Slovinskem na kole, aneb z Grazu na Sněžnik a zase zpátky (2015), cestopis

Od poslední dovolené uplynulo tři čtvrtě roku. Za tu dobu jsem stačila předělat stránky Druhé hlavy, naučit se finsky, již podruhé hanebně selhat při pokusu napsat román, přeložit polovinu obskurního sibiřského cestopisu, koupit dům, hromsky se zadlužit a dosáhnout věku třiceti let (což jediné šlo úplně samo). Radek, který to všechno trpěl a sdílel se mnou a k tomu všemu chodil do práce, dovolenou potřeboval ještě víc. A protože jsme neměli moc času, rozhodli jsme se opět navštívit naše blízké a milé Slovinsko.

23. – 31. 5. 2015, Rakousko – Slovinsko – Rakousko,
aneb z Grazu na Sněžník a zase zpátky
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Hlavním cílem se tentokrát stal tajemný Sněžník na slovinsko-chorvatském pohraničí. Nevelké vápencové pohoří, jehož je středem, je skoro neobydlené, zato plné medvědů. Lidé tam nežijí, protože tam není voda. Jak to dělají ti medvědi, nevím.

Provázet nás měli naši věrní sobové. Radkův oř měl během pravidelných cest do práce dost pohybu i přes rok, ale ten můj většinou jen postával v kumbálu s parohy smutně natočenými na stranu, poslouchal klapání mého notebooku a chytal prach a myšinu. Dokonce se mi zdálo, že trochu ztloustl. A vůbec – přestal vypadat jako sob a začal se podobat spíš tlustému poníkovi. Aby se unesl, dostal dvě další nožky (= bytelný stojánek) navíc, takže dohromady má vlastně šest nohou (2 kola, 2 nožky stojánku, 2 nohy člověčí). Rozhodla jsem se říkat mu Sleipni.

Včasným nákupem nám Radek zajistil superlevné zpáteční lístky do rakouského Grazu a zbytek byla brnkačka. Nakoupila jsem obvyklý proviant (kafesádlocibule…), Radek namazal sobům kopyta a vyrazili jsme. Tentokrát jsme přibalili i doutníček na oslavu našeho prvovýstupu na Sněžník (a taky proti medvědům).

Sobota, 23.5.2015

První půlku cesty v poloprázdném RegioJetu jsem prospala a když jsem se vzbudila, za okny bylo deštěm zkrápěné Rakousko. Na pastvinách postávaly zmoklé krávy, auta rozstřikovala kaluže a z rozlitých řek trčely ostrůvky zaplavených křovin.

Graz, kde jsme vystoupili, jsme na mapě ještě neměli a chvíli nám trvalo, než jsme našli správnou výpadovku na Leibnitz. Provoz byl docela hustý, ale Rakušáci se k nám chovali slušně a objížděli nás velkým obloukem.

Za Wildonem jsme najeli na Murradweg a přiblížili se k řece. Mur, který má obvykle tyrkysovou, mléčně zkalenou barvu, byl hnědý a rozvodněný. Výhružně olizoval břehy a na jeho hladině se otvíraly veliké víry. Vodní elektrárny měly naplno otevřené jezy a rozbouřená řeka byla slyšet a cítit už z dálky.

Rakouská venkovská krajina je jeden utěšený obrázek za druhým – políčka, vesničky, úhledné domečky, trávníčky, jeden Gasthaus za druhým, zahrádky jako malované a v nich usměvaví trpaslíci, usměvaví Rakušáci, grüssgott! Jedinou vadou téhle krajiny je, že v ní není kam hlavu složit, každá odbočka končí u statku, na každém vršku je něčí políčko, každá louka je něčí pastvina. Šance se nám naskytla až pod Aflenzem an der Sulm, kde nás zachránila stará zalesněná hrázka mezi poli, kde bylo trochu rovného místa. Stan jsme stavěli už skoro za tmy. Nedaleko vedla železnice, v noci jsme slyšeli vlaky.

