Slovinsko na kole (2014), cestopis

Letošní jarní puťák od začátku provázela špatná znamení. Původní záměr – vyrazit do Rumunska – byl nejprve o dva týdny posunut kvůli počasí a potom zcela zmařen kvůli zranění. Už jsme ale zkušení invalidé, a tak jsme hbitě změnili plány a vyvedli ze zimní stáje své věrné soby 1, abychom, nemoha chodit po vlastních, dobyli v jejich sedlech Slovinsko.

6. – 13. 4. 2014, Rakousko – Slovinsko – Rakousko,
aneb Keine Spass, Loiblpass!
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Rozpis týdenní cesty zahrnoval takové kratochvíle jako objezd Julských Alp, výšlap na Sněžník nebo zajížďku k Jadranu… mohla bych pokračovat, ale nebudu, protože nakonec se z původního velkolepého itineráře neuskutečnilo skoro nic. S plánovanou „stovkou denně“, odvozenou indukcí z loňské cesty po Skandinávii, jsme byli v hornatém Slovinsku vedle jak ty jedle.

Jedinou jistotou byla zpáteční jízdenka do rakouského Klagenfurtu.

Klagenfurt

Do půlnoci zbývala už jen hodina, když jsme vystoupili na pustém klagenfurtském nádraží. Pod pláštěm tmy jsme vybloudili z města, projeli vesničkou Ebenthal a zamířili k lesnatému pohoří Sattnitz, rýsujícímu se proti hvězdnaté obloze.

Sattnitz dělí Klagenfurt od údolí Drávy. Je vysoký asi jako Orlické hory, ale hned za ebenthalskou kaplí nás přivítal patnáctiprocentním stoupáním. Nepřivyklí takové námaze opisovali naši sobové podivné kličky a osmičky po jízdním pruhu, ač ještě nepožili ani kapku cyklobenzínu, a my v jejich sedlech jsme funěli jako ježci na hřbitově.

O půlnoci jsme se utábořili v příjemném suchém lese kousek od silnice; mezi stromy ve stráni prosvítala okna jakéhosi statku. Nedaleko hlasitě šuměl nějaký potok, ale ukázalo se, že nás od něj dělí skalnatý sráz, a tak jsme si čerstvou vodu raději odpustili.

Ferlach

Ráno obloha bez mráčku slibovala další slunečný den. Překonali jsme zbytek Sattnitzu a sjeli do Göltschachu. Protože jsme se chtěli vyhnout rušné silnici, odbočili jsme se na silničku do Unterguntschachu, odkud jsme se chtěli dostat do Rottensteinu k nejbližšímu mostu přes Drávu.

Silnička, kroutící se mezi statky, se postupně scvrkla na lesní cestu s hlubokými rigóly, kde jsme místy museli sesedat a tlačit. Za poslední stavením nás navíc čekal zákaz vjezdu, doplněný upozorněním, že „Gilt aus für Fahrrad“. Co teď? Nechtěli jsme hned dělat ostudu, ale vracet se taky ne, a tak jsme kola po celou dobu trvání zákazu vedli.

S těmi zákazy vjezdu je to v Rakousku vůbec takové podivné. Za těch pár dní jsem nabyla nepříjemného pocitu, že pohyb cyklistů se tam řídí pravidlem „co není povoleno, je zakázáno“. Ne že by snad cykloturistika byla Popelkou mezi sporty; stav rakouských cyklotras je prvotřídní, ukazatele a značení jsou na každém rohu, ale opovažte se zabloudit mimo vytyčený koridor! Pokud jimi zrovna nevede cyklotrasa, jsou zákazy vjezdu osazeny i polní a lesní cesty, což z všeobecné mapy není jak zjistit. Snadno se tak dostanete do situace, kdy v dobré víře vyrazíte malebným údolím po nějaké klikatící se silničce a po mnoha kilometrech zjistíte, že byste to měli otočit. Zkrátka a dobře, správný rakouský cyklista nikdy neuhne na neznačenou na lesní cestu, nespí nadivoko a když kolem vás projede, nejspíš ještě ucítíte vůni pracího prášku s příchutí alpské louky. A určitě nikdy, nikdy nevozí na brašnách sušící se spoďáry!

