Finsko aneb Lapin Kulta (2016), cestopis

Po létě stráveném na maltě nám začalo připadat naše bezprostřední okolí přece jen příliš stísněné (ode zdi ke zdi), jeho dominanty příliš známé (hromada tvárnic, hromada suti, hromada cihel) a jeho obyvatelé příliš krotcí (vyjma míchačky). I rozhodli jsme se zamířit někam na sever, abychom si trochu zchladili kebule a hlavně rozfofrovali zbývající milijóny dřív, než nám je spolyká stavba. Vybrali jsme si k tomu Finsko nejsevernější, tj. Lemmenjocký a Urho Kekkonenův národní park. Expedice si stanovila tři cíle, a sice:

  1. vyrýžovat si kousek pravého laponského zlata,
  2. dojít na hranici s Ruskem a něco odtamtud ukrást,
  3. konečně spatřit medvěda.

20. 8. – 11. 9. 2016, Ivalo – NP Urho Kekkonena – Inari – NP Lemmenjoki
Anežka, Garret

fotky z puťáku

I) Jak to šlo

1. den (20. 8., sobota, Čebín – Praha – Helsinki)

Nad Lotyšskou riviérou

Letadlo ČSA nás vyklopilo v Helsinkách asi o půl šesté večer. Bylo slunečno, sucho a docela teplo. Pěšky jsme vyrazili směr OC Jumbo, vzdálené asi 3 km, s cílem dokoupit chybějící vybavení a cestou si vyhlédnout místo na noc.

Hezký plácek na spaní jsme našli asi kilometr za letištěm na zalesněném ostrohu mezi silnicemi. Bylo tam čisto, brusinky a křemenáče, pohyb po přilehlé cyklotrase byl minimální.

V Jumbu jsme strávili delší dobu v Partioaittě, což je síť finských outdoorových obchodů. Nakoupili jsme: nepromokavou větrovku Marmot pro Radka, turistickou mapu NP Urho Kekkonena (20 E), turistickou mapu NP Lemmenjoki (20 E), buzolu Sunnto v základním provedení (25 E) a vložky do Radkových gravibot (pro neznalé: pohorky od Makary). V K-marketu jsme pobrali jídlo na večer a obtíženi nákupem se vydali zpátky k nocležišti.

Pro úplnost dodám, že můj batoh vážil při nástupu do letadla 15,5 kg, Radkův podobně. Z ČR jsme vezli jen část proviantu a chyběla pochopitelně i voda, ale ani tak se myslím váha žádného z našich batohů v průběhu cesty nepřehoupla přes 21 kg.

2. den (21. 8., neděle, Helsinki – Ivalo – Saariselkä – Rumakuru, 6 km)

Denní tupa Aurora

Letadlo do Ivala bylo nacpané do posledního místečka, skoro bez výjimky Finy a skoro bez výjimky rekreanty. K vidění byly zálesácké klobouky, maskáče, goráče, rybářské pruty, ba i flinty, zabalené ve speciálních pouzdrech. Během letu panovala uvolněná, až kamarádská atmosféra.

V Ivalu na letišti mě a ještě jednu Finku čekalo nemilé překvapení – naše batohy zůstaly v Helsinkách. Po chvíli zmatkování jsme odjeli spolu s ostatními cestujícími kyvadlovým autobusem do Saariselky. Finnair slíbil batohy naložit do letadla směr Rovaniemi a odtamtud je za námi do Saariselkä poslat autem. S trochou štěstí mohly dorazit ještě téhož dne večer, ale i tak jsme najednou měli v Saariselkä šest hodin času navíc, se kterým jsme nepočítali.

Počasí bylo typické pro danou oblast (15 stupňů, zataženo a jemné mrholení) a tak jsme se v rámci aklimatizace vydali na kratší procházku po okolí Saariselky, spojenou s piknikem a všeobecným očumováním. Saariselkä je vlastně vesnička, která se postupně rozrostla v rekreační městečko sestávající z hotelů, chatek a apartmánů. V době, kdy jsme tam byli, byla zalidněná hlavně křepkými finskými důchodci. Nejdůležitějšími dvěma body jsou infocentrum Kiehinen, kde sídlí Metsähallitus (Lesní správa) a kde se dají sehnat jízdní řády autobusů, a nákupní centrum Kuukkeli, kde se dá sehnat všechno ostatní. Kuukkeli má otevřeno každý den od 9 do 9 a člověk tam pořídí vše od jídla přes outdoorové vybavení až po suvenýry. Součástí Kuukkeli je také samoobslužný bufet, kde se dá naobědvat za 12 E včetně kávy a nezbytné sklenice mléka.

Finnair dostál svému slibu, takže za pršlavého podvečera jsem se šťastně shledala se svým starým, smrdutým a páskou „security check“ přelepeným báglem. Mohlo se vyrazit.

Turistická pěšina směr Rumakuru (Škaredá strž) byla úplně pustá, jen jeden Fin-běžec, který nás minul v tuntuře, se staral, jestli jsme OK. Asi jsme vypadali hodně amatérsky, fakt je ale ten, že Finové sami obvykle končí denní pochody docela brzo, kolem 5 odpoledne, takže skleslé postavy, potácející se v deštivé tundře v sedm večer, jsou jevem podezřelým.

Něco kolem desáté jsme dorazili k denní tupě Rumakuru. Tma padala, voda padala, teplota padala (k nule), takže jsme bez velkých diskuzí zalezli dovnitř, zatopili v kamnech a medili si, jak je nám pod střechou dobře. Přespali jsme na lavicích a zapsali se do knihy.

3. den (22. 8., pondělí, Rumakuru – Luulampi – Kotaköngäs, 18 km)

Peřeje na Kotaköngäs

Z Rumakuru jsme se vydali směr Luulampi (Kostěné jezírko), kde stála moderní denní tupa-kahvila (kavárna), vybavená velkou místností na posezení, vyhřívanou otevřeným krbem uprostřed, a obsluhou. Paní kahvilnice zrovna otvírala.
Dodali jsme si odvahy, vlezli dovnitř a řekli si humpoláckou finštinou o kafe (2.50 E, což bylo dost drahé). Paní kahvilnici, která uměla jen finsky, pochopitelně neušlo, že jsme cizinci, i rozproudila se živá debata odkud a kam jdeme a jak se nám tu líbí. Paní zajímalo, jestli v Česku vůbec někdy sněží a jak dlouho tam bývá sníh, a my jsme se na oplátku dozvěděli, že Češi sem lezou celkem pravidelně, a to jak v létě, tak v zimě, a že většinou chodí natěžko. Vysvětlila jsem paní, že u nás holt žádná taková divočina není a ta, která tam je, tak do té se nesmí šlapat, takže si to Češi chtějí v tundře užít, aby o tom pak mohli doma vyprávět a být za hrdiny. Docela ji to pobavilo.

Z Luulampi jsme za zpěvu finských prostonárodních písní pokračovali mělkým údolím k tupě na Rautulampi (Sivenové jezírko), kde jsme vyplašili osamělého močícího orientačního běžce, který se tu týden rekreoval se 70litrovým batohem. Naše porada nad mapou opodál zřejmě vypadala dost amatérsky, protože k nám přistoupil a začal se vyptávat, jestli víme, jak dát mapu do severu. Podle zápisu v tupě se ten dobrý muž jmenoval Esko Pensas a byl z Mustasaari (Esko Křoví z Černého ostrova). Pokaždé, když jsme pak zabloudili, někdo z nás vyslovil: „Co by tomu řekl pan Křoví!“

Od Rautulampi jsme se přehoupli přes výběžek Raututuntur (Sivenových tuntur) a pustili se podél údolím, kterým tekl potůček Hikioja (Potivá strouha). Pokud se tam někdy někdo potil, my jsme to rozhodně nebyli, protože počasí setrvávalo na jednociferných teplotách, naštěstí nad nulou.

Na nižším toku se zářez Hikioje změnil v čarokrásné údolí plné tůní, propojených silným, ale tichým říčním proudem. Z podrostu pod našima nohama vylétali poslední letošní komáři a muchničky a bzučeli nám kolem uší, ale už to nemělo tu sílu co v létě. Všude kolem rostly záplavy křemenáčů a borůvek.

Se soumrakem jsme přešli křehký můstek nad řvoucími peřejemi, za kterým už bylo lávo (lávo = polootevřený přístřešek pro bivak) Kotaköngäs (Kotová peřej). Rozbili jsme tábor a zůstali tam na noc, společnost nám dělali jen komáři. Také jsme tu poprvé zkoušeli rybářské štěstí, ale syrový křemenáč rybám nechutnal.

4. den (23. 8., úterý, Kotaköngäs – Luirojärvi, 17 km)

Tundra na úbočí Vasanlyomapaat

Následujícího dne ráno jsme zahájili první orientačně náročnější etapou s úmyslem seknout to terénem z Kotaköngäsu do údolí Palovanganjoki. Ačkoliv to byly pouhé dva kilometry, strávili jsme chůzí v členitém terénu plném kamenů a vývratů asi hodinu. Celou dobu až do oběda pršelo nebo aspoň krápalo, křemenáče rostly jako divé a nám začínalo čvachtat v uších. Poobědvali jsme neradostně vestoje u padlého stromu.

Odpoledne se přidala mlha a zesílil vítr, který nám hnal vodu do všech škvír mezi mizerně padnoucími pláštěnkami. V souvislosti s tím bych ráda podotkla, že vyrazit do Laponska se tři roky starou „nepromokavou“ bundou z Tesca a cyklopláštěnkou z Ikey NENÍ dobrý nápad. Ranní bloudění nás zdrželo a tak, když jsme se měli odpojit od Ampuoji (Střelecké strouhy) a trefit stěží viditelnou pěšinu, která nás měla převést porostem zakrslých bříz přes tunturu k Luirojärvi, už se začínalo šírat.

Jaká byla naše radost, když jsme večer po celodenním pochodu, promoklí a zmrzlí jako preclíci, před sebou konečně spatřili chladnou šeď jezerní hladiny, ďolíčkované deštěm! A jaká byla naše nevíra, když se ukázalo, že k tupám a tábořištím musíme přebrodit dvacet metrů širokou řeku! Bylo to naše první střetnutí s místní realitou – broděním řek.

U Luirojärvi je tup hned několik, té největší se potupně říká „hotel Hilton“. Jezero je výchozištěm tras, vedoucím na Sokosti, nejvyšší tunturu parku (718 m.n.m.). Bohužel všude bylo dost plno, takže jsme radši odtáhli opodál a postavili stan, abychom si mohli v klidu a nikým neviděni lízat rány. Kolem desáté večer, když už se tupisti pomalu ukládali ke spánku, jsme konečně měli vybaleno. Zalezli jsme do sauny, ještě rozehřáté po předchozích návštěvnících, a tam konečně roztáli.

