Z Ostružné do Jeseníku (2014), cestopis

Ještě v sobotu ráno, když jsme nastupovali do šaliny, jsme chtěli jet do Šumperka; ale někde mezi zastávkami Vlhká a Masná v nás zvítězila touha podívat se do nitra Hrubého Jeseníku a koupili jsme si jízdenku do Ostružné.

4. – 5. 10. 2014
Ostružná – Šerák – Vozka – Červenohorské sedlo – Filipovice – Jeseník
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Den první, 4. 10. 2014, sobota

V Ostružné nás rychlík vyklopil něco po poledni. Byl krásný říjnový den, který jako by se nemohl rozhodnout, jestli má být mrazivě slunečný nebo strašidelně mlžný. Lesy nad tratí tonuly v oparu, ale nástupiště ozařovalo slunce a koleje házely do očí prasátka jako uprostřed léta.

Vyrazili jsme na Šerák po známé modré značce. Před pár lety, když se vyvedla zima, jsem tudy sama vyrazila na běžkách s cílem dojet do Jeseníku; na Šeráku mě ale zastihla taková mlha a vánice, že jsem to musela otočit a vrátit se do Branné. Tentokrát nám naštěstí nic takového nehrozilo. Vzpomínali jsme taky na vandr po Kraličáku, kde jsme loni touhle dobou v mrazivé noci klepali pěknou kosu a ráno rozbíjeli vodní tříšť v lahvích.

Cestou jsme nakoukli do jednoho řopíku. Uvnitř bylo sucho a čisto a na stěnách už se srocovali zimující motýli. Na Černavě se zatáhlo a přes hřeben se hnaly šedivé chuchvalce mraků. Bylo vlhko a lezavo. Přesto jsme v lese potkávali spoustu rodin s dětmi a starších lidí. Většina se jich navzájem zdravila, takže jsme si připadali jako někde na pouti.

Chata Jiřího na Šeráku byla otevřená, a tak jsme usedli k volnému stolu na polívku a na pivo, ale potom nás popadla mlsota a objednali jsme si ještě kynuté borůvkové knedlíky (jednu porci napůl). Byly tak nadýchané, že se jen rozplývaly. Jen kdyby mě zrovna nezačala tak strašně bolet hlava…! Radek tvrdil, že jsem si za poslední roky zvykla stravovat tak spartánsky, že mám teď z „normálního jídla“ šok. Vtípky mu ale moc dlouho nevydržely, protože on sám byl předchozího večera vzpomínat se spolužáky na studentská léta a pořád ještě se na něm projevovala společenská únava, posílená nedostatkem spánku. Proto jsme oba toužili co nejdříve zalehnout: „My se vlastně takhle o víkendu jezdíme do těch hor hlavně vyspat,“ řekl Radek.

Na Vozkovi, kde mlhou už zase prokouklo slunce, jsme odbočili ze značky. Řídkým horským lesem, kde nám pod nohama čvachtalo a mezi drny občas vykouklo rašelinné jezírko, jsme došli na Spálený vrch. Díky nové pasece odtamtud bylo hezky vidět do okolních údolí. Knedlíky nám už trochu slehly a tak jsme se těšili na večeři. Pravda – Radkovo nadšení trochu ochladlo ve chvíli, kdy zjistil, že si doma zapomněl lžíci. Tak to dopadá, když se někdo začne balit po návratu z hospody ve dvě v noci! Pokusil se lžíci narychlo vyřezat z kusu kůry, ale vzniklo mu z toho takové pádlo, kterým nešlo nic nabrat, až jsem se nad ním smilovala a půjčila mu tu svoji.

Jakmile slunce zapadlo, ve stráni naproti zaplanulo jasné světýlko. Uvažovali jsme, co to může být, a nakonec usoudili, že nejspíš kaplička u Vřesové studánky. S večerem se z údolí zvedla mlha a začala být zima, takže jsme venku už moc neokouněli a raději zalezli do stanu.

