Laponsko (2017), cestopis

Rok se sešel s rokem, další stavební sezóna je za námi a je to tu zas: hlavy plné nakupených úkolů, plíce zanesené vápnem a cihelným prachem. A kde obé provětrat lépe než v podzimním Laponsku.

Pravda, jistá příprava tu byla. V červnu jsme zavřeli oči, pomocí temné magie a několika vyhledávačů dle zásady „za málo peněz hodně severu“ zakoupili letenky a potom celou věc na tři měsíce pustili z hlavy.

Čtvrt roku je vzhledem k naší již nastupující senilitě dlouhá doba, a tak není divu, že jsme začátkem září byli nadcházející cestou poněkud zaskočeni. Naštěstí mě v průběhu léta za měsíčných nocí budil z neklidných snů o procesech ve zrajícím betonu budil tajemný hlas, který říkal: „pořid si konečně tu membránovku“, „nafukovací karimatka je řešení“ nebo „vážně nepotřebuješ teplejší spacák?“. Mluvil finsky, takže ho bylo třeba brát vážně. Vnitřním hlasům se nemá odporovat, zvláště těm cizojazyčným.

A jak se záhy ukáže, byl to hlas přímo prorocký.

9. 9. – 23. 9. 2017, Ivalo – NP Kevo – Paistunturi – Utsjoki – Inari – Ivalo
Anežka, Garret

fotky z cesty

http://www.nationalparks.fi/documents/10550/643732/Kevo_eng.png/4101bc7e-b01a-4a88-9db8-e7850a4ce5f4?t=1411723526698

1. a 2. den (sobota 9. 9. a  neděle 10. 9., Čebín – Helsinki – Ivalo – Inari – Sulaoja)

V sobotu večer nás letadlo vyklopilo ve Vantaa. Přespali jsme v nedalekém lesíku a v neděli ráno pokračovali směr Ivalo. Slunce, pálící nám do okének, bylo na dlouho poslední. Finsko halily husté mraky.

Ivalské letiště nás přivítalo mrholením, teplotami pár stupňů nad nulou a silným větrem. Za nekřesťanskou cenu jsme se nechali odvézt kyvadlovým autobusem k místnímu K-marketu (Na sever má autobusový monopol dopravce Ilmari Slant, na jih je to levnější, tam jezdí Eskelinien. pozn. red.). Měli jsme v plánu dokoupit tam potraviny a vybavení, následně dostopovat do Enare a v tamním muzeu Siida sehnat mapy. Z Enare nám odpoledne odjížděl autobus na Sulaoju, zastávku uprostřed ničeho, která slouží jako výchozí bod do přírodního parku kaňonu Keva.

Jak ví asi každý, kdo se někdy pokoušel stopovat ve Skandinávii, na severu je potřeba se obrnit trpělivostí. Na zastávce za mostem přes Ivalojoki jsme tuhli dobré dvě hodiny a jediným zpestřením nám byl mladý čínský pár, bloudící po cyklostezce se smartphony v rukou. On měl na sobě těsné džíny, ona jakési kamaše a městskou bundičku s umělým kožíškem. Oba vypadali strašně zmrzle. Radek se domníval, že hledají ivalský kostel, žádná jiná atrakce se za mostem nenacházela. Pohrávali jsme si s myšlenkou prozradit jim, že ten zkosený panelák, kolem kterého už asi třikrát prošli a který vypadá, jako by mu z fasády odpadlo několik prken, je onen výkřik severské sakrální architektury, ale nakonec jsme to neudělali. Neštěstí je nerado samo.

Nakonec nám zastavili cizinci, pár asi tak našeho věku. Ochotně nám otevřeli dveře do už tak přeplněného osobního auta, usadili nás na zadní sedadla a utěsnili nás tam batohy. Ona byla možná Finka, on byl od pohledu cizinec. Mezi sebou mluvili arabsky, s námi anglicky. Tolik k migrační krizi ve Skandinávii.

Ale nechci rodilé Finy jen pomlouvat. Vlatně nám i jeden zastavil, ale byl docela naložený a když viděl naše batohy, s politováním se rozloučil a odjel. Zřejmě se na rozdíl od našich dobrodinců nedokázal psychicky vyrovnat s představou, že by nás do auta v zájmu prostorové optimalizace musel posadit nepřipoutané.

V Sídě jsme zakoupili mapy Paistuntur a Kaldoaivi a teprve tímto aktem začala naše cesta nabývat pevných obrysů. Radek sice ještě před odjezdem sestavil jakýsi itinerář a rozeslal jej blízkým, ale to je, ruku na srdce, jen takový předvolební trik (Ano, dle doporučení Metsahallitusu by tam měl být rozpis cesty atd., ale v Laponsku je užitečné upřesnit aspoň rovnoběžky, mezi kterými se plánujete pohybovat. pozn. red.). Ve skutečnosti naše cesty začínají až zakoupením libovolné mapy, kterou se nám na místě podaří sehnat a která má měřítko alespoň 1:200 000. Radek z toho kdysi býval nervózní, ale teď prý už není. Beztak jsme si podle něj užili hezký a dlouhý život.

Odpoledne jsme se s ostatními několika turisty nechali naložit do autobusu, který to s námi rozpálil po A4 na sever, odkud uhnul na houpavou silničku do Karasjoku, po jejímž odfrézovaném povrchu se řítil vskutku závodní rychlostí. Na odpočívadle Sulaoja nás vyvrhl z vyhřátých útrob a prázdný pokračoval ve své rallye na hranice s Norskem.

Chaos posledních dní měl za následek slušný spánkový deficit, takže jsme rozbili stan u jakéhosi jezírka jen pár kilometrů za Sulaojou.