5. den (24. 8., středa, Luirojärvi – Sokosti – Anterinmukka, 25 km)

Na vrcholu Sokosti

Následujícího rána se stal zázrak, vyčasilo se a mezi mraky dokonce vykouklo slunce. Úměrně pozdnímu příchodu jsme pozdě také vstávali, takže když jsme se vypravili na cestu, byla tupa už skoro vylidněná. Po jedné z pěšin jsme vyrazili směr Sokosti a s orientací si moc hlavy nelámali, kopec nad námi byl dobře viditelný, moréna za morénou a tak dál až na vrchol.

Nahoře jsme si dali oběd a bavili se pozorováním opravářů, lezoucích nahoru a dolů po vysílači, které tu v době našeho příchodu vyklopil vrtulník. Něco na sebe halekali, ale silně fučelo, hlasy odnášel vítr.

Výstup morénou byl ještě celkem snadný, ale cesta dolů, to byla opravdová lahůdka. Museli jsme dělat pauzy, abychom dali odpočinout roztřeseným kolenům, a docela jsme si oddechli, když jsme se ocitli zpátky v údolí. Za Akanhärkäkuru (Strž bábina býka) jsme přebrodili další říčku – už jsme si začali zvykat, že brodění arkticky chladných vod několikrát denně patří ke zdejší krajině stejně jako komáři – a vyrazili podél Anterinjoki. Pěšina za Anterinpyöräparkki se rozšířila na lesní silničku, takže jsme nasadili ostré tempo. Podle jasné oblohy jsme se v noci mohli dočkat mrazíků a po mokré a studené noci na Luirojärvi jsme toužili spát tentokrát v teple.

Se soumrakem, tedy něco kolem 10 večer, jsme dorazili k tupě Anterinmukka. Tam už tábořili dva mladí Finové-nedostudovaní ajťáci, nicméně prostorná tupa nás všechny pojala. S mírou jsme si popovídali. Večer Finové roztopili saunu a společně jsme tam vlezli. Finové nechtěli věřit, že u nás v Česku ve veřejných saunách lidé většinou jen tak sedí a nelejou na kamna vodu. Já jsem po nich zase chtěla vědět, jaký je rozdíl mezi normální saunou a tzv. kouřovou saunou, ale moc mi to nedokázali vysvětlit, protože kouřové sauny už prý skoro nikde nejsou. Byl to hezký večer nad hučící řekou, pomalu plynoucí do Ruska, jejíž křovinaté břehy zvolna obalovala jinovatka.

6. den (25. 8., čtvrtek, Anterinmukka – Harrijärvi – Kiertämäjärvi, 22 km)

Lehce průchodná bažina

Ráno jsme se rozloučili s chlapci a vyrazili dál. Hned nás čekalo dvojí brození, v křoví nad řekou jsme našli staré bělokuří hnízdo. Čím více jsme se blížili k Rusku, tím hrozivějších rozměrů dorůstaly křemenáče a praváky, o dalších houbách ani nemluvě. Jeden obzvláště odporný a obzvláště hojně rozrostlý druh jsme na Lovecraftovu počest pojmenovali „houby z Jugothu“. Kromě hub se taky vyskytovaly různé bobule a miska mačkaných borůvek s cukrem byla téměř na denním pořádku.

Za lávem Anterinjoki jsme se napojili na cyklotrasu, vedoucí podél hraničního pásma s Ruskem. Písčitá cesta byla zbrázděná pneumatikami terénních vozů a monotónně se táhla mezi řekou a vysokým plotem, označeným žlutými páskami „Hraniční pásmo – vstup bez povolení zakázán“. Zádumčivá nálada sedala i na nás, moc jsme nemluvili a každý si myslel na své.

Za soumraku a drobného mrholení jsme došli k jezírku Ylilompolo, kde nás čekal první přechod bažiny, dlouhý asi půl kilometru. Naše mapy rozlišovaly dva druhy bažin – snadno a obtížně schůdné. Ta, kterou vedla stezka, patřila ke snadno schůdným, což znamenalo čvachtat se ve vodě jen asi po kolena. Obtížně schůdné bažiny jsou v zásadě doširoka rozlitá jezera, ze kterých tu a tam čouhá nějaké to rákosí. Obtížně, to chápu, ale proč schůdné? Nejspíš jde o nějaký finský žert.

Už jsme se trochu naučili poznávat hloubku bažiny podle vegetace. Po prvních pár metrech, které jsme ušli s nejvyšší nedůvěrou, jsme si na houpání půdy pod nohama a jemné vcucávání bot zvykli a doufali, že nás to unese. Uprostřed bažiny nám cestu přehradila řeka, napájející Ylilompolo pod námi a kroutící se bažinou bezhlasně a hladce jako had. Nebyla široká, sotva metr a půl, ale hluboká tak, že jsme na dno nedosáhli ani trekovou hůlkou. Měkké břehy kolem, skládající se vlastně jen z ostrůvků drnů a bahna, by nenabídly žádnou oporu. Brr, tak tam zahučet s batohem na zádech, člověk by se nevyhrabal.

Tupa na Kiertämäjärvi (Zákrutové jezero) byla dosti obsazená, takže jsme rozbili tábor kus za ní. Místo bylo očividně oblíbené, a jak jsme se dočetli v návštěvní knize, hodně lidí sem chodilo rybařit.

7. den (26. 8., pátek, Kiertämäjärvi – most před Lutto – tábořiště naproti ústí Suomujoki, 17 km)

Řeka Lutto

Dopoledne následujícího dne nás potěšilo slunečným, až letním počasím. Nikam jsme se nehnali, sbírali jsme borůvky a užívali si krásných výhledů na Kiertämäoju (Zákrutová strouha), blýskající po naší levici. Rozplkali jsme se a určitě jsme přišli na spoustu moudrých věcí, ale už jsem zapomněla jakých, takže to sem nemůžu napsat, škoda. Byli jsme tak bezstarostní, že jsme zapomněli na chvíli sledovat mapu i směr a hned se nám to vymstilo, sešli jsme z pěšiny a zamířili na východ zpátky k hraničnímu pásmu. Naštěstí jsme si toho po nějaké době všimli a pomocí azimutu to střihli k mostu přes Lutto.

Lutto! Ten zlořečený arktický veletok! V následujících dnech nám měl připravit pěknou polízanici, vyhnat nás z mapy a téměř zapříčinit naši smrt hladem. Nicméně to jsme v té chvíli ještě nevěděli a obdivovali se eleganci zavěšeného lanového mostu, překonávajícího tuto stometrovou řeku. Na druhé straně jsme našli rekreující se postarší Finku, čtoucí knihu před zaparkovaným karavanem. Dole u řeky někdo rybařil.

Chvíli jsme poseděli, zběžně mrkli na mapu a vydali se na západ proti proudu Lutta s úmyslem jej následujícího dne přebrodit u vesnice starých Koltů (Koltové, druh lesních Sámů – lovců, kteří v oblasti žili, než vyhynuli a nahradili je Sámové norští – chovatelé sobů), kde byl na mapě značený brod, a podél Suomujoki zamířit zpátky na jihozápad.

Pěšina, sledující těsně řeku, byla evidentně málo používaná a víc než lidských stop na ní bylo otisků sobích. To nás mělo varovat, leč nevarovalo. Obdivovali jsme výhledy na řeku (já dokonce do té míry, že jsem se hlavou střetla s mladou borovicí, zrádně vyrůstající zprostřed pěšiny) a těšili se, co si dáme večer dobrého, a za šera se tak trochu začali bát medvědů, aby se neřeklo.

Na malebném ostrohu nad řekou se před námi vynořilo útulné tábořiště Luttoköngäs II. Stavět stan se nám nechtělo, takže jsme si ustlali v poloprázdném dřevníku a vyšetřený čas věnovali přípravě večeře, praní a smažení nepřirozeně velkého křemenáče. Kolem tábořiště jsme objevili stopy po rosomáčích drápech pod kořeny, kde se snažil prohrabat k myším hnízdům (asi).

8. den (27. 8., sobota, tábořiště naproti ústí Suomujoki – silnice č. 91 – rekreační středisko Uusijoki, 20 km)

Tábor Uusijoki

Ráno jsme vyrazili proti proudu Lutta směr brod, inzerovaný v mapě. Opět se zatáhlo a střídavě pršelo nebo mrholilo. Na chvíli jsme se zdrželi v osadě starých Koltů, kterou představoval jeden srub, jehož konstrukce a rozměry odpovídaly původním koltským obydlím. Já jsem se tam aspoň mohla vzpřímeně posadit, Radek nikoliv. Stoupnout by si tam mohl snad jenom trpaslík.

Ač se řeka nad soutokem se Suomujoki trochu zúžila, pořád to byl slušný proud, který se kroutil a rozléval po naší levé ruce. Brod nikde. Došli jsme na hranici parku, vrátili se a po delším obcházení po břehu jsme přece jen objevili místo, kde v řece mizely nenápadné koleje od auta a kde byl sestup od údržbářské chaty Metsähallitusu (zamčené). Tak jo – brod, v tomto pojetí nejméně sto metrů silného a peřejnatého proudu. Ze břehu jsme odhadli, že voda by tam sahala tak do půli stehen, mně možná po pás.

Sklíčeně jsme zalezli do předsíňky lesácké chaty a zvažovali situaci. Venku lilo. Shodli jsme se, že o brození se pokoušet nebudeme, neměli jsme žádné jištění a Lutto svým proudem vzbuzovalo opravdu respekt. Jenomže co teď? K mostu přes Lutto se nám vracet nechtělo, bylo to nejméně půl dne cesty a nám pomalu začínalo docházet jídlo. I nahlédli jsme do naší automapy 1:500 000 od fy Freytag and Berndt, zda by se arktický veletok nedal přejít někde dál na západ.

Milé děti, nejezděte do Finska s automapami Freytag and Berndt. Možná podle nich tak zhruba najdete Helsinky a Oulu, ale zbytek je pod rozlišovací schopností těchto skvostů rakouské preciznosti. Cokoliv užšího než silnice první třídy níž je v nich slepě přetiskováno podle původních podkladů, získaných Němci snad ještě během jejich krátké invaze za druhé světové války. Od té doby se nikdo neobtěžoval zjistit, zda mosty, postavené tehdejšími ženisty Wehrmachtu, stále ještě stojí. Není to poprvé, co se nám automapy tohoto výrobce vymstily – před pár lety nás podobně povodily za nos na rakousko-slovinské (Lojblpass) a slovinsko-chorvatské hranici (okolí Sněžniku).

Inu, našli jsme jednu lesní silničku, odbočující ze silnice č. 91 (Ivalo – Raja Jooseppi (RUS)) a směřující zpátky do hlubin NP Urho Kekkonena. Započala tedy silniční etapa našeho putování. Foukalo, pršelo a kolem nás svištěly bouráky s ruskými poznávacími značkami, před kterými jsme museli uskakovat do příkopy.

