Z Jeseníka do Šumperka (2014), cestopis

Státní svátek 28. října letos příhodně padl na úterý, a tak jsme se rozhodli využít prodlouženého víkendu a vyrazit na pohodovou vycházku do Jeseníků, tohoto měsíce již druhou. Kromě krajových dobrot v podobě borůvkových knedlíků a Holby jsme chtěli užít stále ještě krásného podzimního počasí a před blížícími se Vánocemi provést zátěžovou zkoušku našeho vybavení a našich tělesných schránek. Předpověď byla příznivá, přes den mělo být jasno a v noci lehce pod nulou. Trasa vznikala, jak už se stalo tradicí, v sobotu ráno v šalině cestou na nádraží.

25. – 27. 10. 2014
Jeseník – Chlapecké kameny – Rejvíz – Koberštejn – Videlské sedlo – Jelenka – Skřítek – Šumperk
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Den první, 25. 10. 2014, sobota

Nakonec jsme se usnesli na tom, že za dva dny projít hřeben z Jeseníka do Šumperka pro nás, ostřílené borce, nebude žádný problém. Začali jsme nadějně sobotním obědem v Jesenickém hotelu Praděd, kde jsme za směšnou cenu (namátkou jmenujme smažené tvarůžky v bramboráku za 39 Kč, palačinku s marmeládou za 15 Kč, Holba cca 20 Kč) pořídili turistickou krmi uspokojivé kvality a vydatnosti. Na Křížový vrch jsme potom stoupali sice trochu ztěžka, ale krásné slunečné počasí vybízelo k častým zastávkám a obdivování barevných lesů, takže to ani moc nevadilo.

Rozhledna za Zlatém chlumu byla otevřená, ale nahoru se nám nechtělo. Odolali jsme i pokušení dát si v bufetu při jejím úpatí kafe (pravého českého turka za 15 Kč, což je, vlivem kávové kultury, kterou tu rozšiřují Pražáci, jev pomalu vymírající) a přes Bílé skály a Chlapecké kameny pokračovali k Rejvízu. Tam už se začalo šeřit a z luk po obou stranách silnice se plížila lezavá zima. Na parkovišti u Mechového jezírka jsme našli poslední otevřený stánek, kde nám moc milý pán uvařil kafe (toho zmiňovaného turka), i když už zavíral. K tomu jsme od něj dostali gratis sněhovou trubičku, abychom se trochu posilnili před poslední večerní etapou.

Za Starým Rejvízem jsme se vnořili do lesa, kde už se docela setmělo. Po menším bloudění v údolí Černé Opavy, kde se naše mapa z roku 1999 trochu rozcházela s aktuálním turistickým značením, jsme našli odbočku ke zřícenině Koberštejnu a vysápali se diretissimou do hradního krpálu. Věž na skalním ostrohu nenabízela moc rovných míst na stanování, ale naštěstí jsme přece jen jedno místečko našli v hradním příkopu. S nocí se ochladilo a byly jasně vidět hvězdy.

Den druhý, 26. 10. 2014, neděle

Ráno bylo slunečné a ve stinných koutech se na listech a trávě držela námraza. Teprve teď jsme si mohli zříceninu jaksepatří prohlédnout. Ze skalního ostrohu jsme měli Rejvíz jako na dlani a v dálce bylo vidět snad až někam k Otmuchowských jezerům. Z Koberštejna jsme pokračovali k Pásmu Orlíka a odtamtud na Videlské sedlo. Bylo slunečno, ale ve stínu teplota neměla daleko k nule. Okolí se nám nejspíš zdálo trochu nudné (to asi budou ty smrkové monokultury, o kterých minule mluvil mladý ekolog), protože si z něj mnoho nepamatuju. Většinu cesty jsme, myslím, věnovali zevrubné kritice knižního Pána prstenů a Hobita, přesněji řečeno toho, co se nám na nich nelíbí.

Všimli jste si například, že většina děje v Pánovi prstenů – o Hobitovi nemluvě – je vytvářena tak, že na postavy prostě „padají shora“ různé problémy?  Zhusta jsou zachraňovány také vyšší mocí (Tom Bombadil, Gandalf, orli atd.), anebo díky náhodě. Málokterý konflikt vychází z napětí mezi postavami nebo z jejich činů. Světlou výjimkou je Boromir, ale to je jen kapka v moři. Může za to zkušenost z obou světových válek, Tolkienovo katolictví nebo je to projev nějaké jiné, méně viditelné změny, která tu od té doby proběhla?

