsem si na noc aspoň sundala promočené ponožky. K usínání mi jako doprovod hrálo pravidelné bubnování kapek, dopadajících z okraje plachty kamsi na dolní konec mého spacáku.

Den druhý, 24.5.2014, sobota

Procitli jsme do zataženého rána, nasyceného vlhkostí. Na konci mé karimatky stála kaluž a Radkův spacák doznal úhony od protékající autoplachty. Mírně zavlhlí jsme se posilnili chlebem s druhou klobásou, kafem a ranním hltem pálenky a s nově nabytými silami vyrazili vstříc Polsku.

Z České Čermné jsme vystoupali k hranici údolím Sejřavy. Od patníků s červenou hlavičkou jsme rozblácenými polními cestami sešli do Jeleniówa, ospalé polské vesničky s rozbitými a většinou zavřenými sklepy (čti: obchody). Zámek s krásnými konírnami a parkem byl zchátralý a zavřený. Jediná nová a moderní věc byla zdejší silnice, po které svištěl jeden kamion za druhým. Silniční návěstí hlásalo, že k litevským hranicím je to jen něco přes 800 km. Další půlhodinku jsme zmarnili zacházkou k Felixovu prameni, místo kterého jsme našli jen oplocený areál jakési firmy, obchodující s minerálkou.

Na silničce třetí třídy, která nás vedla do nitra hor, zrovna probíhal cyklistický závod a tak se kolem nás co chvíli prořítil jezdec s třicítkou na tachometru a se smrtí v očích. Nebylo divu, protože asfaltka byla plná obrovských děr. V Golaczówě se o slovo přihlásil hlad a tak jsme zalezli do autobusové zastávky. Právě včas. Bouře, která během dopoledne mručela jako přežraný medvěd, převalující se ve spánku, se konečně přihnala a kromě blesků a ohlušujícího hřmění s sebou přinesla průtrž mračen. Silnička se během chvíle změnila v koryto plné rezavě hnědé vody a z lesů stoupala pára tak mocně, že to připomínalo požár. V přestávce mezi dvěma průtržemi se k nám schoval jeden z místních vesničanů v kraťasech a holinách, následován jedním z cyklistů. Tak jsme se dozvěděli, že se jedou tři okruhy po 60 km kolem Kudowa Zdroje. Když se průtrž přehnala, rozešli jsme se každý po svém – chlapík v holinách do chalupy, cyklista na svůj okruh a my do hor.

Nad Zyznowem se nám otevřel výhled na louky a pastviny, přes které se valila oblaka páry. Vzduch byl tak hustý, že by se dal polykat, ale náš problém s vodou to nevyřešilo. Pod křížením modré a žluté značky jsme se nechali zlákat na mapě vyznačeným pramenem, našli jsme ale jen bažinu rozšlapanou od krav s betonovou skruží uprostřed, plnou blátivé vody. Zklamáni jsme se vrátili a vystoupali do 750 m. n. m., kde začínala náhorní planina Ležických skalek. V lese jsme konečně našli potůček, vyvěrající ze zaplaveného březového hájku. Voda měla bahnitou příchuť, ale nedošli jsme z ní žádné úhony.

Louka, pokrývající náhorní plošinku, byla právě v plném květu. Řídce ji pokrývaly osamělé, nevysoké pískovcové skalky. Z dálky připomínaly bunkry nebo malé domky, porostlé travou. Každou stínily dva nebo tři vzrostlé stromy, nejčastěji jeřáby, ale i jabloně nebo břízy. Vysoko na zataženém nebi trylkovali skřivani. Z luk jsme na chvíli slezli na silničku, protínající národní park Gór Stolowých. Nedali jsme se zlákat k návštěvě Dinoparku (co by taky člověk ve skalních městech hledal jiného než dinosaury, že jo) a po žluté turistické značce zamířili na Biale skaly.

Biale skaly jsou pískovcové skalní město, sice ne největší a nejznámější v této oblasti, ale zato docela pusté. Zásluhu na tom mělo i počasí, neboť bouřka nám dopřála jen chvíli oddechu a kolem čtvrté odpoledne už za kopci zase výhružně hřmělo. Když jsme obcházeli mokřad s krásným názvem Welke Torfowisko Batorowske, začala se za obzorem zvedat černota jako sépiový inkoust, zatímco před námi se nebe barvilo do sírově žluté, přecházející místy do zelena. Setmělo se a les, který předtím zvučel ptačím cvrlikáním, docela utichl. Bylo úplné bezvětří.

„Dávám tomu deset vteřin.“
„Nejvejš dvacet.“

Odhadli jsme to přesně. Sotva jsme zajistili batohy pláštěnkami, stromy se ohnuly pod náporem větru a začaly lítat blesky. Bylo jich tolik, že se hřmění slévalo v jedno nekončící burácení. Z olověných mraků se spustily kroupy, které nás i přes pláštěnky bolestivě štípaly. Naštěstí netrvalo dlouho a krupobití přešlo, zanechávaje v sytě zelené trávě hnízdečka velkých, mléčně bílých perel jednostejné velikosti. Vzácněji jsme mezi nimi zahlédli i čiré půlkulaté pecičky, podobné skleněným dekoračním kapkám, které byly tak krásné, že jsme je sbírali a s velkou chutí pojídali.

Útočiště na tuto noc jsme našli v turistickém přístřešku u skály zvané Glowa psa. Byl už staršího data, podlaha se na několika místech propadala a střechou zatékalo, ale jinak to bylo suché a čisté místo a žádné psí hlavy se tam neválely. Vysbírali jsme odpadky, vymetli prach a uvařili večeři. Když jsme se něco po sedmé večer trochu vzpamatovali, vydali jsme se na průzkum lesa, ve kterém měly podle mapy růst pískovcové hřiby. Našli jsme jich spoustu; asi že tak pršelo.