Na místě, kde měl být most, jsme našli hromadu starého tlejícího dřeva, ve kterém se z trochou fantazie daly poznat zbytky mostní kostrukce, spojené dřevěnými kolíky.

Někde na té silnici se mi nadobro rozpadl zip u bundy. Nadělala jsem do zipového lemu aspoň dírky a za pomoci žlutozeleného lanka si vyrobila něco jako outdoorovou šněrovačku. V tomto reprezentativním svrchníku jsem strávila zbytek expedice. Radek byl na tom daleko hůř, protože se mu rozpadly boty, teklo do nich proudem a nohy měl jako dvě mražené kotlety.

K další obdobné silničce to bylo 11 km. Rozhodli jsme se vytrvat a pokračovat a na místě řešit situaci operativně. Jeden z populárních návrhů zněl urazit těch slabých 50 km do Saariselky azimutem, což by určitě bylo zajímavé dobrodružství, protože bychom museli jít podle automapy 1:500 000 (Lutto nás už dávno vyhnalo z NP a tedy i z turistické mapy) a jídla jsme měli už jen na dva skromné dny.

Když jsme se trochu vzpamatovali ze zklamání, pochod po silnici se nám kupodivu začal i líbit (aspoň tedy mně; Radek tou dobou už strašně trpěl odřenýma nohama, které mu způsobily nasáklé, těžké a rozpadající se graviboty). Oproti chůzi v terénu jsme teď nemuseli věnovat pozoronost tomu, kam šlapeme, a mohli obdivovat rozlohy krajiny, která se otevírala kolem. K večeru vysvitlo na chvíli slunce a hrálo v úchvatných dálavách, do kterých se táhlými oblouky a náklony vrhala pableskující silnice.

Byla už skoro tma, když jsme začali hledat místo na stan. Vydali jsme se po jedné odbočce, směřující ze silnice na sever, a došli k poměrně velkému a trochu zchátralému rekreačnímu středisku, zvanému Uusijoki (Nová řeka). Poté, co jsme zjistili, že místo je prázdné (ve Finsku jsou letními prázdninovými měsíci červen a červenec) a že v obrovském dřevníku zůstalo dost dřeva, zatábořili jsme za volejbalovým hřištěm. Večer jsme se na chvíli ohřáli u ohně, ale netrvalo dlouho a déšť nás zahnal do stanu.

9. den (28. 8., neděle, rekreační středisko Uusijoki – Ruohokangas – zkušební okruh Nokia Renkaat, 24 km)

Marodka v Uusijoki

Za denního světla jsme věnovali chvíli průzkumu tábořiště a zejména pak prohlídce marodky, která by směle obstála jako kulisa v jakémkoliv hororu. V šuplíku ve stole jsme tam objevili dva neporušené pytlíky bramborové kaše s datem spotřeby 2006 a rozhodli jsme se, že tak špatně na tom nejsme.

U Ruohokangas se od silnice skutečně odpojovala lesní cesta s ukazatelem na Palkisoja, tedy správným směrem. Pustili jsme se po ní. Vedla nás monotónními, obdělávanými borovými lesy, plnými písečných přesypů. Pozdě odpoledne jsme se našli znova na turistické mapě a pomalu, ale jistě se blížili k podivnému objektu uprostřed lesů, který jsme podle mapy tipovali na vodní elektrárnu. Ani když před námi začaly vyvstávat vysílače a střecha hangáru, dlouhého snad kilometr, netušili jsme, o co se jedná. Azimut nás vyhodil na nezvykle široké, písčité lesní cestě. Až u cedule na jejím konci nám svitlo – nacházeli jsme se na testovací dráze Nokia Renkaat!

Finská Wiki k tomu praví:

V roce 1986 Nokia Renkaat (Pneu Nokia) a.s. založila stálé zkušební centrum v Ivalu. Ivalské zkušební centrum, tzv. „White Hell“, je nejsevernější zkušební pneu centrum na světě. Rozkládá se na 700 hektarech a má 20 okruhů, jejichž celková délka činí přes 100 km. Na okruzích se testují kromě jiného jízdní vlastnosti pneumatik na sněhu a ledu a jejich chování při zrychlení a brždění. Zkušební sezóna v ivalském centru trvá od listopadu do května.

Toliko Wiki. Pro nás bylo v té chvíli ale nejdůležitější, že jsme díky zdejší silničce konečně dostali přes to zatracené Lutto.

10. den (29. 8., pondělí, zkušební okruh Nokia Renkaat – Paskatunturi – Tammukkaoja, 15 km)

Sámská verze Magic Busu č. 152

Jak málo stačí, aby člověku otrnulo! Úspěšné překonání Lutta a slunečné ráno způsobily, že jsme začali opět toužit po dobrodružství i navzdory již téměř neexistujícím zásobám. Do Saariselky to bylo už jenom kousek, nějakých 30 km vzdušnou čarou, a kdyby něco, pár dní se dá jít i na hlad. Radkovi sice z gravibot ulítával jeden prorezlý cvoček za druhým, ale nesl to statečně a prohlašoval, že to přinejhorším dojde v minimáčích. Nasadili jsme tedy azimut směr Paskatunturi (Hovnokopec :), ležící už zase v NP.

Silně foukalo, až nás to nahoře v tuntuře házelo mezi šutry jako hadrové panáky. Byli jsme docela rádi, když jsme se vnořili zpátky mezi lesy, plné všelijak pokroucených borovic. Kromě jiného jsme tam vyplašili také hejno napůl přepeřených bělokuřic. Trochu jsme ale uhnuli a místo denní tupy na Vellinsärpimä, kde jsme podvratně chtěli zůstat na noc, jsme spadli k denní tupě Lutto. (Radek se nejspíš natolik styděl jít do civilizace neumyt, že si kecl doprostřed jednoho potůčku a pěkně se vyráchal.) Tam nás čekal šok v podobě hustého proudu návštěvníků, neboť během obědové pauzy tam projely dvě skupinky cyklistů! Rozhodli jsme se vyhledat nějaké opuštěnější místo. Kolem Vellinsärpimä bylo ale plno, rozložila se tam se stany nějaká výprava, takže jsme nakonec šlapali až na tábořiště k Tammukkaoja. Postavili jsme stan a medili si u ohně. Toho večera se dostavila také vytrvalá, zelená polární záře, takže spát jsme šli až po půlnoci.

11. den (30. 8., úterý, Tammukkaoja – Kuukkeli Saariselkä – Kaunispäänoja, 8 km)

Polární záře u Saariselky

Radek ráno pohorky už ani neobouval, po vysušení během včerejšího večera mu odletělo dalších pár cvočků a oba žraloci se rozšklíbili tak, že je nemohlo zkrotit žádné množství lepidla ani provázku. S kručícími břichy jsme se vydali OC Kuukkeli vstříc. Blízkost Saariselky byla znát, proud turistů nebývale zhoustl. Většinu tvořili finští důchodci, mnozí se s námi zdravili a chtěli vědět, jak dlouho jsme strávili v divočině. Naše vzezření, ztejně jako pach, už tomu odpovídalo.

V předchozích dnech jsme měli dost času na to, abychom si rozmysleli, co uděláme, až budeme zpátky v civilizaci, a tak jsme si počínali systematicky.

  1. U kontejnerů jsme se zbavili odpadků a pietně tam vhodili též Radkovy graviboty, které v té chvíli představovaly už jenom 3 kg mrtvé váhy (každá).
  2. V bufetu OC Kuukkeli jsme si dali oběd.
  3. S plnými břichy jsme vyrazili zjistit do infocentra Kiehinen, kdy jedou autobusy směr Ivalo/Enare.
  4. Načež došlo na lámání chleba, bylo třeba vyřešit problém Radkových pohorek na druhou část puťáku. Outdoorové oddělení v Kuukkeli bylo bohužel vybrané, a tak jsme museli zamířit do pobočky Partioaitty. Tam jsme koupily lehké, měkké a pohodlné pohorky od Meindlu.
  5. Otřes z tohoto nákupu bylo potřeba něčím vyrovnat, i zamířili jsme zpátky do Kuukkeli a v místrním Alku, které bylo jako zázrakem zrovna otevřené, zakoupili to, co brali nejčastěji místní – a sice půl litru Koskenkorvy v plastu. Následně jsme vykonali obří zásobovací nákup v potravinách a dále, poučeni pozorováním Finů a četbou návštěvních knih na tupách, pořídili: kuksu (dřevěný hrníček) pro Radka, hliníkovou konvičku Retki na vaření kávy, půl kila mletého kafe Paulig a dva splávky s háčkem (celý nákup úhrnem za 104 E).

Nakupování a přebalování batohů nám zabralo celé odpoledne, takže navečer jsme už jenom poodešli k potůčku Kaunispäänoja (Krásnovršská strouha). Večer se konalo vaření kávy na ohni, popíjení „kosky“ a sledování zášlehů polární záře nad černými špičkami smrků. V noci mrzlo.

12. den (31. 8., středa, Kaunispäänoja – Ivalo – Inari – Menesjärvi (NP Lemmenjoki), 4 km)

Jezero Menešjárvi

Následujícího dne jsme se vrátili do Saariselky a chytli polední autobus směr Ivalo. Z rádia, které měl řidič puštěné, jsme se doslechli, že silné polární záře takhle brzy na podzim jsou spíše výjimkou, takže jsme vlastně měli docela štěstí.

V Ivalu se opakovala nakupovací mánie v outdooršopech. Během posledních několika večerů se Radkovo vybavení projevilo jako zcela nedostatečné (nevzal si péřovku, chyba!). Nutně potřeboval nějakou teplou vrstvu a ideálně ještě podvlíkačky a čepici (kterou taky neměl). V Ivalu se nám podařilo pořídit vše kromě podvlíkaček, pořádné vlněné byly zkrátka moc drahé. Já jsem si koupila aspoň šálu made in Russia. V místním K-marketu jsme také zakoupili uzeného lososa a jiné krajové poživatiny, mezi tím i kelímek obávaného viili, a skočili na autobus směr Enare.

Na lavičce u jezera tam proběhla konzumace netrvanlivého proviantu. Mimo jiné to zahrnovalo i zmíněné viili, což je teoreticky typ kysaného mléčného výrobku, ale trefněji to vystihují stránky finsko.com: „Je-li vám život milý, zdaleka se vyhněte kelímku s nápisem viili. … Výrobní proces se zřejmě podobá výrobě jogurtu, ale vznikne něco zcela neuvěřitelné konzistence, co by se bez okolků mohlo používat v hororových filmech (mohlo by to například kapat zombie z úst). No, každý popis je nedokonalý, zkuste sami a uvidíte.“ Takže asi tak.