Lesní cesta se šinula těsně podél břehu Drávy, a tak jsme měli aspoň příležitost v klidu obdivovat její barvu, tyrkysovou a na slunci zelenkavou, zakalenou vápencovým prachem. Sluníčko připalovalo a když jsme se konečně dostali na konec zákazu, bylo skoro poledne. Přejeli jsme Drávu po úzké lávce a po druhém břehu zamířili do Ferlachu.

Dobývání Loiblpassu (1367 m. n. m.)

Co by to bylo za romantiku, kdybychom neměli Loiblpass hezky po sokolsku přeskočit, ale podlézt, proplížit se tunelem jako myši, tísněni nevraživými motoristy? A svatební cesta (tato hloupá nálepka byla založena čistě na časové koincidenci s nadcházející radostnou událostí) má být přece romantická, a tak jsme si k překonání Loiblpassu vybrali údolí Waidishbachu a starou vozovou cestu, přelézající průsmyk o tři sta metrů výš než současný tunel. Kupecké vozy jí projížděly už od středověku, což nám dávalo naději, že ji zvládnou i naši sobové.

Až do Waidische (547 m. n. m.) bylo stoupání pozvolné, ale od odbočky k Zell-Oberwinkelu se údolí dramaticky zúžilo a bylo čím dál strmější. Za celou dobu nás předjela jen dvě nebo tři auta, mířící vesměs ke statkům, řídce rozesetým po okolních stráních. Když se úzká asfaltka změnila v lesní cestu osazenou – hádejte čím? Ano, gilt aus für Fahrrad – zjistili jsme, že Zell-Oberwinkel je slepá ulička.

Pomysleli jsme si něco o tom, že nám Rakušáci můžou políbit blatníky, a zatímco se odpoledne nachylovalo k večeru, šlapali jsme údolím bezejmenného potoka, nad kterým se zvedaly čím dál strmější srázy. Místy bylo stoupání tak prudké, že jsme museli seskočit a soby přes kritický úsek tlačit. Ze slehlého listí v příkopě vykukovaly devětsily a podběly a ve stráních kvetly jaterníky, ale dubový les byl ještě holý. Zatímco dole u Drávy už bylo jaro v plném proudu, odsud zima odešla jen před chvílí.

Když se na konci údolí (cca v 1000 m. n. m.) cesta stočila do hlubokého kotle, zjistili jsme, že i tohle tvrzení bylo přehnaně optimistické. Na cestě ještě ležel sníh. Byl mokrý a těžký a naložení sobové se v něm změnili v zlomyslné bestie, k jejichž ovládnutí by to chtělo svaly barbara Conana. Kvapem se blížil večer a do Loiblpassu to bylo ještě dobrých deset kilometrů, z nichž většina bude nejspíš pod sněhem.

Byli jsme ale příliš unavení, abychom si bezvýchodnost situace připouštěli a raději jsme se nalehko vydali na průzkum okolí. V kotli u potoka byla zima jako v lednici, ale stačilo ujít pár desítek metrů na západní svah a ejhle – uvítal nás vyhřátý, suchý les, kterým pofukoval teplý větřík. Zrovna jsme si lebedili v posledních paprscích zapadajícího slunce, když v lese nad námi něco zašramotilo. Stála tam koza s bíle a černě pruhovaným čenichem a zvědavě si nás prohlížela.
„Hele nebyl to kamzík?“ uvažoval Radek, když koza odešla do lesa.
„No tak třeba byl,“ připustila jsem rozmrzele, protože víc než všichni kamzíci mi na srdci ležel ohrožený cíl expedice.

