Jsme už starší osoby a vánoční vysedávání v pohodlí domova si nemůžeme dovolit – nejen kvůli škodám na našich tělech v podobě přibraných kilogramů, ale hlavně kvůli škodám na duších, za celý rok otupělých domácí rutinou a zanesených všemožným neřádstvem. To všechno jsme se rozhodli vyvětrat na horském, sirnými oxidy mírně zamořeném povětří Moravskoslezských a Kysuckých Beskyd. Předpověď počasí věštila hojné srážky a teploty kolem nuly. V duchu dobré tradice hrozily dále poryvy větru s nárazy kolem 100 km/h, takže jsme kromě padajícího sněhu místy očekávali i padající stromy.

20. – 25. 11. 2014
Třinec – Velká Čantoryje – Velký Stožek – Hrčava – Zvardoń – Kykula – Čadca
Anežka, Garret

fotky z puťáku

Den první, 20. 12. 2014, sobota

V Třinci (300 m.n.m.), kde jsme vystoupili už za tmy, nás přivítaly velkolepé plameny, šlehající z komína tamní železárny. Obloha byla zatažená a rudý jas se šířil pod mraky, jako by za nimi řádila bouře. Ve vzduchu visel pach síry, a jak jsme po silnici stoupali do protějšího svahu, provázel nás zlověstný hukot vzdálených pecí.

Červená turistická značka nás vyvedla do lesíka Jahodná a potom na vrch Vružná (531 m.n.m) k česko-polské hranici. Tam nás z obou stran sevřel plot. Na polské straně to vypadalo jako obyčejná oplocenka, zato na české se tyčila důkladná, třímetrová ohrada z posvařovaných železných prutů. Kráčeli jsme tou uličkou, plnou navátého listí, dobrého půl kilometru, než ploty na obou stranách zmizely. V té chvíli jsme z údolí na české straně zalechli vytí a vtípky na téma Jurského parku nás rychle přešly.

Pod vrchem Ostrý (709 m.n.m.) jsme našli první nocleh, a to u pramene potoka Vápenky, ke kterému bylo potřeba sestoupit hlubokým terasovitým korytem, než se objevila tekoucí voda. Na jedné z teras jsme našli hezké rovné místo na stan, uvařili pozdní večeři a kolem půlnoci šli spát.

Den druhý, 21. 12. 2014, neděle

V noci začalo sněžit a ráno bylo okolí našeho tábořiště zasypané lehkým popraškem. Čím výše jsme stoupali, sněhu přibývalo a šlo se nám ztěžka. Bylo zataženo a šero. Ačkoliv jsme Třinec nechali hluboko pod sebou, stále nás provázel nezaměnitelný pach síry. Po cestě jsme tu a tam potkávali výletníky, kteří se rozhodli zlatou adventní neděli oslavit výstupem na Velkou Čantoryju (anebo to byla záminka, jak uniknout dětem, manželce a předvánočnímu úklidu). Dva takové jsme potkali hned ráno, jak sedíce na zasněženém patníku snídali Radegasty a tvářili se náramně spokojeně.

Na hřebeni foukalo a padla hustá mlha. Dlouho jsme se nerozmýšleli a zalezli do turistické chaty pod Čantoryjou (995 m.n.m.), kde byla otevřená bufetová část. Nad smažákem s hranolkama a Radegastem se nám ta metelice, která se mezitím spustila za okny, nezdála tak strašná.

Po jídle jsme neohroženě vyrazili vstříc zimě, sněhu a větru. Hraniční hřeben se houpal nahoru a dolů, občas se nám otevřel výhled do údolí. Na polské straně bylo nějak živěji než na české, oproti naší mapě z roku 2007 tam vyrostlo množství chat a spousta z nich byla obydlená. Na vrchu Cieslar (921 m.n.m.) nás zastihl soumrak, a tak jsme rozbili tábor jen pár metrů od hraniční pěšiny za Malým Stožkem. Na vaření jsme roztápěli sníh – trestuhodné plýtvání palivem! V noci mrzlo a mně zima nějak nedávala usnout, a to i přesto, že jsem na sobě kromě spacáku měla péřovou bundu. Nakonec jsme si spacáky vyměnili, takže po zbytek noci mručel a převaloval se pro změnu Radek.

