Páté stavební léto se přes nás převalilo a zasypalo nás obvyklými průsery. Nicméně v záchvatu odhodlání jsme v červenci zakoupili co nejlevnější letenky do Ivala, za tři stovky gumoše a jelo se. Jenom se moc nevědělo kam – jestli do Brd, nebo do Finska.

23. 8. – 4. 9. 2019, Ivalo – Muotkatunturi – Inari –  Hammastunturi – Ivalo
Anežka, Radek

fotoalbum z cesty

1. den (pátek 23. 8. 2018, zataženo, asi 15 stupňů)

Jednou z morových ran, které mě letos postihly, byl jakýsi ekzém. Pohled na puchýře na dlaních, prstech i chodidlech vzbuzoval jisté pochybnosti, zda je za takového stavu moudré čvachtat v gumácích a goráči kdesi v laponské divočině. Nakonec jsme se ale rozhodli, že to riskneme (Doporučovaný léčebný postup zahrnoval i změnu prostředí – dalo se to tedy brát jako bahenní lázně. Pozn. red.). Schoval jsem ruce do dlouhých rukávů, prsty obalila do obvazů a doufali jsme, že nás na letišti nezadrží bezpečáci pro šíření nakažlivých nemocí. Nezadrželi. V pátek ve čtyři ráno jsme šlapali směr čebínské nádraží, po poledni se nadýchli přímořského vzduchu v Helsinkách a v šest večer už jsme mávali severským břízkám na letišťátku v Ivalu.

Za nekřesťanských 10 E jsme se autobusem nechali odvézt deset kilometrů ke K-marketu ve městě. Plán byl prostý: nakoupit loputon, sukláty a makary (= sýr, čokoládu a špekáčky), jakož i plyn a sirky a očumovat po laponské metropoli do devíti večer, kdy nás nabere linkáč společnosti Eskelisen Lapin linjat směr Inari. Tam jsme chtěli přespat na osvědčeném plácku u řeky, následujícího dne sehnat v Sídě mapu Muotkatuntur a tradá dalším Eskelisenem směr Karasjok na výchoziště Sulaoja.

Spolu s námi u K-marketu vystoupila ještě jedna česká výprava ve složení tatínek, syn asi desetiletý a strejda. Měli namířeno k Raja Jooseppi a do NP Urho Kekkonena.

2. den (sobota 24. 8. 2019, polojasno, přeháňky)

Starosti, čím zabijeme čas do odjezdu autobusu v pět odpoledne se ukázaly jako zcela bezpředmětné, neb vyčerpáni cestou, spánkovým deficitem a dvěma Karhuy jsme rozlepili víčka až v jednu po poledni, probuzeni pejskaři, venčícími své miláčky po sobotním obědě.

V Sídě jsme se rozšoupli a kromě dvou map jsme zakoupili také katalog volně přístupných srubů z per pánů Aholy a Laaksonena. Pak už nám tak tak vybyl čas dokoupit další Karhuy a makary. Radek trval na tom, že musí ochutnat „sobotní klobásu“ Lauantai makkaru (které říká tvrdošíjně laulantai makara), takže jsme nasedali na horskou dráhu Inari-Karasjok plní očekávání a finského gothaje. Řidič poloprázdného Eskelisenu si rallye zpestřenou občasným bržděním před soby vyloženě užíval, já už méně.

Spolu s námi autobus vyklopil do Muotkatuntur ještě čtveřici finských mladíků a mladic a prázdný odfrčel směr Norsko.

Bylo už k večeru, takže jsme odlezli jenom pár kilometrů a rozbili tábor mezi břízkami a písečnými přesypy kousek nad Karigasjoki. Večerní program byl typicky finský: opékání makary na ohni ze suchého jalovčí.