Jediné rovné místo na výslunné straně údolí si už zabrali mravenci a tak jsme se smířili s tím, že noc strávíme pod širákem. Vyzbrojeni polní lopatkou jsme se pustili do zákopových prací a vyhlédnutý dolík, plný slehlého vlhkého listí, vystlali chvojím. Pod karimatky jsme nacpali plachtu a pod plachtu všechno, co nebudeme mít v noci na sobě. Oba jsme měli jen lehké letní spacáky (neb „jaro už přece přišlo“, jak jsem moudře pravila v Brně při letmém pohledu z okna), a tak nezbývalo, než z nich na místě nějak vyrobit spacáky zimní. Do velkého pytle na odpad jsem očesala uschlé listí z malých buků. Za půl hodiny se mi ho podařilo nashromáždit docela parádní ranec.
„Co s tím chceš jako dělat?“ drbal se na hlavě Radek.
„Myslela jsem, že ten, komu bude víc zima, by si mohl do toho pytle s listím vlízt.“
„Je to moc úzký, aby se tam vlezl člověk i se spacákem.“
„To teďka taky vidím. Ale dalo by se to nasypat DOVNITŘ spacáku, ne?“
„…“
„Počkej až zapadne slunce,“ vyhrožovala jsem. „Lepší mít spoďáry plné listí než umrzlý zadek.“
Na sypání listí do spacáku nebo kamkoliv jinam nakonec nedošlo. Se západem slunce sice začalo trochu foukat, ale v noci se vítr utišil a já jsem nemohla spát. Vedrem! Čekala jsem, až se začne plížit obvyklý chlad, ale ono nic, jen děsivě jasně svítil měsíc, dorůstající k úplňku. Radek mi na dobrou noc vyprávěl příběh o statečném horalovi Chemoprénovi („Byl urostlý, pevný a pružný…“ „Chemoprén!“), který bránil Slovinsko před horskými obry, Turky a kamzíky. Po další půlhodině marného čekání na třeskutý alpský mráz jsem rozladeně zrušila některá izolační opatření a konečně usnula.

Další den ráno nás probudilo slunce. S výhledem do malebné alpské doliny jsme posnídali kuskus s bujónem (chleba došel; nějak jsme nepočítali s tím, že se v průsmyku tak zdržíme) a popili silného kafe. Odpočinek a hlt samohonky nás pozvedly na mysli a tak jsme se rozhodli pokračovat „dokud to půjde“.
„Ti Rakušáci, co nás předjížděli v Zell-Oberwinkelu, se nám určitě smáli pod vousy. Museli vědět, že dál je to ještě zapadaný.“
„Ale nic nám neřekli.“
„Určitě se těší, až tamtudy pojedeme zpátky.“
„Toho bohdá nebude!“
Hned po ránu jsme se museli vydrápat z kotle na konci údolí. Neocenitelnou pomocí nám přitom byl snímek z Google maps, který Radek na poslední chvíli prozíravě vytiskl; lesních cest podobné šířky tu bylo vícero a naše mapa v měřítku 1:150 000 zachycovala jen tu vedoucí k průsmyku.

Dobrá třetina stoupání ležela pod sněhem. V některých prudších pasážích nám nezbývalo než odsedlat soby a brašny přenést. Sunuli jsme se závratnou rychlostí 2 km/h a když jsme se kolem poledne (ušli jsme nějakých pět kilometrů) přiblížili ke 1400 m. n. m., ruce se nám klepaly jako stoletým stařečkům. Nahoře sněhu sice neubylo, ale kdykoliv jsme se dostali na západní svah, mohli jsme nasednout a kousek se popovézt k další závěji.
„Keine spass, Loiblpass,“ podotkl Radek a tahle věta se pak stala mottem cesty.

Odpoledne jsme dorazili na křižovatku s odbočkou, stoupající sem od ústí tunelu na rakouské straně. Čekalo nás příjemné překvapení – cesta byla značená jako cyklotrasa, v důsledku čehož (a) tu skončil zákaz vjezdu a tím pádem i náš ilegální pobyt, a (b) byla prohrnutá. Posledních pár set metrů k sedlu už byla brnkačka, ale ze závějí v příkopách, dosahujících místy až nad hlavu, šel pořád trochu strach.

Průsmykem už od 16. století vedl 150 m dlouhý tunel, kterým do dnešního Rakouska projížděly kupecké vozy z Terstu. Tunel byl potom zbořen, a tak vznikla skalní brána, dramaticky se rýsující na pozadí slovinských hor – opravdu důstojné prostředí pro náš hrdinský příchod. Konečně Slovinsko!

K silnici na slovinské straně to nebylo dál než dva kilometry, ale zdolávali jsme je dobrou hodinu. Místní lesáci ještě nestačili z cesty po zimě odklidit pestrou sbírku polomů a sesuvů, a tak se sestup opět změnil v nácvik odsedlávání sobů. Vývraty byly skoro výhradně buky; smrky měly naproti tomu ulámané špičky, které jasně svítily z tmavě zelených korun. Dohadovali jsme se, zda je to dílo spíš větru nebo námrazy, nebo dvou nezávislých kalamit, ale k určitému závěru jsme nedošli.