Neděle, 24.5.2015

První, co jsme ráno uviděli, byly podlouhlé černé válečky na látce vnitřního stanu. Hned nám došlo, která bije – plzáci z celého Štýrska se spojili a připlzali až sem, aby oslizili náš stan a tyčky, zavěsili se na provázky, vlezli do brašen a do přileb, obalili řidítka, vsoukali se pod sedátka a zalezli do brzd. A do bot. Měla jsem jich po třech v každé tenisce.
S vnitřní stanovou plachtou je to ještě jednoduché, slimáci se z ní dají docela snadno shodit cvrnknutím. Než jsme je ale vystrnadili z ostatního vybavení, trvalo nám to asi hodinu. Z okolních vesnic se neslo vyzvánění zvonů, nad námi krákaly vrány.

Slovinsko nás přivítalo dálničními nadjezdy a kukuřičnými poli, která se v posledních dnech změnila na rybníky, kde mezi řádky zahnívající pícniny plavaly kačeny. Doufali jsme jenom, že hlavní vlna lijáků už přešla, a že ten drobný déšť, který nás od rána provázel, příliš nezhoustne. Vodotěsnost naší výpravy od cesty na Nordkapp nedoznala změn k lepšímu (nepočítám-li v to záchranné operace za mocného použití Chemoprénu, které jsem provedla na své „nepromokavé“ bundě) a spoléhali jsme hlavně na to, že to holt nějak vydržíme. V silničních podjezdech stálo na dvacet čísel vody, ale ve srovnání se závějemi na Loiblpassu to byla prkotina, a tak nám cesta pěkně ubíhala a do Mariboru jsme dorazili přesně v poledne.

Na nábřeží jsme našli hospodu, kterou jsme si pamatovali z puťáku před pěti lety, kdy jsme tu byli poprvé. Gril Ranca se od té doby moc nezměnil, jídelní lístek se pořád vešel na jeden pivní podtácek a pleskavice v lepinji pořád stála 5 E. Jen Laško se nám tentokrát zdálo nějaké řidší a kyselejší než tehdy.
Byli jsme první hosté a naše přítomnost nejspíš nalákala ostatní turisty, zevlující na nábřeží. Bavili jsme se na účet některých z nich – nejdříve skupinky muslimů, kteří se sháněli po ha-ha!-halal pleskavici a pak německy mluvícího páru, který odradilo zjištění, že nemají dietní Colu. Zato my jsme se dobře nadlábli a vyrazili směr Slovinská Bistrica.

V této části Slovinska se venkovská krajina podobá té rakouské: lesíky a hájky se střídají s poli a loukami, ze zalesněného vršku tu a tam svítí bílý kostelík s hranatou věží, jeden jako druhý. V údolích, svah-nesvah, jsou roztroušeny statky, u každého bramborový lán, políčko s fazolemi, kukuřicí nebo dýněmi, kvetoucí louka, pastvina. Staré babky v gumácích sečou příkopy a strminy nebo se lopotí s motykou mezi řádky fazolí či brambor. V koutku duše jim závidím.
Statek obvykle tvoří jedna velká hlavní budova o dvou nebo třech patrech. K ní přiléhá obrovská stodola na kůlech, kde v přízemí parkují traktory a jiné stroje a v patře je seno a svazky kukuřice, které visí po stranách a připomínají došky nebo sušící se ryby.
Čím víc na jih, tím ubývá trpaslíků, květináčů ve tvaru boty, sádrových hlemýžďů a jiné roztomilé zahradní havěti a přibývá antických dívek s amforami, objevuje podnikatelské baroko a sádroví lvíčci před honosnými branami. Naštěstí ale většina statků působí příčetně a spíš lehce ošuntěle.
Nejoblíbenějšími květinami jsou růže, které se krásně vyjímají proti zašedlému dřevu stodoly, a potom taky vinná réva, kterou tu mívají vedenou pod okrajem střechy, takže tvoří zelenou korunu kolem celého domu.