3. den (neděle 25. 8. 2019, teplo, polojasno, večer zataženo a déšť)

Ráno jsme zjistili, že je už zase odpoledne. Finská čtveřice byla dávno v trapu, ale to nám nevadilo, stejně jsme nevěděli, kam vlastně chceme jít. Já jsem prosazovala bažiny a západ, Radek tuntury a střed, takže jsme nakonec (logicky) vyrazili na východ s cílem najít gamme (též kammi čili chajda drnová) lovce bělokurů (Riekonpyytäjän kammi) pod jižním výběžkem kopců Sároaivit. Bylo vedro, potili jsme se jak vrata od chlíva a z břízek vyletovali komáři.

V tundře za dobré viditelnosti je pochodová rychlost asi 3 km/h, takže těch slabých patnáct kilometrů jsme zdolali v osm večer, kdy už se přece jen začínalo šeřit. Naštěstí tma to touhle dobou na severu nebere ještě moc vážně, v jedenáct padne cosi jako noc a v jednu začíná už zase svítat. Odpoledne ale k naší smůle začalo chcát a chcalo a chcalo.

Kammi lovce bělokurů byla mrňavá, drnová a hlavně liduprázdná. Rozvěsili jsme mokré svršky, rozpálili Jotuly a věnovali se vaření a jezení.

4. den (pondělí 26. 8. 2019, zataženo, teplo)

Odpolední pochod tundrou, zpestřený ztrátou, hledáním a nalezením mapy, skončil tentokrát u chaty pod Kiellaroaivvi, kde už ale tábořil osamělý Fin. Nechtěli jsme ho rušit, tak jsme odtáhli zpátky mimo jeho osobní prostor (tj. asi kilometr daleko) na malebný vršek nad řekou Kielajoki. Večer proběhl opět při ohni, bohužel už bez makary.

Osobní prostor jak je chápán v Laponsku, zde z knihy „Osm ročních dob poutníka v divočině“ Marttiho Peltomaay ilustrováno na příkladu sběru morušek:

„Turista, vydávající se do tundry s cílem sbírat morušky by měl mít na paměti, že univerzální práva na využívání krajiny jsou na Severu pojímána tak, že je neslušné se cpát se někomu až pod nos, do bezprostřední blízkosti místa, kde sbírá. V bažině to znamená asi 500 až 1000 metrů.“

5. den (úterý 27. 8. 2019, slunečno, vedro přes 20 stupňů)

Po ránu ve tři odpoledne jsme došli k závěru, že je na čase udělat nějakou pitomost, a vyrazili jsme na cestu s cílem dospět večer k Lahtinenově rybářské chatě u Peltojoki. Cíl to byl značně ambiciózní, vzdálenost činila nějakých 20 kilometrů cestou necestou. Šlapali jsme zkušeně v gumácích, protože bažin a říček bylo po cestě hodně.

Zážitkově-pedagogická vsuvka:

Chodit laponskou tundrou v gumácích je snadné! Chodit laponskou tundrou v gumácích je geniální! Proč jsme na to, my volové, nepřišli už dřív?!

Konec vsuvky.

V polovině pochodu jsme březového mlází už měli plné zuby a byli jsme rádi, že můžeme vylézt na holé tuntury, kde jsme taky okamžitě zabloudili (Letos jsme byli nějak líní používat azimuty. Pozn. red.). Moc nám to nevadilo, v borůvčí se nacházela spousta hezkých sobích parohů, jakož i borůvek, počasí bylo idylické, slunce pražilo a komáři nežrali. Břízky pod náma byly vesměs zelené, ruska zatím v nedohlednu.

Na opačném břehu jezera Honkavuoman Latvajärvi jsme večer spatřili osamělého tábořícího Fina, ale tvářili jsme se jakoby nic a s padajícím šerem jsme vstoupili do Luolikkokuru (Jeskyňové strže). Jeskyni jsme tam nespatřili ani jednu, jenom spoustu seshora vykutálených balvanů, mezi které jsme zapadali.