Tržič (Neumarktl)

Při ústí tunelu jsme se napojili na silnici a v endorfinovém opojení sjeli do Tržiče. Provázely nás znuděné pohledy řidičů a občasný motorkář (obvykle vídeňák), heroicky túrující svůj stroj.

Protože nám kvůli zdržení trochu došlo jídlo (Radek už od prvního dne mrmlal, že nemá co suklat 2), vydrancovali jsme v Tržiči první Mercator a kromě kruhu, půl kila sejra a sukláty jsme si odnesli i první těžce zasloužené Laško. Na noc jsme si ustlali v lese kousek za Tržičem, u pěkného místa vedle potůčku. Po třech dnech jsem se vyzula z mokrých a smrdutých ponožek a chodila naboso, načež mě kousl sekáč.

Bled a Bohinj

Ráno jsme se po nepříjemně frekventované silnici přesunuli do Bledu, proslulého kostelíkem, postaveným na ostrůvku uprostřed jezera. Městečko bylo plné turistů, a tak jsme uhnuli na promenádu kolem jezera, na kterém se právě cvičili veslaři. Bled by si zasloužil delší prohlídku, ale v té chvíli se od hor přihnala bouřka a zmařila naše kulturně-poznávací plány.

Většina turistů naštěstí v Bledu končí a silnice, vedoucí do nitra Julských Alp, byla docela volná. Kopce, které se kolem nás zvedaly, byly čím dál tím vyšší, skalnatější a zasněženější.
„Hele! Že je to Triglav, tamhleto!“ zvolal Radek.
„Tak ať si tam je. A hlavně ať si tam pěkně zůstane.“
Výhled na Triglav jsme si jaksepatří vychutnali až od Bohinjského jezera u sousoší čtyř horalů-prvolezců, kteří jej zdolali v roce 1778, vyzbrojeni alpskými holemi, kulovnicí a soudky neznámého obsahu u pasů.

Ani náš ambiciózní itinerář naštěstí výstup na nejvyšší horu Slovinska nezahrnoval, a tak jsme po dobrém obědě otočili soby čelem vzad. V Bohinjské Bystrici jsme nezapomněli dokoupit po plechovce Laška, abychom se měli na co těšit.

Bohinjsko selo (1277 m. n. m.)

Z Bystrice začalo stoupání v alpském stylu, čili v rozmezí tří nejnižších rychlostí, jakými naši věrní sobové disponují. V 1000 m. n. m. se do příkop vrátil sníh, ale na prohrnuté silnici jsme měli pro strach uděláno. V sedle (1277 m. n. m.) byla zima jako v psírně a zachránilo nás jen slunce, které už stačilo vysušit paseku na jeho západní straně. Naposledy jsme odtud pohlédli na zasněžený Triglav, splývající se zataženou oblohou. Jednou na něj třeba vylezeme taky, i když bez kulovnic a nebudeme tam první, ale člověk nemůže mít všechno.

Sjezd z Bohinjského sedla byl opravdu silný zážitek. Zvlněné pastviny, na jaře pokryté kratičkou trávou, se tu propadaly do neuvěřitelných hloubek a předváděly celou škálu velkolepě zvlněných ploch, kuželoseček a křivek, jako by si tu zařádil opilý grafický designér. Za vesnicí Sorica se kolem silnice uzavřely lesy a začal padák k Selščici. Údolím stékal studený vzduch ze sněžných polí nahoře a nám prsty div nepřimrzly k brzdám.

Uzoučké údolí Selščice bylo zabrané statky a loukami do posledního plácku a zalesněné srázy byly tak prudké, že bychom se na noc museli zavěsit jako horolezci. Nakonec jsme našli dobré místo nad asfaltkou, stoupající do hor před vesničkou Zali Log. Za mostkem přes potok z ní odbočovala lesní cesta, které nás dovedla na skalní ostroh, čnící asi 100 metrů nad údolím. Z jeho úzké špice byl škvírou mezi stromy úžasný výhled na silnici v údolí, kde občas projelo auto s rozsvícenými světly. Bylo tam daleko tepleji než u řeky a tak jsme při klohnění večeře seděli venku a seriál o Chemoprénovi (mezitím překřtěném na Uniona Laška) se dočkal pokračování. Starosti nám trochu dělaly jen stromy, z nichž asi polovina byla vyvrácená a druhá polovina vypadala, že k tomu nemá daleko. Naštěstí noc byla klidná a skoro nefoukalo.