3. den (pondělí 11. 9., Sulaoja – Geavvogeašláttu)

Turistická stezka kaňonem Keva měří 63 kilometrů a vede od Sulaoji až k soutoku Keva s Ohcejohkou. Řeka protéká hlubokým a malebným kaňonem, který je i s širokým okolím přírodním parkem. V důsledku toho je obvyklá severská svoboda pohybu poněkud omezena – chodit se může jen po vyznačených stezkách a tábořit jen na místech k tomu určených, je zakázáno houbaření, sběr lesních plodin a rozdělávání ohně ve volné přírodě. I proto jsme hodlali strávit v této oblasti jen prvních pár dní a potom uhnout do divočiny Paistuntur.

Počasí se drželo na sezónním normálu – bylo zataženo, provázelo nás mrholení, mlha, vítr a teplota pár stupňů nad nulou. Ruska (slovo, které ve finštině označuje všeobecné podzimní vegetační hnědnutí, červenání a žloutnutí) se letos vydařila, listí na břízách zezlátlo a s ladným třepetáním se snášelo do podrostu borůvčí a šichy. Pod stromy vytvářelo nezřetelné obrazce, svítící v pošmourném dni jako zlatá prasátka.

Večer jsme postavili stan na tábořišti za Ristenašjávri (jávri (sám.) = järvi (fin.) = jezero). Bylo tam docela plno, kromě nás asi dvě nebo tři další výpravy, turistická sezóna byla v plném proudu. Večer mrholení přešlo v déšť, takže jsme venku moc neokouněli a zalezli do stanu.

4. den (úterý 12. 9., Geavvogeašláttu – kdesi u Roajávži)

Následující den jsme zahájili zevrubnou prohlídkou místní kadiboudy. Ne, milý čtenáři, není to tak, jak si představuješ – jako (zatím opatrní) propagátoři kompostování veškerého organického odpadu jsme zkrátka prováděli průmyslovou špionáž. Finové jsou totiž přeborníky ve stavbě kompostovacích záchodků, ostatně co jiného jim v té divočině zbývá. Kadibudkám, jimiž jsou vybavena tábořiště, nechybí takové vychytávky jako odvětrávací šachtička, integrovaný zásobník na piliny nebo samostatný pisoár, automaticky proplachovaný vodou z okapu. A návštěvník se může těšit z jednoduchého, funkčního WC s nordic designem.

Před námi ležela dlouhá a dosti jednotvárná pasáž po úbočí tuntur nad Kevem. Stromy porůstaly jen nejnižší partie kaňonu, nahoře se nacházela jen holá tundra, pokrytá trpasličí břízou, brusinkami a jiným acidofilním křovím. A také množstvím sobích bobků.

Opravdový kaňon začíná za místem zvané Kevonseinä (stěna Keva) a je opravdu impozantní, prudké srázy se vrhají do úctyhodné hloubky. Jenomže marná sláva – sebeúchvatnější výhledy nemohou nahradit pocit z volného putování divočinou, kde člověk nespatří ani živáčka. Turistická stezka kaňonem Keva patří k velmi oblíbeným, a tak jsme po celý den potkávali hordy finských turistů (finská horda = asi tak deset lidí denně). Většinu z nich tvořili důchodci dobře přes šedesát. Jednu takovou skupinu, složenou z bělovlasých babek a dědků, jsme předešli kus před Fiellujoki. Měli na zádech staré rámové krosny asi tak o polovinu větší než naše batohy. Vtipkovali jsme, že v nich táhnou náhradní zuby, rezervní protézy a pleny, ale srandičky nás rychle přešly, když nám i po pěti kilometrech byli stále v patách. Doufali jsme, že je zastaví strmý sestup po dřevěných schodech k Fjellujoki, ale nestalo se, a tak jsme u lanového brodu přes řeku pro jistotu přetáhli všechny kotvičky na druhou stranu. Teprve tak jsme se jich zbavili.

(Samozřejmě žertuju. Byli jsme slušní a přiměřený počet špagátů jsme jim nechali. Myslím, že tak jeden. pozn. red.)

Obsazené tábořiště u Fiellujoki jsme minuli a s odhodlanými výrazy ve tvářích zamířili šerem a mlhou dále. Po nějaké hodině pochodu ale začalo být jasné, že na Kuivi to už do tmy nestiheme, i sešli jsme z turistické stezky a začali hledat místo na postavení stanu, což se nám podařilo až po dlouhém bloumání mezi šutry a keři jalovce. Večer jsme v tůňce pod naším tábořištěm vykonali hygienu.

5. den (středa 13. 9., kdesi u Roajávži – údolí Čársejohky)

Ve středu ráno nás probudilo chrochtání sobů. Když jsme se konečně vybalili, z mlhy se ozvaly lidské hlasy a kolem prošla skupinka oněch nezdolných důchodců. Počkali jsme, až zmizí v mlze, a teprve potom s pocitem zahanbení vylezli na stezku.

Cestou k tábořišti Kuivi se před námi střídavě otvírala tundra, zářící v barvách rusky, než ji opět spolkla mlha. Kolem třetí odpoledne jsme přebrodili Gamajohku a dorazili ke srubu pod Kuivi.

Tamní autiotupa byla nacpaná až po střechu. Dali jsme si v jejím závětří opožděný oběd a navzdory udiveným pohledům Finů vyrazili do vichru a mlhy (Jedna z Finek se nám snažila vysvětlit, že stejným směrem zítra vyrazí jeden muž z jejich výpravy. Vzali jsme to na vědomí, popřáli hyvaa matka a odešli. Dodnes nevím, jestli se nás snažili prozíravě zachránit a odradit od odpolední cesty nebo to byla jen zdvořilá konverzace. pozn. red.).

