Když jsme před lety bydleli v Brně, Moravský kras jsme zanedbávali. Samozřejmě – občas jsme jím prošli nebo proběhli, ale do jeho nitra jsme se od dob dětských výletu nepodívali. Do Brna jsme se před rokem vrátili, a když přišlo jaro a pomalu se chýlilo k létu, vábení podzemí už jsme neodolali. Vyrazili jsme, abychom o slunovratné noci přespali někde na prahu jeskyně.

21. – 22. 6. 2014, Křtiny – Rudice – Holštejn – Šošůvka – Blansko
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Den první, 21.6.2014, sobota

V sobotu v poledne jsme vyrazili MHD do Křtin, odkud jsme vyšli po zelené turistické značce. Opustili jsme ji u Dykových školek a pokračovali po cestě – zvané Horní rozepř – k Rudici. Cestou jsme se snažili najít ponor U kapličky, ale bylo to jen vyschlé koryto s trochou bláta na dně.

Další zastávka byla u Rudického propadání. Je to díra do země pod několika skalami, ale voda do ní padá pěkně prudce, kameny jsou zrádně kluzké a z jeskynního jícnu se jemně kouří od páry. Krásné je i okolí (bílý vápencový útvar Kolíbky), poseté skalkami a vypásané ovcemi.

Z Rudice jsme vyšli po červené na Strážnou (538 m. n. m.). Pole vlevo bylo poseto závrty, které byly vidět jako kruhovité remízky. Na poli rostlo obilí, a tak jsme k nim nešli. Po okrajích kvetly chrpy, vlčí máky a ostrožky.

U Krchůvka (hromadný hrob po morové epidemii z počátku 18. století) jsme jedli třešně ptačinky. Velké třešně byly otrhané, ale ptačinky byly sladké jako cumel a moc dobré.

Od Krchůvka jsme po polní asfaltce sešli do Ostrova u Macochy. Ze silnice jsme vyšplhali po červené podél stráně, vypásané ovcemi. Minuli jsme větrný mlýn na okraji obce, který si někdo přestavěl na trvalé bydlení, což se nám strašně líbilo. Na náměstí jsme na čas dali turistickým značkám sbohem, přelezli silnici a na opačné straně prošli škaredou novou výstavbou k lesu. Tam jsme chtěli najít místo na spaní u některé z jeskyní.

Jako první jsme objevili jeskyni Domínku, což byla propast hned u cesty, schovaná na konci zmoly. Byla ale příliš strmá, než abychom mohli vlézt dovnitř, a les kolem byl fádní vzrostlý smrkáč, a tak jsme ji zamítli.

Jeskyně V jedlích se nám líbila víc. Kromě několika závrtů jsme tu našli i jednu čerstvou, zabedněnou šachtu s výdřevou, a hned nad samotnou jeskyní další šachtu, ale bez krytu. Radek říkal, že těmi šachtami speleologové čistí chodby, když se snaží prokutat někam dál. Pod starou šachtou jsme našli vstup do jeskyně. Chodba se snažovala jen mírně a tak jsme tam vlezli a pokračovali, dokud nás nezastavila první plazivka (asi tak po 30 m). I tak to bylo moc pěkné. Stěny byly z ohlazeného vápence, který protínaly růžové žilky, a krápala z nich voda. Seděly na nich tiplice, komáři (ale jen samečci) a nějaké mouchy. Když jsme zhasli, udělala se úplná tma – inu, podzemí. Určitě by se dalo popolézt i dál, kdybychom byli (teda já) odvážnější a chtěli se trochu plazit.

Ani v jeskyni, ani v jejím okolí nebyly odpadky ani jiné stopy lidské činnosti (zejména té ranní), a tak jsme se utábořili na plošince hned nad jeskyní. Starosti nám dělala jen ta nezakrytá šachta, kterou jsme měli na metr za patami, ale řekli jsme si, že tím směrem holt nebudeme chodit čurat.