Údolí Selščice

Vesničky v horní části údolí Selščice byly tvořeny kouzelnými shluky domů, namačkaných jeden na druhý a propojených bludištěm různých teras, pavlačí a venkovních schůdků; tlačily se do silnice svými rohy, balkóny a sloupky, takže tu sotva projelo auto a také cyklista musel dávat pozor, aby nevzal hlavou o nějaké to vysunuté patro. Byli jsme v Alpách, ale připomínalo to Benátky nebo uličky středověké Prahy.

Za Železniki, kde bylo několik větších průmyslových provozů, začalo přibývat aut. Ve Škofje Loce jsme dokoupili zásoby a trochu bloudili – cestu nám zkřížil nový silniční tah, který jsme na mapě z r. 2011 neměli. Vyhnuli jsme se mu a po místních silničkách se dostali do Medvode, odkud jsme zamířili k severnímu okraji Lublaně.

Původně jsme měli v plánu přespat v kempu v Ježici (městská část Lublaně), ale po cestě se mi čím dál víc líbil příměstský lesík nad silnicí. Do centra města by to odtud bylo jen o nějaký kilometr dál než z Ježice a jediné, co nám kemp oproti spaní nadivoko mohl nabídnout, byla teplá sprcha, a to za těch 20 € opravdu nestálo. Po jistém (nemalém!) nátlaku se mi podařilo přesvědčit i Radka, a tak jsme si ještě za světla vyhlédli útulné křoví pod sloupy vysokého napětí a potom zamířili rovnou do centra.

Ljubljana (Laibach, Emona)

Hned zpočátku jsme ocenili místní cyklostezky, kterými je město protkáno křížem krážem a které smysluplně vedou odněkud někam, v tomto případě z okrajových částí až do centra. Spíš než investice do nové výstavby tu hrála roli ochota přizpůsobit město cyklodopravě; Lublaňské ulice nejsou o nic širší než ty v Brně nebo v Bratislavě a přece se tu místo našlo. Stačilo jen uvolnit ty části silnic a chodníků, kde u nás obvykle parkují auta. Nájezdy na přechody (vizuálně oddělené od přechodů pro pěší) byly bezbariérové a nikomu nechyběla – u nás obvyklá – cedule přikazující sesedání. Drtivou většinu kol tvořily elegantní městské stroje, na kterých se tu proháněly jak studentky, tak postarší dámy v kostýmcích, jak matky s dětmi, tak úředníci v kvádrech. Městská cyklistika je zkrátka in, šik a sexy a v Lublani to vědí.

Odložili jsme soby k parkovacímu stání před radnicí a vydali se brousit pěšky po malebném nábřeží Ljubljanice. Hlad nás ale za chvíli zahnal do hospody. Zkušeně jsme  vybrali jídla podle pravidla „za málo peněz hodně muziky“ a přiťukli si prvním točeným Unionem.

Po setmění jsme (mírně přiopilí) došlapali po uprázdněných cyklostezkách zpátky k Ježici. Potichoučku polehoučku jsme zalezli do vyhlédnutého dolíku v lese. Spali jsme pod širákem, v suchém listí šramotili mloci a byl klid až do rána.

Ljubljana še enkrat

Páteční dopoledne jsme strávili couráním po Lublani. Probudily se v nás už i vyšší a kulturnější zájmy, ale málo platno – na Vodnikově trhu právě rozkládali stánkaři své zboží a vonělo to odtamtud tisíci vůněmi čerstvě napečených dobrot. Kromě toho tam byla ještě spousta kytek, proutěných košíků a jakýchsi velikonočních mávátek v národních barvách.

Od usměvavé paní v kryté tržnici jsme koupili štrůdle, smažené koblihy a „poticu“, což je rolka ze sladkého těsta, plněná ořechy, tvarohem nebo mákem. Na náměstí před radnicí zrovna probíhal festival regionálních kuchyní, a tak jsme se rozvalili opodál, snídali a házeli drobečky ukřičeným vrabcům. Kromě nich tu byli také holubi, bufetící pod stánky, vrány, bufetící v koších, a kachny, bufetící v Ljubljanici.

