Tmou 16 (2014), reportáž

Šestnáctá Tmou byla frikulínům po chuti. Velkou roli v tom samozřejmě sehrálo to, že došli na snídani do Pekárny. Ale hru si užívali už od úvodní večeře ve městě, až po časný oběd uprostřed lesů v hospodě na mýtince. A to všechno přesto, že takhle promočenou terénní část už dlouho nezažili. Koncem druhého listopadového týdne jsme začali hypnotizovat radarové servery. Na Brno se valila mračna, která neměla kam uhnout. Ještě ráno před hrou jsem se utěšoval, že se to do půlnoci vyprší a mračna rychle zmizí za karpatskými hřebeny. Ale chyba lávky. O půlnoci to nejlepší teprve začalo.

7. – 8.11. 2014, Brno
frikulín (Garret, Chalda, Kristýna, Petr, Silp)
12. šifer / 17 šifer, cca 74. místo z 251 týmů

Kvalifikace

Jak už to u Tmou dlouhé roky bývá, vše začalo kvalifikací, která dlouho zaváněla průšvihem. Frikulíni se jí vyhýbali širokým obloukem a vymlouvali se na vše možné, od porodu, přes hlídání dětí, univerzitních povinností, až po psaní románu. Naštěstí se včas zmobilizovala silná pražská sekce. Od začátku kvalifikačních bojů tak neuplynula ani hodina a byli jsme na 3. úrovni. Po dvou a půl hodinách jsme před sebou měli už jen poslední fotbalovou šifru – ale na hřišti jsme zůstali až do konce kvalifikace. Podařilo se nám rozkrýt taktiku polského biskupského týmu, ale nápad s rozmístěním diecézí bohužel zapadnul, takže jsme se do poslední chvíle snažili do role gólmana neúspěšně napasovat Jana Pavla II. Napětí nebylo po závěrečném hvizdu tak hrozné jako kdysi. Věděli jsme, že do poslední úrovně jsme se dostali rychle a k úspěchu by to tedy stačit. Nakonec z toho bylo 123. místo. S neúplným týmem to nebyl špatný začátek a začali jsme se těšit na hru.

1. šifra, Špilas, 17:00 – 18:08

Start na Špilberku jsem stihnuli jen tak tak. Ač jsem z roboty vyrazil na poslední chvíli, byl jsem na hradě sotva čtvrt hodiny před začátkem jako první. Nakonec do hradního kopce vysupěla i pražská sekce v doprovodu nehrající kapitánky Friccy a dvěma frikulíňaty. Sotva jsme se stačili pozdravit a shodit batohy doprostřed davu, tak z hradeb nad námi zaduněly první tóny tmářské hymny. Tentokrát to mělo grády.

A dobře nás to nakoplo, protože první tři šifry jsme luštili pěkně paralelně, naučili jsme se při tom japonsky počítat do deseti a skládat haiku. První padla 1c s otočeným logem Tmou, pak Kristýna s Petrem a Chaldou vyřešili 1b s veselými zkratkami a já se Silpem jsme se mezitím připravovali na japonské počty. Když se do toho pustil i zbytek týmu, trochu jsme si zaveršovali a po půlhodině jsme mohli vyrazit na morbidní obrázkovou výstavu do kasemat. V nepřerušovaném zástupu týmů jsme vylezli z příkopu a vrátili se k hradní bráně. Trochu jsem brblal, že se tu za chvilku začnou týmy srocovat kvůli nápovědě, ale ostatní mě odpálkovali s tím, že to my už tady dávno nebudeme. A měli pravdu. Slavná úmrtí jsme zvládli seřadit celkem správně, jen ke konci nás  Petr musel  nakopnout k tomu, jak tajenku HUS natáhnout na 11 písmen (přeci MISTR JAN HUS!₎.

