V mých 28 letech to přišlo. Ta nechuť k Vánocům stráveným doma, v pohodlí vyhřátého obýváku. Nechuť svádět boje s nekonečnými horami špinavého nádobí a s nekonečným přísunem laskomin. Nechuť, která o Vánocích jednou přijde snad na každého. Adventní mše, které jsem navštívila toho roku v Brně, ve mně zanechaly rozpačité dojmy, a tak jsme za duchovnějším prožitím svátků vyrazili raději ven, do volné krajiny. Vybrali jsme si hřeben nevysokých, leč malebných Bílých Karpat a v neděli 22. prosince nasedli do vlaku směr Vlárský průsmyk.

22. – 25. 12. 2013
Bylnice – Javorník (782 m) – Vlárský průsmyk – Končitá (817 m) – Horní Lideč
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Den první, 22.12.2013, neděle

V Bylnici, kde jsme vystoupili, bylo pusto a prázdno. Bylo zataženo, teplota se držela nad nulou, jen tu a tam jsme v brázdách zahlédli zbytky sněhu. Holé mokré stromy v zahrádkách, jehličnany omotané elektrickými světýlky a sirná deka nad střechami – taková byla předvánoční Bylnice.

Hned ze začátku jsme ztratili modrou značku, která nám zmizela v nové výstavbě ošklivých katalogových domků, a tak jsme opsali marné kolečko po vesnici, abychom nakonec skončili zase u nádraží. Rozhodli jsme se nebrat na značku ohled a vyrazili po jakési polňačce, která vedla zhruba správným směrem.

Cesta nás dovedla k brodu přes Vláru, svižně tekoucí říčku asi pět metrů širokou. S kalhotami vyhrnutými po způsobu Rychlých Šípů jsme ji bez úhony přebrodili, ačkoliv panely na dně, porostlé řasami, strašně klouzaly.

Za brodem jsme na rozmáčené pastvině konečně našli turistickou značku, která nás zavedla do mladého listnatého lesa. Tam už sněhu trochu přibylo, i když byl mokrý a těžký. Na holinách u Pláňavy (600 m. n. m.) jsme se dostali do husté mlhy, ze které přízračně vystupovaly kůly ohrad, železná konstrukce nedalekého vysílače a rezivějící napajedla.

Pod zalesněným vrchem Javorníkem jsme na chvíli opustili značku a zašli si k Vápenickému potoku, abychom dobrali vodu. Ukázalo se ale, že v zimě je to jen zasněžené koryto plné listí. Les pod Javorníkem byl převážně bukový, vzrostlý a plný spadaných klád, kluzkých od vlhkosti.

Bylo teprve něco po třetí odpoledne, ale zatažená obloha způsobila, že pod stromy se už začalo stmívat. Vytrvale jsme stoupali k hřebeni, když tu se to stalo: listí začalo šustit pod nohama; bukové kůře se navrátil stříbřitě šedý odstín a mlha zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. A někde nedaleko zaskřípěla lámající se větev. Následovalo duté žuchnutí. Zkrátka a dobře, mrzlo, až praštělo.

V sedýlku mezi Javorníkem (782 m. n. m.) a jeho západním dvojvrcholem jsme našli místo k utáboření. Mýtina, částečně zarostlá bukovým mlázím, padajícími větvemi nehrozila. Sněhu tam bylo po kolena, a tak jsme si místo na stan museli nejdřív vyhrabat. Šňůry jsme kotvili pomocí těžkých větví, provlečených poutkem na konci. Aby dobře držely, zahrnuli jsme větve sněhem a pořádně ho uplácali.

Ve čtyři odpoledne už byla úplná tma. Uvařili jsme večeři na vodě ze sněhu a sotva se natáhli, usnuli. Spali jsme od šesté večer do osmé ráno dalšího dne.