V Lublani není courání, okounění a vůbec rozličné povalování se na veřejných prostranstvích zakázáno, ba naopak. Je tu množství pohodlných laviček a míst na nábřeží, kde se můžete posadit. Dále město oplývá veřejnými kohoutky s pitnou vodou, což je prozíravé, a celodenně otevřenými záchody, což je ještě prozíravější. Snad jenom způsob, jakým se tu večer uklízí pod stánky – dva týpci v oranžových kombinézách natúrují foukače a hodinu za ohlušujícího řevu rozhání prach a odpadky do všech stran, načež přijdou další týpci a brajgl, přeskupený po hodině rozfoukávání, hezky potichu a účelně smetou košťaty – připomíná Bratislavu neblahé paměti.

Po snídani jsme vyrazili na hrad, odkud byl krásný výhled na město. Studeně foukalo a od Karavanek se hnaly mraky. Malebnými uličkami v podhradí jsme sešli zahřát se do nejbližší Mladinské Knigy, kde jsme dlouho okouněli mezi regály a nakonec odešli s knihou od Jacka Hugo-Badera, Poláka, který v zimě 2011 přejel celou Sibiř. Radek to zhodnotil jako tematické čtení na následující dva dny, protože předpovídané ochlazení konečně dorazilo a začala být správná dubnová kosa.

Údolí Kokry

Kolem poledne jsme sbalili soby a vyrazili na sever vstříc deštivým horám, za kterými už čekalo Rakousko. Fádní placatá krajina za městem nebrala konce, s řevem nás míjelo jedno auto za druhým (pátek odpoledne!), olověné mraky klesaly čím dál níž a na nás padaly chmury. Nějak nás to courání po městě utahalo, nebo co, zkrátka jeli jsme jako s hnojem a do údolí Kokry jsme dorazili až pozdě odpoledne. Před námi bylo dlouhé stoupání do Jezerska, kde jsme před třemi lety zakončili puťák po Kamnických Alpách.

Původní plán, který počítal se spaním u Planšarskeho jezera jsme zavrhli jako sci-fi a už za vesničkou Arnež odbočili na lesní asfaltku, strmě stoupající podél potoka. Na jeho druhém břehu jsme vytušili plochý kus lesa, zarostlý hustníkem.

Skoro všechny smrky, porůstající terasu, měly zhruba ve výšce očí zčernalé, jakoby zuhelnatělé drápance až na holé dřevo. Brr! Z toho místa jsme vůbec neměli dobrý pocit, ale už jsme sotva pletli nohama a tak se tam přece jen utábořili.

V posledních večerních paprscích jsem sešla k potoku. Původně jsem si chtěla jsem přeprat, ale u romantické přírodní vany, ve které se něžně kývaly stvoly máty, mě přepadla neovladatelná touha se vykoupat, a tak odhazuju propocené oblečení a ráchám se a mrznu v ledové vodě a nakonec si v ní i myju vlasy. Kupodivu mi ledová voda pomohla, chmury odplavaly po proudu a konečně mi přestala být zima. Zatímco Radek následoval mého příkladu (až na ty vlasy, SRAB!), já jsem si ve stanu popíjela Laško a četla si o tom, jak se překonává Sibiř, když je čtyřicet pod nulou.

Po večeři jsme to zalomili tak rychle, že jsme nestačili ani zhasnout čelovky. Probudil nás až měsíc v úplňku, který strašně svítil. Zhasli jsme (ty čelovky) a spali mrtvolným spánkem až do rána. Myslím, že na tom místě dlelo nějaké zlé kouzlo, ale Radek tvrdí, že za to mohlo Laško.

Seebergsattel (1215 m. n. m.)

Ráno před odjezdem jsem se prozkoumala kamennou stavbu níže po potoku, které jsme si všimli už předchozího večera. Byla to malá mlýnice, na jejímž dřevěném překladu nade dveřmi byl vyryt letopočet 1862 (s číslem 6 zrcadlově obráceným). Stěny byly kamenné a zřejmě původní, ale prkennou střechu někdo nedávno opravil. Uvnitř se bez ladu a skladu válely kusy nářadí a nábytku, dokonce i mlýnské kameny asi metrového průměru. Všechno bylo pokryté silnou vrstvou prachu.