Den druhý, 5. 10. 2014, neděle

Ráno bylo slunečno a krásně. Vrátili jsme se na značku a napojili se zpátky na hlavní hřebenovku, kde jsme také potkali první dnešní turisty – jakéhosi Postřelmováka se synem – a na chvíli se s nimi dali do řeči. Další zastavení nás čekalo u Vřesové studánky, kde nám hovorný mladý muž, který tu právě vařil snídani, nabídl čaj. Dozvěděli jsme se, že do hor dorazil už včera a dlouho nemohl najít místo na přespání. U chaty, před kterou se nakonec rozložil, jej k dovršení všeho neštěstí přistihli bodří myslivci, se kterými musel popíjet pivo a pojídat klobásu, než zase odešli a on mohl být konečně v horách hezky sám. Kapličku u studánky prý na noc obsadili hluční Poláci, a ráno po cestě potkal ještě několik nepříliš dobře poschovávaných skupinek. Náš záměr dostat se do Jeseníka po druhé straně údolí Bělé nám rozmlouval řka, že tam jsou samé hnusné smrkové monokultury a nic k vidění.

To už jsem se trochu namíchla. Tihleti mladí ekologové! Místo aby se radovali z toho, co máme, stěžují si, že lesy nejsou dost původní (a že vůbec jsou), hory nejsou dost pusté, a že jim lidé, kteří na cestách staví panáčky, přenášejí kamení z místa na místo! Tak jsem si do něj rýpla a řekla, že pro člověka, který seděl celý týden ve městě, je i taková smrková monokultura tisíckrát lepší než smrduté ucpané ulice, děkuju pěkně. Zatvářil se, jako bych promluvila svahilsky, a nijak na to nereagoval. Jinak byl ale mladík docela milý, jen o čaji nemohu nic moc říct, protože Radek samozřejmě do mého hrníčku, postaveného na zemi, kopnul a všechno rozlil (R.: Ráno bylo mrazivé a čaj výborný!).

Hřebenovka od Červenohorského sedla se podobala lázeňské promenádě, kde se mezi turisty všech druhů proplétali vytrvalostní běžci a cyklisté. Hojné byly i dvojice zamilovaných puberťáků, kteří by správně měli svoje city realizovat někde u facebooku (jak se aspoň o téhle generaci tvrdí). Častým jevem byli také sportovně vyhlížející otcové zhruba našeho věku, nesoucí na břiše nebo na zádech nějaké to batole, což byl v českých horách ještě donedávna jev docela nevídaný. Radek to komentoval takto:
„To je dobrý, vono se asi něco stalo, a já jsem si toho asi nevšim.“

Těsně před Červenohorským sedlem jsme se zastavili u krásné nové (z r. 2013) kapličky věnované obětem hor, umístěné do malého, dávno zarostlého lomu, ze kterého velmi esteticky vystupovaly kamenné a hliněné stěny. Červík pochybností v nás však toho dne již hlodal, takže jsme během další cesty diskutovali o tom, jestli zabití se na sjezdovce řadí člověka mezi „oběti hor“ (podle památníku ano). Není přece fér dávat horám za vinu, tvrdila jsem, když se na sjezdovce, což je prostředí asi stejně přirozené jako silnice, někdo zabije nárazem do sloupu lanovky, ne? Vždyť na tom ty chudinky hory neměly vůbec žádný podíl! Co takhle založit pomník obětem vlekařů, developerů a jiných rozvíječů cestovního ruchu?
„Ale kdyby ses zabila na sjezdovce, určitě bys raději chtěla být zapsaná jako oběť hor, než oběť developera,“ řekl na to Radek.

V Červenohorském sedle jsme seznali, že záměr dojít do Jeseníka po protější straně údolí Bělé přes Videlské sedlo je holý nesmysl. Narychlo jsme proto vymysleli náhradní plán a po žluté zamířili k Domašovu. Odtud jsme úbočím zalesněných kopců mířili vytrvale k městu, občas to střihli přes pole nebo přelezli nějakou tu pastvinu. Na soutoku Keprnického a Rudohorského potoka jsme se napili rovnou z koryta. Voda v něm byla chladná a, přestože hladinu pokrývalo spadané listí, úplně čistá. Ke konci už nás trochu tlačil čas, a tak jsme v Adolfovicích sešli na silnici a na nádraží doběhli s jazyky na vestě, deset minut před odjezdem vlaku. Se slzou v oku jsme oželeli hospodu a místo toho aspoň zakoupili tři Holby v nádražním kiosku, abychom se měli jak rozloučit s tím krajem, kde mlhy polykají zbloudilce a kde dobrou noc nedávají lišky, ale vlkodlaci.

Za jesenickou výpravu sepsala Anežka

(Brno, 11. 10. 2014)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>