Kuivi, sámsky Guivi (641 m.n.m.) je směšný kopeček, ale panovalo tam přímo vysokohorské počasí. Zatímco dole v bažinách se jen válela mlha a silně foukalo, k vrcholu nabýval vítr sílu vichřice, viditelnost klesala na deset metrů a mlha byla tak hustá, že se na oblečení srážela v souvislou vrstvičku vody. Vrchol jsme poznali podle vyvrácené cedule a hromady navršeného kamení.

Na Guivi turistická cesta končila, hranice parku leží kousek pod kopcem. Je vyznačená kůly, rozestavěnými na dohled od sebe. Podle těchto tyčí, vystupujících z mlhy jako majáky, jsme se nechali dovést do mělkého údolí Čársejohky, posetého kamenitými poli.

Večer už se blížil a my jsme byli mokří a ztuhlí zimou, zvláště ruce to odnesly. Skromnu ochranu před větrem jsme nakonec našli pod strženým břehem Čársejohky, načež nastal boj se všemožnými přezkami, zdrhovadly a uzlíky.

Sotva stan stál, zalezla jsem dovnitř a začala třídit věci. Radek zatím venku stavěl zídku proti větru, což byl vpravdě hrdinský počin a nejspíš jsme mu vděčili za to, že nám té noci tropiko neuletělo do Norska.

6. den (čtvrtek 14. 9., údolí Čársejohky – úbočí Gállovárri)

Dalšího dne jsme se za neustávajícího větru a mrholení vydali podél kamenitého koryta Čársejohky dále na sever. Kdykoliv se mlha trochu roztrhala, naskytl se nám výhled na tundru, planoucí barvami: přehršlí červených, fialových a oranžových tónů na zemi a jasnou žlutí osamělých bříz, připomínajících pokroucené pláňky. Povlovné kopce, jejichž drsnou kamenitost změkčoval koberec trpasličích bříz, vyvolával v mysli hanácké úvaly; řídké porosty bříz na krytějších stranách kopců se proti obloze rýsovaly jako aleje. Byl to zvláštní pocit: jako by člověk kráčel nekonečnými sady a v dálce viděl ubíhající polní cesty; ale nic se v té krajině nehýbe a dokonce i ti ptáci, kteří se tu a tam objeví, přelétají z místa na místo tiše a nízko nad zemí. Z nebe se neustále snáší drobné mrholení, den je šerý a neviděné slunce putuje za mraky. Rajská krajina, chtělo by se říct. Po výbuchu atomové bomby.

Pod kopci Aittevárri jsme ale začali mít přízemnější starosti. Jednou či dvakrát jsme museli po cestě brodit a přestože neustálý pochod udržoval naše těla v teple, ruce nám pomalu začínaly tuhnout v neužitečné pahýly. Hlavní vinu na tom měly rukavice, které se po dvou dnech dešťomlhy úplně promokly.

Poučení první: Už nikdy, nikdy nepojedu na podzim do tundry bez goráčových, anebo alespoň nepromokavých rukavic.

Jakmile jsme pod jedním strmějším břehem našli několik břízek, pozůstatek ohniště a jakous takous ochranu před větrem, zrodil se proto v našich hlavách nápad: rozděláme oheň a končetiny nad ním oživíme.

Ha ha ha.

Pro ty, kdo znají povídku Jacka Londona Rozdělat oheň (To build a fire: https://americanliterature.com/author/jack-london/short-story/to-build-a-fire, pozn. red.), už není třeba nic dodávat. Pro ty, kdo ji nečetli, stručně shrnu děj: chlap se vydá sám v mraze na cestu, je mu zima, chce rozdělat oheň, to se mu nepodaří a chlap zmrzne, konec povídky.

A nešlo o to, že všechno dřevo v okolí bylo mokré. Laponské břízy disponují kůrou, která je schopná podpálit cokoliv a, jak praví lidová moudrost, hoří i pod vodou. Největší překážku představovaly naše vlastní ruce – otevřít krabičku a vytáhnout z ní sirku bylo přetěžké, udržet ji v prstech a škrtnout skoro nemožné. Podobě jako ten chlap v povídce jsme si pomáhali jak to šlo – lokty, zuby, dlaněmi.

Rejpalové by mohli namítnout, že v té povídce bylo na Yukonu šedesát stupnů pod nulou, zkrátka že mrzlo až praštělo, zatímco my jsme měli „jen“ mokré rukavice a silný vítr. Tak abych kontrovala citací stejného autora, tentokrát z knihy Lidé z propasti, reportáže, v níž Jack London shrnul své zkušenosti z výpravy do londýnského East Endu, kde se nějakou pokoušel žít po způsobu místní chudiny. Své zážitky z noci strávené na londýnských ulicích popsal takto:

„Dobře nasycen a dobře ošacen putoval jsem po celý den v Klondyku, když lihový teploměr ukazoval sedmdesát čtyři stupňů pod nulou, a ačkoli jsem trpěl, nebylo to nic u porovnání s chozením po londýnských ulicích po celou noc při prázdném žaludku, při chatrném oděvu a ještě k tomu promočenému.“

- Jack London, Lidé z propasti

Nakonec se nám podařilo oheň přece jen rozdělat a trochu se vyudit v proudu teplého kouře.

„Neměli bysme to uhasit?“ staral se Radek při odchodu, měříc starostlivě pohledem hromádku doutnajícího neštěstí. Zavdal tím důvod k vtipkování na celý zbytek dne.

Za Áitevárami jsem našli stopu po čtyřkolce, vedoucí k sámskému domečku v nedaleké bažině. Cesta vyježděná čtyřkolkami nás měla dovést až k rozcestí, na kterém jsme chtěli odbočit ke kammi (kammi, někdy též gamme, je prostá bouda sbitá z prken, postavená po vzoru sámských drnových chýší) na Linkjoki.