Dopoledne jsme šlapali údolím Kokry až do Jezerska, kde jsme podnikli nájezd na poslední Mercator. Nakoupili jsme kruh, zásoby piva (přes Seebergsattel jsem vezla asi dva a půl litru různých piv a asi jen litr vody, vážně bych se nad sebou měla zamyslet :-), sladoled a oblíbené srbské bonbóny s kominíkem. Cestou jsme se zastavili u Planšarského jezera, kde oproti roku 2011 přibyl zákaz táboření.

Závěrečných 300 výškových metrů do sedla bylo pro borce našeho kalibru pramalou výzvou. Slovinsko-rakouská celnice byla opuštěná a turistická chata na rakouské straně ještě zavřená. Se slzou v oku jsme zamávali Slovinsku, nasedli na soby a stlačili brzdy nadoraz.

Na rakouské straně hor nás opět přivítaly závěje a chlad jako v lednici. Obědvali jsme v zákrutu jedné ze serpentin, kde už sníh stačil roztát. Zpod slehlé trávy lezly petrklíče a devětsily a bylo tam pusto prázdno, jen jakýsi motorkář to pořád túroval do sedla a dolů, tam a zpátky, bzučíc přitom jako vzteklý čmelák. V duchu ho posílám do… Loiblpassu, řekněme, a myslím si něco o nevybouřených chlapcích, kterým by nezaškodila vojna.

Bez jediného šlápnutí jsme sjeli do Bad Eisenkappelu, odkud jsme se po místní cyklotrase přesunuli do Gallizien. V Grafensteinu jsme se napojili na tah směr Klagenfurt. Silně foukalo, po nebi se honila těžká mračna a co chvíli jsme schytali nějakou přepršku.

Na klagenfurtské nádraží jsme dorazili asi v osm večer. V zítřejší ranní (5:49!) Vindoboně bylo naštěstí místo jak pro nás, tak pro naše soby. S rezervací v kapse jsme se vydali na noční štaci k tábořišti nad Ebenthalem.

Ebenthal noch einmal

Cestou jsme zastavili u pumpy, abychom načerpali cyklobenzín a nad kelímkem hnusné břečky z automatu se slzou v oku zavzpomínali na Paulig Presidentii kahvi 3. Když jsme se soumrakem vyrazili k Sattnitzu, konečně udeřila bouřka a na posledních pár serpentinách nás pořádně prolila, asi abychom o nic nepřišli. Postavili jsme stan na tomtéž místě co první noc a k večeři uklohnili polívku, doplněnou mercátorskými kolínky (skoro instantní, za 10 minut se rozpustí i ve studené vodě!), poslední cibulí, spoustou sýra a Laškem. Okusili jsme i konkurenční rakouský Putingámer, ale moc nám nechutnal a usnuli jsme dřív, než jsme ho dopili.

Vindobona

Ve čtyři ráno jsme posnídali několik hltů zbylého Putingámeru a vyrazili do mrazivé noci. Vlak byl příjemně vytopený, v důsledku čehož jsme usnuli a probudili nás až spolucestující, přistupující ve Vídni.

Závěrem

Slavnostní zakončení a vyhodnocení expedice proběhlo v židenické hospodě „U indoše“. Mužstvo konstatovalo, že velení zvrtalo plán cesty po všech stránkách, podcenilo klimatické podmínky v horách a přecenilo fyzické schopnosti sobů, ale že to i tak bylo hezké a díky psychické odolnosti mužstva to nakonec dobře dopadlo. Velení konstatovalo, že mužstvo se na cestě dopouštělo podvracení morálky, provokací a alkoholismu. Zdolání Loiblpassu bylo vyhodnoceno jako hrdinský, leč neuvážený počin, pramenící z výše řečených prohřešků.

Za šest dní jsme ujeli 340 km a vystoupali 4420 m, překonali tři horská sedla (Loiblpass, Bohinjsko selo, Seebergsattel), vypili 2.5 l piva per capita a jednou píchli. Čtyřikrát jsme spali pod stanem a dvakrát pod širákem, přičemž nás budil dotěrný měsíc.

Výzbroj a strava, zejména polárnická

Obyčejné pěnové karimatky cca 7 mm tloušťky.
Stan Jurek.
Expediční brašny od Sport Arsenalu.
Dutochlupové spacáky Ferrino Nightec 300 a Lafuma Yellowstone Light.
Osvědčilo se mít s sebou kus staré karimatky jako větrolam, při posedávání před stanem a k vypodložení zadnic proti nočnímu chladu.
Plynový vařič.