Ze čtyř vyluštěných podšifer jsme s trochou snahy poskládali VIADUKT MARKETY LAZAROVE a chvíli po šesté se mohli pakovat z hradeb a místo pevnosti vzít útokem Židenice. Trolejbus nám sice odjel před nosem, ale za chvíli jel další a aspoň jsem se mohli vůz pořádně zaskládat spolu s dalšími týmy včetně Jmelí a poutníka, který nás před měsícem hostil čajem v Jeseníkách (tímto děkujeme a zdravíme :-).

2. šifra, Markéty Lazarové, 18:14 – 19:09

U kasáren v Židenicích pokračovala hra balkánskou vsuvkou. Pod temným železničním mostem jsme si vyzvednuli superhrdinské zadání, uchýlili jsme se s ním do jedné z vedlejších ulic a než jsme se nadáli a odhalili prvních pár Rumcajsů a Indiana Jonesů, obklíčila nás smečka cigáňat. Nedala chvíli pokoj, nenechala se odehnat, pak začala sborově zpívat, pak chtěla ať jim pustíme nějakou hudbu na mobilech (což bylo vtipné, nakolik značná část týmu vlastnila oldschoolové telefony schopné sotva volat :-), a pak se nejmenší z nich pokusilo ukrást Chaldovi batoh. Jenže nevědělo, zač je toho takový tmářský batoh. Ten se nedá jen tak utáhnout, natož uzvednout. Když to zjistilo, rychle uteklo bez kořisti. Pak už nás balkánský folklór přestal bavit a šifru jsme radši kvapem doluštili a nechali smečce napospas pomalejší týmy.

Můj oblíbený obřanský autobus č. 75 nám bohužel frnknul, takže úvodním pochodem k Říční ulici v Maloměřicích začaly minimálně dvacetiminutové přesuny, kterým se nedalo ani v poměrně brzkou hodinu vyhnout zneužitím MHD. Pro naši pražskou sekci zocelenou převážně Bednami a Matrixy to byl trochu nezvyk.

3. šifra, Říční, 19:30 – 19:45

Pochvalovali jsme si, že nás tentokrát nezaskočil ani pětišifrový start a po cestě se posmívali Aladinovi, který předpovídal slejvák už na odpoledne. Místo toho bylo vedro a město bylo ponořené v mlze a smogu, který asi vytlačil dešťové mraky vytvořil nad námi spolehlivý deštník. U řeky jsme se nenechali zmást zářícím fotbalovým stadionem a našli menší, temné hřiště ukryté ve stínu mohutných vrb a dostali tu od orgů bílý plastový budík. Až na logo Tmou a ciferník hustě rozdělený na 60 fosforeskujících dílků na něm nebylo nic moc zvláštního. Tedy kromě toho, že nefungoval a ručičky se zastavily na páté, což by čas startu Tmou. Z okolní tmy se ozývalo nepřetržité zvonění. Seznali jsme, že nám nezbude, než z něj taky zkusit něco vyloudit. To byla od orgů ďábelská pomsta. Není mnoho odpornějších zvuků, než vším pronikající řinčení budíku. Týmu brnkalo na nervy už těch pár minut, kdy jsme čekali, jestli se budík nastavený na půlnoc po chvíli nevyzvoní a nezačne drnčet třeba morseovku. Když si představím, co všechno jsme s ním mohli zkoušet – třeba po jaké době sám zmlkne – jímá mě ještě teď hrůza.

Vynechal jsem jednu drobnost, která nás od toho všeho uchránila. Když jsme se snažili budík zprovoznit, museli jsme zkontrolovat baterii. A  paranoidní část týmu (která má ráda nálepky na šifrách :-), se hned vrhla po samolepce označené jako +3199h, kterou byl umrtvený kontakt. Chvíli jsme fantazírovali, co všechno by se dalo vyčíst z pozic čtyř ručiček, kterými náš milý budík disponoval (azimuty, vlajkové abecedy a jiné zhůvěřilosti), ale Petr naštěstí obratem zjistil, že když přičteme těch 3199 hodin, dostaneme nějakou březnovou půlnoc. Spadlo prvních pár výhružných kapek, když to Chaldu přestalo bavit a řekl, že když nám vyšel 20. březen, půjdeme na ulici Jarní. Chabě jsem namítal, že jaro přeci začíná každý rok jinak, a že jmenovaná ulice má asi kilometr a nevíme, kde přesně hledat. Musel jsem ovšem uznat, že víc toho z budíku prostě nedostaneme. Vyrazili jsme tedy do Husovic směrem k oblíbenému datlovi z osmé Tmou na Podzimní ulici a mohli Pražákům aspoň ukázat, jak vypadá pořádné seřazovací nádraží. Mlha plná světel a přízračných staveb navodila správně postapokalyptickou atmosféru a začala připomínat Fallout.