V Enare se naplno projevila také naše nepřipravenost stran trasy. V ČR jsme kvůli stavbě na nějaké plánování (ani na doplnění outdoorového vybavení) až do poslední chvíle neměli čas, a jelikož trek v NP Urho Kekkonena byl náročnější, než se čekalo, nestačili jsme se na mapu NP Lemmenjoki pořádně podívat ani po cestě. S padajícím soumrakem jsme vyrazili z Enare na sever s matnými úmysly stopnout něco na silničce do Angeli a dostat se do NP Lemmenjoki z divoké zóny. Po pár kilometrech jsme znejistěli a koukli na mapu pořádně. Dostali jsme strach, že nedokážeme překonat řeku Lankojoki a že se bude opakovat stejná situace jako u Lutta. Otočili jsme to tedy zpátky, vrátili se do Enare a rozhodli se, že do NP Lemmenjoki vyrazíme stejně jako většina turistů, tj. ze silnice 955, spojující Enare s Kittilou. K hranicím parku to bylo asi 45 km, a ačkoliv bylo už pozdě, rozhodli jsme se stopovat. Zastavilo nám první auto, které jelo kolem – řídila jej paní s dítětem, vracející se z nákupu.

Jízda proběhla v tichosti, chlapeček na zadním sedadle soustředěně pojídal želé a paní dávala pozor na řízení, protože večer lezli do silnice sobové. Přece jen jsme se ale dozvěděli, že letošní ruska nebude zrovna nejvydařenější, protože hodně pršelo a foukalo a listí z bříz vítr otrhal dřív, než stačilo zežloutnout. Vysadila nás u hotelu Korppikartano (Lesní panství) jen pár kilometrů od hranice parku.

Zatábořili jsme v lese na břehu Menesjärvi a v záchvatu masochismu se v něm i vykoupali. Celou noc pršelo.

13. den (1. 9., čtvrtek, Menesjärvi – Oahujoki, 21 km)

Medvědí lejno

Vstávali jsme v čase odpovídajícímu tomu, že spát jsme šli až po půlnoci, a vycházeli až v poledne. Počasí se trochu zlepšilo, bylo už jen zataženo.

Při snídani se v nás zrodila idea dát si malou ochutnávku divočiny, než zamíříme do základní zóny parku, a vyrazit nejdřív k tupě na Oahujoki. Na půlden chůze to byla ale pořádná štreka a tak jsme svižně rázovali po silnici, vedoucí ke kempu Valkeaporo (Bílý sob).

Za kempem jsme dali sbohem silnici a začala orientačně zajímavá část trasy. Zajímavá byla hlavně proto, že mapa Lemmenjockého parku byla v měřítku 1:100 000, zatímco ekvidistance se držela finské klasiky – 5 m. Naše středpoevropské instinkty proto naprosto selhávaly, když jsme podvědomě hledali kopce tam, kde se ve skutečnosti jen mírně zvedal terén. Konečné slovo měla vždycky buzola. Přesto se nám hned ze začátku podařilo zabloudit pod Kolmenkymennenvaarou (Třicítkovým kopcem) a než jsme se našli u Metsonampumajärvi (Jezera zastřeleného tetřeva), byly už čtyři odpoledne. Situace byla vážná, noc v pohodlí Oahujocké tupy ohrožená.

Co není v hlavě, musí být v nohách, řekli jsme si. A tak jsme po svačině u Metsonampumajärvi (kde zase začalo mrholit) zahájili zběsilý úprk divočinou, motivovaný primárně vidinou materiálních požitků tupy, sekundárně ješitností uraženou nad představou, že jsme možná přecenili síly. Radek koukal do buzoly, já do mapy a tohle rozdělení se nám dobře osvědčilo. Nejkritičtější pasáž – dostat se od Metsonampumapää (Vrchu zastřeleného tetřeva) k Oahujoki a přebrodit ji – jsme zvládli a když jsme dospěli pod dlouhý, táhlý hřebínek, jemuž vévodil Tuohipää (Vrch březové kůry), mohli jsme si malinko oddechnout, protože po orientační stránce nás čekala jednodušší pasáž. Po fyzické stránce to bylo právě naopak. Svah byl plný kamenitých polí a podrostu, do kterého jsme zapadali jako kuřata do sena. Jako všude v NP byl les ponecháván bez zásahu, takže spadané stromy a jiné radosti nám hradily cestu v míře skutečně hojné. Od Tuohipää jsme dali jen jednu zastávku na pití a vyčurání, jakékoliv další prodlevy padající soumrak neumožňoval. Pás bažin po naší pravici šednul, v lese už byla tma, teplota klesala k nule a na nás stydnul pot.

Nicméně severský soumrak je opravdu dlouhý, v těchto zeměpisných šířkách i začátkem září přetrvává náznak světla až do desáté večer. Když jsme vyklopýtali na nízký hřebínek a uslyšeli pod sebou šumění Oahujoki, věděli jsme, že máme vyhráno. Spadli jsme záměrně kus vedle a potom šli proti proudu, dokud se před námi ze tmy a mrholení nevynořily matné obrysy tupy. Byli jsme zachráněni! Vpadli jsme dovnitř téměr se slzami vděčnosti v očích. Nějakou dobu jsme se nezmohli na nic jiného, než že jsme jak idioti v amerických filmech opakovali: My jsme to dokázali! Wow! Radek pak řekl, že mu to přišlo horší než letošní akce Brněnské vokruch vokolo Štatlu aneb 100 kiláků za den.

V noci nás vzbudilo podivné cinkání a šplouchání. Mohla za to zdejší myš, kterou náš příchod vylákal z hnízda a která šmejdila po zdech tak usilovně, až spadla do kýble s vodou, zavěšeném na háku. Také o této příhodě jsme učinili zápis do zdejší návštěvní knihy.

14. den (2. 9., pátek, odpočinkový den v Oahujoki)

Odpočinkový den na Oahujoki

Následující den jsme vyhlásili jako odpočinkový. Byl to první – a vlastně i poslední – den celé expedice, kdy se nikam nešlo a kdy si každý dělal, co chtěl, což znamenalo polehávání u roztopených kamen, štípání dříví, úklid tupy, sušení bot, popíjení kosky a kafe a čtení návštěvní knihy. Celý den vesměs pršelo a bylo hnusně, takže jsme si lebedili o to víc.

Tupa na Oahujoki patří k těm méně navštěvovaným, před námi tam poslední člověk zavítal snad před týdnem. Lidé se k ní dostávali někdy i od silnice, naší cestou šel málokdo. Českých zápisů bylo celkem dost, méně nás už potěšilo množství různých českých potravin, zanechaných na policích – sáček s nápisem „mouka“ s trochou mouky, lahvička od vitamínů s trochou oleje apod. Nevím, jestli se české výpravy – známé tím, že na svých expedicích pravidelně umírají hlady – řídí heslem „podle sebe soudím tebe“ nebo jestli jsou prostě jenom moc líné odnést přebytky z tupy, ale pochybuju, že by ty podezřelé pytlíky, notabene cizojazyčně popsané, někdo využil. Nejspíš jediný, kdo z toho měl radost, byla ta myš, jak ostatně dosvědčovalo i množství bobků na policích.

15. den (3. 9., sobota, Oahujoki – Härkäkoski – Pitkäniemi, 13 km)

Sobi v tundře

Ráno jsme přebrodili Oahujoki, Villinkijoki a tundrou pod Poikkipää (Příčný vrch) vyrazili k Härkäkoski, kudy jsme chtěli vstoupit do základní zóny Lemmenjockého parku. Bažinatá, řídce porostlá krajina byla plná sobů, mravenišť a borůvek. Provedli jsme zevrubný průzkum a zjistili jsme, že na orientaci mapy podle mraveniště by se v případě nouze dalo naprosto spolehnout. Rozdíly jsou znatelnější než u nás, splést se nelze – severní strana bývá velmi strmá a mravenci ji nechávají zarůst brusinkami, šichou nebo trávou, zato jižní bývá pozvolná a odkrytá.

Obecně byla oblast jižně od Lemmenjoki docela pustá, nezahlédli jsme ani živáčka a pěšiny byly vychozené jen kolem tupy. V lese pod Ravadaspää jsme našli krásný sobí paroh.

Když jsme scházeli k údolí Lemmenjoki, mraky se konečně roztrhaly a na chvíli vykouklo sluníčko. Blýskavá plocha pod námi připomínala spíš přehradu a při pohledu na nehybnou hladinu Lemmenjoki, chráněnou z obou stran hlubokým a strmým údolím, se nedalo nevzpomenout na slova z Pána prstenů: „Temná je voda Kheled-zaram, chladné jsou prameny Kibil-nala.“

Nad Härkäkoski (Býčí peřeje) nás čekal samoobslužný přívoz – plťka pojíždějící po napnutém laně. Po prvním zmatku při nastupování, kdy jsme se chvíli bezmocně točili na místě a zaplétali se do lana, jsme to zvládli celkem slušně. V půlce nás minula motorová pramice, řízená dvěma Sámy a naložená turisty.

Tupa na Ravadasjärvi byla obsazená, takže jsme přešli „putouš“ (putous = vodopád, köngäs = strmé peřeje nebo vodopád) Ravadasköngäs, vylezli deset vrstevnic po odporně dlouhých, kluzkých a strmých schodech a následně těch deset vrstevnic zase sjeli po zadku terénem na Pitkäniemi (Dlouhý mys), kde bylo tábořiště k naší radosti opuštěné. Rozdělali jsme oheň, uvařili a dlouho do noci pozorovali slabou polární záři nad setmělou Lemmenjoki.

16. den (4. 9., neděle, Pitkäniemi – Morgamojan Kultala, 9 km)

V údolí Lemmenjoki

Naše nálada byla následujícího dne značně poznamenána pošmourným a deštivým počasím, jakož i davy turistů, které jsme na stezce na základním okruhu potkávali (tak dva až tři lidi za hodinu). Ale dostat se na tu stezku samo o sobě nebylo zadarmo. Z tábořiště na Pitkäniemi se nám nechtělo šplhat zpátky do příšerného krpálu a tak jsme vyrazili kus podél Lemmenjoki s cílem napojit se na stezku až na Morgamnivě. Čekaly nás dobrodružné čtyři kilometry, kdy jsme se šourali po stezičce, lemované z jedné strany strmým svahem a z druhé spadající prudce do řeky. Ve skalnarých pasážích se to podobalo spíš feratům, s tím rozdílem, že pod námi nebyla hlubina alpská, leč vodní, a v dosahu ni lana, ni skoby. Rychlost našeho pochodu byla asi kilometr a půl za hodinu.