Večer se začalo nedaleko – teda vlastně dost blízko – střílet. Nejdřív jedna rána a asi po hodině několik dalších. Už předtím jsem na keře a stromy kolem tábořiště natáhla všechny bílé plátěné tašky, kterými jsem disponovala, aby tak aspoň trochu označily naše tábořiště. Teď jsem navíc rozsvítila na své čelovce červenou diodu a nechala ji zapnutou celou noc. Měla by to vydržet, ale příště už si musím vzpomenout a koupit chemická světla.

Leželi jsme a jak se smrákalo, koukali jsme do korun smrků (nebo jedlí?) nad námi a zdály se nám strašně daleko. Bylo krásné je pozorovat oproti tmavnoucí obloze, ty černé hvězdice. Potom jsme usnuli.

Zdálo se mi, že chodím s panem Chaloupkou a Radkem po nějakém vinohradu a bavíme se o víně; pamatuju si, jak jsem ve snu rozloupávala bobule a šťáva mi obtékala nehty.

Radkovi se zdál divoký sen, ve kterém jsem svévolně skočila do nějaké řeky a zvedla stavidla a odplula jsem po vzedmuté vlně. Radek zůstal na pevnině a musel to vysvětlovat policajtům, kteří to vyšetřovali, ale zároveň se mě snažil zatajit, protože věděl, že vypouštět přehrady je zakázané. A potom neklidně sledoval zprávy, jestli mě nenašli někde utopenou. A já jsem mezitím Zbyškovi tajně, když nebyl doma, vrátila nějakou věc, kterou jsem od něj měla půjčenou, asi nějaké hliněné sošky. Tak měli poznat, že jsem se neutopila, ale už jsem se našla.

Den druhý, 22.6.2014, neděle

Ve 4 ráno nás probudily další dva výstřely, hodně blízko. Neklidně jsme usnuli, a v osm, když jsme snídali, práskly další. Jsou to šílenci! Když jsme se prodírali pasekou na cestu, Radek mával pro výstrahu červenou bundou.

Zastavili jsme se u vápenky Velká dohoda – má krásný komín – a přes silnici se napojili na červenou značku, vedoucí mezi jeskyněmi. Vlezli jsme do Staré Rasovny tak daleko, dokud nás nezastavila mříž. Nad Novou Rasovnou zrovna dělníci opravovali cestu, pod kterou se utrhnul kus skály, a tak jsme tam raději nešli. Dělníci na sebe pokřikovali polsky a kleli.

Z Holštejna jsme vyrazili po červené. Studánka Na Troubkách (což je název podle potrubí, které tudy vedlo už ve středověku k holštejnskému hradu) byla hezky upravená, ale nacházela se uprostřed kravské pastviny, tak jsme si netroufli z ní pít.

V Šošůvce v penzionu Žralok jsme se zastavili na oběd – měli zrovna krůtí víkend. Dali jsme si řízečky v cibulové marinádě, ale maso bylo tak­tak upečené a příliš slané. Suma sumárum tam vaří dost mizerně (nebyli jsme tam poprvé), ale výhodou je příjemná letní zahrádka. Uvnitř se nekouří, což je další plus. Pár vedle si pochvaloval palačinku, tak třeba je kuchař spíš na sladké.

Z Šošůvky jsme došli po silnici do Sloupu. Vyšlo slunce a to nás tak vyřídilo, že jsme si nad Sloupem museli na chvíli lehnout u kapličky na louce. Pokračovali jsme po modré přes Veselice a odtud romatickým údolím Palavy, kde jsme kromě jahod našli i první letošní maliny.

V Blansku jsme se u koupaliště Palava zastavili na brambůrky a kofolu a závěrečným úprkem na vlak zakončili svatojánský vandr. Doma v Židenicích jsme se vyčerpaně svalili na dvorek, nemoha chodit ni mluvit, a teprve tehdy nám došlo, že máme oba parádní úpal.

Za krasnou výpravu sepsala Anežka

A jaké bylo počasí, děkuju za optání?

Inu, takové ukázkově předletní. V sobotu bylo zataženo a přes den nejvýš 20 stupňů, ještě v poledne to vypadalo na bouřku, ale k večeru se mraky rozehnaly. V neděli bylo polojasno a když slunce vylezlo z mraků, i docela vedro.

tisk | PDF | e-mail