4. šifra, Jarní, 20:10 – 22:30

Cestou po Jarní ulici jsme se bavili hádáním čísel domů, které by mohli tvořit upřesnění k šifře, ale až na samém konci ulice mi docvaklo neprůstřelné řešení – vyšel nám přeci začátek jara, takže šifra musí být na začátku ulice! Spokojeně jsme došli na točnu autobusu, kde už Chalda se Silpem rozbalovali čtvrtou šifru a prozradili nám další správné řešení budíku: Jarní ulice se tu prý láme do Zimní.

Dostali jsme skoro stejnou šifru jako před dávnými lety na Tmou 9. Tenkrát jsme museli poslepovat krychli, teď to bylo zapeklitější, vycházela nám z toho dvanáctistěnná kostka. Vypadalo to, že bez stříhání a lepení se tu neobejdeme, a protože cestou konečně začalo poprchávat, přišla premiéra našeho plachtového útulku kotveného mezi stromky důmyslným systémem gumicuků. Pěkně jsme se uvelebili na plachtě v záplavách barevného listí a idyla by byla téměř dokonalá, pokud by se kolem nezačal šířit nezaměnitelný odér, který městské šifrovačky provází odnepaměti. S neblahým tušením jsem nadzvednul batoh – a bylo tam. Místo luštění jsem si užil večerní chvilku poezie – dovolím si tu citovat pana prezidenta – s hovnem. Po skončení očistných procedur jsem byl konečně vpuštěn do přístřešku. Ostatní už vymysleli nějaký systém jak všechny dílky šifry poskládat do sebe a popsat kostku písmenky – aniž jsem příliš tušil princip, zapojil jsem se aspoň do lepicí manufaktury.

Vypadalo to, že z hotové kostky už jenom přečteme řešení a půjdeme, jenže chyba lávky. Připadali jsme si jako mazáci, takže díry do modelu ementálu, kudy se měla myš prokousávat k sýru, se nám nejprve stříhat nechtělo a mysleli jsme si, jak jsme na to nevyzráli, když jsme aplikovali klacíkovou metodu (ta spočívala v tom, že jsme na ulomené větvičce naměřili příslušnou vzdálenost a snažil jsme jí prostrčit skrz nedbale proděravěnou kostku). Nakonec se ukázalo, že řešení prostým „kouknu skrz a vidím“ bylo zdaleka nejrychlejší a nejelegantnější. Kam se hrabal klacík. Kdybychom nebyli tak leniví a pěkně si na začátku vystříhali a slepili obě kostky, mohli jsme to mít za hodinu. Takhle jsme tu úplně zbytečně ztvrdli o hodinu a půl déle. V konečném účtování nás to stálo 40 míst a třináctou šifru. Podobnost s devátou Tmou tu byla až zarážející – tam jsme to dali za hodinu, o těch 40 míst poskočili dopředu a na třináctku došli.