Někde za Šentjurem jsme se usídlili na zalesněném výběžku kousek nad silnicí. Večer se opět rozpršelo a auta dělala v úzkém údolí na mokré silnici strašný kravál. Kousek vedle našeho tábořiště jsme v úzkém údolíčku objevili liščí noru se dvěma východy. Vypadala docela čerstvá a zevnitř to pronikavě páchlo. Když jsme se zaposlouchali, bylo slyšet, jak dole bublá voda. Silné deště nejspíš chudáka lišáka vyplavily.

Pondělí, 25.5.2015

Třetího dne jsme pokračovali toutéž idylickou krajinou dál k jihu. Vybírali jsme si silničky třetí třídy, jenomže všechno marno, v této hornaté zemi hustota provozu záleží spíš na tom, jestli ta která silnice náhodou tvoří šikovnou zkratku. Odpolední špička začínala nezvykle brzo, už kolem čtvrté. Pořád ještě bylo pod mrakem, ale na déšť to už nevypadalo.

V Sevnici jsme nakoupili oběd včetně pytlíku bonbónů Bronhi, které nás zlákaly nápisem inzerujícím, že se po nich „lehčeji diše“. Byly to jakési karamely s hašlerkovou příchutí a bylo jich čtvrt kila. Překřtili jsme je na „bronchle“ a rčení „dej mi ještě bronchli“ mezi námi zdomácnělo.

Za Sevnicí jsme od řeky Sávy dlouho a vytrvale stoupali Mirenskou dolinou. Navečer jsme dorazili do Žužemberku, městečka s hradem na řece a se znakem rysa ve skoku. U tamního hřbitova jsme nabrali vodu. Z potůčky protkaných Alp jsme se dostali do kraje, kde se voda schovává hluboko pod zemí a který se příznačně zove Suha krajina.

Zatímco jsme zdolávali prudké serpentýny za Žužemberkem, začal se snášet soumrak. Hledání tábořiště nám zabralo strašně moc času. Několikrát jsme odložili kola a vydali se do lesa, ale byl tak prudký a plný balvanů, že jsme se vrátili s nepořízenou. Všechny rovné plácky už před námi objevili Slovinci a postavili si tam statky. K dovršení všeho neštěstí se v příkopě objevily zralé jahody, což spolehlivě indisponovalo celou polovinu expedičního týmu.
Nakonec jsme objevili jakýsi dolík v lesíku, který byl docela pěkný, zvlášť poté, co jsme skáceli pár nebezpečných soušek. Nejspíš jsme tím děsně naštvali jednu kukačku, která nám začala kukat a bublat (je to takový divný zvuk, jako zabublání nějaké bahenní příšery) rovnou nad hlavou a nepřestala, dokud nepadla noc. Z dálky jí odpovídala druhá o něco hlubším hlasem.

Večerní čaj jsme si vylepšili tím, že jsme do něj přihodili pár bezových květů. Bylo to docela dobré.

V noci se za stanem štěkala liška a rozběsnila psa ve statku nad námi. Nejspíš se mu vysmívala.

Úterý, 26.5.2015

Čtvrtého dne se mraky rozehnaly a začalo to vypadat na horký den. Po ránu jsme vjeli do okresu Kočevje. A bylo to tu! Dva medvědi hned na uvítací ceduli! Rozklepala se mi kolena.