S notnou dávkou úlevy jsme tedy vylezli na pěšinu, která nás zavedla k tupě na Kultahamině. Tupa patří zdejším zlatokopům, kromě ní tam byla ještě kota s ohništěm. Už zase pršelo, a tak jsme zalezli dovnitř na oběd, uvařili kafe a krátili si čas čtením zlatokopeckých pamfletů a brožurek. V sektoru zanechaných věcí jsme m.j. našli napůl spotřebovanou hořčici v tubě, kterou jsme na místě dorazili, a krabičku s posledními dvěma cigaretami, kterou jsme sebrali. Člověk nikdy neví, co se mu v divočině bude hodit.

Na Morgamojan Kultale (Morgamojské rýžoviště zlata) jsme to zabalili. Tupa byla obsazená a my v natolik skleslé náladě, že jsme radši našli místo na stan a za neustávajícího mrholení zalezli dovnitř. U této tupy byla i sauna, bohužel jako všechny ostatní v NP Lemmenjoki patřila k varaustupě (= pronajímatelná tupa) a byla zamčená.

V noci mrzlo. Ráno byl na kalužích pořádný ledový škraloup.

17. den (5. 9., pondělí, Morgamojan Kultala – Härkäoja – Vaskojoki, 18 km)

Zlatokopecká cesta tundrou

Následujícího dne jsme vyrazili časněji než obvykle, led na kalužích ještě neroztál. Bylo slunečno, větrno a na holých kopcích kolem Jäkäläpää (Lišejníkový vrch) už to bylo cítit sněhem. Moje bunda-šněrovačka poskytovala mizernou ochranu před větrem, a tak jsme byli rádi, když jsme mohli aspoň na chvíli uniknout nejhoršímu v mělkém údolí Härkäoje (Býčí strouhy).

Toto údolí, rozkopané těžebními stroji, je jedním ze zdejších rýžovišť. Podél jsou rozesety malinké chajdy a koty (týpí různé trvanlivosti a rozměrů) zlatokopů, postavené ze všeho možného a ověšené vším možným, od sbírky cedulí a jízdních disků, po sobí a losí parohy. S jedním ze zlatokopů jsme se hned na začátku dali do řeči. Poradil nám cestu a když jsme odcházeli, ještě za námi vyběhl z krásným losím parohem, že by nám jej dal. S lítostí jsme odmítli, paroh musel vážit tak sedm kilo, to bylo moc.

S rozšířeným postojem – že zlatokopecká činnosti hyzdí nedotčenou přírodu – jsem se nějak nedokázala ztotožnit, naopak, zlatokopecká osada mi připadala jako zajímavé, barvité místo, které ke zdejší krajině a tradici patří stejně jako chov sobů, trpasličí břízy nebo polární záře. I s moderní technikou to je drsná práce, která nedává nikomu nic zadarmo, a navíc doplňuje park o zajímavý kolorit. Laponsko je jediné místo v Evropě, kde se těžba zlata komerčně vyplácí (ne ani tak kvůli jeho kvantitě, spíš kvůli bohaté turistické klientele ze Švýcarska a jiných zemí, která si ráda za ručně vyrobený šperk z pravého laponského zlata připlatí), takový malý Klondajk, kam je to z Česka v zásadě na skok. Bohužel zeleno-rudá koalice v Helsinkách si to nemyslí a těžbu zlata v NP radikálně omezuje. Ach, kam se vrtnete, poslední romantici Evropy, potom? Nejspíš vác vycpou a vystaví ve skanzenu, brzy bude z Evropy jediné velké muzeum a úkolem nás, mladších generací, se stane: koukat, ale nesahat.

S posledními chatkami zlatokopů jsme opustili i relativně lidnatou základní zónu parku a kolem nás se opět rozprostřela divočina. V oblasti pod Jäkäläpää a Látnojaivi se vyskytovalo hodně losů, jak nasvědčovaly četné losí bobky – úhledné oválky, připomínající tvarem i velikostí mandle v čokoládě a skořici. Pro úplnost dodám, že sobí bobky by se analogicky daly přirovnat k hrozinkám v karobu.

Toho dne při sestupech Radek trpěl víc než jindy na bolavé koleno. Pod Látnojáivi fučelo tak silně, že mi tam uletěla pláštěnka z Ikey, ani nevím kdy. Už nikdy jsem se s ní neshledala.

Podešli jsme po vrstevnici Látnojaivi a při sestupu do lesnatého pásma narazili na pěšinu, která nás rychle a bezpečně dovedla k tupě na Vaskojoki. Tupa patří k těm častěji navštěvovaným, ale teď byla prázdná. Dorazili jsme nezvykle brzo – něco po čtvrté odpoledne – a tak jsme po vybalení vyrazili na obhlídku okolí. Pohled na teploměr venku před tupou hlásil tři stupně nad nulou.

Po večeři jsme se vydali nahodit udičku do Fáška (= Vaskojoki), ale na sýr ani celozrnný chleba jsme – překvapivě – nic nechytli. Už se šeřilo, když jsme spatřili dvě postavy, brodící řeku. Voda jim místy sahala málem k pasu, proud byl silný a trvalo to snad dvacet minut, než se dostali na druhou stranu.

Byli to dva Finové z Helsink a Espoo, zhruba našeho věku, kteří si do Laponska vyrazili na týden oddechnout. Začali v Angeli, ale rozvodněné Fáško je dva nebo tři dny tvrdošíjně drželo na druhé straně, až tady se jej odhodlali přebrodit. To nám trochu zvedlo sebevědomí, nebyli jsme jediní, komu zdejší řeky zhatily plány. Taky prý zabloudili kvůli tomu, že se drželi sobích plotů. Varovali nás, ať plotům moc nevěříme, že je Sámové často přesouvají. Finové se nejdřív sušili venku u ohně, než zalezli spát do tupy. Z jejich zápisu v návštěvní knize jsme pak vyčetli, že i tuto noc byla krásná polární záře, ale tu jsme prospali.

18. den (6. 9., úterý, Vaskojoki – jezírka na Patajoki, 13 km)

Tupa na Vaskajoki

Odpočinek na Vaskojocké tupě jsme si trochu prodloužili, a tak jsme následujícího dne vyráželi až po poledni. Dali jsme se na severovýchod, důvěřujíce navzdory varováním sobímu plotu. Původně jsme měli v plánu se po dosažení Vaskojocké tupy vrátit k základnímu okruhu přes Maarestatunturit, teď nás ale krásné slunečné počasí zlákalo ke kacířské myšlence, že bychom mohli přece jen dosáhnout tupy Mattiho Musty a vrátit se do Enare po silnici z Angeli – tedy směrem, kterým jsme původně chtěli vyrazit. Zatím jsme si ale nechávali obě varianty otevřené.

Bylo teplo, sluničko svítilo a tundra se konečně začala barvit do ruskova. Procházka podél sobího plotu byla téměř idylická, po dlouhé době jsme se nemuseli starat o mapování. Po pár hodinách jsme ale přece jen začali věnovat pozornost terénu, to když plot začal míjet jezírka a kopce, které jsme v mapě rozhodně neměli. Podle čerstvě oloupaných kulatin a zbrusu nového pletiva jsme uhodli, která bije – plot byl přesunutý a vede nás kdovíkam! Pohled na buzolu nás trochu uklidnil – podle všeho Sámové hnuli s plotem jen trochu, o nějaký ten kilometr na sever, v nejhorším by nás tam zastavil tok Fáška, na jihu krajinu lemovaly tuntury. Pokračovali jsme podél plotu dál, ale až do večera jsme se na mapě hledali marně. V mírně zvlněné tundře se dá zabloudit raz dva, a mapa 1:100 000 není dost podrobná, aby v ní člověk rozlišil mezi nesčetnými jezírky a kopečky, které se podobají jedno druhému jako vejce vejci.

S večerem jsme dorazili k silnějšímu potoku, který se těsně za plotem rozléval v jezero, obkroužené řídkým borovým lesem, plným zbytků po ohništích. Nad jezerem čněl vysoký ostroh, i vylezli jsme na něj, abychom se rozhlédli. Naskytl se nám pohled na druhé, ještě větší jezero. Na jeho hladině se zrcadlila temně modrá obloha, kterou brázdily dvě labutě. Bylo naprosté ticho.

Labutím naše přitomnost ale přece jen vadila, protože se po chvíli zvedly a nízkým obloukem zamířily na jih mezi barevné lesy. Konečně jsme se našli. Byli jsme na místě, kde plot křižoval přítoky Patajoki (Hrncové řeky). Vrátili jsme se na tábořiště, abychom rozdělali oheň a udržovali si jím od těla lezavou zimu. Byla jasná noc, ale polární záře se neukázala.

19. den (7. 9., středa, jezírka na Patajoki – Paltsavaara – Matti Musta, 27 km)

Sedm statečných sobů

Rozhodnutí padlo už večer – místo na základní okruh se vydáme k tupě Mattiho Musty (Černého Mattiho). Měla to být dlouhá a orientačně náročná etapa, která bude nejspíš ležet na hranici našich možností a rychle se zkracujících dní. Proto jsme vyráželi závratně brzo – už o deváté. Jídlo, které by se dalo jíst přes den, představovalo pár krajíčků celozrnného chleba a osm čtverečků čokolády; jedinými orientačními pomůckami byla mapa s měřítkem 1:100 000 a buzola. Energetickou krizi jsme se rozhodli operativně řešit popíjením řepkového oleje (který jsme museli koupit, protože sádlo jsme nikde v Ivalu ani v Enare nemohli sehnat) a naději a útěchu jsme čerpali z toho, že naše batohy povážlivě splaskly a nemohly vážit víc než 15 nebo 16 kilo každý. S tím, říkali jsme si, hravě poběžímě jak na Beskydských vrcholech. Zkrátka jsme se tak trochu hecovali.

Vyrazili jsme briskně, ale hlad po nevydatné snídani (vodová ovesná kaše) nás zastavil už na Buljahanoaivi, kde došlo na brzký oběd a ono popíjení řepkového oleje. Je to o chlup lepší než pojídání kusů zmrzlého másla (což jsme též absolvovali), ale se lžicí sádla se to srovnat nedá.

Následně jsme se odpíchli od plotu azimutem přímo na východ a začalo nekonečné šplhání do malých, ale prudkých kopečků, pokrytých suťovými poli. Bylo to strašně namáhavé a náročné na pozornost a náš postup přes všechnu snahu zůstával nejvýš na 3 km/h, což je v tunturách obecně maximální povolená rychlost. Navíc nás zdržovaly neustálé nálezy parohů, a to nejen sobích jako obvykle, ale také losích. Nad každým z nich jsme těžce váhali, ale nedalo nám to, a zanedlouho jsme zaždý zabalili menší, asi tříkilový paroh. Dohromady s dříve nalezenými sobími parohy jsme už nesli hezkých pár kilo paroží, čímž se ztrácela výhoda prázdných batohů. S tím, jak to všechno narveme do letadla, jsme si radši hlavu nelámali.