Den třetí, 22. 12. 2014, pondělí

Probudili jsme se do mlhy, větru a oblevy. Sníh na hřebeni se ještě jakž-takž držel, ale když jsme začali sestupovat do údolí Olše, valem ho ubývalo. Nastal pravý vánoční pochod v blátě a břečce a naše boty navzdory impregnaci pomalu, ale nezadržitelně nasákaly. Jejich – už za sucha úctyhodná – váha se díky tomu přiblížila k pověstné vězenské kouli, a tak jsme klopýtali po promáčenách loukách, zablácení až po kolena, hlavy nám skrápěl déšť se sněhem a začalo docházet na úvahy, jestli tohle máme vážně zapotřebí.

„Prosinec byl dříve prasinec,“ vzpomněla jsem si.

„No zaprasení teda jsme,“ podotkl chmurně Radek.

Hranici jsme opustili na Kýčeře (990 m.n.m.) a po žluté polské značce sešli do Jasnowic. Tam se pilně pracovalo na místní pile a vůbec tam bylo docela živo. Zanedlouho jsme znova překročili hranici a obešli nejvýchodnější cíp naší vlasti, kde na jakémsi nově obydleném statku kvokaly slepice a v ohradách se pásly ovce. V místě bývalého hraničního přechodu nad Hrčavou jsme našli dvě staré celnice s vytlučenými a zabedněnými okny, ale ještě v celkem slušném stavu. U jedné z nich se válel dětský dřevěný mečík s ulomenou rukojetí.

„Hle,“ řekl Radek, „meč, jenž byl zlomen, hledej!“

Na loukách se do nás opřel silný vítr a začala padat tma. Turistická značka vedla do Hrčavy, ale nechtěli jsme na sebe moc upozorňovat, a tak jsme nazdařbůh zamířili přes pastviny směrem k Trojmezí. Rozmoklá louka se střídala s polem, pokrytým hnijící řepkou, a zpoza kopce se ozývaly podivné rány, jako by se tam střílelo. Když jsme se konečně doklouzali a dosmýkali k potoku s vysokými břehy, skrytému v pásu lesa, byli jsme už tak unavení, že jsme tam zůstali na noc.

Přestože celý den mrholilo, rozhodli jsme se uvařit večeři na ohni, abychom ušetřili plyn. Ze soušek, válejících se opodál, jsme nalámali chrastí a větvičky, polní lopatkou vykopali topeniště a započala humorná epizoda „mastňáci se po celodenním dešti snaží zapálit oheň“. Nakonec nás v roli podpalovadla zachránilo sterilní hydrofilní obinadlo z lékárničky, které hořlavostí překonalo naše nejsmělejší očekávání.

Den čtvrtý, 23. 12. 2014, úterý

Dalšího dne ráno (zataženo, deštivo, nad nulou) jsme konečně dobyli česko-polsko-slovenské Trojmezí. Z polské strany k němu vedla novoučké schody, lemované dráhou pro vozíčkáře; z české polňačka s turistickou značkou; ze slovenské nic.

Slováky sice Trojmezí moc nezajímalo, zato si hned za kopcem stavěli dálnici. Sotva jsme se vyškrbali na vrch Valy (606 m.n.m.), značku smetl široký pruh rozbahněné země, plný rigólů po těžké technice. Asfalt, ba ani štěrk se sem ještě nedostal, ale za kopcem už vykukovaly jeřáby a tu a tam se z právě raženého tunelu ozvala rána. Záhada včerejších výstřelů se vysvětlila.

Ale tady zatím panoval klid. V zamlženém údolí se do daleka rozléhalo štěkání psů, kdákání slepic a zvuky běžného života. Na protější stráni občas zabečela ovce. Chvíli jsme stáli a poslouchali. Vypadalo to tam jako v tom nejzapadlejším, nejzapomenutějším koutě světa, a přece jsme věděli, že zanedlouho bude všechno jinak.