Se soumrakem se znova rozpršelo, a tak jsme narychlo potáhli lavičky a stůl pláštěnkami, střechu vyspravili plachtou a zalezli pod stůl, odkud se nám naskýtal nepříliš estetický výhled na jeho spodní stranu, polepenou žvýkačkami. Radek mi na dobrou noc vyprávěl pohádku o samotářském vlkodlakovi, jemuž se k jeho nelibosti v jezírku koupali náhodní kolemjdoucí. Začal je proto zastrašovat a dělal to tak vynalézavě, až se z něj stala turistická atrakce. Znechucený vlkodlak nakonec utekl do města, kde konečně dosáhl kýžené anonymity. Bylo to pěkné a poučné.

Den třetí, 25.5.2014, neděle

V neděli se ochladilo a bouřky zmizely kdesi na Moravě. Dopoledne jsme po červené značce podešli Velkou Hejšovinu a přes osadu Pasterka se vrátili k českým hranicím. U Machovského kříže jsme se znova vnořili mezi skalní města. Na Kamenné bráně jsme na jedné z vedlejších skalek našli vyhlídkové místo, kam jsme se s trochou námahy vysápali a jako praví mastňáci s sebou vzali i vařič, abychom si mohli uvařit kávu a popít ji s výhledem na Broumov. Naše bohatýrské hodování jen mírně kazil fakt, že sýr i klobásy jsme už snědli, třešňovici vypili a zbýval nám jenom chleba (ten můj byl týden starý) a kafe. Pojídali jsme tedy alespoň borůvčí, které tu rostlo v hojném množství a bylo šťavnaté a mírně nakyslé. Okusili jsme též maliní a zjistili, že ze začátku sice připomíná seno, ale po důkladném rozžvýkání má výraznou malinovou dochuť, a také jarní přírůstky jehličí, které připomínaly zaječí zelí s vůní WC. Bylo tedy pochopitelné, že vidina hospody v Broumově poháněla naše kroky spolehlivěji než čas odjezdu posledního vlaku.

Do Broumova jsme přišli kolem třetí odpoledne. Zbývaly nám dvě hodiny do odjezdu, a tak jsme vyrazili na náměstí s nadějí, že po kulturně-poznávacích dojdou utišení i naše přízemnější choutky. Byli jsme ale trpce zklamáni – všude jen samé sport bary, herny a zakouřené nálevny. Jako všehovšudy jediný aspoň trochu přijatelný podnik se jevila hospoda s honosným názvem Hotel Praha na horní straně náměstí. Usadili jsme se na poloprázdné zahrádce a po nějakých deseti minutách byli poctěni návštěvou znuděného číšníka v džínách, který se nás otráveně zeptal, co chceme. To byla opravdu těžká otázka, neboť se ukázalo, že Hotel Praha nevaří, z piva točí jen předraženou Plzeň a „mohli bychom dostat i Opata, když nějakých 20 minut počkáme“. Tak jsme zase pěkně poděkovali a šli. Takové hospody si zaslouží zkrachovat!

Druhým otevřeným podnikem na náměstí byla cukrárna. Majitel byl docela přátelský chlapík a nejen že nám prodal zmrzlinu, ale dokonce nás nechal u sebe vyčurat, což mu budiž přičteno ke cti a chvále. Jinak na nás ale Broumov udělal prachšpatný dojem. Oplývá sice památkami a kostely, ale co je to platné, když to všechno patří minulosti a z měšťanských domů zbyla jen otřískaná torza. Na náměstí bylo jako po vymření a největší srocení lidu jsme spatřili v místním supermarketu, přilepeném hned pod hradbami jako nějaký novodobý dobyvatel. Zklamáni a potupeni jsme v něm nakoupili zavináče, dalamánky a pivo a cinkaje lahvemi se přesunuli na nádraží. Bylo nám trochu smutno a připadalo nám, že do Brna je to mnohem dál než těch 217 kilometrů, jak se píše na jízdence.

Za broumovskou výpravu sepsala Anežka

A co se nám na cestě osvědčilo?

Zvládnutí technické stránky výpravy lze vystihnout parafrází zprávy NATO o stavu naší armády, kterou letos v dubnu předal českým vojákům pan Rasmussen: „Česká armáda nemá problém ve schopnosti vojáků bojovat. Její problém spočívá v tom, že vojáci nemají oporu v dlouhodobé strategii výstavby armády a míra improvizace je neúnosná“.

Značení a mapy: Celé Góry Stolowe byly velmi dobře značené a ani jednou jsme nebloudili, což v Polsku rozhodně není samozřejmost. Status NP byl znát také na výborně údržovaných chodnících, v přítomnosti četných odpadkových košů, v množství různých naučných cedulí a jiných známkách civilizace. Na druhou stranu doplňkové informace, uváděné v mapě KČT (například že zámek v Jeleniowě je využíván jako rekreační středisko) byly zastaralé a nespolehlivé, stejně jako značení pramenů na polské straně.

A co nám chybělo a příště by se hodilo?

Svíčka, lepší baterka (proti tmě), plyšová kočka (proti trudnomyslnosti), igelitový pytel na batoh (proti dešti). Naplánovat lépe první kritickou noc po vystoupení z vlaku a zjistit dopředu stav řopíků. Naučit se lépe stavět přístřešek a vzít si za tímto účelem větší plachtu, pokud možno nepromokavou. Přibalit infadolan nebo vazelínu k ošetření rozmáčené kůže na nohou.

U železničního přejezdu nedaleko nádraží v Broumově je hospoda, která nás tu už jednou zachránila. Příště si na ni musíme vzpomenout a nehledat marně na náměstí.