Na kopci, sevřeném z jihovýchodu a jihozápadu dvěma většími jezery, jsme trochu zakufrovali. Radkova navigace, koleno i odhodlání pokulhávaly. Zato do mě vjel známý rapl, představu, že bychom museli přiznat porážku, jsem si nechtěla připustit. Začala jsem nás hnát, jak se říká, svinským krokem a ve čtyři odpoledne jsme se vysápali na Paltsavaaru, odkud jsme vyplašili krásné sobí stádečko. Bylo tam naprosté ticho.

Postup tunturami byl kvůli morénám příliš pomalý. Proto jsem rozhodla, že původní plán – přelézt Peuranampumapää (Vrch zastřeleného jelena), Kontturi- a Oivusvaaru, přebrodit Lankojoki a k tupě dorazit z jihu – opustíme a místo toho sejdeme hned z Paltsavaary do údolí podél Langonhaary, kde nám zespoda kynuly barevné a jistě méně kamenité lesy.

Sestup podél potůčku byl úlevou. I přes občasné brození jsme šli rychleji než nahoře v kopcích. Těsně před brodem přes Lankojoki jsme našli kosterní pozůstatky pána bažin – losa.

Lankojoki nebyla široká, ale jednalo se o jeden z nejošklivějších přechodů řeky, který jsme tu absolvovali. Mohly za to velké, ploché balvany, na kterých se nebylo o co zapřít, a z nichž se některé kývaly. Nejspíš je nakupil nebo přesunul led docela nedávno a nebyly pořádně usazené. Buď jak buď, v jednom místě mi noha zhučela do díry mezi kameny až po rozkrok, málem jsem sebou flákla do řeky a ještě jsem prožila chvíli naprostého děsu, že mě kývající se kámen sevře a uvězní v ledovém proudu. S vypětím všech sil se mi povedlo se vytáhnout zpátky, dobrodit na druhý břeh a v návalu adrenalinu strašně vynadat Radkovi za to, že se mi snažil v krizové chvíli pomoct.

Utišili jsme roztřesená kolena a pustili se po proudu. Jedno brodění bylo za námi, to druhé – někde mezi Lankojärvenlompolo a Alimmainen Lankojärvi – nás ještě čekalo. Minuli jsme Vihaisenkuukkelinjärvi (Jezero nasrané sojky zlověstné), žádné sojky se tam bohužel nevyskytovaly, nasrané ani jiné. Následoval asi tříkilometrový pochod podle azimutu šeřícím se lesem, který končil v cípu mezi bažinami. Chvíli jsme tam bloudili a marně špicovali uši, ale očekávaná řeka nikde, všude vládlo naprosté ticho. Najednou jsme opodál zaslechli jakési pleskání – v šeru se tam míhalo něco bílého, velkého asi jako člověk, a s hlasitým čvachtáním se to prodíralo bažinou. Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili, že to, co jsme pokládali za pohupující se batoh, jsou skvrny na losím zadku. Na druhém břehu se los vyhoupl z bažiny a zmizel mezi stromy. Padlo zase ticho.

Začínalo nás jímat ošklivé podezření – že ono se jedná o jeden z těch tichých, hlubokých toků v bažinách? Bylo tomu tak. Na jednom místě jsme se k němu dobrodili a bylo jasné, že tohle se překonat nedá, tentokrát se nejednalo o arktickou bystřinu plnou kamení, ale o hluboký, pomalý proud v měkké půdě, kde nebylo o co se zachytit a od čeho se odrazit. Na chvíli jsme propadli beznaději.

Pak jsme si ale vzpomněli, že jsme nedaleko minuli stopu od čtyřkolky. Vrátili jsme se k ní a vskutku – mířila přímo skrz bažinatý pás. Ač se to zdálo k neuvěření, i tudy vedla cesta. K řece se muselo brodit bažinou, kde bylo vody po kolena, ale stopy čtyřkolky nás dovedly ke starému, už značně pobořenému mostku. Byli jsme za řekou!

Vyhráno jsme ale neměli. K tupě Mattiho Musty zbývala ještě dvoukilometrová dohledávka, což v téhle krajině plné bažin taky mohlo znamenat čekání do rána. Tma už padla úplně a museli jsme vytáhnout čelovky. Jediným naším orientačním bodem byl slabě prosvítající pás bažin po levé ruce a fosforeskující střelka buzoly. Začalo pršet.

Po nějaké době jsme vyšplhali na malý kopeček a před námi se otevřela vodní plocha bez konce, kde na obzoru ještě prodléval olověný přísvit, podobný záři měsíce. Ylimmäinen Lankojärvi bylo před námi! Dohledat posledních sto metrů k tupě Mattiho Musty byla hračka, neboť na kopečku se jako zázrakem objevily vyježděné koleje, končící přímo u tupy. Byli jsme bez sebe radostí, vděkem a hrdostí, a navzdory promrzlým údům jsme se v Lankojarvi vykoupali, abychom onu památnou tupu neznectili miasmatickými výpary.

Tupa Mattiho Musty stojí opravdu za návštěvu. Byla postavena v roce 1903 a až do roku 1917 v ní i s celou rodinou bydlel Matti Musta. Je docela maličká – kromě kamen, stolku s vařičem a postele pro 2 se tam toho víc nevejde – a nizoučká – je potřeba chodit v předklonu. Kromě střechy je tupa původní, a to včetně podlahy, vyzvednuté nad zem a sroubené z mohutných polokmenů, mezi kterými to studeně táhne.

Tentokrát jsme byli tak vyřízení, že jsme se kromě koupele zmohli jen na zatopení v kamnech a nesouvislé blekotání, prokládané pitím Masoxu, kávy, čaje z borůvčí a kosky. Radek usnul, ještě než se uvařila večeře.

20. den (8. 9., čtvrtek, Matti Musta – silnice směr Angeli, 12 km)

Jezero u tupy Mattiho Musty

S odchodem z tupy jsme nespěchali. Dopoledne jsme se poflakovali kolem každý po svém. V lese mě navštívily čtyři sojky zlověstné, tiše přelétaly ze stromu na strom. Vždycky jich bývá víc, nejčastěji tři nebo čtyři. Nevydávaly ani hlásek a bylo slyšet jen občasné zatřepotání křídel nebo škrábnutí drápku po kůře.

Až fanaticky důkladně jsme tupu uklidili a do návštvní knihy umístili dlouhý a děkovný projev, věnovaný finské přírodě, Metsähallitusu a Finsku obecně. Snídaňo-oběd, sestávající z ovesné kaše, oleje a zbytku kuskusu, už tak velkolepý nebyl. Kromě zmíněného oleje a ovsa jsme už toho k jídlu moc neměli a do Enare to byla ještě štreka. Vyrazili jsme.

Po lesáckých cestách jsme se hravě dostali k silnici z Angeli. Do Enare to bylo nějakých 34 km. Rozhodli jsme se to moc neřešit a vyrazili na pochod. Krajina kolem nás byla krásná, stromy se konečně pořádně zbarvily, a tak jsme si hodinu nebo dvě vystačili s obdivováním rusky. S večerem nás ale rozklepala zima a hlad, a tak jsme rozbili tábor v lesíku, sevřeném mezi silnicí a Fáškem.

21. den (9. 9, pátek, silnice směr Angeli – Enare, 12 km)

Typické domky v Enare

Ráno bylo krušné. Kromě proviantu jsme zjistili i kritický nedostatek další strategické suroviny, a sice toaletního papíru! A protože jsem jako vždy rychlejší, zmocnila jsem se jeho zbytků a vyrazila do lesa jako první.

Když jsem se vrátila, Radek už nedočkavě vyhlížel ze stanu. „Máš dneska narozeniny,“ řekla jsem. „Tak ti dám dárek. Vlastně dva dárky. Tohle,“ podala jsem mu zbytek drahocenné komodity, „jsem pro tebe ušetřila, neboť jsi můj bližní v nesnázích. A dám ti ještě radu – až budeš trhat ten vysoký měkký mech, napřed z něj vytahej jehličí.“ Radek zmizel v lese. Prý se tam děly strašné věci, ale tady to psát nebudu, protože ani papír nesnese všechno.

Vykouřili jsme napůl jednu z ukradených cigaret a sbalili stan. Fáško ani naše batohy už nám neměly co nabídnout, dokonce i koska došla. Před námi byl celodenní hladový podchod do Enare po silnici, kde přejelo tak jedno auto za půl hodiny.

Nakonec jsme z něj museli ušlapat asi jen půlku. Kdesi za mostem přes Kettujoki (Liščí řeku) nám zastavil místní týpek, takový svrasklý mužik v ušance. Vzal nás do nákladního prostoru otřískané bílé dodávky, kde při drnčivé jízdě spolu s námi poskakovala sbírka různého nářadí, nejaké kanystry a brokovnice, načež nás vyklopil v Enare přímo před K-marketem. Na chvíli jsme si pokecali.

Jako zkušení expedičníci jsme tradiční žranici rozdělili na několik kroků. V prvním jsme zakoupili: 400 g uzeného lososa, pytlík sucharů, slané máslo, litr ananaso-mangového džusu a 200 g mixu bonbónů, přesunuli se na naši oblíbenou lavičku u jezera a vše pomalu a systematicky zkonzumovali. Následně jsme se stavili na kávu v místní benzince. Z pohozeného plátku jsme se m.j. dočetli o smrti Věry Čáslavské, v nekrologu bylo shrnutí její sportovní kariéry včetně toho, jak ji pronásledoval komunistický režim.

Následně jsme zamířili do Siidy, muzea zdejší přírody a Sámů, které je obrovské, krásně zpracované a opravdu stojí za prohlídku.

V podvečer jsme se vrátili do K-marketu a podnikli druhý, zásobovací nájezd. S kořistí jsme se odsunuli na tábořiště u řeky a tam zkonzumovali: 400 g masových kuliček se suchary, litr ovocné jahodové polévky, dvě piva Karhu, dva obří smažené koblihy a čokoládu Marabu.

22. den (10. 9., sobota, Enare – Saariselkä – Piispanoja, 4 km)

Toho dne jsme naplánovali přesun z Enare do Saariselkä. Tuto logistickou operaci, která nám zabrala většinu dne, zapříčinila hlavně moje touha koupit si novou kuksu. V Enare ani v Ivalu jsme ale nemohli sehnat nic levnějšího než za 30 E a všechny kuksy tam byly strašně „ručně“ dělané, zdobené, zkrátka parádička pro bohatá Švícka. My jsme ale věděli, že v Kuukkeli v Saariselce se dají koupit kuksy obyčejné, hrubě opracované, za necelých 10 E – zkrátka určené pro domácí chudé finské rekreanty. I rozhodli jsme se do Saariselky dostopovat.