„A teď si představ, že jsme jedni z posledních, kteří slyší všechny ty zvuky, co teď slyšíme. Jak pípaj ptáci, a tak. V tomhle konkrétním údolí. Jak prásknutí dveří přeletí ves a odrazí se od stráně na opačné straně, jak chrchlá motor traktoru na polňačce za lesem. Za chvíli všechno přehluší hukot motorů, kterej bude stejnej jako všude jinde.“

„A světla podél dálnice budou chrlit kilowatty k noční obloze.“

„A nasvícený značení.“

„A billboardy.“

„Takže nebude vidět na hvězdy.“

Nemohli jsme si nevzpomenout na českou hudební skupinu Master’s Hammer a její skladbu „Špacírka„, kde tato blackmetalová skupina vyjadřuje přání „…mít laserové ukazovátko / ukryté ve vycházkové holi // Toulat se krajinou člověkem zhyzděnou / vymazat betonové nadjezdy / a zlikvidovat všechny svítící objekty / aby bylo vidět na hvězdy“.

Přesto jsme při pohledu na údolí, přes které se převalila kola globalizace, nedokázali propadnout té pravé beznaději. Místo toho jsme si představili, jak to tu může vypadat za nějakých sto let:

„Zchudneme, ropa a benzín dojdou a nikdo nebude mít peníze na údržbu dálnice. Zůstane jeden jízdní pruh, kterej budou udržovat místní, zbytek zchátrá. Z lamp budou viset liány chmele, stromy natáhnout větve nad asfalt. Příkopy a středový pás zarostou slanomilnejma druhama a houby, které tu vyraší, budem těžit kvůli platině a vzácnejm kovům. Z Polska tudy potáhnou zubři a losové a vlčí smečky díky týhle dálnici znova osídlí střední Evropu. Pod nadjezdy se usídlí netopýři a v nosnících billboardů zahnízděj sovy.“

S touhle vizí budoucnosti jsme se jali probíjet blátivým terénem, ve kterém zmizela modrá turistická značka. U říčky Čadečky jsme zamířili na sever k polským sousedům a potom do dlouhého údolí Kreželky, kde sice byla asfaltka, ale na to jsme si po zápasech s bahnem vůbec nestěžovali. Bylo zataženo, drobně pršelo a celkově panovala chmurná nálada, kterou nám příliš nezlepšil ani nález láhve od vodky s legračním názvem „Soplica“.

Oproti původním propočtům jsme do polského městečka Zvardoń začali sestupovat až za soumraku. Hledat otevřený obchod (naivně jsme si dělali laskominy na plechovsku Tyskie) v předvečer Štědrého dne bylo zbytečné, a tak jsme si nechali zajít chuť a snažili se dostat do kopců na druhé straně údolí dřív, než nás předběhne tma. Cestou se k nám připojil malý bílý psík a provázel nás přes celé městečko. Nakonec jsme ho museli zahnat, i když nám to bylo líto.

V jedné chvíli nám cestu zkřížil pramen, vyvěrající z jakési studny nad silnicí. Dohadovali jsme se, jestli z něj nabrat vodu, ale nad námi byly chalupy a tak jsme tu myšlenku zavrhli. A to byla chyba, jak jsme měli poznat později.

Když jsme konečně začali stoupat mezi lyžařskými vleky a chatami, padla už tma a museli jsme se spolehnout na čelovky. Drápali jsme se do sjezdovek, kde se mezi slehlou trávou začaly objevovat zbytky sněhu, a ty zatracené beskydské krpály ne a ne vzít konce. Výstup diretissimou na vršek Skalanka byl obzvláště výživný a obzvláště zbytečný, protože jediné rovnější místečko nahoře bylo zasypané fúrou kamení. Při cestě dolů jsme přelézali popadané jedle, spousta dalších stromů tam byla nakloněná a zdálo se, že vyvrátí i kýchnutí.