Rodnou hroudu jsme opouštěli suma sumárum s těmito poživatinami:

1 kg kuskusu,
3 kostky bujónu,
200 g sklenice se šmalcem (sádlo s drobky z podlahy),
1 kg chleba,
4 Dunajské klobásy,
mrkev,
3 cibule,
100 g instantního kafe,
0.5 l špendlíkovo-jabkové samohonky z Veroničiných zásob,
2 rajské polívky,
čaj,
sůl,
sukláty.

Jaké bylo počasí

Hezké…

Voda a místa na táboření

Do této části Alp je víceméně zbytečné tahat s sebou víc než cca 2 litry vody, potůčků je tu hojnost a o vodu není nouze (jiné je to ovšem na jihu Slovinska!). Každou noc se nám podařilo najít místo na táboření v lese, mimo přírodní rezervace, soukromé pozemky, pastviny a louky. Alpy jsou ale strmé a asi by byl problém najít místo pro více stanů. Každá jen trochu rovnější plocha v údolí je využitá, proto se nám osvědčilo hledat místo na táboření výše nad silnicemi, obvykle na nějakém ostrohu nebo na vrcholku bočního hřebínku.

Výdaje

Zpáteční jízdenka City Star Brno-Klagenfurt pro 2 osoby s In-kartou: 164 €.
Místenky a jízdenky na kola: 55 €.
Večeře v Lublani (pizza, pleskavica, 3 Uniony): 20 €.

To je vlastně vše. Co se týká běžných nákupů v supermarketech, ceny ve Slovinsku jsou víceméně stejné jako u nás. Pivo v plechovce stojí kolem 1 €, v hospodě přes 2 €, na turisticky atraktivních místech 2.5 €.

Poznámky pod čarou

1 Sob, čili bicykl. Taky má parohy a s nákladem je podobně velký a těžko ovladatelný. Viz. též spojení „krotit soba“.

2 Suklat (v), zasuklat si (v), vysuklat něco (v), suklání (n), sukláty (n). Etym. z finského „suklaata“. Suklat znamená bez přílišného smyslového potěšení do sebe soukat sladkou poživatinu, obvykle čokoládu, čili suklátu. Na konci této činnosti se subjekt nachází v rovnovážném bodě mezi nechutí k čemukoliv sladkému a hrozbou kolapsu z nedostatku energie.
Vznik: Radkův povzdech nad čokoládovou tyčinkou kdesi uprostřed Laponska: „Tak já to do sebe ještě nasuklám a můžem jet.“

3 Kafe, po kterém se ježí chlupy v zátylku a komáři z vás odpadávají paralyzovaní kofeinem. Při loňské Expedici Nordkapp jsme ho pili jsme ho jednou, dvakrát a nakonec pětkrát denně a šlapali po něm jako veverky. Doteď máme závislost.

Za slovinskou výpravu sepsala Anežka.

4 komentáře u „Slovinsko na kole (2014), cestopis

  1. Malejskaut

    Chystám se projet Slovinsko na kole. Spíš jihovýchodně. Silnice. Všude na netu straší zákazem spaní pod širákem. Váš cestopis je vcelku aktuální. Měli jste nějaké problémy?

    1. Garret

      Se spaním pod širákem i stanováním je to ve Slovinsku podobně jako jinde ve střední a západní Evropě. Povolené to sice není, ale když nikoho nevyprovokujete tím, že mu bez optání rozděláte stan na zahradě před domem nebo uprostřed národního parku, problémy mít nebudete. Na kole jsme v té severní části měli jen technické problémy s tím, že v alpských údolích jsou všechny rovné plochy obydlené nebo obdělávané. Rovný plácek nedaleko silnice se tak hledal těžko. Na jihu by to mohlo být lepší.
      Pár let zpátky jsme procházeli Slovinsko pěšky dokonce se stanem a mimo národní parky se nějaké místo k přespání vždycky našlo – pod širákem by to mělo být ještě lepší :-)

  2. Pingback: Slovinskem na kole, aneb z Grazu na Sněžnik a zase zpátky (2015) | frikulín tým

  3. Pingback: Finsko 2016 aneb Lapin Kulta | frikulín tým

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>