Je všeobecně známo, že Finové na stop moc neberou, a v rekreačních oblastech to platí dvojnásob. Všechna auta, která nás míjela, byla buď po vrch narvaná (dětmi, loděmi, psy), nebo v nich seděli důchodci, nebo jen objížděla jezero. Stáli jsme na té zpropadené zastávce za Enare dobré tři hodiny, než nám zastavila dodávka, kterou řídil bodrý černoch. Bez velkých otázek nás naložil a šlápl na plyn. Byl velmi dobrý řidič, ale stejně mě znervózňovalo, že když mluvil, tak se místo na silnici díval na nás. A mluvil téměř celou cestu.

Dozvěděli jsme se, že je ve Finsku už 7 let, předtím žil v Helsinkách, ještě předtím někde v Nizozemí, ale pochází z Afriky. Pracoval jako kuchař ve dvou hotelech, v Enare a v Saariselkä, a právě přejížděl z jedné šichty do druhé.

V Saariselce jsme pořídili vytoužené kuksy a další jídlo. Zbývalo nám trochu času, abychom se odvalili někam za městečko a našli si místo na poslední noc v Laponsku. Nakonec jsme skončili u tábořiště na Piispanoji (Biskupské strouhy), kde jsme rozdělali oheň, uvařili kafe a opekli pověstné finské buřtopárky. Byly opravdu nejedlé a je s podivem, jak může něco, co deklarativně obsahuje 70 % masa, být tak nestravitelné.

23. den (11. 9., neděle, Piispanoja – Saariselkä – Ivalo, 15 km)

Ivalská hlavní třída

Ráno jsme beze spěchu vstali a uvařili na ohništi kafe. Kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se tři sojky zlověstné a začaly nám drze oklovávat ešusy a loudit drobky. Chvíli jsme se bavili jejich krmením, ale pak se k tábořišti začali trousit první turisté. Jako první k nám přidružila rodina z Tampere, která v Saariselce trávila krátkou dovolenou. Potom proud lidí zhoustl, přišli dědci s kytarami, a tak jsme raději vyklidili pole. Za poslechu písní finských mrtvých trampů jsme sbalili stan, poděkovali zpěvákovi za zdařilou produkci a se slzou v oku se rozloučili s příjemnou společností. Toho dne jsme měli za úkol už jen chytnout autobus do Ivala a dostat se včas na letiště, odkud nám o půlnoci letěl spoj do Helsink.

V Saariselce jsme dali závěrečný slavnostní oběd v místním bufetu a zanedlouho už svištěli po dobře známé silnici do Ivala.

V Ivalu jsme nakoupili asi tři kila kávy a jiné komodity, které jsme chtěli propašovat do Čech, a vydali se na pochod směr letiště. Kupodivu jsme si tohle městečko docela oblíbili a vůbec nám nepřipadalo hnusné, jak praví některé zlověstné jazyky, naopak, užívali jsme si dlouhé šlapání po cyklotrase a cestou okukovali domky, napůl ztracené za stromy, a rozebírali finskou architekturu. Bylo docela teplo a pošmourno, ale nepršelo.

Na cestě k letišti nebyl skoro žádný provoz, takže těch posledních pár kilometrů byla vlastně docela hezká procházka podzimní laponskou přírodou. Na jednom skalním výběžku nad silnicí jsme si dali večeři a zhruba v devět večer dorazili k letišti. Bylo zavřeno. Dozvěděli jsme se, že se otevírá až dvě hodiny před odletem. Odtáhli jsme tedy kousek do lesa a zbývající čas si krátili škrtáním sirek a zapalováním miniohníčků z jehličí a borových šišek.

Návrat do Helsink proběhl v klidu a v pořádku, batohy, nacpané kávou a parožím, nám tentokrát nebyly zabaveny. Odlezli jsme na náš známý plácek za letištěm a dospali tam to, co zbývalo do rána.

24. den (12. 9., Helsinky – Praha – Čebín)

Helsinské metro

Ráno jsme batohy nacpali do černých igelitových pytlů a ty skryli pod kameny na místě našeho nocležiště. Potom jsme vlakem vyrazili do města. Těch pár hodin, které jsme tam měli, jsme strávili účelově, a sice nakupováním ostatních suvenýrů (vesměs marmelád) a hlavně knih v předem vyhlédnutých antikvariátech. Na klidné obdivování města bohužel nebyl čas.

Praha nás uvítala hnusným vzduchem, nefungující dopravou z letiště a strašlivým vedrem. A davy lidí, davy aut. Ach Evropo, byla by tvá klesající demografická křivka vážně takovým neštěstím?

Do Čebína jsme dorazili posledním vlakem asi v jednu v noci. Všechno bylo v pořádku. Dům nevyhořel, zeď nespadla, na zahradě dozrávala houšť zdivočelých rajčat. Byli jsme doma, ale naše duše ještě dlouho bloudily severskou tundrou.

Závěrečné čvachtání

Už nikdy nepojedu na trek do Finska uprostřed vrcholného léta, ledaže by se mi zastesklo po věčném svitu půlnočního slunce. Ideální dobou na toulky tamní přírodou je podzim, což se v zeměpisných šířkách Enare a Saariselky rovná zhruba měsíci září. Na zimní treky je podle zápisů v návštěvních knihách nejlepší období od poloviny února do konce dubna.

A co nám poví konečná bilance expedice? K ruské hranici jsme nakonec bohužel nedošli, čili tento bod přenecháme výpravám budoucím. Pro medvěda jsme si museli dojít do K-marketu a koupit si ho v plechovce, podobně to dopadlo i s Laponským zlatem. Za tři týdny jsme nachodili, přičtu-li k tomu kilometry uražené v nákupním centru Kuukkeli, nějakých 300 km divočinou.

Jasněže víme, že skutečný smysl expedice je jinde. Ty kilometry a zlato, to je jen takový trik, který člověk šije sám na sebe, aby odvedl pozornost od toho opravdového, co přijde z periferie: třeba od ticha. Ticho v tundře je absolutní, takové, jaké jsem do té doby znala jen z nečetných výprav pod zem. Holé zakrslé stromy se nekývají ani nešumí ve větru, drobní ptáčci přelétají z větvičky na větvičku neslyšně, jen občas někde v křoví zašramotí drápek nebo poplašeně frkne sob. Ale i to se stává jen zřídka a většinu času se před člověkem rozkládá ohromná horizontála sešitá z bažin, lesů a holých kopečků, na kterou se ticho pokládá jako závaží. Ta horizontála i ticho se člověku ukládají do duše a do mysli a proto jsou lidé, kteří v té krajině žijí, tak klidní. Klidní – jak říkají Finové – jako hrnec viili.

II) Zásady, jak se mít ve Finsku lépe a radostněji

Jídlo – co vozit a co nevozit, kde se najíst a napít

Křemenáče

Teplé jídlo ve Finsku vás nemusí zruinovat, oběd lze sehnat již od nějakých 10 E včetně kávy. Je ale třeba si vyhlédnout nějakou jídelnu, kde se oběd podává formou samoobslužného bufetu, restaurace s obsluhou jsou drahé. Rozhodně se vyplatí sledovat, kam chodí kamioňáci a řidiči z povolání obecně, případně řemeslníci – ti všichni vědí, kde se v daném místě dobře nadlábnout a neprodělat přitom montérky.

Kafe bývá levně (1-1.20 E) k dostání na benzinkách, někdy též v potravinách a supermarketech. Naopak v kahvilách v divočině je nutné počítat s cenou kolem 2.50 E. Totéž platí pro jednotlivě prodávané koblížky, pirožky a koláčky.

Pivo si v hospodách, kavárnách a turistických chatách nemá, vzhledem k poměru cena/výkon, vůbec smysl dávat.

Tvrdý alkohol se dokoupit dá a není to ani tak drahé (0.5 litru základní 38 % Koskenkorvy v plastu vyjde na cca 13 E), hlavní překážkou obvykle bývá otevírací doba a řídké zastoupení Alka, státem vlastněné sítě s monopolem na prodej tvrdého alkoholu.

S nakupováním v supermarketech je to složitější. Rozhodně není potřeba se obávat ceny, dostupnosti ani kvality, pokud jde o:

  • ovesné vločky,
  • těstoviny, rýži, kuskus,
  • slané máslo,
  • sýr,
  • různé jogurty a zákysy,
  • vajíčka,
  • čokoládu.

Nic z výše jmenovaného nemá prakticky cenu do Finska vozit, zejména sýry a čokoláda jsou na severu daleko lepší a ve srovnatelné kategorii levnější než u nás. Ovesné vločky jsou běžně k dostání v jemné, nadrcené formě, ze kterých se dá připravit mňamózní a prakticky instantní kaše.

Relativně drahé je pečivo, ale většinou se něco za přijatelnou cenu vyšťourat dá. Navíc na treku, kde dvě ze tří denních jídel bývají vařená, se cena pečiva do celkových nákladů zas tolik nepromítne.

S čím ale bývá problém je sádlo, uzeniny a masné výrobky obecně. My jsme vezli s sebou jako hlavní kalorický booster všech jídel 0.5 kg sádla, což nám stačilo na první polovinu treku, pak jsme museli vzít zavděk řepkovým olejem, což byla chabá náhražka. Sádlo se ale ve Finsku sehnat nedá, alespoň v supermarketu ne, a specializované masny na severu existují obvykle jen ve formě pojízdných prodejen, takže šance na ně narazit je opravdu malá. S uzeninami je to podobné – klobás je v nabídce velmi málo, převládají krájené salámy, které jsou drahé, nebo finské buřtopárky, které jsou naprosto nestravitelné a neuspokojivé. Doporučuji vzít si do začátku zásobu uzenin z domova a následně potřebu bílkovin nahradit třeba vajíčky (s dobrý zabalením se dají nést v batohu docela dlouho i syrová, což jsem experimentálně ověřila). V supermarketu spíš než po uzeninách doporučuji pátrat po masových kuličkách, ze kterých se dá uspořádat náramná žranice.

Drahé bývá také ovoce a zelenina, oboje je navíc chemické až plastové, bez chuti a bez zápachu. Doporučuji kupovat jen v nouzi nejvyšší, když hrozí smrt na kurděje. Na podzim a koncem léta, kdy dozrávají různé bobule, ovšem není třeba se nedostatku vitamínů obávat. Já obvykle vozím jako zásobu vitamínů cibuli (tu mám vždycky) a někdy i pytlík čočky, která, když se na pár hodin nechá namočená, nabobtná, zesládne a chutná podobně jako hrášek. Špatný není ani čaj z borůvčí.

Levnější než u nás bývá i uzený losos a jiné rybí pochutiny.

Níže uvádím orientační ceny některých vybraných poživatin.