Zastavili jsme na krásném hřbitůvku ve vesničce Stary Log. Stejně jako jinde i tady byla spousta partyzánských pomníků a jeden hromadný hrob asi šedesáti „borcev“ (čili „hrdinů“). Mlátili se tu všichni se všema – nacisti s partyzány, partyzáni s „belogardisty“ (domobranou, která podle situace lavírovala na obě strany), belogardisti s nacisty. Okupanti mordovali civilisty, že pomáhají partyzánům, partyzáni zase, že pomáhají nacistům. Kdo se nerozhodl včas, za toho bylo rozhodnuto. Nebylo úniku, o život šlo všude.
Zdá se až neuvěřitelné, že navzdory téhle krvavé a nepříliš vzdálené historii působí dnešní Slovinsko tak blahobytně a mírumilovně. Snad jen hroby německy mluvcících obyvatel jsou zanedbané podobně jako u nás v Sudetech, ale o rozpadlé statky, zarostlá pole ani zmizelé vesnice tu oko nezavadí. Naopak – pestrá mozaika polí střídaných lukami a lesíky, rodinné statky, očividně prospívající venkov, to všechno slovinské krajině věští lepší budoucnost než prašné řepkové a kukuřičné monokultury, dělené leda tak halami a sklady.
Zkázu může přinést i mír. Horší? Lepší? Nevím.

Čtvrtého dne také kulminovala tzv. „lingvistická demence“, která se projevuje zaměňováním písmen, slabik nebo diakritiky v rámci jednoho slova nebo skupiny slov. Trpím jí už nějakou dobu, vlastně co jsem začala vysedávat doma a psát, ale projevuje se jen v Radkově přítomnosti. Kupodivu je to nakažlivé, protože Radek se po několika dnech strávených výhradně se mnou také mění v nesouvisle blábolícího idiota. Namátkou:

„Jurek tvrdí, že umí vyměnit podrážku.“ (Radek při diskuzi nad stanovou podlážkou, u které se začala odlučovat voděodolná vrstva.)

„Mysi ši šmáknou.“ (Já, když jsme na noc odnášeli jídlo do lesa.)

„Výzbroj a výzdroj.“ (Radek)

A potom tu byl ještě slavný dialog o motorkách, který začal otázkou, proč je tak málo žen-motorkářek. Radek tvrdil, že je to tím, že silnější motorky jsou těžké a ženské je nezvednou.
„Já bych to určitě svedla,“ urazila jsem se. Radek se ušklíbl:
„Ty… ty bys mohla řídit leda tak těžce naloženou bagetu!“
V křečích smíchu jsme se svalili do příkopy. (Myslel pochopitelně „babetu“.)

V protisměru nás na kole minul obecní blb.

Město Kočevje obstupovaly chmurné, suché lesy plné vápencových balvanů. Probíjeli jsme se k nim proti větru hlavním tahem na Lublaň. Odpoledne se zatáhlo a nad horami začalo hřmět.

Šplhání údolím Bistrice nám dalo pořádně zabrat, a když se na silnici objevilo odpočívadlo a z něj šipka k peřejím, moc jsme neváhali a zamířili tam. Umyli jsme se v ledových vodách říčky, pádící v údolím tak úzkém, že připomínalo spíš rokli. Byla to naše první koupel za čtyři dny.
Na to konto musím říct, že polstrované cykloelasťáky jsou na dlouhých cestách spíš za trest, protože člověk se v nich parádně zapaří a navíc už druhý den začínají smrdět jako pisoár. A otlačené zadnici taky moc nepomáhají. Daleko lepší mi připadá pořídit si širší expediční sedlo než tyhle smrduté plenky. Po zbytek našeho putování jsem jela v obyčejných elasťácích.

Na skalách na protější straně rokle se pásl kamzík.

Odpoledne se přihnal silný vítr a přinesl déšť. Těžce jsme se proti němu probíjeli do Kozarišče, poslední vesničky na konci obydleného údolí, kde ještě tekly potoky. Dál už byly jen mlčenlivé hory s temně zelenými lesy, děravá země, kde se déšť ztrácí v propastech, závrtech a krasech a putuje tajemnými cestičkami v podzemí, dokud o mnoho kilometrů dál nevyrazí v pramenu silném jako pěst.

Vyjeli jsme prvních pár serpentin nad hrad Sněžnik (který stojí v údolí a díky přilehlému parku a konírnám připomíná spíš zámek; jeho hlavním obranným prvkem byl vodní příkop), ale zatábořit se nám podařilo až skoro za tmy. Této noci jsme také poprvé odnesli jídlo daleko od stanu.