5. šifra, Elplova, 23:00 – 0:35

Apokalyptickou pustinou, kde z mlhy vyvstávaly parovody, podivné stavby, divoká příměstská buš a v dálce se mihotala rozmazaná světla civilizace, jsme se přesunuli do Líšně na Elplovu. Tmářský autobus nám sice opět ujel před nosem, ale dostali jsme pátou šifru. Oblíbená hospoda „U kola“ sice zrovna zavírala, ale to nevadilo, protože jsme si hned mohli zalézt do dalšího přistaveného vozu. Jen co se přitrousilo pár dalších týmů, ujal se nás tmářský stevard a autobus vyrazil do tmy. Jenom luštění se trochu zpozdilo, protože většině týmu se dělá při čtení za jízdy špatně a při cestě do Ochozu jsme si ostře řezaných zatáček užili dosyta.

Když nás s rozhoupanými žaludky z vysadili v Ochoze, bylo před půlnocí a začalo znovu krápat. Trochu jsme to tu znali, takže jsme moc neváhali a snažili se rychle vetřít pod nějakou střechu. Hospoda na návsi byla bohužel plná, podobně i prostorná zastávka autobusu za rohem. Jenže pak jsme ve tmě zahlédnuli důvěrně známe obrysy skluzavky dětského eurohřiště. A tyhle skluzavky, jak jsme si dobře pamatovali z letošního promočeného Osudu, jsou příhodně zastřešené a vleze se pod ně skoro celý tým. Když jsme ji trochu doplnily deštníky, měli jsme parádní, jen trochu stísněnou luštící základnu.

Do zadání jsme nejdřív beznadějně hleděli, ale Kristýna začala chrlit krkolomná slova a brzy se ukázalo, že se v nich musíme obejít bez samohlásek. Silp se při luštění blýsknul bezchybnou asociací, že zkurvysyn = zmrd, nad kterou si slušnější většina týmu marně lámala hlavu :-). Když jsme se zbavili houpavé paluby tmoubusu, odhalili jsme zbylé asociace vcelku svižně. Za chvíli jsme měli všechno včetně druhého kroku s vytvořením další sady bezsamohláskových slov. Pak nám ale sprosté asociace došly a místo nich jsme začali v textu hledat cykly z opakujících se výrazů. Než jsme se zacyklili do šifrovacích pekel, začalo nám skluzavkovým hradem kapat do zadání a Silp s Chaldou nás začali přesvědčovat, že máme jít do jeskyně. Proč tak ne? V Moravském krasu jich je dost. Než jsem začal mít další blbé poznámky, vyšla jim i Pekárna a bylo vymalováno.

6. šifra, Pekárna, 1:00 – 2:00

Sbalili jsme krám a za vsí se připojili k přízračnému procesí, které kráčelo mlžnými loukami, než se ponořilo do bahna mezi prvními skálami v soutěsce mířící přes brody a potoky do údolí Říčky. Když se vysoko ve stráni začala míhat světýlka, věděl jsme, že už jsme skoro na místě. Chalda se Silpem se ujali role rychlé roty, takže než jsme za nimi dosupěli v doprovodu dalších týmů, Silp už byl hluboko v jeskyni. Podruhé za hru jsme se pustili do rozbíjení tábora a začali v tom získávat praxi. Tentokrát jsme příhodně využili skalního masivu, který nám kryl záda.

Když jsme se konečně ubytovali, pořád se mi ještě nechtělo jít do jeskyně luštit, tak jsem se aspoň pustil do chleba, který jsme dostali od organizátorů a doteď zůstával trestuhodně nepovšimnut pohozen na karimatce. Vykuchal jsem z něj zapečené zadání šifry a tím považoval svoji roli za splněnou. Zbytek chleba jsme si dali ke svačině. Nic dalšího nepatřičného v něm zapečeno nebylo a chutnal výborně. Substituční části šifry jsem se příliš neúčastnil, ale děckám to šlo dobře, tak jsem jim do toho radši moc nekecal. Když to vypadalo, že už jen přečtou řešení, šel jsem se do Pekárny aspoň podívat.  Tuhle jeskyni mám celkem rád a s hromadou chlebů u vchodu teď vypadala kouzelně. Vrátil jsem se skoro k hotovému. Substituce byla hotová, ale vyšly nám jen zrůdně zkomolené dalamánky a konrspitzy. Tajenka žádná. Další krok byl ale naštěstí jednoduchý a písmenka, která v pečivech chyběla, jsme už rychle doskládali.