U jezer Ylempi a Alempi Harrijärvi (Horní a Dolní jezero nějaké ryby) bylo hned znát, že se jedná o oblíbené výletní cíle, protože pod každou sosnou byly zbytky ohniště. Za tmy jsme našli Lehtinenovu chatu, malinkou budku, kterou si tu postavil po válce jeden kantor, jihofinský hnojař vyslaný učit do Inari, který si sem chodil léčit nervy pocuchané v Pokračovací válce. V sedmdesátých letech ale zapomněl zaplatit nájemné pozemku pod chatou, a tak mu ji zestátnila Lesní správa.

Vzhledem k množství návštěv (jedna, někdy dokonce dvě denně) jsme naznali, že by bylo nestrategické v chatě spát, i postavili jsme stan opodál a přístřešek využili toliko k vaření, sezení a čtení.

6. den (středa 28. 8. 2019, slunečno, vedro přes 20 stupňů)

Následujícího dne jsme se v odpoledním parnu vysápali zpátky do kopců Peltoaivi nad jezerem Peltojärvi napájeným řekou Peltojoki. Šlapali jsme tundrou, požírali nehorázná množství obrovských borůvek, kolem občas prošel sob. Všude kolem nás se kupily obzory ve fantastických odstínech šedé a modré.

Nakonec nás to šlapání přestalo bavit a utábořili jsme se u jezírka pod kopcem s kótou 406,2 m.n.m. Shromáždit dřevo na oheň nějakou dobu trvalo, jediné palivo v dosahu byly uschlé větvičky trpasličí břízy nebo jalovců. Nakonec jsme ale nashromáždili hezkou hromádku. Na severu mezitím z jedné strany zapadá slunce a z druhé strany přichází tma. Večer se k jezeru scházejí napojit sobové.

Nakonec se setmí tak, že vyjdou hvězdy. Je teplo, tak si na to lehneme a koukáme nad sebe. Ticho je absolutní, kopce kolem holé, v dohledu ani keříček. Odněkud přiletí sova a několikrát zakrouží nízko nad stanem. Ještě dlouho ji pak vidíme poletovat ve světlém pruhu na západě, kde se jako devět Černých jezdců vynořilo stádečko sobů a couravě táhne obzorem.

7. den (čtvrtek 29. 8. 2019, slunečno, vedro přes 20 stupňů)

Následujícího dne jsme opustili tuntury a sesypali se do nepřehledných bažin, kterými jsme hodlali došlapat až k Tirru, výspě civilizace u silnice Inari – Angeli. Oproti ducha povznášejícímu putování po kopcích to byla úmorná dřina plná propadání do hlubokého podrostu, nesčetných brození a komárů. Těm už měly sosáky zchladit noční mrazíky, ale nezvyklé teplo je znovu vybudilo k aktivitě, takže jsme ještě rádi navlíkli moskytiéry. Opět trochu bloudíme. Pěšina značená na mapě v reálu moc neexistuje, objeví se jen místy a není širší než stezky vyšlapané zvěří. Kdysi to nejspíš bývala hlavní cesta z Tirra na sobí pastviště v tunturách, ale ty časy jsou dávno pryč, místní jezdí jinudy na čtyřkolkách a zašlou slávu pěšiny udržuje jen občasný turista. Jako nejlepší navigační metoda se nakonec osvědčilo pravidlo „běž k sosně“, čili zamířit k nejvýraznější borovici ležící zhruba správným směrem. Většinou se tam našly zbytky ohniště a pokračování stezky.

K večeru jsme potkali toho dne první lidi, tábořící u brodu přes řeku napájející ze severu jezero Verkkojärvi (Síťové jezero). Brození bylo nesnadné, vody do půli stehen a proud byl docela silný. Přes řeku naštěstí vedl natažený špagátek. Sprostě a nahlas při souboji s proudem nadávám, načež zjišťujeme, že tábořící pár jsou Češi. Přestaneme tedy nadávat, vyměníme si pár zdvořilostí a mažeme dál. Když padne tma, rozbíjíme tábor v mechu a kapradí mezi mračny komárů u jakési bažiny.