Chyba lávky. Že tu něco nehraje jsme pochopili teprve, když se den začal sklánět k večeru a před námi se táhla stále tatáž tundra, tonoucí v mlze a mrholení. Letmý pohled na mapu prozradil, že při daném tempu jsme museli už dávno křižovatku minout a teď pochodujeme kamsi na západ, čili do Norska. Jedinou rozumnou možností bylo zatábořit, zalézt do stanu a ráno se najít.

Poučení druhé: už nikdy nepojedu na podzim do tundry bez goráčových kalhot. Hlasům tvrdícím, že do na trek vystačí membránová bunda, pravím: tůdle! Rozhodující byla v našem případě kombinace drobných kapek (mrholení, mlha) a silného větru, který hnal srážky skoro vodorovně, takže člověka nechránil jeho vlastní stín, ale namokal hezky ze všech stran (Ani rychloschnoucí kalhoty jaksi neměly kdy uschnout. pozn. red.).

Pořád silně foukalo a při hledání závětří jsme museli slézt do jednoho širokého údolí, kde jsme za pár balvany našli jakýs takýs úkryt.

Večer déšť zhoustl a severák skučel čím dál víc. Potom začalo sněžit.

7. den (pátek 15. 9., úbočí Gállovárri – Linkinjoen kammi)

Ráno nás probudil dotek mokré plachtoviny na tváři. V noci jsme zapadali sněhem a tropiko se prověsilo pod jeho vahou. Poklepáváním zevnitř se nám podařilo setřást ze stanu většinu sněhové nadílky, aniž bychom museli vystrčit nos. Když jsme to konečně udělali, zjistili jsme, že vítr skučí s neztenčenou silou a že sníh, který napadal v noci, je mokrý a pomalu taje. Čekal nás další pochod bažinami.

Tentokrát jsem se rozhodli připravit lépe. Vyrobili jsme si igelitové pytlíky na nohy, aby se ohřátá voda udržela v botě. Z velkého igelitového pytle, který jsme dostali na letišti od Finnairu, jsem si vyrobila slušivou igelitovou sukni, která měla zastoupit roli větrolamu i pláštěnky. I na suché rezervní rukavice jsem si navlíkla igelitové pytlíky.

A světe div se – fungovalo to! Nebyl to sice žádný komfort a už kvůli újmě na sebeúctě bych nikomu neradila pochodovat v šustícím pytli s nápisem „Finnair“ tundrou, ale hlavní účel to splnilo. Ještě že nás neviděl žádný Sám, nejspíš by popukal smíchy. Vylezli jsme zpátky na cestu a namapovali. Pěkně jsme si zašli, do Nuvvusu, vesničky na norských hranicích, to bylo co by kamenem dohodil. Otočili jsme to a šlapali zpátky na východ.

Tentokrát jsme neomylně lokalizovali ono zlořečené rozcestí. Netřeba asi dodávat, že po odbočce nebylo ani památky, vytyčeným směrem se táhla jen placatá tundra. Nedali jsme se ale zmást a vyrazili podle azimutu, přetnuli další cestu a ze severu obešli dominatu zdejší krajiny, kopec Nuvvos Aitevárri, tyčící se do závratné výše 413 m.n.m. Ke kammi na Linkinjoki zbývala cca osmikilometrová pasáž přes roviny, bažiny, šutrová pole a mlhu.

Když jsme ráno ve stanu plánovali trasu, řídili jsme se jen podle mapy. Příchod ke kammi od západu se nám zdál riskantní, protože v závěru by nás čekal asi půlkilometrový pochod bažinami, z nichž část byla značená jako obtížně schůdná. Zvolili jsme proto postup z jihu přes Skierrevadda a Skierreskaidi s tím, že v závěru se chytíme řeky a poslední kilometr půjdeme rovnou na sever proti jejímu proudu. A pořádně jsme si naběhli.

Pochod přes Skierrevaddu nám komplikovala hlavně mlha. Když se občas roztrhala, naskýtal se nám výhled na jediný orientační bod v dosahu – sámský domek v bažině.

Jedná se o sruby běžné velikosti, kterým obvykle dělá společnost nějaký ten dřevník a – podle přítomnosti obyvatel – variabilní počet zaparkovaných čtyřkolek. Potud nic neobvyklého, až na to, že to celé dřepí uprostřed bažiny, široko daleko se prostírá jen rezavá tundra a seshora se tiskne olověné nebe. Nikde ani stopy po jiné civilizaci, vládne naprosté ticho. Za mlžného počasí to působí jako tundrová fata morgána.

S touto přízračnou dominantou na obzoru jsme se tedy jali skákat, šustit a čvachtat přes podmáčený terén. O nějakém vyhýbání se vodě nemohla být ani řeč – bažinami je nejlepší chodit rovnou a moc si nevybírat. Trik je v tom šlapat dost rychle, aby se boty nestačily probořit. A samozřejmě poznat rašelinná jezírka, kde se to nevyplatí zkoušet vůbec. Chození bažinami se dá provozovat i v pohorkách, ale je potřeba počítat s mokrýma nohama a taky s tím, že nasáklé boty jsou pekelně těžké.

Poučení čtvrté: Už nikdy se nebudu vydávat do bažin v pohorkách, ale zakoupím finskou národní obuv: gumáky.

Po nějakých dvou nebo třech hodinách pochodu se před námi z mlhy a mrholení vynořil kopec, který jsme identifikovali jako Linkinvárri, vrch ležící za řekou Linkinjohka a shlížející přes bažinu Linkinjänkä na Linkjoen kammi (podobnost s královstvím Lancre s hlavním městem Lancre jímž protéká řeka Lancre je čistě náhodná). Na řeku jsme záhy narazili – úctyhodně silný bažinný tok, který se rychle a tiše valil korytem, lemovaným vrbovým houštím. Šedivý den začal tmavnout, neklamná známka blížícího se večera (a také toho, že bychom měli vyrážet dříve než před polednem). Ale řeku jsme měli.