Středa, 27.5.2015

Ráno jsme dvě zatáčky nad naším tábořištěm našli na stromě obrázek medvěda, nasprejovaný barvou, jakou používají lesáci. Nejspíš tu nějakého potkali.
V lesích kolem Sněžníku se taky začaly objevovat pozůstatky jakéhosi opevnění. Tu a tam jsme zahlédli bunkr nebo strážní budku se střílnami.

Ukázalo se, že osada Leskova Dolina, kde jsme chtěli doplnit vodu, je vlastně opuštěným komplexem budov rekreačního zařízení, nejspíš školy v přírodě. Dvě nebo tři chatky vypadaly jako příležitostně obývané, ale všude bylo mrtvo a po pramínku nebo veřejně přístupné studni ani památka. U jedné chalupy jsme si všimli dvou nebo tří podivných betonových krytů opatřených těžkými kovovými víky, ale pokládali jsme je za sklepy.

Záhada betonových krytů se vysvětlila u dalšího stavení. Byla jím jakási opevněná hájovna, podle všeho dodnes využívaná. Všechna voda z eternitové střechy byla systémem okapů a trubek svedena do betonových rezervoárů vedle budovy. Jelikož jsme už od rána byli na suchu, neošklíbali jsme se a vzali zavděk stojatou dešťovkou. Další podobné rezervoáry – ony „sklepy“ – se nacházely uprostřed nádvoří. Nejspíš se jednalo o studny, protože v dosahu nebyl žádný okap, který by je napájel. Studny ale nikdo neudržoval, poklopy se rozpadly a voda v nich byla kalná a špinavá.

Ve smíšeném jedlo-bukovo-smrkovém lese bylo jaro v plném proudu. Listí buků ještě neztratilo jarní zeleň a hebkost a smrky i jedle byly na koncích větviček ověšeny přírůstky jako vánoční stromeček ozdobami. Kromě své vůně a krásy nás les bohužel oblažil také svými pyly, takže jsem parádně otekla v obličeji. Spravil to jeden Zyrtec.

Kromě mého opuchání začala naším vjezdem do lesa také horská etapa. Museli jsme vystoupat z nížin 400 m.n.m. až do pásma Sněžníku k nějakým 1 500 m.n.m. Naštěstí lesní cesta byla široká, rovná a stoupala hezky zvolna.
Cenou za pohodlné stoupání byla ovšem vzdálenost, a tak nás odpoledne znovu začala dohánět žízeň. Naštěstí nedávno hodně pršelo a skalky podél silnice byly tu a tam vlhké tenkou, skoro nepozorovatelně tekoucí vrstvičkou vody. Do láhve nebo do hrnku se nabrat nedala a ukázalo se, že nejlepší je přisát se ke skále a srkat. Tak se dalo napít, i když to bylo docela namáhavé.

Za Leskovou dolinou začalo taky velké kufrování, ale to jsme zpočátku netušili. Do časného odpoledne jsme vyšlapali většinu převýšení a všechno šlo podle plánu. Na příhodném místě pod vrcholem jsme chtěli odhodit kola do křoví, vyšlápnout si zbytek pěšky, vrátit se a zatábořit. Jenomže cesta, která nás měla zavést pod vrcholek, nás místo toho zatáhla na jakýsi boční hřeben.
Na jedné křižovatce, kde stála sporadicky užívaná chata, jsme se zastavili. Byli jsme docela vysoko, asi ve 1 400 m.n.m., ale mezi námi a hlavním hřebenem leželo hluboké údolí a neprostupné lesy. Podnikli jsme několik průzkumných jízd po lesních cestách, které zprvu vypadaly slibně, ale ze kterých se nakonec pokaždé vyklubaly svážnice zakončené smyčkou. Odpoledne se začalo nachylovat a bylo jasné, že dnes už se na Sněžník nedostaneme. Nakonec jsme museli uznat porážku a vrátit se na poslední místo, kde naše mapa ještě odpovídala skutečnosti.
Ještě předtím jsme u chaty nabrali vodu. Jako všechny ostatní i tahle měla dešťovku svedenou do betonového rezervoáru, ale poklop byl zamčený a nemohli jsme se k ní dostat. Naštěstí jsme za zatáčkou objevili mokrou loučku, kde stály nám už známé studny. Byly staršího data a zřejmě vznikly za stejným účelem jako celé zdejší opevnění. Poklopy se rozpadly, ale obruba vyčnívala vysoko nad úroveň terénu, takže voda v nich byla celkem čistá.