Nejtěžší část řešení nastala, když jsem se snažil Pražáky přesvědčit, že výsledek „mechová lesní jáma“ bude na mapě ekvivalentní Mechovému z., a že z. znamená závrt, což je jáma v lese. Podezírali mě, že závrt je něco z hantecu a nelíbilo se jim ani umístění na náhodném místě uprostřed lesa mimo cestu. Naštěstí jsem už předtím tvrdil, že se stejně bude pokračovat k Hostěnickému propadání a můj Mechový závrt byl po cestě. Jiná vhodná lesní díra, třeba Mechová studánka nebo Mechové jezírko, naštěstí v okolí nebyla.

7. šifra, Mechový závrt, 2:25 – 3:03

Další nádhernou soutěskou jsme se vyhrabali na červenou značku. Silp zmizel se svojí čelovkou-bludičkou v lese a už rutině jsme postavili mezi stromy plachtové přístřeší. Trochu jsem se bál, že při dohledávání v lese skončíme podobně bídně jako na letošním Osudu na 7. šifře, kdy jsme pročesali půl kopce, než jsme šifru našli na cestě u stromu, ale Silp se vrátil za chvilku se zadáním a s tím, že místo závrtu tam byla betonová skruž. Pak už to bylo jednoduché. Chvíli jsme spekulovali, jakou hru nám bludiště v zadání připomíná, pak nám ale Kristýna řekla, jak tam máme nasypat kuličky a šla si lehnout. Nám zbývalo jen je všechny správně poposouvat a přečíst řešení Sv. Anna. Cestu jsem znal z jednoho letního výletu, takže už nebylo kde se ztratit a v nejhlubší noci, po třetí hodině ranní jsme se už úplně sami přesunuli k osmé šifře.

8. šifra, Sv. Anna, 3:30 – 4:34

Všude bylo tak pusto, že jsme s napětím očekávali, jestli se v lese ještě někdy mihne nějaké světýlko, nebo nám už všichni dávno utekli. Stačilo se ale kousek probahnit po červené a vynořili jsme se na idylickém prostranství s kaplí obklopenou lavičkami. Většina byla obsypána luštícími týmy. Na průchodovku to nevypadalo a po chvíli váhání jsme zhodnotili, že při luštění se bez hlasitého hádání neobejdeme. S lítostí jsme tedy zanechali pohodlné lavice v amfiteátru ukázněnějším soupeřům a poodlezli si na mez na kraji lesa rozbít svůj putovní tábor. Stavění nám šlo čím dál líp, navíc už v lesním listí nehrozila žádná páchnoucí překvapení. Byli jsme tu i celkem v suchu, rušit nás mohl snad jen hlad. Při té rychlosti luštění, přesunů a neustálém budování a bourání tábora nebylo kdy se pořádně nadlábnout.

Osmá šifra byla jako vystřižená z Osudu. Příliš jsme se s ním tedy nemazali a pustili se do luštění osmisměrky, což je vždycky dobrý krok. Rychle se nám podařilo zjistit, že kolem třech prázdných políček se dají najít všechna zadaná slova napsaná všemi osmi směry. A políčka se musela používat jako žolíky do kterých se vyplňovala chybějící písmenka. Jenže co s nimi dál? Doplněná písmenka byla ošklivá a jejich čtení k ničemu nevedlo. Bylo jich ale  24, což je skoro celá abeceda, které chybí jen Q a W. Zavětřil jsem jako pes na stopě a začal si je sepisovat, jak jen se dalo a sestavovat si z nich vlastní abecedu. Jakmile se ukázalo, že nám jako tajenka osmisměrky vyšlo PRVNI a pak nějaká změť, byl jsem si skoro jistý, co bude následovat dál. Potřeboval jsem našich 24 písmenek namapovat na normální abecedu a použít je jako klíč – jenže jak je seřadit? K tomu bylo potřeba rozlousknout poslední záhadu šifry – proč mají slova, která jsme vyškrtali v křížovce taková pěkná začáteční písmena a hlavně, proč jsou v zadání seřazená podle abecedy? Když mi po několika pokusech vylezla CESTA, byl čas vzbudit pospávající členy týmu, kteří se už se těšili na zákys a začít hledat v mapě. Výsledek „cesta vede kestavele“ byl sice trochu chyták, ale nenechali jsme se Estavelou zastrašit a vyrazili zpátky do údolí. Začalo to vypadat, že nás čeká exkurze po všech krasových útvarech v okolí a hlavně další zastávka na snídani v Pekárně.