Jako vždy večer nastává velké drbání a svědění ekzémů, a tak žeru Zyrtec. Jako vždy si dáme zdravotní lok slivovice. Nikdy mi to zle nedělalo, ale té noci mě probudí takový divný pocit, fakt divný pocit, který mi říká, že bych si měla fofrem navlíct gumáky, nasadit moskytiéru a natáhnout větrovku. Za ranního šírání tedy potupně bliju za stanem a kvituju, že zapíjet prášek padesátiprocentní pálenkou nebyl dobrý nápad.

8. den (pátek 30. 8. 2019, polojasno, teplo)

Na tento den jsme měli velkolepý plán: doběhnout do Inari, než zavřou v místním marketu, a nakoupit Karhuy. Vstáváme trochu rozklíženi, za krkem mi sedí farmako-alkoholický kocour, hlava si pořád nechce dát říct. Bez snídaně vyrážíme cestou necestou po stezce, která konečně trochu zesílila. Čvachtáme ve vedru a komárech bažinami, močály a zase bažinami. Podrost se barví do červena, ale břízky a vrby jsou tvrdošíjně zelené, snaží se urvat každou hodinku fotosyntézy, co se jen dá, ruska neruska.

K Tirru jsme dorazili navečer a za šikmých paprsků nekonečného západu slunce začali šlapat po silnici směr Inari. Tak zhruba jednou za hodinu jsme zvedli palec na kolemjedoucí auto (Naším směrem jich projelo asi šest. Pozn. red.), ale tentokrát jsme měli smůlu a až do marketu jsme museli hezky po svých. Sedala na mě přitom malomyslnost a pocit ukřivděnosti. Na jednotvárné silnici z Tirra do Inari se to může stát každému.

Cíl je nicméně splněn, podařilo se nám dosáhnout města před zavíračkou, a tak nakupujeme makary a sladkosti a přesouváme se za městečko vyhledat tábořiště. Trvá to dlouho, na řece je rušno a v balvanité říční nivě plácků na stan moc není. Jdeme spát až hodně po půlnoci, na řece pod námi projíždějí noční rybáři.

9. den (sobota 31. 8. 2019, slunečno, teplo)

Ve zbývajících třech dnech jsme se rozhodli zabrousit trochu do Hammastuntur (Zubových tuntur) a dojít jimi do Ivala. Odpoledne jsme tedy opustili tábořiště za Inari a vydali se po lesní silničce na jih. Zválcovaný povrch lesní cesty byl sice trochu jednotvárný, ale po týdnu čvachtání bažinama nám to nijak zvlášť nevadilo. Počasí bylo hezké, až idylické. Utábořili jsme se u jezírka pod kopcem Kyläjärvenpalot (něco jako Spálený vrch nad jezerem Kyläjärvi), rozdělali oheň a nad opékajícími se makarami diskutovali o právech zvířat.

10. den (neděle 1. 9. 2019, slunečno, teplo)

Po „ránu“ se zastavujeme v kotě u Kuoppajärvi, žereme tyčinku zanechanou tu nějakým dobrodincem a věnujeme na oplátku k návštěvní knize propisku, protože ta předchozí došla (V knize k tomu je nedávný zápis jurodivého osamělého Fina vyvedený uhlíkem: „Žádná tužka. Jedl jsem houby. Běhal jsem nahý po lese.“ Pozn. red.). U jezera Hammasjärvi je zataženo a pěkně fouká, hladina je šedá a vlny mají bílé hřebínky.

Většinu dne obcházíme Hammasjärvi. Ve spodní části jsme narazili na pár obydlených chat, v lese jsme vyděsili tři hrající si lišky a u Aittajärvi jsme navečer překvapili tábořícího osamělého Fina, zkrátka žilo to tam bujarým společenským životem. S padající tmou jsme díky pánům Aholovi a Laaksonenovi našli sobařský srub (Hammastunturin tupa). Poseděli jsme tam na večeři a dokonce rozdělali oheň v kamnech z rezavého barelu, která nás nejdřív skoro udusila, načež nádherně hřála, ale plísně a brajglu tam přece jen bylo až moc, takže se na spaní odsouváme pod stan. V noci byla slabá zelená polární záře.