Vrátili jsme se na osudné rozcestí kde začalo naše bloudění. Tím jsme spadli na nějakých 1 100 m.n.m. a spolu s nadmořskou výškou poklesla i naše morálka. Únava začínala být znát, navíc se rozpršelo a bylo chladno. Jediné, po čem jsme toužili, byla teplá večeře a pohodlí spacáku.
Tentokrát jsme zvolili směr k rekreačnímu středisku Sviščaki, ale nakonec jsme to zapíchli ještě před ním, u lesácké chaty Grda Draga, odkud vycházela turistická značka na vrcholek a kde byla veřejně přístupná, udržovaná studna. Nechali jsme výstup na další den a utábořili se na louce pod chatou.

Čtvrtek, 28.5.2015

V noci bylo chladno, nad ránem mě probudil vrtící se Radek, který ve svém tenkém letním spacáčku klepal kosu. Po kratším souboji s vlastní leností jsem se rozhodla nevyspávat a přiměla se vylézt z vyhřátého doupěte. Bylo něco před šestou, slunce bylo ještě za horama, jen vrcholek Sněžniku se koupal v jeho záři. Plechová střecha chaty svítila do daleka. Při chůzi mi pod nohama křupala stébla trávy, obalená námrazou.

Po snídani jsme kola odtáhli do lesa a nalehko vyrazili na vrchol. Turistická stezka se chvíli vinula svažitými bukovými lesy a pak se vyhoupla do pásma kleče, husté a neprostupné jako živý plot. Kolem pěšiny a na těch pár volných místech, které nezakryla borovice, kvetly hluboce modré hořce. V propastech a stržích, které se tu a tam otvíraly, ležel sníh.

Na vrcholku nás dohnal jeden halekající Slovinec, který se představil jako Leon. Byl z nedaleké Ribnice a přišel si sem vyběhnout jen tak nalehko. Byl bodrý a upovídaný a pořád říkal „fino, fino“ a „wonderful“. Zevrubně nám popsal chorvatské pobřeží, které jsme viděli v dálce (což se prý nestává často). Nechal se od nás vyfotit a nakonec vyrobil hromadnou „selfie“ i s námi. Celkem se mi líbil, i když bez ustání žvanil, fotil a jásal.  Jeho vybavení bylo o třídu lepší než to naše. Voněl pracím práškem.

Chata na Sněžníku je otevřená jen o víkendech. Leon říkal, že vzadu za chatkou je bivak – taková komůrka, kde se dá v nouzi přespat. Zkoušeli jsme ji, ale byla zamčená na FABku. Vážně bych se měla konečně naučit s těma paklíčema, otevřít FABku nebo visací zámek prý není tak těžké a na cestách se to může hodit.

Dolů jsme sešli přes Sviščaky, což byla strašná oklika. Z té strany navíc vedla silnička a bylo tam parkoviště, takže se na stezce začali objevovat turisti, první, na které jsme v pohoří Sněžniku narazili.
Na cestě ze Svičšaků na Grdu Dragu jsme našli lejno, pravděpodobně medvědí. Mělo podivnou, zeleno-fialovou barvu a bylo rozdrobené na kusy. Moc nesmrdělo. Co původně tvořilo jeho obsah jsme nedokázali poznat, ale různé kousky tam byly. Některé z nich trochu připomínaly krovky. Propátrali jsme příkopu nad i pod cestou a hledali stopy, ale žádné jsme nenašli.