9. šifra, Estavela, 5:10 – 6:50

Pěšinka se od kaple vinula strží i vykáceným lesem a postup ke konci změnil ve volný pád na silnici, ale značky jsme se nepustili. Nemohl jsem si při tom vynachválit novou čelovku, která sice žrala baterky jednu za druhou, ale po deseti letech jsem na šifrovačce konečně v noci viděl dál než na špičku pohorek. V letošním krasovém ročníku se to zatraceně hodilo. U rybníku pod Hádkem se na trase začaly opět vyskytovat bludičky. Málem nám odlákaly část týmu, protože se nevydávali k Estavele do údolí ale kamsi do protějších kopců, což byl směr, o kterém jsem nechtěl ani slyšet. Trochu nás to sice nahlodalo, protože kompletní řešení mluvilo o tom, že „první“ cesta sice vede k Estavele, ale už nehovořilo o tom, kam vede cesta „druhá“… Ale nenechali jsem se zviklat a pokračovali počínajícím lijákem sami.

Ve správnou chvíli jsme se vrhnul ze svahu, kde jsem zahlédl zářící tubu s devátou šifrou zavěšenou pod srázem. Zadání, které jsem z ní vytáhnul bylo nepříjemně malé a zavánělo problémy. Tak především, číslo šifry nevypadalo tak úplně jako devítka, jako spíš šestka. První nápad s otočením čísla říkal, že bychom se mohli na na věc podívat hlavou dolů. Spustil jsem se pro jistotu ze srázu ještě jednou a prohlédnul si koruny okolních stromů, jestli na nich nevisí umrlec s další indicií, ale všude bylo jen bahno, tma a déšť. Přesunuli jsme se o kousek dál, kde sráz ustoupil a na kraji cesty, schování pod deštníky, jsme rychle vymysleli několik variant, které ale všechny vedly k jedinému cíli – zpátky k Pekárně. Čekat jsme tam mohli cokoliv. Možná bude v jeskyni na vystaveném pečivu něco připíchnuté zespoda. Možná dostaneme jinou verzi zadání. Možná půjde původní zadání vyluštit znovu. Jinam se odtud stejně pokračovat nedalo. Nejbližší křižovatka turistických cest byla opět pod Pekárnou. Vydali jsme se na deštivou cestu hvozdem a někdo si ještě vzpomněl, že dost písmenek v zadání šesté šifry bylo převrácených vzhůru nohama. Bohužel jsme si také vzpomněli, že takové nebyly všechny.

To nás v dalším pátrání trochu zbrzdilo, ale nezastavilo. Kolem deváté šifry, se pořád něco dělo. Nejdřív bylo nutné postavit přístřeší, abychom konečně mohli vybalit papíry s předchozím zadání. Rozbili jsme tábor na rozcestí pod jeskyní a po několika neúspěšných pokusech o ukotvení jsme vybudovali past na kolemjdoucí týmy na hlavní cestě údolím. Pár jsme jich sice chytili, ale zajímavé bylo, že správným směrem k Brnu jich mnoho nepokračovalo. Někteří odtamtud naopak přicházeli, a k dovršení všeho, další skupinky mířily zpátky do Ochozu. Našli jsme zkrátka křižovatku Tmou, kde se časoprostor ohýbal nečekanými směry a trasa mohla vést kamkoliv.