Na parkovišti na Videlském kříži bylo narváno, jako by se tu konala pouť. Zařadili jsme se do proudu turistů, stoupajících na hřeben; naštěstí už bylo po poledni a většina výletníků nás míjela v protisměru. I tak bylo ale stoupání, při kterém jsme na třech kilometrech museli zdolat asi 500 m převýšení, dost náročné a mně se v půlce začaly klepat nohy (hladem). Postupně se v holém borůvčí po stranách cesty začal objevovat sníh a led. Radek tvrdil, že ho musíme ochutnat podobně, jako vinaři koštují zrající víno. Prý se podle toho pozná, jaká bude zima. No proč ne; nic jiného k jídlu tu stejně nerostlo, a tak jsme se pustili do chroupání ledu. Výsledkem bylo, že jsem se kromě hladu roztřásla i zimou, a Radek z toho usoudil, že letošní zima bude studená.

Na vrcholových holinách už sněhu bylo po kotníky. Z Malého Děda se nám naskytl unikátní pohled. Viděli jsme moře. Vzhledem k tomu, že první pivo toho dne nás teprve čekalo, nemohli jsme to pokládat za důsledek požívání alkoholických nápojů. Pod hřebenem se táhla nedozírná bílá hladina s jemnými vlnkami, nad kterou pronikavě zářilo slunce. Nebe bylo hluboce modré jako za parného léta a stopy, které do něj vyryly tryskáče, zářily jako stříbro. Z bílé hladiny pod námi tu a tam vystupoval černý ostrůvek. Podle seříznutého temene jsme poznali Mravenečník, ale u jiných vrcholků jsme mohli jen hádat. Lidé kvůli té podívané zapomínali koukat pod nohy, klopýtali o kleč a vráželi jeden do druhého, upouštěli foťáky; ale nikdo se nezlobil, nikdo nenadával. Nějaká paní říkala, že dole v Ostružné je pošmourno a zataženo. Tady bylo jako v nějakém letovisku v Alpách.

Chata na Švýcárně byla otevřená a uvnitř jsme dokonce našli místo na sednutí, a proto jsme se rozhodli dát si oběd tam, a ne až na Pradědu (jak bylo původně v plánu). Obsluha byla rychlá, protože jídla tam nakládají na tácy jako ve školní jídelně a platí se rovnou. Na první chod jsme si dali špekové knedlíky se zelím (3 ks) a borůvkové knedlíky (4 ks) a dvě piva. Za normálních okolností by nám to asi stačilo, ale po tom náročném výstupu jsme byli vyhládlí (hlavně já) a tak jsme si došli pro další čtveřici usměvavých, cukrem sypaných a máslem přelitých borůvkových knedlíků. Uf! Sotva jsem pak vstala od stolu. Ještě že od Švýcárny vede k Pradědu pohodlná asfaltka, po které jsme se mohli valit jako kulihrášci. Vzhledem k právě proběhlým borůvkovým orgiím jsme zacházku na Praděd vynechali a pokračovali dál po hřebeni. Cestou se nám naskýtaly výhledy na ostrůvky, zátoky a výběžky, prorážející sněhobílou hladinu. Většina turistů, provázejících nás od Pradědu naštěstí směřovala k autům, která měli zaparkovaná pod Ovčárnou.

Od Petrových kamenů jsme byli na hřebeni téměř sami. Slunce se už sklánělo k západu a barvilo obzor jemnými odstíny růžové a zlaté, zatímco nad hlavami už převládala šedomodrá barva soumraku. Rýhy, které do ní vyryla letadla, svítily jako dráhy meteorů a srpeček měsíce, který se právě vynořil na jižním obzoru, zářil jako betlémská hvězda. Bylo těžké uvěřit, že pod tou andělsky bílou hladinou mraků tonou v šeru a smogu lidská města. Vypadalo to, jako by nastaly Vánoce a Silvestr najednou.

Jelení hřbet byl posledním výběžkem nad „hladinou“ a potom atmosférické divadlo skončilo. Nocležiště na Jelení studánce bylo obsazené (to jsme čekali), a tak jsme jen dobrali vodu a začali sestupovat na východní stranu hřebene. To už se docela setmělo a nás ze všech stran obklopila mlha. Pod vrchem Jelenka jsme uhnuli ze značky. Les byl plný tlejících klád a zarostlý vysokým borůvčím, do kterého jsme zapadali až po kolena, ale pod většími smrky byla země rovná a holá. Na jednom takovém plácku jsme postavili stan. Než jsme rozbili tábor, začaly najednou větve klouzat a borůvčí se lámalo, jako by bylo ze skla – přišel mráz. Noc jsme ale strávili v teple a v pohodě a naše spaní uprostřed přísně chráněné rezervace nerušila ani obava z ochranářů.