Naše radost ale netrvala dlouho, přesněji řečeno jen do chvíle, kdy nám cestu zkřížil přítok. Tyhle potůčky jsou v mapě značené tou nejtenčí modrou linkou, což vede ke zrádnému pocitu, že se dají snadno překonat. Chyba lávky! U vodních toků v tundře obecně nezáleží ani tak na jejich mohutnosti jako na typu okolního terénu: ve členitém údolí mezi kopci bývá koryto široké a proměnlivé a brod se dřív nebo později najde. Zato v měkké půdě bažin může i malý potůček představovat nepřekonatelnou překážku, protože v měkkém rašeliníku si snadno vyryje hlubokou brázdu; treková hůlka do ní zahučí až po rukojeť.

Právě na takový přítok jsme narazili. Nebyl ale moc široký a po chvíli hledání jsme ho přeskočili a přehodili i batohy.

Po pár stech metrech nám cestu přehradil druhý, o něco širší. Jeho břehy lemovalo husté vrbové křoví a bujná tráva. Rychlý a hladký proud měl barvu hnědého skla a plynul bez jediného šplouchnutí. Tady už to bylo na skákání s rozběhem. Našli jsme vhodné místo a shodili batohy.

A v té chvíli nastal problém. Ono je něco jiného přeskočit metr a půl široký potok v českém lesíku, za parného léta a v plátěných teniskách, a něco jiného provést totéž v bažině uprostřed Laponska, kde zima a nacucané boty dělají z člověka nemotorného kosmonauta. Zkrátka a dobře, nešlo to. Po pár falešných rozbězích bylo jasné, že tohle neskočím. Bránil mi v tom strach.

Nedalo se nic dělat, nahodili jsme batohy a začali se prodírat hustým vrbičkovým porostem proti proudu v naději, že narazíme na příhodnější místo. Šli jsme dlouho. S každým uklouznutím a uvíznutím ve vrbovém roští moje frustrace a vztek na vlastní zbabělost narůstaly. Po jednom obzvláště nebezpečném zavrávorání, kdy mě zlomyslná větev málem shodila do té zatracené vody, mi ruply nervy a nad mlčící tundrou se rozlehlo sprosté řvaní. A pak zase padlo ticho.

Nadáváním se mi trochu ulevilo a přesvědčila jsem Radka, že to nemá smysl a ať se vrátíme. Batohy sletěly do trávy. „Uhni,“ odstrčila jsem ho a dus, dus, žuch! pleskla jsem sebou do trávy na druhé straně.

Bagáž jsme přepravili stejně jako minule – každý jsme nejdřív navázali na lanko pro případ, že by je strhl proud, a potom je Radek házel a já je chytala. Oba se trochu vyráchaly. Nakonec skákal Radek, ale nedoskočil přesně a zahučel jednou nohou do díry v trhajícím se břehu. Moc jsme tam neokouněli a svižně vyrazili vpřed.

Byla jsem z vlastního sportovního výkonu natolik v šoku, že jsem se hystericky rozbulela, nedalo se nic dělat. Radek, který je na to zvyklý, to nekomentoval a hnal pořád dál.

A hle – v mlze před námi se vyhoupl přízračný tvar jakési budky. Linkjocká kammi! Přidali jsme do kroku a hrnuli se vrbičkami jako dva zadřené buldozery.

Chatka už byla na dohled, když se z vrbového houští před námi vynořilo něco velkého a chlupatého. Los! Dva losi, tři! Z podvečerní siesty ve vrboví jsme vyrušili losí rodinku, býka a samici s letošním mládětem. Dali se na útěk, samice s mládětem vepředu, býk pár desítek metrů za nimi. Po nějaké chvíli se zastavil a větřil, zřejmě rozmýšlel, jestli se má vrátit a zadupat nás do bahna, ale nejspíš jsme mu za to nestáli, a tak si jen odfrkl a houpavě se vydal za svou družkou.

Kammi byla dvoumužná budkua stlučená z prken a pobitá dehtovou lepenkou. Dovnitř se vešly dvě postele, stůl a malá kamínka Jotul. Tak jako u původních sámských gamme byly stěny šikmé a futra nizoučká, což jsme zaplatili mnoha boulemi na čele.

Zbytek večera probíhal ve znamení sušení a vaření. Když jsme trochu nabyli vědomí, strávili jsme zbytek večera zpytováním svědomí, co jsme zanedbali během přípravy.

Poučení páté: A i když budu mít spacák zabalený v samostatné igelitce, vždycky si dám navíc do batohu pevný igelitový pytel jako vnitřní lodní vak.

8. den (sobota 16. 9., odpočinkový den na Linkinjoen kammi)

Na sobotu byl vyhlášen odpočinkový den na kammi. Přestalo foukat a po dlouhé době vysvitlo slunce. Kromě válení se na palandách jsme se zaměstnávali pitím kávy, psaním deníku, očumováním tundry, sbíráním nakvašených ostružiníků morušek a čtením povídek z The Mammoth Book of Sci-fi Short Stories, kterou tam zanechala nějaká dobrá duše. S padající tmou se opět dostavila losí rodinka, kterou jsme tentokrát pozorovali z pohodlí chaty.

9. den (neděle 17. 9., Linkinjoen kammi – Jamen kammi)

Odpočati a usušeni jsme se v neděli rozloučili s pohostinnou kammi. Měli jsme namířeno k Jamen kammi, ačkoliv většina lidí podle zápisů v návštěvní knize směřovala přes vrchol Erttevaary k jezeru Kuoppilasjávri.

