Z Velikonoc, které Radek proležel s chřipkou, letos nebylo nic, a tak jsme alespoň první víkend po svátcích vyrazili na výlet do Podyjí. Během posledních pár dní se oteplilo, stráně oschly a přestože lesy byly ještě holé, sníh konečně zmizel i z chladných dolíků mezi kořeny. Proto (a taky kvůli zlotřilému úmyslu přenocovat v NP Podyjí) jsme s sebou nebrali stan.

11. – 12. 4. 2015
Znojmo – Šobes – Příčky – Čížov – Vranov nad Dyjí – Šumná
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Den první, 11. 4. 2015, sobota

Začali jsme v sobotu dopoledne ve Znojmě, kde se nám podařilo jako obvykle zabloudit mezi městskými hradbami. Na náměstí jsme si dali zmrzlinu a potom chvíli očumovali svatbu, která se právě konala v kostele Sv. Mikuláše. Při pohledu na nevěstu v bílé vlečce, na auta nazdobená bílou a bleděmodrou organzou, na družičky, fotografa atd. jsme se neubránili pocitu úlevy: ještě, že tohle už máme za sebou.

Sešli jsme k řece a dali se značenou pěšinou po jejím levém břehu. Bylo horko, slunce svítilo a vzduch byl chladný a suchý. Jako obvykle jsme první polovinu dne prožvanili a okolí si valně nevšímali. Možná to není „správné“, ale tak to prostě je – během pracovního týdne není čas ani síla probrat náročnější témata, a tak se hromadí a zůstávají na víkendy. Tentokrát jsme, myslím, řešili dlouhodobé důsledky znečištění životního prostředí na lidskou populaci, a taky vliv chudoby na inteligenci. Radek nedávno četl článek o jakémsi výzkumu, který prokázal, že mezi lidmi, jejichž matky žily ve znečištěné oblasti (průmyslem nebo automobilovou dopravou) nebo zažily stres (například během přírodní katastrofy), je ještě i v padesáti letech statisticky vyšší výskyt nemocí, násilných činů (v roli pachatele i oběti) a sociálního vyloučení. Já jsem zase mohla přispět svou troškou do mlýna nově nabytými vědomostmi o sibiřských Samojedech, kteří se z pohledu civilizovaných Evropanů jevili někdy jako nepochopitelně hloupí a líní.

„A nejhorší na tom je, že ti, kteří jsou chudí, jsou prostě příliš hloupí, aby si uvědomili, že nejsou chudí jen proto, že jsou hloupí, ale hloupí i proto, že jsou chudí,“ rozohnila jsem se.

„Pěkně řečeno, takhle to někam napiš, to každý musí hned pochopit,“ poradil mi Radek.

Slunce zuřivě svítilo, sucho nám lezlo do úst a horko na mozek a tak jsme radši začali hledat pramen. Gruberova studánka, značená u lávky přes Dyji pod Šobesem, nás zklamala – byla zanesená větvemi a listím, na kamenech tam rostly slizké zelené řasy a voda rybničně páchla. Nabrali jsme ji stejně, protože už bylo odpoledne a další pramen nás nečekal.

Přešli jsme řeku a po druhém břehu vystoupali na vyhlídku nad vinicemi, které se říká Šobes. Stánek Znovínu Znojmo byl otevřený, tak jsme se tam usadili a pustili se do degustace spolu se skupinou cyklistů a třemi trempíky, kteří s sebou měli nákladního psa (který si v brašnách nesl granule). Já jsem si víno radši odpustila. Bylo strašné vedro (nejmíň 20 °C), slunce pálilo jako šílené a k tomu všemu se na západě stahovala bouřková mračna. Zkrátka ten nejlepší recept na pořádný hlavobol, který se pomalu, ale neodbytně hlásil o slovo.

Bolesti hlavy, které mě tu a tam postihují, se usidlují na čele a jejich hlavním cílem je nejspíš vytlačit mi oči z důlků. Jsou neodbytné a Paralen na ně neplatí; jediné, co se s nimi dá dělat, je se z nich vyspat. Trochu je zmírňuje, když držím hlavu mírně nahnutou na stranu a zároveň zakloněnou jako slepice, která se snaží zaostřit na konec vlastního zobáku. Takže místo úchvatných výhledů do údolí Dyje jsem si užívala hlavně pohledů do korun stromů nad námi.

Ty se vzápětí prudce rozkymácely. Na křídlech větru se konečně přihnala bouřka a spustil se déšť a hromy a blesky. Několik z nich udeřilo docela blízko nás, odhadli jsme to na nějakých sto, stopadesát metrů. Na rozcestí U milíře jsme se schovali do turistického přístřešku a počkali, až déšť ustane. Bylo asi pět odpoledne.

O slabou hodinku později jsme složili batohy v boudě u rozcestníku Příčky. Bylo to pěkné místo – na rozhraní pole a lesa, docela na kraji NP, a tak jsme doufali, že ochranáři budou shovívaví a nechají nás tu v klidu vyspat. Po dešti se vzduch pročistil, západní obzor se zabarvil červánky a ptáci se rozezpívali, jako by za tu hodinku a půl, co zbývala do soumraku, chtěli strhnout světový rekord. Uvařili jsme z rybniční vody kávu a pak večeři. Podle mapy, přilepené na stěně přístřešku, měl být necelý kilometr směrem na Nový hrádek pramen, a tak jsme se tam ještě před soumrakem vydali. Nenašli jsme ale nic, jen jakési bahnité lesní jezírko, ze kterého ale nic nevyvěralo. Vrátili jsme se do přístřešku.