  • Rýže ve varných sáčcích 0.5 kg 1.80 E
  • Jemné ovesné vločky 1 kg 1.50 E (mňamózní kaše)
  • Kolínka 400 g 0.30 E
  • Odtučněné sušené mléko 400 g 6.30 E (plnotučné se nedá sehnat; obecně plnotučné mléčné výrobky ve Finsku snad neexistují)
  • Celozrnné chlebíky (ruispalat) 0.5 kg 1.70 E
  • Celozrnné suchary 400 g 1.60 E
  • Jogurt lesní ovoce 1 kg 2.00 E (Mňam!)
  • Sýr typu gouda 1.1 kg 4.90 E („Loputon kermajuusto“ od Arly – naše spása!)
  • Sýr typu „rodinný edam“ 1 kg 4.00 E
  • Oivariini slané 400 g 2.60 E (oivariini = máslo s menším podílem margarínu, slané máslo)
  • Uzený losos 400 g 8.50 E (Mňam!)
  • Masové kuličky 400 g 2.50 E (Mňam!)
  • Marabu čokoláda 200 g 2.80 E (Mňam!)
  • Hrozinky 250 g 1.70 E
  • Pivo „Karhu Tuplahumala“ pinta 3.15 E (plus 0.15 E záloha za plechovku)
  • Pivo „Karhu III“, 4.6 %, 0.33 l 1.00 E (moje oblíbené)

Mapy a orientace

Mraveniště počítají s deklinací

Mapy není úplně nutné shánět v ČR, dají se koupit na místě, buď v Helsinkách během přestupu na letadlo (např. Partioaitta v Jumbu) nebo v každém sídle Metsähallitusu. Je ale dobré si předem stáhnout a vytisknout i něco z internetu. Naprosto nutné je všechno zalaminovat nebo mít s sebou připravené mapníky. Některé turistické mapy se už rovnou dělají ve voděodolné úpravě, ale lepší je na to nespoléhat.

K navigaci v tundře není potřeba GPS. Kromě běžného zacházení s mapou a buzolou, známého z našich podmínek, je potřeba vzít na vědomí i tzv. deklinaci (rozdíl mezi magnetickým severem a severem na mapě), která už může s azimutem zacvičit: v oblastech, kde jsme se pohybovali, to dělalo 10 stupňů.

Výzbroj a výstroj

Podobně jako mapy se ve výchozích turistických centrech (Ivalo, Enare, Saariselkä) dá pořídit i základní vybavení pro outdoor – oblečení, boty, plynové kartuše, vařiče, ešusy, sekerky, rybářské potřeby, batohy atd. Vzhledem k tomu, že outodoorové potřeby jsou v ČR nehorázně předraženým luxusem, zatímco na severu běžným zbožím, jsou ceny překvapivě blízké těm našim, něco může být i levnější. Na druhou stranu je potřeba počítat s omezenějším výběrem, takže můžete být postaveni (jako my) pod nepříjemnou volbu, jestli např. koupit fleecovou mikinu od Helly Hansen za 60 E, nebo od Haglöfs za 70 E, nebo mrznout.

Řeky a brody

Samostatnou kapitolou jsou řeky. Jak dosvědčila naše zkušenost s Luttem a mnohé další, o nichž se lze dočíst v návštěvních knihách (z těch anglickojazyčných doporučuji vyhledat zápis jednoho Poláka, „Dr. Rufuse“ z jara 2015 ve zlatokopecké tupě na Kultahamině v NP Lemmenjoki), severské řeky mohou být zrádné. Ne všechny brody, značené na mapě, jsou schůdné po celý rok. Obecně Finové turistům věří, což ale znamená, že „schůdnost“ čehokoliv, značená na mapě, obsahuje nevyslovený předpoklad zkušeností, dobré kondice a perfektního vybavení. Na aktuální stav řek se dá vyptat buď v sídlech Metsähallitusu, vyplatí se taky ptát protijdoucích z opačného směru.

Treky v tundře znamenají časté brodění. Rozhodně nedoporučuju procházet řeky a bažiny v pohorách. Bažiny a menší potoky se dají buď pročvachtat v gumácích nebo v neoprénových návlecích, případně v minimáčích (jak jsem to dělala já). Na brodění větších řek je nutné mít speciální vybavení, tj. pevné boty a neoprénové návleky až k rozkroku, případně lano – peřeje jsou silné, kameny kluzké a vyhrabat se z proudu s batohem na zádech není zrovna hračka. Brodit naboso je hazard, v ledové vodě noha rychle znecitliví a riziko uklouznutí nebo ukopnutí palce je značné. V souvislosti s tím je dobré mít na paměti, že vybavení v batohu, zejména spacák, je potřeba chránit nejen před deštěm, ale i před nečekanou koupelí v řece.

Autobusy, místní doprava a stop

Nádraží v Ivalu

Při autostopu je potřeba obrnit se trpělivostí. Aut v odlehlých oblastech jezdí poměrně málo, stopování zrovna nepatří do místní tradice a navíc Finové často bývají narvaní až po střechu, takže naložit lidi s batohama prostě nebývá kam (nákupy, jakož i různé pojíždky bývají v zemi s velkými vzdálenostmi spojovány). Na důchodce a rekreanty v karavanech vůbec nemá smysl mávat. Nám zastavili: maminka s dítětem, vracející se z nákupu; místní mužik v otřískané dodávce, směřující k nákupu; a naturalizovaný černoch.

Ceny linkových autobusů bývají – oproti pověstně drahému vlaku – poměrně přijatelné. Pro představu:
Saariselkä – Ivalo, 33 km, dospělý (s batohem) 7.40 E
Ivalo – Enare, 40 km, dospělý (s batohem) 8.20 E
Pro větší skupiny může být zajímavé taxi – obvykle dodávka, která vás z Ivala, Enare nebo Saariselkä zaveze kamkoliv. Ceny jsme nezjišťovali.

Modré, černé i jiné bobule

Na sklonku léta lze v severské divočině narazit v zásadě na tři typy modročerných bobulí: borůvky, vlochyně a šichu. Vyloženě jedovatého není nic, poslední dva druhy bývají uváděny někdy jako mírně jedovaté či nejedlé. My jsme zobali všechno a žádné následky jsme nepocítili, nicméně je pravda, že ve skutečně velkých porcích jsme si dopřávali jen borůvek. Kromě toho dozrávají také brusinky, které jsou nejlepší přezrálé nebo trochu přešlé mrazem.

Saunování a sauny

Sauna na Anterinmuka

Všechny sauny v NP Lemmenjoki jsou zamčené a klíč od nich lze získat jen tak, že si člověk zarezervuje některou z varaustup. V NP Urho Kekkonena se vyskytují i sauny volně přístupné (např. Anterinmukka, Luirojärvi). Pod pojmem „sauna“ si netřeba představovat nějaký zbytečný luxus, v zásadě se jedná o samostatně stojící srub o dvou místnostech – předsíňce, kde se lidi svlíkají, a místnosti s kamny a pár lavicemi.

Je zvykem, že do sauny chodí společně jen lidé, kteří se navzájem znají. Sejde-li se ale např. na tupě víc lidí, je dobré se domluvit a udělat skupinky (ženy-muži apod.). Cizích lidí se ale vždycky zeptejte, nelezte za nimi do sauny bez jejich souhlasu.

Roztopit saunu chvíli trvá. Když je roztopená, vleze se dovnitř a rozmrzne se na lavicích. Klidně můžete sedět na holé zadnici, ale je slušností po sobě prkna při odchodu opláchnout. Naběradlem se z kýble leje voda na kameny na kamnech, aby to mělo větší grády. Mezitím si lze nabrat z kotle, který je součástí kamen, horkou vodu, v jiném kýbli ji smísit na požadovanou teplotu a umýt si vlasy nebo cokoliv jiného. Nacákané a rozlité vody netřeba se bát, každá sauna má žlábek v podlaze, kudy všechno odtéká ven.

Po skončení saunování je slušností a zvykem doplnit vodu v kotli, opláchnout po sobě prkna i podlahu a nanosit nové dřevo. Toť vše. Obecně má „pravá finská sauna“ v divočině máloco společného s dojmem luxusu, který to slovo v našinci vyvolává. Jedná se spíše o účelně zařízenou místnost, sloužící k očistě a k rozehřátí zmrzlých údů a z bezpečnostních důvodů postavenou odděleně od obytných stavení. Ve Finsku se v saunách tradičně kromě samotného mytí také pralo, stonalo i rodilo, umíralo a někdy i počínalo :)

Jak vypadat jako opravdový Fin

Je to docela snadné. Na cestu si vezměte:

  • vlněné spodky
  • vlněné fusky
  • jakoukoliv goráčovou bundu
  • gumáky a/nebo crocsy
  • batoh se spoustou kapes a poutek, na které zavěsíte kuksu, konvičku na kávu, dýku a polní lopatku, případně také sekerku a rybářský prut,
  • nějakou hučku na hlavu, nejčastěji rybářský klobouk nebo ušanku,
  • lahev Koskenkorvy (zásadně ne Finlandie! Finskou národní vodkou je Koskenkorva!)
  • špekáčky.

Finové zásadně nehoní výkony, to nechávají cizincům. Typický denní finský pochod dělá 15-18 km a obvykle v pět odpoledne končí na tupě. Během cesty jsme pročetli spoustu návštěvních knih a sestavili zevrubnou statistiku toho, čím se Finové v divočině zabývají. Je to:

  1. vaření kávy
  2. opékání špekáčků,
  3. obdivování přírody,
  4. rybaření.

Toť vše. Na dobrodružstvíchtivé Čechy, Nizozemce a Poláky, potácející se tundrou s očima navrch hlavy a na pokraji zhynutí hladem a zimou, se tu dívají trochu s úsměvem, ale nechávají je, aby si to užili podle svého gusta.

Za laponskou výpravu sepsala Anežka.

(Čebín, 24. 10. 2016)

3 komentáře u „Finsko aneb Lapin Kulta (2016), cestopis

  1. tomas

    ahojte,
    tady Tomas z Visicomu. Ukazujem vasi cestu Tomovi Kozlowskemu, mozno si ho Radek este pamatas. Ake boli naklady na cestu, myslim financie.

    Dik … piste a cestujte dal. Delate to vyborne.

    1. Garret

      Ahoj,
      zdravíme oba Tomy na Slovensko i do Polska :)

      Odhadem to vycházelo na osobu:
      – zpáteční letenka Praha – Helsinky: 155 EUR
      – zpáteční letenka Helsinky – Ivalo: 100 EUR
      – autobusy/vlaky/MHD: 75 EUR
      – zásoby, hospody, vstupné, palivo apod.: 350 EUR

      Takže suma sumárum cca 680 EUR na člověka.

      Ubytování jsme neplatili žádné, všude jsme spali ve stanu nebo v tupě, ale náklady za jídlo by se snížit daly – párkrát jsme byli v místních bufetech a benzínkách, které slouží jako hospody na snídani nebo na obědě. Jinak jsme zásoby nakupovali v marketech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>