Za poměrně dobrého počasí jsme prošli (dle mapy těžce průchodnou) bažinou západně od kammi, což byl směšně snadný úkol, a zanedloho narazili na cestu vyježděnou čtyřkolkami. Po chvíli jsme objevili zbytky po sámském táboření. Nějakou dobu jsme věnovali zkoumání trosek a shledali, že původní obyvatelé táboří podobně jako rumunští pastevci – za hojného použití igelitu, polystyrenu a prázdných kanystrů, jejichž troskami potom vítr a zvěř zdobí široké okolí. My, protože patříme ke zkažené západní civilizaci, jsme si všechny odpadky odnesli s sebou a na tomto místě demonstrovali svůj nesouhlas s chováním přírodních národů ukradením jednoho zapomenutého stanového kolíku.

Cesta přes hřebeny Nihkkiranvadda byla krušná, protože jsme si při ní kladli nepříjemné otázky po smyslu našich již způli prožitých životů.

Kdesi pod kopcem Jouhkoaivvi jsem našla ten největší sobí paroh, jaký jsem kdy viděla. Bohužel byl tak velký, že o přepravě letadlem nemohla být ani řeč, a tak skončilo jen u fotky.

Odpoledne se rozpršelo a na dohled se vynořila Jamen kammi. Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme zjistili, že už nejde o osamělou budku v bažinách, ale o pouhý přívažek k luxusnímu sámskému srubu, vybaveném množstvím čtyřkolek, terénních aut a solárními panely! (Zpětně jsem zjistili, že už od roku 2009 patří k nové chatě: viz. http://www.patikka.net/Tupaluettelot/paistunturi/tuvat/Jamen-kammi.htm pozn. red.) Zklamáni jsme poodešli o nějaký ten kilometr dál a za sílícího deště rozbili tábor na kousku suché půdy nad Birkejohkou (nedaleko které se, pochopitelně, nacházelo jezero Birkejávri, bažina Birkeleakšá a kopce Birkeráhppát).

10. den (pondělí 18. 9., Jamen kammi – Nammajärvi)

Následující den proběhl ve znamení orientačně i terénně bezproblémového postupu tunturami přímo na západ směrem ke Kuoppilasjärvi. Byla zima, ale pršelo jen trochu a občas dokonce vykouklo slunce. Z hřebenů před námi prchala stáda sobů do širokých údolí k  jezírkům. Celou cestu jsme je tak pod sebou měli jako na dlani.

Nad kaňonem Kuoppilasjärvi se opět objevily stromy – pokroucené břízky, zářící jasně žlutou. Celé okolí jezera jako by zalévalo zlaté světlo. Tupa na břehu jezera byla bohužel plná a protože jsme po několika dnech v bažinách byli trochu stydliví, pokračovali jsme dál až k tábořišti u Nammajávri, kde jsme se ubytovali v tamní kotě (kota = sámské týpí, v moderní podobě ze dřeva a dehtové lepenky). Podle návštěvní knihy byl provoz v této oblasti hustý, jednalo se o oblíbený cíl výletníků z Utsjoki. Podivná úprava smetáku, vybaveného zářezem a poutkem, se taktéž vysvětlila jedním ze zápisů – jistý zdejší lyžař si smetákem posloužil místo hůlky, kterou zlámal v údolí.

11. den (úterý 19. 9., Nammajärvi – Annagurra)

Ráno jsme se po důkladné průmyslové špionáži, spočívající v nafocení konstrukcí, rámů, futer a dveří všech budek v dosahu, vydali po značené stezce do Utsjoki. K silnici jsme sešli u kostela a nějakou dobu obdivovali mistrovskou práci s cihlami. Za vidění stojí i tzv. „kirkkotuvat“, čili pozůstatky původních obydlí utsjocké farnosti, které se nacházejí pod kostelem u jezera Mantojärvi. Jde vlastně o volně přístupný venkovní skanzen. V jednom z domků se nachází kavárna a prodejna duodji, sámských rukodělných výrobků. Prohlédli jsme si různé variace na téma zemljanka a naším favoritem se stala gamme Aapa Helandera, hobití nora na sámský způsob porostlá kvetoucím vratičem.

Jelikož na tuntury se nám už lézt nechtělo, vyrazili jsme do Utsjoki po silnici. Naštěstí se z ní za Mantojärvi dalo uhnout a šlapat příměstským lesíkem, ze kterého se vyklubalo hřiště na lesní frisbee golf.

Utsjoki samotné jako by vypadlo z té nejklišovitější severské krimi – šedivé městečko je roztažené podél silnice, lemované nekonečnou cyklostezkou, po které strašlivě profukuje. Na jedné straně se zvedají strmé tuntury, na druhé tísní silnici Ohcejohka. Obchoďák jsme tam naši jen jeden, „Uulan säästö“, čili něco jako „Uulova láce“. Jednalo se o typický severský supermarket, kde lze koupit vše od potravin přes příslušenství k autu, železářské zboží, vybavení dílny, oblečení a obutí až po zbraně. Kromě toho tam fungovala i pošta a nechyběl ani nezbytný výherní automat a výdejna Alka (Alko, státní monopolní řetězec na prodej alkoholu, v odlehlejších krajích funguje pouze systémem výdejen – tj. alkohol se tam zasílá na objednávku, obvykle po některém z pravidelných autobusových spojů. pozn. red.). Po týdnu bloudění v divočině jsme cítili, že máme nárok se trochu rozmazlovat, a tak jsme se vydali zpět do tuntur obtíženi balíčkem špekáčků, litrem Radkova oblíbeného jogurtu Marjapommi a pytlíkem zmražených masových kuliček.

Pár faktů k Utsjoki: celý okres Utsjoki (Utsjoki, Nuorgam, Nuvvus, Kaamasmukka, Karigasniemi a pár dalších) má asi 1200 duší a jde o jediný finský okres, kde většinu tvoří Sámové. Silnici z Inari sem postavili až v roce 1959. Utsjoki je dějištěm románu Sobí mafie finského spisovatele Mikko-Pekky Heikkinena, pojednávajícím o korupci, lobbingu a nemilosrdném boji mezi rodinami chovatelů sobů. Luontotupa, turistické infocentrum a sídlo Lesní správy (Metsähallitus), která tu donedávna stávala, 8. 3. 2017 lehla popelem. Příčina požáru se vyšetřuje.