11. den (pondělí 2. 9. 2019, zataženo, větrno)

Ráno (= v poledne) lezeme povinně na Hammastunturi, nejspíš poslední tunturu našeho treku. Příšerně fouká a není tam nic zajímavého (Samozřejmě je tam nádherný výhled na všechny strany, ale to ocení jen někteří účastníci výpravy. Pozn. red.) kromě obstarožního bílého sobího býka s harémem tří krav. Dole pod kopcem potkáváme osamocené letošní telátko. Jak smutné!

Navečer si to šineme podél Ahvenjärvi a Rautujärvi. Máme štěstí, denní tupa u Rautujärvi je volná, takže tam rozbíjíme tábor, koupeme se v jezeře a sbíráme borůvky na šalši, i když borůvky nám už lezou ušima. Smažíme i nějaké křemenáče a vaříme k nim čočku se špekem, zkrátka hodujeme jako zálesáci.

12. den (úterý 3. 9. 2019, slunečno, teplo)

Závěrečný den našeho treku vybředáme z CHKO Hammastunturi a brodíme říčku mezi Pasaslompola a Pasasjärvi. Dál už šlapeme hospodářským balvanitým lesem po lesní cestě, což je sice orientačně snadné, ale nezáživné a úmorné. Ale to může být i tím, že došla slivovice, whisky i kafe a večer pijeme už jenom bažinatou horkou vodu. Táboříme na nevalném místě v lese pod jezírkem Kuusijärvi (Smrkové jezírko, ale smrky tam žádné nejsou).

13. den (středa 4. 9. 2019, slunečno, teplo)

Scházíme po silničkách do Ivala. V K-marketu nakupujeme nezbytné suverentiéry: kuksy, salmiaky a pro sebe Karhuy, abychom měli v Helsinkách čím zapíjet žal. Odpoledne nás čeká už jenom cesta na letiště, kterou zdoláváme jako vždy pěšky. A jako vždy nás pohlcuje sentimentální rozpoložení a teskníme při pohledu na každou blbost, hlavně teda na domky místních.

Let s mezipřistáním v Kittilä je mírně turbulentní. Do Prahy pokračujeme další den ráno, i vyzvedáváme si batohy a mažeme najít náš obvyklý plácek k přenocování. Noc stojí za starou bačkoru, nemůžeme ani jeden spát. Jsme rádi, když je konečně ráno a můžeme s vygumovanými pohledy zamířit zpátky na letiště.

14. den (pátek 5. 9. 2019)

V poledne jsme v Praze, sypeme se známou trasou na autobus, na metro a na vlak. Pokud bylo na letošním treku něco zajímavého a nového, pak asi to, že proběhl naprosto bez problémů. Na komáry jsme měli moskytiéry, na bažiny gumáky, na opečení makary a na žal Karhuje. Aspoň vnějšími mimikry jsme dovršili svou proměnu v opravdové finské turisty, kteří si to do tundry chodí prostě užít.

Zásoby pro oba (kterých bylo až moc)

• 4 x 400 g klobás
• 0.5 kg špeku
• 0.5 kg sádla
• 0.5 kg ořechů
• 400 g sušeného mlíka
• 6 bujónů
• 0.7 l slivovice
• 0.7 l whisky
• 0.5 kg čočky
• 1 kg kuskusu
• 5 cibulí
• 800 g čokolády
• 0.5 kg hrozinek
• 200 g cukru
• 100 g instantního kafe
• 1 kg rýže
• 1 kg ovesných vloček
• 2 balení ruispalátů
• Tabasco
• několik pytlíků čaje

V Inari jsem museli dokoupit nějaké ruispalaty, čokolády a kus sýra. Ale nějaké klobásy a špek nám zbyly. (Pozn. red.)

Za laponskou výpravu sepsala Anežka, fotky nafotil a okomentoval Radek

(Čebín, září 2019)