Na tábořišti jsme vytáhli kola z lesa a sjeli dlouhatánským sešupem mezi divukrásnými loukami do Koritnice. Sotva jsme se vynořili z lesa, ukázala se před námi úplně jiná krajina, než ze které jsme do něj vlezli: mezi kvetoucími loukami rostly zakrslé nízké borovice sporého vzrůstu, foukal horký suchý vítr a vzduch se chvěl vyhráváním cvrčků. Před čtyřmi lety, v polovině července 2011, měly ty borovice zhnědlé jehličí a podestýlka pod nimi byla tak suchá, že jsme se vařič – tehdy ještě na pevný líh – vůbec neodvážili zapálit.

Mezi bodláčím a netřesky bloudily kostnaté, malé krávy a škubaly tuhou trávu. Voda tu byla jen v cisternách. Ačkoliv louky právě kvetly a všechno bylo ještě zelené, cítila jsem, jak se ve mně probouzí odvěký strach ze sucha. Sem už zasahovala středomořská polopoušť.
I domy se změnily, byly obrovské, s rovnými střechami, zábradlím lemovanými verandami, sloupy, dokonce s celými zastřešenými dvory. I kočky byly jiné, většinou štíhlé micky béžové nebo rezavo-bílé srsti. V severní části Slovinska převládali černobílí kocouři nebo mourci.

V nížině fučelo a my jsme se pracně prodírali k nejbližšímu městu. Zásoby nám už skoro došly a tak jsme podnikli nájezd na supermarket v Pivce. Profrčeli jsme Postojnou a večer už se začal naklánět, když to na mě přišlo. Ten pravý cyklistický amok. Ne že bych se do té doby nějak trápila, ale nebylo to ono. Požitek z jízdy si člověk musí zasloužit. Musí si zvyknout šlapat, přehazovat a brzdit stejně samozřejmě a bez námahy, jako chodí, musí srůst s kolem a stát se jeho součástí.

Cykloputování je jiné než pěší potulky. Krajinu člověk vidí jako z okýnka vlaku, míhá se kolem a v hlavě po ní zůstane zmatený sled obrázků. Daleko intimnějším prožitkem se stává obcování se strojem, nejjednodušším z dopravních prostředků, ovšem s geniálním motorem, který lze krmit čímkoliv – ovesnou kaší, naklíčenou čočkou, hamburgrem nebo pleskavicí. Není to pokojné srůstání s krajinou, jaké člověk zažívá při pěších cestách, ale něco jiného, co dává jízdě kouzlo – pocit, jako by se člověk špičkami prstů už už dotýkal obzoru. Takže i když už máme v nohách dobrou stovku, hecuju Radka, že to nakonec do té Lublaně stihnem a do neděle ještě i do Grazu dojedem, no vážně, neslýcháno abychom sedli na vlak, my, takoví borci, he he…

Nocovali jsme v lese za vesničkou Laze, kus před Logatcem.

Pátek, 29.5.2015

Ráno jsme vstali časně, jasná obloha slibovala horký den. Projeli jsme Logatcem i Vrhnikem a za hradem Bistra objevili hned u silnice mohutný vývěr. Byla to hluboká jáma asi dva metry v průměru, plná vody, na jejíž hladině se otevíraly víry. Neodolali jsme a důkladně se tam vyráchali. Osvěžení a voňaví jsme se už nemuseli obávat toho, že nás lublaňané vyhodí za hradby jako podezřelou lůzu, a s veselou myslí vyrazili vstříc víru velkoměsta.