Dvakrát nebo třikrát jsme zabrousili do lesa porozhlédnout se po vhodném tábořišti a zase z něj vylezli, abychom pokračovali dál, prochladlí, hladoví, mokří, zablácení a žízniví. Ano, žízniví. Ačkoliv voda byla všude kolem a my jsme jí byli přímo nasáklí, žízeň nás trápila docela často. Bahna se člověk nenapije – a kéž by tak mohl vodu sát nohama z mokrých ponožek! Beskydská údolí jsou hluboká a pramen obvykle začíná až pár set metrů pod vrcholem. V létě se to dá seběhnout jako nic, ale v zimě se z hledání vody stává namáhavá a zdlouhavá činnost (a kolem čtvrté odpoledne už je nejvyší čas hledat tábořiště). Voda je navíc tak studená, že se ji člověku vlastně ani nechce pít. Ostatně v zimě není pocit žízně tak silný a když už se objeví, zažene ho hrst sněhu nebo cucání rampouchu. Dehydratace je plíživá, nepozorovatelná.

Nakonec jsme se rozložili na jednom místě kdesi u Vřečšovského Beskydu. Zase začalo mrznout a než jsme postavili (mokrý, zablácený a teď už i namrzlý) stan, byla nám pěkná zima. V láhvích jsme měli jen necelý litr vody a tak se Radek, vyzbrojen lžičkou, vydal sbírat zbytky sněhu k rozpuštění. Těm, kteří ještě nevařili z ležícího sněhu (anebo vařili, ale do kotlíku se přitom nedívali), doporučuji následující odstavec přeskočit.

Ve sněhu, sebraném ze země, jsou červíci. Jsou bílí a tencí jako vlas, délka se pohybuje od dvou milimetrů do dvou centimetrů. Na polévkovou lžíci připadají jeden nebo dva. Dosud se nám nepodařilo vysledovat žádnou souvislost s okolním prostředím, zdají se být zastoupeni rovnoměrně pod listnatými stromy, na loukách i na pasekách. Ve sněhu nejsou vidět, takže jejich přítomnost vynikne, až když se voda rozhřeje. V ohřívané vodě rychle hynou, přičemž po převaření se menší část vznese k hladině a větší klesne ke dnu. Plovoucí červíky doporučujeme vybrat kouskem papíru, ty usazené překrýt čajovým pytlíkem a při pití spodinu nevířit. Pro vaření jídla doporučujeme nechat usadit a vodu přelít, nejste-li ovšem takoví drsňáci, že vám nějaký ten červ v nudlích nevadí.

Obtíže spojené s vařením nás vyčerpaly natolik, že jsme se po večeři zmohli jen na ležení ve spacáku a snění o tom, jak dobře by nám teď bylo s onou plechovkou piva (které jsme neměli). Moje líčení všemožných detailů (syknutí a lupnutí uzávěru; palec smočený v pěně; tíže piva, šplouchajícího v plechu) bylo natolik sugestivní, že se Radek naštval a pohrozil, že si se mnou nevymění spacák, jestli nesklapnu.

Leč útrapám ještě nebyl konec. Kolem desáté večer se zvedl vítr a stromy kolem nás začaly strašidelně skřípat a vrzat, jak už to naštípnuté dřevo umí. Pravda, před tábořením jsme okolí prohlédli a dokonce preventivně pokáceli jednu vysokou, tenkou soušku, ale podezřelé zvuky, ozývající se kousek za námi, nás navzdory únavě ze stanu znova vyhnaly. Viníka jsme objevili ve skupině středně vzrostlých smrků, které stály trochu stranou nad námi. Jeden z nich docela nedávno padl a druhý byl povážlivě nakloněný. Pravda, náš stan nebyl přímo POD stromem, ale kdo ví, co zmůže boční poryv větru? Rozběhla se debata, zda nám hrozí nějaké nebezpečí. Nakonec jsme provedli sofistikované měření, podle kterého byl padlý kmen dlouhý 15 kroků a od jeho nachýleného souseda to k našemu stanu bylo 13 kroků. Padlý strom byl ovšem o něco málo tlustší než ten nachýlený, a tak jsme si troufli stanovit výšku nachýleného na nějakých 14 kroků.

„A ten poslední metr, to už je jenom taková ta špička, jako vánoční stromeček. To nic neváží,“ smetl mé obavy Radek.