Už se šeřilo a když jsme chvíli nehybně seděli, poznali jsme jednotlivé ptačí hlasy a uhodli, odkud přichází. Mezi stromy se ale nic nehýbalo, všichni zpěváci seděli na místě. Uvažovali jsme, jak dobře asi vidí ve tmě, a usoudili, že moc dobře nejspíš ne, a že teď už si třeba ani netroufnou přeletět na vyšší větev nebo lepší strom, a bavili jsme se představou, jak to za šera naperou rovnou zobákem do stromu. Tma houstla a hlasy jeden po druhém utichaly, až nakonec zbyly dva nejvytrvalejší. Potom se jeden z nich odmlčel. Ten druhý ještě párkrát zatrylkoval a ztichl. Jako by se všichni smluvili, neozvalo se už ani pípnutí. Na les padlo naprosté ticho.

Den druhý, 12. 4. 2015, neděle

Druhého dne jsme vstali celkem časně, ačkoliv to bylo docela zbytečné – za posledních dvanáct hodin kolem našeho stanoviště neprošla ani noha. Hlava mě přes noc přestala bolet, tak sláva. Oželeli jsme Nový hrádek (podle cedule byl ještě zavřený) a vydali se rovnou do Lukova. Kromě jiného jsme tento víkend měli „za úkol“ rozmyslet si, co bychom chtěli udělat z rodinného domku, který jsme právě kupovali, a tak se většina našich hovorů točila kolem tohoto tématu. Před Čížovem jsme trochu zabloudili a vylezli až někde u kravína, ale aspoň jsme díky tomu neminuli výstavu velkoformátových fotografií v jednom dveře, jehož vrata byla dokořán a zvala k prohlídce. Na fotkách byla hlavně jízdní kola, nafocená někde v ulicích Amsterdamu.

V Čížově jsme se taky zdrželi u zátarasů, kousku Železné opony, který tu nechali jako memento. Překvapilo mě, jak chatrná hranice to je, člověk by si ji málem spletl s kravskou ohradou: nevysoké kůly a na nich halabala přibité, rezavějící ostnaté dráty. Berlínská zeď působí monumentálně a hrozivě, ale tihle její bratránci vypadali jako strašáci do zelí. Tu a tam se v drátech zachytil igelitový pytlík, rozcupovaný západním větrem. Hle! Agent imperialistického západu, poslední oběť železné opony.

Pokoušeli jsme se vylézt i do hlídací budky, ale byla zamčená.

Od Čížova jsme se vrátili zpátky k Dyji a mezi skalami dali pauzu na oběd. Tam jsme také shrnuli dílčí výsledky debaty, kterou jsme během dopoledne vedli, a začali sepisovat na papír seznam toho, co by měl náš budoucí domov umět. Namátkou jmenujme:

• Vyžití dešťové vody pomocí důmyslného systému okapů, barelů a sudů, lze uvažovat i o zahloubeném rezervoáru, maskovaném jako bazén (je škoda zalívat pitnou vodou; a co kdyby přišla apokalypsa).
• Opravit komín a vrátit do kuchyně kamna na pevná paliva (je fajn nebýt závislý na dodávkách plynu ze sítě; a co kdyby přišla apokalypsa).
• Opravit sklípek, aby se tam daly skladovat brambory, mrkev, zelí a jabka na zimu (to se každopádně hodí i kdyby náhodou nepřišla apokalypsa).

A tak dále, a tak podobně.

Za poledního parna jsme se dovalili do Vranova nad Dyjí. Cestou jsme vyrušili tři užovky obojkové a tu poslední zahnali z cyklotrasy do Dyje; vklouzla do vody a hlasitým syčením dávala najevo, co si o nás myslí. Abychom si nepřipadali jako lenoši, vylezli jsme i na hrad, který se monumentálně tyčil nad řekou. Vstupné do vnitřních prostor jsme si ale radši odpustili a místo toho šli odpovídající částku utratit do hospody v podhradí.

Při obědě jsme seděli venku a sluníčko pálilo stejně zuřivě jako předešlého dne. Mně to bylo celkem jedno, měla jsem svůj klobouk, ale Radek chytil parádní úpal a když jsme se pak vydali kolem přehrady na poslední etapu, funěl a hekal jako zlý vlk, co snědl pejskovi s kočičkou dort. Poslední úsek k nádraží v Šumné jsme běželi (Radka málem trefilo) a do vlaku naskočili na poslední chvíli a bez lístků. Naštěstí se to obešlo bez postihů, protože průvodčí vůbec nepřišla. Ve Znojmě jsme chytili přímý autobus, jehož řidič řezal zatáčky šílenou rychlostí a ještě v Brně, kam jsme dorazili za slabou hodinku, nás při vystupování popoháněl slovy „tak šup šup, za pět minut to musím otočit!“.

Dovlekli jsme se do Židenic, hlavy ještě omámené sluníčkem a tou rychlostí, v batozích náčrtky budoucího domku a na kůži pár letošních prvních klíšťat. Vyndali jsme je a spláchli do záchoda, napojeného na brněnskou kanalizační a vodovodní síť. Záchod fungoval. Bojler taky fungoval, plynový sporák fungoval. Apokalypsa nepřišla. Zatím.

Za podyjskou výpravu sepsala Anežka.

(Brno, 23. 4. 2015)

tisk | PDF | e-mail