Den třetí, 27. 10. 2014, pondělí

V pondělí nás čekala závěrečná, nejdelší etapa. Začali jsme ji snídaní, kdy přišel ke slovu zbytek Radkova špeku a jedna ze tří malých brambor, které jsem předchozího dne ukradla srnám ze zásypu (to jsme ještě nevěděli, že se na Švýcárně tak pomějeme, a jídla jsem jako obvykle měli poskrovnu). Za pomoci plynového vařiče jsem z nich v ešusu bleskově vyrobila prvotřídní smažené lupínky, které nám nejen zpestřily ráno, ale i opozdily vstávání o dobrou půl hodinu. Další půlhodinu jsme ztratili blouděním kolem Jelenky, když jsme začali sestupovat do špatného údolí. Nakonec se nám přece jen podařilo objevit žlutou turistickou značku, která nás po vrstevnici dovedla k motorestu Skřítek. Radek si tam dopřál první ranní Staropramen a já druhé ranní kafe a nanuka (ostříleného mrazákového veterána, který už zažil několik oblev, jarních tání i přízemních mrazíků) a chvíli jsme se slunili na venkovní verandě.

Ze Skřítku jsme po zelené značce došli na rozcestí Pod Kamencem a někde tam se také rozloučili se sluncem, které zmizelo v mracích. Po žluté značce jsme nadešli Hraběšice. Krajina získala pochmurnější, vpravdě podzimní ráz. Prázdné pastviny, lesnaté kopce přikryté mlhou, lesklé hroudy oranic a poslední žluté listy, držící se na větvích břízek, to vše na nás sedalo pochmurnou předzvěstí zimy. Ve Vikýřovicích (okrajová část Šumperku) jsme s politováním zjistili, že příměstský vlak nám ujel před pár minutami a že budeme muset do města došlapat po svých. Nohy nás už bolely a v šeřící se kotlině, kde se s mlhou místil sirný pach uhelných spalin, nebylo o co stát. Na nádraží jsme dorazili chvíli poté, co zvedl kotvy rychlík na Brno.

Nádražní bar U Markéty nás moc nelákal, a tak jsme sebrali poslední síly a zamířili zpátky do města. Obkroužili jsme hlavní třídu a náměstí, kde bylo docela živo, a nakoukli do dvou nebo tří hospod, ale ani jedna se nám nelíbila. Buď byly moc na úrovni a nám bylo blbé tam lézt v zablácených botách a s jehličím ve vousech, nebo šlo o zaplivané putyky, kde nebylo přes cigaretový dým vidět na krok a kde nabídka sestávala z utopenců a fazolové polívky. Nakonec jsme skončili v restauraci Černý havran. Ubrusy tam měli taky, ale už jsme byli příliš unavení, a tak jsme jen zalezli do nejtemnějšího kouta a předstírali, že ty kusy bahna, válející se na koberci, k nám nepatří. Jídlo tam ale měli výborné, takže jsme málem nestihli doběhnout ani na druhý brněnský rychlík. Vyšlo nám to ale přesně, takže jsme ještě stačili koupit povinnou plechovku Holby, a pak už se nechali v polospánku unášet mrazivou nocí domů.

Za jesenickou výpravu sepsala Anežka

Úplně závěrem poznámka k finanční stránce tohoto výletu: Největším nákladem byla doprava, protože s cenou cca jedné koruny na kilometr jízdy nás jízdenky tam a zpátky (oba s In-kartou 25) vyšly na 766 korun. První den v Jeseníku jsme jedli a pili cca za 150 Kč, na Švýcárně vydali za trojité knedlíky, pivo a kafe skoro 400 Kč. Na Skřítku jsme (pivo, káva, nanuk) zanechali 100 Kč a návštěva Černého Havrana nás vyšla na nějakých 200 Kč. Suma sumárum, přes 1600 korun českých za prodloužený víkend v Jeseníkách s noclehem v borůvčí. Zaletět si na otočku do Paříže nebo Londýna by možná vyšlo levněji.

(Brno, 9. 11. 2014)