„No já nevím. Víš, jakou má ten koneček rychlost, když spadne? A navíc je pružný, takže tě majzne třeba dvakrát, třikrát…“

„No ale on sem nespadne. Bude padat hezky ze svahu, podle gravitace.“

„To jsou teda Vánoce,“ brumlala jsem. „Kafe dochází, plyn dochází, pivo není, místo červánků máme večer červíky… a ještě na nás spadne vánoční stromeček.“

Den štědrý, 24. 12. 2014, středa

Na Štědrý den jsme se naštěstí probudili celí a po nevalné snídani, sestávající z mrkve a kousku chleba, se vydali na Kykulu (1087 m.n.m.). Avšak běda! Únava se hlásila o slovo, sněhu zase přibylo a tak jsme se do prudkého kopce vlekli jako šneci. Žízeň byla taková, že jsem nakonec na nalezení pramene rezignovala a pila přímo z cesty, kde v rigólu tekla stružka z tajícího sněhu. Voda měla bahnitou příchuť, ale když se nabrala opatrně, byla docela čistá.

Při závěrečném stoupání na Kykulu jsme našli otisky tlap, ubírajících se naším směrem. Stopa byla už trochu natavená, nejspíš včerejší, ale v noci mrzlo a obrysy byly zřetelné. Kdyby se vedle táhly podobně staré šlápoty od bot, nejspíš bychom ji pokládali za psí. Jenomže posledních pár dní tu člověk nešel, to bylo ze sněhu jasné. Že by tedy vlk? Našli jsme ještě jednu starší a více rozpuštěnou řádku podobně velkých stop, vedoucí stejným směrem. Nezdálo se moc pravděpodobné, že by tu dvakrát šel pes bez pána. Délku kroku ani šířku kroku jsme bohužel nevyfotili, ale pamatuju se docela dobře, že stopa byla pravidelná a šla pořád rovně, bez odboček, koleček a zastávek. Kousek pod vrcholem uhnula na nějakou pěšinu a už se neobjevila.

„No a ty jsi pila vodu, která tekla z těch rozpuštěných stop,“ dobíral si mě Radek. „A víš co se stává lidem, kteří se napijou z vlčí stopy…“

Údajně jde o jeden ze zaručených způsobů, jak se stát vlkodlakem.

„No beztak je mi v noci v tom spacáku zima,“ usoudila jsem. „Kožich by se docela hodil.“

Na Kykule vysvitlo sluníčko. Od noci silně foukalo a mraky se rozehnaly. Oproti původnímu plánu, podle kterého jsme měli do Čadci sestoupit z Velké Rači (1236 m.n.m.) byl ale náš časový skluz příliž velký, a tak jsme se rozhodli Raču vynechat a hřeben opustit už tady. Bylo nám to líto, ale pohled na Tatry, rýsující se v dálce, nás trochu odškodnil. Z Kykuly jsme slezli na lyžařskou vrstevnicovku a poprvé od předvčerejška se dostali k hojné, pramenité a červíků prosté vodě. Na křižovatce turistických cest pod Rovnou Polanou jsme našli částečně opravenou chatku a vybitými okny a vypáčenými dveřmi, kam jsme si zalezli na brzký oběd.

Ve vesnici Švancarovcích už zase bylo mokro a po sněhu ani památky. Mezi svátečně vyzdobenými domy a vánočními stromečky, vykukujícími za okny, jsme si připadali jako strašidla a radši se tam moc nezdržovali. Vypadali jsme jak Jožinové z bažin, kteří přilezli narušit poklidnou atmosféru Vánoc. Za vesnicí nás zelená značka táhla z jedné rozbahněné louky do druhé, až jsme si skoro začali zoufat. Za křižovatkou Pod Lieskovou jsme špatně odbočili a místo směrem k Beskydku se vydali na vedlejší hřebínek, kam nás zrádně zavedla rozježděná svážnice. Ve chvíli, kdy jsme zjistili omyl, začalo se už zase šeřit (a vzácných patnáct minut jsme ztratili marným hledáním vody v jednom údolíčku), a tak jsme rozbili tábor na kraji paseky, chráněni před nejhoršími nápory větru skupinou malých smrčků. Aspoň že se vyčasilo a mohli jsme sledovat krásný, barevný západ slunce.