V Lublani se konaly tradiční slavnosti jídla a na Vodnikově trhu se na stáncích před zraky turistů předváděli kuchaři z místních restaurací. Dali jsme si u jednoho z nich hamburger (za 4 E), který byl opravdu dobrý, jenom ta houska byla divně sladká. Radek říkal, že právě tak to má být. Ble! To teda lepinja (kynuté těsto podobné langošovému), do které strkají pleskavicu Slovinci, je lepší vynález.

Jinak bylo ale v Lublani strašné vedro a my, kteří jsme ještě včera klepali kosu na Sněžníku, jsme zmírali na slunci a táli jako sněhuláci. Chvilkový úkryt jsme vyhledali v Mladinské knize. Ani letos jsem neodolala a odnesla si naprostou pitomost a zároveň jediný suvenýr z této cesty – malinký slovinsko-finský a finsko-slovinský slovníček, který jsme ostentativně používali při překládání místních nápisů a jídel. Bavili jsme se představou, že nás budou Slovinci považovat za finské turisty, což jim bude určitě strašně divné, protože naše vybavení, jakož i náš vzhled, příliš neopovídaly zažité představě o zazobaných Skandinávcích.

Cyklistický rauš nás neopustil, a tak jsme za největšího vedra chutě skočili do sedel a vyrazili k severu. Byli jsme už rozhodnutí do Grazu dojet po svých, ale to znamenalo, že do toho budeme muset pořádně šlápnout. Těch dvacet kilometrů do Kamnika bylo příšerných, od Alp fučel protivítr a bylo vedro, že by psa nevyhnal. Když jsme za Kamnikem konečně zahnuli do údolí Nevljice, byli jsme splavení jak koně.

Potom jsme pokračovali dál a výš proti proudu říčky malebným údolím, kde navzdory pátečnímu odpoledni nebyl ani moc hustý provoz. Naši cestu už zase lemovaly známé statečky, kvetoucí louky a šťavnaté pastviny, středomořská polopoušť byla ta tam. Minuli jsme dokonce potulný cirkus s koňmi a maringotkami. Závěrečné stoupání do sedla bylo výživné, ale odměnou za námahu byl mnohakilometrový, krásný sjezd až do Motnika.

Sobota, 30.5.2015

Sobota byl horká a slunečná a moc si z ní nepamatuju, protože jsme jeli strašně rychle. Fyzické schopnosti a nasazení překonaly naše duševní kapacity. Proletěli jsme Celje, Slovenské Konjice a Slovenskou Bistricu a úderem šesté byli v Mariboru, kde jsme dali večeři – opět pleskavici, opět v Gril Ranca a spláchli ji – opět – temným a světlým Laškem. Z horka a dusna se nad obzorem, kam jsme směřovali, nakupily zlověstné bouřkové mraky.

Jeli jsme až do setmění. V hustě osídleném slovinsko-rakouském pohraničí bylo těžké najít místo na táboření a nakonec jsme museli vytáhnout kola na vršek jakéhosi kopce, příšerně prudkého krpálu, kde bylo na vrcholu trochu rovného místa. Sotva jsme shodili brašny, přihnal se prudký liják. Stan jsme stavěli za deště.

Neděle, 31.5.2015

Poslední ráno bylo podobné tomu prvnímu, budili jsme se do mokré louky a do slimáků. Cestou z kopce, která se změnila v blátivé koryto, jsme nabrali pár kilo slovinské hnědozemě a neproclenou ji propašovali do Rakouska.

O tři čtvrtě na dvanáct jsme byli v Grazu na nádraží, oškrábali kola z toho nejhoršího a nasedli do regioJetu směr Brno. A když nás v Břeclavi paní průvodčí přivítala se slovy: „No pěkně jste nám to tady zasvinili!“, věděli jsme, že jsme zase doma.

Za slovinskou výpravu sepsala Anežka.

(Brno, 5. 7. 2015)

1 komentář u „Slovinskem na kole, aneb z Grazu na Sněžnik a zase zpátky (2015), cestopis

  1. Pingback: Finsko aneb Lapin Kulta (2016), cestopis | frikulín tým

Komentáře nejsou povoleny.