Noc jsme strávili v kotě Annagurra, odkud byl výhled na soutok Uhcejohky s Tenem, stejně jako na vysílač na Ailegasu naproti. Na obloze se objevovaly podivné světelné jevy, ale vzhledem k tomu, že bylo zataženo, nemohlo jít o polární záři. Shodli jsme se na tom, že se musí jednat o něco obyčejnějšího, například UFO.

12. den (středa 20. 9., Annagurra – Utsjoki – Inari)

Sotva jsme ráno sbalili batohy, doneslo se k nám roztomilé štěbetání dětských hlásků. Pod vedením mladého Sáma se sem vydala domorodá sekce utsjocké školky na vycházku, celkem asi osm dětí. Ukazovali jsme jim, že tupa je vyklizená a po vaření snídaně ještě pěkně vytopená, ale vedoucí dětičky nemilosrdně vyhnal k venkovnímu ohništi a za pomoci těch chápavějších začal snášet dřevo na oheň.

Před polednem jsem slezli k silnici, odkud měl odjíždět autobus směr Ivalo. Pokud někdy budete muset v Utsjoki čekat na autobus, doporučuju tak činit v Kylätalo Giisa, nacházejícím se asi půl kilometru na jih od mostu přes Teno. Jednak tam staví autobus a zadruhé tam funguje kavárna, cukrárna, trafika, antikvariát, prodejna suvenýrů a mateřské centrum v jednom. Majitelka mluví finsky, sámsky i anglicky a nevyhodí vás, ani když tam budete potřebovat nad jedním hrnkem kávy prosedět hodinu, byť v takovém případě hrozí, že budete adoptováni některým z místních batolat.

Řidič malého autobusu, mlčenlivý Sám, s námi komunikoval výhradně posunky. Byli jsme jedinými pasažéry až k odbočce na Karasjok, kde přistoupil zkušeně vypadající Fin středního věku. Po chvíli jsme se dali do řeči. Prozradil, že žije někde na jihu nedaleko Helsink, ale kde přesně, to nechtěl říct, takže nejspíš v Espoo. V divočině Kaldoaivi strávil týden a teď se vracel domů. Na naši žádost si svlékl gumáky Nokia a ukázal nám, co nosí pod nimi – jedny tlustší vlněné ponožky, nic zvláštního. Gumáky si prý máme příště určitě vzít. No jo, to už víme taky. Zajímalo ho, proč do Laponska vlastně my Češi jezdíme. Řekli jsme, že proto, že tam nejsou žádní lidi. Zdálo se, že mu to dává docela smysl.

V Inare jsme vystoupili a konečně zamířili do slibované Sídy, což prosazoval hlavně Radek. V sekci dočasných výstav byla fotokoláž ze života sámských chovatelů sobů zvaná „Náš všední život“, ze které jsme se toho zas tolik nedozvěděli, protože byla spíš umělecká než informativní.

Neměli jsme úplně jasné plány, jak strávit čas do pátku, a courat kolem Inarijärvi se nám nechtělo. Rozhodli jsme se tedy, že do Ivala dojdeme pěšky. Koupili jsme v Sídě vodáckou mapu 1:100 000 Inarijärvi – Vätsasäri – Tsarmitunturi a odešli spát na totéž tábořiště za městem, kde jsme strávili noc i loni.

13. den (čtvrtek 21. 9., Inari – Hoikkajärvi)

Ráno jsme při první příležitosti odbočili z A4 k místní štěrkovně a nechali se vést vedením vysokého napětí až k silničce na Tuulisjärvi. Obešli jsme jezero a malebně zbarveným lesíkem valili cestou necestou k Paksupetäjänjärvi (Jezero tlusté sosny). Bejvávalo – aktuálně se většina borovic válela na zemi, nejspíš je tu před několika lety skosila vichřice. Kvůli padlým kmenům a obrovským balvanům, kterými byl les posetý, jsme postupovali pomalu, ale to nevadilo, bylo teplo a proti Paistunturám se jednalo o učiněnou procházku.

U Paksupetäjänjärvi jsme za jedním z obřích balvanů objevili sroubek s propadlou střechou. Srub měl jen tři stěny, čtvrtou tvořil samotný balvan, a zděný krb byl za pomoci skelné vaty a purpěny napojen na přirozený komín – úzkou prasklinu, která balvan protínala odshora dolů. Zbořeniště bylo opuštěné a částečně už zarostlé, ale i tak jsme trosky důkladně prošťourali. Byli jsme odměněni nálezem dvěma očazených a pochroumaných konviček z nerezu a hliníku, které jsme bez velkých výčitek svědomí zabavili, a jedné měděné, která mohla pamatovat 19. století. Obdivovali jsme její tepanou hubici, ale nakonec jsme ji tam nechali, protože plech byl prodřený a děravý k neopravení. Jaká škoda!

Toho dne jsme rozbili tábor na horním konci Hoikkajärvi, Štíhlého jezera.

14. den (pátek 22. 9., Hoikkajärvi – Saarineitamojärvi)

Druhý den pochodu do Ivala jsme se již mentálně i reálně vraceli do civilizace, od Mukkäjärvi jsme šlapali po lesní silničce a tu a tam jsme zahlédli finské rekreanty. Úměrně tomu jsme se bavili přízemnějšími způsoby než v drsné tundře, například sbíráním borůvek, brusinek a šikanováním místních bělokurů.