U Pekárny se mi v noci líbilo, tak jsem si tam vyběhnul znovu. Moc týmu tam už nekempovalo, ale pomalu se trousili další a další. Jeskyni jsem si v klidu prohlédnul bez velkého návalu dalších návštěvníků, ale bylo to k ničemu. Nepomohlo, ani když jsem orgyni spiklenecky podstrčil otočené zadání deváté šifry. Řešení jsem nedostal. Dole v táboře nepanovala příliš optimistická nálada. Z plachty nám pršelo za krk a týmem obcházelo strašidlo ranní krize. Tu jsme si ale nemohli dovolit.

Přišel čas vytáhnout špendlík a mapu. Co jiného by taky mohl znamenat ten hřebík v 9. šifře? Propichovat se dalo kde co. Kupříkladu zadání šesté šifry zapečené v chlebu mělo úplně stejný formát jako devátá šifra a obě šifry se na sebe daly krásně přiložit. Probodali jsme je skrz naskrz, žádná písmenka jsme tím ale nezískali. Pak přišlo připichování k mapě. Roh papíru krásně seděl na hospodu U Votrubů v Ochoze. To znělo více než lákavě! Ale terno přišlo teprve když jste zapíchli špendlík do značky Estavely a otočili šestkou. Opačná hrana číslice ukazovala přesně na Májovou jeskyni v kopci nad ponorem. To už Chalda nemohl vydržet, a vyběhnul tam nalehko. Příliš se to podobalo správnému řešení. Hrál jsem si ještě chvíli s mapou, když Chalda zavolal zpátky, že sice nemá další šifru, ale má ještě lepší řešení.

Prý ať se na mapě podívám na značku ponoru. Docvaklo mi to. Proto je v zadání přibitý hřebík a je z něj vidět jen hlavička! Je jen jediné místo, kde se může vynořit jeho hrot. Tam, kde se Říčka dostane skrz podzemí zpátky na povrch. U vývěru. Značku stačí jen otočit. Bylo to nad slunce jasné.

10. šifra, Kaprálova studánka, 7:00 – 7:39

Rozhodli jsme se, že budeme desítku luštit na místě, když už tu máme zbudovaný přístřešek, takže jsem pro další zadání vyběhnul nalehko ranním šíráním. U prvního vývěru jsem propadl zoufalství. Zjistil jsem, že usínám za chůze a nejsem před sebe schopný zaostřit. Jestli tu někde leží šifra, neuvidím ji, pokud o ni nezakopnu. Navíc jsem si uvědomil, že musím najít ten správný vývěr – dvojče k Estavele. Chvilku jsem zíral do naučné tabule u cesty, než jsem ho objevil. Stačilo popoběhnout o kousek dál a bylo to. Tuba s desátou šifrou ležela přesně tam, kde se voda valila z podzemí zpátky na povrch. Vrátil jsem na základnu, kde jsem vyčerpáním padnul.

O luštění jsem se naštěstí starat nemusel. Než jsem stačil vyzunknout svůj ranní energeťák, odpočinutý Silp vedl s podporou ostatních frontální útok a prolamoval obranné linie šifry jednu za druhou. Když jsem jim začal nakukovat přes rameno, už se pomalu blížili k poslední baště. Vytáhl jsem aspoň šifrovací pomůcky a řekl jim, že se výsledek přečte podle pořadí barev v duze a mohli jsme vyrazit. Rozednilo se, déšť na chvilku polevil, znovu jsme prošli kolem desáté šifry, kde v okolních svazích polehávalo jen pár týmu. Pod Kaprálovým mlýnem se mi v batohu rozryčel budík ze třetí šifry a definitivně tak ohlásil tmářské ráno.