Štědrovečerní večeře byla na dané poměry velkolepá. Po nezbytné kávě jsme uvařili krupici s hrozinkami z vody a z tuby Jesenky. Zahuštěná slazená smetana se však během cesty (a vlivem nízkých teplot) zahustila natolik, že se u víčka vytvořil špunt z másla, který ne a ne vytlačit, ať jsem mačkala sebevíc. Zbytek obsahu, poslušen fyzikálních zákonů, si našel cestu ven zadním koncem a gejzír sladké smetany skropil moje kalhoty. O dobrou třetinu tuby jsme tím přišli. Potřísněnou látku jsme oškrábali lžičkama, jak nejlíp to šlo, a lepkavý flek jsem převázala kapesníkem a několika vrstvami obvazu. K čemu všemu se nehodí dobře zásobená lékárnička!

Po krupici následovalo dlouhé a úmorné smažení jedné brambory, která nám doma zbyla a kterou jsem neměla to srdce nechat tam osamělou do příštího roku. Lupínky se nám ale ne a ne podařit, a tak jsme se nakonec spokojili s jakž-takž uvařenými plátky a zbylé sádlo vysáli chlebem. K tomu se podával herynek Sill Matjes a perníkový los. Následně nám došel plyn, což nám zabránilo v dalších kulinářských pokusech (jako například vaření čaje z jedlového jehličí). Upřímně řečeno, možná to bylo dobře. Raději jsme se zakuklili do spacáků, vypili z plecháče poslední decku slivovice (kterou jsme si pro tuto chvíli úzkostlivě šetřili) a začali se rozehřívat tlacháním.

Na Štědrý večer jsme totiž měli zvláštní program – další epizodu z nekonečného příběhu, odehrávajícího se ve fiktivním Království Zamirelském. Tentokrát nás děj zavedl do zasněžených hor, kde se na jedné nepříliš známé vojenské základně mělo uskutečnit testování Rušnikových pušek. Jenomže co čert nechtěl, chalupa byla přepadena partyzány! Ti mizerové si vyhlédli chvíli, kdy byla většina posádky v sauně, nebohé naháče vzali jako rukojmí a teprve potom zahájili vyjednávání o vydání zbraní, střeliva a proviantu. Aby to trochu uspíšili, nechali zajatce přešlapovat venku na sněhu, v třeskutém mraze… což pro nás nebylo vůbec těžké si představit. Samozřejmě jsme nepoužívali žádná pravidla, jen dvě kostky, podle kterých jsme rozhodovali konkrétní situace, ale i tak to byla zábava.

Radek za oplátku dostal ke čtení poslední díl adventního kalendáře, který popisoval neslavný konec expedice kartografa Viléma Grimssona v chečsko-aherském pohraničí. Ukázalo se, že snaha odtrhnout se od většího souseda se nemusí odehrávat jen pomocí diplomatických snah a překreslováním hranic na mapách, ale klidně i doslova, pokud do toho zapojíte dostatek sobů…

Den šestý, 25. 12. 2014, čtvrtek

Svatoštěpánské ráno nás přivítalo pozvolným úsvitem a čerstvou várkou sněhu, který padal tak hustě, že nám protější hřebínek, kam jsme se měli vrátit, zmizel z dohledu. Nakonec jsme návrat na značku zavrhli a po svážnici sklesali do údolí Čadečanky, kde sněžení přešlo postupně v déšť. Po pusté silnici jsme šlapali až do Čadci. U dálnice jsme vtrhli do první benzínky a koupili litr Koly, dva Zlaté Bažanty, minerálku a sáček bonbónů. S touto výbavou jsme dorazili na vlakové nádraží, jehož budova byla sice architektonicky zajímavá, ale poněkud zašlá a jejíž okolí si rozbitými chodníky, odpadky a vyvrácenými koši nezadalo s tím bratislavským. Až na skupinu cigáňat a jednoho bezdomovce tam bylo docela prázdno. Po chvíli marného kroužení kolem zavřeného Tesca i Kauflandu jsme byli nuceni uznat porážku a tak jsme aspoň vykoupili nádražní automat na croissanty a slané tyčinky.

Tak jsme si vyčistili hlavy. Všechno ostatní jsme si zaprasili.

Za beskydskou výpravu sepsala Anežka

(Brno, 3. 1. 2015)