U spojení Rahajärvi (Prachaté jezero) a Ukonjärvi jsme museli znova slézt na silnici A4, ale vzápětí jsme ji zase opustili a vyštrachali se po strmých hřebíncích nad ni. Za večerního šera jsme došlapali do Ivala. Naše první kroky vedly do supermarketu. Následně jsme si na oslavu úspěšného návratu do civilizace dali hamburger v místním fastfoodu a pod rouškou tmy odtáhli stanovat do příměstského lesíka k Saarineitamojärvi. O moc dál už ani nebylo radno chodit, začínal tam vojenský prostor, kde cvičívají pohraničníci a občas se tam střílí.

Bylo nezvykle teplo, teploměry na benzinkách v Ivalu hlásily deset stupňů, a tak jsme se v jezeře také umyli.

15. den (sobota 23. 9., Saarineitamojärvi – Ivalo – Helsinki)

Ráno nás čekal už jen pochod na cca 10 km vzdálené letiště, odkud nám v poledne letěl spoj do Helsink. Pojali jsme jej jako kulturně poznávací výlet po cyklotrase, během kterého jsme očumovali místní architekturu a snažili se nachytat co nejvíc tipů a triků pro vlastní stavební snažení.

Jako na potvoru se vyčasilo a oteplilo a ruska hrála všemi barvami. Zoufale se nám nechtělo zpátky na jih. Spolucestující Finové vypadali vesměs podobně. Většinu pasažérů tvořili rekreanti, vracející se do velkoměsta, a nad jejich tragickými výrazy by se kámen ustrnul. Zvláště jeden postarší muž se psem, který chrčel jako v posledním tažení (pes, nikoliv muž), mi svým zlomeným výrazem ve tváři nadlouho utkvěl v paměti, a kdybych měla na rozhazování, koupila bych mu i druhé šampaňské k tomu, které osanocen popíjel v koutku letištní kavárny.

Helsinky nás přivítaly slunečným počasím a teplotami kolem sedmnácti stupňů, takže jsme se okamžitě začali potit jako koně. Opět se nám nepodařilo najít úschovnu zavazadel, a protože naše batohy byly značně pohublé, vyrazili jsme do centra i s nimi. Cíl – dojít k některému z přístavů, podívat se na moře a jet zase zpátky – byl beze zbytku naplněn. Na jednom z nábřeží jsme uspořádali velkolepý piknik, sestávající z coffee to go, bramborových lokší a krabičky fritovaných muikku, malých rybiček, které se jedí celé i s hlavou i ploutvema.

16. den (neděle 24. 9., Helsinki – Praha)

Přespali jsem na důvěrně známém tábořišti nad dálnicí a ráno odletěli s Finnairem na jih. Když jsme přistávali, město halila hustá mlha, mrholilo a bylo sotva 10°C.

Shodou okolností jsme v Praze cestou k nádraží potkali jednu mou kamarádku a dali se do řeči. Svým dotazem, jak bylo v Laponsku a zda jsme si přivezli určitě spoustu zážitků, mi přihrála námět na parádní závěr tohoto cestopisu. Do tundry se nejezdí, aby si odtamtud člověk něco přinesl, ale aby tam něco odnesl: ty krámy, které mu zabraňují vidět obzor. A aby se vrátil malinko příčetnější, s přesvědčením, že koneckonců každodenní realita našich českých životů není tak drtivá, protože je jen velmi omezeným zrnkem v mozaice všehomíra. Není to celý svět.

Ale to sobí paroží se mi doma už vážně začíná vršit.

Užitečné odkazy na cestu do Laponska

Přehled nákladů

Protože se nás lidé občas ptají, na kolik podobná dovolená vyjde, přikládám přehled podstatných nákladů.

Zpáteční letenka PRG-IVL s Finnair: cca 7500 Kč
Plynová kartuše á 240 g: 10 E
turistická mapa: 17 E
jízdenka bus IVL, letiště – IVL, centrum: 10 E
2x jízdenky bus Inari – Sulaoja: 35 E
2x jízdenka bus Utsjoki – Inari: 47 E
vstupenka do Sídy: 10 E
lístek na helsinské metro (Vantaa – centrum a zpátky): 5 E

Za laponskou výpravu sepsala Anežka.

(Čebín, říjen 2017)

2 komentáře u „Laponsko (2017), cestopis

  1. Anička

    Ahoj Anežko,
    máš moc pěkné stránky a je mi milé zalíbení Finskem, kde jsem nějaký čas měla taky to štěstí pobýt. Teď mě potkalo ještě větší štěstí a chystám se na zimní přechod na běžkách někde tam. Neměla bys nějaký tip? Byla jsem v různých národních parcích tam, i v zimě, ale chtěla bych hlavně poradit stran zapůjčení různého vybavení, ale oceníme cokoliv :)
    Anička

    1. Anežka

      Milá Aničko,
      díky za komentář, nedivím se, že se ti Finsko líbí, je to úžasná země. Co se týká zimní varianty – bohužel moc neporadím, na Severu jsme byli vždycky v létě nebo na podzim (tzv. ruska). K vybavení bys mohla nasbírat nějaké tipy ze stránky jednacesta.cz, doporučuju třeba cestopis Finský Lemmenjoki v zimě – Přemek tam má na fotkách docela dobře zdokumentované vybavení pro zimní puťák, a taky krátká videa např. jak zabezpečit nohy proti omrznutí. Mrkni taky na stránky Markéty Marvanové na report z Lapland Extreme Challenge. Obecně bych řekla, že nejdůležitější je všechno vybavení vyzkoušet předem, jestli to někde nedře, netlačí, nebo neškrtí. A lokace – vyrazit můžeš asi kamkoliv, kde se ti líbilo nejvíc :) V zimě je vlastně cestování jednodušší, bo bažiny jsou zamrzlé. Pokud je to první zimní puťák, volila bych asi nějakou oblast s dostatkem srubů, jako NP Urho Kekkonen nebo Lemmenjoki.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>