11. šifra, Březový žlíbek, 8:23 – 8:48

U Jelínkova mlýna zrovna vyváděli pštrosy do výběhu a nebyla to halucinace. Měli tu jako pastevce nějaké rumunské bači – asi na výměnném pobytu. Hospoda byla ještě zavřená a šifra daleko, takže nás před cestou zpátky do lesů nic nezachránilo. Základnu jsme vybudovali na sympatickém hřebínku v údolí pod Březovým žlíbkem. Poprvé od osmé šifry jsme tu potkali víc týmů pohromadě a tušili nějakou kulišárnu. Bahenní skluzavkou jsem se nalehko vyhrabal k posedu s jedenáctou šifrou. Už zase pršelo, takže jsem ji musel chránit vlastním tělem. Cestou jsem náhodou objevil i vrcholovou knihu, pečlivě schovanou v hustníku. Do základního tábora jsem tak přinášel optimistické noviny. Vypadalo to s námi celkem dobře, bylo tu zatím tak 60 týmů, první Chlýfáci o půlnoci.

Jedenáctka nám šla jako po másle. Týmové obrázkové šifry máme rádi a líbí se nám. Rychle jsme odhalili mužské a ženské dvojice – některé byly opravdu povedené (Korel a Korela nebo Bill a Billa :-). Pak jsem si všimnul stejně natočených šedých pruhů, někdo přišel se značkami pohlaví, a pak už jsem v tom chtěl jen nakreslit grafiku a jít pryč. Přesně tak jsme to taky udělali, sbalili se rekordní rychlostí a vydali se na pochod smrti. Nevyšla nám totiž Horákovská myslivna, ale Horákovský hrad, ke kterému vedla nejpohodlnější, ale taky nejdelší cesta údolím. A zrovna tím úsekem, který je touhle dobou, po patnácti, šestnácti hodinách bdění a pochodu zaručeně nejdelší i na Stovce okolo Brna. Zopakoval jsem si ho tedy letos s velkým úspěchem už podruhé.

12. šifra, Horákovský hrad, 9:45 – 11:58

Ke dvanácté šifře jsme se trmáceli hodinu, a když jsme dobyli hrad, znovu se pořádně rozpršelo. Nejdřív to vypadalo, že by dvanáctka mohla být podobně průchozí jako předchozí dvě šifry. Navíc jsme si z jakýchsi instrukcí před hrou pamatovali, že bychom na nějaké šifře měli umět sčítat a odčítat písmenka a tohle zadání podobnými kratochvílemi vyloženě zavánělo. Rychle jsme si vymysleli sofistikovaná pravidla pro zamilovávání (tedy sčítání) i rozchod (tedy odečítání) písmenek a podařilo se nám nakonec i zjistit, která písmenka budou ležet v hrobečcích. Jediný problém byl, že se z nich nedalo vyčíst umístění další šifry. Tušili jsme, že jinde než v Líšni cíl asi nebude, a mnoho způsobu jak projít Mariánským údolím taky není. Po neúspěšné třičtvrtěhodině luštění jsme se tedy odhodlali k přesunu do tepla a sucha na čaj s rumem. Vyrazili jsme na druhou část pochodu smrti k hospodě U Raka, kterou jsme měli prověřenou z minulé Tmou. Stylově jsme tu tedy naše tažení uzavřeli i letos, akorát se šťastnějším koncem. Přišli jsme chvíli po otvíračce a po prvním čaji bylo jasno. Nechali jsme zamilovaná písmenka pěkně pospolu, nic jsme nesčítali a Petr dvě minuty před polednem začal číst řešení: STARÉ ZÁMKY CÍP…

A bylo vymalováno. Šestnáctý ročník se urodil náramně. Chutnal nám od začátku do konce, poprvé na Tmou jsme se nikde nezasekli, všechno šlo jako po drátkách, celou dobu jsme se skvěle bavili a užívali si post apokalyptických kulis, týmových šifer a nakonec i toho drsnějšího terénu, podzimních lesů a pravého listopadového počasí.

Za frikulín tým sepsal Garret

P.S.: Dokud jsme originální řešení neviděli na vlastní oči, nevěřili jsme, že jsme 9. šifru vyluštili špatně :-)