Zimní spánek

Když je den nejkratší a noc nejdelší, vyzkoušej si zimní spánek. Ležíš, někde pod stanem nebo v těsném tmavém bunkru, seshora vymezen plachtou, zespoda karimatkou, zabalen ve spacáku a s kuklou přetaženou přes hlavu. Kukla zakrývá ústa, takže nemluvíš – proč taky tlachat, za rok se toho člověk natlachá až až – jen nos trochu studí a pak taky oči za zavřenými víčky. Ve stanu je pod nulou, pára z vašich dechů ledovými krystalky pokrývá vnitřní stranu plachty, ale ve spacáku je teplíčko jako v medvědím doupěti. Když se chceš otočit, pohnout, musíš to provést s rozvahou a pomalu, aby se někde neotevřela skulina, kterou by unikalo drahocenné teplo. Raději se tedy moc nevrtíš a kupodivu to není nepříjemné, ta vynucená nehybnost těla i ducha, který se konečně zastavuje a zklidňuje. I kdybys doma, v takzvaném pohodlí, měl sebevětší problémy s usínáním, teď spíš; spíš tvrdě a hluboce jako medvěd, spíš a někde pod sebou cítíš pomalé kolébání hor ve vesmírné noci, nejdelší noci v roce. Prospíš čtrnáct hodin v kuse a když procitneš, zjistíš, že jsi za tu dobu vůbec nic nezmeškal.

Den druhý, 23.12.2013, pondělí

Ráno bylo mrazivé a vítr zesílil. Po snídani jsme slili rozpuštěnou vodu do termosek, aby nám vydržela na celý den, a pustili se po hranici k Vlárskému průsmyku. O sto metrů níže na Jarově vrchu (679 m. n. m.) už bylo zase nad nulou, zimní kouzlo roztálo a ze stromů krápala sražená mlha.

Cestou do Vlárského průsmyku jsme přebrodili ještě jeden potok, ale Vláru jsme ilegálně překonali po železničním mostě. Průsmyk se topil v mlze, jen lampy nad železniční tratí trčely z rozbahněné louky.

Hlubokým údolím jsme vystoupali k Sidonii, bývalé sklářské osadě. Dodnes tam stojí několik domků bývalé dělnické kolonie, které jako by z oka vypadly těm z brněnských Židenic.

Nad Sidonií jsme na chvíli opustili hranici a po červené turistické značce zamířili na Slovensko. Vystoupali jsme údolím na louky, kde byly ve zbytcích tajícího sněhu znát stopy od běžek. Rozhled ale zakrývala mlha, z níž jen tu a tam vystupoval zapomenutý balík sena. Bylo už po třetí a padala tma. Nebezpečí od námrazy tentokrát nehrozilo, zato se přihnal vítr. Dokonce nám přišla smska od rodičů varující, že na Beskydy se žene vichřice v nárazech s rychlostí až 100 km/h. Postavili jsme stan na okraji rozblácené pastviny, krytý z návětrné strany houštinou.

V noci se oteplilo a foukalo čím dál silněji.

Štědrý den, 24.12.2013, úterý

Na Štědrý den ráno se konečně vyčasilo. Po nebi se o překot hnaly mraky a na protějším kopci se rychle střídaly světlé a stinné skvrny. V křovinách svištěl vítr a bylo teplo, skoro jarně.

V Brezové jsme se zastavili u přírodního amfiteátru s kapličkou a pramenem svěcené vody. Kaplička, břízy kolem ní, zledovatělá cesta i obloha s ženoucími se mraky… to všechno bylo bílé a modré, až oči přecházely. Nabrali jsme vodu a pastvinami vystoupali na kopec Okršlisko. Na mýtině, kde jsme se nemuseli bát padajících stromů, jsme s obtížemi snědli sváteční oběd, a sice chleba s posledními kousky špeku. Vítr byl tak silný, že nám rval krajíce z rukou. Tu blíže, tu z větší dálky se z lesa ozývalo žuchání a praskání, a někdy jsme i cítili, jak se země zachvěla.

Krátký úsek hřebene mezi Kosákem a Vysockou jsme proběhli s ušima nastraženýma a s očima na šťopkách. V lese už se válelo množství polámaných a vyvrácených stromů, většinou smrků. Jeden takový na nás číhal pod Kaňúrem – nakláněl se nad cestu s větvemi svěšenými a výhružně skřípěl, kdykoliv se do něj opřel vítr. Sotva jsme jej obešli, spadnul. Byl to těžký, ale zároveň pružný pád, při kterém se kmen několikrát odrazil od země, než zůstal nehybně ležet.

Na pastvinách na Vysocké se do nás opřel silný vítr, ve kterém jsme se potáceli jako opilci. Nadešli jsme Nedašovu Lhotu a u posezení s výhledem na vrchol Ploštiny jsme rozeslali vánoční zprávy a připili. si štědrodenní slivovice. Kolem chat u Požáru (792 m. n. m.) a dalšího horského amfiteátru s kapličkou jsme po červené značce vystoupali zpátky k hranici na Končitou (817 m. n.m.), kde se opět objevil sníh.

Vichřice ještě neutichla, a tak jsme i tentokrát hledali nocleh mimo dosah padajících stromů. Našli jsme jej na pasece na kopci Pod Strání (652 m. n. m.). Starosti nám dělala nedaleká lovecká chata, v jejíž blízkosti byly stopy po čerstvém odstřelu.

„Snad i myslivcům dojde, že srnky nebydlí ve stanu, ne,“ uklidňoval mě Radek. Jenomže náš stan, chráněný před větrem skupinkou mladých borovic, byl sotva vidět.
„To jo, vystrčím v noci zadek a schytám do něj broky…“
„Na Štědrý večer se snad po lesích nikdo netoulá,“ zase na to Radek.
„No jo, jenomže to stejný si řekne i ten myslivec! Ani ho nenapadne, že by tu někdo moh‘ courat v tuhle roční dobu. Bude střílet na všechno, co se šustne.“

Nakonec jsme na jednu z boroviček pověsili chemické světlo, aby mátožným nazelenalým přísvitem označilo naše tábořiště. Tím vlastně vznikl vánoční stromeček a když už jsme byli v tom, pověsili jsme na něj ještě kouličku s lojem a semínky pro ptáky, kterou jsme pro tuto příležitost táhli s sebou. Na vaření jsme nasbírali sníh, který se ještě držel v prohlubních mezi pařezy, a mezi spacáky rozprostřeli slavnostní štědrovečerní karimatku se slavnostními chody: podával se kuskus Bacchini (made in Italy) s herynkem Sill Matjes (made in Sweden). Pili jsme k tomu nejdřív kafe, pak pár kapek slivovice a poslouchali, jak v lese padají stromy.

Na Štědrý večer jsme nešli spát hned, ale místo toho jsme několik hodin pokračovali v dobrodružství pro Dračí doupě, které jsme načali už před odjezdem, ale nedohráli. Radek dělal Vypravěče a hrál bylinářku Albrechtu, pilaře Golana a celou bandu zbojníků. Proti nim stály moje dvě postavy, puškař Broněk se svou oddanou, leč poněkud nevěrnou ženou. Když jsme k půlnoci skončili, puškařovi se právě dostali na dohled salaše, kde se skrýval zbojník Vilém, a vyměnili si první salvu. „Já tě naučím, ty zmetku, jak se střílí u nás na jihu,“ zamumlala jsem do usínání.

Asi ve čtyři ráno mě probudil hlad. Perníky i vánočku jsme snědli včera, slanina byla taky pryč a z chleba zbývala jen patka (kterou jsme měli snídat), a tak jsem jej zahnala lokem slivovice.

Den čtvrtý, 25.12.2013, středa

Během noci foukal teplý vítr a skoro všechen sníh roztál, takže mi ráno nezbylo než chodit po pasece a lžičkou vybírat jeho poslední zbytečky, které byly už notně špinavé. Když jsem je v ešusu rozpustila, na dně mezi špínou a hlínou z nich vypadla spousta drobounkých, bílých červíků! Radkovi jsem to ale řekla až potom, co jsme čaj z té vody uvařený vypili, abych mu nekazila chuť. Vynadal mi. Je to pěkná bačkora!

Posnídali jsme zbytek chleba a s kručícími žaludky vyrazili do údolí do Střelné k silnici. Před třemi dny nám společnost lidí vadila a prchali jsme před ní, teď jsme se do ní rádi vraceli a těšili se z pohledů na ovocné stromy v zahradách, upravené domky a psy, polehávající na zápražích. Po silnici, vedoucí pod malebným železničním náspem, jsme došli do Horní Lidče. Právě tam začínala ranní mše a už z dálky nás vítalo hlaholení zvonů.

Za vánoční výpravu sepsala Anežka

A co se nám na cestě osvědčilo?

Na jídlo bylo nesmrtelné kvarteto: špek-chleba-kuskus-polívka. Jako sladkosti se osvědčily vánoční medové perníky – jsou mechanicky odolné, energeticky vydatné a nemrznou. K tomu jsme měli i kus vánočky. A na štědrovečerní večeři měli herynka.

Z vybavení jsme oproti letním putování přibrali spolehlivé termosky – na den nám na cestu v zimě stačí litr. Člověk se napije ráno a večer, když si může uvařit něco teplého ze sněhu. A pochvalovali jsme si i 14 mm pěnové karimatky EVA.

tisk | PDF | e-mail